Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Naďa a její bratři

Cvičení: Naďa a její bratři

Cvičení: Naďa a její bratři

Má cvičení tvůrčího psaní vám mají pomoci uvědomit si specifické věci, které se týkají spisovatelského řemesla. To dnešní vám ukáže jednu extrémně důležitou věc – konkrétně práci s časem a prostředím. Jmenuje se Naďa a její bratři a jeho vyplňování vám zabere necelých 15 minut.

POZOR: Na konci následujícího videa najdete i vyhodnocení dnešního kreativního úkolu.

Budu rád, když se dole v komentářích podělíte o své výtvory. Také prosím nezapomeňte odebírat můj Youtube kanál, protože již teď pracuji na dalších videích (nejen) z oblasti tvůrčího psaní a kreativity.

A pokud dneska nebudete mít dost, tak tady je sbírka podobných tvůrčích cvičení.

Díky, že se vzděláváte – držím vám palce a myslím na vás! ;)

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

13 komentářů

  1. Když se Naďa vrátila do svého rodného kmene, zjistila, že její bratři byli obvinění z čarodějnictví. V kmeni platila jiná pravidla než v moderní civilizace. S Nadiným odchodem se na rodinu většina kmene dívala s despektem. Stačilo, aby vybočoval pouze jeden člen rodiny na to, aby celá rodina byla odstrčena na okraj jejich společnosti. Natož, když teď její bratři byli obviněni z nejhoršího možného trestného činu, rodina okamžitě spadla společenské dno a ztratila svůj hlas.

    Naďa vždy své bratry podporovala ve zvědavosti, vynalézavosti a objevování nových věcí. To vedlo k tomu, že bratři hledali různé způsoby, jak udělat život jejich kmene v lese lehčí. Přišli na to, jak jednoduše a rychle rozdělat oheň. Dokonce i za ztížených podmínek jako je mokro. To náčelník označil za akt čarodějnictví. Nedokázal si vysvětlit, jak by to obyčejný smrtelník zvládnul. Přece jinak než jejich dlouholetým zavedeným způsobem to nejde.

    Trest za čarodějnictví je smrt. Naďa se snažila kmenu a náčelníkovi vysvětlit, že se o žádná kouzla nejedná. Snažila se dokázat, že oheň takto umí rozdělat každý. Ale marně. Naďa a její rodina byli považování za vyvrhele a nikdo jí nechtěl vyslechnout. Nehodlala se ale vzdát, chtěla své bratry zachránit. Rozhodla se, že jediný způsob, jak zachránit své bratry je, stát se náčelníkem. Podle tradice kmenu, Naďa vyzvala náčelníka na souboj o jeho post, který on musí přijmout. Boj o postavení náčelníka se odehraje při následujícím východu slunce…

  2. Dobrý den, posílám další cvičení.
    Děkuji a přeji hezký zbytek dne :)

    Cesta okolo hradu byla – ostatně jako vždy – plná lidí. Na proplétání davem si Naďa velmi rychle zvykla. Byl to vlastně druh boje a Naďa bojovala celý svůj život. Nejdřív jako malá se svými bratry, poté s rodiči, když chtěla jít studovat diplomacii k Lady Pauline, ale celá její rodina lpěla na tradiční službě u městské stáže. No a nyní nejčastěji během vyjednávání či hledání a obhajování důkazů – nebo při každodenní cestě domů touto prašnou cestou.

    Jakmile s plnou náručí starých svazků Naďa konečně protančila malou předzahrádkou svého skromného domku na samém kraji města, čekalo ji nepěkné překvapení.
    Listina na jejím prahu byla nepřehlédnutelná. Vztek na své nezodpovědné sourozence za další nepovedený žertík, jenž jí spaloval za živa, když četla na první pohled velice důležité psaní, velmi rychle vystřídal strach.
    První domněnka, která jí utkvěla v paměti, byla vcelku správná, jenže se zdálo, že tento problém bude větší, než jakýkoli z těch předešlých.
    Její dva bratři byli po celém království známí vtipálci – tu některý z nich pro zábavu ukradl koláče hlavnímu kuchaři, tu vypustili krysy na nádvoří, jen aby viděli, jestli Jeho královská Výsost zvládne vyskočit na povoz v panickém strachu z hlodavců.
    Vždy jim ale jejich legrácky procházely. Nadě se je díky svému postavení většinou povedlo prohlásit za nevinné, i když si to nezasloužili.
    Ač byli oba mladí, rychle se v městské stráži dostali do vysokých pozic a získali si – dle Nadi naprosto neoprávněný – respekt samotného krále.
    Ale problém, do kterého se tentokrát namočili, byl mnohem závažnějšího rázu. Podle slov na tomto sdělení se pokusili přepsat seznam klenot Jejího Veličenstva.
    A to mohlo znamenat jediné – její povedení bratříčci chtěli ukrást jimi střežený poklad přímo ze středu zámku!

