Slovosled Daniely Fischerové

René Nekuda

Projekty, Tvůrčí psaní

projekt, rozhovor, Slovosledy

René Nekuda

Projekty, Tvůrčí psaní

projekt, rozhovor, Slovosledy

Daniela Fischerová

Daniela FischerováNedávno jsem strávil příjemný večer v domě Daniely Fischerové, jedné z nejváženějších současných českých spisovatelek. Zároveň je to má nejmilejší učitelka, nyní již kolegyně a kamarádka.

Při této příležitosti vznikl další Slovosled, tj. rozhovor o literatuře a o psaní.

Povídání to bylo jako vždy velmi milé, uvolněné a domnívám se, že i pro spoustu lidí zajímavé…

Danielo, kde se v člověku bere spisovatelství?

Tak to bych taky ráda věděla! Moje domněnka, a teď to ber prosím tě v legraci a v uvozovkách, že to je karmická záležitost, že se to člověka neptá. Já neměla alternativu. Kam moje paměť sahá, vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Nemělo to žádné odbočky. Netoužila jsem být zpěvačkou ani kosmonautkou, šlo to přímo jako rána pěstí na solar. Neptalo se mě to. Rodinná legenda tvrdí, že jsem v nejranějším dětství chtěla být učitelkou. No vida – a i to se mi nakonec splnilo.

To můžu potvrdit.

To se splnilo až až. Čím jsem starší, tím víc se na mě nabalují učitelské role. Učím tvůrčí psaní, učím neverbální komunikaci, příležitostně i jiné věci. Jsem ráda aspoň trochu pančelka.

Pamatuješ si, kdy jsi o sobě poprvé prohlásila, že jsi spisovatelka?

Ne že už jsem, ale že jednou budu. To vím úplně přesně. Ve třetí třídě se píše zásadní sloh „Čím budu, až budu velký/velká“ a tam jsem naprosto nehorázně napsala, že budu spisovatelkou. Neměla jsem šajna, co ta profese obnáší. Ale stalo se.

Víš, proč ses takto rozhodla? Nebo to svádíš, svádíš je špatně řečeno, přisuzuješ karmě?

To s tou karmou ber lehce. Do značné míry tomu věřím, ale ber to jako žert. Zápaďan by řekl: předurčení. Existuje psychologická teorie, že už v raném preverbálním věku jisté procento dětí není spokojené s realitou, na světě se jim prostě nějak nelíbí. Už v kolébce začínají fantazírovat, co by bylo, kdyby bylo, dělají si v mysli vlastní paralelní vesmír, jiný svět. A když se k tomu pak v dospělosti přidruží nějaký talent a dovolí to okolnosti, tak z těch nespokojených nemluvňat občas rostou spisovatelé. Rozhodně to nepokrývá vznik veškerého spisovatelstva, díkybohu, vznikáme i méně podivnými způsoby. Ale pokud mohu soudit, moje cesta ke psaní to je. Velmi brzo rozpoznaná nedokonalost světa. Všechno moje psaní je jen maličko kultivované denní snění, a já mám to štěstí, že za něj občas beru honorář.

Víš, jak vypadá tvoje múza?

Múza? Ne. Nefantazíruju o průsvitné slečně v noční košili! Ale vím, že autor nerozhoduje tak úplně o tom, o čem a jak bude psát. Nemám sebemenší romantické iluze o své profesi, ale zkušenost mi říká, že ono si mě to nějak najde, ono to rozhodne o tématu a pak se to skrze mě nějak napíše samo, já jen musím trpělivě sedět u klávesnice. A netýká-li se to všeho, týká se to toho nejlepšího, co jsem kdy uměla napsat. Je to značně iracionální proces. Ale žádná éterická slečna se mi nezjevuje – bohužel!

Tak jinak: kde se bere inspirace?

