Má cvičení tvůrčího psaní vám mají pomoci uvědomit si specifické věci, které se týkají spisovatelského řemesla. To dnešní vám ukáže jednu extrémně důležitou věc – konkrétně práci s časem a prostředím. Jmenuje se Naďa a její bratři a jeho vyplňování vám zabere necelých 15 minut.
POZOR: Na konci následujícího videa najdete i vyhodnocení dnešního kreativního úkolu.
Budu rád, když se dole v komentářích podělíte o své výtvory. Také prosím nezapomeňte odebírat můj Youtube kanál, protože již teď pracuji na dalších videích (nejen) z oblasti tvůrčího psaní a kreativity.
A pokud dneska nebudete mít dost, tak tady je sbírka podobných tvůrčích cvičení.
Díky, že se vzděláváte – držím vám palce a myslím na vás! ;)
No, dobře. Je to delší, než bylo očekáváno… :)
__________________________________________
Každý, kdo kdy říkal, že mladší sourozenci jsou stvořeni k dělání problémů, a že ti starší jsou tu od toho, aby výše zmíněné problémy řešili, byl prostě idiot. Nebo prostě neznal Naďiny bratry. Popřípadě obojí.
Jediné štěstí, které ti dva pitomci měli bylo, že jako astromechanička si mohla v podstatě létat tam a zpět po všech měsících jak jen potřebovala. Bylo tak o mnoho jednodušší se dostat na Terreu 5 bez toho, aby ji nachytali Krkavci – totiž policejní oddíl dohlížející na neoprávněné cestování mezi planetami. Protože tam kde byla v tuto chvíli opravdu neměla co dělat.
Najít si prázdný pokoj v nejzapadlejším hostinci, který našla a ve kterém by ji snad nikdo nemusel poznat, byla ta jednodušší část jejího plánu. Ta těžší byla udělat ze sebe jiného člověka.
Z cestovní tašky vytáhla všechno, co by potřebovala a pustila se do práce. Setřela prach ze zrcadla, které bylo i potom tak špinavé, že by se mohlo beze studu vydávat za další část zablácené zdi, a rozpustila si vlasy. Jaká škoda to byla, tak dlouho si je pěstovala, přemýšlela Naďa, když první tmavě rudý pramen padal k zemi. Za tohle jí zaplatí a velmi draze!
Po ostříhání měla dalších dvacet minut na promýšlení svého hloupého plánu, zatímco jí působila barva na vlasy. Dalším krokem bylo nalepení hlasového modifikátoru na hrdlo. To samo o sobě nebylo příliš složité, o mnoho horší bylo jeho zakrytí. Fialově svítící kousek biotechnologie nechtěl zmizet ani pod několika vrstvami make-upu. Ale nakonec, po téměř dvou hodinách rozčilování, se dílo povedlo.
Krok tři spočíval v zamaskování svých rysů a vytvoření něčeho víc mužského. To trvalo další hodinu a několik předělávání, aby se tvář v zrcadle podobala obličeji na padělaných dokumentech.
Nakonec se už stačilo jen obléct, zamaskovat ženský tvar těla a mohla vyrazit. Naštěstí byla vyšší, než většina žen a neměla příliš velká prsa…. nevěřila, že někdy něco takového řekne.
I poté, co byla přichystaná, ale zůstala ještě několik minut stát před zrcadlem a vnitřně se uklidňovala. Následoval předposlední krok jejího plánu. Dostat se na místní vojenskou základnu a k jejím bratrům. Až je najde… až je najde, tak je sama zabije za tenhle stres. Ne, to ne, i když by chtěla.
Až je najde, nastane čas na poslední krok jejího plánu. Ten krok, který neměla téměř vůbec promyšlený a byl z nich nejnebezpečnější – dostat je všechny tři z planety a někam je ukrýt, než se bouře přežene. Což by mohlo trvat roky. Nebo vůbec ne, protože se nedostanou dál, než na chodbu. Naďa se trochu hystericky zasmála svým vlastním úvahám a potom se smála dál, jen zvuku vlastního hlasu, který zněl jako u mutujícího puberťáka.
“Jsem Harry Willis,” řekla nahlas, když se uklidnila. A poté ještě mnohokrát znovu, dokud se pro ni jméno nestalo samozřejmostí a její, nebo teď už jeho, hlas se nestal stabilním a jistým.
Vykročit ze dveří, směrem k základně, byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy udělala. Ani zkoušky z práv a pokročilé mechaniky – její noční můry, když chodila na akademii – nikdy nebyly tak hrozné. Stačilo jen dýchat, hlavně dýchat, opakovala si stále dokola.
“Jsem Harry Willis,” nahlásila na vrátnici, “nová pomoc do vězení.” Znuděný strážník tam dlouho zíral z obrazovky počítače na ni a zase zpátky. Naďa nikdy neměla takový strach, teď ji pozná, určitě ji pozná. Ale nakonec byla jen požádána o převáděcí papíry, které odevzdala a strážník se znovu začal věnovat obrazovce.
Nadě spadl ze srdce kámen velikosti měsíce. Byla tak zahlcená pocitem úlevy a snahou nenechat to projevit na tváři, že téměř přeslechla otázku: “Nechápu, proč se někdo s tak dobrým hodnocením chce zakopat na takovéhle pozici. Máte na něco lepšího, pane.”
Lehce se zasmála. “Žena nedávno porodila, chtěly jsme se usadit někde na povrchu, abych mohl být s dětmi co nejvíc, aspoň dokud jsou malé,” odpověděla upřímně. Harry tenhle plán opravdu měl, proto si ho vybrala pro svůj malý podvod, a Nadě bylo skoro líto toho muže, mladého otce, ale její bratři byli přednější.
Strážník na ní kývl, jako by tento přístup schvaloval a podal jí papíry zpátky. “Hlaste se v prvním poschodí. Odtamtud Vás někdo odvede na Vaše stanoviště a vše Vám vysvětlí.”
Bylo skoro až neuvěřitelné, jak dobře zatím všechno fungovalo. Naďa na něj kývla a vydala se po schodech nahoru. V jediné otevřené kanceláři čekal tlustý, zarostlý muž, který jí měl zjevně zasvětit ho chodu stanice. Jenže se tolik snažil na ni udělat dojem, pravděpodobně kvůli Harryho známostem na velitelství, že neřekl skoro nic, co by nebyl kompliment.
Nakonec ji odvedl za dalším mužem, který zrovna táhl z cely dva ošuntělé vězně. “První den tady a hned máte trochu vzrušení,” zašvitořil tlusťoch vesele a vzhlédl k ní. Byl tak malý, že jí dosahoval jen pod žebra. “Odvezete tyhle dva špinavce tady s poručíkem k soudu.”
Poručík, jak tlusťoch řekl, byl mladý fracek z vyšší vrstvy, kterého sem poslali pravděpodobně za trest, pokud se dalo soudit z jeho zjevné nechuti k čemukoli, co by tu měl udělat.
“Majore,” kývl na ni poručík nepřátelsky. Naďa ho ignorovala, jinak by mu asi něco pěkně od plic řekla, ten člověk jí byl nesympatický i zdálky. Místo toho se soustředila na dva vězně. Skoro zkolabovala, když pod krustou špíny a krve poznala tváře svých starších bratrů. Jen stěží se jí podařilo zůstat na nohou a hned k nim neběžet, ale zřejmě se jí už nepodařilo skrýt svůj šok.
“Znáte je?” zeptal se poručík slizce, bez pochyb se jí snažil zatopit.
“Kdo by je neznal,” odpověděla pohrdavě, alespoň tak, jak jen dokázala. A upřímně, neměla nejmenší tušení, jestli je vůbec někdo zná, ani nevěděla, co přesně provedli, jen že je to velmi špatné. Ale podle výrazů těch dvou, nebyla její odpověď příliš zcestná. Co, sakra, mohli ti dva provést, aby upoutali pozornost celého velení? “Jen jsem nevěděl, že jsou právě tady.”
Naštěstí jí před dalším pokračováním rozhovoru zachránil tlusťoch a jeho hodinky. Bez zdržování jim prozradil, že už mají zpoždění a poslal je na cestu. Naďa bez dalších okolků popadla Nika za paži a začala ho tahat a postrkovat směrem, kterým očekávala, že je hangár. Celou dobu se snažila nejstaršímu sourozenci neubližovat, víc než bylo nutné. Poručík, který žádné takové problémy neměl, je brzy předběhl i s Lexem, který sotva stačil dávat nohy před sebe a byl spíš vláčen po zemi, než že by chodil. Lidské zacházení s vězni jim tady zjevně nic neříkalo.
Naďa mu za tohle v duchu přísahala pomstu.
Než došli k hangáru, oba bratři ztratili to málo síly, co jim zřejmě zbývalo a Nik, teď v podstatě ležel Nadě na rameni a nechával se táhnout a Lex upadl do bezvědomí. Poručík po chvíli tahání ztratil trpělivost a hodil si bezvládného muže přes rameno taky.
Hangár už nebyl daleko, už jen kousek, povzbuzovala Naďa sebe i oba bratry v duchu. Už jen chvíli a budou pryč odsud. Pak už se jenom zbaví poručíka a budou v bezpečí. Pravděpodobně. Ale měla pocit, že pokud bylo všechno doposud tak jednoduché, musí se něco stát. Nějak se věci prostě pokazí.
Ale vesmír je v tomto ohledu asi miloval, protože jen o pár minut později, byli všichni na palubě malého transportéru, dveře byly zajištěné, oba bratři připoutaní k sedačkám – dost zbytečné, podle ní, vzhledem k tomu, že ani jeden nebyl v provozuschopném stavu – a chystali se ke startu. Jen oni dva. Žádný další strážný se k nim nepřipojil.
Naďa, s vypětím veškeré své trpělivosti, počkala dokud nevyletí z atmosféry planety a neproletí armádní barikádou, pro případ, že by byly potřeba nějaké kódy, které nezná. Pak už ale poručíka nic nechránilo před jejím hněvem. Přesně ve chvíli, kdy přešli na světelnou rychlost, ho vytáhla ze sedačky a několikrát mu praštila hlavou o kovovou stěnu transportéru. Celé to bylo tak rychlé, že se nestihl ani bránit. Bezvládné tělo nechala dopadnout na podlahu.
Jako poslední věc, změnila cílovou destinaci na navi-počítači a vypnula transpondér.
Potom už jí nic nebránilo v tom, aby se vrhla k bratrům. Nik byl pořád při vědomí, i když stěží. Rychle ho prohmatala, aby se ujistila, že nemá vážnější zranění, než jsou modřiny a zlámané kosti. To samé čekalo i Lexe.
“Co jste si vy dva mysleli, že děláte?” rozkřikla se na ně hned poté. “Mohli vás oba zabít, naši rodiče…-” ve vzteku přešla do jejich rodného jazyka, aniž by si to uvědomila.
“Naďo…?” zeptal se Nik zmateně a nevěřícně.
V tu chvíli jí došlo, že má na sobě stále ještě převlek. Rychle si z krku strhla modifikátor, aspoň něco, co mohla udělat hned, a svým hlasem mu odpověděla. “Jsem to já, bratříčku,” po tvářích jí začaly stékat slzy. Posledních pár dní bylo nesmírně psychicky vyčerpávajících. Padla na kolena před Nikem. “Jsem to já.”
Opřela si hlavu o jeho koleno a plakala.
A plakala.
Už neměla sílu mu ani nadávat.
“Proč?” zeptala se chraplavě.
“Nemohli jsme tam ty lidi nechat. Vláda se nestará a nikdo jiný nemá odvahu. Kdyby nebylo nás všichni by zemřeli,” dostala odpověď, ale ne od Nika. Zamlženýma očima pohlédla na Lexe, který taky brečel. Nevěděla, jestli bolestí, štěstím, že ji vidí, nebo úlevou, že je tady a on není po smrti.
“Jste pašeráci?”
Nadja nevěřícně zírala na titulní strany deníku Excélsior a zklamaně si odfrkla.
Titulek zněl: Dva zločinci zatčeni při drogové razii uprostřed džungle…
A právě z divoké zeleně se na ni čouhali dva velmi dobře známé obličeje. Byli to její bratři, zuřivě šklebící se na fotografa – evidentně nebyli nadšení, že si je fotili jako dvě trofeje do sbírky. Článek pod fotografií pouze dokazoval, jak velká to byla razie a kolik tun drog bylo zadrženo. Celá síť byla rozprášena díky pitomosti těch dvou. Nebyli sice v kontaktu, ale byla to právě Nadja, kdo tahal za nitky celého složitého pavouka. Nikdo neměl ani tušení, že to ona mozkem celé organizace.
“Ti neschopní kreténi!” zvolala naštvaně a na chvíli zavřela oči. Často přemýšlela nad tím, jak je možné, že ti hlupáci jsou stejné krve jako ona. Ne, nebyla jiná možnost… byli dost slabí a hloupí na to, aby na policejní stanici začali mluvit – tím by mohli přijít až k ní. To nemohla dopustit.
Nervózními prsty vyťukala na pevné lince kombinaci čísel, zapálila si cigaretu a vyčkávala až se na druhé straně ozve její pravá ruka – Pablo. Ach ten Pablo! Co by bez něj dělala? Neštítil se nikdy žádného úkolu. Po pár sekundách to zvedl.
“Mám proto tebe úkol Pablo. Četl jsi dnešní noviny?”
“Ano, paní, četl jsem je. To nejsou dobré zprávy.”
“Víš co máš dělat?”
“Jste si jistá, paní? Raději se ptám… víte, že nebude cesty zpět…”
Povzdechla si znovu. Tohle bylo těžké, ale byla si více než jistá – bohužel. Kdyby přežili, potopili by ji nakonec s sebou, i když neměli nejmenší tušení, že ona je hlavou kartelu. “Ano jsem. Musí to být rychlá a čistá práce.”
“Spolehněte se paní.”
To moc dobře věděla, že na Pabla byl spoleh. Nalila si tekutinu barvy zlatého medu a vypila sklenici do dna. Zadívala se na sebe do zrcadla v barokním zlatém rámu – co viděla? Silnou ženu s latinskoamerickými rysi a bohatými kadeřemi s perfektní trvalou. Rudá halenka s obřím výstřihem jenom podtrhovala dokonalá ňadra krytá masivním zlatým řetězem, který jako by měl za úkol držet je na uzdě. Uhladila si koženou sukni s vysokým pasem a přejela rty kvalitní rtěnkou barvy čerstvé krve. Přešla zpět k pracovnímu stolu – klapající podpatky zněly jako hlasitý rozsudek, který právě nad svými bratry udělala.
Psal se rok 1981, místo Mexico City
Zrovna jsem přikládala na ránu obvaz s hojivou mastí, když do mé skromné venkovské ordinace vtrhla moje rozlícená indiánská matka Bílá holubice. Vůbec se to nepodobalo její mírné a uvážlivé povaze, ano měly jsme sice neshody kvůli mému odchodu z naší indiánské vesnice, ale tohle vypadalo vážně. ” Musíš bratrům pomoci” a bylo to tu. Je to už pět zim, co jsem se vydala cestou bílých abych spojila svoje léčitelské schopnosti s těmi jejich. Moje bratři Sokolí oko a Malý medvěd i rodiče se s tím nikdy nesmířili a stále hájili svůj holý život a přežití v divočině.
Matka mi začala líčit jak mí bratři padli do zajetí vojáků za svou snahu zabránit nelítostnému vybíjení bizonů kvůli vznikající železnici. Ozvala se ve mě indiánská krev a hlas rodu. Nechala jsem si čas na rozmyšlenou jaké kroky k jejich vysvobození podniknout.
Ukázalo se, že štěstí je na mé straně, protože ten nový kapitán, co měl na starost velení celé kavalérie mi byl nakloněn. Možná jsem mu nebyla tak docela lhostejná Mám-li být zcela upřímná i on ve mě vyvolával rozechvělé pocity.
Praha, 1981
Naďa nevěřícně zírala na svou matku. „Jak to myslíš, že je zavřeli? Za co?!“ Matka si ale jen otírala mokré oči už beztak zmáčeným kapesníkem a k odpovědi se neměla.
„Co provedli?“ domáhala se Naďa znovu, tentokrát ještě důrazněji. Nebyla zvyklá na to, že ji někdo ignoruje.
„Nic,“ odvětila matka, když konečně trochu utišila své vzlyky.
„Kdyby nic neudělali, tak by asi nebyli ve vězení!“ rozčílila se Naďa, které už docházela trpělivost. „Tak už mi to konečně řekni!“
Matka se neochotně zvedla, zapnula rádio, pustila v kuchyni vodu a teprve pak se vrátila ke své dceři, která na ni od jídelního stolu nechápavě zírala. Posunula si židli co nejblíže k ní a pak jí zašeptala do ucha: „Chtěli utéct…“
„Utéct?“ vykřikla Naďa, ale matka ji hned vyděšeně zarazila: „Ne tak nahlas!“
Naďa chvíli jen hleděla před sebe a snažila se to zpracovat. Její bratři chtěli zmizet za kopečky? Co je to proboha napadlo! Copak se tady měli tak špatně? Nic z toho ale neřekla nahlas. Místo toho se znovu obrátila na svou matku: „Jak se to přesně stalo?“
Ta jen pokrčila rameny, ale po chvíli si to rozmyslela a znovu se k dceři co nejvíc naklonila. „Byli domluvení s jedním kamarádem, že je propašuje ve svém autě do Západního Německa. Jenže na čáře je chytili a všichni tři skončili ve vazbě. Pavlovi a Milanovi chtějí přišít pokus o nedovolené opuštění republiky a tomu jejich kamarádovi napomáhání v útěku.“ Matka se znovu rozvzlykala.
„To bude dobrý, mami,“ snažila se ji utěšit, i když to znělo falešně.