    Naďa věděla, že jestli jim chce znovu pomoci, bude muset zapojit své veškeré diplomatické schopnosti a dát v sázku těžce vydobyté postavení.
    Možná ani to nebude stačit.
    Tohle hraničilo s velezradou – byť to možná její bratři nemysleli zle – a zavánělo to dost ostrým politickým bojem.
    Naďa si nalhávala, že si účast v této kauze ještě rozmyslí. Předem totiž bylo jasné, jak se rozhodne.
    Byli to přeci jen její paličatí a otravní sourozenci a i když si to Naďa nechtěla přiznat, vyhlídka dalšího riskantního souboje se jí více než zamlouvala.

  3. “Pamatuješ jak nám Naďa kradla hračky?
    “Pamatuji,” usmál se do tmy Libor. “A jak si u táty vydupala Báňskou průmyslovku,” pokračoval Vilda, mladší z bratrů.
    “Ticho tam nahoře,” ozvalo se ze spodní palandy. Oba bratři na chvíli skutečně zmlkli. Z potetovaného Arnošta, kterému chyběly tři přední zuby a škvírou po nich s oblibou po všech plival, měli respekt. Teprve když začal pravidelně oddychovat si Libor posteskl. “Neměli jsme to dělat, už kvůli ní.” Sice neměla k ráně daleko, ale vychovala nás. Stála při nás, když jsme ji nejvíce potřebovali. Kvůli pár tisícovkám na poště tu teď budeme hnít.”
    “To si piš, že tu shnijete, pokud nebudete držet hubu.” Ze spodní palandy vyletěla obtloustlá postava, ve tmě našmátrala jednoho z bratrů, smýkla s ním a praštila o zem. Libor zůstal ležet tam, kam dopadl.
    Naďo, Naděnko, chci být zase od tebe bit, fackuj mě a hoň mě s proutkem.” Liborovi se hrnula krev z nosu. Bylo mu to jedno. Toužil být zas tím malým klukem a nechat se pohlavkovat. Jeho vzpomínky mu ulehčily bolest, necítil chlad z podlahy, ani plivnutí spolutrestance. Naprosto se oprostil od přítomnosti a náhle ucítil vůni sena, uslyšel šumění větru a viděl lesklou hladinu rybníka za jejich chalupou. Bylo krásně, vánek mu hladil tváře a v ústech cítil chuť prvních třešní. Najednou si uvědomil tu sílu myšlenky. Myšlenky která mu pomůže přečkat i ten nejhorší trest.

  4. Dnešní ráno jsem nemohla dospat. Už jsem měla otevřené oči a netrpělivě čekala, až zazvoní budík. Dnes mě čeká velký den. Trochu mě bolí hlava, protože jsem s kolegy o víkendu slavila. Nebylo to takové ledajaké slavení, ale slavila jsem svůj úspěch.
    V práci jsem byla povýšena přímo na ředitelku uznávané banky Artigol, což je nejmodernější banka, a troufám si říct, nejmodernější banka na celém světě. Z velké části je řízená vyspělou umělou inteligencí jménem RONOM. Je to vlastně první banka své generace řízená umělou inteligencí.
    Umělou inteligenci jsem navrhla a vytvořila já. Trávila jsem nad tím spousta času. Svůj osobní život jsme musela dát na vedlejší kolej. Pro mě byla hlavní jenom práce. Nic víc neexistovalo.
    Budík zvoní a já s radostí stávám. Ranní paprsky se snaží prosvítit rudě hedvábné záclony, které osobně navrhla moje kamarádka návrhářka Kamila.
    Rozstáhnu závěsy a slunce se na mě usmívá v celé kráse. Otevřu větračku u okna a uslyším děti, jak zběsile vbíhají do školního autobusu. Když si vzpomenu na svá školní léta, tak se nad tím musím smát, protože jsem pokaždé nestíhala svůj autobus a do školy jsem věčně pozdě.