To je podivná věc. Obecnou odpověď nemám, ale můžu ti říct konkrétní příklad. Jednoho krásného dne jsem se sprchovala – já se sprchuju dlouho a ráda – cachtala jsem v proudech vody, myslela jsem na něco úplně jiného, vůbec jsem neměla v úmyslu tvořit, a vtom na mě skočil nápad. Skočil jako rys ze stromu, a pak z toho nápadu bylo asi šedesát stran textu. Tohle se stává málokdy, ale nestalo se to poprvé a můžu jenom doufat, že ne naposled.

Dokážeš definovat nějaké své téma, které tě provází celý život?

I tohle se mění, protože už píšu víc než čtyřicet pět požehnaných let. Dlouho se tam hodně prosazovalo téma nevratnosti, neodvolatelnosti. Co člověk udělá, už nejde vzít zpátky. Aneb, jak říká indonéské přísloví: Hoď kámen do jezera a tento vesmír už nikdy nebude takový, jaký byl. Ani to nebylo moje rozhodnutí, spíš s údivem jsem to zpětně nacházela v textu. Ale tohle téma už je taky pryč.

A právě teď je vesmír změněn.

Už jsem si to s vesmírem vyříkala. Snad!

Co tvůj román Happyend?

Tam byl zcela kuriózní vznik. Když to vyprávím, zní to strašně smyšlenkovitě, jako kdybych si to vymyslela, abych byla zajímavější. Není tomu tak! Tenkrát mi bylo asi pětapadesát – a nějak mě napadlo, že už strašně dlouhou dobu píšu na objednávku. Na tom není nic špatného. Já nepíšu pro peníze, chraň bůh!, nikdy jsem nevzala zakázku jen kvůli prachům a na stará kolena s tím nezačnu. Ale protože píšu s odpuštěním jako profík, tak musím, musela jsem deset dvacet let respektovat požadavky objednavatelů. Třeba: kolik to má mít minut hracího času. Co ten který žánr unese, co neunese. V neposlední řadě – třeba když jsem psala pohádku pro Českou televizi – na co jsou a na co nejsou televizní peníze.

Jednoho dne jsem si řekla: Jestlipak ještě umím psát, jak jsem psávala coby mladá holka? Bez pravidel, bez objednávky, pro tu čirou rozkoš z psaní. Tak to by chtělo vyzkoušet! A protože jsem trefená magickým myšlením, našla jsem si takový speciální astrologický okamžik, říká se tomu Svatba Světel a je to konjunkce Slunce a Luny ve Vahách. Udá se to jednou, výjimečně dvakrát do roka. Staří alchymisté doporučovali při Svatbě Světel začít dílo, třeba tvořit kámen mudrců.

Toho roku to padlo na říjnovou noc, mezi jedenáctou a půlnocí. Seděla jsem u počítače a neměla jsem v sobě – na mou duši! – ani figuru, ani příběh, ani myšlenku, ani repliku, žádná celá nula nula nic. Co mě napadne, to mě napadne, je to jen taková hra. Dlouho nic, a pak se mi v hlavě sama udělala věta: „…a té noci po velmi dlouhé době po sobě opět zatoužili andělé.” Neměla jsem páru, co to chce říct, vůbec mi to nedávalo smysl. Ale dobře! Poslušně jsem to naťukala a čekala jsem dál. Svým způsobem lze říci, že tímhle způsobem jsem psala přes tři roky. Každý den jsem otevřela soubor, přečetla si, co navznikalo včera, a buď jsem to smázla jako pitominu, nebo jsem tam našla nějaký zajímavý motiv a rozvíjela ho. Netušila jsem, jestli výsledek bude dvacet stran, padesát stran, sto stran. Nakonec jich v prvopisu bylo asi čtyři sta.

Přineslo mi to tenkrát velkou rozkoš. Naplnilo se mi, co jsem chtěla. Znovunalezená čirá radost z psaní. Nikdo nic nečekal ode mne, já jsem taky nic nečekala, příběh se jaksi sám meandroval a hledal si cestu, postavy si žily svoje životy a docela zdravě na mě kašlaly, rozhodně nestály o to, abych je nějak „tvořila“.

