Cvičení: Jména postav

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení, postava

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení, postava

Cvičení: Jména postav

Když rodiče pojmenovávají svého potomka, ještě netuší, jak moc ovlivní jeho život. Jako autoři různých příběhů většinou nemusíme tušit, proč a co vedlo k rozhodnutí rodičů pojmenovat naše postavy zrovna tak a tak. Nemusíme, ale můžeme. Proč? Protože je to nesmírně zajímavé!

Dnešní kreativní úkol se tedy bude zabývat získáním zajímavého jména jedné z předpřipravených postav…

Zadání cvičení

Prvně si prosím vyberte jednu postavu z následujícího seznamu:

  • Elegantní podvodník v bílé košili, který před několika lety okradl svého šéfa.
  • Zahořklá a závistivá žena, která se neustále snaží škodit své sestře.
  • Majitel restaurace, který se bojí oslovit jednu ze svých servírek, do které je tajně zamilován.
  • Stará damá, která právě vyhrála loterii.
  • Introvertní kavárník, který zanechal studia na vysoké škole.

Jakmile si vybere postavu, zkuste si krátce sepsat scénu, ve které získává své jméno nebo životní přezdívku (bohatě postačí jedna až dvě normostrany).

Bylo to díky barvě vlasů po narození? Či kvůli rodinné tradici pojmenovávat prvního muže v linii stejným jménem? Nebo si rodiče s pojmenováváním svého dítěte nelámali vůbec hlavu a losovali náhodná jména z kalendáře?

Zkuste si s touto myšlenkou pohrát a najděte nějaký zajímavý oblouk, který třeba bude souviset s jejich pozdějším charakterem. Uvidíte, že je to docela zajímavá spisovatelská úvaha.

Sedněte si k psacímu stolu a pište alespoň 10 minut…

Jména postav: 2 tipy na konec

Pojmenovávání postav může být docela velká věda. Pokud s tím máte obvykle problém, podívejte se na následující dva články, které by vám mohly pomoci:


Tak ať vám to dobře píše a doufám, že se o své výtvory podělíte dole v komentářích – těším se na to! ;)

