Toto krátké cvičení tvůrčího psaní pěkně procvičí vaše mozkové závity!
Jistě dobře víte, že náhoda je dobrá cvičitelka kreativity. Umí velmi dobře spolupracovat s vaší múzou a je i vědecky ověřeno, že stimulování mozku skrze náhodné kombinace zadání může účinně povzbudit tvůrčí potenciál většiny lidí.
ZADÁNÍ ÚKOLU:
Wikipedie je obrovská databáze lidských znalostí a zajímavého poznání z různých oborů. A nevím, zdali jste o tom již slyšeli, ale na Wikipedii je možné losovat náhodné články.
Vylosujte si tedy z české Wikipedie dva náhodné články (použít můžete odkazy uvedené níže) a pokuste se potom na základě těchto dvou článků vymyslet zajímavý příběh.
Co vám učitelka Náhoda dneska přiřadila za netradiční kombinaci slovníkových hesel? Dá se z toho vytvořit nějaký příběh? Naučili jste se díky tomuto cvičení něco nového?
Tip na konec: Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Tonouchisaurus (https://cs.wikipedia.org/wiki/Tonouchisaurus)
Graffiti na pilíři Karlova mostu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Graffiti_na_pil%C3%AD%C5%99i_Karlova_mostu)
“Schnell, Jürgen!” zařval zatímco mě málem srazil do kaluže. Mladík, kolem dvaceti let, očividně měl naspěch. A hrůzu v očích. Zpoza rohu vyběhl další, zbrocený potem jako kdyby právě vylezl ze sauny. Nejspíš Jürgen. Asi něco provedli, ale jejich výrazy vypovídaly spíš o tom, že je pronásleduje jejich nejhorší noční můra. Oba byli bledí jako stěny, což jejich zpoceným obličejům neodpovídalo. “Was war das?!” zaslechl jsem ještě jak zabíhali za Werichovu vilu.
Stál jsem před Lichtenštejnským palácem, na rohu nábřeží Karla Schwarzenberga. Nedalo mi to a musel jsem se jít podívat co že je to tolik vylekalo. Vyrazil jsem tedy k vodě, směrem ke Karlovu mostu. Břeh byl tichý, drobné vlnky jemně olizovaly přístaviště, u mola stála ukotvená loď. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco v nepořádku. Nocí vonělo jaro a na mostě plály lampy hřejivě oranžovým světlem. No nic, nejspíš byli jen opilí nebo… Pod mostním obloukem se mihnul stín.
Byl jsem zvědavý, a tak jsem se šel podívat blíž. Možná se mi to jen zdálo, ostatně v noci se každý pohyb a stín jeví strašidelnější než ve skutečnosti je. Možná tam jen někdo prošel. Jak jsem se přibližoval k mostu, byl jsem o tom přesvědčený čím dál víc. No jo, ty blbečku, co by tu asi tak bylo. Strašidlo? Jenže pak jsem ustrnul na místě. Směrem k vodě, od Pinkasova paláce, proběhly další tři stíny. Uprostřed průchodu se zastavily, jakoby se podívaly mým směrem, a pak zaběhly za druhý pilíř.
Co to sakra… Velikostně by to mohli být psi, ale jejich pohyb ani tvar těla tomu neodpovídaly. Tyhle stíny běhaly po zadních, přední tlapy jako by měly zakrnělé a jejich ocas byl delší než celý zbytek těla. Vypadaly spíš jako… jako malí dinosauři.
Sáhnul jsem si na čelo, jestli nemám teplotu. Bylo zalité studeným potem. Tak odtud pot Jürgena a jeho kamaráda. To se mi přece muselo zdát. Asi bych měl se synem přestat koukat na ty nekonečné dokumenty o stegosaurech, brachiosaurech, velocirapotorech a… v Jurském světě jeden z dinosaurů vypadal přesně takhle! To už mi opravdu nedalo, obrnil jsem se proti strachu dospěláckým přesvědčením o tom, že dinosauři neexistují, a vydal jsem se za most.
Tam, po levé straně, přímo pod sochou sv. Judy Tadeáše, jich bylo celé hejno. Byli zaměstnaní klováním do čehosi na zemi. Jakmile jsem ale vyšel zpoza mostu a oni mě zbystřili, všichni do jednoho se otočili a rozeřvali se strašlivou kakofonií skřeků. Krev mi ztuhla v žilách a než jsem se dokázal rozeběhnout po stopách německých mladíků, zahryzlo se mi něco zezadu do lýtka. Zakřičel jsem bolestí a svalil se na zem. V tu ránu se na mě sesypali úplně všichni. Než jsem se stihl stočit na zemi do klubíčka, všiml jsem si na mostním pilíři modrého nápisu. Sepsis.
Skalná päsť
„Snad tomu nechceš věřit?“
Jan sotva držel tempo svého vysokého kamaráda Ctirada. Ten se však řítil do kopce s jistým, pevným krokem a odhodlání mu zářilo v očích jako ranní slunce nad oceánem.
„Ctirade, zpomal,“ zavrčel Jan. „Ta vápencová skála ti neuteče. Je stará dvě stě čtyřicet milionů let, věř tomu.“Stejně je to na hlavu. Tady na Slovensku, v kraji Žilina, pod koncem mnich je Skalná päsť, která by nám měla pomoci… a co ti pitomci pod Blaníkem? Kde je ten Václav se svým vojskem, co nám má jednou zachránit zadky? Proč se musíš obětovat zrovna ty, Ctirade?
Ctirad ani na okamžik nezpomalil. Přidal do kroku tak prudce, že Jan vedle něj musel přejít v běh. Teprve pevné sevření na paži ho zastavilo.
Otočil se – a při pohledu na Jana změkl. Janův obličej byl červený, pot mu stékal po tvářích a těžce lapal po dechu.
„Věřím svému dědovi,“ řekl tiše Ctirad. „Ty báje o Jánošíkově hněvu, o ráně pěstí, která otiskla skálu… nebo o zbojnickém kamenolomu, co se pokusil odklonit Váh – možná je v tom všem špetka pravdy. A tu skutečnost ty znáš stejně dobře.“
Položil Janovi ruku na rameno.
„I tobě náš děda vyprávěl ten samý příběh.“
Jan odfrkl. „A ty vážně věříš, že když nám hrozí válka s emzáky, zem se otevře pod Skalnatou päsťou a vyjede z ní… co? Obří tělo ovládající všechny horniny? A ty budeš v jeho srdci?“
„Říkej tomu geostroj,“ zablyštil se Ctirad úsměvem. „A teď pojď, ten kopec není věčný.“
Ctiradovo neochvějné odhodlání Jana vytáčelo. Jestli se sem táhnou zbytečně, přísahal, že ho zabije – klidně i se židlí, aby dosáhl na jeho bradu.
„Už ji vidím! Pojď sem, honem!“
„Honem, honem,“ bručel Jan, zatímco klopýtal nahoru.
A pak ji uviděli oba.
Skalný útvar, dokonale tvarovaný jako lidská ruka sevřená v pěst.
„Co teď?“ zeptal se Jan.
„Nevím… ale půjdu blíž.“
Ctirad natáhl ruku, hledal prsty jemné prohlubně ve skále – až našel malý důlek. Dotkl se ho.
Cítil jen chlad kamene.
„Nefunguje to,“ zavrčel. „Jane, proč to nefunguje? Jen náš rod dokáže ten kámen probudit…“
„Zkus složit ruku v pěst.“
Ctirad poslechl. Sevřel prsty do dlaně.
Zem se otřásla.
Pod jeho nohama se objevily praskliny, rychle se rozšiřovaly, pukaly jako suchá hlína v létě.
„Jane, uteč!“ zařval Ctirad.
Jan sotva odskočil – když se pod Ctiradem otevřela zem.
Skála i kamarád zmizeli v hlubině.
„Ctirade!“
Jan se zhroutil na kolena a zuřivě bušil do země. Slzy mu tekly po tvářích tak prudce, že ani nezaregistroval stín, který ho zahalil.
Někdo – nebo něco – ho zvedlo ze země. Chvíli visel ve vzduchu, pak prudce dopadl na záda. Zalapal po dechu a zvedl hlavu.
Před ním stál kamenný obr. Obrovský a majestátní, s očima zářícíma jako horský pramen v poledním slunci.
Jan ustupoval pozpátku jako rak.
„Neboj se,“ promluvil hlas, který zněl jako praskající skála. „To jsem já. Ctirad.“
„T… ty?“ koktal Jan.
„Ano. Děda měl pravdu.“
Na kamenné tváři se objevila úzká trhlina – úsměv.
„A teď, Jane…“
Obr pozvedl masivní kamennou pěst.
„Do boje!“
Jan, statný a věrný přítel, zvedl svou pravou ruku.
A člověk i obr – dvě pěsti – se spojili v jednu.
Kostel svatého Petra a Pavla (Strýčice) & Bezděkov (Bouzov). Historickou správnost rozhodně nezaručuji, ale byl to první nápad.
_____________________________________________
Z Bezděkova to na jejich předsunutou základnu ve Strýčicích byly skoro dva týdny cesty. Pokud jste tedy chtěly jet ve vyšším počtu. Oni vyrazily jen dva, s malou zásobou jídla, vody a jejich koňmi. Potřebovaly být rychlí, zdržování si nemohli dovolit. S trochou štěstí by to tak stihly za šest dní a doručili neblahé zprávy včas.
Z Polska se blížila další armáda žoldáků, kteří by mohli být, jednou pro vždy, jejich koncem. Už žádné tažení, žádné protesty, papež a Zikmund by vyhráli a prapory s kalichem by padly.
S Matějem vyrazili brzy z rána, vlastně tak brzy, že ještě ráno ani nebylo a na cestu jim svítily pouze hvězdy. Cesta pod kopyty rychle ubíhala, nebo se to alespoň Jakubovi zdálo. V celkovém měřítku, se ale nedostali dost daleko ani když se slunce vyhouplo nad obzor a pomalu se jim vyšplhalo až přímo nad hlavy. V tu chvíli už museli zastavit aby něco snědli, napojili koně a nechali je odpočinout.
Stejně pokračovali i odpoledne. Zastavili až když to bylo nezbytně nutné, už byla taková tma, že by jen zlámali koním nohy. Ve spaní se střídali, ani spolu moc nemluvili, příliš je tížil jejich úkol a čas, který neúprosně utíkal, bez ohledu na jejich přání.
Další dny probíhaly v podstatě stejně, jen občas se museli vyhnout hlídkám královských vojáků. Nakonec překonali vysočinu a čekala je placka před Táborem. Tam se s Matějem rozdělili, každý z nich měl jiný úkol ke splnění. Matěj musel informovat hlavní část vojska sídlící v Táboře.
Od Jakuba se očekávalo, že bude pokračovat v cestě dál na jih. V kostele nad malou vískou Strýčicemi byla zřízena malá nemocnice, do které byli odváženi jejich ranění a v tuto chvíli by tam měla čekat dost velká skupina mužů, aby dokázalo podpořit hlavní část vojska.
“Rád jsem tě poznal, Matěji z Litovle,” usmál se na svého spolubojovníka a kývl na něj.
Starší muž kývnutí opětoval, ale neusmál se. “Dávej na sebe pozor, Jakube,” řekl místo toho. “Jsme v nebezpečném kraji, nepřátelé jsou tu všude. Ale až tohle skončí… určitě se zastav u nás doma, synu kováře, rád tě ještě potkám.”
Bez dalšího slova se rozdělili a vyrazili na další cestu. Pro Jakuba probíhal další den podobně jako ty předchozí, i když mu scházel Matěj. Většinu času sice strávili v tichosti, ale i tak byla jeho přítomnost povzbuzením a oporou.
Změna přišla, když byl jen pár mil před cílem své cesty. Z lesa na obou stranách cesty se vyrojili vojáci, černé a červené kříže na bílém poli je označovali za jeho nepřátele. A i když neměl nic, co by prozrazovalo, že je příznivcem Husitského hnutí, začali po něm hned pálit z kuší i luků.
Jakub prudce bodnul, už tak vyplašeného, koně do slabin, sklonil se těsně přes jeho hřbet a vydal se na zběsilý útěk před jistou smrtí. V dalším sprintu pokračovali po většinu další hodiny, na konci které jako by už byli s jeho koněm natolik srostí, že cítil jeho únavu.
Ale jako by je Bůh za jejich statečnost chtěl odměnit, se před nimi objevila věž kostela a za chvíli i zbytek vesnice. Jakub se lehce zasmál, najednou měl pocit, že by mohl létat, cítil se tak lehce.
Začínala se mu motat hlava, zprvu měl dojem, že je to pouze z úlevy, ale pocit se nevytrácel, naopak zesiloval. V koutcích jeho očí se začala sbíhat temnota. V boku ho začalo bodat a pak to zase přestalo.
Z kostela vyběhlo několik mužů se zbraněmi v rukou a kalichy vyšitými na prsou. Jakub v tom viděl svojí šanci: “Z Polska se blíží žoldáci, musíte pomoc Žižkovi,” řekl přes suché, bolavé hrdlo.
V rukou začal ztrácet cit a najednou padal, než sebou ale stihnul praštit o zem, svět před jeho očima zčernal.
