Cvičení: Interview s hlavním hrdinou

cvičení

Cvičení: Interview s hlavním hrdinou

Toto cvičení tvůrčího psaní vám pomůže lépe poznat hlavního hrdinu vašeho příběhu (případně rozvinout jeho/její charakter).

Zadání: Zkuste vyzpovídat svoji postavu jako novinář z nějakého obecně znamého časopisu (například Instinkt, Reflex, New York Times).

Zde je pár návrhů otázek, na které se můžete zeptat:

  • Jaká je vaše nejranější dětská vzpomínka?
  • Jak vypadá vaše vysněná dovolená?
  • Kdybyste mohl(a) změnit práci, co byste chtěl(a) dělat?
  • Kdo je váš oblíbený hrdina?
  • Jaký styl hudby posloucháte a proč?

Nebojte se publikovat výsledné rozhovory na zdejším Fóru (nejen) o psaní.

Tip! Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

6 komentářů u „Cvičení: Interview s hlavním hrdinou“

  1. Rozhovor s respondentem, předlohou pro románovou postavu:
    1)Jaký máš rád sport a jaký provozuješ?
    Cyklistiku, motokros, formule, snowboarding, lyže…. Stačí? Pětiboj je dost dobrý. Jinak teď na sport nemám čas, kvůli rekonstrukci. Ale rád se utrhnu na kole.
    2)Co chceš, aby tvá dcera dělala za sporty?
    To nechám na ní, co ji chytne. Nepotřebuju, aby plnila moje ambice. Hlavně, ať ji to baví.
    3)Sportuje tvá žena? Pokud ne, měla by?
    Je dost sportovně založená. Jako, musím říct, že sportuje hodně. Baví ji to.
    4)Na čem se shoduješ se svou sestrou-dvojčetem?
    Se ségrou? Ty jo. Nečekaná otázka. Sice jsme dvojčata, ale dvojvaječná a jsme hodně rozdílní. Tak asi … na tom, že nesmím nosit minisukně.
    a) škaredé nohy?
    Hroznýš v kaťkách, haha.
    b) jaký…. Jo aha.
    c)blbý fór, sorry. A tak ty nejsi cimprlína, tak to uneseš, že jo.
    d)v pohodě.
    5)Čeho se bojíš, když jsi v lese sám?
    Nedá se říct, že bych se něčeho bál. Medvědi u nás nejsou a ostatní zvířata se lidem vyhýbají, takže v lese se cítím bezpečně a svobodně. Zrovna příští týden jedeme s kámošem na tři dny do přírody. Teď jsem na řadě já s plánováním trasy. Už se těším. Fakt pecka.
    6)plníš své ženě přání ohledně rekonstrukce domu, radíš se s ní, hádáte se kvůli tomu, ptáš se ji na názor nebo je vše ve tvé režii?
    My se shodujeme skoro na všem, máme stejnou nebo aspoň podobnou představu o bydlení, takže se kvůli tomu nehádáme. V podstatě chce to, co já. Občas má nějakou představu, ale vůbec nemá představu, co kolik stojí, takže ji pak musím vrátit do reality.
    7)Vaše zamilovanost trvala osm let. Jak moc je dnes, co jste spolu už dvanáctým rokem, rozčilující vše, co jsi v zamilovanosti „neviděl“?
    To potřebuješ vědět taky? Asi jsem si měl líp rozmyslet být hlavní postavou v románu. Takže, jsou věci, které mě dneska serou víc nebo jsem je prostě, jak říkáš, neviděl, nebo se staly nové, jiné věci, ale dneska je řeším jinak, než bych je třeba řešil před pěti lety, než se narodila malá. Ale zatím jsme pořád spolu. Uvidím, jak dlouho to ještě vydržíme (úšklebek). Už stárnu, tak mě třeba za chvilku nebude štvát nic. Nebo všechno.
    8)Dokážete si se ženou říct upřímně a na rovinu, co vás na sobě štve? Jak jste to měli dřív? Dokážete se pak spolu normálně bavit?
    No, oba se umíme urazit, když si řekneme, co nás štve. Mně trvá trochu dýl, než se rozmluvím. Ale zase, když má pravdu, tak to uznám. S tím nemám problém.
    9)Shodujete se na způsobu výchovy vaší dcery?
    Určitě. Ale víc ta výchova leží na mojí, protože já jsem buď v práci nebo makám na baráku. Ale snažím se s malou aspoň chvilku být. Třeba včera jsem ji šel dát dobrou noc s tím, že ji dám pusu na čelo a padnu do svojí postele. Tak jsem byl unavený. Ale jak se rozzářila, když mě uviděla ve dveřích, tak mi přišlo líto, že jsem ji celý den vlastně neviděl, takže jsem s ní zůstal a četl ji pohádku, dokud neusnula.
    10)Odpustil bys nevěru?
    Ne. Proč bych měl? Já nevěrný nejsem, tak proč by měla ona.
    a) a kdybys byl nevěrný?
    Nejsem!
    11)Dokážeš být kat i v případě, že někdo otravuje tvé blízké nebo je necháš, aby si bitvy vybojovali sami, protože je to posílí? Popřípadě jim pomůžeš radou?
    Tak pokud si to vyřídí sami, je to pro mě dobré, že se nemusím otravovat s něčím, co není moje věc. Ale když je to potřeba, tak poradím, nebo se do věci vložím. Ale podle mě by si měl každý vybojovat svou bitvu.
    12) Věříš v něco?
    Věřím v karmu, věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Několikrát jsem zažil, že karma funguje, takže nemám důvod pochybovat.