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

20 komentářů u „Cvičení: Jména postav“

  1. Marného vítězství
    Tomáš proklínal kvůli jménu rodiče již od dětství. Ne, on se nemohl jmenovat jako jeho otec – Jan. Jemu museli dát křestní jméno Tomáš. Proč se kvůli tomu ale tolik zlobil? Protože ve spojení s jeho příjmením působilo jeho jméno těžce směšně… Tomáš Marný.
    Dlouho mu trvalo, než pochopil otcův záměr. Pomstil se Tomášovi za svoje životní nezdary. Jemu totiž jeho otec, Tomášův děda, také nakládal… Byl inženýrem, strojařem, konstruktérem, zlepšovatelem, vynálezcem… Totéž očekával od svého syna. Úspěch se však nedostavil… byl marný – proto se doživotně rozkmotřili. Stejné nároky okopíroval i Tomášův otec, od útlého věku vedl syna k tomu, aby něco dokázal v technice… ačkoliv – jeho lákala literatura. Ano, zbožňoval knihy. Už v mateřské škole Tomáš slýchával, kdykoliv se pokoušel něco dokázat, „to máš marný“… Po stém a jednom opakování se uzavřel do sebe… Základní školu zvládl s odřeným vyznamenáním, ačkoliv spolužáci i učitelé mu házeli kvůli jeho legračnímu jménu často klacky pod nohy, jako kdyby jeho jméno bylo pro všechny magnetem marnosti… Na gymnáziu byl už výsměch tvrdší, Tomáš propadal… marnost se proměnila v olovo, které do něj okolí vtloukalo… To prokleté jméno, zase ho porazilo! Musel přejít na střední průmyslovou školu, tam se příběh opakoval – i tato škola byla nad Marného síly, jak rádi papouškovali pedagogové… Nakonec skončil jako jeho otec – na středním odborném učilišti s maturitou, čtyřletý obor instalatérství… Siko kleště, hasáky, kanalizační péra se staly jeho kamarády… alespoň mlčely. Za pár roků marnost nečekaně přivřela oči a Tomáš zvládl maturitu…! Tak proč by to nezkusil na vysoké škole…?! Táta do něj hučel ve dne v noci… tak nakonec svolil. Tomáš se podivil, na vysokou strojařinu přijali všechny přihlášené… Co ale během studia následovalo, to byl hrůzný sen… Za první půl rok se na něj navalilo obrovské množství učiva, takové kvantum by do své hlavy nedostal ani kůň – a ten má velkou hlavu… Ano, jsem marný, musel, ano – Tomáš to poprvé musel přiznat, i když trpěl, kapituloval…
    Otec s ním od té doby nepromluvil, měl s ním tichou domácnost, když mu chtěl něco říct, vyřizoval to přes matku. Tomáš se nakonec vzepřel. Ne, nebude marný! Neposlechne otce, nebude dělat jako on mistra údržby, jehož hlavní pracovní náplň spočívá v rozdělování úkolů pro řemeslníky. Ne, tohle tedy ne! Nebude marný! Vystoupil ze sebe, a – odešel z domova. A protože miloval knihy, zkoušel najít zaměstnání v nějaké knihovně, případně v knihkupectví. Měl štěstí, přijali ho v jednom malém knihkupectví, a Tomáš jásal – není marný! Že by první krůček k poražení vlastního jména…?! napadlo ho. Sám pro sebe si ale dal vyšší cíl, o kterém dřív jenom snil… Dálkové vystudoval střední knihovnickou školu. Ne, nebyl marný! Není marný… Jméno marnosti nad jeho vytrvalostí ztrácela sílu…
    Knihkupectví ho později začalo omezovat v rozletu. Našetřil si trochu peněz a rozhodl se podnikat. Pronajal si prostory a otevřel literární kavárnu. Cítil se v sedmém nebi. Milovali ho i jeho návštěvníci, nejenže zde našli rozsáhlou sbírku světové literatury, ale hlavně ticho a klid. Tomáš se pohyboval jako stín, návštěvníci si ho vážili i pro jeho nevtíravou povahu. Pokaždé přesně poznal hranice každého z nich, a nikdy nenarušoval jejich kruhy.
    Klidný tok jeho života jednou narušila nehoda. Jeho kavárna byla v přízemí, ráno, když přišel, všiml si, že na stropě v hlavní místnosti se na stropě tvoří velká skvrna. Voda! Někomu něco prasklo, tohle pochopil okamžitě. Vyběhl do prvního patra a zazvonil. Dveře otevřela drobná blondýna s kudrnatými vlasy. Po otázce se dočkal odpovědi. Praskla jí vodovodní baterie a trubky chrlí vodu jako Niagary. Chytá ji do kbelíku a odnáší na záchod. To máš marný, ohodnotil Tomáš bezmyšlenkovitě počínání blondýny. Když ona ale neví, kde je hlavní uzávěr vody… Podivil se, stačí jít po trubkách, do stoupačky a tak dále…
    Jako instalatér s maturitou Tomáš zkrotil řádění živlu během několika minut, dokonce opravil i vodovodní baterii. Překvapilo ho, že siko kleště, hasák i kanalizační péro se v rukách chovali jako staří známí. Blondýna žasla, nedovedla pochopit, jak může být tichý a uzavřený literární kavárník, tak řemeslně šikovný. Při loučení Tomáše zlehka pohladila po čele, vlepila mu polibek na ucho, a on pochopil, že u ní to nemá vůbec marný… Ta slova ho pohladila jako dotek slunce. Vnímal sladce zkrocení svého jména.

    Odpovědět
  2. Nejsem nejlepší pisálek, ale jak se říká, i snaha se cení :)

    Znám takhle jednoho mladíka, Janka, který vlastní jednu velice známou restauraci na kraji Prahy. Z nějakého důvodu mu všichni říkají pan Tajemník. A jednoho večera jsem se tak zamyslel, proč mu tak vlastně všichni říkají. Že by měl nějaká tajemství? Nebo se choval tajemně? Ne ne. Na to ho moc dobře znám, on nikdy nic netajil. A to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem se pevně rozhodl, že přijdu na to, proč mu tak každý říká. Přeci ho nemůžu nějak nazvat a nevědět, proč tomu tak je. Nemohl jsem za ním přijít a zeptat se ho. Bylo by to neslušné a třeba ani on sám neví, že má takovou přezdívku.

