Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Dialog beze slov

Cvičení: Dialog beze slov

Cvičení: Dialog beze slov

Dialog nemusí být pouze o tom, co si postavy mezi sebou řeknou nahlas. Má spoustu skrytých složek, které můžete prozkoumat v následujícím krátkém cvičení tvůrčího psaní…

Zadání je velmi prosté a zároveň i velmi záludné: Pokuste se napsat dialog dvou postav bez použití přímé řeči i vnitřních monologů.

***

Prvně si napište ke každé postavě jednu nebo dvě věty, ze kterých bude vyplývat nějaké vzájemné napětí. Většinou pomáhá, pokud potřeby či zájmy jednotlivých postav jdou proti sobě nebo pokud obě chtějí stejnou věc, kterou může mít jenom jedna z nich.

Pak vymyslete nějaké prostředí, kde je postava A jako doma a B ho svým příchodem naruší.

Jestliže stále tápete, zamyslete se nad tím, jaké prostředky máte k dispozici. Nápověda: Kde jsou? Co dělají? Jakým způsobem to dělají? Jak na sebe reagují? Máchají rukama? Kdy mlčí (a proč)?

Stručný příklad: Dvě postavy v jedné posteli – jejich reakce na výzdobu místnosti, akce, kterou vyvolají (otevření okna, obléknutí trenýrek, vzájemné doteky atd.). Zprostředkování toho či onoho z prožívání postav, jak se cítí a co pro ně tento společný moment (ne)znamená. Těch variant a způsobů je samozřejmě nekonečně mnoho. :)

Dnešní cvičení vás toho může o dialogu skutečně hodně naučit.

Tak hodně štěstí!

TIP! Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

3 komentáře

  1. Katka vzala do ruky láhev jako první. Byla sice mladší, ale rychlejší. Vítězoslavně se usmála. Jana se natáhla, chytla láhev a táhla k sobě. Malé rozevírala jeden prstík za druhým, až byla láhev jen v její ruce. Vyplázla jazyk, udělala dlouhý nos a utíkala pryč.

  2. Energické klepání na dveře vytrhlo ho ze spánku, než se mu podařilo do něj pořádně zapadnout. Celou noc pracoval nad, jak se mu zdálo, nejlepším obrazem v životě. Jedním okem zakoukal na hodinky. Osm! Poslal vetřelci několik špatných slov a obrátil se na druhý bok. Na další zaklepání jen zabručel. Ale kdy jeho ucho zachytilo slovo mistře, z tím smyslně podlouhlým syčícím s, ve vteřině se vzpamatoval a pohnul své dlouhé, něco hubené tělo do chodby.

    Za dveřmi stala ona. Jeho bohyni a prokleti, chodící zázrak, můra osamělých noci. Jinak řečeno – sousedka z dolu. Stala v rozpacích, opřena zadečkem o zábradlí. Sluneční paprsky třpytili na její kratičkých, pávově barevných šatech. Jakmile ho spatřila, narovnala se a spustila svůj obvyklý zdlouhavý monolog, který dynamický rozvlnil její plné ňadra, vykoukavající z hlubokého výstřihu. Každé slovo zvýrazňovala pohybem odhalených ramen. Okouzleny letmo vychytával jednotlivé fráze: omlouvám se, obdivuji vás, je to důležité… Čas od času prohodil nějaké jo, ano, aha. Jeho málomluvnost, jež ho dopadala při každým setkání s ní, brala za objev spojení s múzami. Jen on věděl, že bylo výsledkem vnitřního bóje s nesmělosti vyvolávané její blízkosti.

    Když její štíhlé prsty z metalický tyrkysovými nehty, létající před jeho očima jako světlušky, začaly ho hypnotizovat, rozhodl se utéct zrakem na podlahu. Než jeho oči začaly se klopit, již věděl, že to byla chyba. Cesta k zemi vedla totiž podél kosmický dlouhých noh. I když netrvala ani sekundy, pro něj čas zpomalil téměř do nuly. Unavený přistanou konečně na krvavě rudých lakýrkách s tenoučkými podpatky délky rituální čepelí Aztéků. Hlavou mu blesklo, že nedlouho kvůli ní zamění umělecky štětec na tužku. Sundal si brýle a promnul oči. Rychlým pohybem zvedl zrak a ukotvil ho na její malinové, měkké (jak rád by se přesvědčil) ústa, z kterých stále plynuly slova, z čeho usoudil, že se ještě nedostala k věci. Věděl, že musí se soustředit na tím co na něj mluví, ne jak mluví. Z velkou námahou tak nějak se mu to povedlo. Povídala, že když je takové krásné počasí, ráda by odjela na dlouhý víkend na ves k mamince, pokud mu to samozřejmě nevadí. Na jeho otázku, co vlastně je mu do toho, odřekla, že se obava, že on mohl by potřebovat její pomoci nebo něco…
    Vzrušilo ho to, ačkoliv vůbec si neuměl vzpomenout, aby kdykoliv o cokoliv ji požádal. Nasadil brýle a vážným hlasem pronesl, aby si nedělala starosti a užila si volná. Přistoupila k něj, slastně přivřela oči, s úctou stiskla mu dlaň oběma rukami a vydechla sladké děkuji. Zvedly se mu chloupky na celém těle, kdy do nosu udeřila ho vůně jasmínu. Stali tak mlčky, a on si přál, aby ta chvíle trvala věčně. Bohužel. Ucukla sebou a vzpřímeným ukazováčkem naznačila, že málem na něco nezapomněla. Pustila jeho ruku, zahloubila prsty do výstřihu, odkud vyndala malou zelenou kartičku. Podala mu ji s naznačením, že je na ni čisto pevné linky její maminky. Teplo zeleného papírka úplné vyrazilo ho z role nepřístupného umělce. Ztišeným hlasem podotkl, že na vsi musí být v letě nádherně a nespočet inspiraci pro malíře. Souhlasné přikývla, ale po zamyšlení dodala, že abstrakce to tam se spíše nenajde. Zasmál se pobaveně, jako že abstrakce to se akorát muže malovat všude, stačí dobré světlo a klid. Ujistila ho nadšeně, že toho mají na vsi přebytek a ráda by se o to s ním podělila. Překvapil sám sebe, kdy v odpovědi slíbil, že bude připraven za půl hodiny. Zašepotala jemně, že o víkendu v mistrové auře ani nesnila, uzavření dohody zpečetila polibkem na jeho neoholené tváří a utíkala dolu. Nepohnul se dokud neutichlo dupaní podpatků na schodech. Opatrně zavřel dveře a pustil se do baleni. A každou chvíli si opakoval, že její ústa jsou měkčí než si to představoval.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *