Když rodiče pojmenovávají svého potomka, ještě netuší, jak moc ovlivní jeho život. Jako autoři různých příběhů většinou nemusíme tušit, proč a co vedlo k rozhodnutí rodičů pojmenovat naše postavy zrovna tak a tak. Nemusíme, ale můžeme. Proč? Protože je to nesmírně zajímavé!
Dnešní kreativní úkol se tedy bude zabývat získáním zajímavého jména jedné z předpřipravených postav…
Zadání cvičení
Prvně si prosím vyberte jednu postavu z následujícího seznamu:
- Elegantní podvodník v bílé košili, který před několika lety okradl svého šéfa.
- Zahořklá a závistivá žena, která se neustále snaží škodit své sestře.
- Majitel restaurace, který se bojí oslovit jednu ze svých servírek, do které je tajně zamilován.
- Stará damá, která právě vyhrála loterii.
- Introvertní kavárník, který zanechal studia na vysoké škole.
Jakmile si vybere postavu, zkuste si krátce sepsat scénu, ve které získává své jméno nebo životní přezdívku (bohatě postačí jedna až dvě normostrany).
Bylo to díky barvě vlasů po narození? Či kvůli rodinné tradici pojmenovávat prvního muže v linii stejným jménem? Nebo si rodiče s pojmenováváním svého dítěte nelámali vůbec hlavu a losovali náhodná jména z kalendáře?
Zkuste si s touto myšlenkou pohrát a najděte nějaký zajímavý oblouk, který třeba bude souviset s jejich pozdějším charakterem. Uvidíte, že je to docela zajímavá spisovatelská úvaha.
Sedněte si k psacímu stolu a pište alespoň 10 minut…
Jména postav: 2 tipy na konec
Pojmenovávání postav může být docela velká věda. Pokud s tím máte obvykle problém, podívejte se na následující dva články, které by vám mohly pomoci:
Tak ať vám to dobře píše a doufám, že se o své výtvory podělíte dole v komentářích – těším se na to! ;)
Chlapeček, a nebylo to úžasné, že její sestra opravdu porodila svého vytouženého kluka?, vypadal jako každé jiné miminko. Jemné, světle hnědé chmýří na hlavičce vykukovaly zpod zelené čepičky, tvářičky baculaté a stále zrudlé křikem, který ustal jen před malou chviličkou. Naprosto normální, alespoň dokud neotevřel oči.
Sarah se musela začít smát, když uviděla naprosto okouzlující očička svého synovce. Jedno tmavě hnědé a druhé světle modré. Naprosto jedinečné.
„Chceš si ho podržet?“ zeptala se Emilia a vytáhla chlapce z postýlky. Sarah se usmála a natáhla se pro svého synovce. Byl tak lehoučký a malý, že se jí v náručí téměř ztratil.
„Je nádherný,“ řekla sestře, než opatrně vytáhla z kabelky plyšáka. „Podívej, co pro Tebe teta má,“ zavrněla na něj a zamávala mu malým tygrem před tváří. Maličký byl naprosto rozkošný.
„Jeho babička a pár dalších s tím příliš nesouhlasí,“ zasmála se Emilia a ztěžka usedla na křeslo.
Sarah se ušklíbla. „To není úplně překvapivé. Rodina jeho otce je plná hlupáků.“
„Nejsou to hlupáci. Jsou jen opravdu věřící…“ Emilia postupně utichla, když viděla její výraz. „No, dobře. Říkat, že moje dítě je synem ďábla, je i na mě trochu moc.“
Sarah se rozesmála, až se skoro zakuckala. „Dítě ďábla…“
Než ale jejich rozhovor mohl pokračovat, dveře do salonku se otevřely a dovnitř vešla stará paní domu se stínem oblečeným v černé róbě. Jeptiška, to jako vážně?
Sarah pak s nevírou sledovala, jak jeptiška prohlédla na dítě ležící už zase v postýlce a hned se začala křižovat. Emilia se na ni podívala a Sarah se na ni kysele ušklíbla, výraz který její sestra opětovala.
„Máte pravdu, opravdu je v něm cosi démonského,“ otočila se jeptiška k staré dámě, která vypadala nadmíru spokojená sama se sebou.
„Není to ďáblův syn,“ už se zřejmě urazila Emilia, a to ještě předtím, než stavila její tchýně cokoliv říct. Potom se podle ušklíbla. „Bude jako samotný pán pekel. Krásný, okouzlující a inteligentní. Můj malý Samael.“
Sarah na svou sestru nebyla nikdy pyšnější.
Nespokojeně koukal na zrcadla. Límeček nesedí rovně! “Kristýno?”
Kristýna jen unaveně zvedla obličej a čekala, co z toho “Yetyho” vypadne. Posledních pár týdnů ji prudil kvůli každé maličkosti.
“Ta košile je špatně vyžehlená…”
Kristýna protočila oči, ale tak, aby to neviděl a trpělivě převezme košili, stočila raději pohled do země, nechce vidět ty jeho útočné oči. Odnáší košili k žehlícímu prknu, které měla právě roztažené v prostorném obývacím pokoji.
V duchu zapřemýšlí, kdy nastala změna v jeho chování. Kdy se vytratila láska? Viděl jen to, co chtěl vidět – zapomenutou lžičku ve dřezu, špatně posunutou žaluzii, nesprávně seřazené ponožky – tohle všechno viděl, ale neviděl JI. Ona byla vzduch.
Už si ani nevzpomíná, kdy její syn řekl, že Yety právě odešel a můžou si v klidu dát pytel brambůrků k novému filmu. Tehdy Kristýna zbystřila. “Proč mu říkáš Yety, Adame?”
“To nemyslíš vážně mami, vždyť je přesné – copak nevíš, že je to mýtická bytost z Himálájí, obklopená mrazem, izolací a chladem? Nikdo ho nikdy neviděl – já u toho chlapa taky žádné emoce nikdy neviděl. Kdy ti vlastně naposledy poděkoval, že mu žehlíš košile? Nebo se staráš o jeho děti? Že vaříš, uklízíš?”
Kristýna se zarazila, tohle ji nenapadlo a bylo smutné, že jí to říká její vlastní jedenáctiletý syn. To bylo minulý měsíc.
Ihned potom kontaktovala nájemnici a čekala, až jí vyklidí starý byt. S tímto chlapem to skončí, ale musí vydržet, až bude mít volný byt, aby měli s Adamem kam jít.
Už se těší na ten okamžik, kdy mu vmete do tváře, že odchází – ať si ty košile žehlí sám a najde si chůvu k jeho dětem, možná i uklízečku a hospodyni. To jej dozajista rozzuří, Yety je totiž velmi šetřivý a tohle ho bude stát hodně, chudák – jen to ještě neví.
JOY
Její štěstí se vyklubalo na svět společně s jejím narozením. Byl to velmi komplikovaný a náročný porod, který se táhl celou věčnost. Tak se prostě rodí Legendy. Její matka v ní hluboce věřila a pro její celoživotní podporu onoho štěstí jí dala jméno Joy. Ujalo se jí jako ona jemu. Joy byla inteligentní, zdravé dítě, na kterém se počáteční stín nikterak nepodepsal. V přírodě byly s matkou jako doma a i když nic nehledala vždy nacházela třeba plnou dlaň čtyřlístků nebo koše hříbů. Na co pomyslela to se jí zdařilo. Ono se správně říká, že kdo má složitou cestu na svět a přesto se narodí, je vždy po zbytek života pod dokonalou ochranou Boha. Kamkoli Joy vstoupila prozářila prostor svou přirozenou radostí a nádherným srdcem, kdo to ctil, ten si ji zamiloval.
Přestože jí otec brzy navždy opustil, protože nedokázal unést tento svět, zvládla v sobě najít sílu se s tím vyrovnat, přijmout jeho volbu a být oporou své smutné matce. Zvládla i zkoušku ohněm v podobě zdolání nástrah kolektivu či školského systému. Ač jí matka pacifistka vždy držela dál od zbraní , které otec miloval, Joina vrozená touha po spravedlnosti, řádu i schopnosti velení na sebe nenechala dlouho čekat. Stala se z ní vynikajicí policistka, velitelka oddaná svému přesvědčení. Nikdy své moci nezneužila a vše vedla jen k dobru věci . Podřízení ji uznávali, respektovali i přesto, že byla velící ženou. Později se sama stala matkou, výbornou strážkyní rodinného krbu. Neúprosný čas běžel i s touto “Štěstěnkou” a jak to tak v životě bývá vzal si s sebou i přátele, rodinu. Joy ani čas nezlomil, dál užívala svůj vrozený lék – radost ze života. Stalo se, že byť “dáma v letech “pomohla při záchraně tonoucího dítěte. Nepotřebovala přehnanou pozornost za svou ušlechtilost a přesto se jí dostal při vybírání schránky do rukou výherní los.
Na tento los překvapivě vyhrála obrovskou sumu. Bez jakéhokoli zaváhání využila získané prostředky k pomoci těm, jež si sami pomoct nemohou a stali se jejímu srdci velmi blízcí- koně. Zřídila pro ně ranč, kde si mohli dosyta užít volnosti, laskavou péči a důstojné místo pro láskyplné dožití.
Odilie se podezřívavě dívala na balíček od své sestry. Jejich vztahy nebyly nejlepší, ale Odetta jí stejně posílá dárek k jejich společným sedmdesátinám? To byla celá Odetta. Vždycky byla tak naivní a snažila se v lidech vidět to nejlepší. Ona sama jí už několik let žádný dárek nedala a neuvažovala o tom ani teď, když měly kulatiny. Za co taky? Za těch sedmdesát let, kdy musela žít v jejím stínu? Ano, za to si od ní dárek rozhodně zasloužila. Nakonec balíček otevřela. Doufala, že by tam mohla být matčina zlatá brož, kterou jí Odetta vyfoukla během dědického řízení, i když věděla, že po ní Odilie už od dětství touží (to, že si sama přivlastnila většinu ostatních věcí po rodičích, ve své zášti nebrala v potaz). Ale k jejímu zklamání tam byla jen stará rodinná fotografie ve stříbrném rámečku. Byly na ní ony dvě, Odetta v matčině náručí, Odilie v tom otcově, jak je zvěčnil fotograf krátce po návratu z porodnice.
Odilie si povzdychla a s kyselým výrazem ve tváři zarámovaný snímek odložila. Měla pocit, že už na téhle první fotografii je vidět, že rodiče mají její sestru raději než ji. Kolikrát si říkala, jestli by byl její život jiný, kdyby jí rodiče dali jiné jméno, a pokaždé dospěla k tomu, že rozhodně ano. Jejich matka, bývalá nepříliš úspěšná baletka, od začátku trvala na tom, že svou dceru musí pojmenovat Odetta podle hrdinky svého milovaného Labutího jezera. Jenže když se pak nečekaně místo jednoho děvčátka narodila hned dvě, museli rodiče rychle vymyslet náhradní plán. Matka se odmítala vzdát své Odetty a otec ji zase přesvědčoval, že se jedna dcera nemůže jmenovat Odetta a druhá třeba Máňa. A pak si matka vzpomněla, že v Čajkovského baletu jsou přece dvě dívky podobného jména, a tak bylo rozhodnuto. Otec ani matka nikdy nemluvili o tom, jak vybrali, které z miminek dostane které jméno, ale Odilie si byla jistá, že to bylo kvůli jejím černým vlasům. Její dvojče mělo krásné zlaté lokýnky, a tak dostalo jméno po kladné hrdince, kdežto na ni zbylo kvůli černému chmýří jméno její proradné konkurentky.
Odetta byla vždycky ve všem lepší. Jako malá se proti tomu Odilie snažila bojovat, snažila se své dokonalé sestře vyrovnat, ale nakonec jí došlo, že to nemá cenu. A tak se uchýlila k té jediné možnosti, která jí zbyla – když už nemůže být hlavní hrdinkou, stane se skutečnou Odilií, tou, co své labutí sokyni přebere prince. A to také dělala (ne doslova, ale ve všem, co se dalo).
Jak nad tím tak přemýšlela, došlo jí, že by přece jen mohla své sestře poslat nějaký narozeninový dárek. Něco, čím ji určitě nadzdvihne ze židle. Chtělo to jen vymyslet něco, co by jí, Odilie, bylo hodné… Na tváři se jí rozlil triumfální úšklebek. „Tohle ti nedaruju, sestřičko,“ zamumlala pro sebe.
Když vrána přinesla Vránům dvojčátka, nastal problém. Čekali kluka, jméno měli jen klučičí a teď holčičí a hned dvě. Ale paní Vránová byla rozená Rychlá, neměla čas na malichernosti. Musela kojit, když ne jednu tak druhou, obě najednou nešlo, protože obě chtěly maminku jen pro sebe. A tak vzala kalendář, zavřela oči, ukázala prstem na jméno a byla to Liběna. Pan Vrána byl Dobromil a byl na řadě. Byl jemnocitný, bál se ublížit, chytil se za hlavu a neudělal nic. Paní Vránova vzala rychle kalendář, sáhla a byla to Zdislava.
Ze začátku se miminka pletla i mamince, nevědělo se kdo je kdo, ale časem se to ustálilo. Jenže tu byl další problém. Liběnku měli všichni raději, už kvůli tomu jménu,, Zdislavě nevěděli jak hezky říkat. Liběnku všichni nosili, na Zdislavu už nebyly síly. Liběnka byla nejhezčí, na Zdislavě viděli stále chyby, nebyla tak baculatá, málo rostla, měla snad kratší nožičku. Když měly holčičky čtvrté narozeniny, ukázalo se, že je to pravda. Zdislava byla postižená. Stále ji někdo litoval až začala zdravé sestřičce závidět. ( ale jen trošku ) . Sebrala jí třeba hračku, Liběnka jich měla stejně víc, nebo do ní strčila aby vřískala.