    Druhý den jsem šel do jeho restaurace na oběd. On totiž rád přeje svým zákazníkům dobrou chuť k jídlu. Jenomže po čas celého oběda jsem nenalezl nic zvláštního, nebo neobvyklého. Jelikož jsme dobří, dlouhodobí přátelé, vezme mě po jídle do kuchyně, kde spolu klábosíme a sdělujeme si různé historky, zatímco dohlíží na své zaměstnance. Tam jsem si už něčeho zajímavého všiml. Připadal mi zamyšlený, a že byl tak trochu nervózní, až stydlivý. Občas se dokonce i zakoktal, což nebylo ve zvyku.

    Na hodinách ukázaly ručičky jednu hodinu odpolední a já musel uhánět do práce. Celý den jsem přemýšlel a přemýšlel, ale ani tak jsem nepřišel na nic, co bych nevěděl, a mělo nějakou spojitost. Napadlo mě třeba, jestli ho nečeká nějaká kontrola, ale potom jsem si vzpomněl, že ta tam byla minulý měsíc. Ani žádného speciálního hosta nečekal, protože s tím se mi vždy pochlubí. Leda, že by zapomněl. To ne, na vzácného hosta nemůže jen tak zapomenout. A takhle mi to vrtalo hlavou čím dál víc.

    Další den jsem přišel už před snídaní, abych měl co nejvíce času prozkoumat všechno, co by mohlo mít jakoukoliv spojitost. Když v tom k němu přišla jedna z jeho servírek a žádala ho o vyšší plat, protože je ve špatné finanční situaci a rodiče jí vyhodili z domu. V tom Janek začal koktat jako malý předškolák, líce mu zrůžověly a celý se začal třást. V tom mi hlavou blesklo. Však on je zamilovaný!

    Odpovědět
  3. Emil neboli Mina. Narodil se jako páté dítě rodině, která pojmenovávala své děti podle jejich pořadí narození. Vždy si podle pořadí vybrala vybrala připadající písmeno abecedy, na jehož základě dítěti dala jméno. Byla to už dlouhodobá rodinná tradice.

    Jak ale Emil vyrůstal, jeho povaha a schopnosti se začaly více a více projevovat. Díky nim si vysloužil přezdívku Mina. Emil se ve svém okolí proslavil tím, že pokaždé něco minul. Pokaždé mine autobus o pár sekund, o jednu číslici mine výhru loterie, o pár centimetrů mine branku atd. Cokoliv, co vám přijde na mysl, to Emil, tedy Mina, s největší pravděpodobností minul.

    Jelikož i sám Emil si byl vědom svého nešťastného načasování, snažil se to změnit. Především v den, kdy se rozhodoval, zda přijme novou servírku do své restaurace. Ihned si padli do oka. Emil, pardon Mina, věděl totiž, že pokud mezizaměstnanecký vztahy jsou zakázané, speciálně pokud jde o nadřízené, nemůže s ní chodit, aniž by neporušoval pravidla jeho vlastní firmy. Což by bylo pokrytecké a určitě by to narušilo morálku jeho zaměstnanců. Ale, pokud ji nepřijme, nemusí ji už nikdy potkat. A i kdyby, kdo by chtěl chodit s někým, kdo vám řekl, že nejste na pracovní pozici dost dobrý. Mina nechtěl promeškat svou příležitost, ale zároveň nechtěl mít každý den na očích něco, co nemůže nikdy mít. Co teď? Jeho myšlenky přeskakovaly jedna přes druhou. Chudák Mina… Podaří se mu obrátit jeho neštěstí ve štěstí?