„A co pro to uděláš?“ zeptala se jí najednou velmi příkře matka.
„Já?“ podivila se Naďa.
„Jsi přece ve straně.“
„Ty víš, jak to bylo,“ bránila se Naďa. „Kdybych se k nim nepřidala, nemohla bych být dneska vedoucí odboru.“
„Mně je jedno, proč jsi to udělala. Je to tvoje věc. Ale když už ses k těm sviním dala, mohla bys aspoň něco udělat pro svoje bratry.“ Nebyla to prosba, ale konstatování a Naďa si toho byla moc dobře vědoma.
„Proč bych to dělala? Z toho koukají jenom problémy.“
„Nikdy jsi pro rodinu nehla ani prstem. Na Pavla s Milanem jsi kašlala stejně jako na mě a na tátu, když ještě žil. Pořád jsi všechno dělala jenom pro sebe. Máš skvělou práci, hodně peněz, družstevní byt, auto a každý rok dovolenou v Jugoslávii, zatímco tvoji bratři se musí mačkat se mnou v tomhle malém bytečku, jeden dře jako skladník a druhý v té pitomé továrně a na dovolenou můžou leda tak na Mácháč, když na to náhodou našetří.“
Bylo vidět, že zlost na jedinou dceru se v matce hromadila hodně dlouho. Ovšem Naďa si to nenechala líbit. „No a co? Je to jejich život. Mohli se postarat o to, aby se měli dobře jako já. Kdyby chtěli…“
Matka ji přerušila. „Je mi jedno, co si myslíš, Naďo, ale řeknu ti, jak to teď bude: ty půjdeš na policii a pokusíš se udělat všechno pro to, aby je co nejdřív pustili. Je ti to jasné?!“
Naďa matku takhle neznala. Šel z ní strach. Proto jen přikývla, vzala si kabelku a bez rozloučení odešla.
Hodiny na dlouhé temné chodbě se nekonečně vlekly. Naďa proklínala své bratry i matku, že ji dostali do tak nemožné situace. Konečně se otevřely jedny dveře a zavolali ji dovnitř.
„Posaďte se, soudružko,“ vyzval ji muž v civilu, evidentně příslušník StB. Naďa na něj vyčkávavě hleděla, zatímco si ten muž nevzrušeně míchal kávu, kam předtím hodil nejméně tři kostky cukru.
„Četl jsem Vaši žádost ohledně Vašich bratrů zadržených při pokusu o útěk z vlasti.“ Naďa nevěděla, co na to říct, a tak radši mlčela. Tyhle lidi bylo lepší nedráždit.
Estébák po chvíli pokračoval. „Jak to tak vypadá, vaše sourozence čeká několik let natvrdo. A možná bychom mohli obvinit i vás a vaši soudružku matku, z toho, že jste o tom věděly a pomáhaly jim vše plánovat.“
„To není pravda! Já jsem o ničem nevěděla!“ vyděsila se Naďa.
„Uklidněte se, soudružko,“ usmál se příslušník tak, až z toho Nadě naskočila husí kůže. „Ještě by tu bylo jedno řešení…“
„Jaké?“ zeptala se opatrně a muž k ní pomalu přistrčil list papíru.
„Stačí, když nám tohle podepíšete, a vaši bratři mohou být ještě dneska doma.“
Naďa naprázdno polkla. Měla pocit, že jí došel všech vzduch.
„Co jsi tak tichá?“ šťouchnul do ní Pavel vesele a pak si asi posté přiťukl s Milanem na oslavu toho, že jsou konečně zase doma. Také matka celá zářila. Jen Naďa se nedokázala radovat. „Kdybyste tak věděli,“ pomyslela si v duchu a cítila na matku i oba bratry šílený vztek. Byla si jistá, že tohle jim až do smrti nezapomene.
Naďa a její bratři
“Naďo, tulačko, pojď za námi. Povídej, co nového doma? ”
“Jako vloni, pamatujete se? Drama, ještě že mě mají.”
Přisedá si k ohni, opékané ryby voní, něco k pití je také. Cítí se hezky s touto partou. I když nemluví anglicky nejlíp, vypráví ráda.
“Přijedu domů,” začíná vážně, ” tam ticho, na stole noviny: Vražda ve Váránasí.
Co vy máte společného s Váránasí, prosím vás? Ptám se rodičů.
“Kluci jsou v průšvihu. Vydali se do Indie na motorce a bourali”
Otec se musel dvakrát nadechnout, než to dokázal ze sebe dostat.
“A jsou vinni”, na to máma a hned se rozpláče.
“Volali, že ne”, brání je otec. “Vyšetřuje se to”.
Ztuhl mi úsměv. Mám ty rošťáky ráda. Těch boulí na čele co jsem od nich schytala. Ale nikdy jsem nežalovala.
“A jsou v nemocnici?” ptám se.
“Oni ne, ale dva Indové a jeden zemřel”.
“Tak to je zlé”, říkám si pro sebe.
“Společnost ztichla, Naďa cítí jejich účast. Přihodí kousek větve
na oheň a pokračuje”.
Ještě že stihli zavolat. Říkali, že najednou byl na křižovatce chumel. Rikša s třemi pasažéry se snažil vyhnout nákladnímu autu a převrátil se zrovna před nimi. Oni to sice ubrzdili, jenže jeden z pasažérů, hodně starý Ind, se skutálel k jejich motorce a už se nezvedl. A nezvedne.
“Ale to přece není vražda, to se musí vyšetřit!” míní kamarádi.
Víte, jak se v Indii vyšetřuje nehoda, když je poškozený chodec? Nijak. Vinen je vždy řidič motorového vozidla. Výchovné specifikum a funguje jim to. A protože mrtvý muž ležel u motorky, byli vinni oni.
“Naďa by přátelům ráda vysvětlila víc. Že žhavila telefon, našla kamaráda na ministerstvu kultury, vysvětlovala mu tak dlouho situaci, až jí dal za pravdu, že se musí něco udělat. Že zavolal známému na ambasádě v Praze, ten měl známého v Dillí. Známý se rád pozdravil se svým známým, ten zase rád něco udělal pro svého známého. Tak tichá pošta doběhla z Dillí do Váránasí, k hlavní osobě, rozhodující o všem. Vyšetření z nemocnice údajně sdělilo, že zraněný nebyl nikdo, ani ten, co zemřel. Jeho syn ho vezl ke Ganze k obřadní očistné koupeli. Asi leknutí. Hlavní osoba rozhodla, že bude nejlepší zločin dementovat, kluky propustit a starého muže se vší úctou odevzdat Ganze. Naďa to zkrátila:
“Dopadlo to dobře. Příští rok chci jet do Indie já”.
“Na motorce?”
“Proč ne? Kdo pojede se mnou?”
Tak tohle mi vůbec nešlo, zajímavé prostředí, zločin a ještě to napsat za deset minut. 😁🙈
„To snad není možné!“ zakřičela Naďa. Stála naproti své matce, která byla oblečená do luxusních šatů a ověšená zlatými šperky – tak, jak se na ženu z váženého rodu sluší a patří.
„Naděnko, sice jsem říkala, že ta tvoje práva studovat nemáš, ale teď se to vážně hodí – čhave potřebují pomoc,“ prosila matka, dlaně sepnuté v gestu naléhavosti.
„Pomoc? Jakože ty dva idioty z toho mám vysekat?“
„Ano, musíš. Jsi naše romňi, máš zodpovědnost. Navíc – jméno rodu je baro, nesmí být pošpiněné!“
„Při studiu jste mě ani nepodpořili, a teď čekáte tohle?“
„Naďo, studovat jsme tě nechali, i když se nám to nelíbilo. Jsi princezna, měla ses podle toho chovat.“
„Myslíš ta rómská princezna?“ zdůraznila Naďa a představila si samu sebe v tom, co má na sobě její matka. Ušklíbla se. Nikdy, pomyslela si a spokojeně uhladila své elegantní společenské kalhoty.
„A taky jste vždycky říkali, že se musíme chovat jinak než obyčejní cikáni!“
Matka zakroutila hlavou, ale Nadě se do toho vůbec nechtělo. Však na právníky mají, pomyslela si.
„Co vlastně provedli?“
„Vykradli benzinku, čhave. Asi z nudy! Kdyby aspoň jednu, ale oni rovnou dvě – jako by jim šukar rozum úplně odešel!“
„Benzinku?“ zopakovala Naďa nevěřícně.
Naďa nevěřícně zírala do virtuální obrazovky. V modři písma se skvěla jasně rudá insignie Institutu A.R.G.O.
Což nikdy nevěstí nic dobrého.
Proč já? A proč zrovna teď? povzdechla si.
Už jen tahle zpráva jí sníží její SK – tedy sociální kredit – o pěkných pár bodů.
Na povýšení nebo jen přidání peněz může rovnou zapomenout.
Znovu a znovu pročítala řádky o interním vyšetřování. Ústředními postavami byli její dva bratři.
Neviděla je přes šest let. Nějak jí nechyběli, konečně, psali si tak jednou ročně, a to víceméně z povinnosti na Nový rok.
A je pravda, že minulý rok už jí nenapsal ani jeden. Předtím jí to nijak nepřišlo. Teď se to zdálo velmi důležité.
Měla pocit, že musí něco udělat zase sama, jinak to dopadne špatně.
Sedla si na průhlednou barovou židli a nechala holomonitor přenést na stůl.
Začala procházet všechny zprávy od bratrů zpětně.
Důsledně prohlížela jeden e-mail po druhém. Nezdálo se, že by byl někde viditelný problém.
Až v tom předposledním byla příloha, kterou předtím nejspíš neotevřela.
Položku stáhla, ale pokus o její otevření selhal.
Soubor vypadal, že je poškozený.
Zabralo to asi půl hodiny, než se prokousala rekonstrukčním programem a prošla celou diagnostiku kvůli bezpečnosti.
Nicméně to nebylo nic, co by důstojnice Korporace nezvládla.
Když se jí podařilo soubor zrekonstruovat, raději utlumila veškerá připojení a komunikaci přepnula do soukromého módu.
Sice ji to nezbavilo lokátoru, ale ať bylo na souboru cokoliv, bylo to, jak doufala, teď jen pro její oči.
Modrá holobrazovka se vznášela pár centimetrů nad stolem, zatímco Naďa se snažila rozluštit změť písmen, která se před ní zobrazovala.
Vypadalo to jako programovací jazyk. Ale nějaký hodně starý… nebo ne?
Je to šifra, pomyslela si a spustila dekriptovací programy.
Během hodiny se z čísel stal komplexní videozáznam.
Naďa nevěřícně zírala na desítky mrtvých těl, která se bezcílně vznášela bez gravitace v prostoru.
Byly to nějaké doky, zahlédla dokonce vojáka na videu. Ten znak poznala – byly to speciální pořádkové jednotky Korporace.
Po dalším záběru celou obrazovku v panice vypnula.
Uviděla totiž znak na uniformách těch mrtvých – byli to pracovníci A.R.G.O.
Ale co dělali v docích? A proč tam byla Korporace?
Celé to nedávalo smysl.
Pochopila jen jedno. Problém jejích bratrů bude mnohem větší, než se zdá.
A navíc… teď šlo zcela jistě o čas.
Pěkné, také jsem zvolila stejný žánr.
Nadia nevěřila svému zraku. Co jí to otec napsal? Její bratři a zločinci? Pravda, dlouho se s nimi neviděla.
Poté, co opustila Anglii, žila s Boleynovic děvčaty na francouzském dvoře. A její jedinou starostí bylo starat se o jejich pohodlí a zároveň se nestat druhou Marií Boleyn, které francouzský král František, ten pojídač žen, mazlivě říkal „Má klisničko”.
Přišlo jí to příšerné a nedůstojné anglické šlechtičny.
A to ona sama ani šlechtičnou nebyla. Ale i jako pouhá komorná si musela hlídat pověst, chtěla-li se dostat výš a dál. A to ona chtěla! Jako dcera pouhého nižšího šlechtice měla co dělat, aby dosáhla svých cílů.
Mnohem víc si proto všímala mladší Anne. Ta se dokázala nejen s roztomilostí sobě vlastní vyhnout nevítané pozornosti mužů na francouzském dvoře a zároveň si udržet jejich přízeň. Ale to, jak si je uměla udržet od těla, bylo fascinující. Přitom jí neustále nadbíhali. Byla svým způsobem neuvěřitelně atraktivní. Nadie připomínala lasičku – hbitá, půvabná, drobná, inteligentní, s živýma očima a schopností uchvátit kteréhokoliv muže, na kterého pohlédla.
No, doma v Anglii se to Anne po návratu povedlo dokonale. A to když svýma černýma očima očarovala samotného Jindřicha VIII.
Jako jedna z jejích důvěrnic mohla sledovat, jak Anne nejdřív vystrnadila z královského lože vlastní sestru a pak zamířila na tu nejvyšší – na samotnou královnu.
Nazývají to „Králova velká záležitost” a tou záležitostí je rozvod se stárnoucí a již neplodnou královnou a nový sňatek s Anne. A porod vytouženého následníka trůnu.
Ale nepředbíhejme, řekla si Nadia realisticky. Anne ještě není královnou, ale už teď patří mezi nejmocnější osoby v království. Je zapotřebí využít Annina vlivu na krále a vymoci pro ty dva hlupáky milost. Co je to jen napadlo, pytlačit v královských lesích? Cožpak nevědí, co je čeká? Tupci… Tupci, ale pořád jsou to bratři.
Ale Nadia už ví. Zajde za Anne a požádá ji o pomoc. A Anne jí pomůže. Protože ví, že Nadia ví… Ví o tajných schůzkách Anne s Percym Northumberlandem. Ví, že se Percy s Annou zaslíbili. Ví, leč loajálně mlčí. Ale nemusela by.
Po tváři jí přelétl vychytralý úsměšek, zvedla oči od vyšívání a upřela je na Anne: „Má paní!”
Anne si přestala hrát s psíkem: „Ano, Nadio?”
„Potřebovala bych od vás laskavost… Jistě mě neodmítnete…”
Anna s přesladkým úsměvem přikývla, ale její oči se neusmívaly.
No, a co, řekla si Nadia a v duchu se pochválila za svou prozíravost. Ano, ano. Vybrala si správnou cestu. A správnou mentorku. Anne sice ještě není na trůně, ale vliv má obrovský. Anne se přimluví u krále. Bratři uniknou trestu a Nadia sama získá díky svým schopnostem náležité věno a bezpochyby i dobrého ženicha.
Inu, když žijete na dvoře Jindřicha VIII., musíte s vlky býti a s nimi výti.
Zajímavý výběr doby i postav:-)
Děkuju.
Kdybych mohla, zasadila bych všechno, co píšu, do časů Tudorovců. :-)
Zajímavé
Mezigalaktický průšvih
Nadi první kroky směřovaly k ledničce. Schovávala si tam totiž vesmírně dobrý řez s příchutí mléčné dráhy. Celý den se na něj těšila, a aby jí ho nikdo z bratrů nesežral, ukryla ho za brokodlub.
Na ledničce si ale všimla podivného vzkazu.
„Čau, ségra, průšvih. Včera jsme si chtěli ukrást trpaslíka do naší nebetyčné zahrady. Jenže to byl bílý trpaslík. Ptali jsme se ho, jestli zná Sněhurku, ale on řekl, že zná rudého obra, a jestli ho nevrátíme, tak bude velký špatný. A naše velkokvětky zrovna kvetou… Naložili jsme ho tedy do rakety, ale jaksi jsme zapomněli, kde jsme ho sebrali. Prosím, najdi nás a pomoz nám. Ty jsi přece studovala astronomii. Jsme někde v téhle galaxii… nebo v té sousední…?“
Naďa si povzdychla. Nechtělo se jí, ale pak si vzpomněla, jak jim žrala všechny řezy, kradla hračky a vždycky na ně všechno svedla.
A tak Naďa vyběhla ven. Kdyby se ale podívala do ledničky, zjistila by, že už tam žádný řez není. Ten se nacházel v pokoji v rukách dvou uličníků. Ti se spiklenecky smáli a sledovali, jak její raketa mizí do jiné galaxie.
Zkusila jsem scifi, jediný žánr, který jsem ještě nepsala.
Musela se blížit půlnoc. Podle vzdálených zvuků z venku byly oslavy v plném proudu. Pohlédl jsem na bratra. Seděl se zavřenými víčky opřený o stěnu. Náhle oči prudce otevřel.
„Slyšel jsi to?” zvedl se na nohy a pokusil se mezi malým průhledem v těžkých dveřích vyhlédnou do chodby mezi kobkami. Nechápavě jsem ho pozoroval.
„Co konkrétně?” zeptal jsem se.
„Pšt,” okřikl mě a dál se pokoušel dohlédnout dál do uličky.
Najednou jsem zaslechl cinkání klíčů. Odstrčil jsem bratra a sám pohlédl ven. Stín, který dopadl na podlahu mezi kobkami rozhodně nepatřil strážnému, který měl dnes večer službu. Rychle jsem couvl, když se cizinec objevil před naší kobkou. Klíče zachrastily a dveře se otevřely.
„Nadio?” vydechl jsem překvapeně. Sotva jsem sestru poznával, ale musela to být ona…
„Ahoj, Haruki. Ahoj, Kaito,” usmála se. Bratr se jí vrhl kolem krku.
„Co tady děláš? Jak…?” nenacházel jsem slova. Když ji Kaito pustil, přistoupila ke mně a také mě objala.
„Zaslechla jsem, že jste se dostali do problémů, tak jsme vás přišla zachránit,” vysvětlila očividné a začala nás strkat ven z kobky. „Měli bychom si pospíšit.”
S bratrem jsme na nic nečekali a následovali ji ven z vězení. Cestou jsme minuli tělo strážného.
„Je… mrtvý?” zděsil se Kaito.
„Ne, jen jsem ho uspala. Buďte potichu a držte se u zdí,” přikázala Naida a opatrně vyhlédla ze dveří. Vzduch byl nejspíš čistý, protože se protáhla kolem futer a zmizela ve tmě. Rychle jsme ji s bratrem následovali. Plížila se rychle a tiše, neustále se ostražitě rozhlížela.
Když jsme se dostali do lesa za hradbami Odawary, konečně zpomalila. A nakonec zastavila úplně. Otočila se na nás, na tváři nečitelný výraz. Kdy se z mé sestry stalo… co vlastně?
„Naido, kde ses tohle všechno naučila?” podivil jsem se.
„To není důležité, musíte zmizet z města. Dovedu vás za přítelem, který vás dopraví na bezpečné místo…”
„Ale co máma s tátou?” skočil jí do řeči Kaito.
„Pošlu je za vámi hned, jak to bude možné,” slíbila. „Moc mě mrzí, že…” Najednou zmkla, otočila se a chtěla opět vyrazit do noci. Chytil jsem ji za ruku.
„Co tě mrzí? Jak o tom všem vlastně víš?” vypálil jsem na ni další otázku.
Snadno se mi vysmekla. Její tváří se mihl zvláštní výraz. Lítost? Vinna?
„My jsme ty mapy neukradli!” hájil se hned Kaito, který si nejspíš sestřinu reakci vyložil jinak.
„Já vím, že ne,” hlesla. „Byla jsem to já. A udělala jsem chybu… Ten korálek se znakem naší rodiny, co se našel, byl můj. Je to moje vinna, moc mě mrzí, že jsem vás dostala do takové situace… Ale napravím to, našla jsem pro vás bezpečné místo…”
„A ty tam půjdeš s námi?” zeptal se s nadějí bratr.
„Nemůžu,” usmála se smutně. „Musím se vrátit ke svému klanu.”
„Ty patříš k shinobi-no-mono,” došlo mi náhle. Přikývla. Všechno do sebe najednou zapadlo. Moje sestra byla špiónka. A právě ji hledal samotný Hódžó Udžijasu.
Japonsko je moje srdcovka:-)
“Tak jsem slyšel, že jsou tví bráchové v pěkný kaši.”
“O tom nic nevim. Už léta s nima nejsem v kontaktu, nemám na ně čas. Jsou to takoví dobrodruzi, že se ani nedivim, že se do něčeho zapletli.”
“Ale tentokrát je to vážný. Jsou prý spolupachateli přepadení banky. Odnesli si pěkných pár melounů a ještě zranili člena ostrahy. Jestli je chytěj, budou to mít hodně drahý! Měla bys jim přeci jenom pomoc,” přimlouval se za ně jejich kamarád Jirka.
“Já a jak? Celý roky se o mě nezajímaj, vzpomenou si, až když jim teče do bot. No dobře, pokusím se. Ty určitě víš, kde se skrejvaj. Tak ať jedou busem na zastávku Potočná a tam na mě počkají. Znám jedno místo, kde by pro ně mohl být bezpečný úkryt.”
Už v dětství si našla takovou opuštěnou chajdu v lese a tam se skrývala před celým světem, i před svými bratry, nikdo o ní nevěděl. Teď jim to místo ale bude muset prozradit, protože o ničem lepším neví. Když našla kluky u autobusové zastávky v Potočné, měla vlastně radost a oni také. Objali se. Pak je odvedla na svoje tajné místo. Mohli si tam i rozdělat oheň a trochu se zahřát.
“Naďo, že nám pomůžeš? Udělali jsme velkou hloupost. Ale vzpomínáš si, jak si nám ty sama v dětství kradla hračky a pak nám je nechtěla vrátit? Tak jsme si to zkrátka taky chtěli zkusit,” snažil se vysvětlovat Petr.
“Jenže, já jsem vám brala jen hračky, kdežto vy kradete rovnou milióny.”
“Peníze máme támhle v pytli. Vrátíme je, ale co s tím postřeleným strážným?” přidal se Pavel.
“No pravda kluci, že chytrosti ste moc nepobrali. Zjistím, jak to vypadá s tím strážným. Zítra se vám znovu ozvu.” Kluci jí radostně objali.
“No, no, jen počkejte. Ještě jsem nic nedokázala.”
Druhý se hned ráno stavěla v nemocnici. Zavedli ji k postřelenému strážnému. Jeho zranění naštěstí nebylo vážné. Ale pár dní si v nemocnici poleží. Naďa mu vysvětlila, že se jedná bratry, kteří slíbili vše napravit. Peníze samozřejmě vrátí a postiženému strážnému zaplatí odškodné, jaké vyměří soud. Možná vyváznou jen s podmínkou.
“Víte, ačkoliv jsem byla mladší než oni, vždycky jsem je dokázala oblafnout. Zkrátka moc rozumu nepobrali. Chtěli se mně vyrovnat, ale šlápli trochu vedle. Ještě že se toho nedožili rodiče, asi by tu ostudu nepřežili. I když vím, že jsou to nemehla, vím, že nejsou zlí a mám je ráda. Pomůžete mi?”
Odpovědí jí bylo nepatrné přikývnutí. “Taky mám dva kluky – puberťáky, tak vím, co dokážou,” namáhavě pronesl strážný.
“Moc děkuju,” rozloučila se s ním Naďa a přátelsky mu podala ruku.
Celou cestu z nemocnice jí v hlavě neustále zněla výhružná věta. Počkejte, vy si to vypijete! Tahám vás z takového průšvihu poprvé, ale naposled!”
No nevím, jestli když postřelí strážného, vyloupí banku a ukradnou pár milionů vyváznou jen s podmínkou. Ikdyž se za ně přimluví sestra, přijde mi to dost naivní.
Nevyznám se v zákone, ale vím , že jsou určité polehčující okolností. Ale hlavně nešlo mi ani tak o způsob potrestání mladíků,jako o vztah mezi sourozenci a o tom, že když je nouze nejvyšší, dokáží svůj postoj změnit.
“Vítáme vás, na Terra Edře, zadejte nyní svůj kód a účel návštěvy.”
“K328, návštěva Lukase Pirce.” odpoví Naďa a ušklíbne se. Dříve jsme ji říkali Země, ale to už bylo hodně dávno.
“Váš kód se nyní prověřuje. Vyčkejte na další instrukce. Uveďte svou loď do stavu automatického spánku.”
“Jako bych měla na výběr, “ zavrčí rozmrzele Nada a na klávesnici vyťuká iniciační kód. Jak tuhle bezmocnost nesnáší. Jenže moc dobře ví, že jinak než přes naloďovací doky, se na planetu nedostane. Chvíli jen tak nečině pozoruje okolí a pak se jí hlavou začnou honit myšlenky, které běžně odsouvá do pozadí, soustředěním se na svůj úkol. V dolech na Alfa Peri jí zbývají tak tři nakládky a aramantium dojde. Současně s tím i přísun financí. Bude muset něco vymyslet…
Loď se dala do pohybu.
“Jste automaticky naváděna na přistání do doku L23, přejeme vám příjemně strávený čas na Terra Edře.”
Fajn už bylo na čase, pomyslí si a za chvíli už otevírá hangárové dveře, kde ji netrpělivě očekává Lukas.
“Zdravím tě Nado, dlouho jsme se neviděli.”
“Čao Lukasi, nemám moc času, můžeme přejít rovnou k věci.”
“Jak si přeješ, začni vykládat a, za půl hodiny u mě v kanclu.”
“Jasně, jak jinak,” odfrkne si zhnuseně Nada. Nemá tyhle překupníky a obzvláště jeho v lásce. Jediné, o co jim opravdu jde, je to, jak všechny o všechno obrat. Povzdechne a odkráčí zpátky na loď. Otevře nákladní prostor a nechá ty jeho nechutné poskoky převzat a naložit bedny aramantia. Pak se vydá ponurou kovovou chodbou k jeho kanceláři.
“Tak, co Nado, nechceš mi prodat koordináty k tvému dolu. Nabízím ti milion jednotek. Taková nabídka se neodmítá.” Znovu ji zkouší nalomit.
“Lukasi na co si to hraješ, víš moc dobře, že ti můj zdroj nikdy nevyzradím.”
“No, jak myslíš… Vím, že násilím bych s tebe nic nedostal, zkusím to tedy jinak. “ Do ruky ji podává tablet.
Nada ho převezme a nechce se ji věřit tomu co vidí. “Co ti dva pitomci zase provedli,” procedí naštvaně skrze zuby.
“Pronikly do štábu planetárních jednotek. Jestli je z toho nevysekáš, dostanou tak dvacet let na Marsu v dolech urania.
“A jak bych je asi měla dostat ven?”
Lukas tázavě pozvedne obočí a zlomyslně nakrčí horní ret. “Řekněme, že za koordináty, bych to mohl zařídit. Mám svoje lidi mezi planetární stráží, můžu je dopravit na smluvené místo, kde si je vyzvedneš. Zbytek už bude na tobě.”
“Jasně a tvá pomoc mě bude stát mé tajemství.”
“Jsi velice inteligentní. Má nabídka stále platí.”
Nada se hlasitě rozesměje. “Lukasi, nikdy už pro tebe nebudu pracovat.”
”Tvoje volba. Je ti jasné, že kdybych tě nahlásil planetární stráži, tak to tvé tajemství dlouho tajemstvím nezůstane?”
“Jenže, to ty nikdy neuděláš.”
“A jak si tím můžeš být, tak jistá?”
“Tak zaprvé, máš moc rád své jednotky. Myslíš, že by se planetární stráž s tebou dělila o podíly z mých nákladů? Moc dobře oba víme, že jsi na samém dně potravinového řetězce. Ty mé aramantium prodáš dále, tak s dvojnásobným ziskem, ale ten další, kdo ho prodá získá ještě více…Jde jen o ten nesmyslný prodejní řetězec. Nemysli si, že nevím, proč to tak funguje. Aramantia je tak zoufale málo a jen planetární stráž vlastní technologii, aby tento vzácný kov přeměnila na palivo pro mezigalaktické lety…”
“Fajn, tak jsi informovaná a víš, jak to funguje, ale stále to neřeší tvou situaci. Jsme zpátky u tvých sourozenců…”
“Lucasi proč se mnou hraješ tu hru. Bratry zachráním i přestože vím co mě to bude stát.”
Lukas se vítězně usměje, ale pak se zarazí. “To se mi nelíbí, vzdáváš to moc snadno, v čem je háček?”
“V tom že mám za bratry dva idioty a ty znáš mou slabinu.” Nada se náhle odmlčí, je si moc dobře vědoma, že si za to může sama. Kdyby se s ním tenkrát nezapletla a kdyby ji právě její bratři nepomohli, nikdy by se z gangu a od něj neodpoutala a kdo ví, kde by dnes byla. Svým bratrům to prostě dluží. Navíc ji bylo jasné, že bráchové by se nenechali jen tak chytit. A také by nikdy hloupě nevlezli do vosího hnízda planetární stráže. Ne bude v tom něco víc… Bratry neviděla už tři roky. Bylo načase urovnat rodinné neshody. A navíc jako rodina budou v tomto neutěšeném koutu galaxie silnější….
Když jsem se dozvěděla, co Karel s Josefem udělali, podlomila se mi kolena. To nemůže být pravda. Vždyť tohle nepřežijí!
Projevit sebemenší sympatie k člověku židovské národnosti se dnes rovná rozsudku smrti. A schovávat u sebe doma Žida, i když jen na pár dní, je jako postavit se do řady smrti okamžitým zastřelením. Nikoho nezajímá, že to byl tvůj kamarád. Že jste spolu vyrůstali. Že je úplně stejný jako ty. Je to ŽID. Bože, ne!
Musím něco udělat. Něco! Pomůže mi, že občas vypomáhám na Gestapu? Pomůže mi, že tam mám milence? Dost mu na mně záleží. Možná… Nebo mě zastřelí společně s mými bratry? Možná, že kdybych přece jen s Hansem ve vhodnou chvíli promluvila… Vždyť ti pitomci vůbec nemuseli vědět, že je Jáchym Žid. Nebo byl? Kdoví, kde je mu konec. Raději na to nemyslet.
Ano, zajdu za Hansem. Udělám cokoliv. O bratry přijít nesmím. Ať si vezmou cokoliv – moji čest (pokud ještě nějaká zbyla) i důstojnost. Musím je zachránit.
Výpary strojů, řinčení kovů, jiskry a ženy v lácláčích. Po začátku první světové války se mi tyto čtyři věci stali jedinou náplní dne. Samozřejmě. strávím roky snahou studovat, konečně se mi to povede a muži na vysokých pozicích se rozhodnou pro jedno. Pojďme rozpoutat válku, protože se nudíme.
“Dannková, pojďte sem” zařve vedoucí továrny Tomas. Další muž jehož ego je stejně velké jako jeho pupek.
Utřu si ruce od oleje a projdu kolem strojů až stojím přímo před ním.
“Máte tady dopis” předá mi obálku a otočí se na patě.
Protočím oči, když vidím jak se mu třesou tuky a pot se mu leskne na krku, který připomíná želé dort.
Vrátím se ke svému stolu a dopis odložím. Nebude to nic důležitého. Nikdy není. Pracuji dokud hodiny neodbijí devátou hodinu. Poté se sbalím a s ostatními ženami se vydám ven z továrny. Procházím ulicemi Londýna. Na zemi leží letáky s evakuačním plánem. Další na nichž je popsaná jak se chovat při náletech. Další, které zesměšňují jednotlivé národy zapojené do války. Povzdychnu si a vejdu do svého tmavého bytu na Baker Street. Jak romantické. Bydlet na stejné ulici jako Sherlock Holmes, že?
Sednu si ke stolu a vytáhnu sendvič. Rozbalím ho a druhou rukou otevřu dopis.
Naďo,
potřebujeme pomoc. S Zackem jsme se přidali ke skupině, která se snaží pomoc válečným uprchlíkům. Přistihli nás a vezou na frontu. Potřebuju abys sis v továrně vzala pár dní volno a dojela do Wallesu do starého babiččina domu. Jsou tam dopisy a informace pro uprchlíky. Musíš je odeslat. JE TO NESMÍRNĚ DŮLEŽITÉ.
PS. Nauč se morseovku. Je tam stroj , kterým se s tebou na frontě spojíme.
Sab.
Do čeho se ti dva zase do prdele dostali.
Super!
Nada byla vždy černou ovcí rodiny, což, vzhledem k tomu, že všichni byli orkové z Mordoru, bylo dost výmluvné. Byla odhodlaná, pilná a jako dítě kradla svým bratrům jejich cenné miniatury wargů vyřezané z kostí a roztavovala je na ošklivé šperky.
Od té doby se moc nevídali. Nada před lety opustila rodinnou chatrč, aby studovala pokročilé obléhací inženýrství na Polytechnickém institutu v Barad-dûru. Se svými bratry nemluvila už měsíce. Možná roky? V Mordoru se čas ztrácel v oblacích popela a občasných výbuchů lávy.
Jednoho večera byla ponořená do práce a vyřezávala ambiciózní návrh katapultu do vulkanické skalní podlahy, když do její dílny vpadl vyhublý orčí posel.
„Hej! Máš tu vzkaz,“ zavrčel a strčil jí do obličeje ohořelý pergamen.
Nada se zamračila. „Tady se píše, že moji bratři jsou v průšvihu.“
„V parádním, slečno,“ řekl posel a škrábal si strup na krku. „Chytili je strážci Oka za pašování elfího vína. Velmi nelegální. Velmi nóbl.“
Nada upustila dláto. „Elfí víno? Moji idioti bratři neumí ani napsat slovo ‚elf‘.“
„Asi to nemuseli umět, aby to mohli prodávat.“
Nada tak silně povzdechla, že rozvířila kruh popela na podlaze. „Jak je to zlé?“
„Dost. Jsou spoutáni v nápravném zařízení Gorgoroth. Výslechy začnou za úsvitu. Vyšetřovatelé mají přesčasy. Jsou velmi rozmrzelí.“
Nada si stiskla nos. Celý život pracovala, aby se nemusela zabývat svou rodinou. Ale teď tu byla, hozená do jejich nepořádku jako inspektor latrín v Mordoru do…no však víte.
Sbalila si brašnu: svitky s plány (mohly se hodit), sklenice sírové pasty (hořlavé a vzácné) a pískací hračku ve tvaru netopýra (pro zlepšení nálady). Pak vyrazila do sirné noci.
Cestou k vězení si opakovala, co bude dělat:
Jsem vzdělaná orka. Ne nějaká obyčejná blbka. Budu vyjednávat.
Dostala se k bráně. Strážili ji dva neohrabaní orkové, kteří hráli kámen, nůžky, papír s opravdovými kameny.
„Proč tu jsi?“ zavrčel jeden z nich.
„Moji bratři jsou uvnitř. Přišla jsem, abych, ehm, projednala jejich propuštění.“
„Projednat? Myslíš podplatit.“
Nada jemně zakašlala. „Ano. To.“
„Co máš?“
Zvedla sklenici se sírovou pastou.
Strážní se naklonili. Jeden čichal. „Páni. To je pořádně pálivá věc.“
„Velmi pálivá,“ souhlasila Nada. „A taky trochu jedlá. Nejlepší kvalita.“
Vyměnili si pohledy. „Dohodnuto.“
Brána se s vrzáním otevřela. Nada vešla dovnitř a uviděla své bratry přivázané ke zdi, jak se hlasitě hádají.
„Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad!“ řval Groz, ten starší.
„To byl tvůj plán!“ odsekl Ruk, ten mladší, s vlasy rozcuchanými do chaotických chomáčů.
Nada si odkašlala. „Ehm.“
Oba se otočili. „Nada?“
„Ahoj, idioti. Bavíte se?“
Groz se na ni zamračil. „Jsme nevinní!“
Ruk odfrkl. „Většinou.“
„Pašovali jste elfí víno.“
„Byl to bezobětní zločin!“ protestoval Groz.
„Bezobětní?“
„Ten elf už byl mrtvý, když jsme přišli. Teda asi.“
Nada si znovu zmáčkla nos. „Idiote, to tady není polehčující okolnost. Proč to děláte?“
Ruk bezmocně gestikuloval. „Ty ses odstěhovala! Museli jsme nějak vydělat peníze. Legální práci mají jen Uruk-hai s parádními životopisy.“
Nada povzdechla. Zamžourala na jejich řetězy. Standardní mordorské železo. Hrabala se v brašně a vytáhla sírovou pastu.
„Nehýbejte se.“
„Proč…“
Pastu rozetřela na okovy a zapálila ji křesadlem. Kov zasyčel a roztavil se jako máslo na svazích Hory osudu.
Zírali na ni.
„Pojďte,“ přikázala, „než si uvědomí, že jejich rozpočet na bezpečnost je poloviční wargí hovno.“
Spěchali za ní a proklouzli kolem rozptýlených strážných, kteří čichali k sírové pastě, jako by to byl parfém.
Venku ji Groz tak silně plácl po zádech, že zakopla. „Jsi v pohodě, ségra.“
„Nezvykej si na to,“ odsekla.
Ruk se rozzářil. „Máme u tebe velký dluh.“
„To máte. První splátka: po cestě domů ani pípnout.“
Poslechli ji.
Noční vzduch byl hustý od sopečných výparů a sourozenecké nevraživosti, ale Nada se plahočila dál. Musela opravit písemky, dokončit návrh katapultu a zřejmě také udržet naživu dva idioty.
Typické rodinné setkání v Mordoru.
Naďa dobře viděla, jak na ni na přistávací ploše čeká její otec. Thalmyr si toho všiml taky, takže ho ani nemusela popohánět. Rozmáchl se křídly a zanedlouho se jeho mohutné dračí tělo sneslo na plochu. Sklouzla po jeho přední noze a rovnou zamířila za tátou.
Nestávalo se často, že by ji tu navštěvoval, draci nebyli nic pro něj. Byl na Naďu sice pyšný, že se dostala do elitní jednotky dračích jezdců, ochránců krále, ale sám se jich bál a nechtěl se k nim přibližovat.
„Naďo!“ zavolal na ni a jeho napjatý hlas ji ještě více popohnal. „Co se děje?“ zeptala se udýchaně, když k němu doběhla. Vypadal vyčerpaně a modrá uniforma, která ukazovala na jeho rádcovský post, byla pomuchlaná.
„Damien a Colin jsou ve vězení! Král je nechal zatknout, prý ve městě okradli starostu.“
Nevěřícně zamrkala. „Co je to za hloupost?“
„Já vím, já vím, tvrdili, že to neudělali a já jim věřím,“ pronesl otec rozhodně.
Naďa jen přikývla, taky tomu nevěřila. Damien a Colin sice byli poměrně … divocí, pokud se to tak dalo nazvat, ale vždy čestní.
„Co můžeme dělat?“ zeptala se otce odhodlaně. Byli to její starší bratři, že by jim nepomohla nepřicházelo v úvahu.
„Víš…“ začal otec váhavě, „mám jeden nápad. Nebude se ti líbit.“ Naďa přikývla ať pokračuje. „Mohla bys požádat Velena o pomoc,“ když uviděl její strnulý výraz, hned navázal: „vím, že mezi sebou máte špatně ukončený vztah… ale je to velitel vyšetřovací skupiny. Určitě by dokázal zjistit, co se mezi vámi stalo.“
Naďa zaúpěla. Věděla, že má pravdu. Hned, jak táta nastínil situaci, myšlenky se jí otočily kolem Velena. Ale žádat ho o pomoc? Když se před měsícem rozešli?
Wow, draky jsme tu, myslím, ještě neměli. Tleskám!
Nadiji zovrelo hrdlo pri pomyslení na úlohu, ktorá ju čaká. Nie úplne dobrovoľne. Spolu s bratmi ju vychovali bieli ľudia, prichýlili siroty, z ktorých si najprv chceli urobiť sluhov, ale mama Berta si ich obľúbila ako svoje deti. Presvedčila muža, že budú užitočnejší, keď budú mať aspoň aké-také vzdelanie. Zázemie mali tak dobré, ale aj tak sa nevyhli pohŕdavým pohľadom, posmeškom či šikane okolia. Deťom pozmenili aj ich pôvodné mená na Ray, Hank a Nadija. Len čo skončili školu, chlapci sa uchytili na celkom dobrých prácach, hoci zvyčajne na krátky čas. Nakoniec ich nakazila “zlatá horúčka”. Bola všade naokolo a vidina zisku, ktorý prináša isté výhody a pohodlie, pohltila mnohých.
Ale bratom sa darilo. Neboli leniví, vedeli si poradiť. Natrafili na maličké, ale výnosné nálezisko, kúpili ho aj s veľkým pozemkom navôkol. Samozrejme, pre svoj pôvod, ktorý prezrádzala ich tvár a pleť, museli všetko zapísať na rodičov.
Lenže, chamtivosť a závisť iných zlatokopov podnietila zopár vyvrheľov k spochybňovaniu vlastníctva Raya a Hanka na nálezisko a kus krásnej zeme. Falošne ich obvinili a miestny šerif ich dal do väzby. Rodičia sa preto rozhodli zakročiť a ukázať na súde právoplatné zmluvy.
A tu som vstúpila do “hry” ona. Šikovná sestra, ktorá si poradí s kadečím. Život ju naučil, využívať jeho výhody a z problémov sa vykrútiť. Doniesť dokumenty, a to bezpečne, na súd do Dawson city a ešte aj na počiatku zimy bola ale aj pre ňu výzva.
Už z diaľky zbadala zužujúci sa priesmyk a uzučký rad ľudí, ktorí ako mravce postupovali k jeho vrcholu. Od starého Sama si za pár pohárov whisky zistila podrobnosti a premyslela, ako na to. Zobrala si mužské oblečenie po bratoch, ostrihala vlasy na krátko, ale s dlhou ofinou, ktorá jej trčala spod čiapky. Škoda, že jej nerastie brada a fúzy, bolo by to ešte lepšie.
A teraz sa sama zaradila do zástupu, ktorý začal vystupovať po tzv. “golden stairs” na horský priesmyk. S naberajúcou výškou začal duť vietor a to ešte viac zintenzívňovalo štípanie mrazu na tvári. Nedalo sa tu obiehať, ani zastať, iba postupovať rovnakým pomalým tempom. Tadiaľto prešiel človek iba peši. A všetko si musel niesť sám. Na sebe.
Zima iba začala, preto sa nemuseli brodiť v hlbokom snehu, ale vietor dvíhal ostré zrnká snehu a plieskal ich neľútostne do tiel, do skál a víril ich povetrí.
Chillkootský priesmyk sa jej zdal na jej sily. Stúpanie z údolia a potom cesta 3-5 dní k cieľu si na putujúcich telách i nálade vyberala svoju daň.
Obdivuju, jaký kus příběhu dokážete vystavět během deseti minut! :) A tady je můj malý střípek, kde jsem toho nezvládla rozehrát tolik.
Vrátila se z Venezuely teprve včera, ale měla pocit, že už je to roky. Dlouhá plavba přes Atlantik, vojáci, kteří si její doklady prohlíželi podezřele dlouho a pak cesta z Benátek do rodného Říma. Ale ani to jí nevyčerpalo tolik, jako to co ji čekalo doma. Myslela si, že stráví všední večer u rodinného stolu s dobrým vínem a carbonare od jejího bratra. Místo toho s tátou mlčky seděla v potemnělém obývacím pokoji. Čekali, až se setmí a město utichne. Hodiny na kostele odbyly půlnoc.
Nezeptal se jí, jak se poslední tři roky měla. Co v Jižní Americe zažila, co objevila v Amazonském pralese ani jak její výzkum dopadl. Jen seděl a díval se skrze ni.
„Benjamin s Luciem mají na krku vraždu, kterou nespáchali,“ řekl jí táta místo pozdravu. „Hledá je celé město, musíš je dostat do Venezuely. V noci tě za nimi zavedu.“
Naďa mlčela a od té doby mezi nimi nepadlo ani slovo.
„Za chvilku budeme moci vyrazit,“ řekl stroze táta.
Vláčel ji zešeřelými uličkami, pak zpomalil a před vchodem do zapadlého baru se rozhlédl na obě strany.
„Kam mě to vedeš, tati,“ zeptala se.
Zasyčel, aby byla zticha. Dřív by mu odporovala, teď jen přikývla. Odemkl a vešli do zakouřené místnosti. Chytil ji za ruku a táhl za pult. Otevřel poklop a rozsvítil petrolejku.
„Běž,“ zašeptal.
Váhala. Něco jí říkalo, že když do té tmy sestoupí, nebude cesty zpět. Ale pak si vzpomněla, jak ji Lucio chránil před spolužáky. Jak jí Benjamin v noci připravoval carbonaru, když se vrátila z večírku. Sestoupila dolů po vratkém žebříku a byla odhodlaná dostat své starší bratry do bezpečí.
Naďa a její bratřiNaděžda byla dcerou velmi bohatého obchodníka. Rodinu tvořila ještě jeho druhá o 20 let mladší žena Sofie a Nadini starší bratři Marian a Stefan. Byli to dva vazouni, šel z nich skoro strach. Ve škole dostali přezdívku Nadiny gorily, pro kterou svoji sestru dost nesnášeli. A nejen proto. Jim byla nadělena fyzická síla, ale na Nadin ostrovtip neměl ani jeden. Přesto sestru respektovali a mnohdy posloužila jako druhý mozek jejich rošťáren. Šla léta, bratři si užívali výsad zlaté mládeže a jejich malá sestřička se zatím pilně připravovala na vysoké škole k doktorátu práv. Byla to pro ni jasná volba. Poznala prostředí rodiny a pochopila, co je zdrojem jejich blahobytu. Rodina Sebechlebských ovládala místní černý trh se zbraněmi, alkoholem a neštítili se ani prodeje drog ve velkém. Právníka tudíž nutně potřebovali a ne jednoho. V době jejích studií se Nadě podařil husarský kousek. Jednou obvinila policie oba bratry , že zavinili dopravní nehodu s následkem smrti. Řídili samozřejmě zase opilí a nabourali se. Odnesla to jedna jejich spolujezdkyně. Holčina Kate ne právě nejlepší pověsti, zato ochotná k jakýmkoliv bujarým radovánkám. A to se jí bohužel tady vymstilo. Bratři byli vyslýcháni policií a už už se zdálo se, že tentokrát je potrestání vězením nemine. Naďa se však dobře znala se synem soudce, byl to její spolužák a díky své kráse a chytrosti získala utajené informace, potřebné k tomu, aby její bratři odešli od soudu jako nevinní.
Dobrý nápad s černým trhem:)
Elko dekuji.
To je skvělý námět na detektivní román z podsvětí, kde vládne jedna rodina, s dobrými vztahy. Zrovna včera jsem viděla film “Obchodník se smrtí”. Hodně dobře natočený film z prostředí obchodu se zbraněni a k tomu Nicolas Cage byl excelentní.
“Nadio, tak dlouho jsme tě neviděli!” vyhrkl Giuseppe, když vstoupila do dveří. Dubové dveře s tichostí zaklaply a splynuly s obložením knihovny. Z vnějšku nikdo nic nepoznal.
“Nadio, miláčku,” spěchal ji obejmout mladší bratr Pietro. Na tváři se mu ale zřetelně rýsovala nějaká starost, kterou nedokázal zamaskovat ani vřelým úsměvem. Ti dva se zřejmě o něčem důležitém radili.
“Zase jste zašití v tajném pokoji, jako když jste vyvedli nějakou lotrovinu?”
Giuseppe se jen ušklíbl. Nevstal, aby jí přivítal, a když ho chtěla obejmout, všimla si krvavého obvazu, co zakrýval jeho levé rameno. Přisedla k němu. “Co se stalo?”
Oba bratři chvíli mlčeli. Nenaléhala, věděla, že jí stejně nakonec řeknou, co se stalo, protože pro nejmladší sestřičku, benjamínka rodiny, měli vždycky slabost. A tak se taky stalo.
Pietro začal, ale kroutil se jak úhoř. “Včera jsme se trochu pohádali v krčmě, Giuseppe se nějak víc rozpálil…”
Horkokrevný Giuseppe mu skočil do řeči: “Ten chlap tě pomlouval, že nejsi kurtizána, ale obyčejná šlapka!”
“A tak to skončilo, jak to skončit muselo…” dokončil Pietro. “Teď už se smaží v pekle. Trochu jsem mu do něj pomohl,” začervenal se.
“A teď po nás jde garda… Sotva jsme jim utekli a schovali se tady, v tajném pokoji. Ale dlouho tu zůstat nemůžeme.”
“Leda že by…,” pokračoval pomalinku Pietro. “Že by ses přimluvila, když za tebou chodí prý i vévoda….”
Nadia vyskočila, až se lem sametových šatů protočil vzduchem a zvířil prach. “Nakonec budu zase všechno řešit já, mí milovaní starší bratříčci?! Jako když jsem vás tahala z průšvihu, když jste ve vedlejším paláci vystříleli všechna okna?”
Giuseppe i Pietro se sklopenými hlavami vypadali jako zmoklé slepice. To, co Nadia neviděla bylo, že na sebe i tak škádlivě mrkli, protože bylo jasné, jak to bude pokračovat.
Nadia si povzdechla. “Máte štěstí, že jsem nejlepší římská kurtizána a vévoda mi jde na ruku. Jinak by vás nezachránil ani sám ďábel. Ráno vám řeknu, jak to dopadlo. Ale teď už musím jít.”
Oba bratři jí radostí objali. “Vždyť to říkáme pořád, že jsi naše milovaná sestřička!”
Tak neví, snad to nevkládám podruhé, a jestli ano, tak se omlouvám.
Naďa se mi tak nějak do viktoriánské doby nehodila, snad nevadí ta jemná odchylka a trochu delší příběh. Moc mě to bavilo.
Nadine Witherspoonová pocházela ze staré vážené rodiny, žijící v sídle Ashburn Hall v hrabství Surrey. Byla prostřední z trojice sourozenců a taky nejméně poddajnou. Její starší bratr Edgar byl tichý, rozvážný a očekávalo se od něj, že jednou převezme rodinné sídlo a statky, které k němu patřily. Mladší Thomas byl živý a zvídavý, ale jako benjamínek rodiny stál vždy opodál, ve stínu svých sourozenců.
Nadine už od útlého věku tušila, že pro ni budou stanovena odlišná společenská pravidla. Soukromé hodiny tance a společenské etikety byly snem mnoha dívek, žel ne jejími sny. Prahla ve své duši po něčem zcela jiném. Zatímco jiné dívky recitovaly básně a nacvičovaly něžný úsměv vhodný na čajový dýchánek do salónu, Nadine potají studovala konstituci lidského těla. Namísto francouzských slovíček si zapisovala do svého zápisníku latinské názvy kůstek v lidské ruce a příznaky chorob, o kterých četla v lékařských knihách, tajně přinesených z otcovy pracovny.
Když dosáhla čtrnácti let, měla být poslána na Akademii pro mladé dámy v Bathu, jak bylo ostatně zvykem ve vyšších společenských kruzích. Nadine však ztropila takovou scénu, že její matka musela ulehnout na tři dny na lůžko a otec trpce poznamenal, že pýchou jejich dcera rozhodně nestrádá. I přesto jí však bylo dovoleno zůstat doma.
Ovšem největší skandál vypukl, když jí rodiče v den jejích sedmnáctých narozenin oznámili, že pro ni mají vhodného manžela, barona Athertona, váženého muže s rozsáhlým jměním, muže zkušeného, vdovce ve věku čtyřiceti osmi let. Nadine jeho dvoření a nabídku k sňatku s klidem a důstojností odmítla, což barona Athertona hluboce urazilo a ranilo. Považoval se za nejlepší možnou partii v celém hrabství a jeho okolí. „Nechci být prodána kvůli majetku, matko,“ pronesla tehdy. „Nechovám k němu žádnou náklonnost a navíc mi je velmi odporný. Můj život si zaslouží více než zlatou klec vystlanou hedvábím. Nenuťte mě, moc Vás prosím.“ I tentokrát jí bylo dovoleno zůstat doma, ovšem pod jednou podmínkou. Po jeden rok se bez odmluvy bude účastnit všech společenských událostí, na které bude její rodina pozvána a přijme možné dvoření ze strany nápadníků. Souhlasila, roční odklad byl vpravdě mnohem přijatelnější než sňatek se starým baronem.
Týden před svými osmnáctými narozeninami Nadine došla k rozhodnutí, že je pro ni stále nepřijatelné, aby žila život, jaký jí byl předurčen – vdát se, poslouchat manžela, povít mu dědice a několik dalších potomků a s úsměvem se zhostit role baronky, jež pečuje o dům a pořádá čaje o páté. Jedné noci opustila Ashburn Hall. V tmavém vlněném plášti, s kufříkem plným otcových lékařských knih a penězi, které si našetřila, odcestovala do Edinburghu, kde za nemalých obtíží a pod cizím jménem nastoupila na lékařská studia. Po sedmi letech odloučení od rodiny, po letech plných útrap, tvrdé práce a pokory, jíž se musela naučit nejvíce, se stala lékařkou, byť dosud bez plného uznání společnosti. Odmítla návrhy sňatků, jimiž ji zahrnuli kolegové i pacienti, jež léčila. Její srdce patřilo lékařské vědě.
A přesto, jednoho večera, v době, kdy konečně mohla oslavit nabytou nezávislost a vypít si po náročném dni kávu, přišel telegram z Ashburn Hall. Byl napsán rukou její matky, dobře znala její rukopis. „Nadine, vrať se prosím domů, Tví bratři čelí vážnému podezření z podvodu a Tvůj otec je vážně nemocen.“ M. W.
Netušila, jakým způsobem se matce podařilo najít místo, kde se usídlila. Z telegramu však byla zjevná naléhavost, obavy o bratry a o zdraví otce. I když opustila Ashburn Hall z vlastní vůle a bez rozloučení, nemohla dopustit, aby její bratři a rodina trpěli podezřením z něčeho, čemu odmítala věřit. Byla přesvědčena, že Edgar ani Thomas by nikdy nemohli být schopni tak nesmyslného obvinění, jakým byl podvod. Zabalila si nejnutnější oblečení na cestu, vzala s sebou trochu peněz a ještě téhož večera odcestovala domů.
Po svém příjezdu a značném překvapení rodiny i služebnictva se setkala se svými bratry. Otcova pracovna obložená tmavým dřevem poskytla všem dostatek klidu k vážnému rozhovoru. Edgar se jevil velmi unaveně a Thomas měl pohled nejistý. Nadine váhala nepatrnou chvíli, než se vrhla oběma bratrům postupně do jejich náruče. Po tváři jí stékaly slzy radosti ze setkání, najednou jako by zmizelo sedm dlouhých let odloučení.
Záhy se ukázalo, že oba investovali nemalou částku do společnosti, která se měla zabývat propojením Anglie a Francie podmořským kabelem. Podpisy dvou největších investorů na smlouvě však byly zpochybněny a s nimi samozřejmě i čest obou bratří a potažmo i celé rodiny Whiterspoonů. Ne, že by Nadine záleželo na cti rodiny, uvěřila však Edgarovi a Thomasovi, které i přes roztržky z dětství a léta odloučení, v hloubi svého srdce milovala. Nepochybně však stálo za uvážení, že za jejím rozhodnutím pustit se do války za očištění svých bratrů, stála nejen touha jim pomoci, ale i jejími rodiči tolik opovrhovaná nepoddajnost ve spojení s tvrdou umíněností přesvědčit ostatní o své pravdě
Nadine, navyklá z povolání lékařky na hledání příčin, se pustila do pátrání. S pomocí rodinného přítele, pana Burneyho, jenž měl přátele na velmi vysokých místech ve společnosti, se jí podařilo setkat se s panem Fairfaxem, barristerem, jež měl v oboru falzifikátů značné vědomosti a zkušenosti, a byl více než ochoten pomoci vážené rodině Whiterspoonů. Podrobným zkoumáním podpisů zjistil, že podpisy Edgara a Thomase na smlouvě a na ostatních přiložených úředních listinách se hrubým způsobem od sebe liší. Navíc v době podpisu smlouvy nemohli být ani jeden z bratrů přítomni, což bylo doloženo svědectvím dvou velmi vážených občanů. Jedinou osobou, která mohla mít co do činění s podpisy smlouvy v daný den, byl pan Ambrose Keats, obchodní partner jejích bratrů, muž uhlazeného chování, s pověstí gentlemana a velmi tvrdého obchodníka v jedné osobě. Velice záhy vyšlo najevo, že pan Keats, zaslepen touhou po bohatství, záměrně napodobil podpisy bratrů Whiterspoonových a z obavy možného prozrazení neměl při svém podlém počínání žádné svědky.
Na veřejném slyšení, před Královským soudem, pak vystoupila Nadine a sama obhajovala své bratry. S přípravami jí popravdě velkou měrou přispěl svojí pomocí i pan FairFax. Soudce i přísedící byli její projevem plným grácie a nezdolné víry v pravdu překvapeni, ne-li unešeni. Její pečlivě vedené poznámky, svědectví dvou vážených občanů a také důkaz o náhlém převedení vysoké částky peněz na účet pana Keatse, vedly k plnému očištění Edgara a Thomase.
Když téhož večera, ale o pár hodin později stáli tři sourozenci opět na schodech rodného domu, vítr rozechvíval břečťan obtočený na zábradlí a ve vzduchu se mísila vůně růží z přilehlé zahrady s nádechem něčeho nového – možná přijetí zpět do rodiny? „Změnila ses, Nadine,“ pronesl Edgar tichým hlasem. „Ale zůstala jsi jednou z nás, zachránila jsi rodinu, na které mi záleží. I otec s matkou jsou Ti neskonale vděčni, jen jim musíš dát trochu času k usmíření.“ A Thomas dodal: „Nikdy jsem ti zcela neporozuměl, moje krásná sestřičko, ale odpustil jsem Ti všechno, i to, že jsi mi v útlém dětství brala mé oblíbené hračky. Děkuji, že ses vrátila.“
Nadine každému z bratrů věnovala ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedla vykouzlit. Ne z povinnosti ani kvůli dávno zapomenuté vzpomínce na nenáviděné hodiny společenské etikety. Byl to čistý a upřímný projev sesterské lásky. S pokorou, které se naučila, si poté uvědomila, že část domova, kterou si před mnoha lety odnesla z Ashburn Hall, nezmizela. A že návrat domů může někdy znamenat více než odchod za snem svého života.
Moc se mi líbí vykreslené prostředí.
Nějak se mi nezamlouvalo jméno Naďa. Do viktoriánské doby mi moc nezapadlo. No a tak trochu jsem se rozepsala více, než jsem zvyklá při plnění úkolů. K tomuto období se možná jednou vrátím.
Nadine Witherspoonová pocházela ze staré vážené rodiny, žijící v sídle Ashburn Hall v hrabství Surrey. Byla prostřední z trojice sourozenců a zároveň taky nejméně poddajnou. Její starší bratr Edgar byl tichý, rozvážný a očekávalo se od něj, že jednou převezme rodinné sídlo a přilehlé statky, jež k němu patřily. Mladší Thomas byl živý a zvídavý, ale jako benjamínek rodiny stál vždy opodál, ve stínu svých sourozenců.
Nadine už od útlého věku tušila, že pro ni budou stanovena odlišná společenská pravidla. Soukromé hodiny tance a společenské etikety byly snem mnoha dívek, žel ne jejími sny. Prahla ve své duši po něčem zcela jiném. Zatímco jiné dívky recitovaly básně a nacvičovaly něžný úsměv vhodný na čajový dýchánek do salónu, Nadine potají studovala konstituci lidského těla. Namísto francouzských slovíček si zapisovala do svého zápisníku latinské názvy kůstek v lidské ruce a příznaky chorob, o kterých četla v lékařských knihách, tajně přinesených z otcovy pracovny.
Když dosáhla čtrnácti let, měla být poslána na Akademii pro mladé dámy v Bathu, jak bylo ostatně zvykem ve vyšších společenských kruzích. Nadine však ztropila takovou scénu, že její matka musela ulehnout na tři dny na lůžko a otec trpce poznamenal, že pýchou jejich dcera rozhodně nestrádá. I přesto jí však bylo dovoleno zůstat doma.
Ovšem největší skandál vypukl, když jí rodiče v den jejích sedmnáctých narozenin oznámili, že pro ni mají vhodného manžela, barona Athertona, váženého muže s rozsáhlým jměním, muže zkušeného, vdovce ve věku čtyřiceti osmi let. Nadine však jeho dvoření a nabídku k sňatku s klidem a důstojností odmítla, což barona Athertona hluboce ranilo. Považoval se za nejlepší možnou partii v celém hrabství a jeho okolí. „Nechci být prodána kvůli majetku, matko,“ pronesla tehdy. „Nechovám k němu žádnou náklonnost a navíc mi je velmi odporný. Můj život si zaslouží více než zlatou klec vystlanou hedvábím. Nenuťte mě, moc Vás prosím.“ I tentokrát jí bylo dovoleno zůstat doma, ovšem pod jednou podmínkou. Po jeden rok se bez odmluvy bude účastnit všech společenských událostí, na které bude její rodina pozvána a přijme možné dvoření ze strany nápadníků. Souhlasila, roční odklad byl vpravdě mnohem přijatelnější než sňatek se starým baronem.
Týden před svými osmnáctými narozeninami Nadine došla k rozhodnutí, že je pro ni stále nepřijatelné, aby žila život, jaký jí byl předurčen – vdát se, poslouchat manžela, povít mu dědice a několik dalších potomků a s úsměvem se zhostit role baronky, jež pečuje o dům a pořádá čaje o páté. Jedné noci opustila Ashburn Hall. V tmavém vlněném plášti, s kufříkem plným otcových lékařských knih a penězi, které si našetřila, odcestovala do Edinburghu, kde za nemalých obtíží a pod cizím jménem nastoupila na lékařská studia. Považte, odvážila se vstoupit na půdu, která byla do jisté doby vyhrazena pouze mužům. Po sedmi letech odloučení od rodiny, po letech plných útrap, tvrdé práce a pokory, jíž se musela naučit nejvíce, se stala lékařkou, byť dosud bez plného uznání společností. Odmítala návrhy sňatků, jimiž ji zahrnovali kolegové i pacienti, jež léčila. Její srdce patřilo lékařské vědě.
A přesto, jednoho večera, v době, kdy konečně mohla oslavit nabytou nezávislost a vypít si po náročném dni kávu, přišel telegram z Ashburn Hall. Byl napsán rukou její matky, dobře poznala její rukopis. „Nadine, vrať se prosím domů, Tví bratři čelí vážnému podezření z podvodu a Tvůj otec je vážně nemocen.“ M. W.
Netušila, jakým způsobem se matce podařilo nalézt místo, kde se usídlila. Z telegramu však byla zjevná naléhavost, obavy o bratry a o zdraví otce. I když opustila Ashburn Hall z vlastní vůle a bez rozloučení, nemohla dopustit, aby její bratři a rodina trpěli podezřením z něčeho, čemu odmítala věřit. Byla přesvědčena, že Edgar ani Thomas by nikdy nemohli být schopni tak nesmyslného obvinění, jakým byl podvod. Zabalila si nejnutnější oblečení na cestu, vzala s sebou trochu peněz a ještě téhož večera odcestovala domů.
Po svém příjezdu a značném překvapení rodiny i služebnictva se setkala se svými bratry. Otcova pracovna obložená tmavým dřevem poskytla všem dostatek klidu k vážnému rozhovoru. Edgar se jevil velmi unaveně a Thomas měl pohled plný nejistoty a obav. Nadine váhala nepatrnou chvíli, než se vrhla oběma bratrům postupně do jejich náruče. Po tváři jí stékaly slzy radosti ze setkání, najednou jako by zmizelo sedm dlouhých let odloučení.
Velice záhy se ukázalo, že oba investovali nemalou částku do společnosti, která se měla zabývat propojením Anglie a Francie podmořským kabelem. Podpisy dvou největších mecenášů na smlouvě však byly zpochybněny a s nimi samozřejmě i čest obou bratří a potažmo i celé rodiny Whinterspoonů. Ne, že by Nadine záleželo na cti rodiny, uvěřila však Edgarovi a Thomasovi, které i přes roztržky z dětství a léta odloučení, v hloubi svého srdce milovala. Nepochybně stálo za uvážení, že za jejím rozhodnutím pustit se do války za očištění svých bratrů, stála nejen touha jim pomoci, ale že nyní vyplouvala na povrch i jejími rodiči tolik opovrhovaná nepoddajnost ve spojení s tvrdou umíněností přesvědčit ostatní o své pravdě.
Nadine, navyklá z povolání lékařky na hledání příčin chorob, se pustila do pátrání. S pomocí rodinného přítele, pana Burneyho, jenž měl vlivné přátele na velmi vysokých místech ve společnosti, se jí podařilo setkat se s panem Fairfaxem, barristerem, jež měl v oboru falzifikátů značné vědomosti a zkušenosti, a byl více než ochoten pomoci vážené rodině Whinterspoonů. Podrobným zkoumáním podpisů zjistil, že podpisy Edgara a Thomase na smlouvě a na ostatních přiložených úředních listinách se hrubým způsobem od sebe liší. Navíc v době podpisu smlouvy nemohli být ani jeden z bratrů přítomni, což bylo doloženo svědectvím dvou velmi vážených občanů. Jedinou osobou, která mohla mít co do činění s podpisy smlouvy v daný den, byl pan Ambrose Keats, obchodní partner jejích bratrů, muž uhlazeného chování, s pověstí gentlemana a velmi tvrdého obchodníka v jedné osobě. Záhy vyšlo najevo, že pan Keats, zaslepen touhou po bohatství, záměrně napodobil podpisy bratrů Whintespoonových a kvůli obavám z možného prozrazení neměl při svém podlém počínání žádné svědky.
Na veřejném slyšení, před Královským soudem, pak vystoupila Nadine a sama obhajovala své bratry. S přípravami jí popravdě velkou měrou přispěl svojí pomocí i pan FairFax. Soudce i přísedící byli její projevem plným grácie a nezdolné víry v pravdu, překvapeni, ne-li unešeni. Její pečlivě vedené poznámky, svědectví dvou vážených občanů a také důkaz o náhlém převedení vysoké částky peněz na účet pana Keatse, vedly k plnému očištění Edgara a Thomase.
Když téhož večera, ale o pár hodin později stáli tři sourozenci opět na schodech rodného domu, vítr rozechvíval břečťan obtočený na zábradlí a ve vzduchu se mísila vůně růží z přilehlé zahrady s nádechem něčeho nového – možná přijetí zpět do rodiny? „Změnila ses, Nadine,“ pronesl Edgar tichým hlasem. „Ale zůstala jsi jednou z nás, zachránila jsi rodinu, na které mi záleží. I otec s matkou jsou Ti neskonale vděčni, jen jim musíš dát trochu času k usmíření.“ A Thomas dodal: „Nikdy jsem ti zcela neporozuměl, moje krásná sestřičko, ale odpustil jsem Ti všechno, i to, že jsi mi v útlém dětství brala mé oblíbené hračky. Děkuji, že ses vrátila.“
Nadine každému z bratrů věnovala ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedla vykouzlit. Ne z povinnosti ani kvůli dávno zapomenuté vzpomínce na nenáviděné hodiny společenské etikety. Byl to čistý a upřímný projev sesterské lásky. S pokorou, které se naučila, si uvědomila, že část domova, kterou si před mnoha lety odnesla z Ashburn Hall, nikdy nezmizela. A že návrat domů může někdy znamenat více než odchod za snem svého života.
Nadya si vzkaz nevěřícně přečetla několikrát po sobě. „To snad nemyslí vážně! Co to ti dva zase vyvedli?“ Vyrazila k domu pana Harrisona. S nadějí, že ji tam rodiče vše vysvětlí.
„Co to má znamenat?“ obořila se na ně, když je našla v domě obchodníka. „Dítě zlaté, James s Kirkem se dostali do pěkné šlamastyky,“ spustila na ni máma, jen co ji uviděla „ukradli Urujcům jejich Sochu hojnosti a ti je teď vězní na ostrově, dokud nezískáme artefakt zpátky. Jenže oni jej už stihli prodat za 200 dolarů panu Harrisonovi.“ „Ugh, to je od nich tak typické,“ utrousila Nadya „no tak co se dá dělat, dáme mu těch 200 dolarů zpátky a sošku přivezeme.“ „To se obávám, že nebude tak snadné, dítě moje!“ začala ze sebe překotně klopit matka celá zrudlá. „Pan Harrison chce nyní dvojnásobek!“ „Že mě to nepřekvapuje,“ uklouzlo Nadye „je to normální překupník a každý přeci ví, na čem jsou jeho obchody postavené.“ Nechtělo se jí ale tentokrát s Harrisonem vyjednávat. Byla unavená z týdenní plavby lodí a tak mu vysolila dolary, které si v Sydney vydělala. „Tady máte, ale příště na vaše podmínky nepřistoupíme!“ „To si ještě řekneme holčičko,“ utrousil Harrison a podal ji drahocenný artefakt.
„Výborně! To bychom měli! Teď ještě přesvědčit Urujce, aby mi bratry vydali.“
Má nezávislost a pohoda jsou zjevně pryč. Bratry jsem neviděla několik let. Vlastně ani nevím, jak vypadají, jaké jsou jejich rodiny. Ale pořád jsou to bráchové. Musím jim nějak pomoct. Naďa se chystá na cestu domů. Kam domů? Chystá se do bytu svých rodičů, kteří jí volali, že se bratři do něčeho zapletli, ale nedokázali jí vysvětlit do čeho. Jejich byt je stále přeplněný nejrůznějšími krámy. Staré televize, rádia, nádobí – přeci by se to ještě mohlo někomu hodit. Ale počkat, co je támhleto za bedýnky? No to snad ne. Plná police výrobků ADHFKL. Plastové nádobky plné rádoby bylinných bobulí na podporu naprosto všech neduhů. Alespoň tomu v dnešní době každý věří. Po revoluci holt byli všichni unešení svobodou a vypadá to, že mí bratři ji pojali také po svém. No a tady to jsou asi fotky jejich dětí a manželek. No výborně. Takže jedna menšina vedle druhé. Kde vlastně jsou? Rodiče se na Naďu usmívají, protože mají radost, že se po dlouhé době ukázala. Ale to, že si u nich bratříčci schovali tenhle „poklad“, jim nedochází. Musí se toho zbavit. Vzala kýbl, postupně všechny ty zázračné pilule rozdrtila, rozpustila to ve vodě a spláchla. No a teď za těmi bratry. Vyšetřovatel se s ní nechtěl moc bavit. V podstatě jí jen řekl, že z tohohle je jen tak nevyseká. Oni totiž měli tak skvělý nápad, že si postavili stánek na největším trhu v Praze a tam to své zboží nabízeli. Sice za dobrou cenu, aby vydělali, ale ani kapičku je nenapadlo, že by je někdo mohl chtít kontrolovat, že by někdo mohl mít problém s jejich zbožím, které vzali kdoví kde. Ach jo. K tomu utíkali před policisty, jednoho zasypali jakýmsi odpadem z dodávky. Zkrátím to. Chytili je a oni teď čekají na nějaký zázrak, který má ona najednou zajistit. Oni čekají? Neví, jestli čekají na zázrak rodiče nebo bratři. První věc, kterou musím absolvovat, je seznámení se s jejich rodinami. Mám strach, protože podle fotek to nebude žádná hitparáda. Vždyť jsem si to myslela. Dvě ženy v domácnosti, kolem kterých pobíhají dvě děti. Bydlí v jednom bytě nedaleko rodičů. A od těch se samozřejmě očekává, že se postarají. Tak tohle ne, to nedám. Mizím. Tady prostě nebudu. Tolikrát jsem viděla, jak tyhle případy dopadají. Nezájem lidí cokoliv řešit a ti jejich naivní rodinní příslušníci. Jdu, nechám je v tom. Tohle prostě musí zvládnout sami.
Trochu se v tom ztrácím. Kdo je vypravěč? Kdo je Naďa? Naďa se chce seznámit s rodinami bratrů? Menšiny? Jsem z toho mírně ADHFKL :-)
Jejda, už to vidím. No, taky se ztrácím. S tématem jsem nejprve hodně bojovala. Vlastně jsem to nějak nemohla první večer dopsat. Vrátila jsem se k textu v noci a sem jsem ale vložila neupravený text. Omlouvám se za chaos. A díky!
Nebylo zvykem, aby indiánská dívka získala tak dobré vzdělání, ale Nad – Ija (v překladu Dravá šelma) to dokázala. Navzdory rodičům za pomoci jednoho spřáteleného bělocha utekla před úsvitem z rodného tee-pee a vybavena lukem, šípy a jediné knihy, kterou měla, ujela na svém koni do města. Zamilovala se do vzdělání natolik, že již ve městě zůstala a dokonce později založila knihovnu pro místní obyčejné obyvatele. Přizpůsobila se životu mezi bělochy, jako by tu žila vždy. Na svou rodinu nikdy nezapomněla, ale bála se i návštěvy, vždyť by ji mohli donutit, aby se vrátila. A to ona nechtěla, má teď svůj život.¨
…
Jednoho dne Nad – Ija urovnávala knihy na policích a ometala z nich prach. V této části města bylo opravdu prašno, ještě se tu hodně jezdilo na koních a cesty nebyly zpevněné. Proto byla tato činnosti takřka denní rutinou. Nad – Ije to nevadilo, během úklidu si zároveň třídila myšlenky.
Najednou ji vyrušila kamarádka Jane: “Už jsi to slyšela? Šerif uvěznil v cele dva rudochy, prý jsou to Čerokijové!”
Nad-Ija se zastavila, ruka jí ztuhla a kniha, kterou právě nesla do poličky, jí vypadla z ruky.
“Cože jsi to říkala?” Otočila se k Jane úplně bledá.
“No, Čerokijové! Říkala jsem si, víš… jestli je třeba neznáš. Chceš se tam jít podívat?”
“Ano”, prohlásila náhle rázně Nad – Ija, zdvihla knihu, položila ji na stůl, sundala svou pracovní zástěru a bezděčně si prsty pročísla dokonale upravené vlasy.
Jane jí na ulici sotva stačila, Nad – Ija si to rázovala se zarputilým výrazem v obličeji.
“Ale, ale, copak vás sem vede, dámy?” zalaškovala s nimi šerif.
“Jdu se podívat, koho to tady držíš, pusť mě dovnitř,” odsekla Nad-Ija troufale a hrnula se rovnou k celám. Šerif se s ní nehodlal hádat, tak ji jen tiše následoval.
Jediný pohled stačil k tomu, aby Nad – Ija poznala své dva bratry. Byli starší než ona a poznala je stejně bezpečně jako před sedmi lety, kdy z rodu utekla. Oba stále stejní. A takoví budou i za dvacet let, tím si mohla být jistá. Oni však na ni koukali poněkud nechápavě a nevěřícně. Nejenže měla na sobě oblečení bělochů, ale i vlasy měla učesané po jejich způsobu, mluvila anglicky a k tomu se z ní za ty roky stala opravdová dáma. Už to nebyla malá holka, co jim tajně kradla hračky a provokovala je. Nepoznali ji.
“Proč je tady držíš?” vyzvídala Nad-Ija.
“Noo, víš, oni kradli něco v obchodě, tam u starýho Jamese, však víš..”
“Nevím,” odvětila a upřela na něj zrak. “Tohle jsou Čerokijové a ti nikdy nekradou!” Dbala na to, aby všechna slova zazněla co nejdůrazněji.
“Jak tohle můžeš vědět, maličká?” Šerif trochu váhal, už nebyl tak úplně přesvědčený o správnosti jejich zatčení.
“Vím to, protože jsou to moji bratři!” pronesla a zvedla bradu co nejvýš.
Indiáni za mřížemi sebou trhli, šerif zamrkal a otevřel pusu, Jane z povzdálí vyloudila na rtech úsměv. “Takže je pustíte?” sladce se usmála na šerifa.
“Jasně, že je pustí!” prohlásila sebevědomě Nad-Ija. “Jinak totiž bude mít potíže s celým kmenem Čerokijů a hlavně se mnou!” neodpustila si trochu výhrůžek.
“No dobrá, ale doprovodíš je co nejdál a uděláš jim kázání, jak se maj chovat.” Šerif zarachotil klíči a oba provinilci se vyplížili ven.
Co bylo potom, netřeba rozepisovat. Sourozenci se uchýlili do knihovny, Jane jim uvařila dobrý čaj a přinesla trochu koláče, který indiánští bratři nikdy nejedli, bylo veselo a zdálo se, že rodina si po letech k sobě přece jen zase najde cestu.
Nápadité ;)
Když se zapřela, tak nic na sobě nedala znát. Mohli by ji vyslýchat, ale neprozradila by žádné tajemství. Obzvlášť takové, které by ohrozilo její rodinu.
Dneska se vrátili brzo. Josef s Honzou rozrazili dveře, které ale za sebou pečlivě zavřeli a utíkali někam dovnitř.
Naďa tušila, že je zle. Před domem vydechovali zpocené koně. Dala jim napít. Na Valachovi si všimla asi půlmetrovou řeznou ránu. Stříleli po nich. Bylo jí jasné, že je konec. Tohle se neskryje.
Šla je hledat. Kde jste?
Zahladili po sobě. Správně.
Šla ukrýt koně. Ve stáji slyšela skřípot brzd auta. Rychle vzala kýbl s mlékem, které podojila ještě ráno. Zapomněla na něj.
Před domem ji čekali dva SS důstojníci a dva vojáci.
“Dobrý den, vy jste Naďa Kučíková?”
“Ano.”
Druhý esesák se rozhlížel kolem.
“Potřebuji vědět, kde se nachází vaši dva bratři, Jan a Josef Kučíkovi.”
“To nevím,” hleděla mu rozhodně do očí, “neviděla jsem je od začátku války.”
Začal se smát.
“Chápu, slečno. Můžu vám říkat slečno?”
Nereagovala, se strachem si prohlížela lebku na jeho čepici. Oba vojáci mezitím vešli dovnitř.
“Poslyšte, slečno, já se vás neptám, jak dlouho jste je neviděla, kam emigrovali nebo… kdy se vrátili. Já se vás ptám, kde jsou teď. Nemusíte vlastně ani nic říkat. Postačí ukázat. Pomůžete tím nám, a hlavně sobě.”
Nic neříkala. Mléko začalo smrdět.
Esesák to ucítil. Kouknul do vědra a pak zpátky na ni.
“Dobře,” řekla. Snad dřív, než se prozradí. “Ukážu vám. Pojďte za mnou.”
Všichni vytáhli zbraně.
“Žádné rychlé pohyby. Chci vidět vaše ruce.”
Upustila vědro, jeho rachot bylo slyšet po celém statku. Držela ruce nad hlavou.
V předsíni rychle zahnula za roh, kde měla už delší dobu připravený Sten Gun…
Uvedomila som si, že keď má toto vyznieť vierohodne, je dobré urobiť si trochu prieskum, aké výrazy sa používali aká tá doba bola, čo pre ňu bolo typické…vyžaduje si to omnoho viac práce, ale o to zaujímavejšie to môže byť :)
Ďakujem
Uvedomila som si, že keď má toto vyznieť vierohodne, je dobré urobiť si trochu prieskum, aké výrazy sa používali aká tá doba bola, čo pre ňu bolo typické…vyžaduje si to omnoho viac práce, ale o to zaujímavejšie to môže byť :)
Ďakujem
Naďa sa po rokoch vracala do hôr. Do dediny, kde vyrastala medzi ostrými hrebeňmi, zvyklosťami staršími než pamäť, a bratmi, ktorých považovala za svojich ochrancov. Odišla vtedy s hlavou plnou túžby po slobode – chcela študovať, žiť život podľa seba, nie podľa toho, čo sa „sluší“ pre ženu v jej kraji. V meste si vybudovala nový svet. Až kým neprišla tá správa. Dva dni dozadu dostala obálku s pečiatkou starej pošty z jej domova. Vnútri bolo iba jedno oznámenie: jej otec zomrel. Vedela, že návrat je nevyhnutný. Kvôli nemu. Kvôli poslednej rozlúčke. No netušila, čo všetko ju tam čaká.
Hneď po príchode ju matka odviedla do kuchyne, kde ešte vo vzduchu visel pach po chlebovej kôrke a niečom nevyslovenom. So slzami v očiach jej rozpovedala príbeh, ktorý sa zdal ako zo zlého sna: jej bratia sa zaplietli s horskými lupičmi. Dlhovali peniaze Arbenovi – mužovi, ktorého meno sa v dedine nevyslovovalo nahlas. Údajne podrazili svojich spoločníkov a utiekli s lupom. Teraz boli na úteku – a odplata visela vo vzduchu ako ťažký mrak. „Tvoj otec sa tým všetkým utrápil. Zlomilo ho to. A ja…“ hlas matky stíchol, „bojím sa, čo urobia tí muži, keď nezaplatíme.“ Naďa sedela bez slov. To, čo počula, sa jej zdalo nepochopiteľné. Jej bratia, ktorých poznala ako čestných a statočných, sa zmenili na zlodejov a zradcov? Niečo sa muselo stať. Niečo, čo nevidela. Ale jedno bolo isté – otec bol mŕtvy, matka vystrašená a dom bez mužskej ochrany sa stal terčom. V duchu jej vírili otázky. Musí niečo urobiť. Nemôže matku nechať napospas. V dedine existovala stará cesta, taká, ktorú si ženy volili iba vo výnimočných prípadoch. Stať sa burrneshou – zaprisahanou pannou, zriecť sa ženského života, snov aj lásky, a stať sa mužom v očiach zákona i komunity. Prevziať zodpovednosť, nosiť zbraň, a chrániť rodinu. Ale… dokáže to? Má sa naozaj vzdať slobody, za ktorú kedysi bojovala? Pozrela na matku, ako sedí sklonená nad šálkou čaju, a v tej chvíli pochopila, že čas rozhodnúť sa prišiel. Ale možno, možno, ešte existuje iné riešenie. Také, ktoré nespočíva v obeti, ale v odvahe vybočiť z oboch ciest.
„Elpis, nebyla jsi tu opravdu dlouho,“ povzdechla si smutně matka. „Tví bratři tu už nejsou. Na jaře je zajala Caesarova armáda, když se snažili ukrást vedle ve městečku krávu. Od té doby jsou uvěznění a budou součástí císařských her.“ „Myslíš tím mami, že budou bojovat v aréně?“ „Ano, už během pár měsíců. Elpis se zarazila a představila si svého malého bratra, vždycky tak trochu neduživého, jak bojuje o svůj život. Podívala se na svou ustaranou matku, která tu zůstala sama a rozhodla se, že se pokusí bratrům pomoct. Vždyť v amfiteátru nebojují jen muži. Poslední dobou už slyšela o jakýchsi amazonkách. Cítila se silná a věděla, že by tak mohla zúročit všechno to, čím už si prošla. Rodiče se tenkrát zlobili, když nechtěla být jako ostatní ženy jen manželkou a matkou. Naštěstí na to nedbala. Byla vysoká, svalnatá a odvážná. Ihned věděla, že teď nemá jinou volbu. Třeba se jí podaří bratry pustit na svobodu, když se dostane mezi bojovníky. Sbalila si jen pár věcí a vydala se do Verony – jediného místa, kde se zápasy konaly. Nejdřív se na ní dívali ti muži u brány trochu nedůvěřivě, ale ukázala jim, jakou má sílu a odhodlání. Odvedli ji pak mezi ostatních pár žen, které se také připravovali na boj. Během pár dní už mezi ně zapadla a mohla pomalu začít sledovat, jak tu vše probíhá. Učila se každým dnem, hledala každou příležitost, kterou by mohla využít, aby vymyslela dobrý plán. Týdny i měsíce ubíhaly a Elpis cítila, že se blíží čas, kdy bude moct konečně něco podniknout …
Sluha nakoukl do pokoje a v první chvíli měl pocit, že na terase sedí socha. Paní domu, Nada-san, seděla na rohoži, pohled upřený do zahrady a zdálo se, že je myšlenkami někde úplně jinde. Sluha se jí neodvážil vyrušit.
Její manžel byl povolán do Kjóta, zítra se vydávají na cestu. Zařízení palankýnů a ubytování po cestě jí starosti nedělo, dostala však kratičký vzkaz od Jukiko-san, manželky jejího staršího bratra, která jí prosila, aby jí navštívila okamžitě, jakmile dorazí do Kjóta. To paní Nada-san vyděsilo. S bratrem se neviděla od té doby, co se provdala. S jeho manželkou si vyměňovaly dopisy a posílaly si dárky, ale vždy do byla jen nutná společenská zdvořilost. A teď tohle. Cítila se jako na jehlách, věděla, že se něco děje, ale odpovědi mohla dostat jenom v Kjótu.
Ihned po příjezdu obstarala koupel pro manžela, připravila mu jeho nejlepší obřadní kimono a popřála mu hodně štěstí na jeho schůzce. Po jeho odchodu se v rekordním čase sama upravila a převlékla na návštěvu u příbuzných. Nakonec se rozhodla pro tmavě zelené kimono se vzorem volavky.
“Ohajó gozaimas, Jukiko-ča. Děkuji za vaše pozvání. Je to od vás milé. Jak dlouho jsme se neviděli?”
Úvodní zdvořilosti probíhali podle očekávání. I když by se Nada-san nejraději hned zeptala, co se děje, musela se nutit do klidu, usmívat se, mluvit o tom, jak se mají děti a nechat na Jukiko-san, kdy se rozhodne přejít k věci.
Vypily dvě konvičky čaje a zrovna uždibovaly daifuku, když se Jukiko-san zeptala: “Nedostala jste náhodou nějakou zprávu od vašeho pana bratra?”
Konečně se dostaly k věci. Nada-san musela krotit svojí zvědavost a rozrušení. “Vůbec žádnou zprávu jsem nedostala.” Sladce se usmála. “Však víte jaký je Haruto-san, nikomu se s ničím nesvěřuje, rád si vše promyslí a rozhodne sám. Proto jsem byla moc ráda, když jste mi napsala. Pokud mohu být nějak užitečná, stačí jen říct. Koneckonců jsme rodina, že?”
“Právě, jsme rodina.” Paní Jukiko se rozhlédla a téměř neslyšně zašeptala: “Zvažuje zradit pana Takedu a přidat se k Nobunaga-sama.”
Zastavilo se jí srdce, to by znamenalo jistou smrt pro ně pro všechny. To přece nemůže být pravda…
Naďa a její bratři
Určitě neusne. Tohle bude nejhorší a nejdelší noc jakou kdy zažila. Za pár hodin bude svítat. Musí něco vymyslet. Její bratr Thomas urazil lorda Smithe. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a vyzval ho na souboj. Tak se v Anglii v 19. století řeší malicherné spory mužů. Oba její bratři odjedou za svítání k nedalekému lesu. George jako sekundant.
To nemůže dopustit. Ale co může udělat. Jak se jenom dostane na místo, bude jí někdo z mužů vůbec poslouchat? Dívka jejího věku nemá moc možností jak souboji zabránit.
Ale přece nedovolí bratrům aby tam odjeli. Pokud něco nevymyslí bude ráno pozdě. Slyší bratry řešit jak na protivníka, jakou zbraň vybrat. Oba se snaží skrýt strach jeden před druhým. Kuráž si dodávají tím nejlepším vínem, které našli. Co když je to naposled?
Už to má. Kde že jsou ty kapky, které před nimi schovávala její babička, lady Margaret? Musí je najít. Babička je užívala na spaní a vždycky je varovala že se k nim nesmí ani přiblížit.
„2 kapky léčí, 10 kapek tě otráví, 20 kapek.. a už se neprobudíš.“ říkala babička.
To je ono! Radostí nadskočila. Raději bratry trošku omámí než aby je ztratila. Zašla za nimi dolů.
„Můžu vám ještě dolít?“ usmála se a věděla že už se nemusí bát.
Tohle mě bavilo a moc. :)
Rozhodnutí
Naďa ztěžka vystoupila z létajícího auto portu. Vrací se domů z denní služby Celosvětového holografického video vysílání unavená. Pracovala tam jako jedna z významných moderátorek. V pokoji si sedla do křesla k levitujícímu stolku a hodlala se něčeho napít. Vtom si všimla blikajícího video snímače. Ten zaznamenával chod událostí v domácnosti.
Pustila si záznam a zděsila se. Zahlédla příchod ozbrojenců Systému, jak tvrdě zatýkají její dva bratry. V rámci ochrany lidských práv jim bylo přečteno zdůvodnění: Kritikou Vůdce Systému jste překročili právo na svobodu slova.
Před deseti lety byl vyhlášen Nový světový řád a k tomu vypracován Systém, jenž by chránil jeho řádné fungování. V čele stál neomylný Vůdce Systému. Naďa s ním už dělala dva rozhovory, ale nijak se k němu blíže nedostala. Vstřícnějším se stal Kancléř Systému, který zprostředkovával setkávání Vůdce s veřejností.
V dané souvislosti ji hned ji napadlo, že by ji Kancléř mohl pomoct. Proč by ale měla bratrům vlastně pomáhat? Vždyť jsou to hlupáci, v dětství nedokázal ochránit ani vlastní hračky, kolikrát jim je ukradla a hrála si s nimi na tajném místě… A oni? Mlčeli, pardon – spíše brečeli jako berani, to bylo všechno… Nezvládli ani žádné studium, neměli žádné životní plány… Pořád jen mleli dokonala něco o svobodě každého jedince a o jeho právu na vlastní cestu životem. Naďa se ušklíbla. Je přece logické, že tohle v žádném případě není v souladu se Systémem, kde má každý přesně určené svoje místo.
Co má dělat? Napila se hexan nápoje… ten přispíval k rozšíření vědomí. V mlze zahlédla sama sebe… nic nedělá, nejedná… a během několika dnů ji zatýkají ozbrojenci Systému přímo ve studiu při vysílání. Následuje další obraz… Volá Kancléře… ten si ji zve k sobě… už ví, co bude následovat… ve virální posteli ji znásilní… Jak často o tom slýchávala od svých kolegyň… Mezi funěním jeho tlustého sto čtyřicet let starého těla slyší… „jen drž, drž, určitě tvé bratry pustím…“. Pozor, ještě je tam detail… Po aktu kancléř oddechuje, hned ji posílá pryč, nezapadá do jeho sociálního žebříčku… Při odchodu spatří odloženou Kancléřovu světelnou pistoli. Ne, ne, ne! To nesmí…! Naďa to přesto udělá… Jedná bez přemýšlení, citem. Chopí se pistole, umí s ní dobře zacházet… vyšle smrtelné paprsky do těla Kancléře. Ten ječí a škvaří se na uhel, drobný černý prach vniká Nadě do úst. Až se rozkašle…
Naďa se náhle probrala… Co dělat…? Ještě chvíli přemýšlela, než se rozhodla. Připadalo jí, jako by Kancléř její volání očekával. To ji překvapilo. Souhlasil se setkáním.
Naďa si objednala k přemístění létající auto port. Jakmile se v něm usadila, spustil se odkudsi plyn. Naďa pochopila, co to znamená, slyšela o tom vyprávět… Nadýchá se jedovatého plynu a během několika minut zemře.
Na interní obrazovce auto portu naskočil Kancléř. Tváří se vážně. „Je mi líto, slečno Naďo,“ říká. „Ale… Dáme najevo sílu Systému. A i to, že je spravedlivý pro všechny vrstvy, to jest – kdokoliv se vůči němu proviní, bude potrestán, ať již má ve společnosti jakékoliv místo. Tedy – i když jde o významnou moderátorku Celosvětového holografického video vysílání. Takový úlovek posílí propagandu Systému.“ Na závěr se ušklíbne. “Mimochodem… monitorujeme každý kousek vědomí, myšlenek, obrazů všech lidí… Věděl jsem, co připravujete…”
Ladko, líbí se mi, jak tu ve cvičeních tvůrčího psaní dokážete střídat styly i žánry. Tuhle spisovatelskou vlastnost si pěstujte – je totiž vzácná!
Když se Naďa vrátila do svého rodného kmene, zjistila, že její bratři byli obvinění z čarodějnictví. V kmeni platila jiná pravidla než v moderní civilizace. S Nadiným odchodem se na rodinu většina kmene dívala s despektem. Stačilo, aby vybočoval pouze jeden člen rodiny na to, aby celá rodina byla odstrčena na okraj jejich společnosti. Natož, když teď její bratři byli obviněni z nejhoršího možného trestného činu, rodina okamžitě spadla společenské dno a ztratila svůj hlas.
Naďa vždy své bratry podporovala ve zvědavosti, vynalézavosti a objevování nových věcí. To vedlo k tomu, že bratři hledali různé způsoby, jak udělat život jejich kmene v lese lehčí. Přišli na to, jak jednoduše a rychle rozdělat oheň. Dokonce i za ztížených podmínek jako je mokro. To náčelník označil za akt čarodějnictví. Nedokázal si vysvětlit, jak by to obyčejný smrtelník zvládnul. Přece jinak než jejich dlouholetým zavedeným způsobem to nejde.
Trest za čarodějnictví je smrt. Naďa se snažila kmenu a náčelníkovi vysvětlit, že se o žádná kouzla nejedná. Snažila se dokázat, že oheň takto umí rozdělat každý. Ale marně. Naďa a její rodina byli považování za vyvrhele a nikdo jí nechtěl vyslechnout. Nehodlala se ale vzdát, chtěla své bratry zachránit. Rozhodla se, že jediný způsob, jak zachránit své bratry je, stát se náčelníkem. Podle tradice kmenu, Naďa vyzvala náčelníka na souboj o jeho post, který on musí přijmout. Boj o postavení náčelníka se odehraje při následujícím východu slunce…
Dobrý den, posílám další cvičení.
Děkuji a přeji hezký zbytek dne :)
Cesta okolo hradu byla – ostatně jako vždy – plná lidí. Na proplétání davem si Naďa velmi rychle zvykla. Byl to vlastně druh boje a Naďa bojovala celý svůj život. Nejdřív jako malá se svými bratry, poté s rodiči, když chtěla jít studovat diplomacii k Lady Pauline, ale celá její rodina lpěla na tradiční službě u městské stáže. No a nyní nejčastěji během vyjednávání či hledání a obhajování důkazů – nebo při každodenní cestě domů touto prašnou cestou.
Jakmile s plnou náručí starých svazků Naďa konečně protančila malou předzahrádkou svého skromného domku na samém kraji města, čekalo ji nepěkné překvapení.
Listina na jejím prahu byla nepřehlédnutelná. Vztek na své nezodpovědné sourozence za další nepovedený žertík, jenž jí spaloval za živa, když četla na první pohled velice důležité psaní, velmi rychle vystřídal strach.
První domněnka, která jí utkvěla v paměti, byla vcelku správná, jenže se zdálo, že tento problém bude větší, než jakýkoli z těch předešlých.
Její dva bratři byli po celém království známí vtipálci – tu některý z nich pro zábavu ukradl koláče hlavnímu kuchaři, tu vypustili krysy na nádvoří, jen aby viděli, jestli Jeho královská Výsost zvládne vyskočit na povoz v panickém strachu z hlodavců.
Vždy jim ale jejich legrácky procházely. Nadě se je díky svému postavení většinou povedlo prohlásit za nevinné, i když si to nezasloužili.
Ač byli oba mladí, rychle se v městské stráži dostali do vysokých pozic a získali si – dle Nadi naprosto neoprávněný – respekt samotného krále.
Ale problém, do kterého se tentokrát namočili, byl mnohem závažnějšího rázu. Podle slov na tomto sdělení se pokusili přepsat seznam klenot Jejího Veličenstva.
A to mohlo znamenat jediné – její povedení bratříčci chtěli ukrást jimi střežený poklad přímo ze středu zámku!
Naďa věděla, že jestli jim chce znovu pomoci, bude muset zapojit své veškeré diplomatické schopnosti a dát v sázku těžce vydobyté postavení.
Možná ani to nebude stačit.
Tohle hraničilo s velezradou – byť to možná její bratři nemysleli zle – a zavánělo to dost ostrým politickým bojem.
Naďa si nalhávala, že si účast v této kauze ještě rozmyslí. Předem totiž bylo jasné, jak se rozhodne.
Byli to přeci jen její paličatí a otravní sourozenci a i když si to Naďa nechtěla přiznat, vyhlídka dalšího riskantního souboje se jí více než zamlouvala.
“Pamatuješ jak nám Naďa kradla hračky?
“Pamatuji,” usmál se do tmy Libor. “A jak si u táty vydupala Báňskou průmyslovku,” pokračoval Vilda, mladší z bratrů.
“Ticho tam nahoře,” ozvalo se ze spodní palandy. Oba bratři na chvíli skutečně zmlkli. Z potetovaného Arnošta, kterému chyběly tři přední zuby a škvírou po nich s oblibou po všech plival, měli respekt. Teprve když začal pravidelně oddychovat si Libor posteskl. “Neměli jsme to dělat, už kvůli ní.” Sice neměla k ráně daleko, ale vychovala nás. Stála při nás, když jsme ji nejvíce potřebovali. Kvůli pár tisícovkám na poště tu teď budeme hnít.”
“To si piš, že tu shnijete, pokud nebudete držet hubu.” Ze spodní palandy vyletěla obtloustlá postava, ve tmě našmátrala jednoho z bratrů, smýkla s ním a praštila o zem. Libor zůstal ležet tam, kam dopadl.
Naďo, Naděnko, chci být zase od tebe bit, fackuj mě a hoň mě s proutkem.” Liborovi se hrnula krev z nosu. Bylo mu to jedno. Toužil být zas tím malým klukem a nechat se pohlavkovat. Jeho vzpomínky mu ulehčily bolest, necítil chlad z podlahy, ani plivnutí spolutrestance. Naprosto se oprostil od přítomnosti a náhle ucítil vůni sena, uslyšel šumění větru a viděl lesklou hladinu rybníka za jejich chalupou. Bylo krásně, vánek mu hladil tváře a v ústech cítil chuť prvních třešní. Najednou si uvědomil tu sílu myšlenky. Myšlenky která mu pomůže přečkat i ten nejhorší trest.
Jani, moc hezké detaily a popisy. Skvělá práce!
Dnešní ráno jsem nemohla dospat. Už jsem měla otevřené oči a netrpělivě čekala, až zazvoní budík. Dnes mě čeká velký den. Trochu mě bolí hlava, protože jsem s kolegy o víkendu slavila. Nebylo to takové ledajaké slavení, ale slavila jsem svůj úspěch.
V práci jsem byla povýšena přímo na ředitelku uznávané banky Artigol, což je nejmodernější banka, a troufám si říct, nejmodernější banka na celém světě. Z velké části je řízená vyspělou umělou inteligencí jménem RONOM. Je to vlastně první banka své generace řízená umělou inteligencí.
Umělou inteligenci jsem navrhla a vytvořila já. Trávila jsem nad tím spousta času. Svůj osobní život jsme musela dát na vedlejší kolej. Pro mě byla hlavní jenom práce. Nic víc neexistovalo.
Budík zvoní a já s radostí stávám. Ranní paprsky se snaží prosvítit rudě hedvábné záclony, které osobně navrhla moje kamarádka návrhářka Kamila.
Rozstáhnu závěsy a slunce se na mě usmívá v celé kráse. Otevřu větračku u okna a uslyším děti, jak zběsile vbíhají do školního autobusu. Když si vzpomenu na svá školní léta, tak se nad tím musím smát, protože jsem pokaždé nestíhala svůj autobus a do školy jsem věčně pozdě.
Do kuchyně s robotickou linkou, kterou jsem osobně navrhovala a konstruovala, tak rychle přispěchám ke kávovaru. Každé ráno potřebuji čerstvě umletou kávu, abych začala normálně fungovat. Do zásobníku sypu černá zrnka, která postupně naplnují svoji sycenou vůní.
Mezitím si ještě suším dlouhé tmavé vlasy, které právě dostaly svoji ranní hygeinu.
Pak zapnu tlesknutím ruky velkou celoplošní televizní obrazovku vyvěšenou na hořejší zdi. Běží ranní zprávy. Zatím hotovou kávu dochucuji dvěma lžičkami cukru.
Jdu blíž k obrazovce a tam uvidím svojí tvář. Pyšně se usměju, tak nějak to čekala. V ruce mám bílý hrnek horké kávy, kterou pomalu usrkuji.
Slovo si vezme brýlatý a trochu nervozní reportér jménem Alex: ,, Dobré ráno, vítám vás u ranních zpráv. Dnes nastupuje do uznávané banky a jako první řízenou umělou inteligencí v celé historii nově jmenovaná ředitelka Nada Horsová. Právě tato úžasná a cílevědomá žena navrhla a vytvořila umělou inteligenci jménem RONOM.”
Náhle uslyším zvonek. S překvapením sebou trhnu. Návštěvu rozhodně nečekám, protože za půl hodiny musím do práce. Přesto jdu otevřít. Odemknu hlavní zámek a pomalinku otevírám, k mému překvapení a radostí vidím své dva mladší bratry. Jeden hodně vysoký. Má na sobě tmavé džíny a modrou košili s ohrnutými rukávy, hodně štastný, že mě po velmi dlouhé době vidí. To musí být Tom. ,,Ahoj Nado, rád tě vidím.”
Druhý bratr má na sobě propocené tmavé tričko a slunečný brýle. Jeho prázdný výraz mluví za vše. To je Lukas, už od dětství byl hodně do sebe uzavřený. Vůbec mě nepozdraví.
,,Můžem dál Nado?” ptá se Tom
,,Víte, já ted musím do práce. Dnes mám důležitý den, a nerada bych to promeškala.”
,,Jasně. Pro tebe byla práce vždycky přednější než my. Dobrá zpráva je, že do té práce půjdeš ale předtím ti dáme jasné instrukce, co pro nás uděláš. Milá setřičko, dnes skloubíš svojí kariéru i s náma.”
,,Cože?”
Tom vytahuje pistoli a namíří na mě.
Páni, Miroslave, to vaše příběhové nastavení by se dalo využít pro napsání celé knihy. Díky moc za sdílení a těším se na další vaše příspěvky!
Naďa položila telefonní sluchátko a zadívala se na televizi, kde běžely zprávy. Hlasatelka právě četla zprávy, ale ona nevnímala. Nahmatala dálkový ovladač a televizi vypnula. “Moji bratři,” znělo jí hlavou, “zatčeni… Podezřelí z pašování drog… A ona se musí dostavit k výslechu…”
Příslušník Bezpečnosti, sotva se posadila na židli, jí nabídl kafe.
“Ne, díky, raději bych co nejdříve šla…”
“Jen žádný spěch,” pokusil o úsměv se druhý, zřejmě hlavní vyšetřující policista v civilu, “nějaký čas budete potřebovat, abyste si na všechno pěkně vzpomněla.”
Dívala se z okna, do prázdna. Jen ať všichni pochopí, že ona tu být nechce.
Uplynuly dlouhé minuty a po formalitách jí hlavní vyšetřující podal fotografie. “Poznáváte to?” řekl a rozepínaje si šedě bezbarvé sako se posadil naproti za psací stůl.
“Co?… Co to…?” hledala slova Naďa.
“Víte, kde to je?”
“No, to je přece moje… Vlastně byla to moje skrýš. Ale to už je docela dávno…”
“A ty hračky – poznáváte?” Pokynul hlavou vyšetřující. Téměř mu “zasvítil” zevnitř omšelý límec košile za krkem.
Naďa věděla, nač se dívá a co to je za hračky. Vždyť to byla její skrýš, kam si je nosila, kde si s nimi hrála – poté, co je bratrům brala. Možná by se dalo říct, že jim je kradla…
“Je to už fakt dávno. Z dětství.”
“Čí jsou?!”
“Co čí je?”
“Ti plyšáci! Medvídek, sloník, opička!” vyšetřující udeřil, s každým slovem do stolu, tlačil hlasem, pak se napřímil nad stolem jako socialistický monument.
Nadě se sevřelo hrdlo – má bratry udat? Možná to je jenom hra na otázky, když odpovědi jsou už jasné.
Konečně za ní cvakly vchodové dveře krajského vyšetřovatelství a mohla se nadechnout. Pak vydechla všechnu stísněnost a vyrazila šedou ulicí domů.
“Jménem republiky…!” hřímal soudce, ale Naďa slyšela už jen hukot vlastních myšlenek. “Je mi to líto… Omlouvám se, kluci. Odpusťte, že jsem vám brala hračky… Měla jsem tu skrýš dávno zničit. Je mi líto, že jste ji museli najít… A pak použít takovým způsobem. Raději jsem měla ty hračky sama rozpárat…”
Nadě bylo úzko. Měla najednou pocit, že příliš brzy odešla z domu, oddělila se, nechala všechny jejich osudu. A ten nebyl tak jednoduchý.
Když je odváděli v poutech ze sálu, zalkla se, ale přece jen ze sebe dostala: “Promiňte mi to…”
Úkol splněn. :) Jen pozor na opakující se slova (např. „zprávy“ v prvním odstavci).
Dlouho se s nikým z rodiny neviděla a tak teď stála před domovními dveřmi celá nesvá, Po letech v emigraci se konečně tři roky po sametové revoluci odhodlala podívat ze Švédska domů. Otevřel jí bratr Jan a z bytu páchlo vařené zelí. Jako by se tu na těch dvacet let zastavil čas. Zase si uvědomila, proč vlastně utekla, zase cítila jeho drsné doteky na svém dětském těle a měla sto chutí zmizet znovu, jenže už zmáčkla zvonek, dveře se otevřely a po pár překvapených pohledech a jednom nesmělém ahoj bylo jasno. Vůbec se nezměnil a jestli ano, tak k horšímu.
„Co si myslíš?“ ucedil mezi zuby po chvíli. „Přijdeš si a čekáš, že na tebe budeme milí? Táta možná, vždycky tě měl radši než nás, ale mě je to, Naďo, u prdele. Mě jde o mě, rozumíš, jen o mě samotného. Jestli seš tady proto, aby ses s našima udobřila, máš smůlu. Nejsou doma. No, co čumíš? To jsi vážně tak blbá, že to nechápeš? Ne. Nic neříkej, mlč a bude nám všem líp. Vždycky jsi byla divná, rodina pro tebe odjakživa nic neznamenala. Jít si za svým cílem a mít plnou hubu keců o tom, jak jsi nezávislá, jasný, úplně tě vidím, jak na mámu řveš a práskáš dveřmi. A víš co? Vůbec jsi se nezměnila. Princezna, co nám přišla nastavit střevíček. Jsi kráva, nic víc. Řekni mi jedno, proč ses, do prdele, neozvala? Tolik roků, víš, že už mám desetiletou dceru? A Filipova už měla první krámy a ty nic, zalezlá někde v závětří. A buď ráda, že naši nejsou doma, protože bych ti musel asi rozmlátit tu tvojí nabubřelou držku. Tři roky k nám chodili policajti a bylo jim vidět na ksichtě, že si myslej, že tě táta oddělal. A víš co? Po těch třech letech jsme tomu vážně začali pomalu věřit. Když tátu konečně sebrali a obvinili, bylo to spíš vykoupení. Konečně to mezi náma udělalo trochu jasno. Jo, přiznal se. Tak moc tě měl rád, že se radši přiznal, že ti pomáhal zdrhnout za kopečky, než aby se podíval pravdě do tváře a řek jim, že seš jen obyčejná špína, co se zdejchla s prvním dementním vožralou, na kterýho natrefila. Půl roku byl v kriminálu, půl roku na něm makali. Kdo by se nepřiznal. A máma se z toho napůl zbláznila. Docela to stačilo, protože máma byla napůl magor vždycky, takže teď už je díky tobě kompletně mimo. Víš vůbec, kam šli? Jasně, že ne. Šli na hřbitov, k hrobu máminých rodičů. Šest let po tvým zmizení tam nechali udělat zlatej nápis s tvým jménem. Už tě prostě pohřbili, takže jestli pro nás moje milá sestřičko můžeš něco udělat, tak jen jediný. Zůstaň mrtvá a nerozbíjej svět, co jsme jim kvůli tobě museli s Filipem vytvořit. Už jsou moc starý na to, aby se smiřovali s něčím novým.“
Zabouchl jí před nosem a nechal jí stát na chodbě. Napadlo jí, že se chová trochu hystericky a kytku, kterou držela v ruce, položila na práh s tím, že se zkusí vrátit ještě večer.
On se za dveřmi zhroutil na botník. „To snad není možný,“ šeptal si a měl pocit, že se zblázní. Vážněš doufal, že už jí nikdy neuvidí. Ani on, ani nikdo jiný z rodiny a přátel. Copak musí stejnou hrůzu prožít dvakrát aby si uvědomil, co všechno ho to její sobecký rozhodnutí stálo?
Když tenkrát s bráchou našli tu mladou zfetovanou holku, co se jí tak náramně podobala, fakt si mysleli, že je to ona, tedy až do chvíle, kdy zjistili, že nemá na zadku to hnědý mateřský znamínko. Jenže nebyl problém jí ten kus kůže a ještě pár dalších kusů odevšad odříznout. Pro ně byla prostě už kolik let let mrtvá. I táta se potom docela srovnal a máma přestala bláznit, všechno bylo dobrý, všechno bylo dobrý. Ale to se teď určitě změní. Jan neměl změny rád. První, co ho napadlo, když se vynořil z těch příšerných vzpomínek bylo, že jí zabije. A proč ne? Stejně už byla pro všechny mrtvá.
Aniž by to sama chtěla, tak přiletěla do města letadlem. I lidé, kteří ji rozpoznali byli ve velkém šoku, že ji viděli někam letět. Ne, že by měla extrémní závratě nebo třeba jiná traumata, která mohla v minulosti zažít, ale nerada podporovala jakýkoliv životnímu prostředí znečisťující prostředek. Počínaje auty až přes letadla. Proto od dvacátých let jezdí jen na kole a zřídka se sveze hromadnou dopravou, když je to potřeba. Ale v autobuse se už také pár let neukázala. Byla to zprvu její vnitřní vzpoura v reakci na rapidně stoupající oxid uhličitý v ovzduší. Později tento její boj přerostl v něco většího.
Jenže teď už neměla na výběr a sama tak nějak tušila, že pobouření lidé, kteří ji v letadle uvidí toto její vycestování okamžitě rozšíří do světa. Byla však přesvědčena, že tohle je její nejmenší problém. Sama neodhadla, zdali se ještě někdy vrátí zpátky. Žila v přítomném okamžiku bez jasné budoucnosti. Nesnášela tento pocit. Nemohla snést, že v něm zase musí žít.
Na letišti ještě před přistáním měla domluvený tajný útěk. Neprovedla vesměs nic zlého, ale věděla, že se nemůže mezi cestující promenádovat a být jim všem, tolik na očích. A věřte tomu nebo ne, tady na tomto letišti to byla v posledních týdnech hlava na hlavě. Samozřejmě, že ji lidé zaznamenali, když vystupovala a rozneslo se to, jak se to ještě nestalo žádnému skandálnímu drbu v historii. Naštěstí ji nikdo nevypátral a s domluveným řidičem odjížděla po lesní cestě z města do vesnice.
„Kdybyste přijela před dvěma týdny, tak by tu tak mrtvo nebylo,“ prohodil do ticha řidič. Snažila se jeho slova nevnímat. Věděla, že má naprostou pravdu. Všichni se stěhovali. Bylo velmi pravděpodobné, že už ve vesnici nepotká ani živáčka. Nicméně potkala aspoň toulavou kočku, kterou si jen letmo pohladila. Nebyla schopna se na ni pořádně podívat, jelikož věděla, že ji tady bude muset nechat. Ani řidič nechtěl vjíždět do samotného středu vesnice. Počkal na ni někde na kraji mezitím, co se ona snažila brodit zarostlými cestičkami. Bylo jí hned jasné, že to tady poznávat nebude. Však tu od dvacátých let nebyla, co se odstěhovala do Států. To byl její poslední let před třiceti lety, kdy se zařekla, že už nikdy nebude dopravce podporovat. Jenomže v této době se však potřebovala vrátit zpátky do vesnice. Zpátky domů.
Nezabralo jí příliš času, než dům našla. Sama se zdráhala vejít dovnitř, radši se procházela, a ještě o tom přemýšlela. Chtěla právě konfrontaci s realitou oddálit. Nadechla se a porozhlédla se. Vyděsilo ji slabé mňouknutí. Kočka ji celou dobu sledovala. Až teprve teď si všimla, jak je vyzáblá. Cítila se mnohem hůř. Věděla, že jí však vnitřek domova radost také neudělá, a tak společně s kočkou po boku dovnitř vešla.
Obešla všechny místnosti, kterým nezbývalo než pár dní života. Všimla si, že jí také rodina nechala její pokoj. Dokonce i s jejími věcmi, a to ji dojalo. Mysleli si, že se ještě někdy vrátí. Prodrala se i do pokoje svých dvou bratrů. Strop byl propadlý, sesunula se střecha v části nad dveřmi, takže místo dveří byla díra menší jak obdélníkové okno. Kočka tamtudy proskočila snáz, jen ona se musela snažit. Kočička na ni zvědavě koukala a pochodovala po stole. Přišla k ní a jemně ji položila na zem, aby si mohla prohlédnout, co na stole zbylo. Svých věcí tady měli málo, ale výstřižky novin s fotkami jejich sestry zde nechyběly. Ani jí to nepřišlo děsivé, spíše smutné. Kočka jí znovu skočila na stůl, pošlapala noviny a zaryla do nich své drápky. Trochu se na ni zamračila a znovu ji zvednula a chtěla přesunout. Tentokrát se však kočka polekala a sama zběsile ze stolu utekla. Rozházela tak většinu papírů na stole, které po ní musela posbírat. Ani nevěděla, k čemu jí to bude, uklízet tady přece nemá smysl. Nakonec si to však svůj význam našlo. Objevila čistý přeložený papírek, na kterém něco z druhé strany stálo.
Posadila se a čekala, než si vzkaz přečte. Popadla ještě polekanou kočku, hladila ji na klíně a snažila se tak uklidnit jak ji, tak i sebe. Nezbývalo moc času. Může si buď dopis přečíst teď anebo vlastně už nikdy. A tak ho tedy přečetla. Byl od jejích bratrů. Oni věděli, že přijde. Sama by na to nesázela, protože ví, k čemu se před lety pro sebe upsala. Zprvu pro sebe a poté pro lidi. Ale oni stejně věděli, že by mohla přijít. A i kdyby ne, tak na tom už stejně moc nesešlo. A co nyní? Nyní měla na výběr. Zůstat nebo odjet.
Řidič dlouho nečekal. Za pár hodin odjel. Odjel sám. Nenamáhala se za ním zajít. Našla si ještě konzervu pro sebe a kočku a zůstala tam s ní. Věděla, že ji tam nemůže nechat. Už tam nechala svou rodinu, tak aspoň tu kočičku neopustí.
Za pouhých osm dní se po místě jako kdyby slehla zem. Ale nebyla to zem. Byl to oceán. V té době už všemi médii kolovala zpráva, jak poslední Polynéský ostrov zaplavil oceán kvůli tání samotného Grónska. A sice by se ještě nějaké ledovce na severu našly, ale naděje už žádná nebyla. Bylo jen otázkou dalších pár dní než národy, které zůstaly propadnou panice a zhroutí se nad smrtí Nadi Thunbergové, ženě stojící za vybudováním nejglobálnější organizace bojující za udržitelný život na naší planetě. Žena, jež byla v neustálém boji za přírodu s přísným životním režimem, která před týdnem odcestovala na ostrov do ohroženého rodného ostrova kvůli zprávě, že její bratři ještě před několika týdny vykrádali jiné ostrovy, které už jsou několik dní pod oceánskou hladinou. Údajně to není vše, také totiž pobíjeli místní obyvatele kvůli nedostatečné kapacitě k jejich přepravě. Žádné lodě už pro ně nebyly. Dalo by se říct, že je chtěli ušetřit trápení.
Avšak jediná Naďa, která se za společnosti jednoho z posledních tvorů na ostrově nechala pohltit oceánem, věděla, jak to doopravdy bylo. Zdali vyvražďovali, to už se nikdy nedoví, jenže to, že obětovali sami sebe a poslali, co nejvíce obyvatel na své lodi do bezpečí, se kterou na ohrožené ostrovy připluli, už jistojistě věděla. Věděla, že aspoň pár lidí připluli zachránit a sami tam zůstali. Tak jak by potom mohla Naďa odletět zpátky do Států a upřímně se lidem podívat do očí? Tak jak? Udělala, co nejvíce mohla. Udělala, jak nejlépe dokázala. Ale svou maličkost nad celým světem si nemohla zapírat.
Za dveřmi byl slyšet šramot, Naďa věděla téměř jistě,že to není myš. Otevřela skříň a tiše skládala věci do malého kufříku.Už nebude čekat, musí hned zítra zmizet. Sledují ji i její přátele a ona nemá na výběr, jednou se dala na výpomoc partyzánům. Odjede na vesnici, dlouho neviděla rodiče a nemá o nich žádné zprávy.
Ráno vypila kávu bez které si nedokázala představit den. Při pohledu do zrcadla si musela přiznat,že nevypadá svěže,kruhy pod očima, pramínky prošedivělých vlasů, které ji nezbedně padaly do čela a zakrývaly vrásky.
Maminka se jistě vyleká a tatínek …? Zarazilo ji pomyšlení, že by je už nikdy neviděla. Z hluboka se nadechla a vyšla do sychravého rána. Nepřestávala se ohlížet, ale tentokrát se zdálo,že odešla nepozorovaně.
Vlakové nádraží nebylo daleko,a tak za chvíli seděla v přeplněném ranním kupé. Posadila se vedle starší paní,která se usmála, tolik něhy, v tom rozbouřeném světě, usmála se a opatrně zapadla do sedadla.
Pozorovala krajinu a v hlavě si snažila srovnat myšlenky. Najednou ji v hlavě nezadržitelně proudily myšlenky a vzpomínky. Viděla sebe jako malou holku, schovaná pod postelí. Zlobila se na celý svět, opuštěná a nepochopená. “Já těm klukům ukážu.” Naskočila ji husí kůže, vzpomínka na bratry ji vyvedla z rovnováhy,že malém zapomněla vystoupit.
Stoupala úzkou pěšinou a v dálce uviděla starý mlýn. V okně se svítilo, pookřála v naději,že rodiče budou doma a v pořádku.
Nesměle otevřela dveře a padla tátovi do náruče,teď se pořádně rozplakala a vše na ni dolehlo. Maminka se tiše zvedla v posteli.Ta zestárla:”Maminko!Tak ráda tě vidím.”Maminka naštěstí přes slzy neviděla její strhanou tvář,a tak se jen s nadějí v hlase zeptala:”Jak dlouho se zdržíš?” “Nevím”,ale bylo ji jasné, že se tu nemůže zdržet moc dlouho,nemůžu rodiče ohrozit.
“Co Janek s Petrem?”Zeptala se Naďa a zvesela,ale maminčin výraz ve tváři mi vzal optimismus.”Ty to nevíš?Chytli je nacisti a zavřeli,prý pro hrozný zločin,asi se do něčeho namočil.”Krve by se ve mně nedořezal. Bylo jí jasné, že bojovali stejně jako ona za svobodu. Polil ji pot.
Odešla do pokoje a nasávala vůni jejich košil. Vzpomínala na bláznivé hry a jak nikdy neztrácela odvahu se s nima poprat, a byla rozhodnutá, že teď napne všechny síly aby se popřála se vším, co jí život přinese.
Pěkné
Ahoj René, když jsem dopsala vyprávění o Nadě, bylo to fakt hrozné. Musela jsem to nechat uležet několik dnů, několikrát poupravit a posílám výsledek. Co moc neumím přecházet z minulosti do přítomnosti a zpět.
Téměř všechny střechy domů ve vsi byly porostlé travou a malými okny do nich přicházelo jen trochu světla. Spáry ve zdech jejich majitelé pečlivě ucpali mechem a z většiny komínů se kouřilo. Blížilo se jaro, ale na islandském venkově tomu zatím nic nenasvědčovalo. Dny byly krátké a vesnice se ještě většinu času nořila do tmy.
Naďa přijela z univerzity v Reykjavíku, jako každý poslední pátek v měsíci. Vystoupila z autobusu na hlavní silnici a do vsi to byl ještě pořádný kus. Kdyby tu nežili bratři, už by ji sem nic netáhlo. Jakoby se vracela do pravěku.
Na zápraží domu si pečlivě otřela zablácené boty a otevřela si klíčem, který ležel pod kamenem u vchodu. Přivítala ji tma a vyhaslá kamna. Jon ani Larsen nebyli doma a na stole ležel popsaný list papíru.
Naďa zírá na dopis a dochází jí, že nic už v jejím životě nebude jako dřív. Pomalu s rozmyslem zatápí v kamnech, a když oheň vesele plápolá, bere na sebe znovu teplý kabát a vychází do tmy. Jde do domku, který stojí kousek za návsí, hned vedle krámu s potravinami. Snad bude Jana doma. Cestou vzpomíná na školní léta, kdy se všichni čtyři přátelili a neudělali bez sebe ani krok. Pak odešla studovat do Reykjavíku, oni se vyučili a zůstali tady. Jana prodávala v obchodě a kluci pracovali na rybářské lodi. Za našetřené peníze si loni koupili starší loď a vyjížděli na moře jen ve dvou. Dařilo se jim. Naďa má jiné zájmy, jiné přátelé, jiný život.
Stojí přede dveřmi a váhá. Ale musí zjistit, co se stalo. Zvoní a za chvilku slyší blížící se kroky. Jana stále bydlí s maminkou, o kterou se stará. Dům je dost velký pro obě. Dveře se otevírají a Naďa kouká do Janiny překvapené tváře. Jana potichu hlesne: „Čekala jsem tě později,“ odevzdaně ustoupí a nechá Naďu projít do vytopené kuchyně. Naďa zamíří ke kamnům, sedá si na židli a nejistě se zadívá na Janu. Polkne a pomalu pronese: „Co se doopravdy stalo? Tomu dopisu vůbec nerozumím.“
Jana neví, co říct, ale jak spustí, už nemůže zastavit proud slov. Jon s Larsenem vyjeli, jako každé ráno, z přístavu na ryby. Předpověď počasí je varovala před silným větrem a bouří, která měla v průběhu dne přijít. Asi doufali, že se stihnou vrátit. Když se jejich loď do setmění neobjevila, vydali se je sousedé hledat. Někteří jeli při břehu na svých lodích, někteří pátrali pěšky. Na moře se nikdo ve tmě a bouřce neodvážil. Zbytky lodi se našly až třetí den rozeseté po pobřeží, ale lidská těla moře nevyvrhlo.
Jana skončí stejně rychle, jako začala. Obě mlčí a koukají do plamenů. „Co budeš dělat?“ zašeptá Jana.
„Nevěřím, že jsou mrtví!“ vykřikne Naďa a z očí jí vyhrknou slzy. „Nevěřím!“
Páni, Vilmo, to je úplně super! Myslím, že jsi zvolené prostředí využila pro dobro příběhu a dává to smysl. Tvoje ukázka je ucelená a dobře čitelná. Postupně sleduju, jak se díky zdejším cvičením zlepšuješ, což mi dělá velkou radost. Jen tak dál! ;)