    Do kuchyně s robotickou linkou, kterou jsem osobně navrhovala a konstruovala, tak rychle přispěchám ke kávovaru. Každé ráno potřebuji čerstvě umletou kávu, abych začala normálně fungovat. Do zásobníku sypu černá zrnka, která postupně naplnují svoji sycenou vůní.
    Mezitím si ještě suším dlouhé tmavé vlasy, které právě dostaly svoji ranní hygeinu.
    Pak zapnu tlesknutím ruky velkou celoplošní televizní obrazovku vyvěšenou na hořejší zdi. Běží ranní zprávy. Zatím hotovou kávu dochucuji dvěma lžičkami cukru.
    Jdu blíž k obrazovce a tam uvidím svojí tvář. Pyšně se usměju, tak nějak to čekala. V ruce mám bílý hrnek horké kávy, kterou pomalu usrkuji.
    Slovo si vezme brýlatý a trochu nervozní reportér jménem Alex: ,, Dobré ráno, vítám vás u ranních zpráv. Dnes nastupuje do uznávané banky a jako první řízenou umělou inteligencí v celé historii nově jmenovaná ředitelka Nada Horsová. Právě tato úžasná a cílevědomá žena navrhla a vytvořila umělou inteligenci jménem RONOM.”

    Náhle uslyším zvonek. S překvapením sebou trhnu. Návštěvu rozhodně nečekám, protože za půl hodiny musím do práce. Přesto jdu otevřít. Odemknu hlavní zámek a pomalinku otevírám, k mému překvapení a radostí vidím své dva mladší bratry. Jeden hodně vysoký. Má na sobě tmavé džíny a modrou košili s ohrnutými rukávy, hodně štastný, že mě po velmi dlouhé době vidí. To musí být Tom. ,,Ahoj Nado, rád tě vidím.”
    Druhý bratr má na sobě propocené tmavé tričko a slunečný brýle. Jeho prázdný výraz mluví za vše. To je Lukas, už od dětství byl hodně do sebe uzavřený. Vůbec mě nepozdraví.
    ,,Můžem dál Nado?” ptá se Tom
    ,,Víte, já ted musím do práce. Dnes mám důležitý den, a nerada bych to promeškala.”
    ,,Jasně. Pro tebe byla práce vždycky přednější než my. Dobrá zpráva je, že do té práce půjdeš ale předtím ti dáme jasné instrukce, co pro nás uděláš. Milá setřičko, dnes skloubíš svojí kariéru i s náma.”
    ,,Cože?”
    Tom vytahuje pistoli a namíří na mě.

    1. Páni, Miroslave, to vaše příběhové nastavení by se dalo využít pro napsání celé knihy. Díky moc za sdílení a těším se na další vaše příspěvky!

  5. Naďa položila telefonní sluchátko a zadívala se na televizi, kde běžely zprávy. Hlasatelka právě četla zprávy, ale ona nevnímala. Nahmatala dálkový ovladač a televizi vypnula. “Moji bratři,” znělo jí hlavou, “zatčeni… Podezřelí z pašování drog… A ona se musí dostavit k výslechu…”