    Odpovědět
  4. Adolf Born, Loos, Dudek či Heyduk. Tolik významných osobností, ale bohužel ani s jednou z nich nemá právě náš Adolfínek nic společného…
    Adolf sdělil jméno po svém silně “hitlerofilním” pradědečkovi, který je bohužel ještě mezi námi. Slovo “bohužel” používám, protože Adolfovi zrovna jeho cestu životem nezlehčuje. I přes stařečkův velmi pokročilý věk (vsadila bych na stovku), se neustále míchá do bydlení, kariéry, ale také do milostného života svého pravnoučka. Ten už za ním dochází raději jenom zřídka, jelikož na každé jeho plánované návštěvě se náhodou ocitne nejméně jedna modrooká blondýnka. Což o to, silné brýle s nepočítaně dioptriemi na dědouškových očích sice zajišťují velmi slušný výběr (až na ta háková tetování), ale mladíkovy oči jsou tu pro jinou.
    Možná by nebylo od věci zmínit, že udávání směru Adolfovu životu došlo tak daleko, že si otevřel restauraci s tradičními německými pokrmy, kterou praděd s hrdostí nazývá památkou na nezapomenutelného velikána. Ve svém podniku však navzdory obrovskému nesouhlasu hrdého pradědečka zaměstnává lidi i jiných ras, než jen té německé. Adolfovi staršímu se převrací žaludek nejvíce ze Zuly. Jeho prapotomek přijal tuto namibijskou uprchlici současně s otevřením restaurace na truc svému pradědovi. Zanedlouho mezi Zulou a mladíkem přeskočila jiskra velká jako blesk, ale Zula ji nejspíše nezaznamenala s takovou intenzitou jako Adolf, který pro ni proplakal celé noci.
    Možná vám přijde divné, proč Adolf Zulu neosloví, nepodstrčí jí své číslo, nebo nezorganizuje jinou věc, kterou zamilovaní běžně dělají. Odpověď je jednoduchá. K pradědovi sice cítí ohromnou nenávist, ale smrt na svědomí mít nechce. No, ve sto letech už nad vámi infarkt krouží jako hladový sup a vyčkává na zaškobrtnutí (snad jenom promluvení k tak “pošpiněné rase”), kterého budete navždy litovat…

    Odpovědět
  5. Dobrý den, přikládám další ze cvičení – tentokrát tedy na jména postav.
    Je pravda, že jména a přezdívky mohou člověku úplně změnit život, ale ne vždy to budoucí rodiče či přátelé berou v potaz :)
    Děkuji a zdravím!

    „Pane Huberte, prosím, jen minutku!” zvolal zavalitý pán v černém obleku udýchaně a otřel si sněhově bílým kapesníčkem z čela krůpěje potu. Musel seběhnout dlouhé schodiště, aby štíhlému muži v bílém stačil.
    Elegantně oblečený pán, právě nazvaný Hubertem, se otráveně zastavil a neochotně počkal, než ho druhý doběhne, evidentně byl na odchodu – s touhle firmou již skončil.

    Ředitel této firmy ho nazval Hubertem. Oslovení Hubert dříve vysokému gentlemanovi s charakteristickým bílým oblekem vadilo, ale nyní se tak sám představil. Byl to jako posměšek, třešnička na dortu jeho velké drzé show.

    Celé to vlastně začalo nevinně – byl spokojeným zaměstnancem velké firmy na výrobu aut. Pracoval v kanceláři, měl na starosti administrativu a dostával poměrně vysoký plat. Měl vše, co by si tak průměrný občan mohl přát. Až na to, že on neměl to štěstí zůstat průměrným občanem. Jeho nový arogantní nadřízený byl opravdu k nevydržení a Hubert – vlastním jménem Michal Hrabátko – odmítal plnit podřadné úkoly, které mu zadával. Byl přeci asistent prodejce, ne sekretář. Ale na to nikdo nebral ohledy a Michal tak musel vařit čaj a rovnat papíry.

    Asi by se to nikdy nezměnilo, kdyby jednou v časných ranních hodinách Michalův šéf z nudy nezkoumal jména všech svých podřízených. Když očima sklouzl k přijímení samotného Michala, okamžitě mu na mysli vytanul film, na který se jednou večer koukal s manželkou – Fešák Hubert. Hlavní hrdina toho filmu se jmenoval Hubert Hrabě a jemu připadalo ohromně vtipné tak Michala přejmenovat.
    Od té chvíle se Michala jeho nová přezdívka držela jako klíště. Nikdo z firmy mu nikdy neřekl jinak než Huberte a postupně se to rozšířilo i do jeho soukromého života. Byla z toho jeho noční můra a úšklebky svých kolegů si bral velice osobně, i když jim připadalo úsměvné spíše samotné jméno a smůla Michala, že na něj vyšla ona pověstná kreativita jejich vedoucího.

    Po nějaké době toho už měl zničený Michal dost. Nápad, jak se svému nadřízenému pomstít, dostal hned po tom, co si konečně pustil film o svém vychytralém jmenovci, Fešáku Hubertovi. Nemusel se moc dlouho rozhodovat.
    Celá akce proběhla překvapivě bez následků – Hubert byl připraven nést zodpovědnost, ale šéf nikdy neměl tolik důvtipu, aby si domyslel, kdo ho okradl – no a Hubert měl na druhé straně důvtipu dostatek pro to, aby za sebou nezanechal stopy.