    Odpovědět
  2. Redaktorka: „Dobrý den, Bernardo. Nedávno tě oslovil známý fotograf, jestli může uveřejnit tvou fotografii, náhodně pořízenou v metru a ty jsi souhlasil. Proč?“
    B: „V prvé řadě proto, že je to opravdu zdařilá fotka, která přesně zachycuje, jak jsem se cítil, zmateně a osaměle.“
    „Takže Bellina zrada ještě nepřebolela?“
    „Vzhledem k tomu, že uběhlo už deset měsíců, tak jsem se s novou situaci sžil, jen někdy jako třeba teď, kdy potkám dívku, která jakoby ji z oka vypadla, mě zabolí prázdnota, co po ní zůstala.
    „To jsi ještě nepotkal nikoho nového, kdo by tě zaujal?“
    „ Ale ano, jen jsem si uvědomil, že jsem vlastně nikdy nebyl sám, vždy jsem šel ze vztahu do vztahu a že by mi prospělo, kdybych zjistil, co doopravdy chci.“
    „A k čemu jsi došel?“
    „Nezlob se, to si zatím nechám pro sebe, pro mě samotného je to velmi překvapivé.“
    „Souvisí to s tím, že jsem tě viděla líbat se s Petruciem?“
    „Ach ne, má bisexualita pro mě není novinkou, ne netýká se to žádného vztahu. Právě naopak, jde spíš o touhu vykročit ze zaběhlých kolejí, o změně, cestování a podobně. Což mě trochu zaskočilo, protože o mně je známo, že jsem veskrze městský člověk. Takže ještě netuším, co se z toho vyvrbí.“
    „Ty vlastně celý život žiješ ve městě, takže asi ani jiné prostředí neznáš?“
    „To je pravda, ale kupodivu moje nejstarší vzpomínka je ze statku od tetičky, kde mě naháněl obrovský kohout. V mých tříletých očích vypadal jako pták Noh.“
    „Bernardo, jsi znám jako velký milovník koček, ty sám máš tři, co bys s nimi dělal na cestách, kočky nejsou psi, ty mají rády svůj klid?“
    „Právě, to je jedna z věcí, které bych musel pořešit, dvěma bych našel dočasné ubytování, ale jedna má povahu jak pes, dokonce s ní chodím na procházky, tu bych si možná vzal sebou.“
    „Navštívíš Bellu?“
    „Abych se přiznal, napadlo mě to, ale dnešní setkání s tajemnou dvojnicí, mě dost zviklalo.“
    „Bernado, děkuji za tvou upřímnost a otevřenost a přeji ti hodně štěstí v nových zážitcích.“
    „Děkuji, hezký den tobě i čtenářům.“

    Odpovědět
  3. Redaktorka: Známe se již dlouho, a teprve teď se mi podařilo přemluvit tě na interview. Proč je to pro tebe takový problém?

    Šimon: Necítím se jako někdo o kom stojí za to mluvit. Raději mluvím skrz mé práce.

    Redaktorka: A děláš to dokonale. Tvé fotografie mají rádi nejen kritici, ale také lide, kterých umění úplně nezajímá.

    Šimon: I takhle by to mělo být. Umění tvoří lide pro lidí, ne pro kritiky. Jinak je to prázdné, bez citů.

    Redaktorka: Pamatuješ si na první fotku, kterou jsi udělal?

    Šimon: Samozřejmě. To byl portrét mých rodičů a mám ho do dnes. Bylo mi čtyři. Otec všechno nastavil, a já jsem měl jen nedýchat a stisknout tlačítko. Potom zabral mě se sebou do temné koupelně, a já jsem s nadšením koukal jak se z filmu stává papírová fotografie. A tak jsem popadl tomu kouzlu na zbytek života.

