Doktoři vám potvrdí, že někdy je pro pacienta obtížné popsat bolest, která ho trápí. Dnešní cvičení tvůrčího psaní se dotkne velmi těžkého úkolu – zachytit na papíře silné emoce.
ZADÁNÍ CVIČENÍ:
Napište vyprávění libovolné postavy, která trpí nesnesitelnou bolestí. Vtip tohoto úkolu spočívá v tom, že tato bolest nesouvisí s příběhem, který postava vypráví. Nicméně samozřejmě zkresluje jeho vyznění.
Pokud vás nic nenapadá, udělejte si krátké rešerše.
Myslím, že si tento úkol můžete pěkně užít – tak vzhůru do toho!
TIP! Všechna má cvičení tvůrčího psaní najdete přehledně seřazená zde.
“Ach jo, pitomá vosa, chvilku jdu a štípne mě”!, zlobil se Karel. “Prosímtě radši se posaď, tady je obklad a nemysli na to, radil Jirka. Vůbec, minule jsem úplně nepochopil to, jak jsi mi vyprávěl o tom strašidelné vzkazu, tak mi ještě popovídej.” „Au,to se ti lehko takhle povídá, ale jak myslíš. Já jsem tenkrát sám šel do té chatrče, kde už nikdo nebydlel a chtěl jsem tam večer pozorovat hvězdy. Mám opravdu rád vesmír a vše co se ho týká. Tak jsem se rozhodl tam zajít a pozorovat ho. Jenže poté co jsem vstoupil, jsem ucítil lehký závan, jenže okna tam být otevřená neměla. Neřešil jsem to, rozsvítil jsem baterku a temnou místností jsem postupoval po schodech. Nepříjemně vrzaly a kdybych byl citlivější, asi by se mi rozbušilo srdce strachem tak, že bych zešílel. V horním patře starého domu jsem k vikýři konečně postavil dalekohled a než jsem stihl pozorovat, uslyšel jsem kroky. Že by snad někdo šel? Podíval jsem se na schody, ale tam nikdo nebyl. Šel jsem tedy zpět, avšak opět kroky. Zase na schodech nikdo nebyl. Chvíli jsem jen tak stál. Nejsem strašpytel, ale tohle již bylo divné. Nebyl dobrý nápad chodit do temného, strašlivého,rozbitého domu, kde nikdo nebydlel. A pak jsem vedle sebe uviděl svíčku a dopis. Nevím jak se to stalo, ale prostě se tam objevil. Byl jsem vyděšen k smrti. Přečetl jsem si vzkaz a tam stálo:Zabiju tě jestli se do tohoto domu ještě vrátíš. Jsem duch Elizabeth posedlé a varuji tě dopředu.
Okamžitě jsem šel pryč. Příští den jsem se šel podívat do knihovny, jenže tam jsem o ní nic nenašel. To pro mě zůstalo záhadou a pátrat jsem po tom nechtěl”.”Já bych po tom taky nepátral, každopádně bodnutí tě už nebolí”? “Kupodivu ne. A víš co? Jdu se koupat” .
Pozor na zápis přímé řeči, opravdu špatně se to čte. Nicméně i tak oceňuji dialogický oblouk. ;)
„Posaď se,“ vybídla ho velitelka unaveně. Boje o kastovní území Zahradníků probíhaly už nepřetržitých osm týdnů, a jak Ralvan věděl, ona ještě dnes ráno vedla útok. Neúspěšný. Proto ji nechtěl rozčilovat a pomalu klesal na kamenný kvádr před dřevěnou deskou. Snažil se okamžik dosedu oddálit co nejpomalejším dosedem a v očekávání bolesti se mu zkřivila tvář. Naštěstí se velitelka zrovna dívala do mapy na stěně. Výbuch ostré bolesti mu projel od kostrče přes bedra, mezi lopatkami až ke krční páteři. Sykl bolestí.
Velitelka zvedla hlavu od mapy a zamračeně jej sledovala. „Proč cítíš bolest?“
„Při tréninku výskoku ze vznášedla jsem dopadl mimo terč a narazil si kostrč.“ Byla to pravda, ale ne celá. Kostrč si sice narazil, ale jen lehce. Za to, že se skoro svíjel a brečel bolestí při chůzi, sezení, a dokonce i v leže, vděčil své neopatrnosti při vylézání z teplého vřídla uvnitř jeskyně. Prostě uklouzl a spadl. Nejdřív na zadek. A jak se snažil posbírat, znovu uklouzl a spadl, tentokrát na záda. Kdyby se necítil jako blbec a zraněný k tomu, asi by se sám sobě smál. Nemohl velitelce popsat, co se mu stalo, i když by ji tím mohl rozesmát, a tím ji aspoň na chvilku vytáhnout z temnoty plynoucí ze strachu o svou domovinu. Jenže se styděl, když jeho bratři a sestry ve zbrani umírali při tak důležitém úkolu, který měl zachránit život na jejich planetě Quoral.