To husitství jsme tu ještě neměli. Dobrá práce!
Mé dvě témata jsou a Maloplodnost třešně a Place Vendome – Svět diamantů (film z roku 1998).
Zajímavé, ale co s tím? Zapojila jsem fantazii a na první dobrou mě napadlo:
Catherine D. držela svou sošku s hrdostí. Její poslední film získal tolik různých nominací, ovšem tahle její jediná se proměnila v realitu. Dokonce se o Place Vendóme psalo oficiálně jako o filmu s největším počtem nominací. Krásný snímek, byla na sebe pyšná. Bohužel další ceny nezískal.
Usedla spokojeně do zahrady, kterou zbožňovala, a odložila sošku na lavičku. Zaklonila hlavu, ale zklamaně si odfrkla. Její nejoblíbenější třešně nedozrávaly.
Zvedla se a pár jich vložila do úst – nebyly zase tak špatné, marmeláda z nich udělat zcela jistě půjde – poprosí o ni hospodyni.
Po čase pořádala banket a pozvala své blízké přítelkyně. Hlavním bodem byly zákusky zdobené třešňovou marmeládou.
O 6 měsíců později, článek v novinách Le Monde
Vědci zjistili původ vysokého rizika potratů, způsobených nedonošenými dětmi. Dle zjištěných důkazů a testů prováděných na dobrovolnicích, jsou těla žen napadány jistým virem, který se šíří jako kapénková infekce. Tento virus napadá plod a znemožňuje mu jeho vývoj. Do 4.měsíce se vyvíjí zcela normálně, ale poté se jeho vývoj prudce zpomalí a těla žen jej vylučují.
Vědci pilně pracují na vývoji očkování proti tomu viru, jehož rozšíření je znepokojivé až děsivé. Klíčovým vodítkem by mohlo být zjištění původu, což je stále neúspěšné.
Francie, a nyní už i okolní státy, plně podporují vývoj tolik potřebné vakcíny, aktuálně na to jdou ze státních kas obrovské finance, dokonce vyšší než se stalo za Covidu.
1.Vladimír Leonidovič Durov 7.71863-3.8.1934
2.Emancipace- vyproštění ze závislosti na někom nebo na něčem.
Zpráva z tisku:
Dnes 3.8. 1934 zemřel Vladimír Leonidovič Durov. Byl uznávaným krotitelem, cirkusovým artistou, ředitelem cirkusu i spisovatelem.
Po smrti rodičů v útlém věku byl spolu s mladším bratrem Anatoliem vychováván svým kmotrem, který je připravoval na vojenskou dráhu. Oba bratři však vojenskou školu opustili, protože byli fascinováni cirkusem. Nejdříve Durov vystupoval v kočovných provinčních cirkusech a potom už coby uznávaný cirkusový umělec koupil v Moskvě dům se zahradou a od roku 1912 tam vystupoval se zvířaty. Cirkusovou činnost Durovovi přerušila válka a znovu svůj cirkus otevřel až v roce 1919 kdy se stal se státním a on v něm ředitelem. Durov se zabýval hypnózou zvířat a jejich podmíněnými reflexy. Byl průkopníkem výcvikové školy. Rovněž se věnoval psaní knih pro děti a mládež v nichž s láskou vypráví o své práci se zvířaty.
Přesto se potýkal na sklonku života se vznikajícím procesem emancipace žen a i některých mužů, kteří v něm viděli tyrana, jež zotročuje nebohé němé tváře. Ženy nu zazlívaly, že ve svém cirkuse upředňostňuje muže a dostávají mnohem vyšší honorář. Durov sice zdůrazňoval svou lásku ke zvířatům a ohleduplnost na jejich potřeby, ale pro hnutí emancipace za právo na svobodu neuspěl. Vytýkali mu právě upřenou svobodu zvířat a jejich umístění v klecích či drezůře proti jejich svobodné vůli.
To je moc zajímavá kombinace ;)
hesla: Davidoff, venting
Návrh ke zlepšení veřejného prostoru
Název: Využití ventingu k odstranění cigaretového kouře.
Cíl: Zlepšení kvality vzduchu na hlavním nádraží a jeho okolí.
Důvod: V blízkosti hlavního nádraží se shromažďují kuřáci a vzniká tak koncentrovaný blok cigaretového kouře na několika místech, kudy však musí procházet veřejnost při cestě na vlak. To vytváří nepříjemné prostředí a zdravotní rizika pro naše obyvatele i turisty, a to zejména děti, seniory či osoby náchylné k plicnímu onemocnění.
Postup: Město má k dispozici infrastrukturu využitelnou pro venting z let 2017 – 2020, kdy byla sanována příměstská oblast pro vznik nových obytných domů. Tyto přístroje by bylo možné využít a nainstalovat do nádražní budovy a jejího okolí. Venting by odstranil těkavé látky z ovzduší, a tím vyčistil postiženou oblast.
Předem děkujeme za zvážení.
Vylosovaná hesla: čečetka, rok 1751
Vídeň, listopad 1751
Císařovna se po špičkách plížila tajnou chodbou pryč ze zámku. Nebylo to hodné arcivévodkyně rakouské, královny uherské a české, ale pro Marii Terezii jako ženu to právě v tuto chvíli bylo naprosto nezbytné. Měla pocit, že se ve své schönbrunnské pracovně zalkne a potřebovala aspoň chvíli na čerstvém vzduchu bez dohledu svých osobních stráží a zvědavých pohledů klevetivých dvorních dam.
Bylo sice teprve odpoledne, ale zámecký park se už rychle nořil do všudypřítomné tmy. Marie Terezie si přitáhla šál těsněji k tělu a vydala se po jedné z bočních cest co nejdál od do tmy zářích oken. Nejprve šla rychle, ale potom už čím dál pomaleji, jak na ni opět začínala doléhat tíha všeho toho, co jí poslední dobou bralo energii. Když už nemohla, rezignovaně se svezla na jednu z laviček, i když byla teď v listopadu příšerně studená.
Chvíli tam jen tak seděla s hlavou v dlaních, když v tom si všimla, že ji někdo pozoruje. Nejprve se vylekala, ale pak jí došlo, že je to jen ptáček. Hnědo-bílý tvoreček k ní přihopkal a ona se musela smát, jak si ji zvědavě prohlížel a nakláněl přitom hlavu ke straně.
„Co ty tady děláš, co?“ zeptala se svého společníka, kterého si v duchu určila jako čečetku. Samozřejmě se nedočkala žádné odpovědi.
„Ty máš asi pěkný život, viď,“ pokračovala přesto a natáhla ruku, aby si čečetku pohladila. Ta o krok couvla, ale neuletěla. Marie Terezie se proto stáhla, aby ptáka nevyplašila, ale dál na něj mluvila.
„Víš, že ti závidím? Můžeš si letět, kam chceš. Já mám na starosti celou říši a můžu se leda tak jít tajně projít do parku,“ povzdychla si. Cítila, že se jí do očí derou slzy. V poslední době cítila, že je toho na ni moc, a občas se přistihla, že si představuje život někde daleko od vídeňského dvora.
„Jsem na trůnu už jedenáct let. Leccos už jsme dokázali, ale stejně…mé představy byly jiné. V téhle zemi je těžké něco prosadit. I když jsi panovník. No nekoukej na mě takhle, je to tak! Prosadit každou jednu reformu trvá nejméně sto let.“ Vysvětlovala čečetce, jako by jí skutečně mohla rozumět.
„Do toho ty neustálé starostmi s dětmi. Víš co to je, přivést na svět dvanáct dětí? A nejen je porodit, ale hlavně z nich vychovat správné arcivévody a arcivévodkyně. Hlavně Josef mi dělá starosti. Jak se z něj jednou má stát císař?!“ Po chvíli tišším hlasem dodala: „Ale nejhorší je, když se s nimi musíš navždy rozloučit a nechat je samotné v Kapucínské kryptě…“
Jako by čečetka viděla, v jakém rozpoložení vládkyně je, znovu k ní přihopkala blíž a zatrylkovala, jako by ji chtěla rozveselit. Císařovna se smutně pousmála.
„Nemám věšet hlavu, to se mi snaží říct, že ano?“
Ptačí společník znovu zazpíval a tentokrát se nechal i pohladit špičkou prstu.
„Tak jo, dám na tebe. Prostě se tam vrátím a budu pokračovat v úkolu, kterým mě pověřil Všemohoucí.“ Zdálo se jí, jako by čečetka kývla. Pak najednou zamávala křídly a zmizela ve tmě.
„Sbohem,“ zašeptala Marie Terezie a po chvíli se vydala zpátky domů.
Druhý den byli všichni překvapeni, s jakou razancí se jejich panovnice pustila do práce. Na jednání se svými úředníky dorazila s energií, jakou u ní už několik týdnů, možná i měsíců neviděli. Šel z ní skoro až strach. Hlavně její pobočník nevycházel z údivu. Ale nejvíc ho překvapila císařovnina prosba, aby jí sehnal malbu čečetky.
„Čečetky, Vaše Veličenstvo?“ podivil se.
„Ano, čečetky. Je na tom něco divného?“
Pobočník zavrtěl hlavou, i když si v duchu myslel něco jiného.
„To je dobře,“ odvětila Marie Terezie. „Je to velice milý a moudrý pták.“
úkol č. 16
Co je v životě nejdůležitější?
Wikipedie : Odkaz č. 1
V Dolní Galilei je vesnice Hattin. Podle ní je pojmenovaná hora Hattinské rohy. Je sopečného původu a má dva vrcholy. Cestu na vrchol místní pojmenovali “Ježíšova stezka”.
Odkaz č. 2
V petrologii se při zkoumání mikrokrystalických extruzivních hornin a vulkanického skla využívá diagramu TAS všude tam, kde nelze využít diagram QAPE, protože celkový obsah oxidu křemičitého SiO2 je větší než celkový obsah alkálií Na2O oxidu sodného a K2O oxidu draselného.
Co je v životě nejdůležitější?
Když Ježíš putoval se svými učedníky po Dolní Galilei, zastavili se ve vesnici Hattin. Odpočinuli si a vydali se na blízkou horu Hattinské rohy.Vyšli až na samý vrchol, posadili se a rozhlíželi se po kraji. Jeden z učedníků, ten nejmilejší, řekl: “Pane, to je dobře, že jsi odolal Satanovi a nedal nás “za celý svět”. Ježíš jen pokýval hlavou. “Co bych vás ještě měl naučit”?Hned se přihlásil učedník, co mu říkali Kámen někdy Skála protože neustále zkoumal kameny. “Mě by zajímalo, jak vznikla tato hora. Podívejte, podobá se sopce se dvěma vrcholy. A tady ten úlomek, v ruce držel kámen, vypadá jako kus skla. Určitě vytekl ze sopky. Nemám pravdu?”
Ježíš zase jen pokýval hlavou. “Chtěl bych vás toho ještě tolik naučit, ale kde začít?” Ten učedník Kámen se zase honem přihlásil. “Koupil jsem v bazaru nejnovější Petrologický naučný slovník, už jsem v půlce. Jsem přesvědčený, že kámen je mikrokrystalická exkruzivní hornina. Nebo myslíte, že spíš vulkanické sklo?” Ježíš znovu pokýval hlavou a smutně se usmál. Ten Kámen Skála si to ale špatně vysvětlil, myslel, že řekl něco hloupého a honem to chtěl napravit. “Já sice nevím, proč QAPE diagram nejde využít, ale v petrologickém TAS diagramu je uvedeno, že celkové množství oxidu křemičitého, tedy SiO2 je větší… Ježíš vstal, usmál se smutně směrem k Jeruzalému, pak na toho Skálu a řekl: “Dej si pozor, abys nedopadl jako ten Jeruzalém”.
Pak se znovu posadil a začal je učit: “Už vám to říkám po druhé, nebo po kolikáté, nebo spíš pořád dokola: CO JE V ŽIVOTĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?”
Kámen, Skála = Petr, učedník Ježíše
Nejmilejší učedník = Jan
Jeruzalém = byl zničen Muslimy ve 12. století
Krásný den!
Konečně jsem dokázala něco vyplodit, prázdniny jsou náročné :)… Inu, mé losy jsou: Vyhlídka Krásné Pole (Ostrava) a Ogooué-Maritime (Gabon). Dlouho jsem dumala nad tím, jak tyto dvě věci spojit dohromady a nakonec jsem zkusila napsat zcela smyšlený článek, který se nezakládá na žádných reálných skutečnostech ani osobách. Některé vynechané háčky a některé chybky jsem udělala zcela záměrně. Děkuji za přečtení! :)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhl%C3%ADdkov%C3%A1_plo%C5%A1ina_Kr%C3%A1sn%C3%A9_Pole
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ogoou%C3%A9-Maritime
Nová vyhlídka budí emoce
Před necelými dvěma měsíci byla slavnostně otevřena nová vyhlídková plošina s názvem Krásné pole a je tak další ze série českých staveb v Ogooué-Maritime s cílem přiblížit českou kulturu a architekturu našim lidem. Jako další můžeme zmínit orloj z města Brno, Zizkovsky vysílač z Prahy, či Opile sklepy z Velkych Pavlovic.