    Redaktorka: Myslel jsi někdy co jiného mohl bys dělal, pokud bys nebyl fotografem?

    Šimon: To jsi úplně nedokážu představit. Fotiak je části mého těla, jako ruka nebo oko. Bez fotografie již bych to nebyl já.

    Redaktorka: Minuly rok tvá galerie zahájila výstavu, která do dneska přitahuje davy.

    Šimon: Pořad nevěřím v ten úspěch. Když Michal, můj parťák, vyjevil mi svůj nápad, ani jsem nevěděl jak na to. Téma byla pro mě prostě kosmická. Teprve postupně začaly se mi vybavovat nějaké obrazy, asociace. Téměř od začátku výstavy spousta lidi posílala nám své fotky, a tak jsme se rozhodli udělat druhou edice, právě s těmi pracemi.

    Redaktorka: „Rozhodují tedy jsem“. Je to podle tebe pravdivější než Descartové „Myslím tedy jsem“?

    Šimon: To je otázka. Krásné to vysvětlila moje žena: „Myšlení je proces, je to nástroj, který vytesává rozhodnutí. Ale to rozhodnutí je výhybkou, která přesměruje život na novou trať“. Podle mě naše mysli a rozhodnutí tvarují nás. Která fráze je zatím pravdivější? Nevím. Možná se prostě doplňují?

    Redaktorka: Výhybka. Zajímavé srovnání. Chtěla jsem se zeptat na jednou takovou „výhybku“ v tvým životě. Roční stipendium v Milánu, úspěchy, velmi slibná kariéra a náhlý návrat do země. Nelituješ?

    Šimon: Nevím, které dobré duši vděčím za tuto otázku, protože nerad se vrátím do té doby. Můj návrat byl spojeny s nemoci maminky. Po její smrtí zůstal jsem z otcem, a za několik měsíců již jsem se neměl po co do Itálie vracet. Potom potkal jsem Michala a pomaličku začala povstávat naší galerie, fundace, škola foceni. Lituji? Jen toho, že to rozhodnuti bylo vynucené smutnými okolnostmi.

    Redaktorka: Galerie, fundace, škola funguji jako jeden organismus. Můžeš povědět jak to vypadá?

    Šimon: Galerie prodává fotografie. Peníze z prodeje posiluji fundace, která zabývá se podporováním mladých fotografů, například naukou v naší škole zdarma. Práce žáků ukazujeme v galerii, a za získané peníze organizujeme pro ně fotografické tábory. Kromě toho každý měsíc vyhlašujeme soutěž, a nejzajímavější práce prezentujeme v galerii.

    Redaktorka: A také na naším portálu pro kreativní lidí.

    Šimon: Za co jsem vám nesmírně vděčný.

    Jak možná víš, z každým interview na naším portálu spojená je soutěž, v které lide posílají otázky pro hosta, aniž by ještě věděli kdo to bude. My vybíráme tří nejoriginálnější a klademe je hostu. A teď je právě ten tvůj okamžik. Jsi připraven?

    Šimon: Zkusme to.

    Redaktorka: První otázka: Kdy jste přestal létat?

    Šimon: Nikdy! Bývalo, že jsem se stěží odtrhl od země, ale někdy se mi podařilo vzlítnout opravdu hodně vysoko. Jako teď.

    Redaktorka: Má to něco společného s únorem?

    Šimon: Vidím, že pramínky hodně šuměla. Ano, v únoru jsem zůstal otcem nádherné Emilky. Jsem ohromen štěstím. Když si mě ptala, co jiné bych chtěl dělat místo fotografie, moje první myšlenka byla: byt otcem. Ale na tom se, bohužel, nedá vydělat.

    Redaktorka: Spíše opačně. Otázka číslo dva: Realita nebo fantasy?

    Šimon: Pro mě neexistuje rozdíl realita – fantasy. Mnohokrát viděl jsem věci a situace, který zcela popírají to, co se považuje za reální. Někdy fotím zda se úplně obyčejnou scénku, a na fotce ukazuje se snímek z fantastického světa. Jako moje rodina. Je to realita, a každý den cítím se jako ve snu.

    Redaktorka: A na konec opravdové eso: Jaký vyznám má pro tebe slovo „ačkoliv“?

    Šimon: Fakt eso. Dej mi chvíli na přemyšleni. Možnosti, naděje, obezřetnost, vděčnost za to, co mám.

    Redaktorka: Každý pohovor končím stejném ptaním. Jakým zvířátkem chtěl bys být a proč?

    Šimon: To je jednoduché. Kočkou, protože kdykoliv se ji zalíbí může se přijít pomazlit do moji ženy a nikdy neuslyší, že teď není na to čas.

    Redaktorka: Moc ti děkuji za pohovor.

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…