„Pokud budeš zraněný, nemůžeš jít bojovat.“ Velitelka se mračila ještě víc, ale najednou se ji výraz uvolnil a jen si unaveně povzdechla. „Kdybychom měli rostliny, co rostou na území Zahradníků, vyléčil by ses do minuty.“
„Hojím se rychle. Zítra už to bude lepší.“Ralvan se mírně předklonil, aby uvolnil nesnesitelnou bolest, kterou jeho poraněné kostrči způsoboval tvrdý povrch. Z té bolesti se mu začalo dělat nevolno od žaludku a cítil, jak mu po těle vyrazil studený pot.
„Budeš schopen zítra večer vést útok?“
Konečně se dočkal. Bude velet a dostane příležitost zachránit svou planetu. I když je ta záchrana na úkor jiné rasy. Ale vybral si. Raději bude mít živou a zdravou svou rodinu, než živé a spokojené Zahradníky.
„Vždy my, nikdy oni!“ pronesl procítěně jejich mantru a vyskočil. Nebo aspoň chtěl. Bodavá bolest mu projela tělem sotva se pokusil přenést váhu na nohy a bezvládně se sesunul k zemi. Bolestí omdlel.
„Tak asi ne,“ konstatuje stoicky velitelka a opře se o stěnu za sebou. Promne si unavené oči.
Vstane a vyjde z prvního dómu, kde si před léty vybudovala velitelství. „Murame!“ zavolala na svého pobočníka.
„Velitelko?“
„Ralvan se mi válí ve velínu na zemi. Zkontrolujte, jak na tom je. Chci, aby zítra vedl útok.“
Muram bez dalších otázek pospíchal do prvního dómu.
Ho, ho, hó! Mám radost, že je to jiný žánr, než od vás běžně čtu. Myslím, že zadání úkolu je dobře splněno a hlásím, že jsem si postavy dokázal celkem živě představit (což je jenom dobře).
Já Vám moc děkuji :))
Isabela se v noci probudila, protože ucítila lehké píchnutí v hlavě. Řekla si ,,kruciš, už zase. Ne!” Snažila se na to nemyslet a zaspat to.
Brzo ráno Isabele zazvonil budík. Vstala, položila nohy na podlahu a chytla se za čelo. Pociťovala hrozné píchání a snažila se to tlakem své dlaně zastavit. Zvedla se z postele a došourala se do koupelny. Sedla si na záchod, položila si tvář do dlaní a pomyslela si, že to bude zase den. Pomalu vstala, spláchla, umyla si ruce a vyčistila si zuby.
Opatrně, pomalu, se sehnula dolů k šuplíku tak, aby jí neroztřískala hlava. Otevřela šuplík a ještě rozespalá, s přimhouřenýma očima, se snažila najít prášky. Zadívala se na ně a přemýšlela, zda si je má vzít. Většinou stejně nezaberou, ale potřebovala normálně fungovat v práci. Pokaždé si musela vybrat mezi zdravím a nějakou, aspoň průměrnou, funkčností během dne. Už toho měla dost.
Spolkla dva prášky a šla se připravit do práce. Vyšla z domu. Je jí ještě hůř. Prášky opět nezabraly. Každý krok je jako uhození kladivem do hlavy. Oči jí bolí, jakoby jí je slunko chtělo vypálit. Její žaludek jakoby se projížděl na horské dráze stále dokola. Skoro jí je až do breku…
Cestou do práce narazila na skupinu lidí shromážděných pod budovou banky a na policejní auta stojící okolo. Na chvíli se zastavila, aby se podívala, co se děje. Nic neviděla. Pak se ale podívala nahoru. Uviděla muže stojícího na střeše budovy. Asi chce skočit, pomyslela si. Pak jí myšlenka sklouzla jinam. Začala přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo. Skočit. Necítit nic. Už žádná bolest. Jen klid. Tato představa vypadá mírumilovně. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a představila si to pohodlí. Usmála se. V tu chvíli do ní vrazil muž a přerušil jí myšlenky. Nárazem se jí roztříštila hlava, až se za ní chytla. Vrátila se zpátky do reality. Hrůzou se otřásla. Podívala se zpátky na muže stojícího na střeše a zase zpět před sebe a pokračovala dál do práce.
