Dialog nemusí být pouze o tom, co si postavy mezi sebou řeknou nahlas. Má spoustu skrytých složek, které můžete prozkoumat v následujícím krátkém cvičení tvůrčího psaní…
Zadání je velmi prosté a zároveň i velmi záludné: Pokuste se napsat dialog dvou postav bez použití přímé řeči i vnitřních monologů.
***
Prvně si napište ke každé postavě jednu nebo dvě věty, ze kterých bude vyplývat nějaké vzájemné napětí. Většinou pomáhá, pokud potřeby či zájmy jednotlivých postav jdou proti sobě nebo pokud obě chtějí stejnou věc, kterou může mít jenom jedna z nich.
Pak vymyslete nějaké prostředí, kde je postava A jako doma a B ho svým příchodem naruší.
Jestliže stále tápete, zamyslete se nad tím, jaké prostředky máte k dispozici. Nápověda: Kde jsou? Co dělají? Jakým způsobem to dělají? Jak na sebe reagují? Máchají rukama? Kdy mlčí (a proč)?
Stručný příklad: Dvě postavy v jedné posteli – jejich reakce na výzdobu místnosti, akce, kterou vyvolají (otevření okna, obléknutí trenýrek, vzájemné doteky atd.). Zprostředkování toho či onoho z prožívání postav, jak se cítí a co pro ně tento společný moment (ne)znamená. Těch variant a způsobů je samozřejmě nekonečně mnoho. :)
Dnešní cvičení vás toho může o dialogu skutečně hodně naučit.
Tak hodně štěstí!
TIP! Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
V Adamovi rostla radost. Zanedlouho dalšímu hadovi usekne hlavu…
Věra měla moderně zařízený byt, který vynikal spoustou čínských misek. Vypovídalo to o zájmu majitelky o asijskou kulturu. Také ji pořád zdobil klidný úsměv.
Jen se nenechat oklamat. Za tou hezkou tvářičkou holčičky se skrývala vražedkyně, která stojí v čele místního kartelu prodejců se zbraněmi. Živnost zdědila nedávno po svém otci, který se náhodou utopil ve vaně. Adam nepochyboval, že byl zlikvidován.
Usmál se. Rostla v něm vlna radosti. Někomu by připadalo smutné, že vyrůstala z nenávisti. Tohle by ale platilo jen pro neznalce! Adam byl speciálním agentem policejního prezídia bojujícího proti organizovanému zločinu. Po jeho zásazích ovšem zůstávali na místě většinou jenom mrtví. Nadřízení to tolerovali, ostatně, kdo by litoval zločince a vrahy, že… Holt, když se kácí les, létají třísky…
Odkud pramenila Adamova nenávist? Kolikrát v něm ožíval sen, týkal se události, k níž došlo před dvaceti lety. Je v porodnici, stojí před lůžkem Anny, nejmilovanější bytosti na světě, a ta mu hrdě ukazuje právě narozenou holčičku… Jasně že se bude jmenovat také Anička! Má úsměv po mamince, lehce zvedá levý koutek rtů.
Vtom se to stalo. Do pokoje vtrhli maskovaní lidé, v rukách pistole a střílejí jako zběsilí. Adamovi se pod deštěm kulek podlomila kolena, než omdlel, zahlédl, jak se Annina hruď zbarvuje krví…
Ležel v kómatu půl roku. Z bolesti se nikdy nevzpamatoval, Anna zemřela, holčička zmizela, nikdy ji nenašli. Adam pátral jako zběsilý, roky snažení končily ve slepé uličce. Neměl pro co žít… Proto se přihlásil do speciálního oddělení. Nasazoval denně svůj život zběsile, riskoval… tak rád zabíjel, ne – vraždil všechny ty zločince!
Teď si vychutná Věru! Připravila čajový obřad… Když dopíjeli lahodný nápoj, Věra se zvedla a odešla do vedlejší místnosti. Adam si připravil pistoli s tlumičem. Hlavně ji nesmí nechat mluvit… nikdy se nesmí dopustit této chyby, všichni zločinci umí tak teskně žadonit o svůj život… i kámen by se ustrnul, Adam ne…
Jakmile Věra vstoupila do pokoje, Adam zahlédl, že něco drží v ruce, lekl se, možná jde o zbraň… nečekal a třikrát vystřelil… tři projektily, přesně mířené do hrudi, musí stačit… Věra klesla na kolena, potom se sesunula na bok. Z úst jí vytéká pramínek krve.
Hotovo. Adama ovládla vlna rozkoše, jako by mu tělem létali motýli. Chystal se k odchodu, přitom zahlédl, že když Věra sklouzla na podlahu, natáhla ruku směrem k němu, dívala se na něj ještě živýma očima, z dlaně ji cosi vyklouzlo.
