Každý spisovatel je tak trochu kouzelník. Z inkoustu a papíru dokáže vytvořit v hlavách čtenářů doslova celé světy. A z malinkatých a nepatrných předmětů zase umí vypiplat netradiční situace a pestrobarevné postavy.
Dneska se budete moci stát takovým spisovatelským kouzelníkem, který jako by nic vytáhne z prázdného klobouku zajímavý příběh.
Potřebovat budete zhruba 15 až 20 minut volného času, tužku a papír na poznámky.
Na konci videa vás čeká i vyhodnocení. Jen upozorňuji, že podváděním se připravíte o celkem důležitý spisovatelský test svých autorských schopností. ;)
Jste na to připraveni? Dobře, můžeme tedy začít… Pusťte si prosím následující video:
Své výsledné texty můžete sdílet dole v komentářích – díky moc za to!
Poznámka: Více podobných cvičení tvůrčího psaní najdete zde. A budu také rád, když se přihlásíte k odběru mého Youtube kanálu, protože pro vás připravuji další zajímavá videa.
Víla Arianna , byla od malička překrásná bytost , která milovala každičké stvoření na této kouzelné planetě Zemi.
Nečekaně, při procházce v zahradě snū našla kouzelnou misku..Toužila po míru na zemi, proto misku naplnila nápojem z květů lásky, štěstí, zdraví a radosti.
S úsměvem sestoupila na zemi a nápojem z živé lásky,
začala léčit smutné, životem zklamané a nemocné stvoření.
Pokaždé ,když se někdo dotknul, její kouzelné misky , tak s každým nalitím, tohoto zázračného nápoje se kolem ní uvolnil ,velký červánkový nádech sluneční záře.
Ta záře,byla tak silná a mocná ,že se opět ocitla v zahradě snū a začala tančit na jemné tóny z květů a šumivých stromů.
Arianna slyšela tlukot svého srdce , které se ozývalo ze všech stran.
S pokorou a láskou opět naplnila další misku zázračným nápojem a
s pomocí kouzelné hůlky se proměnila ze snu a stala se s radostí pozemským životem.
No to jsou mi ale věci, které se tu urodily! Díky moc za sdílení – tahle miska je vskutku kouzelná. :)
Alena se pohodlně uvelebila v křesle, přitom se pozorně zadívala na dezertní misku postavenou na stolku pro kávu. Jiří ji převezl z Číny jako dárek… Alena „svůj obřad“ dělala pokaždé, když Jiří vyrazil do hor. Hm, do hor? Spíše velehor… Alena nechápala jeho zálibu v pokořování pozemských super vrcholů. Přesto mu to tolerovala, v koutku duše si vážila jeho odvahy… že něco velkého dokáže. Na druhou stranu, nikdy se mu nepřiznala, že se pokaždé o něj velmi bojí… Misku pokaždé po Jiřího šťastném návratu naplnili červenými a zelenými bonbóny a každý den si jeden z nich vybírali.
Minulý týden, když Alena doplňovala do misky bonbóny, všimla si, že její spodní část má drobnou prasklinu. Jiřímu to neřekla… Když potom spolu poslepu vybírali bonbóny, Alena v rukou našla bonbón zelený, Jiří červený. Nevěděla proč, ale náhle ji naskočila husí kůže.
Aniž to přiznala, jen s těžkým srdcem pouštěla Jiřího do Himalájí na jeho poslední výšlap – aspoň takto svoje horalství z legrace nazýval. Proč poslední? Alena si pohladila bříško, čekají přece rodinu. Jakmile se malé narodí, Jiří do velehor už nevstoupí… slíbil to.
V Aleně rostlo napětí. Jiřího výprava měla u sebe satelitní telefon, dnes se s ní měl každou chvíli spojit. Nedokázala zakrýt nervozitu, a tak sáhla bonbonech. Poctivě zavřela oči, i když ji nikdo neviděl a… vytáhla si červenou sladkost. Zaváhala… jakmile bonbon rozbalila a vložila jej do úst, ozvalo se drobné prasknutí… až se Alena lekla. Co to je? Rozhlédla se… Záhadu nedokázala objasnit. Až když jí bonbóny z prasklé dezertní misky popadaly jako dešťové kapky na prsty nohou, pochopila, co se stalo. Rozpůlena miska na ni šklebila svoji rozbitou tvář.
Leknutí přerostlo v strach. A vtom zazvonil telefon. Třesoucí se rukou zvedla mobil. „Jirko…?“ zeptala se. Ne, nebyl to jeho hlas! Poznala přiškrcený hlas Jirkova kamaráda Milana. „Aleno,“ teď se zasekl, jako by se nemohl vyslovit… „Jirka spadl, nemůžeme ho najít…“
Aleně vyklouzl telefon z rukou, a – dopadl mezi bonbóny rozprsklé na podlaze. Pohladila si bříško… jakoby se v ní zastavil život. Prokletá miska! To ona za všechno může. Nebo já, že jsem ji neposlechla…?
Ten konec je trochu rychlý a až moc patetický, nicméně samotný nápad s miskou je moc fajn. Dobrá práce! ;)
1.Úkol, Miska
Miska se objevila v dědictví po mé babičce. Nikdo si jí moc nevšímal, nikdo ji nechtěl. Já jsem po ní hmátla a už jsem ji nepustila. Babička ji používala jen vyjímečně, při slavnostních příležitostech, jako byly hody nebo Vánoce. Do misky dávala ten nejlepší pudink na světě, hnědý, samé kakao a nahoře ozdobený zavařenou třešní, ta nesměla chybět. Misku jsem si dala doma na viditelné místo doma v kuchyni, tam, kde k ní oči pokaždé zabloudí a tělem se mihne pocit důvěry a bezpečí. Tento drobný symbol vděčnosti k mé zemřelé babičce mě zároveň utvrzuje v tom, že i věci mají duši.
Souhlas – i věci mají duši. ;)
Jako každý den děda na otevřené okno postavil starou skleněnou misku a do ní vložil bonbon. Postavil ji tam a schoval se za záclonu. Čekal. A vzpomínal. Na Helenku, kdo které se zamiloval, vzal si ji za ženu a po ní tu zůstal sám. A miska. Kam Helenka dávala bonbony. Ale odnedávna se těšil pokaždé na tuhle chvíli. Je tady! Na parapet přízemního okna se vytáhla malá dětská ruka, chvilku šátrala po dřevě, a když se dotkla misky, opatrně se sunula přes okraj, aby miskou ani nepohnula, uchopila bonbon a stejně opatrně misku opustila a zmizela z parapetu. Děda ještě postál, pak se rychle vyklonil, ale pod oknem už nikdo nebyl. Co naplat. Tak zase zítra, usmál se spokojeně na prázdnou misku, která ho každý den plnila radostí.
Ljubo, to je moc krásná scéna! Hned se mi to přehrávalo v hlavě. Dovolím si jen upozornit na pár překlepů (což není u prvních verzí nic nenormálního). Díky za sdílení a těším se na další vaše splněné úkoly tvůrčího psaní! ;)
Pěkný článek, který se vymyká podobným na internetu. Díky němu mě téma zaujalo a určitě si od vás přečtu další příspěvky. Cítím, že nebudu litovat :)