    Po nějaké době, až se vše uklidnilo, Michal z firmy odešel a našel zalíbení v pokračování svého řádění v desítkách jiných podniků, kde se objevil a stejnou rychlostí poté zmizel. Krádeže se prováděly přímo samy a bůhvíproč se nikdo nikdy nedovtípil, co jeho jméno, Hubert Hrabátko, pod kterým se všude představoval, ve skutečnosti značí.

    Odpovědět
  6. Kdo by řekl, že takové výhra znamená nejenom štěstí, ale i fůru práce, pomyslela si Jitka Pravdová, která před dvěma měsíci vyhrála v loterii šedesát šest milionů. Když už měla za sebou všechna vyřizování a peníze ležely bezpečně na kontě, rozhodla se zrenovovat dům, co postavili její rodiče v šedesátých letech minulého století. Což ji přimělo pustit se i do činnosti, kterou více než rok odkládala; vypořádat se s věcmi po manželovi.
    Taky to mohlo přijít dřív, aby si užil i Pepík, napadlo ji. Objeli bychom celý svět, samotné se mi nechce.
    Už měla protříděné manželovo oblečení, hromádka do charity a hromádka na vyhození, kde skončila některá jeho oblíbená trika, třeba to s americkou vlajkou, vypadala jak ementál. Teď se vrhla na knihovničku. Domluvila se s antikvariátem Na Stodolní, že si pro knížky přijedou, jen je musela nafotit, aby znali rozměry knih, či svázaných časopisů, co neudá, šup s tím do sběru.
    Najednou si povšimla neobvyklých desek. Zvědavě se po nich natáhla. Opravdu nebyla to kniha, ale starý sešit, který držel pohromadě jen díky náhradnímu obalu. Otevřela je a zírala. Písmo, přestože známé nepatřilo manželovi, ale jejímu otci. Nikdy netušila, že si ho psal. Opatrně listovala křehkými stránkami, na nichž její tatínek popisoval pracovní dny, úmrtí jejího nejstaršího bratra, vběhl pod auto, i její narození, kterým ho rodiče chtěli nahradit.
    „5. 9. Dnes se nám narodila krásná holčička, váží 3,5 kg a měří 52 centimetrů. Dohodli jsme se s Martou, že jí dáme jméno Jitka na Břéťovu památku. Jsem tak rád, že Jituška vymazala smutek z Martiných očí.“
    Hm, vrtalo ji v hlavě, co myslel tím na Břéťovu památku? Vytáhla smartphone a zadala do vyhledávače Břetislav a Jitka. Ohromeně četla o českém knížeti, který unesl svou budoucí manželku, aby později po jejím boku vybudoval silný stát.
    A to jsem měla ve škole jedničku z dějepisu a neznám to, měla bych vrátit školné.

    Zbývala ještě jedna záhada. Co dělá deník jejího otce v manželově knihovně a proč jí ho nikdy neukázal?