Děvčátka rostla až vyrostla, Liběnka si dokonce našla mládence a byla svatba. Zdislava sedávala někde o samotě a četla, všechno co jí přišlo pod ruku. Lékař poradil rodičům, aby ji dali do ústavu, že se tam o ní budou starat až dosmrti. Rodiče poslechli a zavezli ji, nebudete věřit kam, do kláštera svaté Zdislavy. A co se stalo ? Zdislava se moc učila a také vymýšlela, jak postavit školu pro postižené děti ale i nepostižené, , nemocnici, tenkrát nemocnice ještě nebyly, jak pomáhat moc chudým lidem. Měla plné ruce práce. Ale byla rychlá po mamince, uměla rychle všechno spočítat, hodná po tatínkovi, už nikomu nezáviděla, proč, když ji měli všichni rádi a dokonce byla i veselá. Ale ženicha nechtěla, neměla na vdávání čas. Říkali jí nejdřív Slávka, ale protože tam bylo Slávek víc, začali jí říkat Zděna. Jednou někdo, neví se kdo, zapomněl udělat nad e háček a museli říkat Zdena a je to tak dodnes. Proto jsou Zdeny pilné a stále se učí i když se lidé diví proč.
Seděli tři muži v přítmí luxusního podniku, na rohové sedačce potažené kůží.
,,Tak co Teile, ještě tě nezavřeli?” nadhodil společné téma nejvyšší muž u stolu v bílé košili, a elegantním pohybem zamíchal wisky.
,,Jak vidíš Blinku. Bylo by ovšem skoro trapné se nechat chytit u takové banality když vím co proklouzlo tobě.” poznamenal s jistým uznáním Teil, a napodobil grif s wisky.
,,Ty o tom mluvíš jako by mě nechytli jen náhodou. Ale to je praxe! Roky praxe…”
,,A přirozený šarm taky není k zatracení, co Blinku” odvětil, a všichni se zasmáli způsobem přiměřeném podniku, a jejich postavení.
,,Několikrát jsem tě prosil, abys mi v česku naříkal Blink. Zní to jako bych se jako dítě pozvracel.” procedil mezi zuby.
,,Pozdě! Pánové mezi vámi jsem nováček, a tak do vašich přezdívek nejsem zasvěcen. Ale snad chápete o jak lépe by se mi komunikovalo, kdybyste mi pomohli.” požádal velmi okázalým způsobem, jaký mu byl podobný, o vysvětlení přezdívky třetí z mužů, Richard.
,,Ale velmi rád, příteli. To bylo takhle.” začal své vyprávění Teil.
,,Před třemi lety, jsme společně s dvěma dalšími partnery rozjeli jistý podvůdek v Londýně. Opravdu mělo jít jen o rychlovku, skoro by se to dalo nazvat kapsářství. Ale tady Blink, teda tehdy se mu ještě říkalo Derek, vycítil příležitost, a celé to dotáhl na novou úroveň. No jen nedělej Blinku že se ti taková chvála nelíbí.”
Oslovenému cukl koutek a gestem naznačil číšníkovi ať donese další kolo pro všechny.
,,V jednom gigantovi mezi Britskými firmami se uvolnilo místo manažera a víš jaký je Blink. Pár kliknutí a k životopisu přiloží snad i vyznamenání od NASA. A tak ho samozřejmě přijali. Všichni jsme mu jeho impulzivní krok kritizovali, vždyť jsme kvůli tomu museli prodloužit náš pobyt v Londýně o celý měsíc, ale on si s ledovým klidem a nadhledem profesionála stál za svým. Stačilo pár týdnu svědomité práce, šarmu a pár drobných podvodů aby vypadal opravdu schopně, a všimli si ho ti nejlepší. A tak se stalo že vyl povýšen na prakticky druhou rukou samotného generálního ředitele.”
,,Neuvěřitelně namyšlený hajzl.” zamumlal do skleničky Blink.
,,No ty máš co říkat. Kde jsem to byl. Tento, bez pochyb velmi milý člověk, že Blinku, si našeho přítele pustil dost blízko k tělu, a co je důležitější, k účtům. I když bylo vidět jak neuvěřitelnou rychlostí se Derekovi daří šplhat, pořád jsme nevěřili že se mu opravdu podaří něco víc než dosáhnout zaměstnance měsíce. A pak přišla bomba. Během jednoho dne se ztratilo řediteli z různých účtů přes půl miliónu liber. Skandál, chaos. V 5 ráno dalšího dne už nás bombardoval zprávami o rychlém odjezdu. Tomu zmetkovi se podařilo zdrhnout bez odhalení, ale co přesně musel udělat, to nám nikdy neřekl. Nicméně, všechno se to stalo v mžiku mrknutí oka. Mrkntí, v angličtině blink.”
,,Neuvěřitelné.” vyklouzlo z Richarda s úžasem. ,,A co Teil? Jak jsi ke své přezdívce přišel ty?” zeptal se.
,,No to je opravdu zábavná historka. To jsme tak jednou v Oregonu potkali krásnou ženu….”
Celý život jí rodiče říkali, jak je výjimečná, jaké je dítě štěstěny, vždyť podle toho dostala i jméno. Felicie. Proč jí potom celý život připadalo, že je to přesně neopak? Kamkoli se vrtla, cokoli udělala, vždy měla pocit, že se jí smůla lepí na paty. Pronásledovala ji, ať už se snažila něco vyrobit, upéct, seznámit se, někam vycestovat, pracovat, zkrátka všude. Všechno čeho se účastnila, zkončilo dříve nebo později tragicky. Po tolika letech smůly se proto není čemu divit, když se nevěřícně dívala na malý papírový lístek na stole a dlouho mu nemohla uvěřit. Možná k tomuto jedinnému okamnžiku směřoval celý její život. Možná se osud rozhodl, že jí konečně vynahradí všechny ty roky strádání. Alespoň jednou mělo její jméno smysl.
“Preboha, ľudia! Ona rodí!” hlúčik ľudí obstúpil sporo odetú ženu, ktorá v to sychravé novembrové ráno, opretá o múr nemocnice na Štastnej ulici, vypustila z modrajúcich pier jediný srdcervúci výkrik a zviezla sa na zem.
V nemocnici už žene pomôcť nedokázali, ale dieťa sa im podarilo zachrániť. Keď sa konečne ozval víťazný plač dieťaťa, sestra dievčatko zaevidovala ako Viktóriu. Žena pri sebe nemala žiadne doklady, a tak dostalo priezvisko podľa ulice, kde prišlo na svet – Šťastná. O dieťa sa nik neprihlásil a po týždni už Viktória Šťastná putovala do starostlivosti štátu v kojeneckom ústave.
O 80 rokov neskôr:
“Moje narodeniny… len ďalší sychravý novembrový deň”, pozrela cez okno na zamračenú oblohu Viktória Šťastná a zvráskavenou rukou zatiahla starú, sivastú záclonu. Počasie sa však rozhodlo darovať starej dáme slnečný deň a ťažké, dažďové mraky odfúklo preč.
Pani Vikória zacítila niečo zvláštne. Drobné zrniečko radosti a záujmu sa prebudilo v jej srdci a hlásilo sa o slovo. Poslúchla to náhle volanie. Vzala si kabát, čiapku a zabuchla za sebou dvere garsónky, v ktorej žila svoj smutný, osamelý život už vyše 50 rokov.
To zrniečko radosti rástlo každým krokom a ona prekvapene obdivovala obyčajnú, dokonalú krásu svojho dňa. Trblietavý kožúšok mačky, ktorá si užívala slnečné lúče, natiahnutá na hornom schode. Mohutný šípkový ker, ešte plný červených šípok, v ostrom kontraste i dokonalej harmónii s modrou oblohou. Zlatohnedý koberec lístia vedľa lavičky pod gaštanom oproti trafike. Hlasnú šarvátku vrabcov, i šepot stromov, lúčiacich sa s poslednými listami. Zavrela oči, s hlbokým nádychom otočila tvár do slnka a usmiala sa.
„Pani Šťastná, poďte si kúpiť žreb, mám pre vás Šťastnú lotériu, hneď som na vás myslela, keď mi to tu doviezli“ zavolala na ňu trafikárka.
Prvý-krát v živote si dopriala niečo také zbytočné, ako je žreb. Na lavičke pod gaštanom, 5-centovkou sústredene, kúsok po kúsku zoškrabovala šedý nános celého svojho života. Bol to zvláštne očistný pocit… GRATULUJEME, VYHRÁVATE JACKPOT 1 MILIÓN EUR!
V nemom úžase zízala na žreb. Jej srdce bilo rýchlosťou finišujúceho pretekára a keď dobehlo do cieľa, zalapala po dychu. Pred očami jej prebehol celý život, s množstvom krásnych momentov, ktoré si predtým nevšimla. A potom – nekonečný pokoj… Viktória Šťastná zomrela šťastná, s úsmevom na perách.
Je spousta malých událostí, které vás pak provázejí celý život, nebo aspoň jeho velkou část.
No a dost často jsou to právě ty, u kterých jste to rozhodně nezamýšleli. Stejně tak jako já.
Nicméně pěkně popořadě.
Vlastním malou italskou restauraci uprostřed takového průměrného města.
Nejsme ani extra známí, ale ani nějak neoblíbení. Nicméně mi to umožňuje už v restauraci nespat a můžu se věnovat rozvíjení podniku s větším klidem.
Zaměstnance vybírám stále já a stejně tak s nimi trávím čas na našich akcích, ať už jsou to vánoční večírky, výročí restaurace, nebo třeba rodinné dny.
Onen osudný den to bohužel nebyl žádný večírek, kde se tak nějak přehlédne kdejaká blbina a svede se to na alkohol.
Byl to normální den a já byl zrovna u nás na obědě, protože jsem pak vyrážel na další pracovní jednání ohledně většího cateringu pro jednu účetní společnost, co sídlila blok od nás.
No dobře, a taky proto, že zrovna ten den obsluhovala Týna.
Vlastně už to byl můj čtvrtý oběd tady za měsíc.
Fajn, tak když se zamyslím, byl jsem tu za poslední měsíc asi často.
Nevím, jestli to někdo tušil, že se mi líbí, ale minimálně ona to nevěděla. Aspoň ne ode mě.
Konečně, jsem její šéf, sakra. Nemůžu pozvat na rande svou podřízenou. Nebo ano?
Kde je sakra Špaček nebo Šmíd se svými radami o chování, když je zrovna potřebuji?
Nu, nevadí.
Objednávat nebylo třeba. Týna se ke mně přitočila téměř okamžitě.
„Jako obvykle, Petře? Nejdřív kafe a pak jídlo, viď?“
Její hnědé oči mě provázely o trošku déle, než jsem snesl, a raději jsem se podíval do telefonu a jen tiše kývnul.
Za pár minut byla zpět i s kávou a neperlivou vodou.
Dnes měla i jiný účes – obvyklý praktický drdol nahradila dvěma rozpustilými culíky.
Přemýšlení mi dneska prostě nešlo a nějak jsem si řekl, že třeba večer před koncem směny bych se tu mohl zastavit a třeba si s ní dát aspoň drink po zavíračce.
Na to se ve mně spustila lavina emocí a spousta otázek.
Jak ji mám oslovit? Mám jí rovnou říct: „Nechcete jít na drink?“ Nebo jí rovnou tykat?
Nebo se jí mám zeptat, jestli by třeba nešla někdy do kina?
Pozvat ji do restaurace je taky trapný.
A za zvuku těchto otázek rezonujících mi v hlavě se moje femme fatale přitočila zpět s lístkem v ruce a s nevinným dotazem:
„Tak co sis vybral?“
Podívala se na mě.
Asi jsem nereagoval nebo vypadal zasněně, protože si odkašlala a velmi významně zvedla obočí.
V překotném víru myšlenek a po letmé prohlídce menu jsem ze sebe dostal větu:
„Dal bych si tady tortelTýny… ale jen ven.“
„Cože?!“
Vyprskla smíchy, až se jí roztřásly oba tmavé culíky kolem hlavy.
Dívala se na mě a já jsem pořád nechápal, co jsem to právě vypustil z pusy, tak jsem se pokusil větu zopakovat. A podíval jsem se přímo na ni.
To byla ta nejhorší věc, co jsem mohl udělat. Další větou jsem to totiž pohřbil úplně:
„Jen jsem říkal, že chci s tebou ty torteliny… že já už to úplně nestíhám.“
Bylo vymalováno.
„Jasně, to není problém – zabalím se ti s sebou,“ smála se dál.
Jo, a od té doby mi všichni zaměstnanci a velmi mnoho kamarádů říká TortelTýny.
Protože tahle historka se roznesla hoooodně rychle.
A kdyby vás to náhodou zajímalo – na ten drink jsem ji pozval asi za týden.
A řekla ano.
Jsem docela ráda že nakonec řekla ano:)
Nenávidím ji. Jako by nestačilo, že se narodila jako druhá a sesadila mě z trůnu!
I to jméno – Vivien! Našim se prostě narodila hvězda, a tak dostala jméno hvězdy. Matka se prý v těhotenství dívala na „Sever proti Jihu” a úplně se zfamfrněla do Scarlett O’Harra.
To by mě fakt zajímalo, na co moje poťapaná matka čučela, když mě pojmenovala Bohuslava. Fakt jméno za trest. Bohu… Slávka… Slávinka… Bohunka… Jedno ohavnější než druhé.
Tvrdí, že prý pořád poslouchala „Otvírání studánek” od Bohuslava Martinů. Ještě že neposlouchala „Vltavu” nebo „Kouzelnou flétnu”. Bedřišku nebo Wolfgangu bych asi nezkousla.
A nejenže má ségra hezčí jméno. Celá je hezčí. Vypadáme jako den a noc. Ona je půvabná a sladká, takové sluníčko. Na mě kouká ze zrcadla bubák. Noční můra.
Vždycky měla všechnu lásku rodičů, víc kamarádek, větší úspěchy u kluků. I učitelé jí nadržovali.
Všechno tý potvoře procházelo! Když já zapomněla úkol, byl to průser. Když ona, zametlo se to pod koberec.
Štvalo mě to natolik, že jsem jí záměrně ničila věci, schovávala oblečení, sežrala její čokolády od Mikuláše a tak.
Vyvrcholilo to tím, že jsem přivedla domů svého kamaráda Zbynďu, na kterého jsem si myslela. A co byste řekli?!? – Ten idiot se zakoukal do oříškových očí naší Vivi! A já těm dvěma musela jít na svatbu.
A teď snad očekávají, že se rozplynu samým štěstím, že se jim má narodit první fakan. Tak to určitě! Jsem celá žhavá vozit kočárek s harantem, který měl být můj! Můj a Zbynďův. Ne její a Zbynďův!
