Monotónní psaní není v literatuře obvykle příliš vítané. Nicméně v jistých případech může například odrážet charakter postavy nebo upravovat tempo vyprávění. Pojďte si to vyzkoušet v tomto cvičení tvůrčího psaní…
Zadání: Napište krátký příběh, který bude mít následující monotónní strukturu vět: krátká věta (maximálně 8 slov), dlouhá věta (minimálně 16 slov), velmi krátká věta (méně než 5 slov), delší věta (více než 12 slov) a tuto strukturu opakujte přesně pětkrát.
Váš příběh by měl být o postavě, která se snaží být nenápadná v nějaké velmi zajímavé situaci, ale nedaří se jí to. Tato postava by měla být jednodušší povahy, což by mělo být patrno i z opakujícího se schématu počtu slov ve větách.
Celý text by měl být složen z přesně dvaceti vět, dohromady tedy ne více než jednu normostranu.
Jak se vám toto cvičení povedlo napsat?
Poznámka: Další zajímavá cvičení tvůrčího psaní najdete zařazena pod štítkem cvičení na této speciální stránce. Pochlubit se se svými výtvory můžete na zdejším Fóru (nejen) o psaní nebo dole v komentářích.
Moje ségra se bude vdávat. Půjdu ji za družičku. Koupila jsem si bílé šaty se závojem. Bílá je nenápadná. Skoro jako průhledná. A to chci.
Mám stejné šaty jako ségra. Paráda. Nikdo si mě nevšimne.
Ty šaty jí sluší a Láďovi taky. Proč se na mě oba mračí? Co jim vadí? Nechápu to. Zeptám se na to ségry.
“Evo, proč se na mě mračíš?”
Láďa si povzdechl a dal si ruku na čelo. Asi ho bolí hlava.
Eva vztekle zasyčela: “Ty to nechápeš?”
“Co mám chápat?”
Eva si povzdechla a dala si ruku na čelo. Asi jí bolí hlava.
Sáhla jsem do kabelky a nabídla jsem oběma Ibalgin. Eva a Láďa jen kroutí hlavou. Asi mají svůj prášek. Mohli mě to říci.
Jako družička jsem šla hned za Evou. Jí si skoro nikdo nevšímal. Všichni koukali jen na mě. Asi to bylo tím, že mě nebolela hlava jako Evě.
Milá Evženo, díky za sdílení, ale zadání tohoto úkolu zní: „Napište krátký příběh, který bude mít následující monotónní strukturu vět: krátká věta (maximálně 8 slov), dlouhá věta (minimálně 16 slov), velmi krátká věta (méně než 5 slov), delší věta (více než 12 slov) a tuto strukturu opakujte přesně pětkrát.“ To bohužel ve vašem textu nevidím… :(
Moje starší ségra se bude vdávat. Půjdu ji za družičku, proto jsem si koupila bílé šaty se závojem, bílá barva je nenápadná, skoro jako průhledná. A to chci. Nikdo si mě nevšimne, protože mám stejné šaty, jako ségra, včetně bílého závoje, což je skvělé.
Těším se na ten velký den. Přípravy jsou velké, nejen hostina a fotograf, ale taky hudba a bude i nějaká zábava, nevím, jaká, to zařizuje ségra s mamkou. Já ne. Se zařizováním pomáhá také Monika, budoucí matka Ládi, kluka, kterého si moje ségra Eva bere.
Konečně přišel ten velký den, Evina svatba. Eva je na rozdíl ode mě štíhlá, proto jí ty šaty sluší lépe než mě, asi jsem si měla koupit šaty s jiným střihem, ale už je pozdě. Nevadí. Láďa vypadá taky moc hezky, v tmavém obleku, šitém na míru vyniká jeho dokonalá postava.
Nechápu, proč se oba na mě mračí. Musím se na to zeptat ségry, vždyť je její i Láďův velký den, na který se oba tolik těšili, vše vypadá dokonale, měli by se proto usmívat, ne mračit. „Evo, proč se mračíš?“ Láďu asi bolí hlava, protože si dal pravou ruku na čelo, Evě také není dobře, vidím, jak se šklebí.