Tento projekt inicioval starosta Port-Gentil Didjob Bongo Ondimba poté, co se vrátil z návštěvy Ceské republiky (poznámka redakce: Ceská republika leží ve středu Evropy) uchvácen místními budovami a tamní přírodou. Podle jeho slov “Ceská architektura rozhodně má co nabídnout té naší a já jsem velmi šťasten, že vám ji mohu představit.”
Zmíněné Krásné pole (nebo také ‘Okno do krajiny’) však mezi místními budí různorodé emoce. Do naší redakce týdeníku Baobab přišlo několik komentářů od našich čtenářů. Část z nich oceňovala užitečnost
vyhlídky, ať už z důvodu výhodného útočiště při útěku před hady a krokodýly, příjemného prostředí pro vykonávání obřadů a obětin, anebo sklízení banánů. Objevily se však i výtky a kritika, že z vyhlídky
není přes prales téměř nic vidět a velmi často okupují plošinu paviáni, lemuři a jeden čtenář zde potkal i hrocha.
Řada otazníků se také vznáší nad financováním projektu ‘Cesko v Africe’, jak jej starosta pojmenoval. Mnozí se domnívají, že dotace na něj získal z nelegální těžby vzácného dřeva, to však Didjob Bongo Ondimba popírá. “Dotace jsem získal na firmu jedné z mých manželek, která se zabývá architektonickým designem gabonských chatrčí. Rada starších vše schválila, nevidím tedy důvod kritiky.”, nechal se slyšet Ondimba.
Redakce Baobabu vyrazila proto do hloubi pralesa za místním šamanem, aby vyjevil pravdu. Dle tvrzení tohoto věštce, který podstoupil hluboký trans, aby požádal své zvířecí bohy o pomoc v této záležitosti, je však starosta bez viny. Obyvatelům Ogooué-Maritime tedy nezbývá nic jiného, než se s českými stavbami smířit. Co však naším redaktorům v chýši šamana neušlo, byly balíky cigaret značky ‘Cabel’, které nebyly dostatečně zakryté listy banánovníků. (lld)
Ekonomika Kosova a Soudní okres Přibyslav
Povrchový důl Sibovc, Obilić, Socialistická autonomní oblast Kosovo
květen 1979
Bylo nás pět, pracovali jsme na severní stěně dolu. Jenže už nikoho neslyším. Netuším, kdy přestalo poslední volání. Mám strach, špatně se mi dýchá. Posledních pár dní pořád jenom pršelo. Všude bylo bláto. Stroje po něm klouzaly jako po ledu. Ale museli jsme do dolu. A pak přišlo to dunění a tma. Všechno mě bolí dokonce i pokus o volání. Snažím se představit nějaké krásné místo, ale pořád vidím jen důl s obřím rypadlem – otevřenou ránu v krajině. I teď cítím síru a spálenou zeminu. Měl bych se modlit, ale v boha nevěřím. Čekám.
Soudní okres Přibyslav, Království české
prosinec 1910
Místnost byla prostá, jen lavice, okna a portrét císaře Františka Josefa I. Soudce v černém taláru hledí do očí zkleslému muži. Ten však uhýbá a hledí do prázdna.
“Tak už se přiznejte, že jste souseda zabil!” snaží se soudce o důrazný tón.
V tom muž vyskočí a zakřičí: “Nezabil, pán soudce. Přísahám!”
Obhájce svou pevnou rukou posadí obžalovaného na lavici.
“Vaše manželka uvedla, že jste souseda bodnul nožem vy!”
“Já? Vymýšlí si. Božena se mě chce zbavit. S Pepanem jsme se sice hádali, to víte, ten plot postavil blbě, vodu mi kradl, večer mě často rušil, když šel domů z hostince. Ale bohdá bych ho nezabil.”
“A ten krvavý nůž u vás v chalupě?” ptá se nevěřícně soudce.
“Tož kozu jsem zabil.” chytá se za hlavu muž. V poslední lavici sedí jeho žena s černým šátkem a jen se šklebí.
“Důkazy tu nějaké jsou, pane Zdražil.”
“Ona se mě chce vážně zbavit, baba jedna. Děcka mi nedala a teď mě chce poslat do kriminálu!” ukáže prstem na svou manželku.
“Jednání se tímto odročuje z důvodu doplnění důkazního materiálu. Obžalovaný zůstává ve vazbě!” říká soudce a odchází.
Vylosovaní vědci a profesoři Moritz Schlick a Henri Lebesgue. To byl trochu oříšek uznávám.
„Jestli je něco nepravděpodobné, neznamená to, že to není možné.“ Tím se řídím celý svůj život. Stejně tak mi to vytanulo na mysl, když jsem spěchal na policejní komisařství. Schody jsem bral po dvou a vnímal zdvižená obočí kolegů z Vídeňské čtyřky. Vždycky mě brali za podivína a s tím jsem se smířil. Tohle však byla i na mě nová úroveň šílenství, spílal jsem sám sobě, až jsem se ocitl před dveřmi vrchního komisaře Kurtze. Dvakrát jsem se nadechl, upravil si vázanku a zaklepal na masivní černě lakované dveře s mosazným kováním.
„Dále!“ ozval se strohý, zvučný hlas. Neváhal jsem a vešel tak rázně, až se mi celá složka, kterou jsem držel pod paží, rozsypala na podlahu. Zadržel jsem salvu nadávek a začal papíry sbírat.
„Až tam, Katz, skončíte to představení, povíte mi, co mi takhle těsně před odchodem domů chcete?“ díval se na mě úkosem inspektor, ale z jeho výrazu bylo znát, že má celkem dobrou náladu.
Posbíral jsem dokumenty a fotografie zpět do nažloutlé složky. „Mám ho,“ prohlásil jsem slavnostně a praštil složkou o mahagonovou, naleštěnou desku jeho stolu. Když se nedostavilo žádné uznání, znovu jsem zahlaholil: „Mám ho, pane vrchní inspektore!“
Kurtz se na mě podíval, svraštil obočí. „A už se dozvím, koho máte?!“ Dobrá nálada ho rychle opouštěla – nesnášel čekání.
Praštil jsem se do čela. „Jistě, pane vrchní inspektore. Toho vraha z univerzity. Vraha profesora Moritze Schlicka. Toho vědce a fyzika.“
„No jo, ale Katz, jdete skoro o rok později. Příště byste to mohl zkusit dřív. Hans Nelböck už bručí rok ve vězení v Salcburku.“
Nadechl jsem se, abych uklidnil příval myšlenek, a ty se začaly pomalu třídit. Začal jsem předkládat jednotlivé dokumenty a fotografie, včetně těch ve francouzštině a nakonec jsem vítězně vytáhl dvě třídní fotografie. Na jedné byla označena plavovlasá dívenka a na druhé mladý muž s brýlemi. Jednalo se zjevně o fotografie z vysokoškolské ročenky.
„Nelböck byl pomatenec, ale celé to naplánoval někdo jiný. A nebýt jeho schizofrenie a nedočkavosti vykonat pomstu na profesorovi, celou akci by provedl ten Francouz.“ Ukázal jsem na malou blondýnku. „Vidíte ji?“
Kurtz přikývl a zapálil si doutník, což znamenalo, že jsem ho zaujal.
„Tohle děvče je dcera jiného vědce – nějakého Henriho Lebesgue. Je to mimo jiné profesor a matematik. Ale to není to hlavní. Našel jsem nějakou korespondenci mezi Schlickem a právě tímto Lebesguem asi měsíc před jeho smrtí. A řeknu vám, není to pěkné čtení. No, ale abych nezdržoval…“
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na inspektorovy dveře. Vešel policista.
„Pane vrchní inspektore, máte se okamžitě dostavit za policejním radou. Došlo k atentátu na člena parlamentu.“
„No, budete mi to muset dovyprávět jindy, Katz,“ pronesl suše inspektor, típl právě rozkouřený doutník a rychlým krokem opustil pracovnu.
Sakra práce…
ještě doplním odkazy na ty dva pány ať se pobavíte jak spolu, ale vůbec nic nemají společného :-D
https://cs.wikipedia.org/wiki/Moritz_Schlick
https://cs.wikipedia.org/wiki/Henri_Lebesgue
Podle letopočtů to vypadá, že by se to mohlo stát… ;)
Pojmy:
1) Dolní Valov (vesnice, kde žije 1 člověk)
2) Aliza Begin (manželka bývalého izraelského premiéra)
„Dovolte mi, abych se vám představil. Jsem Martin Šmídmajer a jsem posledním obyvatelem malé vesničky jménem Dolní Valov. Snad pochopíte rychleji, proč to tu až tak moc nežije, když vám napovím, že se to tu dřív jmenovalo Wohlau…
Správně. Jsme v Sudetech. Kdysi to bývala malebná vesnička s bohatou historií. Vznikla už ve 14. století a její úplně původní jméno znělo Válův Dvůr. Nu, dle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 77 obyvatel, kteří všichni byli německé národnosti a římskokatolického vyznání. Včetně mých prarodičů.
Po válce bylo německé obyvatelstvo vysídleno, až na mou matku, která se ještě před válkou zamilovala do mého českého otce. Byli to takoví místní Romeo a Julie. Můj dědeček byl proněmecký fanatik, ale lásce neporučíš. A na konci války si vzal život, neunesl porážku Třetí říše.
Po válce byla vesnice ještě dosídlena, ale v roce 1953 tu vznikl vojenský prostor. A většina vesnice zanikla.”
Odkašlal si: „Pokud chcete ještě něco vědět, rád vám odpovím na všechny vaše otázky. Ale rovnou říkám, že do politických polemik se pouštět nebudu. Snad se chápeme… Nikdo žádné otázky? Tak se tu porozhlédněte a někdy nashledanou.”
Tlumočnice dotlumočila a z hloučku turistů se ozval nesmělý potlesk, který vzápětí zesílil. Pousmál se a vydal se do své chalupy. Uvaří si čaj a dobře bude. Už si zvykl být místní atrakcí.
Byl uprostřed procesu vaření čaje, když se náhle ozvalo zaťukání na dveře. A dovnitř věšel obrýlený blonďák středního věku.
„Mohl mluvit s vy?” zeptal se lámanou češtinou. „Jidiš vy asi nemluvit… English?”
Martin neochotně přikývl a přešel do půvabné směsi angličtiny, němčiny a češtiny: „Když to nebude na dlouho… Něco na mě leze a mám jedinou touhu – zalézt do pelechu s pořádným hrnkem čaje s rumem.”
„Aminadav Begin,” napřáhl cizinec ruku. Martin ji stiskl a cizinec pokračoval: „Moje jméno vám nic neřekne, ale možná jméno mé babičky – Aliza Begin… Taky nic? Tak aspoň děda – Menachem Begin? Býval ministerským předsedou Izraele…”
Nadechl se a pokračoval: „Sestra mého dědečka, Rachel, přežila holocaust. Byl to zázrak. Už proto, že v Mauthausenu narazila na jakéhosi Schmiedmayera. Paula Schmiedmayera. Byl známý svou krutostí a rád vězeňkyně bil a pouštěl na ně psy při sebemenší zámince. Váš příbuzný, že?” zeptal se tiše.
Martinovi se zatmělo před očima. Každá rodina má své kostlivce ve skříni, ale ta jeho má vyloženě echt gold. Děda a strýc… Oba fanatičtí náckové. Jeden se po válce oběsil ve stodole, druhý zmizel někde v Jižní Americe.
Než stačil cokoliv říct, muž s nevyslovitelným jménem napřáhl ruku ve smířlivém gestu: „Příbuzné si člověk nevybírá. Taky úplně nesouhlasím s politickými názory svého dědy. On sionista, já bytostný pacifista…”
Pokrčil rameny: „Prostě jsem vás chtěl poznat… A říct vám, že jsem vám odpustil a že za své předky nemůžeme.”
A pak si oba muži – potomek fanatického nacisty a potomek sionisty – vřele stiskli ruce. „Pomodlím se za vás u Zdi nářků,” přislíbil ještě Aminadav a rozběhl se k průvodkyni, stojící u autobusu, netrpělivě mávajíc deštníčkem.
Ožanka kalamandra a nejvyšší hory Oregonu
„Kde byste hledali Ožanku kalamandru?“ zeptala se paní učitelka.
„Já bych ji nehledal,“ ozvalo se ze zadní lavice.
Paní učitelka protočila oči: „Tak třeba ty Filipe.“
„Já nevím, třeba v nejvyšších horách Oregonu?“
„Jo? A co si myslíš, že to je?“
„Jako ta žahavka salamandr? Asi něco mezi medúzou a salamandrem.“
Paní učitelce se podlomila kolena. „To je květina! Roste i u vás na zahradě, plodem jsou čtyři oválné tvrdky…“ Třídou se ozval smích.
Paní učitelka se jim po zbytek hodiny usilovně snažila vysvětlit, jak si mají vážit toho, že si Ožanku kalamandru mohou prohlédnout na vlastní oči. Co by za to dali děti v Africe!
Kdyby jen tušila, že příští hodinu žáky napadne jí toto privilegium udělit také. Teď měla kabinet samou kytku. A tak jí došlo, že s tím snažením musí trochu přibrzdit, protože se mají příští týden učit savce.
Haymarket
MassMutual Center
Přišel den D. Maggie se probudila v hotelovém pokoji se staženým žaludkem. Byla nervózní jako snad nikdy v životě. Proč? Vždyť o nic nejde, tu roli jsem hrála víc než třicetkrát, říkala si v duchu.
„Jenže doma v Haymarket Theatre, ne před tisíci amerických diváků,” povzdechla si nahlas a konečně se vyhrabala z postele.
Zamířila do koupelny, aby provedla své ranní rituály. Když vyšla ven, žaludek se jí stále nepříjemně svíral. Rozhodla se vyzkoušet radu svojí matky, posadila se na koberec, zavřela oči a pokusila se soustředit na svůj dech. Nedokázala však vyprázdnit hlavu. Před zavřenými víčky se jí stále míhaly představy, jak to dnes při představení v MassMutual Center pokazí.
„Pff,” odfrkla si nakonec a vstala. „To si radši seženu nějakou dobrou snídani,” konstatovala s pohledem upřeným na hodinky. Rychle se oblékla, popadla kabelku a scénář a zamířila ven z hotelu do ulic Springfieldu.
Včera si vyhlédla kavárnu s názvem Blake House Café, takže se vydala rovnou tam. Kafe, kafe, kafe, běželo jí hlavou, když kráčela po chodníku. A kupodivu tahle mantra pomohla uvolnit nahromaděný stres a z Maggie velká část nervozity opadla. Ještě lépe jí pak udělal croissant s marmeládou a oříškové cappuccino. Nakonec se začala na večerní představení i těšit. Zkouška šla skvěle, k obědu měli pizzu a odpoledne si stihla zajít ještě na jednu kávu. Ideální den, pochvalovala si.
Teď zbývalo deset minut do začátku představení a Maggie cítila, jak se jí opět žaludek stahuje do klubíčka velikosti pěsti. Jen klid, snažila se dýchat. Když však vyhlédla zpoza opony a uviděla to množství diváků, zatočila se jí hlava. A pak ho spatřila. Zatajil se jí dech. Tentokrát to však nebylo nervozitou, ale vlnou nadšení. On přiletěl! Nemohla tomu uvěřit. Začala znovu dýchat a rychle zamrkala, aby zahnala slzy dojetí. Její táta. Ten, co nikdy nevynechal ani jediné její představení. Už od doby co jí bylo pět a vystupovala jako kuřátko v pohádce ve školce. Byl tady, seděl v první řadě a listoval programem.
Najednou měla Maggie pocit hlubokého vnitřního klidu. Vše bylo tak, jak mělo. Zaznělo třetí zazvonění, které oznamovalo začátek představení. Poté se opona rozhrnula a na jevišti už nestála Margaret Langford ale Alex Forrest.
1/ BOHUMIL KUDRNA – čs.kanoista, vodní slalomář – 1920-1991
2/ JUDITH WYDEROVÁ – švýcarská reprezentantka v orientačním běhu- 1988
Švýcarka Judith Wyderová byla předurčena ke sportovní kariéře. Ovládala několik druhů letních sportů. Nejvíce ji lákala voda nebo příroda. Zjišťovala si, jací sportovci byli v obou odvětvích na špičce a ve kterých zemích. Hodně ji zaujal čs.kanoista a vodní slalomář, který získal medaile na LOH i na Mistrovsvích světa i Evropy. Našla několik černobílých fotografií z jeho sportovního zápolení. Ráda by si s ním bývala vyměnila i zkušenosti, ale jí byly teprve 3 roky, když on v 70 letech zemřel.
Nakonec se rozhodla pro orientační běh. Má velký orientační smysl, je rychlá, rozhodná, nepanikaří. Možná jsou tyto vlastnosti lepší pro orientační běh než pro kanoistiku. Nyní je v nejlepších sportovních letech. Dosud získala několik medailí na Mistrovství světa i Evropy. Její zveřejněné fotografie jsou barevné. Judith přemýšlí, co by jejím úspěchům řekl čs. kanoista Bohumil Kudrna. Vlastně ani neví, jestli se o orientační běh vůbec zajímal. Ale skvělý a oddaný sportovec by každým coulem, o tom není pochyb. A v tom by se mu i ona chtěla jednou vyrovnat.
Nevím, jestli jsem úkol správně pochopila, ale snažila jsem se splnit ho co nejlépe.
Výprava do neznáma
Vylosovaná hesla:
Velký Záb https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_Z%C3%A1b
František Bohumil Škorpil
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Bohumil_%C5%A0korpil
„Bohoušku, opravdu tam musíš odjet?“ zeptala se svého manžela oddaná a milující choť Marie. Na rukou držela maličkou Květušku, miminko sotva tříměsíční.
„Ano, ano, Maruško, mé povolání vyžaduje oběti. Víš, že mapy a atlasy jsou zatím velmi nedokonalé, je potřeba je zdokonalovat!“ František Bohumil Škorpil, podučitel na Kladně, kterému všichni říkali Františku, jen jeho manželka dávala přednost jeho druhému jménu Bohumil, stál u okna a pozoroval ptáky, kteří tu na zimu zůstali. Viděl několik sýkorek a musel se pousmát nad jejich troufalostí, jak se snažili usednout na parapetu protilehlého domu. „Koneckonců, víš, že jsem jen obyčejný pomocný učitel. Třeba nám tahle příležitost přinese štěstí, možná bych mohl časem do Prahy, stanu se tam učitelem, nebo třeba… třeba ředitelem. Možná budu mít více pracovních příležitostí. Neber to, zle, Maruško, já do toho Kurdistánu prostě pojedu.“
Marie stěží zadržovala slzy a jedna jí ukápla přímo na hlavičku malé Květušky, ta se na maminku podívala a usmála se zářivým bezzubým úsměvem, jako by se snažila říct: „My to tady spolu, maminko, zvládneme.“
„Zrovna do Kurdistánu, panenko skákavá. Copak neexistují nějaké méně nebezpečné země? Co o tom Kurdistánu vlastně víš?“ Marie pořád nebyla klidná.
„Neboj, možná to nebude jen Kurdistán. Budeme zkoumat, kudy přesně protéká Velký Záb. Neměj starost.“ Otočil se, přistoupil k manželce a jemně ji pohladil po tváři. Vtom mu v očích zajiskřilo a zeptal se: „Už jsi slyšela o tom spisovateli. Jmenuje se prý Karl May. Představ si, že zrovna letos byla vydána jeho kniha Divokým Kurdistánem. No, není to úchvatné? Chtěl bych ji sehnat, přečíst a potom mohu porovnávat, co se dozvím v knize a co uvidím na vlastní oči.“ Jeho zápal byl takřka nakažlivý.
Marie se na něj konečně zadívala s pochopením. „Tak jeď, ale vrať se nám zase zpátky, máš tady svou princeznu.“ Sklopila oči a mrkla na Květušku.
„Gchagaa,“ potvrdilo nemluvně. A bylo to jisté. František Bohumil Škorpil se vydá na počátku roku 1993 na výzkumnou výpravu Kurdistánem okolo Velkého Zábu.
Ze začátku bych chtěla říct, že najít dvě témata, která se dají skloubit dohromady byl úkol za všechny prachy.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michael_Peterle
https://cs.wikipedia.org/wiki/Abrakadabra
Na dveře se ozve bušení. Povzdechnu si a přejdu od malířského stojanu. Ve dveřích mi stojí žena s vařečkou.
“Výprasky jsem dostával v dětství, vemte si to pryč. Pokud se nějaký můj výrobek rozbil je to, protože se k němu dostala svěcená voda.”
“Prosím. Už nevaří a já potřebuju nakrmit děti.”
“Pokud nemáte peníze na jídlo, tak. nemáte peníze abyste mi za službu zaplatila. Prostě jste k tomu neměla tu svěcenou vodu strkat.”
“Prosím. Moje dcera sem bude chodit a náš dluh si odpracuje.”
“Nechci sexualní pracovnici. A tady mi nijak nepomůže.”
“Prosím. Bude vám uklízet, máte tady bordel takže by se vám pomocnice hodila.”
“Ne.”
“Prosím. Je pracovitá a bude dělat co budete chtít.”
“Dejte mi tu vařečku.”
Podala mi vařečku. Když se dřevo setkalo s mojí kůží upustil jsem ji. Moje ruka byla červená.
“Vy jste z ní tu vodu ani nezkusila smýt?”
“Promiňte! Umyju ji!”
Nedal jsem jí možnost se ani ohnout, když jsem na ni dupl. Zlomila se.
Žena zděšeně vykřikla.
Došel jsem pro klacík, který patřil do skupiny na výrobu kouzelných vařeček.
“Abrakadabra” pronesl jsem a klacík se změnil na vařečku.
“Děkuji, děkuji, děkuji.”
“Očekávám vaši dceru zítra v pět ráno.”
S kýváním a díky odcházela z mé dílny.
Druhý den ráno se mi na dveře ozvalo klepání. Povzdechl jsem si a došel ke dveřím.
Stála tam dívka s tmavými vlasy a nešťastným pohledem.
“Vy jste Michael Peterle?”
“Ano. Vy sem jdete kvůli té vařečce, že?”
Dívka přikývla. Otevřel jsem dveře a pustil dívku dovnitř. Když spatřila nepořádek v mé dílně, zatvářila se zděšeně.
“Pojď za mnou.” Zavedl jsem ji k židličce u nového obrazu a řekl jí ať si sedne. Poslechla a s úžasem obraz pozorovala.
“Víš co je renesance?”
“Rene…za…ce?”
“Renesance.”
“Renesnce.”
“Dobře nesnaž se to vyslovit. Je to umělecký styl. Vznikl v Itálii. V překladu znamená znovuzrození. Vrací se až ke starověkému Řecku. Zajímá se hlavně o přírodu a člověka. Nepohlíží na církev a na to co nám káže. Já se inspiruju italskými renesančními umělci. Zároveň je tu ještě jedna věc, kterou dělám. Jsem dřevorytec. A zároveň používám dřevo ke kouzelní. To proč jsi tady. Základním zaklínadlem je abrakadabra. Vychází nejspíše hebrejštiny. V překladu to znamená stvořit jak říkám.”
“Proč mi to říkáte. Mám vám tady uklízet.”
“Tvoje matka mi řekla, že sis tebou můžu dělat co chci. Budeš mojí učednicí. Nemám děti a nikoho koho bych mohl tomuto řemeslu naučit.”
“Učednicí? Ženy nejsou učednice. Ženy stojí u ploten a starají se o děti. Já nemůžu být učednice.”
“Budeš. Abys neměla problémy udělám z tebe muže. Ostříháme ti vlasy a oblečeme do kalhot. A budeme si tykat. Michael” podal jsem jí ruku. váhavě ji stiskla. “Anna.”
“Odteď budeš Václav. Tímto jménem se tady v Praze nic nezkazí.”
Kvelertak (norská kapela, jediné album z 2010, Hardcore punk, black metal, hard rock)
Vnitřní dialog.
Manžel bude v srpnu slavit padesátku. Bože, to snad není možné! Jsme spolu více jak dvacet let. Znám ho jako svoje boty. A pořád nejsem schopná vymyslet, čím ho překvapit. Co překvapit, vyrazit dech! Je to jako bojovka, které jsme milovali v mládí. Zadání neurčité, výsledek překvapivý. Co koupit někomu, kdo má všechno? Vypracoval se mi chlapec, může si koupit na co ukáže. Co s tím? Točí se mi to v hlavě nejmíň měsíc, čas krátí. To je v háji! Co budu dělat?
Počkej! Poooočččkeeej!?!!! Jak že se jmenovala ta kapela s tím divným názvem? Před patnácti lety sháněl jejich první a jediné album snad rok. To měl to dead metalové období. Když ho konečně sehnal, zavřel se do studia, třískal do bubnů a nutil mě tu hrůzu poslouchat! Nějací skandinávci to byli. Název jako z té pohádky se skřítkem, co měl hrozně divné dlouhé jméno, které musela uhádnout ta princezna, co tkala zlatá vlákna. Miluško, už se zase ztrácíš. Vrať se nazpět děvče. Kapela! Znělo to jako jako kvrdlačka na polívku! Počkej, na půdě máme gramofon a hromadu starých desek.
Jééé, je tady. Já to věděla! Kvelertak!! Paráda. Zeptám se Copilota, jestli ještě hrají. Hmm, že nehrají? Musím se zeptat líp. Budou pořádat vzpomínkový koncert? A jsou dokonce lístky? No tak to je senzace, ve Stavangeru jsem ještě nebyla! Liba říkala, že si tam koupila senzační lyže, tak zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Nakonec, co bych pro něj neudělala, že?
Kunčina Ves
Kunčina Ves v Orlických Horách je malá vesnice, základní sídelní jednotka obce Zdobnice v okrese Rychnov nad Kněžnou. Nachází se asi 2,5 km jihozápadně od vlastní Zdobnice a asi 10 km severovýchodně od Rychnova nad Kněžnou. Po druhé světové válce na místě zůstalo jenom několik roztroušených
Babička k pravnučce (přeloženo z němčiny).