Už vím, co udělám… Pošlu Zbyňkovi anonym, že to děcko, které Vivina očekává, není jeho. To půjde. I kdyby ji neposlal k vodě, aspoň to pořádně naruší tu jejich idylu… Už se těším, až mi ségra zavolá, že v tom jejich ráji nastaly trable.
Nic tak nepotěší jako cizí neštěstí. Co cizí… Neštěstí tý mrchy mý ségry.
Úplně vidím, jak jí žere ty čokolády od Mikuláše. Moc hezky napsané.
Tak já jsem se měla jmenovat Drahomíra, taky žádný zázrak.
-Zahořklá a závistivá žena, která se neustále snaží škodit své sestře.-
Rod Tyčků málem vymřel po přeslici. Ale slečna Tyčková náhle otěhotněla. Otec dítěte o něj nestál, ona a její rodina ho však chtěla, a tak se narodila další slečna – Klotylda Tyčková. Rod Tyčků byl zatím zachován, a nejmladší potomek musel přece hrdě nést jméno rodu i jméno po pratetě. V životě ji samozřejmě nikdy neviděla, ale o staré paní věděla snad všechno.
Jenže pak se slečna Tyčková vdala a změnila si jméno. Porodila druhou dceru – Kláru Pěknou. A svár byl na světě.
„Proč se musím jmenovat Klotylda Tyčková, a má sestra má tak krásné jméno?!“
Klotyldičko Tyčko – znělo jí neustále v hlavě. A když nemohla mít pěkné dětství Klotylda, nebude mít pěkný život ani Klára.
Super. Zajímalo by mě, jaké by to mělo pokračování…
Velmi originální námět
Lehce navazuje na mojí předchozí povídku ze cvičení Dopis domů. V kom bych tímto probudila zvědavost, budu ráda, když si ji přečte.
Šlechtická povaha
Matka si vzpomněla, jak se cítila, když jí její dcera řekla, že sekla se školou. Teď slyšela stejná slova. Od svého syna.
„Neboj, už to mám promyšlené,“ utěšoval ji synátor.
„Tím stejným se chlubila i tvoje sestra, a pak odešla s kriminálníkem k cirkusu,“ vzlykla hystericky matka.
Otec, který se z minulého úterý ještě zcela nevzpamatoval a asi už ani nevzpamatuje, jen tupě pozoroval odlupující se tapetu.
Syn si odfrknul: „Snad bys mě s ní nesrovnávala, já mám vznešenější plán. Prodám rodinnou kavárnu a koupím si zámek. Mám šlechtickou povahu. Není moc drahý, sice mu sem tam chybí zeď, ale a až budou peníze, tak se to dodělá.“
Matka zaúpěla. Otec mlčel, protože se zasekl u spojení šlechtická povaha a marně se snažil přijít na to, co to je.
„A kde chceš ty peníze na opravy vzít?“ vyhrkla těžce dětmi zkoušená matka. „Snad taky nechceš dělat nějakou nelegální činnost?!“
„Ne, to bych ti nemohl udělat maminko. Já počkám až začnete brát důchod…už to není moc daleko…“
Máma si povzdychla, doufajíc, že tohle celé je jeden velký vtip a z posledních sil složila otázku: „A co budeš dělat až umřeme?“
Syn bez váhání odpověděl: „Na zámku si otevřu muzeum veteše s dobrovolným vstupným.“
Matka se podívala na svého manžela s výčitkou: „A ty mu taky nic neřekneš?!
Otec mlčel, protože už by synovi po tomhle všem nemohl říct jinak než debil.
STYDLÍN
Majitel restaurace přijal novou servírku. Moc se mu líbí. Jednak je opravdu šikovná, práce jí jde od ruky. Mezi hosty hbitě kmitá sem tam, na každého se mile usmívá. Chlapi na ní můžou oči nechat. Sledují ji zepředu, když k nim přichází, i zezadu, když od nich odchází. Z obou stran mají co obdivovat. Od té doby, co je tady, hned stouply kšefty.
Majitel neví, jestli si má mnout ruce nebo žárlit. Ale oslovit ji nedokáže, jen po ní významně pokukuje, ale ona si toho asi nevšimla.
Zato jeho kolega si toho všiml. “Už na tebe nemůžu koukat. Nevim, čeho se bojíš? Holka se ti líbí, tak jí pozvi na rande, ne?! Copak je to tak těžký?”
“Já se bojím, aby mě neodmítla. Nevím, jak bych se na to tvářil.”
“Když tě odmítne, tak jí pošleš někam a najdeš si jinou.”
“Ne, to bych nedokázal. Proč bych si měl hledat jinou, když se mi líbí tahle?! Nebo myslíš, že by mohla někoho mít?”
“No vyloučený to neni. Taková pěkná, šikovná holka… Tak se jí na to zeptej, to bude asi nejlepší.”
“Ale když to je takový trapný…..!
“Trapný, netrapný, chceš to vědět nebo ne? Při dnešní emancipaci je jedno, jestli si chlap namlouvá ženskou nebo opačně. A hlavně se kolem toho nechodí jako kolem horký kaše. De se rovnou na věc.”
“Když já nevím. Co když se jí vůbec nelíbím.”
“Tak z toho bych strach neměl. Seš elegán, majitel restaurace, to je přeci dobrá partie, ne? Musíš si jen víc věřit!”
“To je právě to. To já zkrátka neumím.”
“Tak víš, co? Běž radši do knihovny, tam si puč nějaký pěkný knížky, můžeš si prohlížet vobrázky a nemusíš se stydět někoho oslovit. Mezitím jí ale může oslovit někdo jinej. Pak budeš mít smůlu!”
“Nazdárek, bráško, jak to jde?”
“Co ty tady děláš? Zase nemáš do čeho píchnout?” Zeptá se Bartoloměj, aniž by svůj pohled odtrhl od vchodových dveří.
Tony ho pozoruje a pak pohledem přelétne restauraci. “Sára ještě nedorazila?”
“Ne, má už hodinu zpoždění. Večer má být narváno a mě chybí servírka.”
“Tak ji zavolej.”
“Už jsem to zkusil dvakrát. Pořád má obsazeno.”
Tony se ušklíbne. “Podívej máš dvě možnosti. Buď tu holku pozveš na rande a konečně po těch letech, co u tebe pracuje, ji řekneš, co k ní cítíš, nebo?”
“Nebo co?”
“Nebo ji dáš padáka a zapomeneš na ni.”
“To je složité.”
“Ne není, nechápu tě,” rozčiluje se Tony.
Bartoloměj tázavě pozvedne obočí.
“Za celou dobu, co tě znám, vedeš drsný život. Věci řeší přímo. Sice to většinou skončí rvačkou, ale každý přece máme svůj styl. Pak přijde Sára a ty se chováš, jak zamilovaný puberťák.”
“Vůbec tomu nerozumíš, tak raději sklapni, nebo ti taky jedna přistane.”
“Nechápu, proč tě máti pojmenovala po svatým. Rocky, by ti sedělo mnohem více.”
“Ne, máti se trefila docela přesně. V Paříži tenkrát taky teklo hodně krve.”
“Cože?” Nechápavě na něho pohlédne.
“Masakr ve Francii, vyvraždění hugenotů. Byly tam jatka. Historie ti nejspíše moc neříká, co?”
“No dobře… ale jak to souvisí s tvým jménem?”
“Stalo se to v noci na svátek svatého Bartoloměje.”
“No, pořád to nechápu…” Tony se odmlčí, když si všimne bratrova tajemného úsměvu. Sára konečně dorazila do práce. On si jen povzdechne a odebere se k baru, pro dalšího panáka whisky.
Na tábor jsem jet nechtěl. Klidně jsem mohl zůstat doma a celé dny si v pokoji číst. Vůbec by mi to nevadilo. Naši jsou navíc oba učitelé, takže bezprizorní bych nebyl. Taky mají prázdniny. Ale prý že se musím víc socializovat. Pravděpodobně si myslí, že teď o prázdninách je to snazší než během školního roku. Protože jinak už by dávno pochopili, že já se socializovat nedokážu ani za zlatý prase. Vlastně bych někdy i chtěl, ale nejde to. Jsem divnej. Nosím brejle a mám rád knížky. Nemám rád skupinový hry, ranní rozcvičky, hlídky a bojovky. Fakt nechápu, co tu dělám.
Jestli byla nějaká šance, že by se se mnou kluci z chatky chtěli bavit, teď už teda zmizela nenávratně. Od chvíle, co našli tu pohlednici od mámy, je to ještě horší než dřív.
Já vím, že to máma myslí dobře. Že mě má (doufám) ráda. Ale tu poslední větu si opravdu mohla odpustit: „Tak se tam měj, kulíšku, moc hezky!“
„Kulíšku?! To mě poser!“
„Kulííííškuuuu, hlavně se tu měj hezky…“
„Kulíšku, Kuldo, ty se tu snad nemáš hezky?!“
Co já bych za to dal, kdybych ten pohled hned roztrhal! Debil jsem, fakt debil. No co už. Kulíšek se z toho nepodělá. Nějak to tu přežiju, a když to nebude nutný, budu se společným aktivitám prostě vyhýbat.
„Kuldo, musíš hrát, je nás málo. Vyser se na tu knihu a dělej, čekáme na tebe.“
(Kulda, introvertní kavárník, který zanechal studia na VŠ)
Upřímně, kdybych na táboře slyšela někoho zvolat ,,Kulíšku, Kuldo, ty se tu snad nemáš hezky?!” asi bych nezadržela smích.
Tak to bylo myšleno. Kluci se mu posmívají. :-)
30. dubna. Třicátého dubna. T Ř I C Á T É H O D U B N A. Den, který automaticky zni jako zklamání. Já jsem zklamání. Vždycky jsem byl. Byl jsem překvapení. Předtím než se Renatě, mojí mámě, začal objevovat pupek, byly to dva měsíce. Renata žila divoký bohémsky život. Když jsem řekl, že jsem byl překvapení myslel jsem to tak, že jsem byl spíš nehoda. Renata lila a lila. A vyváděla. A pak puf pupek. Já. Renata věděla kdo byl můj otec. Naštěstí. A vysoudila z něj všechno co mohla. Ne pro mě. Pro sebe. Když jsem se poté 30. dubna narodil podívala se do kalendáře a řekla: “Robin. Robin Nira.” Sestřička se mámy ptala zda nechce vybrat jméno aspoň o den později. Zavrtěla hlavou a řekla ať si mě vezmou.
Dalších pět let jsem strávil v zatuchlém bytě. V pokoji bylo v zimě chladno a v létě dusno. Jídlo v ledničce spíš nebylo, pouze jogurty a kaše. Nechutnalo to dobře, ale nezbylo mi nic jiného než se spokojit. Bylo to 30. dubna šest let po mém narození, když nám na dveře někdo zaťukal. Než jsem stihl otevřít dveře, kdokoli kdo ťukal byl pryč. Zbyl po něm štos knih. Když jsem si by jistý, že se Renata nedívá sebral jsem je a schoval je pod postel. Následující rok jsem strávil čtením těchto knih dokola a dokola. Renata mě přihlásila na nejlevnější školu ve městě. Byla na druhé straně města. Nestěžoval jsem si. Nikdy. Neudělal jsem si kamarády. Neuměl jsem to a všichni se mě štítili. Každý rok 30. dubna se před dveřmi objevil štos knih. Četl jsem je znova a znova a znova. V 18 jsem odmaturoval. Neslavil jsem narozeniny, ale počítal jsem roky podle ohňostrojů a když přišlo 30. dubna přičetl jsem si jeden rok ke svému věku. Možná jsem byl o rok starší nebo mladší. Poprvé jsem svůj věk odhadl podle toho co jsem slyšel říkat děti ve škole. Po maturitě mi přišel dopis. Požadoval abych si 30. dubna vyzvedl v knihkupectví knihy a podal přihlášku na vysokou školu. Udělal jsem tak. Následující rok jsem studoval z knih, které jsem si 30. dubna vyzvedl. Udělal jsem zkoušky a prošel. Řekl jsem to Renatě. Řvala na mě během té doby co jsme spolu trávili poměrně často, nikdy ne tak jako ten den. Několik dní jsem ji neviděl. Přišla a nemluvila se mnou. Přešel jsem to. Nikdy se nechovala jako by mě měla ráda takže se nic nezměnilo. Bylo 30. dubna. Mé dvacáté narozeniny, když mi přišla obálka plná peněz s jednoduchým vzkazem. Na vysokou. Sebral jsem peníze a odjel. Strávil jsem na škole 3 roky. Během druhého roku jsem se přidal ke knižnímu klubu. Byl to jako splněný sen. Četli jsme a psali. Učitel, který se nám věnoval mi řekl, že mám talent. Že bych ho měl rozvíjet. Že bych se měl vykašlat na přírodní vědy. A udělal jsem to. Peníze, které mi přišli na následující semestr jsem poslal přes pošťáka se vzkazem kde jsem svému tajnému sponzorovi děkoval za všechny ty roky. Našel jsem si malou kavárnu kde jsem brigádničil. Rok na to jsem se stal oficiálním zaměstnancem a poté i vedoucím krámu. Nebylo to splnění mého snu, ale každý den jsem si sedl do rohu kavárny na dvě hodiny a psal. A psal a psal.
30. dubna. Je mi 26. Miri, dívka, která se mnou pracuje od začátku mi ráno dala do kanceláře borůvkový dortík se svíčkou.
A tak jsem skončil tady. Koukám na datum na kalendáři už asi deset minut a snažím se uspořádat myšlenky.
“Dobrý den” ozve se hluboký vážný hlas za mnou. Otočím se. “Dobrý den. Pokud čekáte, moc se omlouvám, někoho za vámi hned pošlu.”
“Vy jste Robin? Robin Nira?”
“Já…ano. Robin Nira. Co pro vás mohu udělat?”
Muž začal hledat něco ve své tašce.
“Pokud nás chcete vykrást tak se na to prosím vykašlete. Mám takovou sociální úzkost, že bych vás nedokázal přemlouvat s pistolí u hlavy moc dlouho.”
Muž se zasměje. Vytáhne obálku, Pomuchlanou. Poznám rukopis. Je to můj vzkaz. Vzkaz, který jsem napsal tři roky zpátky, když jsem posílal penze svému tajnému sponzorovi po ukončení školy.