Rezavá vrátka zaskřípěla. Tomáše a v jeho vleku sedmnáctileté dcery nepřivítal upravený chodníček se zastřiženými růžemi jak byl zvyklý. Plevel tu vyhrál válku a ani starý dům se netvářil přívětivě. “Tati, prosím, rozmysli si to, ” chytila Tereza tátu za rukáv. “Babička si to nezaslouží, prosím, neodvážej ji tam.” Terezce vytrysly slzičky. “Terezo, kolikrát jsem ti už vysvětloval, že tady babička nemůže zůstat sama. Podívej jak ten dům chátrá, je pro ni moc veliký.”
“Tobě nejde o babičku, ale o tady ten pitomej barák. Chceš ho prodat abys měl ještě víc peněz než máš, ale že odsud odvezeš babičku, která tu prožila celý život, to tě nezajímá.”
“Terezo, dost!”
Když otevřeli dveře uviděli schoulenou bezbrannou stařenku sedět ve svém omšelém ušáku. Vedle stál starý kufr. “Tak už jsi tady Tomášku. Neboj, udělala jsem všechno jak jsi řekl.” Terezou projela ostrá bolest, která ji sevřela hrdlo. Babička seděla v bílé sváteční blůzce s broží, tmavá sukně ji spadala až ke kotníkům a na nohou černé lesklé boty s velkou přezkou. Seděla vzorně jako malá školačka. “Že ti neudělám ostudu? Ty boty jsem si schovávala na slavnostní chvíle. Naposledy jsem je měla mamince na pohřbu. Tomášku, je to moc smutný pohřeb, když ti umře maminka.” Tereza se snažila kvůli babičce tvářit neutrálně, ale co sejí právě dělo u srdce bylo něco tak bolestného, až měla pocit, že se jí roztrhne na bolavé cáry. “dobře, tak pojď, řekl chladně Tomáš. “A kdepak je Andulka?”
“Mami, přeci víš, že žije v Americe, kolikrát ti to mám říkat?” odsekl její syn. Tereza nesla kufr a tiše našlapovala za nimi, zavírala dveře a přes slzy neviděla téměř nic, jen siluety dvou postav. Jak by tu malou drobnou stařenku vzala do náručí, jak by ji chtěla utěšovat a hladit, schoulit ji ve svém objetí a dát ji tolik síly co by jen mohla. Místo toho zavírá za ní její dětství, mládí, život a táta ji odváží do cizího domova důchodců, naprosto zmatenou a opuštěnou.
“To snad nemyslíš vážně?”, hledí na mě Zuzka a v očích má výčitky. Nesnesitelná bolest protne moje srdce. Nečeká ani na odpověď a blíží se další výčitky:”Proč musíš dělat tak pitomá rozhodnutí?” “Já nemohu jinak, copak tomu nerozumíš?” Dívám se na ni a čekám aspoň špetku porozumění, namísto toho, jen zakroutí hlavou:”Tys byla vždycky divná a tvrdohlavá”. Její slova mi projíždí srdcem jak ostrý nůž. Oči mi začínají vlhnout. Kolem je jen samé černo, noc a slunce, to snad už ani nevyjde. “No výborně, to je to jediné co umíš, bulet.” utrhne se na mě Zuzana a ze zaťatými pěstmi odchází. Dveře bouchnou až se zatřesou obrázky dětí na bílých stěnách. V pokoji se rozhostí ticho, které přerušuje pláč, všechnu bolest potřebuji ze sebe dostat. Připadám si úplně sama a opuštěná, na celou bolest, kterou v sobě mám. Ne, už se mi nechce žít, tak sama, bez kohokoli, kdo by mi rozuměl, nejhorší, když začne zrazovat nejbližší člověk. “Copak mi nikdo nerozumí?!!” Křičím a hlavu bořím do polštáře. Zuzana, největší kamarádka z dětství, vyrůstali jsme jako sestry, neměly před sebou žádná tajemnství a rozuměly jsme si snad ve všem, ale pak každá v jiném městě, jiná práce, nové rodiny. Zdálo se, že to naše přátelství ustojí. Ale…. Ne, nemůžu to Zuzaně vyčítat, prošla jsem velkou změnou, můj život se otočil o 180 stupňů a musela jsem ujít kus cesty. Ano, a tak jsme se od sebe vzdálily. Nemůžu ji na sebe vázat a dál na ni spoléhat. Můj nápad mi připadal tak skvělý a jedinečný, nemusela mě hned tak setřít, zrovna ona, tolik to bolí. A slzy jsou jak vodopády, ale jakoby vyplavovali nesnesitelnou bolest. Kdyby to byl kdokoli jiný. Neměla jsem jí nic svěřovat, o to víc to bolí! Zůstávám tu sama, a těžko hledám někoho kdo by mi rozuměl, nepotřebuji schválit situaci, ve které se nacházím, jen potřebuji, aby mi byl někdo nablízku. Ušla jsem kus cesty, ale proč to musí tak bolet? Měla jsem opravdovou radost, odkrývaly se mi nové obzory, musela jsem udělat nespočet kroků do neznáma a všechno to stálo za to. Měla jsem pocit jako horolezec, který slézá horu plnou přírodních sil a překvapení. Nejhorší je, že jsem tu cestu šla sama a teď se dívám, kdo by mi rozuměl, kdo by šel se mnou. Zůstávám sama a ostrá bolest mi opět projíždí srdcem. Jak by byl život jednoduchý, kdyby člověk dělal jen co se od něj čeká, asi by neztratil přátele, ale byl by to vůbec šťastný a naplněný život?
Vykouknu z okna, vidím její mizející stín:”Chybíš mi, chybí mi někdo, kdo by mi rozuměl a přijal mě se vším, čím jsem, ale dávám ti svobodu odejít.”
Smích z ulice se odráží od zdí budov, chvílemi sílí a pak se vzdaluje. Všude kolem radost. Kde je ta moje? Přes slzy se začínám usmívat, tuto radost si nenechám vzít, je ukrytá uvnitř ve svobodném těle plném síly a odhodlání, jít dál, udělat opět další nový krok do neznáma, a tak jdu dál, i když to někdy nesnesitelně bolí.
„Tak co?“ pronesla Katrin, i když byla jedna z lidí, která si mohla být stoprocentně jistá, že odpověď od své kamarádky nezíská. Její kamarádka Tammy k ní ležela zády v posteli. Ani se pod dekou nepohnula. „Nemůžu tě nutit – nikdo tě nemůže nutit – ale myslím si, že by stálo za to tam zajít,“ pokračovala Katrin. Následovalo očekávané ticho, vlastně vůbec nečekala na odpověď, jen doufala, že Tammy její návrh zváží. Nechtěla si to přiznávat, ale musela by být zcela hloupoučká, aby nevěděla, že tohle nemá moc velký smysl. Samozřejmě že to tušila, jenom si to nechtěla přiznat. Ne, že by byla paličatá, ale Tammy byla její velmi dobrá kamarádka a takoví přátelé se zkrátka ve štychu nenechávají.
Nechala mezi nimi proplouvat ticho, když si prohlížela Tammyn potemnělý pokoj. Než se však otočila na patě rozhodnuta, že další krok už je jen na její kamarádce, podotkla přívětivě, ale s tíživým pocitem na srdci: „Tam venku – přesně tam – se dějí horší věci, a jestli chceš pokračovat, tak se přesto musíš přenést.“ Možná by řekla víc, ale radši už odešla. Možná ani tohle neměla říkat, ale cítila, že by to tak mohlo být správně. A i kdyby ne, tak alespoň něco řekla. Alespoň něco udělala.
Tammy by jí napřímo nic neřekla. Neřekla by jí, že to nakonec udělá. Že se zvedne ze své postele, kde marnila veškerý čas denním sněním, protože to, o čem snívala bylo mnohem krásnější než realita, ve které žila.
„Dobrý den, posaďte se prosím,“ slyšela za nedlouho. Vstoupila do vybílené místnosti, v níž nebylo nic uklidňujícího. Nepředpokládala, že by zde nalezla sebemenší útěchu, ale když se zde šla Tammy svěřit, tak by to tu mohlo vypadat o něco přívětivěji. „Tak co vás trápí?“ zeptala se paní hezky. Litovala toho najednou ještě víc, když na ni takto mluvila. Paní sice byla hodná, jenže Tammy neměla chuť ze sebe vypravit ani hlásku. Věděla, že jí stejně něco musí povědět. I sebevětší lež, aby byla paní spokojená. Avšak velmi brzy jí došlo, že lhát nedokáže.