    Příslušník Bezpečnosti, sotva se posadila na židli, jí nabídl kafe.
    “Ne, díky, raději bych co nejdříve šla…”
    “Jen žádný spěch,” pokusil o úsměv se druhý, zřejmě hlavní vyšetřující policista v civilu, “nějaký čas budete potřebovat, abyste si na všechno pěkně vzpomněla.”
    Dívala se z okna, do prázdna. Jen ať všichni pochopí, že ona tu být nechce.
    Uplynuly dlouhé minuty a po formalitách jí hlavní vyšetřující podal fotografie. “Poznáváte to?” řekl a rozepínaje si šedě bezbarvé sako se posadil naproti za psací stůl.
    “Co?… Co to…?” hledala slova Naďa.
    “Víte, kde to je?”
    “No, to je přece moje… Vlastně byla to moje skrýš. Ale to už je docela dávno…”
    “A ty hračky – poznáváte?” Pokynul hlavou vyšetřující. Téměř mu “zasvítil” zevnitř omšelý límec košile za krkem.
    Naďa věděla, nač se dívá a co to je za hračky. Vždyť to byla její skrýš, kam si je nosila, kde si s nimi hrála – poté, co je bratrům brala. Možná by se dalo říct, že jim je kradla…
    “Je to už fakt dávno. Z dětství.”
    “Čí jsou?!”
    “Co čí je?”
    “Ti plyšáci! Medvídek, sloník, opička!” vyšetřující udeřil, s každým slovem do stolu, tlačil hlasem, pak se napřímil nad stolem jako socialistický monument.
    Nadě se sevřelo hrdlo – má bratry udat? Možná to je jenom hra na otázky, když odpovědi jsou už jasné.

    Konečně za ní cvakly vchodové dveře krajského vyšetřovatelství a mohla se nadechnout. Pak vydechla všechnu stísněnost a vyrazila šedou ulicí domů.

    “Jménem republiky…!” hřímal soudce, ale Naďa slyšela už jen hukot vlastních myšlenek. “Je mi to líto… Omlouvám se, kluci. Odpusťte, že jsem vám brala hračky… Měla jsem tu skrýš dávno zničit. Je mi líto, že jste ji museli najít… A pak použít takovým způsobem. Raději jsem měla ty hračky sama rozpárat…”
    Nadě bylo úzko. Měla najednou pocit, že příliš brzy odešla z domu, oddělila se, nechala všechny jejich osudu. A ten nebyl tak jednoduchý.
    Když je odváděli v poutech ze sálu, zalkla se, ale přece jen ze sebe dostala: “Promiňte mi to…”

  6. Dlouho se s nikým z rodiny neviděla a tak teď stála před domovními dveřmi celá nesvá, Po letech v emigraci se konečně tři roky po sametové revoluci odhodlala podívat ze Švédska domů. Otevřel jí bratr Jan a z bytu páchlo vařené zelí. Jako by se tu na těch dvacet let zastavil čas. Zase si uvědomila, proč vlastně utekla, zase cítila jeho drsné doteky na svém dětském těle a měla sto chutí zmizet znovu, jenže už zmáčkla zvonek, dveře se otevřely a po pár překvapených pohledech a jednom nesmělém ahoj bylo jasno. Vůbec se nezměnil a jestli ano, tak k horšímu.
    „Co si myslíš?“ ucedil mezi zuby po chvíli. „Přijdeš si a čekáš, že na tebe budeme milí? Táta možná, vždycky tě měl radši než nás, ale mě je to, Naďo, u prdele. Mě jde o mě, rozumíš, jen o mě samotného. Jestli seš tady proto, aby ses s našima udobřila, máš smůlu. Nejsou doma. No, co čumíš? To jsi vážně tak blbá, že to nechápeš? Ne. Nic neříkej, mlč a bude nám všem líp. Vždycky jsi byla divná, rodina pro tebe odjakživa nic neznamenala. Jít si za svým cílem a mít plnou hubu keců o tom, jak jsi nezávislá, jasný, úplně tě vidím, jak na mámu řveš a práskáš dveřmi. A víš co? Vůbec jsi se nezměnila. Princezna, co nám přišla nastavit střevíček. Jsi kráva, nic víc. Řekni mi jedno, proč ses, do prdele, neozvala? Tolik roků, víš, že už mám desetiletou dceru? A Filipova už měla první krámy a ty nic, zalezlá někde v závětří. A buď ráda, že naši nejsou doma, protože bych ti musel asi rozmlátit tu tvojí nabubřelou držku. Tři roky k nám chodili policajti a bylo jim vidět na ksichtě, že si myslej, že tě táta oddělal. A víš co? Po těch třech letech jsme tomu vážně začali pomalu věřit. Když tátu konečně sebrali a obvinili, bylo to spíš vykoupení. Konečně to mezi náma udělalo trochu jasno. Jo, přiznal se. Tak moc tě měl rád, že se radši přiznal, že ti pomáhal zdrhnout za kopečky, než aby se podíval pravdě do tváře a řek jim, že seš jen obyčejná špína, co se zdejchla s prvním dementním vožralou, na kterýho natrefila. Půl roku byl v kriminálu, půl roku na něm makali. Kdo by se nepřiznal. A máma se z toho napůl zbláznila. Docela to stačilo, protože máma byla napůl magor vždycky, takže teď už je díky tobě kompletně mimo. Víš vůbec, kam šli? Jasně, že ne. Šli na hřbitov, k hrobu máminých rodičů. Šest let po tvým zmizení tam nechali udělat zlatej nápis s tvým jménem. Už tě prostě pohřbili, takže jestli pro nás moje milá sestřičko můžeš něco udělat, tak jen jediný. Zůstaň mrtvá a nerozbíjej svět, co jsme jim kvůli tobě museli s Filipem vytvořit. Už jsou moc starý na to, aby se smiřovali s něčím novým.“
    Zabouchl jí před nosem a nechal jí stát na chodbě. Napadlo jí, že se chová trochu hystericky a kytku, kterou držela v ruce, položila na práh s tím, že se zkusí vrátit ještě večer.
    On se za dveřmi zhroutil na botník. „To snad není možný,“ šeptal si a měl pocit, že se zblázní. Vážněš doufal, že už jí nikdy neuvidí. Ani on, ani nikdo jiný z rodiny a přátel. Copak musí stejnou hrůzu prožít dvakrát aby si uvědomil, co všechno ho to její sobecký rozhodnutí stálo?
    Když tenkrát s bráchou našli tu mladou zfetovanou holku, co se jí tak náramně podobala, fakt si mysleli, že je to ona, tedy až do chvíle, kdy zjistili, že nemá na zadku to hnědý mateřský znamínko. Jenže nebyl problém jí ten kus kůže a ještě pár dalších kusů odevšad odříznout. Pro ně byla prostě už kolik let let mrtvá. I táta se potom docela srovnal a máma přestala bláznit, všechno bylo dobrý, všechno bylo dobrý. Ale to se teď určitě změní. Jan neměl změny rád. První, co ho napadlo, když se vynořil z těch příšerných vzpomínek bylo, že jí zabije. A proč ne? Stejně už byla pro všechny mrtvá.

  7. Aniž by to sama chtěla, tak přiletěla do města letadlem. I lidé, kteří ji rozpoznali byli ve velkém šoku, že ji viděli někam letět. Ne, že by měla extrémní závratě nebo třeba jiná traumata, která mohla v minulosti zažít, ale nerada podporovala jakýkoliv životnímu prostředí znečisťující prostředek. Počínaje auty až přes letadla. Proto od dvacátých let jezdí jen na kole a zřídka se sveze hromadnou dopravou, když je to potřeba. Ale v autobuse se už také pár let neukázala. Byla to zprvu její vnitřní vzpoura v reakci na rapidně stoupající oxid uhličitý v ovzduší. Později tento její boj přerostl v něco většího.
    Jenže teď už neměla na výběr a sama tak nějak tušila, že pobouření lidé, kteří ji v letadle uvidí toto její vycestování okamžitě rozšíří do světa. Byla však přesvědčena, že tohle je její nejmenší problém. Sama neodhadla, zdali se ještě někdy vrátí zpátky. Žila v přítomném okamžiku bez jasné budoucnosti. Nesnášela tento pocit. Nemohla snést, že v něm zase musí žít.
    Na letišti ještě před přistáním měla domluvený tajný útěk. Neprovedla vesměs nic zlého, ale věděla, že se nemůže mezi cestující promenádovat a být jim všem, tolik na očích. A věřte tomu nebo ne, tady na tomto letišti to byla v posledních týdnech hlava na hlavě. Samozřejmě, že ji lidé zaznamenali, když vystupovala a rozneslo se to, jak se to ještě nestalo žádnému skandálnímu drbu v historii. Naštěstí ji nikdo nevypátral a s domluveným řidičem odjížděla po lesní cestě z města do vesnice.
    „Kdybyste přijela před dvěma týdny, tak by tu tak mrtvo nebylo,“ prohodil do ticha řidič. Snažila se jeho slova nevnímat. Věděla, že má naprostou pravdu. Všichni se stěhovali. Bylo velmi pravděpodobné, že už ve vesnici nepotká ani živáčka. Nicméně potkala aspoň toulavou kočku, kterou si jen letmo pohladila. Nebyla schopna se na ni pořádně podívat, jelikož věděla, že ji tady bude muset nechat. Ani řidič nechtěl vjíždět do samotného středu vesnice. Počkal na ni někde na kraji mezitím, co se ona snažila brodit zarostlými cestičkami. Bylo jí hned jasné, že to tady poznávat nebude. Však tu od dvacátých let nebyla, co se odstěhovala do Států. To byl její poslední let před třiceti lety, kdy se zařekla, že už nikdy nebude dopravce podporovat. Jenomže v této době se však potřebovala vrátit zpátky do vesnice. Zpátky domů.
    Nezabralo jí příliš času, než dům našla. Sama se zdráhala vejít dovnitř, radši se procházela, a ještě o tom přemýšlela. Chtěla právě konfrontaci s realitou oddálit. Nadechla se a porozhlédla se. Vyděsilo ji slabé mňouknutí. Kočka ji celou dobu sledovala. Až teprve teď si všimla, jak je vyzáblá. Cítila se mnohem hůř. Věděla, že jí však vnitřek domova radost také neudělá, a tak společně s kočkou po boku dovnitř vešla.
    Obešla všechny místnosti, kterým nezbývalo než pár dní života. Všimla si, že jí také rodina nechala její pokoj. Dokonce i s jejími věcmi, a to ji dojalo. Mysleli si, že se ještě někdy vrátí. Prodrala se i do pokoje svých dvou bratrů. Strop byl propadlý, sesunula se střecha v části nad dveřmi, takže místo dveří byla díra menší jak obdélníkové okno. Kočka tamtudy proskočila snáz, jen ona se musela snažit. Kočička na ni zvědavě koukala a pochodovala po stole. Přišla k ní a jemně ji položila na zem, aby si mohla prohlédnout, co na stole zbylo. Svých věcí tady měli málo, ale výstřižky novin s fotkami jejich sestry zde nechyběly. Ani jí to nepřišlo děsivé, spíše smutné. Kočka jí znovu skočila na stůl, pošlapala noviny a zaryla do nich své drápky. Trochu se na ni zamračila a znovu ji zvednula a chtěla přesunout. Tentokrát se však kočka polekala a sama zběsile ze stolu utekla. Rozházela tak většinu papírů na stole, které po ní musela posbírat. Ani nevěděla, k čemu jí to bude, uklízet tady přece nemá smysl. Nakonec si to však svůj význam našlo. Objevila čistý přeložený papírek, na kterém něco z druhé strany stálo.
    Posadila se a čekala, než si vzkaz přečte. Popadla ještě polekanou kočku, hladila ji na klíně a snažila se tak uklidnit jak ji, tak i sebe. Nezbývalo moc času. Může si buď dopis přečíst teď anebo vlastně už nikdy. A tak ho tedy přečetla. Byl od jejích bratrů. Oni věděli, že přijde. Sama by na to nesázela, protože ví, k čemu se před lety pro sebe upsala. Zprvu pro sebe a poté pro lidi. Ale oni stejně věděli, že by mohla přijít. A i kdyby ne, tak na tom už stejně moc nesešlo. A co nyní? Nyní měla na výběr. Zůstat nebo odjet.
    Řidič dlouho nečekal. Za pár hodin odjel. Odjel sám. Nenamáhala se za ním zajít. Našla si ještě konzervu pro sebe a kočku a zůstala tam s ní. Věděla, že ji tam nemůže nechat. Už tam nechala svou rodinu, tak aspoň tu kočičku neopustí.
    Za pouhých osm dní se po místě jako kdyby slehla zem. Ale nebyla to zem. Byl to oceán. V té době už všemi médii kolovala zpráva, jak poslední Polynéský ostrov zaplavil oceán kvůli tání samotného Grónska. A sice by se ještě nějaké ledovce na severu našly, ale naděje už žádná nebyla. Bylo jen otázkou dalších pár dní než národy, které zůstaly propadnou panice a zhroutí se nad smrtí Nadi Thunbergové, ženě stojící za vybudováním nejglobálnější organizace bojující za udržitelný život na naší planetě. Žena, jež byla v neustálém boji za přírodu s přísným životním režimem, která před týdnem odcestovala na ostrov do ohroženého rodného ostrova kvůli zprávě, že její bratři ještě před několika týdny vykrádali jiné ostrovy, které už jsou několik dní pod oceánskou hladinou. Údajně to není vše, také totiž pobíjeli místní obyvatele kvůli nedostatečné kapacitě k jejich přepravě. Žádné lodě už pro ně nebyly. Dalo by se říct, že je chtěli ušetřit trápení.
    Avšak jediná Naďa, která se za společnosti jednoho z posledních tvorů na ostrově nechala pohltit oceánem, věděla, jak to doopravdy bylo. Zdali vyvražďovali, to už se nikdy nedoví, jenže to, že obětovali sami sebe a poslali, co nejvíce obyvatel na své lodi do bezpečí, se kterou na ohrožené ostrovy připluli, už jistojistě věděla. Věděla, že aspoň pár lidí připluli zachránit a sami tam zůstali. Tak jak by potom mohla Naďa odletět zpátky do Států a upřímně se lidem podívat do očí? Tak jak? Udělala, co nejvíce mohla. Udělala, jak nejlépe dokázala. Ale svou maličkost nad celým světem si nemohla zapírat.

