Slovosledy jsou sérií rozhovorů se současnými českými spisovateli a spisovatelkami o psaní a inspiraci.
Mám velikou radost, že jsem si mohl po e-mailu popovídat s česko-americkou autorkou Kateřinou Dehningovou, která v Čechách vydala již dva úspěšné cestopisy.
Takže…
Jak jsi se dostala ke psaní? Kdy jsi poprvé poznala, že chceš být spisovatelkou?
Psala jsem ráda již od malička. Pamatuji si, že jsem psala ještě před tím, než jsem uměla psát a číst. Stále jsem si něco čmárala na papír, věřila jsem, že je to opravdové písmo a pak to celé rodině předčítala nahlas. Obsah textu jsem si musela během „předčítání“ samozřejmě vymyslet. Že mě psaní baví, a že mi jde poměrně snadněji než ostatním, jsem poznala až ve škole. Slohovky mě bavily a měla jsem z nich vždy jedničku. Psaní a literatura mně vyrovnávaly známku z češtiny, protože v gramatice jsem zaostávala.
Pro veřejnost jsem poprvé začala psát asi v sedmé třídě. Byly to smyšlené příběhy, dost často moje vlastní sny, které jsem pak upravila na ucelený příběh. Dávala jsem je číst všem spolužákům, a když si začali říkat o pokračování, měla jsem velkou radost. Takto jsem psala dobré dva roky. Pak jsem se ale ubírala jiným směrem a ke psaní jsem se vrátila opět až v dospělosti, asi ve dvaceti pěti letech, kdy jsem se přestěhovala do Ameriky. Měla jsem potřebu ventilovat své nové zážitky. V devadesátých letech sociální sítě ani blogy neexistovaly a e-mail nebyl v Čechách běžný. Vrátila jsem se k papíru a své „dopisy zážitků“ začala rozesílat rodičům a kamarádům. Obliba dopisů rostla, a tak se z nich postupně staly samizdaty. S příchodem počítačů do českých rodin vznikly mé první webstránky a okruh čtenářů se tím pádem rozšířil.
Že chci být publikovanou spisovatelkou, mi vnutili právě až mí věrní čtenáři, kteří měli dojem, že by mé postřehy mělo číst více lidí. Samotnou by mě to asi nenapadlo. Jim vděčím za vše, bez jejich podpory by nebylo vůbec nic!
K jakému táboru se přikláníš, a proč? Člověk se spisovatelem rodí, nebo stává?
Spisovatelem se člověk určitě stává. Malý člověk se rodí s mnohými vlohami, ale až postupem času, výchovou, okolními vlivy a příležitostí se stává tím, čím se stát může. Vlohy jsou nám dány geneticky, takže k něčemu tíhneme více, k jinému méně. Ale stejně tak můžeme být k určitým schopnostem vychováni a vytrénováni. Potkala jsem ve světě lidi, kteří by byli úžasní spisovatelé či básníci, ale nikdy jim nebyla dána šance rozvíjet se dál. Nedostatek vzdělání, rozhledu a příležitostí je zavedl na úplně jinou dráhu života.
Spisovatelem může být každý, komu to myslí. Protože bez myšlenky nelze napsat nic, co by za to stálo. To je základ. Trik je pak umět tu myšlenku převést na papír, a ještě k tomu tak, aby ji pochopil či prožil i druhý člověk. Myšlení se naučit nedá. Přenášet myšlenku na papír se naučit dá.
S tím současně věřím, že člověk může vykonávat mnoho profesí výborně a s vášní. Nemusí to být vždy jen jedna.
Kde bereš inspiraci pro psaní?
Inspiraci nacházím úplně všude a ve všem. Při setkání s novými lidmi, během cestování, ale i v denním životě, jako je sledování televize či utírání prachu. Prostě při jakékoliv vědomé, ale i podvědomé aktivitě, jako jsou například již zmíněné sny. Nejvíce inspirace však přinášejí změny a zkušenosti. A to jakékoliv! Při nich vždy zjistíme, co v nás je, poznáme lépe sami sebe, a tím pádem nám do mozaiky myšlenek přibude nové poznání. Změn a nových zkušeností bychom se proto rozhodně neměli obávat, ale naopak bychom je měli vyhledávat. Změna a zkušenost je pro spisovatele něco jako pro mlýn voda.