Samozřejmě jsem si mezitím musela vydělávat, psát spoustu jiných věcí, žila jsem normální život, takže na tuhle rozkoš nezbylo moc času. Nebyla to tvůrčí osmihodinovka denně. A teprve pak, po víc nežli třech letech, kdy přede mnou ležela obrovská neuspořádaná hora figur, dějů, časů, událostí, teprve pak začala profesionální práce.

Revize.

Revize veliká. Obrovské škrtání. Víc než sto stránek šlo nelítostně pryč. A náramná piplačka: takové to svazování provázků, pospojovávání motivů, aby příběh držel pohromadě. Až mě udivilo, že se to dalo smysluplně sešít. Týdny a týdny jsem seděla a kontrolovala si letopočty, jestli někde nefalírují. Protože ten příběh zabírá asi osmdesát let, najednou vyvstaly otázky typu: Mohly se ty figury vůbec potkat? Co se tehdy dělo v politice? Co se stalo dřív, co potom? Ubírala a přidávala jsem roky, aby tam nebyl nějaký historický nesmysl.

A je tam?

Je. Je tam jediný ústupek realitě, aspoň co já vím. Ještě na to nikdo nepřišel, asi to nikdo tak pozorně nečetl. V jedné historce se objeví počítač jako běžný nástroj firemní práce, ale počítače do této funkce nastoupily tak o tři roky později. Jenže líp už to seštrikovat nešlo. Jsem si vědoma jistého anachronismu, ale sami ajťáci říkají, že v každém programu je nejméně jedna chyba. Tohle je ta moje. Tak to prosím tě taky drž v tajnosti.

Jistě, jistě. Jenom to dám na internet. (smích) Prozradíš mi, jak vypadá tvůj pracovní spisovatelský den?

Jsem naprosto arytmická. Nemám kázeň. V tom se my autoři velice lišíme. O Jaroslavu Dietlovi se říkalo, že každý den ráno vstává v pět, osprchuje se, uvaří si kafe a do třinácti nula nula píše. Pak skončí a do příštího rána na to ani nesáhne. Jemu to tak fungovalo, mně ne. Píšu, když mám zrovna chuť. A znáš heslo všech umělců? „Nejlepší inspirace je termínovaná smlouva.“ Když mám termín, tak vím, že to do daného data bude. Pak se přinutím hodiny a hodiny makat. Ale když je to na volnoběh, tak nemám žádný řád.

Vím o tobě, že ráda zkoušíš nové věci. Že ráda vstupuješ do neznámých rybníků, aby pak změnily vesmír. Kde se cítíš nejlíp nebo co tě nejvíc bavilo nebo překvapilo?

Hele… i v tomhle se ohromně různíme. Optik by řekl, že jsou autoři spojky a jsou autoři rozptylky. Někdo si najde svoje téma a svou poetiku a pak jede, jede, prokopává tu brázdu pořád hloub. Když je to fundované velikým talentem – například když se autor jmenuje Bohumil Hrabal –, je to krása, jinak je to trochu otrava. Já jsem rozptylka. Mě baví zkoušet co nejvíc žánrů a poloh. Psala jsem v životě pro děti i pro dospělé, prózu i dramata, pro divadlo, pro rozhlas i pro televizi, filmové scénáře, říkačky pro nejmenší i trochu esejistiky. Třeba to dělám ke své škodě. Možná jsem měla být urputnější v nějaké jednotné linii. Jak říká Paul Valéry: „Autor má být co možná úzký.“

Víš, co mě nejvíc překvapilo? Do mých devětadvaceti by mě ani ve snu nenapadlo, že jsem dramatička. Divadlo mě nijak nelákalo. Ještě ve tvém věku, René Nekudo, ještě ve tvém věku jsem věřila, že budu hlubokomyslná, filozofická prozaička. Že budu psát napůl ezoterické a těžko čitelné zaumné texty a la Věra Linhartová, jenom pro zvané. Houby houby!