  8. Za dveřmi byl slyšet šramot, Naďa věděla téměř jistě,že to není myš. Otevřela skříň a tiše skládala věci do malého kufříku.Už nebude čekat, musí hned zítra zmizet. Sledují ji i její přátele a ona nemá na výběr, jednou se dala na výpomoc partyzánům. Odjede na vesnici, dlouho neviděla rodiče a nemá o nich žádné zprávy.
    Ráno vypila kávu bez které si nedokázala představit den. Při pohledu do zrcadla si musela přiznat,že nevypadá svěže,kruhy pod očima, pramínky prošedivělých vlasů, které ji nezbedně padaly do čela a zakrývaly vrásky.
    Maminka se jistě vyleká a tatínek …? Zarazilo ji pomyšlení, že by je už nikdy neviděla. Z hluboka se nadechla a vyšla do sychravého rána. Nepřestávala se ohlížet, ale tentokrát se zdálo,že odešla nepozorovaně.
    Vlakové nádraží nebylo daleko,a tak za chvíli seděla v přeplněném ranním kupé. Posadila se vedle starší paní,která se usmála, tolik něhy, v tom rozbouřeném světě, usmála se a opatrně zapadla do sedadla.
    Pozorovala krajinu a v hlavě si snažila srovnat myšlenky. Najednou ji v hlavě nezadržitelně proudily myšlenky a vzpomínky. Viděla sebe jako malou holku, schovaná pod postelí. Zlobila se na celý svět, opuštěná a nepochopená. “Já těm klukům ukážu.” Naskočila ji husí kůže, vzpomínka na bratry ji vyvedla z rovnováhy,že malém zapomněla vystoupit.
    Stoupala úzkou pěšinou a v dálce uviděla starý mlýn. V okně se svítilo, pookřála v naději,že rodiče budou doma a v pořádku.
    Nesměle otevřela dveře a padla tátovi do náruče,teď se pořádně rozplakala a vše na ni dolehlo. Maminka se tiše zvedla v posteli.Ta zestárla:”Maminko!Tak ráda tě vidím.”Maminka naštěstí přes slzy neviděla její strhanou tvář,a tak se jen s nadějí v hlase zeptala:”Jak dlouho se zdržíš?” “Nevím”,ale bylo ji jasné, že se tu nemůže zdržet moc dlouho,nemůžu rodiče ohrozit.
    “Co Janek s Petrem?”Zeptala se Naďa a zvesela,ale maminčin výraz ve tváři mi vzal optimismus.”Ty to nevíš?Chytli je nacisti a zavřeli,prý pro hrozný zločin,asi se do něčeho namočil.”Krve by se ve mně nedořezal. Bylo jí jasné, že bojovali stejně jako ona za svobodu. Polil ji pot.
    Odešla do pokoje a nasávala vůni jejich košil. Vzpomínala na bláznivé hry a jak nikdy neztrácela odvahu se s nima poprat, a byla rozhodnutá, že teď napne všechny síly aby se popřála se vším, co jí život přinese.