    Odpovědět
  7. Nebývá zvykem, že si na vás někdo udělá příliš mnoho času, tedy pokud jste z velkého města, kde vás každá minuta ba vteřina mnoho stojí. V jednom takovém uspěchaném městě se narodil už dvanáctý syn do poměrně chudší rodinky. V uspěchaném městě sice rodina žila, ale spíše na jejím okraji, docela mimo všechen ten ruch a peníze. Především peníze. A sotva, co se právě bezejmenný syn narodil, rodina byla na rozpadnutí. Otec odešel několik týdnů před narozením dvanáctého syna, starší radši utekli z domova a stejně jako otec se už nevrátili a matka už tak měla potíž uživit zbylé děti doma. Nehumánně řečeno si svůj problém v podobě dvanáctého syna vyřešila poměrně rychle a bez následků v blízkém časovém horizontu.
    Babybox. Chlapec skončil v babyboxu a nedlouho na to v dětském domově. A myslíte, že na něj měl někdo čas? Nikdo na něj čas neměl. Proto si také žádná ze sester (vlastně matka už vůbec ne) nepohrála se jménem. „Vždyť ten klučina je takový zakřiknutý,“ bylo od nich jednoduché ho posoudit na první pohled. Ano, sice takový jakýsi slabounký a drobný byl, ale zase ho už tak docela ledabylým jménem Benjamínek pojmenovat nemusely. Ne že by to bylo škaredé jméno, avšak někdo snad ví, že benjamínek se obvykle říká takovým tichým nejmladším a v myšlení pomalejším dětem. Za jak dlouho chlapcovi asi dojde, proč ho tak pojmenovali…
    Ve skutečnosti se nad tím nijak nezamýšlel. Spíš měl jiná trápení, které mu zabraly dost prostoru na přemýšlení. Jako právě jeden, který ho tížil už pár měsíců skoro třicet let po jeho narození. Hah, je to docela banální a vtipný problém, jenž by ho nemusel tolik sužovat. Benjamínek – tedy jako dospělého ho už oslovovali Benjamin – byl totiž majitelem restaurace na kraji města – na kraji proto, že byla pěkně mimo veškerý rozruch centra – a lidé jeho podnik měli velmi rádi, jelikož měl osobní přístup k věci a k zaměstnancům se choval lidsky. Zúročil tak všechny ty roky svého dětství, kdy se mu spousta dětí smála za jeho povahu. Ne jméno, nýbrž povahu. Byl totiž takový… Takový malý… Zaostalý… Pomalý, mimo? Nikdo by z těch dětí a učitelek i vychovatelek, které měly podezření na autismus, netipoval, že zvládne odmaturovat, a dokonce udělat vysokou školu a založit vlastní restauraci. „Máme ho už přečteného,“ domnívaly se, „z takových lidí nikdy nic nevzejde…“ namlouvaly si a tato – dejme tomu – kletba by se skutečně naplnila, kdyby si nakonec Benjamin neuvědomil, že MU nikdo život nediktuje a může dokázat cokoliv, když ho uchopí pevně do rukou. A tak se tedy stalo a tento zakřiknutý kluk je toho důkazem.
    Rozhodně by se tedy se svým úspěchem nemusel deptat poměrně nicotnou obtíží. A tím břemen, nad kterým by se někteří jedinci skutečně pousmáli, byla jeho zaměstnankyně. Jedna z ochotných, nadšených servírek, která dodělávala veterinární vysokou školu a u Benjamina se tedy neměla dlouho zdržet. Možná ještě pár týdnů, protože tohle byla pro ni jen práce na krátký úvazek, aby chvíli strávila čas s lidmi, než se navážno vrhne ke zvířatům.
    Spousta lidí by to nechala být. Mávla by nad tím rukou a řekla by si: „Ach, kolik takových servírek tady ještě budu mít!“ Jenže Benjamin rozhodně nebyl jeden z těch lidí. Lásku bral tak, že se mu ten člověk nejen líbil, ale skutečně tu osudnou osobu bral jako nenahraditelnou a opravdu si nedokázal říct: „Jasně, však takových tady budu ještě mít…“ Ne, protože už žádnou laskavou veterinářku nikdy nezaměstná. Žádná z nich se jí už nevyrovná a nebude to zkrátka a jasně ona. Ne třeba vysvětlovat. Tohle pochopí jen ti, kteří někdy skutečně někoho milovali…
    Ale co teď, když byl do ní Benjamin tajně zamilovaný a utíkal mu čas? Nemohl to přece dát najevo už jen proto, že pro něj pracovala. Sice mu tohle společenské pravidlo-ne-pravidlo přišlo přihlouplé, ale neměl z toho nejlepší pocit. Tak tedy zpátky k věci, čas je neúprosný, za chvíli ta dívka dokončí školu a půjde o dům dál! Jenže ono je to zkrátka někdy těžké, když vás většinu vašeho života jen shazovali, smáli se vám a dokola opakovali, že určitě to něco nikdy nedokážete. Nejspíš se nad tím dá jen tak pootočit očima a říct si, že lidé jsou takoví a říkají věci, které nejsou pravdivé a které by ani říkat neměly. Leč přese všechno se stane, že ve vás taková slova zůstanou navždy. Ať už jste kdokoliv a ne zrovna „benjamínek“. Proto Benjamin, jakožto úspěšný podnikatel s velkým srdcem stál na hranici své minulosti, která ho dohnala tam, kde je dnes, akorát mu život nastražil ještě jeden z několika úkolů, s nimiž se musí zcela jako kdyby od znovu poprat. A ten úkol pro něj měl skutečně velkou váhu. Takže nádech, výdech a alespoň to zkusit… Alespoň ji mile oslovit… Alespoň oslovit.