Adam neodolal. Porušil svoje pravidlo. Vrátil se k ní a sklonil pro papír… Ne, nebyl to papír! To byla fotografie… Když se na ni podíval, jako kdyby ho šlehl elektrický proud. Vytrvale jím projížděl, a on se třásl jako list. Na fotografii vidí nemocniční pokoj, na lůžku leží žena s miminkem na prsou… Ne, ne, ne!
Věra umírá, přitom se usmívá. Má úsměv po mamince, lehce zvedá levý koutek rtů… Jakoby se omlouvala, že otce našla tak pozdě…
Drsné, rychlé a má to specifickou atmosféru. Díky moc za sdílení a těším se na další vaše texty – více cvičení tvůrčího psaní najdete tady. ;)
Honza se potil.Hrál s Jirkem šachy a moc mu to nešlo. Jirka musel opravdu velmi trénovat. Přesto však ani pro něho to nebylo jednoduché. Jirka se ještě pro jistotu snažil vyhýbat očnímu kontaktu, aby na něm nebyla vidět nervozita. V uzavřené místnosti, aby toho nebylo málo, byl cítit pach nevypraných ponožek, které tam Honza nechal. Taková místnost pro hraní ideální opravdu nebyla. Jirka dal právě šach Honzovi a on musel ustoupit,což bylo zbytečné, protože se tomu mohl vyvarovat. Honza jen tak pokukoval po figurkách, ale nenapadlo ho nic lepšího, než jít dále pěšcem. Ano, před Jirkem vypadal jako těle, co nic neumí. Honza se pak ale zhrozil. Moc dobře znal ten Jirkův polousměvavý výraz, který neznačil pro Honzu nic dobrého. Naopak mu Jirka vyhodil jeho dámu. Honza už nevěděl, co dělat. Setřel si kapesníčkem pot, který mu více a více tekl po obličeji a hrál dál. Opět a opět se mu však nedařilo. Stále dostával šach a to nebylo dobré. Když mu Jirka vyhodil králem dámu, znamenalo to, že dostal šach mat. Honza se ale v duchu ujistil, že prohra přece není nic hrozného. Podali si ruce a odešli. Jenže další den měl ve schránce dopis s nabídkou od Jirky, že by prý mohl jít do kurzu šachů. Zaradoval se a hned to přijal. Ano, prohra nebyla neštěstím, spíše jenom jeho chyba, že se předtím do ničeho takového nepřihlásil.
Moc pěkné! Je tam napětí nejen na šachovém poli! ;)
Sedmnácti letá Sofie se natahuje do mrazáku pro pizzu a bolestivě sebou cukne ve chvíli, kdy jí někdo najede nákupním vozíkem do nohy. Žádné omluvy se však nedočká, a tak se naštvaně ohlédne. Zůstane strnule stát. V obličeji rudý dvacetiletý mladík se na okamžik setká s vytřeštěným Sofiiným pohledem, ale hned ucukne a pracně se snaží vymanit madlo vozíku své stejně staré přítelkyni z rukou. Dívka se na Sofii vyzývavě usmívá. Povýšeně zvedne bradu, odhodí svůj blond dlouhý cop přes rameno a jako by vyrostla ještě víc, když se hrdě narovná. Pustí se nákupního vozíku a majetnicky vezme mladíka pod paži a políbí ho na líčko. Mladík toporně převezme vozík a snaží se Sofii objet. Zamumlá omluvu i s jejím jménem. Při tom má stáhnutá ramena k uším, jako by se přikrčil před náhlým náporem studu. Sofie stojí nehnutě na místě, ale její původně strnulá póza se náhle uvolní. Zvedne si ruku ke spánku a rukou udělá gesto, jako by točila kličkou a dívá se posměšně na blondýnu. Pak se k ní otočí zády a vytáhne si pizzu podle svého gusta. Usmívá se. Má pocit, že konečně vyhrála válku, když před půl rokem prohrála bitvu o toho mladíka, který ji kvůli té blondce opustil. Ještě si vezme zmrzlinu. Dneska bude slavit.
Katka vzala do ruky láhev jako první. Byla sice mladší, ale rychlejší. Vítězoslavně se usmála. Jana se natáhla, chytla láhev a táhla k sobě. Malé rozevírala jeden prstík za druhým, až byla láhev jen v její ruce. Vyplázla jazyk, udělala dlouhý nos a utíkala pryč.
