Poslední srpnový víkend již téměř tradičně patří setkání duší věčně mladých spisovatelů sdružených na Fóru Reného Nekudy. Někteří jsou možná mladí o něco déle než ti ostatní, ale na zápalu pro amatérské psaní se věkový rozdíl nepodepisuje. Chalupa Bartoničkových v Krkonoších byla i letos svědkem diskuzí o literatuře, autorských plánech a zkušenostech, usilovného hledání inspirace v tradičním spisovatelském klání i uspokojení, když múza konečně přestala dělat drahoty a odvedla svou práci.
Je třeba říct, že letošní setkání bylo přeci jen trochu komorní. Sice to nejprve vypadalo tak, že budou Bartoničkovi muset rychle něco přistavět, aby se všichni pisálci vešli, ale jak už to tak bývá, někde zasáhla vyšší moc, jinde se změnily plány a nakonec se sešlo pouze šest účastníků – Markéta, Jitka, Mirek, Sim, Willi a Leonka. No, vlastně sedm, protože Jerry, který letos opravdu nemohl přijet, a bez kterého si lze sraz jen těžko představit, dorazil alespoň na chvilku prostřednictvím internetu.
Ale všechny tím potěšil a my mu držíme palce, aby čas rychle odnesl komplikace, kvůli kterým přijet nemohl.
Pátek byl především ve znamení příjezdů. Zatímco Mirek s Markétou a Jitkou dorazili již během odpoledne, Willi, Sim a Leonka si dali načas a přijeli až po osmé večer. Chvilku se hovořilo o tom, co život za poslední rok přinesl, proběhla večeře a nakonec došlo na výběr zadání pro soutěžní povídku. Markéta zastihla Reného Povídkář ve vskutku rozverné náladě a vygenerovala tomu odpovídající zadání:
Postava: veliký silný hlupák
Místo: umělecká galerie
Téma: Jenom blázni a koně pracují.
První věta: Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřím.
Sim s Leonkou se tentokrát rozhodly pouze pro roli čtenářek. Pole čtyř zbývajících soutěžících se rozdělilo na dva tábory. Zatímco děvčata měla o své povídce poměrně brzy jasno, oba pánové se shodli na tom, že tentokrát to opravdu nebude lehké.
Mirek strávil zbytek večera prací na svých grafikách a v hovoru s Jitkou a Markétou. Naopak Willi pod záminkou, že je unavený (což nakonec byl), šel zaspat děsivý nedostatek inspirace s klamnou představou, že až se ráno vzbudí, tak ho něco napadne.
V sobotu se společnost pisálků probudila do nádherného dne. Čas plynul poklidným tempem a pozdní léto ukázalo svou nejpříznivější tvář. Vlastně také skoro již tradičně. Sim a Leonka trávily dopoledne odpočíváním, stolním tenisem a kreslením. Soutěžící se naopak rozložili dle libosti v trávě, kolem volných stolů a po pokojích. První dopsala svou povídku Jitka, pak i Markéta. Willi zjistil, že se skutečně probudil do nového dne bez nápadu a Mirek s klidným úsměvem konstatoval, že nápad už má, jen si ho musí rozmyslet.
Sobotní oběd bývá příležitostí na společný výlet a letos tomu nebylo jinak. Po chvilce váhání nad tím, který podnik zvolit, společnost zakotvila na stejném místě jako minulý rok. A byla to dobrá volba. Personál byl příjemný, jídlo výborné a prostředí restaurace přívětivé.
Po dobrém obědě následovalo mlsání v nedaleké cukrárně a pak už jen cesta zpět na Bartoničku a pokračování v tvorbě.
Oživení do programu vnesl Jerry, se kterým se podařilo navázat spojení, a proběhla krátká relace po vlnách internetu. Jeho věčně dobrá nálada, i přes vážnost situace, ve které byl, možná způsobila, že Willi i Mirek dostali potřebné nápady a dokončili své povídky během odpoledne. Takže zbytek dne již proběhl i u nich bez stresu z nedostatku inspirace.
Markéta s Mirkem a Jitkou neodolali kouzlu večeře u táboráku a strávili večer pohledem do ohně a družnou debatou. Willi, Sim a Leonka dali přednost pohodlí kuchyně, což vyplynulo i z toho, že Sim musí respektovat bezlepkovou dietu a Willi se po operaci žlučníku může na opékané buřty jen závistivě dívat.
Večer byla ještě domluvena definitivní pravidla pro odeslání povídek do hodnocení a účastníci se začali postupně trousit do pokojů.
Nedělní ráno již bylo poznamenáno blížícími se odjezdy. Po snídani odcestovala první Jitka, která musela stihnout spoj domů. Díky její duchapřítomnosti se podařilo pořídit ještě alespoň jedno společné foto, protože Willi si nemohl honem vzpomenout, jak se na jeho novém fotoaparátu zapíná samospoušť – taky proč by to měl vědět, když se nerad fotí!
Setkání bylo rozpuštěno rozlučkou s Bartoničkovými, kteří nás přišli pozdravit a popřáli šťastnou cestu domů. Nastoupit do aut a odjet se nikomu letos opravdu nechtělo, ale nakonec stejně nezbylo nic jiného, než si naposledy podat ruku a vyrazit.
Bartonička 2016 byla krásnou tečkou za prázdninami a časem dovolených. Takže na závěr už zbývá jen vyjádřit přesvědčení, že Bartonička 2017 přinese přinejmenším stejně příjemné setkání, doufejme v hojnějším počtu i s těmi, kterým to tentokrát z různých důvodů nevyšlo.
Za letošní sešlost sepsal Willi.