První drama jsem napsala víceméně náhodou, dá se to nazvat teror příležitosti. Moje spolužačka z FAMU a kamarádka, Kristinka Vlachová, dnes dokumentární režisérka, dostala nabídku, bůh suď jak, od libereckého divadla, aby napsala muzikál o Františku Villonovi. A ona neměla chuť či čas a řekla: „Fíšo, nechceš si to napsat ty?“ Já nevěděla o divadle ani o muzikálu nic. O Villonovi jen to, co jsem si pamatovala ze školy. Ale tehdy se dobré nabídky neodmítaly. Řekla jsem si: Proč ne? Byla to šance na slušnou práci, nerežimní, nijak se nezaprodávající a ještě dobře placenou.

Psala jsem tu hru asi půl roku a Liberec mi ji obratem – bez honoráře ovšem – hodil na hlavu. Mimochodem, to byl okamžik krize. Bylo mi devětadvacet, nic jsem ještě nepublikovala, a první velký pokus skončil katastrofálně. Propadla jsem dojmu, že nic neumím, nevyškrábnu ze sebe špetku talentu, celé spisovatelství je jeden velký omyl a měla bych se rychle, ale vážně rychle naučit něco pořádného, dokud mám ještě čas. Je málo tak mučivých životních pozic jako zneuznaný umělec.

Potom se té hry ujal režisér Pistorius v tehdejším Realistickém divadle a všechno bylo jinak, přímo naopak. Zažila jsem svých patnáct minut slávy. Ale kdyby mě tento šťastný malér nepotkal, asi by mě ani nenapadlo, že vůbec můžu psát dramata. Příštích dvacet let to byl můj hlavní vyjadřovací jazyk a cítila jsem se v něm silnější než v próze. Našla jsem něco, co mě bavilo a pro co jsem měla jakýsi základní nerv.

Co psaní pro rozhlas?

Psaní her pro rozhlas je mi úplně nejblíž. Rozhlas je pro mě jako stvořený, protože nejsem vizuální člověk, viditelný svět je pro mě málo důležitý, špatně si pamatuju, jak lidé vypadají, orientační smysl nemám, krajiny si nevybavuju. Zato si strašně dlouho pamatuju repliky. Až odejdeš, nebudu tušit, jestli si měl košili modrou či bílou, ale budu si pamatovat, co jsi říkal, dokonce i v intonaci. Nedostatek vizuality není pro dramatika dobrý vklad. Dramatik má mít vizuální představivost. Naopak smysl pro repliky je pro nás silná karta. Rozhlasová hra je pro mě ideální, protože se obejde bez vizuální stránky a celá stojí jenom na slovech. Vím, že jsem se narodila do doby, kdy je tenhle žánr na ústupu, válcují ho mnohá umění pro zrak, jako je film, televize, počítačové hry, ale pro mě je pořád nejdomovštější.

Co pro tebe znamená příběh?

Sám víš, že můj článek o příběhu začíná slovy Příběh je král vší literatury. A jenom příběhu vděčíme za to, že je literatura mezi námi dodnes trpěná, že nezanikla jako nějaké dávno překonané řemeslo. Nejsem nic lepšího než vypravěčka příběhů. Podstata naší profese je vyprávění příběhů a příběh je jedna z největších sil lidské existence vůbec.

Myslíš si, že lidi dokáží žít bez příběhů?

Ne, absolutně ne. Lidské myšlení se bez příběhů neobejde. Nemusíme být spisovatelé, dokonce ani čtenáři, ale k lidské přirozenosti patří, že si své vlastní životy transformujeme do příběhů, abychom jim vůbec rozuměli. Jinak se život a svět mění v nepřehlednou kaši, v tříšť jednotlivin beze smyslu. Pořád sami sobě vyprávíme vlastní příběhy.

A význam jazyka?