    Odpovědět
  8. Stará damá, která právě vyhrála loterii

    Dnes je jí 81 let. Narodila se 25. září 1940. Jak se říká, datum narození si vybírá dítě, jméno mu vyberou rodiče. Je možné, že k početí došlo na Silvestra nebo během Vánoc, však se také rodiče milovali, ale to není to, co tu dnes budeme rozebírat. Otázka je, jak přišli ke jménu.

    Tatínek měl rád hazard, karty, to bylo jeho. Maminka se ho snažila krotit, aby neprohrál svoje boty, jejich dům nebo i ji samotnou… Držel se tedy v mezích, ale měl rád hrátky s náhodami, protože hazard vlastně znamená náhoda.

    Maminka, ta byla jiná. Velmi zbožná, měla ráda vše dopředu promyšlené. Chodívala do kostela každou neděli a věřila, že vše má svůj význam a smysl.

    Je jasné, že k něčemu mezi nimi došlo až po svatbě a když se dozvěděli, že čekají miminko, velmi se hádali, jak budou vybírat jméno. Tatínek chtěl losovat, maminka vybírat pečlivě. Protože tenkrát neměli ještě ultrazvuky, nevěděli dopředu pohlaví dítěte. Tak se nakonec domluvili, že jméno pro holčičku vybere maminka a jméno pro chlapce tatínek.

    Tatínek strávil celý večer přípravami. Pečlivě opsal z kalendáře všechna mužská jména, pak vzal klobouk a jal se losovat. Vylosoval jméno Horymír a za tím si stál. Maminku málem ranila mrtvice, protože Horymír má přece svátek 29. února!
    “No, aspoň ušetříme za dárek k svátku a budeme mu přát jen jednou za čtyři roky,” stál si za svém tatínek. Inu hazard (náhoda) je hazard.

    Maminka se modlila, aby to byla dcera. Jednak si holčičku přála a jednak nechtěla mít doma Horymíra. A také nechtěla, aby miminko přišlo zkrátka. Ona na to šla z jiné stránky. Pečlivě si zjistila význam jmen. Holčička se měla narodit v září, tak ať má svátek na opačném konci roku. Tedy hledala, kdy má kdo svátek v lednu, únoru, březnu. A našla:
    Doris – Pochází z řeckého jména Dorothea, jehož význam je boží dar. Má svátek 26. února.

    Ano! To je přesně ono. Jestli to bude holčička, bude to boží dar!

    Miminka si vybírají nejen kdy se narodí, ale také jestli budou kluk nebo holka. Naše dáma si vybrala 25. září a vybrala si býti ženou. A maminka ji vybrala jméno Doris.

    Doris, elegantní dáma, která má ráda věci pěkně naplánované po mamince, ale jde si tu a tam vsadit Sportku po tatínkovi. A dnes se stalo, že právě vyhrála několik milionů. Určitě obdaruje děti i vnoučata. Jak ti se jmenují? Kdo a jak jméno vybíral? O tom třeba příště.

