V zásadě se setkávám se dvěma druhy autorského přístupu: psaní pro sebe a psaní pro ostatní.
Jestliže si píšete pro sebe, nenutí vás to myslet na ostatní. Možná se jedná o nějaký druh terapie, jste sami se sebou, vnitřní kritiku máte nejpravděpodobněji vypnutou, slova tak nějak přirozeně plynou a příběh se tvoří sám.
Pokud píšete pro ostatní, musí jít část vašeho já stranou. Měli byste se korigovat a myslet na tzv. cílového čtenáře. Už si nevystačíte s přirozeným tokem slov a strukturou příběhu, musíte vědomě používat řemeslo (základní principy psaní či struktury příběhů, chcete-li). Po dopsání také přicházejí revize, přepisovaní a pilování textu tak, aby v něm všechno mělo v rámci celku smysl.
Psát si osobní deník, který může mít po čase nějakou terapeutickou funkci (nebo blog se zážitky z dalekých cest) je prostě něco jiného, než vydávat knihy přes zavedená nakladatelství.
Ještě jednou krátké shrnutí…
Pro sebe
- je to hlavně zábava (nebo terapie)
- nemusíte se tolik hlídat a hodnotit a kritizovat výsledek
- pomáhá vám být sami se sebou
- cvičí vaše přirozené cítění pro jazyk a stavbu příběhu
- je zejména o vás
Pro ostatní
- nutí vás myslet na širší spektrum čtenářů
- omezuje požitkářství
- omezuje zahleděnost sama do sebe
- motivuje vás pro psaní lepšího příběhu
- měří vaše dovednosti, efektivnost práce a dlouhodobý progres
Žádná škatulka není stoprocentní, vše se mění v čase a navíc se oba přístupy mohou prolínat (můžete zároveň blogovat i vydávat knihy).
Nicméně tyto dva základní proudy mají odlišnou motivaci i výsledky, čili je dobré se nad nimi zamyslet. Alespoň letmo díky tomuto krátkému blogovému příspěvku.