V dospívání je většina mladých lidí okouzlena nějakým speciálním tématem, někdo se zblázní do módy a někdo do muziky, a mě až magicky fascinovaly otázky jazyka. Skupovala jsem všemožné knihy o lingvistice a etymologický slovník je dodnes má oblíbená četba. Bohužel – ať to internet slyší! – neumím pořádně žádný světový jazyk, v několika tápu, čtu, ale nemluvím. Přesto mě vždycky zajímalo, jak vůbec funguje řeč. Věřila jsem, že to je velké tajemství života. Až někdy pod třicítkou jsem svému kamarádovi, povoláním psychologovi s jistým údivem řekla, že už mě tenhle okruh otázek nějak přestává bavit. On na mě chápavě pohlédl a pravil: „Už ses domluvila, viď?“

Mám moc ráda češtinu a pokládám ji za úžasně tvárný a bohatý jazyk. Čeština byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem po sovětské okupaci neuvažovala o emigraci.

Nechtěla bys psát v jiném… kódu?

Ne, nechtěla. Okupace přišla, když mi bylo dvacet, a celá moje generace tehdy nutkavě řešila, jestli tady zůstat, nebo zmizet pryč. Přepokládám, že kdybych emigrovala ve dvaceti, ještě zvládnu další jazyk i tak, abych v něm mohla psát. Ale už nikdy ne jako v češtině, kde cítím každou změnu předpony, každý přechod z dokonavého na nedokonavé sloveso, každý novotvar až do konečků nervů… už nikdy ne tak!

Ty máš nějaké zahraniční překlady. Mě vždycky fascinuje, že vlastně příběh by měl přežít skoro všechno. Překlad, adaptaci i aktualizaci jazyka. Například naše Babička či Shakespeare.

Jsou autoři-akčňáci, u kterých je nejcennější zápletka a fabule. Jsou verbalisté, kde příběh třeba není tak strhující, ale citlivý čtenář se kochá stavbou věty, neobvykle použitými příslovci, archaismy, aliteracemi a podobnými pikantními rozkošemi, které vychutná jenom ten, kdo má jazyk rád. Ty druhé dokáže překlad zmasakrovat do nesmyslna. – Chceš příklad? Snad nic není tak citlivé na znění repliky jako rozhlasová hra. Tu píšeš nejenom „po smyslu“, ale pro herecká ústa, musí mít svůj rytmus a zvuk. V jedné mé hře je nejnapínavější moment, kdy se mladá žena zničehonic dozví, že její otec ve vězení zemřel. Druhá figura se zeptá: „Chceš vědět, jak zemřel tvůj tatínek?“ Pak je dlouhá pauza a mladá žena jen z posledních sil dechne: „Chci.“ Ch je hláska neznělá, je to jen slabě ozvučený výdech. Jedna slabika. (Mimochodem: krásně a přesně to dechla Táňa Medvecká, která pak za tu roli dostala cenu.) Překladatel do němčiny to pojednal větou: „Ja. Das moechte ich!“ To je replika, kterou se dá odpovědět na otázku: „Chtěla byste kilo okurek?“

Rozumím. Vraťmě se na chvilku k tvému učení, prosím.

Pančelka je má oblíbená životní role. My Vodnáři hrozně rádi poučujeme, jsme takoví radílkové a učitelé národů. Jedna z mých největších životních radostí je dělat chytrou. Když sama něco pochopím – nebo se mi aspoň zdá, že jsem to pochopila –, hned to zatoužím dát dál. Vysvětlovat, v tom mám náramnou potěchu. Myslím, že mě život nepotrefil touhou po moci, díkybohu, nemám nejmenší potřebu ovládat druhé. Ale poučovat, to jo!

Víš po těch letech, ty učíš víc jak deset let, že ano? –

Třináctý rok.

Třináctý rok, to je strašně dlouhá doba.

To se ti jenom zdá.

To ti prošlo pod rukama kolik lidí? Sto padesát?