“Mé jméno je Petr. Petr Nira. Rád tě poznávám Robine.”
Ou, to jsem nečekala
True story.
Jarmilka se narodila v průběhu války.
„Jarmilko, nehraj si v potoce, prochladneš a budeš nemocná“ volala maminka často z okna prvního patra velkého činžovního domu: Dům stál hned vedle z potoka tak blízko, že by do něj z okna jeden skočil, kdyby chtěl.
„Maminko, to je ale nejlepší zábava! Podívej na ty kamínky, jak jsou hlaďounký“ volala malá nazpět. Bylo jí sice jen 8 let, ale maminka se o ni nemusela být. Byla sice tenká jako sirka, dlouhé nohy, špičatá věčně odřená kolena, odvahy a samostatnosti však měla za dva. Spíše než o ni se maminka měla bát o sebe. Narodila se s křehkým zdravím. Trpěla silnou astmou. Naštěstí se rodině i přes celou dlouhou válku dařilo sehnat léky z Ameriky. Ty ji držely nad vodou.
S koncem války se situace rodiny rapidně změnila. Komunisté lék zakázali a nebyla za něj náhrada. Maminka velmi rychle zemřela. A pár let na to za ní odešel i tatínek. Zůstal jen starší bratr a Jarmila. Bratr zrovna dokončil vysokou školu a stal se mámou i tátou najednou. Nešlo jim to spolu. Byli na sebe jako pes a kočka. On byl přísný, zodpovědný a neměl žádné vzory. Navíc se dal na učitelství. To je role, která není zrovna o velké rovnosti. Ona byla nepoddajná a všechny své pocity držela v sobě. Proč? Neměla je komu říct.
„Jarmilo, koukej mě poslouchat a slez z té půdy nebo tě seřežu! Co tam zase děláš? Máš uklízet. Sám to dělat nebudu!“ volal bratr nahoru do schodů.
Po dlouhém mlčení, jak řekl, ta se stalo.
Ona se tam schovávala s koťátky. Těšila se na tetu, až za ní pojede do Olomouce. Ta jediná ji měla ráda. Říkala jí jako maminka. Jarmilko. Časem se z toho stalo „Milka“. Ji to hřálo u srdce, připomínalo jí to dětství, kdy svět byl ještě v pořádku.
Cesty sourozenců se rozešly. Emigrovala v roce 1968. Osud ji zavál do daleké Afriky, až na samý jih kontinentu. Nikdo tam neuměl vyslovit Jarmilko, Jarmilo. Vždy to znělo tak nějak cize jako Jamila. A tak se z ní stala Mika. Krásná, atraktivní, dospělá, průbojná, aktivní, energická. Vždy s rudou rtěnkou na rtech.
Taková je až dodnes.
Vybrala jsem si starou dámu. Je to rodinný příběh. nechtěla jsem ho ohnout tou loterií.
Elegantní podvodník v bílé košili, který před několika lety okradl svého šéfa:
Dvě mladé ženy seděly na terásce kavárny. Jedna kontrolovala pracovní e-maily, zatímco druhá držela v rukou noviny a pročítala krimi rubriku. Mračila se tak moc, až jí mezi obočím vznikly dvě hluboké vrásky.
„Co je?” ptala se modrooká zrzka, když konečně vzhlédla od telefonu.
„Píšou tu o nějakém muži, který prý okradl svého šéfa a se sedmi miliony utekl za hranice,” vysvětlila bruneta. Noviny položila na stolek mezi ně a prstem poklepala na rozečtený článek.
„Casper? Co to je za přezdívku?” podivila se zrzka s posměškem.
Bruneta se naklonila blíž. Hnědýma očima těkala po stránce, dokud se nezastavila na posledním sloupku stránky. Tam znovu poklepala prstem.
„Tady o tom píšou. Prý už někoho okradl. Sousedku, která ho neudala, pak svou sestru a nějakého muže, který zrovna vyhrál v loterii. A vždycky se potom vypařil jako duch,” shrnula, co četla.
Zrzka se uchechtla. „Takže mu říkají Casper, protože se vždycky vypařil?”
„Asi ano,” přisvědčila bruneta.
„Tak proč mu tedy neříkají Pára nad hrncem?”
V tu chvíli se u nich zastavil elegán v bílé košili. Přelétl pohledem od zrzky k brunetě a poté k novinám.
„Protože Casper ke mně sedí víc,” vysvětlil stručně. Prsty chytil lem košile, vyznamně povytáhl obočí a poté… se skutečně opět vypařil jako pára nad hrncem. Nebo jako Casper, jak si ho všichni pamatovali.
Zahořklá a závistivá žena, která se neustále snaží škodit své sestře
Mahulena Prášivá měla dle svého, vždy správného, názoru ten nejtěžší život, jaký člověk může vést. Jako nejstarší dítě se často musela starat o svou mladší sestru Bohunku, a to tedy nebylo vůbec snadné. Neposlouchala, dělala si, co chtěla a otravovala. Bohužel pro Mahulenu se to nezlepšilo ani v dospělosti. A co víc? Zdálo se, že Bohunka, i přes svou hroznou osobnost, přitahuje štěstěnu.
Mahulena žila ve své rodné vesnici, nikdy odtamtud nevytáhla paty. Zato Bohunce bylo nabídnuto školní stipendium v hlavním městě. A kdykoliv zavolala domů, samozřejmě, aby se pochlubila, jak tvrdila Mahulena, rodiče zavolali i jí, aby to musela poslouchat. Netrvalo dlouho a vypěstovala si k sestře nenávist. Proto, kdykoliv se Bohunce něco nepodařilo – nezískala práci, o kterou se ucházela, rozešla se s přítelem… Mahulena to s příbuznými probírala dopodrobna. I díky tomu si vysloužila přezdívku Prášilka.
Ani na stará kolena Mahulenina rivalita neskončila. Bohunka žila v krásném domě se svými dcerami a dokonalým manželem. Zatímco starší sestra, stále sama, měla do důchodu daleko a práci, která ji nebavila. Než zjistila, že své nespokojenosti je strůjkyní sama, uběhlo ještě pár let.
Vtipná přezdívka a tak výstižná. Vystihlo to její celoživotní povahu – nespokojenost s vlastním životem.
Introvertní kavárník, který zanechal studia na vysoké škole.
Narodil se jako benjamínek do rodiny Benediktů. Byl posledním synem. To mělo nevýhodu v tom, že byl brzy vyslán do světa. Rodiče už si nemohli dovolit ho piplat.
Nejprve šel studovat vysokou školu Obchodní, té ale musel zanechat. Byly totiž potřeba začít prospívat do rodinného rozpočtu. Jeho rodiče měli jít totiž brzy do důchodu.
Jelikož rodiče benjamínka Bena vlastnili kavárnu, předpokládalo se, že tam také nastoupí. Tak se také stalo, jen na další studium už mu nezbývaly síly.
Začátky nebyly vůbec iednoduché, protože všichni ho vnímali jako benjamínka Beníka, který si mohl vystudovat dva roky na vysoké a nemusel do dvaceti tří nic dělat. Jak kdyby studovat bylo jednoduché. Introvertní Benjamin, ale věděl své.
Sáhnul jsem po další složce. Promnul jsem si unavené oči a usrkl už studené kafe. Přelétl jsem spis očima. Další boháč byl podveden a zmizel mu nějaký obraz. Přemohl jsem zívnutí a pokusil se soustředit. Najednou mnou projelo varovné zamrazení. Tak počkat. Celý ten případ mi byl povědomý. To už jsem někde viděl… Již plně soustředěný jsem se naklonil a otevřel šuplík u stolu. Hned na vrchu ležela složka s nápisem Šachista. Vzpomínal jsem si na ten případ. Mladý elegantní podvodník okradl svého šéfa. Nevzal mu však peníze, ani dluhopisy nebo něco podobného. Ukradl jakousi cennou sošku. Snažili jsme se ho chytit, ale byl vždy několik kroků před námi. Proto ta přezdívka – šachista – měl celou hru promyšlenou dopředu. Znovu jsem se zahleděl na starý a nový spis. Byly tam zřetelné podobnosti. Takže se znovu potkáváme, ušklíbl jsem se. Ale tentokrát, tentokrát tě dostanu.
„Měďák za barem“
„Dobrý den, máte tu jedno místo volné?“
„Jestli vidíte prázdnou židli, tak jo,“ zabručel kavárník a ani se nenamáhal zvednout oči od páky kávovaru, natož se otočit a pozdravit nově příchozího.
Jmenoval se Vladimír. Všichni, kdo ho znali, ale věděli, že jméno Vladimír má jen natištěné na obálkách od úřadů a ještě mu tak říkala máma. Pro všechny ostatní to byl „Měďák“.
Vůbec ne kvůli tomu, že by miloval ušlechtilé kovy. Prostě se narodil se zrzavými vlasy, které zářily jak naleštěný měděný rendlík. V rodině to byla téměř pohroma. Po generace se v jejich rozvětvené rodině dědily hnědé vlasy, modré oči a k tomu jméno Jan, Jenda, Honza, Johny… Jenže tentokrát si maminka čerstvě narozeného miminka prosadila svoji: „bude to Vladimír.“ Tak jako tak nezapadal do rodinné tradice barvou vlasů a očí – zrzeček se zelenýma očima přece nemůže mít jméno Jan.
Studií na vysoké zanechal, když zjistil, že se od něj čeká, že bude mluvit. Nahlas před lidmi. Takže praštil s vysokou a otevřel si kavárnu. Malou, tichou.
A tak tam seděl, Měďák za barem, tichý vládce pěny a šálků s kávou, a sem tam pronesl hlášku, která by se dala vytesat do kamene.
Například:
„Latte je stav duše.“ „Cukr? Ten se tady netoleruje!“
Nebo jednou vešel do dveří zákazník se sluchátky na uších, rozjančený zřejmě jointem trávy.
„Máte tady nějaký super frappé latté s karamelem a se skořicí?“
Měďák pomalu zvedl oči. Potom si velmi pomalu otřel ruce do zástěry uvázané kolem pasu a ještě pomaleji pronesl:
„Mám vodu, můžu ji ohřát.“
Teenager se sluchátky překvapeně zamrkal: „Aha… tak můžu dostat třeba espresso?“
„Dobrá volba. Ušetřil jste si tři zklamání.“
Dobrý nápad! Líbí se mi hlášky ;)
Miminko to bylo krásné, s očima vykulenýma. Ten pohled byl odzbrojující a zároveň jakýsi vševědoucí. Může malé miminko všechno vědět? Může vám hledět přímo do hlavy?
“Bude se jmenovat Karel.” prohlásil otec. “Vypadá to, že bude nadaný a chytrý jako Karel IV. Tak a má to. Co asi půjde studovat?”
“I nechej toho, Mirku, na to je času dost. Jen si ho pořádně pohlaď a pochovej, za chvilku tě odtud vyženou.”
“Ty kluku jeden, z tebe bude asi právník,” nedal si říct novopečený otec.
A tak se stalo, že po letech Karel skutečně nastoupil na práva. Učení mu nikdy nedělalo větší obtíže. Stačilo, aby si chvilku sedl, něco početl a hned to samo skákalo do hlavy. Jenže Karel měl na rozdíl od svého otce ještě trochu jiné představy o své budoucnosti. Toužil po klidu. Nějak vnitřně věděl, že není stavěný sehrát v životě roli advokáta. Lidově řečeno neměl na to žaludek. Chtěl svůj klid, starat se o lidi, ale jiným způsobem. Toužil mít místo, kde by si lidé odpočinuli a cítili se tam dobře. Jako introvert své sny skoro s nikým nesdílel, jen se svou želvou. Všechno jí vyprávěl, želva moudře mhouřila oči a vystrkovala hlavu z krunýře směrem k němu.
Jednoho dne na to přišel. Šel sám okolo nábřeží a uviděl dům určený k pronájmu. Bylo to sice v centru města, ale domek byl oprýskaný a trochu v ústraní. Nájemné se nezdálo tak vysoké, jak by se dalo čekat. Karel obcházel okolo, zíral na telefonní kontakt úhledně napsaný černou fixou velkými číslicemi. Zavolal tam a ozvala se starší paní. Po krátkém hovoru si Karel udělal představu. Nebohá paní dům sdědila po rodičích, dlouho v něm vedla krejčovskou dílnu, ale nyní ho chce pronajmout lacino někomu rozumnému. Je on rozumný? Neví, ale má domluvenou schůzku s tou majitelkou. Třeba se mu podaří získat její sympatie. A už také ví, co z domku vytvoří. Bude to malá útulná kavárna. Kavárna u krále Karla. Však je to tady v Praze příhodné a turistům se to bude líbit.
Jestli to klapne, nechá školy a bude pracovat tady.
Pěkné! :)
Krásný, jemný příběh. Ten starý měl určitě své kouzlo, nějaký vlastní příběh. Zajímalo by, v jakém stylu pak stvořil kavárnu.
„Hele, Linda. Má zas zvony jak vrata od kravína.“
„A ten klobouk? Ty vole, kde to vyhrabala? V rekvizitárně po pohřbu?“
„To je na schůzi nebo na výlet s deváťákama do Tater?“
„Slušně řečeno: katastrofa. Vypadá, jak když se servala se skříní a prohrála.“
„Romane, jdi do prdele.“
„Ne, vážně. Ta sukně vypadá jak ubrus z pionýrský jídelny a ten klobouk… to snad nemyslí vážně.“
„Uličný, ty mluvíš, jak kdyby tě snad neoblíkala tvá slepá babka podle novin, co schovává na půdě.“
„Já aspoň nechodím jak opuštěnej cirkus. Tohle je jak z natáčení sovětský pohádky.“
„Ty seš jak chodící mastnej sen. Nagelovanej, vyvoněnej, a stejně by o Tebe žádná z nás neopřela ani favorita.“
„A vy dvě ste snad co? Modelky z Domu dětí a mládeže? Zelený kalhoty, oranžová košile a smrad z levný žvejky. Paráda.“
„Tebe by měli zakázat jako nepovedenej výron debile. A s tou tvou držkou bys mohl vozit starý báby v důchodáku, těm by se možná tvůj styl mohl líbit.“
„Já bych mohl být uxusí výlet pro každou z vás. Ale sorry, ošklivý holky nevozím.“
„Romane, ty seš takovej kokot, že i tvoje fotka by dostala facku.“
„Hele, Linda dneska vypadá jak barevnej vometák. A vy se toho ještě zastáváte? To je na svěrací kazajku.“
„Neser, Rulíku.“
„Ty vole… Rulík! To sedí jak hrnec na prdel.“
„lesklej, navoňanej, z dálky sice vypadá jedle, z blízka slizký a jedovatý.“
Roman ztichne.
Smích se šíří chodbou do daleka, a v něm se něco tiše ohne.
Ne vztek – jen zářez, z něhož jednou vyhnije jizva, co se bude smát místo něj.
Líbily se mi moc dialogy, puberťáci na chodbě školy, moc pěkné.
Introvertní kavárník, který zanechal studia na vysoké škole
Pozval nás všechny na piknik. Říkali jsme si, co ho to popadlo, že by se měl radši soustředit na zkoušky. Moc tomu teď nedal. Ale nedal si říct. Pozval nás na piknik a la Petr. Sešli jsme se v parku. Na louce bylo rozprostřeno několik menších ubrusů, na nich byly připravené chuťovky, malé zákusky a hlavně šálky na kávu, kterým vévodila porcelánová konvička. Z té nám každému nabídl kávu a postupně nás obsluhoval jako v malé přírodní kavárničce. Děvčata si to užívala plnými doušky. „Petříčku, ještě prosím trochu kávy.“ „Petříčku, ještě zákuseček…“ Zkrátka Petříčku sem a Petříčku tam. A on se svým vnitřním klidem se jen usmíval a obsluhoval. A pak nám to řekl. Končí se studiem, nic mu to neříká. Touží si otevřít malou cukrárnu, kavárnu. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Kavárníček. Peťovi to opravdu vyšlo. Má malou kavárnu, kde nejen on, ale zejména on s úsměvem a klidem pro něj typickým rozlévá lidem kávu, servíruje zákusky či jednohubky s vínem. Když se scházíme se spolužáky z vysoké školy, vždy jde s námi. A buď nám zařídí celý catering, nebo alespoň dobrou kávu se zákusky. Je to kavárním tělem i duší.
Moc pěkné, takové pohlazení po duši.
Děkuji🙂
Introvertní kavárník, který zanechal studia na vysoké škole.
Krátce Dag byl synem profesora historie a jeho studentky. Otci bylo už skoro padesát, když mu mladá žena sdělila, že čeká dítě. Hned byl přesvědčený, že to bude syn a jeho největší starostí bylo, aby mu vybral to správné jméno pro život. Prolistoval z toho důvodu kupu chytrých knížek a strávil přemýšlením a kombinováním nejednu bezesnou noc. Až se rozhodl pro to jediné a správné jméno pro svého syna. Pojmenoval ho po významném králi Francké říše – Dagobert. Byl to silný vládce, podporoval spravedlnost a hlavně vzdělání. Dag musí vystudovat nejmíň práva a získat důležitý post! To je bez debat. Nic nevadilo, že celé jméno chlapce působilo trochu směšně, otec si stál na svém. Dagobert Kolomazník. Celé mládí viselo dané jméno jako výzva, kterou má jeho nositel naplnit. Dag byl jediný syn, otcova chlouba, nemohl tedy sejít z cesty. Dlouho pokorně poslouchal a plnil. Útěchou mu byly brigády v originální pražské kavárně. Tam ožíval, tam byl sám sebou. Tam se dokonce cítil být hoden svého jména. Ne ve vysokoškolských lavicích právnické fakulty. Tam cítil jen povinnost a strach, co by tomu otec řekl, kdyby to věděl. Když pak přišla šance převzít kavárnu prožíval velmi těžké chvíle rozhodování. Bolestné byly i boje s otcem. Nechtěl pochopit, nerozuměl a sáhl i k psychickému vydírání. Avšak Dagobertova touha jít za svým snem, nakonec přece jen dokázala být silnější.
Spokojne sa usmieval, keď chystal prístroj na ďalšie presso. Po dlhej dobe bol v pohode, so sebou i s okolím. Výška bola fajn, išlo mu to ľavou zadnou, ale… Ale nebolo to ono. Na to, že ho volajú Pepek, si už zvykol. Keby to malo aspoň nejaké vtipné alebo duchaplné odôvodnenie. Ale preto, že si furt zháňal hrášok. V akejkoľvek podobe. Skrátka mu chutil. Miloval jeho tvar, farbu, chuť, iba tie prdy nie. Takže Pepek. Pôsobiť s takouto prezývkou v advokácii a pritom si poprdkávať… tak to nie.
Hoci s menom by to šlo. To sa mu páčilo. Bolo tak ojedinelé. Na túto výnimočnosť sa však rodičov opýtať nemohol. Stratil ich, keď bol ešte dieťa, nuž a pestúni, tí mu dávali všelijaké mená. A tak si vymýšľal, prečo ho tak nazvali. Elemír. Páčilo by sa mu také arabské vysvetlenie – El Emir (Pán Emir). Ale lepšie bolo, najmä pre úctu k nepoznaným rodičom, toto: jeho mama pochádzala z Francúzska. A tí nehovoria písmeno “H”. Tak to skrátili: Ele – Mír. Teda pôvodne: Hele, mír. Určite chceli, aby nosil pokoj, kam príde. V povojnovom stave priam niečo prvoradé. Áno, to bude ono. To bude jeho príbeh spojený s menom.
A tu, v malej kaviarni Na rohu, ten pokoj rozdávať môže. A veľmi rád.
Zuzana. To jméno se v jejich rodině dědilo už po staletí. A jakmile se objevilo, vždy pro jeho nositelku znamenalo velkou rodovou zátěž, kterou ne vždy dokázala unést. Pokud to ale zvládla, byla nadána až téměř čarodějnickým uměním – dokázala předpovídat budoucnost, vyznala se v bylinách, uměla léčit lidí i zvířata nebo vykládat karty.
První Zuzana z toho rodu žila před mnoha stovkami let na samotě, spokojená se svým životem, ale pro své sousedy byla zvláštní (tehdy nebylo obvyklé, aby ženy bydlely a hospodařily samy). Pod nátlakem okolí se tedy provdala, ale nebylo to šťastné rozhodnutí. Manžel byl alkoholik, opakovaně ji znásilňoval a bil, dokonce tak, až těhotná potratila. Když po několika letech otěhotněla znovu, dítě už si vzít nenechala. Manžel se vrátil jako obvykle domů opilý a sápal se po ní. Sebrala veškerou odvahu, odkopla ho a utekla do lesa za chalupou, který znala tak dobře, jako by byla lesní zvíře. Věděla, kam se schovat do jeskyně, kde je dobrá voda ve studánce a jak nasbírat lesní plody a houby. Les ji přijal a skryl. Manžel ji už nikdy nenašel, a ona v zeleném království porodila po několika měsících dceru. Dala jí opět jméno Zuzana. Ta posléze dospěla a stala se bylinkářkou – okolí ji ale nepřijalo, byla odsouzena a upálena jako čarodějnice.
Tak se to jméno trvale zapsalo do jejich ženské linie – i se vším prokletím, co prinášelo. Během staletí se opakovaně objevovalo a vždy pro jeho nositelku znamenalo problémy – ať už ve vztazích s muži (protože tyto ženy bývaly obvykle samostatné a příliš nezávislé) nebo v psychických problémech, kdy ženy zemřely jako alkoholičky nebo skončily v blázincích.
Současná Zuzana měla starší sestru Lucii. Obě měly matku Zuzanu. Jejich matka byla dost komplikovaná osobnost. Babička, tedy její matka, ji v ranném dětství odložila “na vychování” tetám, a nechala si jen jejího bratra. Po několika letech ji tetám doslova vyškubla a vzala si ji zpátky. Nikdy ji ale nedokázala dát dostatek něhy a lásky a tak si Zuzana hledala lásku jinde, az tak nešťastně , že se nechala zneužít vlastním otcem. Otěhotněla a matka ji poslala na potrat.
Později se provdala, a i když svého manžela milovala, celý život se snažila vyrovnat s tím, co se stalo – a to svým způsobem. V cizích náručích opakovaně hledala svého otce – měla slabost pro starší, prošedivělé typy. Svým čtyřem dětem nedokázala podobně jako její matka poskytnout dostatek lásky a pohlazení, i když se o to svým způsobem snažila – dokázala jim to dát jen ve chvíli, kdy byla opilá. Dětí měla původně pět, ale jedno po několika měsících zemřelo. Doma se o něm nemluvilo, bylo to tabu. Starší dceři Lucii to prozradila vlastně nechtěně, jednou se opila a pohádala se skoro až do krve se svou tetou, žijící ve stejné domácnosti. Na Lucii byla dost fixovaná, bylo to její první dítě a tak pro ni měla zvláštní slabost, což Zuzana vždy cítila a své sestře záviděla.
Mladší Zuzana byla rodinný mazlíček (aspoň do doby, než se narodil její bratr). V mládí ji díky její nepozornosti přejelo auto a i když to odnesla “jen” několikrát zlomenou nohou, tak ji tahle událost poznamenala natolik, že zahořkla a své problémy řešila přejídáním. To vedlo k obezitě. Tlustá holčička nebyla mezi spolužáky příliš oblíbená. S nízkým sebevědomím prošla tři střední školy – v každé setrvala tak maximálně dva měsíce a tak skončila jen se základním vzděláním – zatímco její sestra úspěšně vystudovala vysokou a žila šťastný a spokojený život. Zuzana ji samostatnou existenci záviděla natolik, že se sebrala, utekla od rodiny a v osmnácti se vdala, aby všem ukázala, že už je taky “dospělá”. V devatenácti se jí pak narodilo první dítě, postižený syn, o kterého se nijak zvlášť nestarala, i když jí to lékaři radili a posléze ho strčila do ustavu. Jako náplast si pořídila dceru, i když jí její manžel už nechtěl a nutil ji k potratu. Ona si ale prosadila svou. Manžel ji začal bít a tak se (na nátlak rodiny) rozvedla. Ztracené sebevědomí doháněla stejně jako její matka v mnoha cizích postelích, a záhy se vdala znovu. Její sestra zatím vystřídala pár relativně nepovedených vztahů, ale vždy se dokázala postavit na vlastní nohy, měla dobrou práci, žila svými koníčky a vypadala spokojeně, i když žila sama. Zuzana tu její nezávislost nesnášela – ale vlastně jí jen záviděla, a tak jí při každé návštěvě neopomněla vmést, že Lucie jako žena za nic nestojí, když nemá (stejně jako ona) dítě. A aby jí to dokázala, pořídila si s manželem číslo 2 další, v pořadí už třetí. Opět dceru, s atypickými problémy autismu a ADHD. Neřešila to. I s novým manželem se hádala, došlo i na facky. Franta bil ji i děti, aby “lépe” poslouchaly. Přesto s ním zůstávala dál. Několikrát se stěhovali, protože neměli na najem. Narůstající psychické problémy řešila alkoholem a antidepresivy a za zády pomlouvala svou sestru, která se mezitím šťastně provdala a měla i to kýžené dítě.
Lucie na ni ale nedala. Stála nohama pevně na zemi, díky studiu rodové linie a práci na sobě v psychoterapii věděla o všech svých předkyních a o tom, co jim do života předaly, ale na rozdíl od sestry a matky (která nakonec díky alkoholu zemřela) se tím nenechala semlít. Rozhodla se, že rodové prokletí jednou pro vždy zastaví (zajímavé na tom všem bylo, že Lucii často lidé oslovovali jako Zuzanu – automaticky jí to jméno přisuzovali, a to i tehdy, když neznali její matku nebo sestru – někdy to bylo jen náhodně přeřeknutí, jindy říkali, že si mysleli, že se tak opravdu jmenuje. Nevadilo jí to, to jméno ctila a uměla s ním pracovat).
Jednání její sestry ji mrzelo, ale věděla, že to je její boj, s kterým se musí vypořádat sama. Zuzana se však začala navážet i do jejího manžela a rozšiřovala o něm lži až takové, že už to nemohla nechat jen tak být. Se svou pomlouvačnou sestrou se přestala na několik let stýkat a teprve tehdy, když Zuzana našla zpět svou sílu i bez berliček alkoholu a nevěr, a Lucii se za všechno omluvila, začaly se ty dvě opět stýkat. Společně pracovaly na dočištění rodové linie a narovnání vztahů. Nakonec se rituálně rozloučily i se jménem Zuzana a “pohřbily” ho tak, aby se v jejich rodě už nikdy víc neopakovalo.
Její předci byli velcí vlastenci. Dnes už se to nenosí, ale tenkrát … ten obdiv, který měli k tatíčku Masarykovi! Není divu, že jeho vliv měl dalekosáhlý dopad nejen na způsob jejich života, ale také na to, jaké jméno jednou dostanou jejich děti. A tak když nadešel ten slavnostní den a na svět přišlo první děvčátko, nebylo pochyb, jaké jméno dostane. Nebylo zcela typické a české už vůbec ne, ale Charlotte splňovala vše, co si od svého prvorozeňátka slibovali. Byli přece moderní rodina a vzor, který manželka tehdejšího pana prezidenta vytvářela, jen potvrzoval, že dívka bude samostatná, emancipovaná a zcela jistě také krásná. Vždyť i původ toho jména to vše stvrzoval – svobodná, silná, vzácná paní a královna ještě k tomu. To, co dostala na začátku do vínku, bylo podpořeno důkladnou výchovou s těmi nejvyššími ideály a morálním kreditem. Vzdělání jen stvrdilo vše, co ji pak provázelo celý život. Byla to žena, která měla rovná záda i v době, kdy se to nenosilo. Snad měla i trochu štěstí a provdala se za muže, který splňoval většinu jejích mladistvých představ. Navíc byl z bohaté rodiny a mohl jí zajistit bezproblémový život. Nikdy toho nezneužila. Naopak pomáhala všem těm, kteří to potřebovali nejvíc. I tehdy, když jednou vyhrála v loterii, věnovala svou výhru na dobročinné účely.
Jan Novák, Kořínek. Seznamte se. Na člověka, který toho tolik v životě dokázal, je držitelem takového prachobyčejného jména. Jan. Novák. Co si o něm snad mysleli jeho rodiče? Pán a paní Novákovi? Chtěli mu snad život osladit tím, že ho vhodí do anonymního davu hned po narození? Kolik Janů Nováků se ten den narodilo? Bohudík za toho Kořínka…
A že vy mi tady neuhodnete, jak jsme se k té přezdívce dostali, co?
Zkusím to jinak. S Honzou se známe už od základky. Seděli jsme v jedné lavici – vím, takhle asi začíná každý příběh někoho slavného – a já mu pomáhal s taháky, on mi dohazoval domácí úkoly. Honza měl hrozně rád biologii. My ostatní jsme ji nesnášeli, protože… no, snad to nemusím vysvětlovat. Učila nás taková bloncka ve středních letech. Jo, na základce jsme i čerstvé absolventky považovali za staré rašple. A Honzík za ní rád docházel i po škole a pomáhal ji přesazovat a lisovat herbáře nebo co. Asi by dávalo teď smysl ho nazvat Kořínkem, co? Ale ne, my jsme mu říkali Stromolíz. Tehdy nám to přišlo vtipné. Někteří to nechápali.
Nebude překvapením, že jsme pak pokračovali na střední. Elektrotechniku, tam biologie nehrozila. Jenomže nám hrozila puberta. Honzík trval na tom, abychom mu říkali Jene a já jsem burácet jako nezkrocená soutěska, když ji sejme tornádo. Adolescence se u našeho Jeníka projevila pouze tím, že si nechal narůst asi patnácti centimetrový ohon, který si vždycky úhledně zamotal. Někdy se mu ty vlasy zježily, po nedbalém dni se mu to tam všechno začalo kroutit, mastit a… vypadat jako nějaký kořen stromu. Jenže my jsme mu říkali jednoduše “Jen ne”, protože to byla jeho obvyklá odpověď na moje nezralé šprýmy.
Během prázdnin po maturitě chytil Honza rakovinu. Měl pár období, kdy byl měsíc připoután na lůžku. Chodila za mnou jeho přítelkyně a zatím, co ztrácela víru a sílu, tak Honza bojoval vším čím mohl o život. Zhruba po roce trápení jsem mu jednoho dne volal. Nebral to. Za pět minut už stál u mých dveří, se širokým úsměvem od ucha k uchu. Vypadal, jako by prošel vyhlazovacím táborem, a mnou to docela otřáslo. Ale zářil. Energií. Životem. Možná by už stálo za to mu tuto přezdívku přiřadit. A tušíte správně – ještě ne. Teď byl znovu Honzou, Honzíme, Honzolínem, Honzátkem. Na školu se už definitivně vyprdl, i na tu nevěřícnou holku.
Pak mu v hlavě něco přeskočilo a otevřel si bistro. Nejdříve chodil s takovou podivnou ledničkou po streedfoodových festivalech, hudebních festivalech, kulturních festivalech a občas se postavil i na farmářský trh. Jak to šlo, tak se rozhodl…ehm… zakořenit a otevřel si restauraci u botanické zahrady. Oblouk se uzavřel a on si mohl dopřát to, co se mu líbilo. Byl svobodný, volný, nezávislý a celkem se mu i dařilo.
Jednou mu někdo na nějakém farmářském trhu řekl: “Pane, já vás tady vídám už měsíce, moc mi u vás chutná, a ten váš stánek se úplně vymyká všem těm stánkům okolo. Doufám že vám to tady vydrží, vy jste tady v tom lese jako takový kořínek.”
A bylo to.
Stal se Kořínkem.
Tohle mi pak povídal jednou u piva, když jsme trochu protáhli večer u něj v bistru. A já jsem viděl, jak je celý večer nesvůj, jako by ho něco svědilo nebo šimralo.
Tak mu povídám: “Hele, Kořínku, vyser se na to a pozvi tu Anetu už konečně ven až dneska skončí.”
Matúš bol úspešný mladý muž. Viedol prestížnu reštauráciu na okraji mesta, ukrytú v krásnom prostredí obklopenom prírodou. Mal všetky predpoklady na to, aby pôsobil sebavedomo až drzo, možno ako niekto, kto si o sebe priveľa myslí. Ale on bol iný. Skromný, trochu hanblivý.
Zrejme za to mohla výchova. Pravdepodobne aj jeho meno. Matúš. To meno akoby ho predurčilo. Do Laury bol potajomky zamilovaný už vyše roka. Bolo to na ňom vidieť, no on sám sa nikdy neodvážil vysloviť svoje city nahlas. Už mesiac chodil okolo horúcej kaše a nie a nie ju pozvať von. Myslel si, že na ňu jednoducho nemá. Že ona je iná liga. Podceňoval sa.
Matúš… to meno znie takmer sväto. Jeho rodičia boli veľmi pobožní – meno bolo pre nich jasná voľba. „Dar Boží“, hovorili s pýchou. Dobrák, tichý pozorovateľ, niekedy až príliš uzavretý. Aj ich výchova v ňom zanechala hlbokú stopu. Ovplyvnila jeho pohľad na vzťahy. Vo svojich tridsiatich troch rokoch ešte nemal žiaden vážny. Čakal. Veril, že keď to príde, bude to navždy.
To sa dnes už často nevidí…
Jmenuji se Marie Stejskalová. Nejsem originální, stejně jako moje jméno. Marie byla babička, máma a teď já. Asi síla zvyku u nás v rodině…holky jsou holt Marie. Stejskalová jsem od 30 kdy jsem se provdala za Vašíka. Děti jsme neměli. Žijeme obyčejný život. Už jsme oba v důchodu. Ještě že máme tu naši Fanynku. To je naše radost, s tou je doma veselo. Ale už je to taky starší dáma jako já. I pes je už v důchodu. Dny jsou jeden jako druhý, už dávno nevyhlížím pátek odpoledne. I ten rok se rychle překulí. Vždyť už bude léto, na zahrádce je všechno v jednom květu. To je moje radost, Vašíka na zahradu moc neužije. Ten si raději zajde s chlapama na jedno. Mně to nevadí, je to hodnej chlap.
Mám ráda tenhle svůj život..teda takový jaký byl do včerejška. Vašík koupil cestou do hospůdky na náměstí los. A vyhrál! A vyhrál hodně.
Asi bych měla mít radost. Mám radost. Ale co teď s tím? Jenom samé starosti. Vždyť mi už nic nepotřebujeme. Máme se dobře. Co s tím budeme dělat. A ten kravál až se to dozvědí sousedi. To víte, lidem nic neuteče. Kdyby Vašík bejval radši šel se mnou na zahradu.
Nemohla tomu uvěřit. Zírala na ty čísla a vůbec jí to nedocházelo. Vyhrála. Po všech těch letech vyhrála 5 milionů v loterii.
Pak počáteční euforii vystřídala hrůza. Co s těmi penězi udělám? Nechci, aby se kvůli nim rodina rozhádala. A mám jim to vůbec říkat?
Zbytečná starost. U dveří už zvonila její dcera, vtrhla do bytu jako velká voda: „Konečně ti ty naše datumy narození přinesli štěstí. Poslouchala jsem losování a tam to bylo. Krve by se ve mně nedořezal. Hned jsem musela přijet. To bys teď mohla koupit tu chatičku, co jsi vždycky chtěla…“
Zhrozeně poslouchala dceřinu litanii a uvědomila si, že už nic nebude jako dřív. Rozkřikne se to. Až do konce života se bude trápit tím, jestli s ní lidi mluví kvůli ní samotné a nebo kvůli těm penězům.
Tak to ne!
Do bytu právě vystupoval její zeť a akorát zaslechl: „…víš, rozhodla jsem se odjet na cestu kolem světa.“
Spadla mu brada. “Ve vašem věku? To je neskutečný. Kde se ve vás bere tolik elánu, paní Miládko?”
Bylo druhé říjnové pondělí a na nemocničním oddělení to vonělo dezinfekcí, dýňovým krémem a zoufalstvím. Pokoj 214 byl neobvykle tichý na místo, kde se každý den rodila novorozeňata. Ale ze zabaleného balíčku ležícího v plastové postýlce vedle postele se neozýval žádný pláč. Jen ticho. Ticho tak husté, že tížilo sestru na spáncích.
Mladá žena na posteli – sotva dvacetiletá, vyhublá, potlučená životem– zírala na strop. Jmenovala se Sára, ale nikdo jí tak už neříkal. Pro sestry byla jen pokoj 214. Od narození dítěte neřekla ani slovo. Ani když se jí ptaly, jak se má jmenovat.
Tak sestra udělala to, co dělávala její babička, když se nemohla rozhodnout, který čaj si má uvařit: sáhla po kalendáři.
14. říjen.
„Říjen,“ zamumlala a podívala se na dítě. Vyzařoval z něj podivný klid, jako by se narodilo s vědomím, že svět není pro něj. Pomalu a klidně mrkalo očima. Jako by ji pozorovalo, posuzovalo její volbu a rozhodovalo se, zda mu vyhovuje.
„Říjen,“ zopakovala s větší jistotou. „Je to docela poetické.“
Ošetřující lékařka vzhlédla. „Dáte mu jméno Říjen?“
„Nic jiného nemá,“ odpověděla sestra. „Žádné příjmení. Žádný otec. Žádné poznámky. Jen… tento den.“
Na rodný list napsala úhledným písmem Říjen.
Když mu bylo pět, jméno se změnilo na Toby. Líná zkratka od pěstounky.
Ve třinácti Toby zjistil původ svého jména z dokumentů, které mu ukázali, když měnil dětský domov. Nikomu neřekl, co zjistil. Jen začal kroužkovat 14. říjen v každém kalendáři, na který narazil, i když nebyl jeho.
V devatenácti začal pracovat v kavárně poblíž vysoké školy, kterou začal studovat, aby mohl déle zůstat v děcáku, ale nakonec ji opustil. Zákazníci se ho ptali, jestli je to zkratka pro Tobiáše nebo Tobina nebo něco normálnějšího. Jen pokrčil rameny. A vrátil se ke jménu Říjen.
„Myslím, že mě máma pojmenovala podle předpovědi počasí,“ řekl jednou.
Teď, ve dvaadvaceti, mluvil jen když musel. Stálí zákazníci mu říkali prostě Říjen, zpočátku ironicky, ale nakonec proto, že mu to sedělo. Nosil vždy několik vrstev oblečení, i v létě. Voněl po skořici a nejistotě.
Jedna žena se ho jednou zeptala: „Co je to za jméno, Říjen?“
Zaváhal.
„Takové, které vám dají, když jim dojdou nápady.“
A tím to skončilo.
Jé, moc se mi líbí nápad, že by se u nás někdo mohl jmenovat Říjen. V angličtině mají jména jako April, ale u nás je to dost originální :-)
Marného vítězství
Tomáš proklínal kvůli jménu rodiče již od dětství. Ne, on se nemohl jmenovat jako jeho otec – Jan. Jemu museli dát křestní jméno Tomáš. Proč se kvůli tomu ale tolik zlobil? Protože ve spojení s jeho příjmením působilo jeho jméno těžce směšně… Tomáš Marný.
Dlouho mu trvalo, než pochopil otcův záměr. Pomstil se Tomášovi za svoje životní nezdary. Jemu totiž jeho otec, Tomášův děda, také nakládal… Byl inženýrem, strojařem, konstruktérem, zlepšovatelem, vynálezcem… Totéž očekával od svého syna. Úspěch se však nedostavil… byl marný – proto se doživotně rozkmotřili. Stejné nároky okopíroval i Tomášův otec, od útlého věku vedl syna k tomu, aby něco dokázal v technice… ačkoliv – jeho lákala literatura. Ano, zbožňoval knihy. Už v mateřské škole Tomáš slýchával, kdykoliv se pokoušel něco dokázat, „to máš marný“… Po stém a jednom opakování se uzavřel do sebe… Základní školu zvládl s odřeným vyznamenáním, ačkoliv spolužáci i učitelé mu házeli kvůli jeho legračnímu jménu často klacky pod nohy, jako kdyby jeho jméno bylo pro všechny magnetem marnosti… Na gymnáziu byl už výsměch tvrdší, Tomáš propadal… marnost se proměnila v olovo, které do něj okolí vtloukalo… To prokleté jméno, zase ho porazilo! Musel přejít na střední průmyslovou školu, tam se příběh opakoval – i tato škola byla nad Marného síly, jak rádi papouškovali pedagogové… Nakonec skončil jako jeho otec – na středním odborném učilišti s maturitou, čtyřletý obor instalatérství… Siko kleště, hasáky, kanalizační péra se staly jeho kamarády… alespoň mlčely. Za pár roků marnost nečekaně přivřela oči a Tomáš zvládl maturitu…! Tak proč by to nezkusil na vysoké škole…?! Táta do něj hučel ve dne v noci… tak nakonec svolil. Tomáš se podivil, na vysokou strojařinu přijali všechny přihlášené… Co ale během studia následovalo, to byl hrůzný sen… Za první půl rok se na něj navalilo obrovské množství učiva, takové kvantum by do své hlavy nedostal ani kůň – a ten má velkou hlavu… Ano, jsem marný, musel, ano – Tomáš to poprvé musel přiznat, i když trpěl, kapituloval…
Otec s ním od té doby nepromluvil, měl s ním tichou domácnost, když mu chtěl něco říct, vyřizoval to přes matku. Tomáš se nakonec vzepřel. Ne, nebude marný! Neposlechne otce, nebude dělat jako on mistra údržby, jehož hlavní pracovní náplň spočívá v rozdělování úkolů pro řemeslníky. Ne, tohle tedy ne! Nebude marný! Vystoupil ze sebe, a – odešel z domova. A protože miloval knihy, zkoušel najít zaměstnání v nějaké knihovně, případně v knihkupectví. Měl štěstí, přijali ho v jednom malém knihkupectví, a Tomáš jásal – není marný! Že by první krůček k poražení vlastního jména…?! napadlo ho. Sám pro sebe si ale dal vyšší cíl, o kterém dřív jenom snil… Dálkové vystudoval střední knihovnickou školu. Ne, nebyl marný! Není marný… Jméno marnosti nad jeho vytrvalostí ztrácela sílu…
Knihkupectví ho později začalo omezovat v rozletu. Našetřil si trochu peněz a rozhodl se podnikat. Pronajal si prostory a otevřel literární kavárnu. Cítil se v sedmém nebi. Milovali ho i jeho návštěvníci, nejenže zde našli rozsáhlou sbírku světové literatury, ale hlavně ticho a klid. Tomáš se pohyboval jako stín, návštěvníci si ho vážili i pro jeho nevtíravou povahu. Pokaždé přesně poznal hranice každého z nich, a nikdy nenarušoval jejich kruhy.