    Odpovědět
  9. Muž v černém fraku roztržitě přecházel po místnosti a co chvíli stočil pohled k velkým vyřezávaným kukačkám, které se vyjímaly nade dveřmi. To nemůže Marie přijít alespoň jednou včas? Zrovna dnes si zpoždění opravdu nemohl dovolit.
    V zámku zachrastily klíče a do malého bytu vešla kolébavým krokem žena s velkým těhotenským břichem, jež prozrazovalo, že za několik dní už bude v domácnosti o jednoho člena více. Anebo o jeden hladový krk, záleželo na podání. Po dalším dítěti opravdu netoužila, ostatně, nebylo snadné uživit ani stávající šestičlennou rodinu, Josefův učitelský plat a její občasné přivýdělky pokryly potřebné jen tak tak.
    „Maruško,“ zamířil muž v ústrety své unavené manželce a pomohl jí složit těžkou tašku. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“
    Nevěřícně na něj pohlédla. Dobrou zprávu už neslyšela nějakou dobu, poslední měsíce se na ně sypal jeden problém za druhým, o nedostatku peněz nemluvě.
    „Prateta Zita se rozhodla, že nám přihodí nějakou tu korunu na budoucnost malé,“ pokynul rukou směrem k manželčině břichu. Marie si byla jistá, že pod srdcem nosí dceru.
    „Zita?“
    Josef přikývl. „Prý na studium. Ale samozřejmě neodmítla, že nám dá něco předem, aby měla holka dobré zázemí.“
    „To je skvělá zpráva,“ usmála se na něj ulehčeně. „Jen…jak jí to oplatíme? Je to velká pomoc a taková by se neměla nechat bez povšimnutí,“ pokračovala a on se mohl jen divit, kde se v ní bere taková dávka praktického přístupu k životu.
    „Už jsem nad tím přemýšlel a napadlo mně, že bychom mohli jako výraz vděku malou pojmenovat po ní.“
    Následující minutu vyplnilo zaražené mlčení. To jméno se Marii nelíbilo, na druhou stranu museli dát pratetičce najevo, že si její pomoci váží. Nakonec jen lehce pokývala hlavou. „Tak dobře, bude to Zita.“
    XxX
    Zita jen stěží potlačila radostný výkřik. Sakra, vždyť na tuhle chvíli čekala celý svůj život! Ve zpocené dlani tiskla los, vítězný los, díky němuž je nyní o půl miliónu bohatší. Nejradši by začala na místě tančit oslavný tanec, jenže už nebyla nejmladší a v sedmdesáti se vám nepovedená pirueta může nepěkně vymstít. Proboha, proč si nesázela ve svých mladých letech častěji? Odpověď znala. Celé své hořkosladké mládí věnovala studiu, knihám a odborným spisům přesně podle přání rodičů a pratetičky Zity. Ale k čertu s těmi ztracenými lety, teď své vítězství půjde zapít do nejbližšího baru!

    Odpovědět
  10. Gandalfie se narodila jako starší ze dvou sester v jedné malé šumavské vesničce Nová Hůrka. Pokud se ptáte, jak přišla k svému jménu, stalo se to právě takhle. Její otec byl vášnivým čtenářem a nejvíce zbožňoval Tolkiena a jeho fantaskní svět. Když jeho manželka otěhotněla, vzal si do hlavy, že dítě, které se má narodit, dostane jméno po jeho nejoblíbenějším hrdinovi. Marně se mu to manželka i užší rodina snažily vymluvit. Pan Šedý, jak se Gandalfiin otec jmenoval, byl neoblomný. Nic nedbal na hořekování příbuzných, že se dítěti budou ve škole smát a manželce hrozil dokonce rozvodem, pokud by odmítla své dítě pojmenovat podle jeho návrhu. A tak se manželům Šedým narodila dcera, která dostala jméno Gandalfie.
    Rostla jako z vody a rodiče brzy zatoužili po dalším potomkovi. Tentokrát ale paní Šedá neponechala nic náhodě a ještě před početím přesvědčila manžela, že druhému dítěti bude vybírat jméno ona. A tak tři roky po Gandalfii přišla na svět Anička.
    Děvčata byla hodná a rodině by se žilo moc hezky, kdyby se Gandalfie nemusela potýkat s problémy, které přinášelo její jméno. Nikdo nevěděl, jak ji má vlastně oslovovat, každý se nad takovým jménem hned pozastavil a žádal aby mu ho zopakovala a děti ve škole si z ní samozřejmě utahovaly. Když se hlásila na vysokou školu, její žádost byla hned vyřazena, neboť úřednice měla zato, že přihláška na obor Tvůrčí psaní s údaji Gandalfie Šedá z Nové Hůrky, musí být dozajista jen nějaký špatný žert. V milostném životě se Gandalfii nevedlo o moc lépe. Máte-li facebook s takovým jménem, většinu mužů to hned odradí, protože mají za to, že je to jen přezdívka nějaké nudné knihomolky.
    Naproti tomu Anička vedla spokojený život a zdálo se, že jí jde štěstěna ve všem naproti. Vystudovala práva, získala prestižní místo, dobře se vdala, měla dvě krásné děti a tak se nemůžeme divit, že jí Gandalfie, která zůstala zahořklou starou pannou, brzy začala závidět a zanedlouho i škodit.

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.