To víc. Skoro tři sta. K tomu připočti moje studenty neverbálky, těch je k pěti stům.

Dokážeš rozpoznat po tom vzorku talent?

Před závorku budiž vytýčeno, že každému z nás se líbí něco jiného a já jsem nositelka menšinového vkusu. To neříkám se žádnou hrdostí, ale co se líbí mně, obvykle nezíská většinový souhlas. Myslím, že dnes už poznám alespoň ten druh talentu, který mám ráda já. Například když ke mně přišel do prváku Daniel Kubec, byl to mlčenlivý mladík, za dlouhými rousnatými vlasy ho skoro nebylo vidět a já od něj popravdě nečekala moc. Ale pak mi dal první kousek notně zmateného textu a já jsem udělala Jéé! Při třech stovkách studentů už nedělám jé často. A nespletla jsem se, aspoň ne podle svých vlastních měřítek: i po šesti letech věřím, že je to jeden z opravdových talentů.

Ještě se mi to stalo u Jany Šrámkové. Neznala jsem ji, nikdy jsem ji neučila, jakási studentka mě mailem požádala o vedení bakalářské práce. Synopse, kterou mi poslala, mě spíš odrazovala. Chtěla jsem ji odmítnout rovnou, ale nějak jsem neměla to srdce, tak jsem ji požádala o pár stránek na ukázku. A zase: Jéé! Pak ta bakalářka dostala Ortenovu cenu, což je zatím asi největší úspěch studenta LA.

Hruškadóttir.

Ano, ta. A do třetice: Jirka Holub. To je autor úplně jiného typu, jeho síla je v psaní pro děti. Tam jsem taky od prváku věděla, že s ním bude radost pracovat.

Vidíš teďka u začínajících spisovatelů něco, co dřív nebylo?

Nechci tu situaci paušalizovat. U dnešní mladé generace vidím víc praktičnosti a míň idealismu. Pořád vzácněji potkávám lidi, kteří plápolají jasným plamenem, žijí psaním a mají v sobě vášeň pro věc. Víc vídám to, čemu se nepěkně říká chlebařina. Způsob, jak se psaním docela obstojně živit. Proč ne? Ale já mám radši vášnivce.

Co ty a elektronické knihy?

(smích) No… vyšly mi už tři e-knihy. Já bych je nevzala do ruky. Zrovna na minulém semináři jsem se snažila studentům vysvětlit, co řekl slavný teoretik médií McLuhan. Věta, kterou z něj nejčastěji citují, zní: „Médium je poselství.” To znamená, že nejen program televize je poselství, ale ona sama je poselstvím. Film je jiný druh poselství, knížka je jiný druh poselství, a každé médium si tvrdě přizpůsobí všechno, co dává dál. Divadelní představení v televizi prostě není divadlo! Divadelní představení přenášené televizí a sledované na mobilu není ani televize, ani divadlo. Když jeden a tentýž text čteme v knize, nebo ve čtečce, je to jiný zážitek. Netvrdím, že lepší nebo horší, ale médium zabarví sdělení po svém. Studenti pokývali, že mám pravdu. Jsem staromilec a papírové knížky mám raději.

Jeden Večer pod letlampou se věnoval elektronické knize. A z té debaty vzešlo, že to vypadá, že primární bude elektronická kniha a sekundární bude kniha tištěná, že se tomu asi nevyhneme.

Proč ne, to je úplně v pořádku. Ze mě mluví mých šedesát šest let. Až tobě bude šedesát šest, tak se ti bude zdát elektronická knížka jako nádherná nostalgická rekvizita, romantický suvenýr dávných časů. Už bude jistě existovat něco jiného.

Dá se umělecké psaní naučit?