„Ty to nechápeš?“ vyštěkla na mě ségra. Stojím a jen zírám na Evu i na Láďu a vůbec nevím, co mám chápat, tak se na to ptám Evy, ale místo odpovědi si dá pravou ruku na čelo. Asi ji bolí hlava. Jako družička jsem šla hned za Evou, ji si skoro nikdo nevšímal, všichni koukali jen na mě.
Skvělé, tady už se to povedlo. Ta situace mě pobavilo (v dobrém).
Proč se na mě všichni koukají? Možná jsem si neměla brát ty krásné květované šaty s nádherným motýlím lemem na pohřeb nebožtíka pana prezidenta. Jsem ale ministryně kultury. Přece jen je moje svobodné rozhodnutí nevypadat tak černo černě jako ostatní. Nebo v tom hraje roli etiketa? Každopádně je velmi neslušné fotit si pouze mě místo chudáka prezidenta pořádajícího celou tuto velkolepou akci. Nebo aspoň fotečku pozůstalých. To by ale ty špinavé, prolhané a prostě svinské bulváry musely myslet hlavou. Ne jenom foťáky, mikrofony a dalšími vyslýchačskými věcmi. Například minulý rok se mi ty hyeny vysmívaly za moji ne zcela dokonalou znalost v anglickém jazyce. Je to normální?! A dneska se celý tisk točí jenom kolem mých ne zcela vhodně zvolených šatů. Za chvíli tu normálně přivedou Ládika Špačka. Jo Ladislav je můj dlouholetý přítel – poznali jsme se už při mých nevhodně zvolených šatech na tanečních. Tehda jsem byla mladá…V těchto časech už dávno nejsem naivní náctiletá školačka bez nejmenší špetky vkusu. Ale těžce se to vysvětluje těmto podivným lidem. V mateřské, základní, střední i vysoké škole se nejspíše učili jenom oblíkat, svlíkat, kritizovat a další podobné neužitečné věcičky. Je mi jich líto. Jak se asi chtějí s těmito nulovými znalostmi pohybovat normálním životem běžného smrtelníka?
Úkol splněn! A já mám radost, že tu vidíme pěknou ukázku monotónního textu… ;)
Dobrý den, zkusila jsem vyplnit tohle cvičení, takže doufám, že splňuje požadavky :)
Koncert oblíbené rockové skupiny si mají všichni užívat. Ostatně i jakýkoli jiný koncert – vždy tam přeci jdete dobrovolně a rádi, jako diváci či samotní žádaní interpreti. Ale jsou vyjímky – například já.
Proč jen člověk jako já musí mít takové množství krásných fanynek a nadšených fanoušků? Jsem v podstatě nedobrovolná hlavní postava celého příběhu. I přes ustavičnou snahu všech mých známých a rodičů mě dunivá rocková hudba pořád baví stejně jako na začátku. A točí se tady peníze. Opravdu velké množství peněz a za tak malou cenu – přeci stačí jen odzpívat pár vystoupení. Malou cenu, ale jak pro koho! Ty obrovské zástupy lidí se na mě hrnou odevšad, ze všech stran, z jakéhokoli uvěřitelného i neuvěřitelného místa. Jsou mi v patách. A to i když si chci jen dojít pro nějaké dobře vychlazené pití z místního baru, nejlépe alkoholické. Pomůže mi utéct – i když tedy jen pomyslně.
Pro černě oblečeného gentlemana, odpracovávajícího si noční směny na zdejším oblíbeném baru, už dávno nejsem cizí. Pořádáme zde všechny koncerty.
Vlastně sem kvůli tomuhle baru chodím hezkou řádku let i mimo naše oficiální vystoupení. Ale to je nyní pramálo důležité. Tak třeba teď za velmi podstatné považuji své sevřené hrdlo a sucho v ústech odkazující na aktuální posezení za velkým dřevěným stolem bez možnosti úniku. Avšak ostatním na tom nezáleží, takže se i já upínám jinam – na obraz barmana v černém obleku nalévajícího mi další drink.