Energické klepání na dveře vytrhlo ho ze spánku, než se mu podařilo do něj pořádně zapadnout. Celou noc pracoval nad, jak se mu zdálo, nejlepším obrazem v životě. Jedním okem zakoukal na hodinky. Osm! Poslal vetřelci několik špatných slov a obrátil se na druhý bok. Na další zaklepání jen zabručel. Ale kdy jeho ucho zachytilo slovo mistře, z tím smyslně podlouhlým syčícím s, ve vteřině se vzpamatoval a pohnul své dlouhé, něco hubené tělo do chodby.
Za dveřmi stala ona. Jeho bohyni a prokleti, chodící zázrak, můra osamělých noci. Jinak řečeno – sousedka z dolu. Stala v rozpacích, opřena zadečkem o zábradlí. Sluneční paprsky třpytili na její kratičkých, pávově barevných šatech. Jakmile ho spatřila, narovnala se a spustila svůj obvyklý zdlouhavý monolog, který dynamický rozvlnil její plné ňadra, vykoukavající z hlubokého výstřihu. Každé slovo zvýrazňovala pohybem odhalených ramen. Okouzleny letmo vychytával jednotlivé fráze: omlouvám se, obdivuji vás, je to důležité… Čas od času prohodil nějaké jo, ano, aha. Jeho málomluvnost, jež ho dopadala při každým setkání s ní, brala za objev spojení s múzami. Jen on věděl, že bylo výsledkem vnitřního bóje s nesmělosti vyvolávané její blízkosti.
Když její štíhlé prsty z metalický tyrkysovými nehty, létající před jeho očima jako světlušky, začaly ho hypnotizovat, rozhodl se utéct zrakem na podlahu. Než jeho oči začaly se klopit, již věděl, že to byla chyba. Cesta k zemi vedla totiž podél kosmický dlouhých noh. I když netrvala ani sekundy, pro něj čas zpomalil téměř do nuly. Unavený přistanou konečně na krvavě rudých lakýrkách s tenoučkými podpatky délky rituální čepelí Aztéků. Hlavou mu blesklo, že nedlouho kvůli ní zamění umělecky štětec na tužku. Sundal si brýle a promnul oči. Rychlým pohybem zvedl zrak a ukotvil ho na její malinové, měkké (jak rád by se přesvědčil) ústa, z kterých stále plynuly slova, z čeho usoudil, že se ještě nedostala k věci. Věděl, že musí se soustředit na tím co na něj mluví, ne jak mluví. Z velkou námahou tak nějak se mu to povedlo. Povídala, že když je takové krásné počasí, ráda by odjela na dlouhý víkend na ves k mamince, pokud mu to samozřejmě nevadí. Na jeho otázku, co vlastně je mu do toho, odřekla, že se obava, že on mohl by potřebovat její pomoci nebo něco…
Vzrušilo ho to, ačkoliv vůbec si neuměl vzpomenout, aby kdykoliv o cokoliv ji požádal. Nasadil brýle a vážným hlasem pronesl, aby si nedělala starosti a užila si volná. Přistoupila k něj, slastně přivřela oči, s úctou stiskla mu dlaň oběma rukami a vydechla sladké děkuji. Zvedly se mu chloupky na celém těle, kdy do nosu udeřila ho vůně jasmínu. Stali tak mlčky, a on si přál, aby ta chvíle trvala věčně. Bohužel. Ucukla sebou a vzpřímeným ukazováčkem naznačila, že málem na něco nezapomněla. Pustila jeho ruku, zahloubila prsty do výstřihu, odkud vyndala malou zelenou kartičku. Podala mu ji s naznačením, že je na ni čisto pevné linky její maminky. Teplo zeleného papírka úplné vyrazilo ho z role nepřístupného umělce. Ztišeným hlasem podotkl, že na vsi musí být v letě nádherně a nespočet inspiraci pro malíře. Souhlasné přikývla, ale po zamyšlení dodala, že abstrakce to tam se spíše nenajde. Zasmál se pobaveně, jako že abstrakce to se akorát muže malovat všude, stačí dobré světlo a klid. Ujistila ho nadšeně, že toho mají na vsi přebytek a ráda by se o to s ním podělila. Překvapil sám sebe, kdy v odpovědi slíbil, že bude připraven za půl hodiny. Zašepotala jemně, že o víkendu v mistrové auře ani nesnila, uzavření dohody zpečetila polibkem na jeho neoholené tváří a utíkala dolu. Nepohnul se dokud neutichlo dupaní podpatků na schodech. Opatrně zavřel dveře a pustil se do baleni. A každou chvíli si opakoval, že její ústa jsou měkčí než si to představoval.
Ano, tady mezi sebou mluví těla. Úkol splněn!