To je častá a legitimní otázka. Kdybych si myslela, že se naučit nedá, tak bych byla podlá podvodnice. Třináct let bych brala peníze za naprostý podfuk a připravovala bych studenty a jejich rodiče o nemalé školné. To by mě pěkně pálily v kapse! Takže z definice: když tvůrčí psaní učím, tak té možnosti věřím. Talentu nikomu nepřidám. Kolik nadání si student přinese, tolik si po čase odnese. Ale dá se urychlit proces, ukázat zkratky, prostě to, k čemu by dospíval sám deset patnáct roků, pochopí za rok nebo dva. Bude-li na to zralý, doklapne mu to. V technických věcech, v řemesle se dá naučit mnoho. Je možné autora povzbudit, pojmenovat mu jeho slabé a silné stránky. Ale co je v jeho jádru, co dělá člověka člověkem a teprve potom z člověka spisovatelem, to tam žádný sebelepší učitel neimplantuje.

Kdo učil tebe?

Já jsem studovala FAMU. Tam se neříkalo tvůrčí psaní. Můj obor se jmenoval Scenáristika- dramaturgie nebo dokonce Dramaturgie – scenáristika, protože z nás pěstovali především dramaturgy a teprve potom autory. Nás bylo malinko, šest lidí v ročníku, čtyři řádní a dva dálkaři. Náš ročníkový vedoucí byl František Daniel. Myslím si, že nás učil velmi dobře. Ale pak ho odvolali do Spojených států, aby tam založil filmovou školu po vzoru té naší. Pražská FAMU tenkrát byla strašně v módě. Američani trpěli mindrákem, že pořád točí hollywoodské šunky a nevyhrávají filmové festivaly, protože svět si hollywoodských šunek nevážil. Chtěli si napěstovat pravé umělce. František Daniel tam odjel na rok. Mezitím přišla sovětská okupace a on už se nám nevrátil, zůstal v Americe a vedl filmovou školu až do své smrti. Pak jsme prošli řadou výuk horších i lepších, ale nikoho tak dobrého jsme neměli. – Když už mluvím o svých učitelích, nemůžu vynechat Luboše Pistoriuse, divadelního režiséra, který režíroval tři z mých her jako první. Byl to skvělý člověk a jemu vděčím za většinu toho, co o divadle vůbec vím.

Máš definovány nebo vypozorovány nějaké věci nebo vlastnosti, bez kterých člověk nemůže být spisovatelem?

Dnes je tak strašidelně snadné dát něco do oběhu – když ne vydat to papírově, tak to aspoň šoupnout na internet, třeba otevřít si blog či jinak se vnutit čtenářům. Spisovatelství vypadá jako hračka. Mnoho lidí má bludný pocit, že stačí být gramotný a to samo už znamená umět psát. K tomu se často přidruží ješitnost a dojem, že stejně nejsou žádná kritéria a neplatí žádná pravidla. Grafoman pohodí hlavičkou a řekne: „Kdo má patent na kritiku, hé?“ Je to jedna z iluzí doby. Vzniká děsná spousta smetí, které se vydává za tvorbu. Vzniká permanentní hluk.

A co potřebuje spisovatel hodný toho slova? Hemingway řekl: „Nejlepší dar spisovatele je mít v sobě detektor sraček.“ To je velká moudrost. Je to stejně velký dar jako umět něco napsat dobře: poznat, že jsem napsala srágoru, a nepustit ji z ruky. A Tolstoj řekl: „Dokážeš-li nepsat, nepiš!“ Kdo nemá bytostnou potřebu tvořit, jenom rozmnožuje balast. Když můžeš nepsat, tak toho radši nech.

Poslední otázkou naplním tvou rozkoš poučovat.

Ano. (smích)

Dej nějakou radu začínajícím spisovatelům, kteří – podobně jako ty – musejí psát a nemůžou jinak.

Protože jsi prošel mým terorem, dávno dávno tomu –

Dvakrát. (smích)

(smích) Ano, René, ty jsi propadl z tvůrčího psaní! Ať to internet slyší. Nekuda propadl!