Proč právě cestopisy?
Nepíšu pouze cestopisy, ale cestopis je to, čeho jsem napsala zatím nejvíce. Došlo k tomu tak, že cestování se stalo mým životním stylem, a protože jsem psala zážitky ze svého života, tak jich bylo právě nejvíce z těch cest. Také to bylo téma, které lidi zajímalo a na co se ptali nejvíce. Díky jejich otázkám se mé cestopisy staly zábavnější i zajímavější. Začala jsem si totiž všímat také toho, co zajímalo čtenáře.
Časem jsem přišla na to, že cestování je opravdu nejlepší forma sebevzdělávání, pokud tedy cestujete s otevřenou myslí. V opačném případě to s vámi neudělá vůbec nic. Je to také studna již zmíněných změn a zkušeností, ze které můžeme čerpat a žít neuvěřitelně bohatý život.
Již delší dobu žiješ v USA, ale píšeš v češtině. Proč ne anglicky, když je ten trh větší?
Anglicky píši také, ale zatím jen úvahy a fejetony. Angličtinu jsem se začala učit poměrně pozdě (až v sedmnácti letech) a ještě ke všemu sama doma a s velkými přestávkami. Takže ačkoliv mám mluvené slovo dnes již obstojné, to psané mi stále dělá problém. Ale nejenom to. Angličtina je nesmírně bohatý jazyk a umět se v něm orientovat tak, jako to umí spisovatelé rodáci, je pro mě téměř nereálné. Ať jste jakkoliv dobří, v druhém jazyce budete vždy tak trochu hendikepovaní. Poslední dobou je však o mé psaní v angličtině zájem, tak uvidíme.
To ale není jediný důvod, proč píši a vydávám hlavně česky.
První důvod je zcela sobecký. Mám češtinu ráda, a když ji používám při psaní, tak si ji tím nejenom udržuji a oprašuji, ale dokonce i stálé zdokonaluji.
Za druhé vím, že téma a zkušenosti, které nabízím čtenáři já, nabízí v anglicky mluvícím světě mnoho spisovatelů. V Čechách jsem však nikoho takového zatím neobjevila.
A třetí důvod je vlastenecký. Myslím si, že není nad to, když si přečteme knihu, kterou napsal náš krajan. Tedy člověk, který rostl a vyvíjel se ve stejném prostředí jako my. Tudíž je to spisovatel, který svému čtenáři rozumí a může vysvětlit a popsat věci takzvaně přímo „na tělo“. Ano, existují témata a myšlenky, které jsou univerzální, a z těch se pak stává klasika, kterou čte celý svět. To ale nemění nic na tom, že od krajana je prostě od krajana. Anglická literatura dnes vládne světem. A překládá se zní prakticky všechno. Ale je to opravdu to, co českého čtenáře vždy osloví či zajímá? Nebo je nám obsah vzdálený a často máme problém se s příběhem ztotožnit, protože je naší mentalitě zcela cizí? To poznáme vždy podle toho, když sáhneme v obchodě po knize, která byla například v Americe trhákem, ale my Češi na ni koukáme a kroutíme hlavou, jak k tomu asi mohlo dojít. Lidé z jiných kultur myslí jinak, a to se promítá i do psaní.
Proto zatím píši a soustředím se přímo na českého čtenáře.
Jak hodnotíš český knižní trh? Co by třeba fungovalo lépe v Americe? Co je naopak výhoda malého uzavřeného prostředí, jakým je právě Česká republika?
Všichni víme, že český knižní trh je malý. Je to vše dáno čísly, prostě nás není tolik, a to se pak odráží i na trhu. A to nejen knižním. Amerika to má v číslech úplně naopak. Takže ten trh frčí.
Když frčí trh, tak jsou peníze, a když jsou peníze, tak je z čeho propagovat. Tím také vznikají profese, jako je literární agent, kterému dokončenou knihu svěříte a on už se postará o další. Něco takového v Čechách neexistuje. Pokud se ale českému spisovateli nějakým zázrakem podaří agenta sehnat (většinou z ciziny), pak má téměř vyhráno a o jeho díle se dozvědí i jinde.
Někdy to není jen v těch financích, ale také ve zkušenosti. Řekla bych, že s propagací knih v Čechách silně pokulháváme. Prostě to neumíme. Začínajícímu nebo průměrnému spisovateli nezbývá nic jiného, než si ji dělat zcela sám. Tady pak hodně záleží na vaší povaze. Zda se rád ukazujete, či nikoliv. Čím větší „šoumen“ jste, tím lépe se vaše knihy budou prodávat. Alespoň ze začátku, pak nastoupí čtenář a rozhodne sám.
Paradoxně výhoda českého trhu je opět v těch malých číslech. Tím pádem je i malá konkurence, oproti velkým zemím téměř žádná. Například já jsem svého druhu v Čechách jediná. I když mě nakladatelství zařadilo do edice, ve které vydávají další dvě české spisovatelky, píšeme každá zcela jinak a o něčem jiném.
Jak jsi na tom s kontaktem se čtenáři, když se do Prahy podíváš jednou nebo dvakrát za rok?
No, to je problém. Možná proto se mi čtenáři nenabalují tak rychle, jak by mohli. Přece jen osobní kontakt, přednáška, návštěva rádia či televize je nejlepší prostředek, jak se efektivně zviditelnit. Na druhou stranu mnozí čtenáři, které mám, jsou tak věrní, že se mi sami starají o propagaci. Chápou, že žiji jinde a daleko, a že pokud chtějí číst cestopisy, musím také občas cestovat.
Dnes je výhodou samozřejmě internet. Tam jsem dostupná z celého světa a okamžitě. Čtenář, který o mně ví, může sledovat mé webstránky nebo Facebook. A mnoho nových čtenářů mě touto cestou i denně nalézá.
Nakladatelství všem spisovatelům doporučují, aby si založili blog, do kterého by měli pravidelně přispívat. Toho se já však zatím straním, protože už na to zkrátka nemám čas. Rodina, psaní, čtení (které je u psaní nutností), cestování a život sám mě zaměstnává na 150 %.
Jak vypadá tvůj obvyklý pracovní, myslím tím psací, den či rituál?
To záleží na tom, v jakém stadiu se nachází mé psaní. Nejprve to musím celé promyslet. Jak a čím začnu, a jak to budu za sebou celé skládat. Prakticky si v hlavě udělám osnovu. Na tom mohu pracovat kdykoliv a kdekoliv. Ve frontě na poště, v autě, v letadle, při spaní apod.
Pak přichází nejtěžší část. Zasednout k počítači a psát. Když píši cestopis, tak se držím hlavně svého deníku a osnovy, kterou jsem si udělala před tím v hlavě. Na toto první a hlavní psaní, kdy se celý příběh formuje, musím mít opravdu klid, ticho a soustředění. Takže žádná hudba, nikdo doma a nejlépe je, když mohu psát osm hodin v kuse. To se mi ale daří zřídkakdy, takže píši také na etapy. Vyhradím si v deníku část, kterou ten den plánuji napsat nebo prostudovat (protože každou informaci, kterou při cestování nalézám, ověřuji alespoň třikrát). U vyhrazené části pak sedím, dokud to nedokončím. Někdy to může trvat hodinu, jindy tři nebo celý den.
Když vím, že mám jen půlhodinu nebo hodinu, tak se vrhám na opravy nebo přepisy toho, co jsem již napsala.
Jakmile mám dokončený celý text, začínám znovu. Přepisuji, opravuji, škrtám a doplňuji. Konečný text si nechám většinou celý vytisknout na papír a řádím ještě tam. Také si to čtu celé nahlas. U toho již mohu pracovat s hudbou, s rodinou za zády a jakkoliv dlouho. A tisk si také mohu s sebou brát kamkoliv.
Pak přijde moment, kdy už v textu nemohu nic vykoukat, anebo mám naopak pocit, že bych to měla celé vyhodit a začít znovu. A to je ta pravá chvíle, kdy musím skončit.
Když bych to měla shrnout na čas, každá kniha mi od začátku do konce trvala napsat jeden rok s tím, že jsem na ní pracovala každý den, včetně sobot a nedělí. První kniha má asi 250 stran, ta druhá o něco méně.
Osobní disciplína je u psaní klíčová. Bez té není nic!
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
V současné době pracuji na třetí knize, která zavede čtenáře do Karibiku. Podařil se mi takový husarský kousek, kdy jsem na jednom z ostrovů objevila v našem průvodci spisovatele a básníka. Slovo dalo slovo a průvodce slíbil, že mi knihu pomůže napsat. Spoluautor cestopisu už nemůže být nikdo lepší, než rodák a průvodce místem, o kterém píšete. Takže na mém hlavním programu příštích dnů a měsíců je práce na této knize.
Na jaře 2014 se chystám do Čech na autogramiádu mé druhé knihy Cesta za datovou čáru. S tím spojím Svět knihy – festival, na který jsem zvaná.
Určitě budou další cesty a další články, ale kam a jaké, to ještě nevím.
V daleké budoucnosti bych ráda napsala román. Těším se, že si budu moci vymýšlet, což u cestopisů samozřejmě dělat nemohu.
Jeden příběh se mi už dlouho honí hlavou, jen ještě nevím, do jaké doby a na jaké místo ho zasadím. Ale určitě si čtenář opět zacestuje.
Měla bys nějakou radu (rady) pro začínající spisovatele?
Měla bych tři hlavní rady:
1. Pokud máte potřebu něco sdělit a věříte, že to bude zajímavé, obohacující či zábavné i pro další lidi, pak zasedněte a piště.
2. Až dojdete k publikaci, nezapomeňte, že si za vše budete muset opravdu ručit sám. Tak to prostě v Čechách v praxi funguje. Sežeňte si toho nejlepšího vydavatele a redaktora, jakého můžete. Obklopte se lidmi, kteří vám fandí a s kterými se vám bude dobře pracovat a komunikovat. A vše si po nich ještě zkontrolujte!
3. Neobávejte se kritiky! Ta přijde tak či tak, všem se nelze zavděčit. Všímejte si pouze té, která vám něco dá a byla vám sdělena slušně. V opačném případě se tím vůbec nezaobírejte.
Zakončím oblíbeným citátem: „Pokud se chcete vyhnout kritice, nic nedělejte, nic neříkejte a buďte Nikdo.“ (Elbert Hubbart)
[divider]
O autorce
Kateřina Dehningová (rozená Hodová) se narodila v Praze v roce 1971. Z Evropy vycestovala po sametové revoluci na počátku jara roku 1990. Žila na třech kontinentech (v Evropě, v Severní Americe a v Austrálii), které téměř celé procestovala. Mezitím pracovala jako podnikatelka a manažerka vlastního kadeřnického salonu, ale postupně s podnikáním skončila a začala se věnovat na plný úvazek rodině a dcerám. Cesty rozšířila do Asie, Indonésie, Oceánie a Polynésie. Nyní žije v jižní Kalifornii. Cestopisy a zážitky ze života začala pravidelně psát formou dopisů v roce 1997, kdy se natrvalo přistěhovala do Spojených států za svým manželem. Dopisy z cest zveřejňuje na svých webových stránkách od r. 2005.
V roce 2012 vyšla prvotina Proti proudu zeměkoule (Severní Amerika, Evropa a Japonsko). V roce 2013 vyšla kniha Cesta za datovou čáru, která čtenáře zavede do Oceánie (Nový Zéland, Austrálie, Bali a Tahiti). V současné době Kateřina pracuje na další knize, která vypráví o Karibských ostrovech.
Osobní web autorky: www.cestopisykatka.cz
Základní informace o tomto projektu hledejte zde. Více Slovosledů časem najdete na blogu RenéNEKUDA.cz uložené pod tímto štítkem.