Většina lidí bude souhlasit s následujícím tvrzením, že existují dobré a špatné rady jak psát knihy (příběhy). Učitelé tvůrčího psaní se samozřejmě ohánějí těmi zaručeně dobrými. Já bych vám ale chtěl dokázat, že obě zmíněné skupiny jsou prakticky to samé…
Příklad první: Začněme třeba u pravidla, že psát dynamické popisy je lepší, než se zaměřit na statické popisování věcí a postav. Tohle je samozřejmě dobrá rada – dynamický popis je rychlejší a udržuje čtenářovu pozornost. Výhodný je například na začátku příběhu, kdy dokáže rozhodnout o tom, zdali čtenáři budou knihu číst dál, nebo ne. Křik, akce, souboj, vražda atd. nás v barvitém popisu lákají rozhodně mnohem více než zaměření se na prakticky nepohyblivý obraz, kdy po celých patnáct stránek bezejmenná postava míchá umělohmotnou lžičkou svoji kávu tak dlouho, dokud úplně nezchladne. V mnohých směrech je tedy toto pravidlo velmi přínosné a užitečné. No jo, jenomže ono může napáchat i jistou neplechu – někdy je potřeba příběh zpomalit, někdy je důležité nechat čtenáře rozdýchat všechny ty vraždy, přesunout jeho pozornost někam jinam a uvolnit jeho mysl. Dokonce by se dalo říci, že dobře napsané míchání kávy může být pro nemalou část čtenářstva velmi zajímavé (i když v tomto případě je jenom dobře napsané málo, možná prvotřídně napsané by bylo asi lepší). V těchto momentech je zmíněná rada špatná, neplatná a vyloženě na škodu.
Nebojte se komentovat články, 