Klidný tok jeho života jednou narušila nehoda. Jeho kavárna byla v přízemí, ráno, když přišel, všiml si, že na stropě v hlavní místnosti se na stropě tvoří velká skvrna. Voda! Někomu něco prasklo, tohle pochopil okamžitě. Vyběhl do prvního patra a zazvonil. Dveře otevřela drobná blondýna s kudrnatými vlasy. Po otázce se dočkal odpovědi. Praskla jí vodovodní baterie a trubky chrlí vodu jako Niagary. Chytá ji do kbelíku a odnáší na záchod. To máš marný, ohodnotil Tomáš bezmyšlenkovitě počínání blondýny. Když ona ale neví, kde je hlavní uzávěr vody… Podivil se, stačí jít po trubkách, do stoupačky a tak dále…
Jako instalatér s maturitou Tomáš zkrotil řádění živlu během několika minut, dokonce opravil i vodovodní baterii. Překvapilo ho, že siko kleště, hasák i kanalizační péro se v rukách chovali jako staří známí. Blondýna žasla, nedovedla pochopit, jak může být tichý a uzavřený literární kavárník, tak řemeslně šikovný. Při loučení Tomáše zlehka pohladila po čele, vlepila mu polibek na ucho, a on pochopil, že u ní to nemá vůbec marný… Ta slova ho pohladila jako dotek slunce. Vnímal sladce zkrocení svého jména.
Občas až moc popisné, jinak nápad je to nosný. A má to v sobě i vývoj postavy, což velmi oceňuji.
Tohle by potřebovalo zkrátit utřídit a dát pár revizí, jinak samotný nápad je dobrý.
Nejsem nejlepší pisálek, ale jak se říká, i snaha se cení :)
…
Znám takhle jednoho mladíka, Janka, který vlastní jednu velice známou restauraci na kraji Prahy. Z nějakého důvodu mu všichni říkají pan Tajemník. A jednoho večera jsem se tak zamyslel, proč mu tak vlastně všichni říkají. Že by měl nějaká tajemství? Nebo se choval tajemně? Ne ne. Na to ho moc dobře znám, on nikdy nic netajil. A to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem se pevně rozhodl, že přijdu na to, proč mu tak každý říká. Přeci ho nemůžu nějak nazvat a nevědět, proč tomu tak je. Nemohl jsem za ním přijít a zeptat se ho. Bylo by to neslušné a třeba ani on sám neví, že má takovou přezdívku.
Druhý den jsem šel do jeho restaurace na oběd. On totiž rád přeje svým zákazníkům dobrou chuť k jídlu. Jenomže po čas celého oběda jsem nenalezl nic zvláštního, nebo neobvyklého. Jelikož jsme dobří, dlouhodobí přátelé, vezme mě po jídle do kuchyně, kde spolu klábosíme a sdělujeme si různé historky, zatímco dohlíží na své zaměstnance. Tam jsem si už něčeho zajímavého všiml. Připadal mi zamyšlený, a že byl tak trochu nervózní, až stydlivý. Občas se dokonce i zakoktal, což nebylo ve zvyku.
Na hodinách ukázaly ručičky jednu hodinu odpolední a já musel uhánět do práce. Celý den jsem přemýšlel a přemýšlel, ale ani tak jsem nepřišel na nic, co bych nevěděl, a mělo nějakou spojitost. Napadlo mě třeba, jestli ho nečeká nějaká kontrola, ale potom jsem si vzpomněl, že ta tam byla minulý měsíc. Ani žádného speciálního hosta nečekal, protože s tím se mi vždy pochlubí. Leda, že by zapomněl. To ne, na vzácného hosta nemůže jen tak zapomenout. A takhle mi to vrtalo hlavou čím dál víc.
Další den jsem přišel už před snídaní, abych měl co nejvíce času prozkoumat všechno, co by mohlo mít jakoukoliv spojitost. Když v tom k němu přišla jedna z jeho servírek a žádala ho o vyšší plat, protože je ve špatné finanční situaci a rodiče jí vyhodili z domu. V tom Janek začal koktat jako malý předškolák, líce mu zrůžověly a celý se začal třást. V tom mi hlavou blesklo. Však on je zamilovaný!
Je to moc pěkné, byť se tam občas opakují slova (například ke konci „v tom“). Držím palce, jen tak dál!
Emil neboli Mina. Narodil se jako páté dítě rodině, která pojmenovávala své děti podle jejich pořadí narození. Vždy si podle pořadí vybrala vybrala připadající písmeno abecedy, na jehož základě dítěti dala jméno. Byla to už dlouhodobá rodinná tradice.
Jak ale Emil vyrůstal, jeho povaha a schopnosti se začaly více a více projevovat. Díky nim si vysloužil přezdívku Mina. Emil se ve svém okolí proslavil tím, že pokaždé něco minul. Pokaždé mine autobus o pár sekund, o jednu číslici mine výhru loterie, o pár centimetrů mine branku atd. Cokoliv, co vám přijde na mysl, to Emil, tedy Mina, s největší pravděpodobností minul.
Jelikož i sám Emil si byl vědom svého nešťastného načasování, snažil se to změnit. Především v den, kdy se rozhodoval, zda přijme novou servírku do své restaurace. Ihned si padli do oka. Emil, pardon Mina, věděl totiž, že pokud mezizaměstnanecký vztahy jsou zakázané, speciálně pokud jde o nadřízené, nemůže s ní chodit, aniž by neporušoval pravidla jeho vlastní firmy. Což by bylo pokrytecké a určitě by to narušilo morálku jeho zaměstnanců. Ale, pokud ji nepřijme, nemusí ji už nikdy potkat. A i kdyby, kdo by chtěl chodit s někým, kdo vám řekl, že nejste na pracovní pozici dost dobrý. Mina nechtěl promeškat svou příležitost, ale zároveň nechtěl mít každý den na očích něco, co nemůže nikdy mít. Co teď? Jeho myšlenky přeskakovaly jedna přes druhou. Chudák Mina… Podaří se mu obrátit jeho neštěstí ve štěstí?
El, vnitřní dilema je něco, co funguje prakticky vždycky. To by mě zajímalo, jak se Mina nakonec rozhodne. ;)
Adolf Born, Loos, Dudek či Heyduk. Tolik významných osobností, ale bohužel ani s jednou z nich nemá právě náš Adolfínek nic společného…
Adolf sdělil jméno po svém silně “hitlerofilním” pradědečkovi, který je bohužel ještě mezi námi. Slovo “bohužel” používám, protože Adolfovi zrovna jeho cestu životem nezlehčuje. I přes stařečkův velmi pokročilý věk (vsadila bych na stovku), se neustále míchá do bydlení, kariéry, ale také do milostného života svého pravnoučka. Ten už za ním dochází raději jenom zřídka, jelikož na každé jeho plánované návštěvě se náhodou ocitne nejméně jedna modrooká blondýnka. Což o to, silné brýle s nepočítaně dioptriemi na dědouškových očích sice zajišťují velmi slušný výběr (až na ta háková tetování), ale mladíkovy oči jsou tu pro jinou.
Možná by nebylo od věci zmínit, že udávání směru Adolfovu životu došlo tak daleko, že si otevřel restauraci s tradičními německými pokrmy, kterou praděd s hrdostí nazývá památkou na nezapomenutelného velikána. Ve svém podniku však navzdory obrovskému nesouhlasu hrdého pradědečka zaměstnává lidi i jiných ras, než jen té německé. Adolfovi staršímu se převrací žaludek nejvíce ze Zuly. Jeho prapotomek přijal tuto namibijskou uprchlici současně s otevřením restaurace na truc svému pradědovi. Zanedlouho mezi Zulou a mladíkem přeskočila jiskra velká jako blesk, ale Zula ji nejspíše nezaznamenala s takovou intenzitou jako Adolf, který pro ni proplakal celé noci.
Možná vám přijde divné, proč Adolf Zulu neosloví, nepodstrčí jí své číslo, nebo nezorganizuje jinou věc, kterou zamilovaní běžně dělají. Odpověď je jednoduchá. K pradědovi sice cítí ohromnou nenávist, ale smrt na svědomí mít nechce. No, ve sto letech už nad vámi infarkt krouží jako hladový sup a vyčkává na zaškobrtnutí (snad jenom promluvení k tak “pošpiněné rase”), kterého budete navždy litovat…
Páni, Boženo, to jste se do tohoto drsného tématu pustila s lehkostí. Hezky napsané!
Dobrý den, přikládám další ze cvičení – tentokrát tedy na jména postav.
Je pravda, že jména a přezdívky mohou člověku úplně změnit život, ale ne vždy to budoucí rodiče či přátelé berou v potaz :)
Děkuji a zdravím!
„Pane Huberte, prosím, jen minutku!” zvolal zavalitý pán v černém obleku udýchaně a otřel si sněhově bílým kapesníčkem z čela krůpěje potu. Musel seběhnout dlouhé schodiště, aby štíhlému muži v bílém stačil.
Elegantně oblečený pán, právě nazvaný Hubertem, se otráveně zastavil a neochotně počkal, než ho druhý doběhne, evidentně byl na odchodu – s touhle firmou již skončil.
Ředitel této firmy ho nazval Hubertem. Oslovení Hubert dříve vysokému gentlemanovi s charakteristickým bílým oblekem vadilo, ale nyní se tak sám představil. Byl to jako posměšek, třešnička na dortu jeho velké drzé show.
Celé to vlastně začalo nevinně – byl spokojeným zaměstnancem velké firmy na výrobu aut. Pracoval v kanceláři, měl na starosti administrativu a dostával poměrně vysoký plat. Měl vše, co by si tak průměrný občan mohl přát. Až na to, že on neměl to štěstí zůstat průměrným občanem. Jeho nový arogantní nadřízený byl opravdu k nevydržení a Hubert – vlastním jménem Michal Hrabátko – odmítal plnit podřadné úkoly, které mu zadával. Byl přeci asistent prodejce, ne sekretář. Ale na to nikdo nebral ohledy a Michal tak musel vařit čaj a rovnat papíry.
Asi by se to nikdy nezměnilo, kdyby jednou v časných ranních hodinách Michalův šéf z nudy nezkoumal jména všech svých podřízených. Když očima sklouzl k přijímení samotného Michala, okamžitě mu na mysli vytanul film, na který se jednou večer koukal s manželkou – Fešák Hubert. Hlavní hrdina toho filmu se jmenoval Hubert Hrabě a jemu připadalo ohromně vtipné tak Michala přejmenovat.
Od té chvíle se Michala jeho nová přezdívka držela jako klíště. Nikdo z firmy mu nikdy neřekl jinak než Huberte a postupně se to rozšířilo i do jeho soukromého života. Byla z toho jeho noční můra a úšklebky svých kolegů si bral velice osobně, i když jim připadalo úsměvné spíše samotné jméno a smůla Michala, že na něj vyšla ona pověstná kreativita jejich vedoucího.
Po nějaké době toho už měl zničený Michal dost. Nápad, jak se svému nadřízenému pomstít, dostal hned po tom, co si konečně pustil film o svém vychytralém jmenovci, Fešáku Hubertovi. Nemusel se moc dlouho rozhodovat.
Celá akce proběhla překvapivě bez následků – Hubert byl připraven nést zodpovědnost, ale šéf nikdy neměl tolik důvtipu, aby si domyslel, kdo ho okradl – no a Hubert měl na druhé straně důvtipu dostatek pro to, aby za sebou nezanechal stopy.
Po nějaké době, až se vše uklidnilo, Michal z firmy odešel a našel zalíbení v pokračování svého řádění v desítkách jiných podniků, kde se objevil a stejnou rychlostí poté zmizel. Krádeže se prováděly přímo samy a bůhvíproč se nikdo nikdy nedovtípil, co jeho jméno, Hubert Hrabátko, pod kterým se všude představoval, ve skutečnosti značí.
Ano, tak tento text je o zajímavé přezdívce. Mám z toho radost, díky za sdílení!
Kdo by řekl, že takové výhra znamená nejenom štěstí, ale i fůru práce, pomyslela si Jitka Pravdová, která před dvěma měsíci vyhrála v loterii šedesát šest milionů. Když už měla za sebou všechna vyřizování a peníze ležely bezpečně na kontě, rozhodla se zrenovovat dům, co postavili její rodiče v šedesátých letech minulého století. Což ji přimělo pustit se i do činnosti, kterou více než rok odkládala; vypořádat se s věcmi po manželovi.
Taky to mohlo přijít dřív, aby si užil i Pepík, napadlo ji. Objeli bychom celý svět, samotné se mi nechce.
Už měla protříděné manželovo oblečení, hromádka do charity a hromádka na vyhození, kde skončila některá jeho oblíbená trika, třeba to s americkou vlajkou, vypadala jak ementál. Teď se vrhla na knihovničku. Domluvila se s antikvariátem Na Stodolní, že si pro knížky přijedou, jen je musela nafotit, aby znali rozměry knih, či svázaných časopisů, co neudá, šup s tím do sběru.
Najednou si povšimla neobvyklých desek. Zvědavě se po nich natáhla. Opravdu nebyla to kniha, ale starý sešit, který držel pohromadě jen díky náhradnímu obalu. Otevřela je a zírala. Písmo, přestože známé nepatřilo manželovi, ale jejímu otci. Nikdy netušila, že si ho psal. Opatrně listovala křehkými stránkami, na nichž její tatínek popisoval pracovní dny, úmrtí jejího nejstaršího bratra, vběhl pod auto, i její narození, kterým ho rodiče chtěli nahradit.
„5. 9. Dnes se nám narodila krásná holčička, váží 3,5 kg a měří 52 centimetrů. Dohodli jsme se s Martou, že jí dáme jméno Jitka na Břéťovu památku. Jsem tak rád, že Jituška vymazala smutek z Martiných očí.“
Hm, vrtalo ji v hlavě, co myslel tím na Břéťovu památku? Vytáhla smartphone a zadala do vyhledávače Břetislav a Jitka. Ohromeně četla o českém knížeti, který unesl svou budoucí manželku, aby později po jejím boku vybudoval silný stát.