A tak tedy spustila. Vyprávěla jí o tom. Vyprávěla jí o své bolesti. Vyprávěla jí o své nesnesitelné bolesti. Nerada vyprávěla o sobě, ale o co vlastně šlo? Horší už to pro ni být nemohlo. Tak tedy pomalu začala tím, jak se cítí. A jak se vlastně cítí? Jako na konečné. Jako na samotném konci, kdy už je po všem a člověk nevidí význam v tom, co dělá. Uvědomila si, že se tak ještě nikdy necítila. Přece ji to jen zmohlo na tolik, že nebyla s to vstát a vstoupit do života. Zůstávala ležet a nechala se pohltit zidealizovanými představami, jak by to nejspíš nazvala. A aby toho nebylo málo, tak po každém uvědomění, že se vlastně jedná je o krásné iluze se jí sevřelo hrdlo ještě víc. Celá se začala klepat a obvykle to vedlo k nekontrolovatelnému pláči, kdy se sama nezvládala ani nadechnout. Jako kdyby sama měla v sobě něco, co jí zevnitř sžíralo. Bolelo to a ona sama ani nesvedla dýchat.
Hm, to je docela směšné, no ne? Tohle by jí také nejspíš napadlo. Napadlo by jí, že její pocity jsou jako ze skutečně nepovedeného filmu či románu pro mladé. Sama je nemohla snést, jelikož se v nich řešily natolik banální věci, že se nad jejich významem nedokázala přestat rozčilovat. Opravdu si teď připadala k smíchu, poněvadž přece jenom tady teď sedí a neví, jak dál. A je to pro ni docela problém. Proto ji sem Katrin poslala. Aby mohla pokračovat dál. Pokračovat s jejich dobročinnou organizací, která řešila právě závažnější činnosti než ty banální, které sama tak Tammy nenáviděla. Respektive nenáviděla na lidech, jak se mohou zabývat takovými pitomostmi. A to byl jeden z mála důvodu proč s organizací začala. Takový malý motivační pohon, který však udělal hodně. Jenomže teď ji jedna z těch banálností stála v cestě a nikdy by si netipovala, že nadělá takovou paseku. Nikdy by nesázela na to, že jí to zabrání v její důležité práci.
„Slečno,“ pronesla paní tiše a Tammy tak vrátila zpátky do místnosti. Úplně jí vypadlo, že přestala mluvit a nastalo ticho, které právě paní pročísla. „Mrzí mě to,“ dodala. Bylo to podivné, jelikož to neznělo provokativně ani stereotypně. Řekla to opravdu upřímně. „S jistotou vám můžu říct, že nejste první ani poslední, což je docela i smutné, jakmile si člověk uvědomí, že se to děje, ale mohu vás ujistit, že sem příště nemusíte.“ Tammy se na ni tázavě podívala. „Pravdou je,“ pokračovala, aby jí to vysvětlila, „že i přes veškerou fyzickou bolest, kterou máte, tohle nesouvisí s bolestmi… Řekněme na těle, ale spíše na duši.“
Po dlouhém tichu jí dala Tammy za pravdu a s poděkováním z ordinace své obvodní lékařky odešla. Nevěděla, zdali je to vtipnější či smutnější. I Katrin nevěřila, že by jí psychická bolest mohla způsobit takové utrpení. Katrin, aniž by to kamarádce nahlas řekla, byla přesvědčena, že si nejspíš sama musela nějak na těle ublížit. Že ji to psychické utrpení dohnalo k sebepoškozování. Ale pravda to nebyla. Tammy právě zažívala něco, co se skutečně děje dennodenně. Co potká člověk prakticky na každém rohu, pokud se začne zabývat negativnější stránkou světa. Tammy totiž utrpěla těžkou ztrátu. Ne ledajakou ztrátu. Ztrátu, která většinu potopí na dno a už jen málokdo se z ní zvládne vzpamatovat natolik, aby mohl plout dál. Ztráta, při které ztratí osobu vašemu srdci blízkou a už se vám zkrátka nikdy nenavrátí. Ať už odešla dobrovolně či ne. Zkrátka taková ztráta vám toho člověka nikdy nenavrátí. A tohle byla přesně ztráta, jejímiž následky právě Tammy trpěla. Byla potopena na dno, ale už to trvalo dlouho. Musela něco udělat pro to, aby konečně začala plout dál. Jak řekla Katrin, musí se přes to přenést. Protože už se to stalo a nic s tím nenadělá. Už s tím nikdo nic neudělá, jen se s tím nesmí nechat zničit. A musí plout dál. Plout dál, jelikož to trápení za to nestojí.
Skvělá práce – gratuluju a mám radost z takto splněného úkolu. Hezký den přeji a moc zdravím!