„A co si babičko pamatuješ z toho odsunu? Proč o tom nikdy nemluvíš? Kdy to bylo? A proč ses tam nevrátila?“
„Milá Inge, kdykoliv jsem se k tomu v životě v myšlenkách vracela, bylo mi hrozně smutno. Ještě teď se mi tom těžko mluví. Všechno jsme tam nechali. Hospodářství, krávy, porcelánový servis po prababičce. Mohli jsme si naložit jen nejnutnější věci, peřiny, truhly s oblečením, zkrátka to, co se vešlo na jeden vůz. Ještě že jsme mohli vzít koně. Celá vesnice se seběhla, když jsme se sebrali k pochodu ze Sudet. Plivali na nás. Naši bývalí sousedi. Moje nejlepší kamarádka Anička. Kolikrát jim rodiče pomohli trochou mlíka, vajíček. Tady v Německu šel život svým tempem a já se soustředila na to, co se právě dělo. Musela jsem si zvyknout na nové prostředí, školu, spolužáky, jiný jazyk. Ano, doma jsme mluvili občas německy a během války už jsme mluvili jenom německy, ale já se v Kunčině Vsi narodila a cítila jsem se jako Češka, víš?“
„To mě moc mrzí, babičko“.
„Vždycky se mi vybaví pohled, když jsem se naposledy otočila.“
„A co to bylo, babičko?“
„ Pole, remízka a v dáli věž kaple Svaté Anny“. Tam jsem s rodiči chodila každou neděli. Na návsi vedle kvetla voňavá lípa, bzučela stovkami včel a její vůni doteď cítím v nosu.“
„ A chtěla by ses tam ještě někdy podívat?“
„To by mi udělalo velkou radost, Inge. Sama už si ale netroufnu.“
Vnučka vzala mobil a začala si psát do poznámek. Kuntschin dorf. Až přijde domů, podívá se na Google maps a domluví se bráchou. Ten má řidičák a nové Audi. Udělají si výlet do Čech. Kolem srdce se jí rozlilo teplo a usmála se na babičku.
To je teda kreativní cvíčko!
Když čtu příspěvky ostatních, smekám. jen jsem to zjevně nepochopila, že se to má spojit a vytvořila jsem dva příběhy. Doháním pětidenní výpadek, nemoc, dovolená.
Odkazy z Wikipedie:
* Maud McCarthyová: Její role vrchní sestry a ředitelky ošetřovatelské služby během první světové války, její obrovská zodpovědnost, organizační talent a především její odhodlání, síla a nezdolnost.
* Kepr: Jeho vlastnosti jako pevnost, odolnost a trvanlivost, a také to, že je používán na výrobu uniform a pracovního oblečení.
Život v keprové tašce: Tichý svědek války
Byla jsem utkána, zrodila se z tisíců drobných životů, z nekonečného putování vláken, která mi dala mou podstatu. Nejdříve přišla bavlna, hebká a poddajná, s ozvěnou slunce a klidu z plantáží, kde rostla. Její vlákna šeptala o teple, o pomalém růstu pod modrou oblohou, o jemném vánku, který je hladil. V její paměti se usídlily dni plné světla a bezstarostného klidu.
A pak se k ní připojila vlna, drsnější a s hlubší pamětí hor a větru. Její vlákna přinášela příběhy o vytrvalosti, o mrazivých ránech, o síle přežít nepřízeň počasí. Vlna se nesla s hrdostí na svou schopnost hřát a chránit i v nejtěžších podmínkách. Každé z nich mělo svůj vlastní názor, svůj jedinečný příběh, své vlastní, jemné chvění bytí, ale v hloubi duše věděly, že dohromady budou silnější.
Bylo to setkání dvou světů. Zpočátku snad jen tiché přiblížení, pak postupné prolínání. Vřetenem, tkalcovským stavem. Cítila jsem tlak a rytmické údery, jak se z jednotlivých pramenů stával celek – pevný kepr se svými charakteristickými šikmými žebry. Každé bavlněné vlákno objímalo vlněné, a vlna na oplátku držela bavlnu. To nebylo jen mechanické spojení; byla to vnitřní dohoda, tiché přijetí osudu, který je spojil. V každém mém křížení, v každé vazbě, se ukrývala nezdolnost a vzájemné pochopení. Stávala jsem se odolnou, připravenou čelit čemukoli, co život přinese. To napětí a spojení bylo mou první lekcí: jednota je síla, a to i přes rozdílný původ, to hlavní je společný cíl a podstata, která nás drží pohromadě. Vlna měla svůj názor, bavlna svůj, ale v podstatě byly za jedno.
V době, kdy se kolem valila šedá šeď války, kdy uniformy splývaly s blátem a výrazné barvy byly luxusem, jsem v sobě nesla něco víc než jen praktičnost. Moje pevná vazba, kvalita mého zpracování a možná i odstín, který se lehce lišil od fádní reality, mi dávaly nádech výjimečnosti. Byla jsem něco extra, prvek, který mohl vnést záblesk radosti a osobitosti do jinak drsného světa. Tiše jsem chápala, že jsem víc než jen kus látky; jsem předmět, který může vyvolat úsměv, pocit spolehlivosti a možná i kousek krásy tam, kde jí bylo zoufale málo.
A pak přišel ten okamžik. Pocítila jsem stín, pak jemný, ale rozhodný dotek. Její prsty, pevné a přesto citlivé, se dotkly mého povrchu. Zvedla mě. V ten moment jsem pocítila proud vibrací, které mnou projely – bylo to jako tiché, radostné brnění. Líbila jsem se jí. Cítila jsem to v každém vlákně, jak se její spokojenost přenášela přímo do mé struktury. Byla to Maud McCarthyová. Její energie byla silná, její odhodlání hmatatelné. Věděla jsem, že můj účel bude velký, a poprvé jsem pocítila něco jako nadšení. Můj svět se právě propojil s jejím.
Nebylo času na rozjímání. Sotva mě Maud zvedla, už jsem pocítila rychlost. Její kroky byly spěšné, odhodlané, a já se rytmicky pohupovala u jejího boku. První vibrace, které mnou pronikly po opuštění klidného obchodu, byly jiné – neklidné, naléhavé. Zvuky okolí se změnily v kakofonii: drnčení kol po dlažebních kostkách, štěkání rozkazů, dusot bot.
A pak se válečná vřava stala mým každodenním rytmem. Cítila jsem, jak válka vibruje v zemi, v Maud, ve vzduchu. Byly to hluboké, dunivé otřesy dělostřelectva, které mi rozechvívaly švy, a ostré, trhavé záchvěvy, když se v blízkosti ozval výstřel. Tyto vibrace se vryly hluboko do mé bavlněné i vlněné paměti, každý nový otřes byl dalším šrámem na mé kdysi nedotčené struktuře.
Pachy, které jsem vnímala, se staly nesnesitelnými. Ostrý zápach jódu a dezinfekce se mísil s železitou vůní krve, vlhkou těžkostí bláta a pronikavým kouřem. Cítila jsem, jak se Maudino tělo napíná, když procházela mezi raněnými. Skrze její stisk na mém boku jsem vnímala smutek, těžký, hmatatelný, který se usazoval v každém jejím kroku, v každém nádechu. Když se sklonila k ležícímu vojákovi, pocítila jsem tíhu jeho dechu, slabé chvění jeho těla.
Ale zároveň jsem vnímala i obrovskou odpovědnost. Ta vibrovala z Maud nejsilněji. Cítila jsem, jak se její ramena napínají pod tíhou rozhodnutí, jak její prsty svírají mé boky s odhodláním. Každý papír, který do mě vkládala, byl nasycen naléhavostí – zprávy o zásobách, o počtu zraněných, o potřebách tisíců, za které nesla zodpovědnost. Cítila jsem na sobě tíhu těchto dokumentů, jejichž obsah byl pro mě nečitelný, ale jejichž význam byl jasný skrze Maudiny pocity. Byla jsem s ní v polních nemocnicích, kde se země chvěla pod náporem bolesti a naděje, a cítila jsem, jak se Maud, i přes všechnu únavu, stala neochvějným pilířem síly.
Články: Felxistowe and Walton United FC a Válka v pásmu Gazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Felixstowe_%26_Walton_United_FC
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_P%C3%A1smu_Gazy
Ve Felixstowe bylo chladné, větrné odpoledne, vítr od Severního moře bičoval červené a bílé vlajky nad stadionem Dellwood Avenue. Felixstowe & Walton United hráli doma v Isthmian League North Division. Měl to být normální zápasový den: 2 000 sedadel, místní rodiny v šálách, vůně hranolků, soli a octa se mísila ve vlhkém vzduchu.
Ale svět venku byl všechno jiné než normální.
V klubovně před výkopem manažer Mick Dawson zíral na malou televizi v rohu. Vysílala záběry z Gazy: věže se hroutily v oblacích prachu, děti měly prázdné, vyděšené oči, celé čtvrti byly srovnány se zemí a zůstaly z nich jen šedé ruiny.
„Jste v pořádku, šéfe?“ zeptal se Nathan Carter, kapitán klubu, a otřel si bláto ze šortek.
Dawson hned neodpověděl. Zesílil hlasitost. Hlas reportéra praskal:
„… od 7. října bylo zabito přes 55 000 Palestinců. Více než polovina z nich jsou ženy a děti. Izraelská blokáda přerušila dodávky vody, elektřiny a léků. Obě strany se navzájem obviňují z válečných zločinů. Mezinárodní trestní soud vydal zatykače…“
Nathan vydechl.
Dawson televizí klikl a vypnul ji.
„Řekni klukům, že za deset minut.“
Venku se scházeli fanoušci. Mezi nimi byla i Amal, palestinská studentka univerzity v Ipswichi, zabalená do tlustého kabátu. V tašce měla ručně vyrobený transparent.
Její kamarádka Layla vedle ní sykla: „To opravdu chceš držet na fotbalovém zápase?“
„Nejde o zápas,“ zašeptala Amal. „Jde o to, aby to lidé viděli. Abychom nezůstali mlčet.“
Prošly turniketem.
Zápas začal pod šedou oblohou. Felixstowe & Walton v červené a bílé. Jejich soupeři v tmavě modré a zlaté.
První poločas byl tvrdý. Křídelník Felixstowe Jamal Thompson obešel dva obránce po levé straně a poslal centr, který Carter proměnil v gól. Fanoušci bouřili.
Za brankou Amal rozvinula svůj transparent. Byl jednoduchý:
„OKAMŽITÉ PŘÍMĚŘÍ – ZASTAVTE VRAŽDĚNÍ“
Několik fanoušků ji vypískalo. Jeden křičel: „Politikdo fotbalu nepatří!“
Amal se otočila a třesoucím se hlasem řekla: „To řekni mrtvým dětem!“
Poločas.
Hráči se vydali na čaj a pomeranče. V tunelu slyšeli křik zvenčí. Carter se podíval na Dawsona. „Co se děje?“
Dawson zamumlal: „Protest. Gaza.“
Ve druhé půli se napětí přeneslo na hřiště. Tvrdý faul vyvolal strkanici. Rozhodčí zoufale pískal.
Fanoušci byli neklidní. Někteří skandovali „Felixstowe!“, zatímco jiní začali znovu řešit Amalin transparent.
Layla sevřela kamarádku za paži. „Pojďme pryč, než se to zvrtne.“
Amal ale zůstala na místě.
Zazněl závěrečný hvizd. 1:0 pro Felixstowe & Walton United. Ozval se jásot.
Ale když hráči tleskali fanouškům, všimli si hádky na tribuně. Ochranka Amal vyváděla pryč.
Později, v baru, seděl tým kolem otlučeného stolu s půllitry v rukou. Dawson popíjel z poloprázdné sklenice.
Venku se jedno po druhém zhasínaly světla stadionu a Dellwood Avenue ponořila do tmy.
Po celém světě padaly bomby.
A ve Felixstowe foukal studený a neklidný mořský vítr prázdnými ulicemi a třepotal červenými a bílými vlajkami, které nechtěly zůstat v klidu.
José Fernando Bonaparte a král Marduk-apla-iddina
Na opuštěné planině v argentinské Patagonii, klečel v prachu starší muž s kladívkem v ruce. José Ferdinando Bonaparte, syn italského námořníka a celoživotní sběratel zkamenělin, právě objevoval další kus dávné minulosti.
V té chvíli ještě netušil, že se díky svým objevům stane jedním ze nejvýznamnějších paleontologů světa a dožije se úctyhodného věku 91 let. S jeho výrazným přispěním se Argentina stala skutečným rájem fosilií.
Ten den však nenarazil na zkamenělinu dinosaura. Když odkryl horní vrstvu hlíny a speciálním štětečkem jemně oprášil tmavý, podivně vyhlížející hladký kámen, zjistil, že je na něm cosi vyryto. Znaky, které ještě nikdy neviděl. Sám nebyl odborníkem na klínové písmo, proto požádal své kolegy, odborníky, aby mu pomohli přeložit vzkaz starý pravděpodobně několik tisíc let. V dolní části kamene bylo vyryté jméno Marduk-apla-iddina, dávného krále Babylonie.
Nikdo nechápal, jak se tento vzácný artefakt dostal právě sem. José začal opatrně odkrývat hlínu v okolí nálezu a nalezl další stopy dávné historie – kostry, nástroje, úlomky dalších kamenů popsaných stejným písmem. Večer seděl zadumaný ve svém stanu a přemýšlel nad dnešním nálezem. Nemohl se zbavit zvláštního tísnivého pocitu, že našel něco, co zde kdysi dávno někdo ukryl z velmi dobrého důvodu. Nápis na kameni říkal „Toto je klíč k bráně do světa, který má zůstat pohřbený.“ Mohl se jen domýšlet, jaký svět měl babylonský král na mysli. Možná se mu podařilo nahlédnout do budoucnosti a viděl zánik svého království…..
José se rozhodl. V noci, kdy všichni spali tvrdým spánkem, posbíral všechny artefakty, opatrně vyhrabal hlubokou díru na opačné straně planiny a ukryl vše, co mělo být pohřbeno. Uvědomil si, že některé poklady patří minulosti a tam by také měly navždy zůstat.
Obrovský vodopád ve Vysokých Tatrách/ farmaceutická lobby
Tři muži s lehkým sportovním vybavením do hor stoupali po tatranské magistrále směrem k Obrovskému vodopádu. Byla sobota, něco málo po deváté ráno. Richard, zkušený horský vůdce s větrem ošlehanou tváří a řídkým strništěm na špičaté bradě vedl skupinu, jeho mladší bratr Erik, modrooký jemný blonďák v maskáčové vestě a džínových kraťasech se držel na konci řady. Uprostřed totiž vždycky chodí klient. Prý je to kvůli bezpečí, aspoň tak to vysokému krasavci s tváří anděla a očima hlubokýma tak , že člověk nikdy nedohlédl do jeho duše, oba průvodci řekli. ” Krása, a co je to tam dole za jezírko?” Prohodil objednavatel výstupu k přírodnímu zázraku.” Skalnaté pleso, už budeme brzy na místě”. Richard se otočil a jeho drsný obličej se mohl v tu chvíli klidně měřit s tváří hráče pokeru.” Prý měří ta padající voda patnáct metrů, už se těším jak si ho vyfotím.” ” Pane, dávejte pozor, stezka u vodopádu bývá kluzká…” Ozval se za jeho zády mladší z bratrů.” Tak zaplatil jsem vám myslím dost, abyste se postarali o mé bezpečí”. Krasavec se tak nějak zvláštně ušklíbl a poklepal významně na malou koženou taštičku u pasu, kde měl doklady a pár euro. Na dyška, prý.Ještě pár kroků a byli u vodopádu. Vysoký muž se hnal dopředu, aby si mohl vodopád prohlédnout pěkně zblízka a hledal nejlepší záběr pro focení.” Hej, pojďte, uděláme si společné selfíčko…”” Tak dobře…” Richard se postavil ke Krasavci zprava a Erik, co právě také dorazil, se postavil nalevo. Ještě než zaujal své místo blízko strmého, mechem porostlého srázu, podíval se dlouze na Richarda, v očích nevyslovenou otázku. Bratr jen lehce přivřel víčka na souhlas.Jejich klient se stále silně soustředil, aby našel ten správný úhel, kdy na fotce budou všichni a vynikne vodopád. Nekontroloval při tom vůbec své okolí. ” Tak to koukám vyjde super fotka, ukažte!” V tu chvíli Richardova ruka pevně uchopila nataženou Krasavcovu ruku. Podržel ho a stáhnul k okraji převisu nad vodopádem. Teď byl na řadě Erik, který se sehnul a zezadu krasavci podtrhnul nohy. I vodopád spolupracoval a ztlumil výkřik padajícího těla. “Rychle, musíme se vrátit, a nahlásit nehodu…” Richard byl ledově klidný, za to Erik se celý chvěl hrůzou a na čele mu vystoupily kapičky studeného potu.” Ríšo, fakt to nešlo jinak?” Odvrátil pohled od padající vody, ze které najednou vycházel až mrtvolný chlad.” Nešlo, tuhle krysu z Big Pharmy musel už někdo odklidit, chápeš?”” Já vím, ale …” Erik hledal pro vraždu nějaké vyšší ospravedlnění.” No, tak brácho, vzpomeň si na mámu, jak trpěla před smrtí , když nedostala ty správné léky… A jen proto, že tyhle svině z farmaceutické lobby ovládají naše zdravotnictví!””Dobře mu tak, tady už mu ty jeho krvavý prachy nebudou nic platný!” Richard v tom měl jasno. “Ber to tak, že máma je pomstěná a o jednoho hajzla je na světě míň!”
Humenec – malá vesnice v okrese Benešov
Mötley Crüe – album rockové skupiny Mötley Crüe
Nasadila jsem si do uší sluchátka a vydala se na procházku k Smilovskému vodopádu. Byla to moje oblíbená trasa, protože to byla jediná cesta, která vedla alespoň k něčemu zajímavému.
Humenec, naše vesnice, měla všeho všudy 15 domů a asi tak 40 obyvatel. Všichni jsme se tu znali, a když se tu někdo vybočoval z davu, jako například já, bylo jasné, že se stanete hlavním tématem hovoru.
I teď jsem si byla dobře vědoma pohledu paní Kulhánkové, místní informátorky, které dokázala udělat příběh i ze zatažených záclon. Přidala jsem do kroku.
Nepotřebovala jsem cítit její, už tak dost výrazný, nesouhlas. Zvýšila jsem si hlasitost a do playlistu mi najelo album od mojí oblíbené skupiny Mötley Crüe. Usmála jsem se.
Mötley Crüe byla původcem i řešením mého problému. Právě tahle kapela mě přivedla k heavy metalu, mé životní lásce, která mě odlišovala i od všech z Humence a zapříčinila, že mě tu nikdo nechápal.
Díky tomu jsem začala bubnovat – a mým největším snem bylo založit si také kapelu a inspirovat našimi texty další nepochopené umělce.
“Dědečku, budeš mi zase vyprávět, jak jsi hrál fotbal?” jeho pětiletý vnouček Mário se zavrtěl v posteli a vůbec nevypadal na to, že by měl spát.
“Dobře, povím ti jeden napínavý příběh, a pak už budeš spát. Domluveno?” ujišťoval se starý pán. Pak zavřel oči a přenesl se v myšlenkách do roku 1964.
Jeho tým, Inter Milan, měl jisté vítězství. Všichni věděli, že jsou nejlepší a že jednoznačně vedou ligu, takže vyhrají. Jeho strategie Cattenacio přinášela ovoce. Jediná Boloňa jim mohla konkurovat, ale přišla o důležité body v tom dopingovém skandálu. Takže Milanu už nic nestálo v cestě. Jenže.
Měli 54 bodů a měli vyhrát. Pak však přišlo rozhodnutí, že dopingový skandál nebyl pravdivý a Boloňa dostala zpátky své body a měla také 54. Podle pravidel se musel konat ještě jeden rozhodující zápas.
Oba týmy nastoupili s nervy napjatými k prasknutí. Jeho tým byl na tom lépe díky jeho takticky a defenzivně propracovanému systému hry, která jim umožňovala rychlé protiútoky při zachování pevné obrany.
I přesto se Renato Fogglimu podařilo ve 31. minutě prolomit jejich obranu a dát góla. Mohl si vykřičet plíce, jak od lajny burcoval svůj tým. Chtěl po nich, aby se drželi nacvičených schémat, aby nepanikařili a odváděli svojí práci. Ale nervózní hráči na hřišti toho nebyli schopní. Nedokázali se otřepat z toho, jak jim snadné vítězství uteklo pod rukama, nedokázali zmobilizovat své síly a hrát svou hru. A pak těsně před koncem Harald Nielsen zatloukl druhý hřebíček do rakve.
“Ten rok jsme nevyhráli. Pamatuji si, jak všichni stáli po zápase na hřišti jako opaření. Překousnout tuhle prohru bylo hodně hořký.” Otevřel oči a vrátil se zpět do přítomnosti. “A teď už spát. Potřebuješ hodně spát, abys měl sílu.”
“Dobrou noc, dědečku. Až budu velký, budu fotabalista a tu ligu pro tebe vyhraju.”
Vylosovala jsem si jezero Iešjávri a fluroid germanatý.
Dny tu ubíhají jinak. Slunce tu během léta přes dva měsíce nezapadá. V jednu chvíli zmizí za obzorem a za chvíli se znova objeví na východě. Nevím, kolik je hodin. Zda je noc či den.
Chodím v mokřadech kolem jezera Iešjávri a hledám stopy germania. Už ani nedokážu spočítat kolik dní tu jsem, Slunce nezapadlo už od půlky května. To je pěkně dlouhá doba. Už to bude měsíc, možná dva. Co já vím?
Včera jsem viděl Annike. Mluvila na mě. Nabádala mě, ať se vydám od jezera pryč do lesů. Že tam najdu germanium. Vydal jsem se za ní. Klopýtal jsem v lese přes kořeny. Padal jsem do bláta. Až jsem se celý upatlaný nezmohl na další pohyb. Najednou se přede mnou vyjevily horniny povědomě připomínající germanium. Snažil jsem se kousek uštípnout, abych je mohl lépe prozkoumat. V tom spěchu jsem si veškeré vybavení nechal u jezera. Dral jsem tu horninu holými prsty. Drásal jsem horniny prsty, čím dál rychleji a úporněji až… až jsem si rozedral ruce do krve. Vše bylo zamazané od mých krvácejících prstů. Ale já nepřestával. Čím více jsem krvácel, tím usilovněji jsem to germanium drásal. Až jsem si rozdárasal prsty do masa. Tekly mi slzy bolestí. Byl jsem vyčerpaný, ale horniny se začaly pomalu drolit a já si nabíral drobné úlomky jako smyslu zbavený. Pak už si nic nepamatuji.
Probudil jsem se na louce nedaleko jezera. Měl jsem žízeň. Po Annike nebo germaniu ani stopy. Moje prsty nejevily známky žádného krvácení. Byly úplně v pořádku. Celé se mi to tedy jen zdálo nebo už snad začínám blouznit? Proklaté germanium!
Nemám rád probuzení ze sna na konci příběhů, ale tenhle má v sobě napětí ;)
Děkuji. :) Ono to jakoby asi nemusí být úplně konec, jen intermezzo. Chtěla bych tu povídku dopsat, až budu mít čas. Moje původní myšlenka je, že Ulrik už několik týdnů neviděl tmu a začíná z toho pomalu bláznit. Postupně ztrácí pojem o realitě.
Ale moc si vážím vašeho komentáře. :)
Dnes se necítila dobře. Ostatně jako už měsíc od té doby co Tomáš odešel. Ani neví proč, nehádali se. Asi se jejich vztah vyčerpal. Už si neměli navzájem co dát. Cítila jen zvláštní prázdno.
Rozhodla se dělat věci, které nikdy neděla. Rozhodla se nechat všechno náhodě. Stejně na nic víc ani neměla sílu.
Začala opatrně. Zašla do knihovny. Už předem se rozhodla že si půjčí druhou knihu zleva z police „Dnes vrácené knihy“. Půjčila si „Jednosměrné kyvadlo“ od britského dramatika Normana Fredericka Simpsona. Hodně zvláštní hra. Ale třeba jí zrovna tohle mělo něco říct, navést na nějakou myšlenku.
Rozhodla se pokračovat odvážněji. Měla před sebou dva měsíce prázdnin. Dovolená s Tomášem padla, tak se rozhodla že vyrazí sama. Nechá to náhodě. Otevřela atlas a zapíchla prst do mapy. Kanton Castelnau-de-Médoc, vůbec nic jí to neříkalo. Západ Francie nedaleko moře. To by šlo. Vyrazí poprvé sama. Začala zjišťovat jak se tam dá vlastně odsud dostat. Koupila si letenku a začala pátrat po vhodném ubytování. Ale pak to vzdala. Nechá to náhodě.
Nastoupila do letadla. Bylo to vážně divné letět sama a nevědět kam. Ale bylo jí to jedno. Vedle ní se usadil starší cestující, elegantně oblečený pán. Letadlo odstartovalo, dívala se z okénka a pán si vyndal z tašky knihu. „Jednosměrné kyvadlo“. Náhoda!!!???!!!
Pěkný nápad, jak využít náhodně vylosované položky!
to se mi moc líbí Katko:-)
Lavína v Muticiach? (lavínový vyhľadávač a Mutice):
Posledné dni padal sneh takmer bez prestávky. V Muticiach to nebolo bežné. Zvyčajne tu bola zima sychravá, no zrážky nikdy neboli také výdatné ako v horách. Tentoraz však krajinu prikryla čistá biela prikrývka, cesty zmizli pod snehom a každé auto vyzeralo ako malý obláčik. Michal sa sem prisťahoval len nedávno. Po rokoch strávených v horách ako chatár a dobrovoľný horský vodca túžil po zmene. Poslednou kvapkou bola tragédia, keď mu pod lavínou v žľabe nad chatou zahynul kamarát. Odvtedy často hovoril, že „už nechce počuť pípnutie lavínového vyhľadávača aspoň desaťročie“. Napriek tomu si jeden nechal. Možno zo zvyku, opatrnosti, alebo ako pripomienku minulosti, ktorú ešte nedokázal pustiť. V Muticiach sa rýchlo rozšírilo, kto vlastne je a čím sa kedysi živil. Ľudí jeho príbeh zaujal, chceli ho spoznať a niečo sa od neho naučiť. Keď zima naberala na sile a sneh padal čoraz častejšie, miestni prišli s nápadom, aby Michal pomohol organizovať pravidelné školenia a simulované cvičenia lavínového vyhľadávania pre mladých, ktorí sa chystajú do hôr. Lenže ako ho presvedčiť?
Pěkné propojení. S Michalem a s celou situací by se dalo jistě dál pracovat… ;)
Ďakujem za spätnú väzbu, vždy ma to veľmi povzbudí. Na materskej sa mi ťažko hľadá čas písať a preto som veľmi vďačná za tieto krátke cvičenia. Teším sa z toho, už je to taký môj každovečerný rituál :) Baví ma hrať sa s rôznymi nápadmi a vždy ma prekvapí, čo zaujímavé v sebe objavím.
Ďakujem za túto možnosť!
Rádo se děje. Mám taky radost a držím palce! :)
Alexandra Meissnitzerová /Evžen Oněgin
„Dobré odpoledne, vítáme vás na vlnách rádia Austria,“ ozvalo se do éteru a celá rodina se seběhla, aby mohla poslouchat rozhovor moderátora s jejich sestrou, dcerou, vnučkou, tetou no prostě jejich velkou domácí hvězdou. Všichni se usadili v obývacím pokoji, Hans zvýšil hlasitost, aby dobře slyšeli a v pokoji se rozhostilo naprosté ticho.
„Dnešním hostem ve studiu je Alexandra Meissnitzerová, bývalá alpská lyžařka a dvojnásobná mistryně světa. Dobré odpoledne, Alexandro.“
„Dobré odpoledne i vám,“ zarachotilo z rádia a všechny děti natahovaly uši, aby jim neuteklo ani slovo.
„Jsme rádi, že vás tu opět máme, a protože už se dá říct, že jste naším pravidelným hostem, rádi bychom se dnes věnovali něčemu, o čem jsme tu ještě nemluvili, a to je vaše rodina a původ vašeho křestního jména. Mohla byste nám prozradit, proč vám rodiče vybrali jméno Alexandra?“
„Víte můj tatínek Hans je velký romantik a miluje ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. Vlastně vyrostl s Evženem Oněginem pod polštářem. Když má maminka otěhotněla nebyla s ním řeč a pořád si trval na tom, že budu Alexandra. Viděl mě už tehdy jako velkou básnířku. Nakonec mu to maminka odkývala. Snad možná i pro to jeho nadšení jsou spolu dodnes. Mají krásný vztah a maminka s velkým nadhledem snáší všechna jeho vzplanutí a jeho divoké nápady. Je neuvěřitelně zapálený a plný touhy dělat si a svým blízkým radost a jít si za svými sny. Právě on je ten, díky komu jsem mohla ve sportu dokázat všechno to, co se mi podařilo. Sice nejsem tím, kým mě chtěl mít, ale jsem ta, která jde svým způsobem v jeho stopách. Víte, a to je velké štěstí.“
Děti nalepené u rádia upřely svůj pohled na strejdu Hanse. V jejich očích zářil pocit nekonečna.
…
Slyším to křupání v rádiu… ;)
Dobrý večer, doufám, že to bude méně zmatené než posledně. Cvičení mě velmi baví, ale poslední tři dny doháním silou vůle a to není úplně dobré.
Martin Bohumil Hornhof / Kostel svatého Michaela archanděla
Martin Hornhof byl už několik let váženým řídícím učitelem v Holicích. Byl také velmi hudebně nadaný a založil malý školní pěvecký sbor, pro nějž skládal příležitostné písně k obřadům, ale také písně dětem pro radost. Zdejší lidé tvrdili, že od doby, kdy zpívají děti s Martinem při mších, je v kostele klidnější atmosféra. Někteří dokonce tvrdili, že i sochy a obličeje ve vitrážích se usmívají. Jednoho dne přijel navštívit příbuzné do Holic nějaký Jura z Dražovic. Po mši se u kostela obdivoval zpěvu malých školáků, jak prý jim to hezky zpívá a že prý je mu tak lehko u srdíčka. A dodal, že u nich se lidé do kostela bojí od jisté doby chodit. Už nějakou dobu je prý v dražovském kostele neustále slyšet poplakávání a naříkání. A tak se mezi Dražováky říká, že v kostele straší, a lidé začali raději jezdit na mše do vedlejšího městyse. Jurovu bratrovi to leželo v hlavě. Zašel za řídícím Martinem a převyprávěl mu tu historku. Popili u toho pravda pár žejdlíků vína, ale smluvili plán. Martin se vydá i s dětmi do Dražovic a zkusí to kostelní strašidýlko ukonejšit svými písněmi. A tak se také stalo. Dětem Martin řekl, že si udělají třídenní výlet do Dražovic. Děti byly nadšené. Nikdy na takovém výletě nebyly. Když dojeli Martin s dětmi a Jurou do Dražovic, neviděli nikde ani živáčka. I Jura byl z toho překvapený. Dovedl je k sobě na statek. Tam mu žena s dětmi vylíčila, jak se z večera na ráno ozýval hlasitý nářek z kostela a že ani pan farář už se neodvážil tam vstoupit. A protože se to tak rozléhalo, všichni jsou raději doma. Martin měl jisté obavy, ale odhodlal se jít do kostela podívat. Na první pohled nic zvláštního. Když ale pomalu procházel kolem lavic, všiml si praskliny ve zdi mezi dvěma okny s vitrážemi, na nichž byla vyobrazena Panna Maria s děťátkem a svatá Zdislava s několika dětmi. Okraje vitráží byly popraskané. Jakmile se Martin zadíval na vitráže, začaly se dít věci. Obličeje na vitrážích se zakabonily, z očí vyobrazených dětí tekly slzy a byl slyšet pláč. Znělo to, jako kdyby se vedle Martina rozplakaly děti, s nimiž přijel. Ty ale byly na statku s Jurou a jeho ženou. Do toho se nad hlavním oltářem rozzářil rám obrazu archanděla Michaela, jemuž byl kostel zasvěcen. Martin zmatený tím, co viděl a slyšel, vyběhl z kostela. Nejprve se mu nechtělo vůbec do těch míst vracet. Ale nakonec si řekl, že musí něco udělat. Vrátil se na statek a vše řekl Jurovi a jeho ženě. Společně pak vymysleli, co udělají. Druhý den po ránu sehnal Jura zedníka a sklenáře. Spolu s panem farářem šli do kostela. Pan farář se modlil za všechny děti a rodiny, no a zedník se sklenářem začali opravovat praskliny ve zdi a na vitrážích. V kostele byl klid, nikdo neplakal, nenaříkal, ani se nekabonil z obrazu. Naopak. Bylo ticho a postavy se začaly jakoby decentně usmívat. K večeru se chystala mše svatá. Při této mši zpívaly děti s Martinem písně, které Martin napsal pro rodiny a děti v Holicích. Krom toho, že písně obohatily obřady a líbily se lidem, zřejmě oslovily také obrazové postavy. Michael nad oltářem se už netvářil vážně a přísně, ale naopak přátelsky. Panna Maria už neměla v rukou uplakaného Ježíška, ale rozesmáté batole a také Zdislava s dětmi už nebyla smutná, tančila s rozesmátými dětmi v kroužku. Od toho dne prý se žádné zvuky v kostele neozývaly. Inu nejen lidé prosí svaté o pomoc. Někdy potřebují pomoci i ti naši svatí.
Hana Doušová & Transformační systemická terapie
Upozorňuji že je to velmi historicky nepřesné :D
Vydala se o berlích pomalým krokem do letadla. Byla ráda, že má konečně chvíli klid, v hale na Ruzyni na ni samozřejmě čekali zástupy novinářů, kteří chtěli vědět co bude dělat dál. Nevěděla co jim odpověď, sama netušila, co s ní bude. Basketbal byl její život a přetrhané vazy v koleni ji připravily o všechny nadcházející zápasy.
Příští rok měla odletět na olympijské hry do Montrealu a pokud se její koleno neuzdraví, ne, nechtěla na to ani myslet. Vazy se jí určitě uzdraví, zase bude hrát. Přesvědčovala se, ale uvnitř sebe cítila narůstající nejistotu. I proto teď nasedala do letadla, které mířilo do Kanady.
John Banmenem jí pomůže, sice ne po fyzické stránce, ale pro její psychiku to bude přínosem. Oznámil teprve nedávno, že bude ve Vancouveru testovat svou novou metodu psychické pomoci, nazval to transformační systemickou terapií. Vycházel z jiného psychologického modelu, který vymyslela jeho kolegyně, alespoň tak to psal ve svém dopise. Věděla že se o jejím zranění psalo v zahraničí i tak ji překvapilo, že se ozval zrovna jí.
Byla ráda, že jí napsal a jeho dopis si četla několik dní stále dokola. Vyjádřil smutek nad jejím stavem a přesně vystihl jak se cítila. Vysvětlil jí, že by ji měl rád ve své skupině, protože tuší, jaká rána to pro ní musí být. Chce jí pomoci srovnat se s jejím momentálním stavem a zvýšit její sebeúctu, která tím zraněním hodně utrpěla.
Nikdy ho neviděla, ale i tak do něj vkládala naději, že ji dokáže pomoci. Posadila se na své místo a sledovala jak se letadlo s rachotem zvedá do vzduchu.
To nevadí, že je to historicky nepřesné. Jako scéna to funguje opravdu dobře (včetně závěru), ani to není třeba moc čistit. Dobrá práce!
Dobrý den,
děkuji za pozitivní zpětnou vazbu, opravdu moc si ji vážím. Jsem ráda že to fungovalo. Hezký den. :)
Děkuji!!!
René, děkuji za všechny odpovědi a Vaše cvičení, jsou boží! Nabily mně příjemnou tvůřčí energíí a takový pocit mám i z Vaších videí. Jen asi nestihu úplně celý kurz tvůrčího psaní – myslím udělat cvičení. Už takhle sem trochu ve stresu, protože to dělám na poslední chvíli, takže píšu v metru, po práci, nestíhám si dávat odstupy, atd… Je to samozřejmně moje chyba, že sem to tak dlouho odkládala. Ale kurz, bez ohledu, jestli stihnu nebo nestihnu cvičení, si prostuduju celý. Ráda bych sepsala pro svého brášku příběh naší rodiny. Věřím, že mi Váš kurz pomůže k tomu, že se to bude dát číst (pevně doufám). Držím Vám palce, děláte skvělou práci. Janka
Milá Janko, moc díky za vaši úžasnou zpětnou vazbu. Mám radost z každého, kdo si hraje se slovy a rozvíjí své schopnosti. Právě jsem vám prodloužil o 2 měsíce přístup do kurzu Základy tvůrčího psaní, tak se nemusíte nikam hnát. Pořádně si to užijte! ;)
Dobrý den René,
Wikipedie mi vybrala Serengeti a Java Card.
Viktor je 50letý introvertní IT, který spravuje aplikace Java Card firmě……už 30 let. Pracuje většinou z domova, odkud řeší problémy zákazníků. 1 x týdně dochází do firmy na porady a podává hlášení, jaké problémy mají lidí s aplikací, která se používá mimo jiné i na všech paměťových kartách: od bankovních přes Sim karty, tankovacích, nebo karet pro MHD. Jako odborníka si ho moc váží, je spolehlivý a schopný navrhovat řešení problémů. Jako člověk je hodně uzavřený o soukromí nikdy nemluví, takže ho v práci nikdo moc nezná.Neví, že žije jenom svojí prací, je fanoušek Star Treku a nadšenec do Pc her. Takže kamarády zná jenom pod přezdívkami a schází se s nimi jenom online. Má staré rodiče, občas k nim zajde na návštěvu do domova důchodců. Neví moc o čem má s nimi mluvit a tak jenom přikyvuje a poslouchá.
Na poslední poradě ho nemile překvapili. Dostal příkaz jet na měsíční služební cestu do Serengeti v Africe. Jejich přední zákazník – velká banka – má po celé oblasti pobočky a bankomaty. Jenže ty jsou momentálně nespolehlivé a jim se nedaří odhalit chybu. Vzhledem k tomu, že jde o rozlohu 14 763km2 a velké množství turistů, který neustále proudí do této přírodní rezervace, potřebují, aby jejich služby fungovali 100%. Bude potřeba specialista na aplikace přímo na místě, minimálně na měsíc. Vědí, že člověk, který tam pojede, bude muset řešit očkování a být v nepohodlí, protože teploty denní a noční se liší i o 15 stupňů. Navíc je tam i spousta dravé zvěře, ale velice dobře mu to proplatí. A právě finanční odměna pomohla překonat Viktorovi jeho neochotu jezdit někam ven. S těmi penězi by si mohl si vyměnit komplet všechny PC doma za nejnovější modely a hlavně si pořídit tu novou dokonalou horní konzoli. Byl to jeho sen, ale hotovost navíc mu nikdy nezbyla. Vše co měl, průběžně investoval do nejnovějších mobilů, rychlejších síťových připojení.
Jeho cesta povede Z Dar-es- Salaamu přes Arushu, což potrvá třináct a půl hodiny autobusem. Pak bude muset tu samou cestu absolvovat i vlakem a nazpátek letadlem do Moshi. Po cestě bude muset vystupovat a u zastávek přeinstalovávat aplikace u bank a bankomatů.
A tak by se dalo pokračovat dál…jak se mu z té nádherné dechberoucí travnaté savany s několika kilometrovými stády migrujících pakoňů úžasem skoro zastavilo srdce. Že ho překvapili domorodci, jejich srdečnost, když mu pomáhali, protože při jízdě busem zažil úplně vše, co se běžně nezralému cestovateli na cestách stává: od ztracené batožiny po špatně zvolené oblečení, až po pokousaní hadem. Ve finále potřeboval pomoc na každé své zastávce. O tom, jak se z člověka, který žil jenom ve světě her a PC stal nadšený cestovatel a ochránce zvířat.
Ano, je to „jenom“ start zajímavého životního osudu ajťáka Viktora. Nicméně pro řešení tohoto úkolu (spojit vygenerovaná témata) je to samozřejmě v pořádku. Povedlo se vám hezké a funkční propojení parku Serengeti a firmy Java Card. ;)
Klokan znamenaný a Lukostřelba na Letních olympijských hrách 2004
Nikdo nevěděl, jaké tajemství ukrývá lukostřelec z Austrálie. Proč se mu nedařilo nastřílet potřebný počet bodů? Proč natažená tětiva nenastartovala šíp potřebnou silou ke zlatému cíli. Sportovec měl poslední šanci. Natáhl tětivu, nádech, výdech, nádech a s výdechem vyslal ze vzdálenosti 70 metrů do terče s pěti soustředěnými kruhy o průměru 122 cm šíp. Moc si přál, aby zasáhl zlatý střed, který měřil 12,2 cm. Dokonce na okamžik zapomněl i na černá očka toho půlmetrového klokánka znamenaného, kterého v sadě u svého domu při tréninku postřelil a telepaticky povzbuzoval svůj šíp ať se nefláká. Klokani v Austrálii jsou sice něco jako zajíci v Česku, ale on sám ještě nikdy nic živého nezastřelil. Proto toho půlmetrového drobka ošetřil a teď se o něj staraly jeho děti, zatím co on se snažil překonat trauma z postřelení živého tvora.
A…vedle. Slzy se snažily vyplavit jeho zklamání, ale vše bylo marné.
Když pak v noci volal domů, jeho děti nezajímalo, že neuspěl. Jeho děti zajímalo, kdy se vrátí domů, protože malý Skippy, jak ti caparti pojmenovali klokánka, se pomalu zotavoval a oni by s ním chtěli jít ven, ale jejich máma řekla, že bez táty to dělat nemohou.
Když se sportovec s dětmi loučil pusinkami na displej, cítil se už mnohem lépe. Jeho krásná žena na něj významně mrkla a on věděl, že s touhle ženskou to prostě vyhrál na celé čáře. Teď už mohl v klidu spát.
Pěkné propojení. Líbí se mi smiřující závěr.
Vylosovala jsem si Avignonský most a českého strakáče
Bylo, nebylo, na vesnici Pohoří se narodil malinkatý králíček. Byl bílý a sem tam měl tmavé skvrny. Hned od malička byl velmi živý a zvědavý. Často utekl z králíkárny, aby se mohl podívat, co to je za divnou věc venku. Ostatní králíčci jeho chování nerozuměli, líbilo se jim, že dostávali pravidelně najíst a nemuseli nikam chodit.
Náš králíček měl nejradši, když k jeho majitelům přijela na návštěvu jejich vnučka Klára, která hodně cestovala po světě. Vždy jim na lavičce na zápraží vyprávěla nějaký příběh. Králíček ji moc rád poslouchal a říkal si, že by bylo úžasné, kdyby se mohl aspoň na jedno místo z vyprávění podívat. Ostatní králíčci se mu smáli.
Jednoho dne, když už králíčka nebavilo posmívání ostatních, se rozhodl, že pojede s Klárou. Brzy ráno si sbalil zásoby na cestu, vylezl tajnou dírou z králíkárny a schoval se v batohu, který měla Klára připravený před domem. Klára se rozloučila s babičkou a s dědou a spěchala na autobusovou zastávku. Králíček si mezitím v batohu představoval, kam se asi podívá. Klára dojela autobusem do Ústí nad Labem, kde přistoupila ke své kamarádce a autem se rozjely do Francie. Králíček opatrně vylezl z batohu a koukal z okýnka. Viděl věci, které nikdy dřív neviděl. Velké silnice, panelové domy, honosné kostely, velká jezera, spoustu lidí a mnoho dalších zajímavých věcí.
Cesta jim rychle ubíhala, králíček buď spal schovaný pod sedačkou, nebo obdivoval okolní míhající se svět. Děvčata byla tak zabrána do rozhovoru, takže si ani černého pasažéra nevšimla. Jejich cílem bylo francouzské město Avignon. Když auto zastavilo, králíček se rychle schoval do batohu, který ležel na zadní sedačce.
Klára si vzala batoh na záda a se svou kamarádkou vyrazila k avignonskému mostu. Na mostě si udělaly několik fotografií. Právě, když Klára pózovala na fotku, naklonila se ke straně, králíček vypadl z batohu na zem.
„Co to je?“ zaječela vyděšená kamarádka. Klára se podívala na zem a uviděla strakatého králíčka. „Ahoj,“ pozdravila ho Klára a zvedla ho ze země. „Ty vypadáš jako strakáč od babičky a dědy,“ podivila se Klára. Nejradši by babičce hned zatelefonovala, ale bohužel neměli telefon. „No, tak to asi pojedeš s námi do Čech,“ podrbala králíčka za uchem.
Králíček s Klárou a její kamarádkou procestovala ještě kus Francie a poté se vrátil zpět do králíkárny v Pohoří. Babička a děda byli překvapeni, že jim z Francie Klára přivezla strakáče, o kterém si mysleli, že se ztratil. Králíček potom vyprávěl ostatním králíčkům své zážitky a nikdo už se mu nesmál.
Když Klára zase odjížděla, zeptala dědy: „Mohla bych si vzít toho strakáče s sebou? Když se nám tak pěkně spolu cestovalo.“ Děda souhlasil, tak králíček zase skončil v Klářině batohu. Tak se první český strakáč, který byl na Avignonském mostě podíval ještě na mnoho míst a splnil si svůj sen o cestování.
Milá pohádka! Z toho by se dala udělat série zážitků z různých cest… ;)
Zde přidávám svoje splnění úkolu.Ve videu byl úkol změna barvy očí a wikipedie mi vybrala hesla domesticus a šampionát Fortuna 2010. Tak snad to bude ke čtení. Omlouvám se, protože netuším kolik normostran to ve skutečnosti je. Ale jinak přeji příjemné čtení.
Mladá dívka kouká do výlohy oční optiky na reklamu na barevné kontaktní čočky.
Blíží se Sylvestr a k doplnění své masky by se jí moc hodily jinak barevné kontaktní čočky.
Nakonec se přece jenom odhodlala vstoupit do krámu.
“Dobrý den, ” pozdravila slušně při vstupu paní prodavačku.
“Dobrý den, jak vám mohu pomoci?” reagovala paní prodavačka.
“chtěla bych barevné kontaktní čočky k doplnění své sylvestrovské masky.” odpověděla dívka.
“Máte nějaké dioptrie?” zeptala se prodavačka.
“naštěstí ne” odpověděla dívka
“a máte představu jakou barvu kontaktních čoček byste chtěla?” ptala se dál paní prodavačka
“nejlíp kdyby byly ohnivě červené s možností takové ty mihotající jiskry.” rozvinula svoji představu dívka.
“tak jiskru vám neslíbím, ale červené bychom tu měli.” odpověděla paní prodavačka, otočila se ke šuplíkům a vyndala několik různých krabiček.
dívka je mlčky vzala do ruky a prohlížela si barvy, které byly na krabičkách označeny. Chvíli přemýšlela a váhala, ale nakonec ukázala na krabičku která se jí zdála nejsympatičtější v souvislosti s plánovanou sylvestrovskou maskou.
Paní prodavačka ostatní krabičky uklidila a vybranou krabičku vzala k pokladně. Dívka ji následovala.
Tam zaplatila požadovanou sumu koupené kontaktní čočky si uložila do své tašky a zamířila domů.
Když přišla domů, zamířila přímo do svého pokoje, kde si rozbalila právě koupené kontaktní čočky,aby si je vyzkoušela a naučila se je nasadit si je. Chvíli ji to nešlo, třásly se jí ruce, často jí to padalo,ale nakonec se jí to povedlo, podařilo se jí je nasadit.
Zatvářila se velmi spokojeně.
Nyní se rozhodla, že se zkusí nalíčit na sylvestrovskou merendu. Pustila se do toho. Za chvíli byla tak k nepoznání na obličeji měla dokonalou masku čertice. Oblékla si i zbytek masky a vydala se do sklepa.
Když přišla do sklepa a otevřela dveře do místnosti, která byla zařízena jako laboratoř pro fyzika a mezi těmi přístroji tam pobíhal starší, vysoký, bělovlasý, rozčepýřený od statické elektřiny, muž v plášti a cosi kutil.
Dívka zaharašila řetězy a vydala jakoby blekotavé zvuky a plížila se k muži.
“Ahoj Zojo, konečně jsem na to přišel mám hotový stroj času….ááááááá….” zaječel muž, když se na ni podíval, protože se úplně vyděsil- ta maska se jí skutečně povedla.
“…Zojo…. Tohle mi už víckrát nedělej. Chceš aby mě trefilo?” podíval se muž vyčítavě na tu dívku uličnici.
“Promiň strejdo…” podívala se dívka provinile “…koupila jsem si ty barevné kontaktní čočky a moje maska na Sylvestra je úplná.” pochlubila se a radostně zatančila v masce.
“Hele co kdybychom si vyzkoušeli ten stroj času co jsem sestrojil? Lákalo by mě se podívat do doby staré Byzantské říše ? Co ty na to?” navrhl jí muž výlet časem.
“Do jedenáctého století? Hurá jdeme na to!!” zajásala dívka a oba se vrhli do připraveného stroje, který vypadal jako starý Moskvič.
Vědec stiskl nějaké knoflíky a auto se spustilo začalo to různě vrčet a skřípat. Dívka nastavila datum jedenácté století našeho letopočtu a náhle se s nimi to staré auto vzneslo do vzduchu a vlétlo do červí díry, která se před nimi otevřela.
Když opět přistáli byli na liduprázdné louce u lesa. Vědec stiskl knoflík a otevřel kufr. Vyndal z kufru dva pláště a jeden obrovský přehoz na auto. Jakmile přetáhli přehoz přes auto, tak zmizelo a byla tam jenom louka.
“Jůůů strejdo to je jako plášť neviditelnosti z Harryho Pottera!” vykřikla dívka.
“no samozřejmě! Přijeli jsme pouze pozorovat nesmíme zasahovat. A tady jsou stejné pláště také pro nás.” a podal dívce jeden z plášťů. Zabalili se do něj a vydali se po nejbližší vyšlapané cestičce.
Ta je dovedla k branám Konstantinopole. Do města proudily davy lidí, blížili se svátky konce roku a pro spoustu poutníků byla hlavním cílem mše v Hagia Sofia, protože věřili v požehnání úspěšného života pokud se jí zúčastní.
Zabaleni do svých neviditelných plášťů, se vmísili do davu a tiše poslouchali o čem se lidé baví.
A byli překvapeni jak jsou jejich problémy a myšlenky podobné těm které znali z jejich vlastního života.
Otec nesouhlasil s tím s kým se stýká jeho syn, jiní poutníci zase řešili jak vyřešit dluhy jednoho z nich, které měl u nějakého místního lichváře. O kousek dál se svěřovala jedna dívka své kamarádce o tom jak je zamilovaná do jednoho chlapce.
A i když je mnohdy svrběl jazyk, aby tomu dotyčnému nebo té dotyčné poradili, ale nakonec se se udrželi a mlčeli.
Dav je zavedl přímo do Hagia Sofia, kde si mlčky prohlíželi překrásnou výzdobu tohoto divu světa, který zůstal divem i v 21.století.
V davu zahlédli i jednoho velmi dobře oblečeného asi třicetiletého muže.
“Místo pro domestikuse, udělejte cestu pro domesticuse…” volali vojáci,, kteří kráčeli před ním.
A lid se poslušně rozestupoval, aby místodržící mohl projít.
Strýc s neteří se rozhodli, že se pomalu vrátí k autu a domů do 21. století.
Oba dva se pomalu vytratili z davu a díky jejich plášťům je nebylo vidět. Vrátili se na cestu, kterou přišli a nastoupili cestu ke svému autu.
“Tak a domů” promluvil po dlouhé době jako první muž. Složili pláště a přehoz zpátky do kufru.
Nasedli do auta, nastartovali, nastavili datum kdy odlétali, otevřeli červí díru a skočili i s autem do ní. Vrátili se zpět do sklepa odkud startovali.
“Hurá !!! Funguje to! A teď si půjdu odpočinout na šampionát Fortuna 2010.” zaradoval se vědec a radostí si zakřepčil. Hupsnul do čalouněného křesla a zapnul si televizi.
Dívka pouze pobaveně zavrtěla hlavou a odešla do svého pokoje.
Tleskám!