Dobrovolně. (smích)

To říká von! Samozřejmě, propadl jsi dobrovolně a udělal sis u mě opáčko. Tak víš, že to není můj vynález. To mě naučili na FAMU. Nevycházet bez notýsku nebo jiného záznamového média. Vy máte mobily, vy máte tablety, my měli papír a tužku. A poslouchat a koukat. Oči otevřené, uši otevřené, všímat si, chytat repliky, které letí kolem, zapisovat si historky, prostě být hladově zvědavý na všechno, co se děje. A když něco čtu a líbí se mi třeba metafora, rovnou zapsat. Pozor!, ale udělat poznámku, že je to kradené, aby to pak člověk nepoužil sám. Nejhorší zápisník je lepší než nejlepší paměť. Člověk věří, že takhle báječnou historku přece nezapomene. Nesmysl! Když si ji hned nezapíšu, za měsíc už nevím přesně, jak to bylo, a za rok je dokonale v čudu. Spousta krásného materiálu se ztratí. Já mám v krabici notýsky s nápady za posledních sedmačtyřicet let, od prvního ročníku na FAMU dodnes. Vím, že devadesát pět procent nikdy nepoužiju, ale i těch pět procent stojí za to… a zbytek je alespoň krásné počtení.

(Daniela maně zalistuje v jednom ze sedmačtyřiceti notýsků a najde: „Píšu text, ve kterém se několikrát opakuje slovo karmický. Automatický opravník mi to všude přepíše na komický. Jedna věta teď zní: Neunikneme svému komickému osudu. – No vidíš, René, rok 2007. Tohle kdybych si nezapsala, už dávno bych to zapomenula.)

Skoro poslední otázka, možná mimo záznam. Víš, kdy bude další ta… Souhra světel?

Svatba Světel. Tentokrát úplně na začátku Vah. Mrknu do tabulek: 24. září 2014, vrcholí ráno v 7:15 letního času.

A co píšeš teď?

Knížku jménem Pohoršovna, takovou prozaickou legraci pro věkovou kategorii deset plus. Už jsme si říkali, že to autor rozumově neplánuje, ono se nám to samo nějak děje. Mně se děje, že v posledních letech pořád raději píšu pro děti.

Možná ses podvědomě začala připravovat na babičkovskou roli. (pozn. dcera DF je aktuálně těhotná)

To by bylo krásné, kdybych na stará kolena nebyla ani zaumná prozaička, ani tragická dramatička, ale babička pohádkářka.

To budeš. (smích)

Tak jo!


Daniela Fischerová

Daniela Fischerová

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová (narozena 13. 2. 1948 v Praze) absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i její pozdější divadelní hry.

Daniela Fischerová je autorkou rozhlasových her, scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů, povídek, knihy aforismů, spoluautorkou vědecko-populární publikace Hvězdy a osudy a učebnice Občanská výchova pro 6.–9. ročník. Od poloviny 70. let se věnuje básnické a prozaické tvorbě pro děti. Jejím prozatím posledním vydaným dílem je kniha detektivních povídek Sváteční vraždy (2013). Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění.

Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

(zdroj biografie a fotografií: https://www.danielafischerova.cz)

Poznámka na konec: Z těchto stránek si můžete stáhnout skvělý esej o psaní Drbání kožichu, který napsala právě zpovídaná Daniela Fischerová.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

1 komentář u „Slovosled Daniely Fischerové“

  1. Občas si říkám, že bych měla přestat psát, vždyť nejsem v ničem výjimečná…
    Ale copak to jde? Zkuste přestat dýchat! Notebook, papír a písmenka jsou moji nejlepší kamarádi.
    Kéž bych byla extrovertem! Předváděla bych se na pódiu, tancovala, zpívala a žila z pohledů ostatních lidiček.
    Jsem však introvert, snílek, který potřebuje sdělit světu spoustu příběhů, myšlenek a pocitů. A jak jinak, než neviditelně.
    Musím psát. I kdyby to nikdo nikdy nečetl, pomáhá mi to přežít…

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.