A to jsem měla ve škole jedničku z dějepisu a neznám to, měla bych vrátit školné.
Zbývala ještě jedna záhada. Co dělá deník jejího otce v manželově knihovně a proč jí ho nikdy neukázal?
Jo, tak ten příslib dalšího příběhu zní zajímavě… ;)
Nebývá zvykem, že si na vás někdo udělá příliš mnoho času, tedy pokud jste z velkého města, kde vás každá minuta ba vteřina mnoho stojí. V jednom takovém uspěchaném městě se narodil už dvanáctý syn do poměrně chudší rodinky. V uspěchaném městě sice rodina žila, ale spíše na jejím okraji, docela mimo všechen ten ruch a peníze. Především peníze. A sotva, co se právě bezejmenný syn narodil, rodina byla na rozpadnutí. Otec odešel několik týdnů před narozením dvanáctého syna, starší radši utekli z domova a stejně jako otec se už nevrátili a matka už tak měla potíž uživit zbylé děti doma. Nehumánně řečeno si svůj problém v podobě dvanáctého syna vyřešila poměrně rychle a bez následků v blízkém časovém horizontu.
Babybox. Chlapec skončil v babyboxu a nedlouho na to v dětském domově. A myslíte, že na něj měl někdo čas? Nikdo na něj čas neměl. Proto si také žádná ze sester (vlastně matka už vůbec ne) nepohrála se jménem. „Vždyť ten klučina je takový zakřiknutý,“ bylo od nich jednoduché ho posoudit na první pohled. Ano, sice takový jakýsi slabounký a drobný byl, ale zase ho už tak docela ledabylým jménem Benjamínek pojmenovat nemusely. Ne že by to bylo škaredé jméno, avšak někdo snad ví, že benjamínek se obvykle říká takovým tichým nejmladším a v myšlení pomalejším dětem. Za jak dlouho chlapcovi asi dojde, proč ho tak pojmenovali…
Ve skutečnosti se nad tím nijak nezamýšlel. Spíš měl jiná trápení, které mu zabraly dost prostoru na přemýšlení. Jako právě jeden, který ho tížil už pár měsíců skoro třicet let po jeho narození. Hah, je to docela banální a vtipný problém, jenž by ho nemusel tolik sužovat. Benjamínek – tedy jako dospělého ho už oslovovali Benjamin – byl totiž majitelem restaurace na kraji města – na kraji proto, že byla pěkně mimo veškerý rozruch centra – a lidé jeho podnik měli velmi rádi, jelikož měl osobní přístup k věci a k zaměstnancům se choval lidsky. Zúročil tak všechny ty roky svého dětství, kdy se mu spousta dětí smála za jeho povahu. Ne jméno, nýbrž povahu. Byl totiž takový… Takový malý… Zaostalý… Pomalý, mimo? Nikdo by z těch dětí a učitelek i vychovatelek, které měly podezření na autismus, netipoval, že zvládne odmaturovat, a dokonce udělat vysokou školu a založit vlastní restauraci. „Máme ho už přečteného,“ domnívaly se, „z takových lidí nikdy nic nevzejde…“ namlouvaly si a tato – dejme tomu – kletba by se skutečně naplnila, kdyby si nakonec Benjamin neuvědomil, že MU nikdo život nediktuje a může dokázat cokoliv, když ho uchopí pevně do rukou. A tak se tedy stalo a tento zakřiknutý kluk je toho důkazem.
Rozhodně by se tedy se svým úspěchem nemusel deptat poměrně nicotnou obtíží. A tím břemen, nad kterým by se někteří jedinci skutečně pousmáli, byla jeho zaměstnankyně. Jedna z ochotných, nadšených servírek, která dodělávala veterinární vysokou školu a u Benjamina se tedy neměla dlouho zdržet. Možná ještě pár týdnů, protože tohle byla pro ni jen práce na krátký úvazek, aby chvíli strávila čas s lidmi, než se navážno vrhne ke zvířatům.
Spousta lidí by to nechala být. Mávla by nad tím rukou a řekla by si: „Ach, kolik takových servírek tady ještě budu mít!“ Jenže Benjamin rozhodně nebyl jeden z těch lidí. Lásku bral tak, že se mu ten člověk nejen líbil, ale skutečně tu osudnou osobu bral jako nenahraditelnou a opravdu si nedokázal říct: „Jasně, však takových tady budu ještě mít…“ Ne, protože už žádnou laskavou veterinářku nikdy nezaměstná. Žádná z nich se jí už nevyrovná a nebude to zkrátka a jasně ona. Ne třeba vysvětlovat. Tohle pochopí jen ti, kteří někdy skutečně někoho milovali…
Ale co teď, když byl do ní Benjamin tajně zamilovaný a utíkal mu čas? Nemohl to přece dát najevo už jen proto, že pro něj pracovala. Sice mu tohle společenské pravidlo-ne-pravidlo přišlo přihlouplé, ale neměl z toho nejlepší pocit. Tak tedy zpátky k věci, čas je neúprosný, za chvíli ta dívka dokončí školu a půjde o dům dál! Jenže ono je to zkrátka někdy těžké, když vás většinu vašeho života jen shazovali, smáli se vám a dokola opakovali, že určitě to něco nikdy nedokážete. Nejspíš se nad tím dá jen tak pootočit očima a říct si, že lidé jsou takoví a říkají věci, které nejsou pravdivé a které by ani říkat neměly. Leč přese všechno se stane, že ve vás taková slova zůstanou navždy. Ať už jste kdokoliv a ne zrovna „benjamínek“. Proto Benjamin, jakožto úspěšný podnikatel s velkým srdcem stál na hranici své minulosti, která ho dohnala tam, kde je dnes, akorát mu život nastražil ještě jeden z několika úkolů, s nimiž se musí zcela jako kdyby od znovu poprat. A ten úkol pro něj měl skutečně velkou váhu. Takže nádech, výdech a alespoň to zkusit… Alespoň ji mile oslovit… Alespoň oslovit.
Oh, přejme tomuto Benjaminovi štěstí! :)
Stará damá, která právě vyhrála loterii
Dnes je jí 81 let. Narodila se 25. září 1940. Jak se říká, datum narození si vybírá dítě, jméno mu vyberou rodiče. Je možné, že k početí došlo na Silvestra nebo během Vánoc, však se také rodiče milovali, ale to není to, co tu dnes budeme rozebírat. Otázka je, jak přišli ke jménu.
Tatínek měl rád hazard, karty, to bylo jeho. Maminka se ho snažila krotit, aby neprohrál svoje boty, jejich dům nebo i ji samotnou… Držel se tedy v mezích, ale měl rád hrátky s náhodami, protože hazard vlastně znamená náhoda.
Maminka, ta byla jiná. Velmi zbožná, měla ráda vše dopředu promyšlené. Chodívala do kostela každou neděli a věřila, že vše má svůj význam a smysl.
Je jasné, že k něčemu mezi nimi došlo až po svatbě a když se dozvěděli, že čekají miminko, velmi se hádali, jak budou vybírat jméno. Tatínek chtěl losovat, maminka vybírat pečlivě. Protože tenkrát neměli ještě ultrazvuky, nevěděli dopředu pohlaví dítěte. Tak se nakonec domluvili, že jméno pro holčičku vybere maminka a jméno pro chlapce tatínek.
Tatínek strávil celý večer přípravami. Pečlivě opsal z kalendáře všechna mužská jména, pak vzal klobouk a jal se losovat. Vylosoval jméno Horymír a za tím si stál. Maminku málem ranila mrtvice, protože Horymír má přece svátek 29. února!
“No, aspoň ušetříme za dárek k svátku a budeme mu přát jen jednou za čtyři roky,” stál si za svém tatínek. Inu hazard (náhoda) je hazard.
Maminka se modlila, aby to byla dcera. Jednak si holčičku přála a jednak nechtěla mít doma Horymíra. A také nechtěla, aby miminko přišlo zkrátka. Ona na to šla z jiné stránky. Pečlivě si zjistila význam jmen. Holčička se měla narodit v září, tak ať má svátek na opačném konci roku. Tedy hledala, kdy má kdo svátek v lednu, únoru, březnu. A našla:
Doris – Pochází z řeckého jména Dorothea, jehož význam je boží dar. Má svátek 26. února.
Ano! To je přesně ono. Jestli to bude holčička, bude to boží dar!
Miminka si vybírají nejen kdy se narodí, ale také jestli budou kluk nebo holka. Naše dáma si vybrala 25. září a vybrala si býti ženou. A maminka ji vybrala jméno Doris.
Doris, elegantní dáma, která má ráda věci pěkně naplánované po mamince, ale jde si tu a tam vsadit Sportku po tatínkovi. A dnes se stalo, že právě vyhrála několik milionů. Určitě obdaruje děti i vnoučata. Jak ti se jmenují? Kdo a jak jméno vybíral? O tom třeba příště.
Úkol splněn, díky moc za sdílení!
Muž v černém fraku roztržitě přecházel po místnosti a co chvíli stočil pohled k velkým vyřezávaným kukačkám, které se vyjímaly nade dveřmi. To nemůže Marie přijít alespoň jednou včas? Zrovna dnes si zpoždění opravdu nemohl dovolit.
V zámku zachrastily klíče a do malého bytu vešla kolébavým krokem žena s velkým těhotenským břichem, jež prozrazovalo, že za několik dní už bude v domácnosti o jednoho člena více. Anebo o jeden hladový krk, záleželo na podání. Po dalším dítěti opravdu netoužila, ostatně, nebylo snadné uživit ani stávající šestičlennou rodinu, Josefův učitelský plat a její občasné přivýdělky pokryly potřebné jen tak tak.
„Maruško,“ zamířil muž v ústrety své unavené manželce a pomohl jí složit těžkou tašku. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“
Nevěřícně na něj pohlédla. Dobrou zprávu už neslyšela nějakou dobu, poslední měsíce se na ně sypal jeden problém za druhým, o nedostatku peněz nemluvě.
„Prateta Zita se rozhodla, že nám přihodí nějakou tu korunu na budoucnost malé,“ pokynul rukou směrem k manželčině břichu. Marie si byla jistá, že pod srdcem nosí dceru.
„Zita?“
Josef přikývl. „Prý na studium. Ale samozřejmě neodmítla, že nám dá něco předem, aby měla holka dobré zázemí.“
„To je skvělá zpráva,“ usmála se na něj ulehčeně. „Jen…jak jí to oplatíme? Je to velká pomoc a taková by se neměla nechat bez povšimnutí,“ pokračovala a on se mohl jen divit, kde se v ní bere taková dávka praktického přístupu k životu.
„Už jsem nad tím přemýšlel a napadlo mně, že bychom mohli jako výraz vděku malou pojmenovat po ní.“
Následující minutu vyplnilo zaražené mlčení. To jméno se Marii nelíbilo, na druhou stranu museli dát pratetičce najevo, že si její pomoci váží. Nakonec jen lehce pokývala hlavou. „Tak dobře, bude to Zita.“
XxX
Zita jen stěží potlačila radostný výkřik. Sakra, vždyť na tuhle chvíli čekala celý svůj život! Ve zpocené dlani tiskla los, vítězný los, díky němuž je nyní o půl miliónu bohatší. Nejradši by začala na místě tančit oslavný tanec, jenže už nebyla nejmladší a v sedmdesáti se vám nepovedená pirueta může nepěkně vymstít. Proboha, proč si nesázela ve svých mladých letech častěji? Odpověď znala. Celé své hořkosladké mládí věnovala studiu, knihám a odborným spisům přesně podle přání rodičů a pratetičky Zity. Ale k čertu s těmi ztracenými lety, teď své vítězství půjde zapít do nejbližšího baru!
Ten zlom je teda velký. A přitom to začalo tak laskavě… ;)
Gandalfie se narodila jako starší ze dvou sester v jedné malé šumavské vesničce Nová Hůrka. Pokud se ptáte, jak přišla k svému jménu, stalo se to právě takhle. Její otec byl vášnivým čtenářem a nejvíce zbožňoval Tolkiena a jeho fantaskní svět. Když jeho manželka otěhotněla, vzal si do hlavy, že dítě, které se má narodit, dostane jméno po jeho nejoblíbenějším hrdinovi. Marně se mu to manželka i užší rodina snažily vymluvit. Pan Šedý, jak se Gandalfiin otec jmenoval, byl neoblomný. Nic nedbal na hořekování příbuzných, že se dítěti budou ve škole smát a manželce hrozil dokonce rozvodem, pokud by odmítla své dítě pojmenovat podle jeho návrhu. A tak se manželům Šedým narodila dcera, která dostala jméno Gandalfie.
Rostla jako z vody a rodiče brzy zatoužili po dalším potomkovi. Tentokrát ale paní Šedá neponechala nic náhodě a ještě před početím přesvědčila manžela, že druhému dítěti bude vybírat jméno ona. A tak tři roky po Gandalfii přišla na svět Anička.
Děvčata byla hodná a rodině by se žilo moc hezky, kdyby se Gandalfie nemusela potýkat s problémy, které přinášelo její jméno. Nikdo nevěděl, jak ji má vlastně oslovovat, každý se nad takovým jménem hned pozastavil a žádal aby mu ho zopakovala a děti ve škole si z ní samozřejmě utahovaly. Když se hlásila na vysokou školu, její žádost byla hned vyřazena, neboť úřednice měla zato, že přihláška na obor Tvůrčí psaní s údaji Gandalfie Šedá z Nové Hůrky, musí být dozajista jen nějaký špatný žert. V milostném životě se Gandalfii nevedlo o moc lépe. Máte-li facebook s takovým jménem, většinu mužů to hned odradí, protože mají za to, že je to jen přezdívka nějaké nudné knihomolky.
Naproti tomu Anička vedla spokojený život a zdálo se, že jí jde štěstěna ve všem naproti. Vystudovala práva, získala prestižní místo, dobře se vdala, měla dvě krásné děti a tak se nemůžeme divit, že jí Gandalfie, která zůstala zahořklou starou pannou, brzy začala závidět a zanedlouho i škodit.
Perfektní práce! Je to ale povedená rodina, že? Teď by mě zajímala událost, která by sestry usmířila… ;)