  9. Ahoj René, když jsem dopsala vyprávění o Nadě, bylo to fakt hrozné. Musela jsem to nechat uležet několik dnů, několikrát poupravit a posílám výsledek. Co moc neumím přecházet z minulosti do přítomnosti a zpět.

    Téměř všechny střechy domů ve vsi byly porostlé travou a malými okny do nich přicházelo jen trochu světla. Spáry ve zdech jejich majitelé pečlivě ucpali mechem a z většiny komínů se kouřilo. Blížilo se jaro, ale na islandském venkově tomu zatím nic nenasvědčovalo. Dny byly krátké a vesnice se ještě většinu času nořila do tmy.
    Naďa přijela z univerzity v Reykjavíku, jako každý poslední pátek v měsíci. Vystoupila z autobusu na hlavní silnici a do vsi to byl ještě pořádný kus. Kdyby tu nežili bratři, už by ji sem nic netáhlo. Jakoby se vracela do pravěku.
    Na zápraží domu si pečlivě otřela zablácené boty a otevřela si klíčem, který ležel pod kamenem u vchodu. Přivítala ji tma a vyhaslá kamna. Jon ani Larsen nebyli doma a na stole ležel popsaný list papíru.
    Naďa zírá na dopis a dochází jí, že nic už v jejím životě nebude jako dřív. Pomalu s rozmyslem zatápí v kamnech, a když oheň vesele plápolá, bere na sebe znovu teplý kabát a vychází do tmy. Jde do domku, který stojí kousek za návsí, hned vedle krámu s potravinami. Snad bude Jana doma. Cestou vzpomíná na školní léta, kdy se všichni čtyři přátelili a neudělali bez sebe ani krok. Pak odešla studovat do Reykjavíku, oni se vyučili a zůstali tady. Jana prodávala v obchodě a kluci pracovali na rybářské lodi. Za našetřené peníze si loni koupili starší loď a vyjížděli na moře jen ve dvou. Dařilo se jim. Naďa má jiné zájmy, jiné přátelé, jiný život.
    Stojí přede dveřmi a váhá. Ale musí zjistit, co se stalo. Zvoní a za chvilku slyší blížící se kroky. Jana stále bydlí s maminkou, o kterou se stará. Dům je dost velký pro obě. Dveře se otevírají a Naďa kouká do Janiny překvapené tváře. Jana potichu hlesne: „Čekala jsem tě později,“ odevzdaně ustoupí a nechá Naďu projít do vytopené kuchyně. Naďa zamíří ke kamnům, sedá si na židli a nejistě se zadívá na Janu. Polkne a pomalu pronese: „Co se doopravdy stalo? Tomu dopisu vůbec nerozumím.“
    Jana neví, co říct, ale jak spustí, už nemůže zastavit proud slov. Jon s Larsenem vyjeli, jako každé ráno, z přístavu na ryby. Předpověď počasí je varovala před silným větrem a bouří, která měla v průběhu dne přijít. Asi doufali, že se stihnou vrátit. Když se jejich loď do setmění neobjevila, vydali se je sousedé hledat. Někteří jeli při břehu na svých lodích, někteří pátrali pěšky. Na moře se nikdo ve tmě a bouřce neodvážil. Zbytky lodi se našly až třetí den rozeseté po pobřeží, ale lidská těla moře nevyvrhlo.
    Jana skončí stejně rychle, jako začala. Obě mlčí a koukají do plamenů. „Co budeš dělat?“ zašeptá Jana.
    „Nevěřím, že jsou mrtví!“ vykřikne Naďa a z očí jí vyhrknou slzy. „Nevěřím!“

    1. Páni, Vilmo, to je úplně super! Myslím, že jsi zvolené prostředí využila pro dobro příběhu a dává to smysl. Tvoje ukázka je ucelená a dobře čitelná. Postupně sleduju, jak se díky zdejším cvičením zlepšuješ, což mi dělá velkou radost. Jen tak dál! ;)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *