Jako spisovatelé a spisovatelky byste si měli umět hrát s jazykem. K tomu vám poslouží nejen přirovnání, oxymóra, ale například i opozita. A na ty posledně jmenované se dneska pěkně podíváme… ;)
Zadání cvičení Opozita
Pokuste se vymyslet opozita (tj. slova s opačným nebo protikladným významem k jinému slovu) k následujícím bodům:
- polibek
- zelená
- vlak
- dort
- plot
Následně si jednu dvojici vyberte a použijte ji v nějakém krátkém příběhu nebo básni.
Časový limit a délku textu tentokrát nechám na vás.
Samozřejmě platí, že budu rád, když se o své výsledné příspěvky podělíte dole v komentářích. Jinak další originální cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Tak ať vám to dobře píše! ;)

Při polibku cítíš lásku,
po facce ji však dáš v sázku.
Zelená chladí, šeptá: můžeš,
červená zrádná, jak trny růže.
Vlakem spolu projedeme svět,
pěšky a sám však nevrátíš se zpět.
Dort sladký jak políbení,
v hladu však kousek vášně není.
Ten plot, cos kdysi miloval,
bere ti volnost, nepustí tě dál.
Páni, díky moc – báseň plnou opozit jsme tu ještě neměli! ;)
Naopak já děkuju za zajímavou inspiraci ;-)
Zatím jen rychle z pauzy u kávy, takže zatím jen opaky a doma (možná už cestou domů v MHD) se zamyslím nad příběhem ;)
polibek – plivanec
zelená – fialová
vlak – smyk nebo taky vlek; dřevěná konstrukce do A, k vlečení člověkem nebo koněm, k přesunu břemen i osob. Plno lidí to zná z Mayovek od indiánů ;) Až jak to píšu mi došla vtipná podobnost vlak-vlek přitom význam pro mě opačný.
dort – polévka
plot – cesta
Díky moc, některá opozita mě fakt zaujala (např. ten vlak-vlek). ;)
polibek – facka, plivanec
zelená – žlutá, červená
vlak – pěší chůze nebo jet v autě
dort – slaný koláč
plot – průchod
vlak – pěší chůze
Nečekaná pomoc
Marika nikdy nezapomene na nedělní večer 22. září 2024. To datum se jí vrylo do paměti. Druhý den měla jít na rande s Tomášem do jedné restaurace na romantickou večeři. Tomáš byl tak pozorný. Uměl utěšit, když mu brečela na rameni, že nebyla přijata na VŠE. Byl tak milý, empatický. Marika počítala s tím, že se k ní přidá a oba pojedou na Moravu pomoci lidem, postiženými povodněmi. Vzala mobil a vytočila Tomášovo číslo.
“Ahoj, Mari,” zazněl sametový Tomášův hlas.
“Ahoj, Tome, mrzí mi to, ale jistě to pochopíš. Jistě jsi slyšel o těch povodních na Moravě i o tom, že tam jezdí lidé z celé republiky pomoci, aby pomohli lidem, které postihly povodně. Zítra ráno pojedu také pomoci. Odložíme tu romantickou večeři na jindy.”
Tomášův hlas se změnil. “Ty jsi se zbláznila! Jet vlakem někam, kde je vše zničeno. Čím jim asi tak pomůžeš? Nebudeš tam nic platná.”
“Chápu, takže chceš jet se mnou a pojedeme autem. To bude větší pomoc než kdybych tam jela sama.”
“Mariko, tobě vážně přeskočilo. Mám své plány.”
“Rozumím, máš své pracovní povinnosti, ale já ne, takže jedu.”
“Ty ses zbláznila! Co tam bude dělat! Budeš tam k ničemu.”
“To je tvůj názor. Oznamuji ti, že zítra jedu a už se o tom nehodlám bavit,” odpověděla Marika a ukončila hovor.
Zalila ji vlna zklamání. Toto od Tomáše nečekala. Sbalila si batoh a druhý den ráno se vydala na cestu. Dojela do Krnova. Tam ji čekalo nemilé překvapení. Vlak dále nejel a autobus nikde. Bude muset jít dále pěšky. Rozhlédla se kolem. Byla jediná dobrovolnice. Vytáhla mobil, vyhledala si trasu, povzdychla si, přetáhla si kapuci a vydala se na cestu.
V blátě a dešti se šlo těžko, ale Marika si nestěžovala, myslela na ty, kteří potřebují pomoci a také na Tomáše. Ušla kus cesty, jak dlouho šla, neví. Nemyslela na to, šla zamyšlená a déšť smýval její slzy. Ze zamyšlení ji vytrhlo zatroubení auta. Ohlédla se.
Z okénka vykoukl mladý řidič a zeptal se.
“Jdete pomoci?”
Marika přikývla.
“Já také. Je to ještě daleko, nastupte si, máme stejnou cestu.”
Řidič se představil jako Peter Horský, elektrikář a majitel malé elektrikářské firmy. V autě s ním jeli další tři muži. Všichni byli elektrikáři. S jedním z nich jela jeho manželka. Mariku uvítali jako potřebnou posilu.
Marika nebyla zbytečná, jak ji Tomáš předpovídal. Spolu s Janou, manželkou jednoho z elektrikářů čistily prostory kolem hlavních domovních jističů a rozvodných skříní i zanesené kryty od zásuvek, vypínačů. Vařily také na plynovém vařiči čaj i kávu místním obyvatelům a uklidňovaly je. Pomáhaly také s vyplňováním revizních zpráv a protokolů. Na nedostatek práce si nikdo z nich nemohl stěžovat.
Během pobytu se Marika sblížila s Petrem, majitelem firmy. Byl úplně jiný než Tomáš. Pochopila, že Tomášův zájem byl jen hraný, zatímco Petr byl upřímný. Více jednal než mluvil. Žádné sladké řečičky. Vedle Petra Marice došlo šokující poznání. Tomáš byl manipulátor. Při zpáteční cestě do Prahy, všichni byli z Prahy, Petr řídil a Marika se konečně po týdnu podívala do mobilu. Rodičům volala ono pondělí, že přijede až za týden. V mobilu našla SMS od Tomáše. Byla plná výčitek. Pocítila hnus. Pochopila, že Tomášovi nikdy nešlo o ni ani o nikoho jiného, šlo mu jen o sebe. Napsala mu, že si s ním nemá co říci a že s ním končí. Pocítila úlevu. Našla skutečnou lásku. S Petrem se pravidelně setkávali. Rozuměli si. Jejich zájmy byly podobné. S Petrovou podporou se znovu přihlásila na VŠE a tentokrát byla přijata. Po úspěšném dokončení studia se provdala za Petra. Ukázalo se to jako jedno z jejích nejlepších životních rozhodnutí.
Páni, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. ;) Díky za sdílení a moc zdravím!
Polibek -poplivání. Děkuji za úkol, vždy mě dokážete nakopnout, dovolila jsem si článek publikovat. Nevadí? Přeji příjemný den Lenka Wlasáková
Doba je rozdělena na části. Cítím to tak jen já?
Perex:
Když jsem před takřka šedesáti lety šla poprvé do práce, všichni mi pomáhali. Dnes žijeme v rychlé době. Mám občas pocit, že se lidskost stává soutěží. Neztratí se obyčejné sousedské porozumění?
Článek:
Když jsem šla poprvé do práce před takřka šedesáti lety, byla doba temná. Nenáviděli jsme ji takřka všichni, až na pár těch komunistických mocných obrů.
Já jsem tehdy po škole znala jen velké nic. Přesto se starší kolegyně okolo mě seběhly a každá mě něco z praxe naučila. Řekla bych, že dnes už to tak v práci nechodí. Často vítězí ten silnější.
Už čtyři měsíce píšu články na Seznam Médium. Moje texty četlo 540 000 lidí. Vědí o mně téměř všechno. Píšu syrové a autentické příběhy ze svého života. A nejen čtenáři, ale i editoři dnes vědí, že jsem prožila dvě těžké deprese a skončila dvakrát na léčení v Bohnicích.
Ono je velmi rychlé a snadné se zbláznit nebo vyhořet. Ale dostat se z toho trvá hodně, hodně dlouho.
Právě proto pod svými články nepovoluji diskuse. Nevadila by mi konstruktivní kritika či jiný názor. S tím bych dokázala pracovat, poučit se z toho.
Když ale čtu na sítích některé komentáře, vidím rozdělenou společnost. I k tomu bych se dokázala postavit. Co ale nechápu, je když někdo bezmyšlenkovitě použije jedovaté sliny. Jen tak, aby ublížil, a vůbec se to přitom netýká obsahu článku. Je to jen takové špinavé odplivnutí nad ostatními.
Přesně takový sžíravý komentář by mě mohl dostat zpátky na dno. Proto diskuse nepovoluji, přestože věřím, že moji čtenáři by mi neublížili.
Ono, já se můžu na zahradě se sousedem pohádat. Nemusí se mi líbit jeho listí, co padá ke mně. Jemu zase může vadit, že moje kopřivy prorůstají plotem. Ale rozhodně vím, že když mě soused uvidí bezmocně ležet na zemi, ten plot přeskočí, aby mi pomohl. A já bych udělala to samé pro něj.
Tak kdo si s námi tak pohrává, že je svět najednou rozdělený na lidi, kteří vás políbí, a ty, kteří vás poplivou? Přinesla nám to ta rychlá digitální doba, nebo se to prostě někomu hodí do krámu?
My obyčejní lidé si přece umíme pomáhat. Víme, co je strach a hrůza. Dokážeme mezi sebou vybrat miliony na nemocné a potřebné lidi, na záplavy a jiné.
A tohle dělají i naše děti, naši vnuci a další mladí lidé.
Tohle všechno jsem si uvědomila, když se mnou před týdnem natáčela Karolina Čiklová můj první podcast. Ptala se mě, jak vlastně vnímám dnešní rychlou dobu.
Odpověděla jsem: „Ano, je na mě rychlá. Ale já mám paradoxně nejvíc kamarádů právě ve věku od dvaceti do padesáti let. Mně je přitom přes sedmdesát, mám za sebou celý život. A přesto se s těmi mladými dokážeme spolu bavit, smát se, přemýšlet a mít odlišné názory.“
Tak to cítím já. Přála bych si společnost lidí s různými názory, nad kterými se člověk může v klidu zamyslet. Vždyť vím, že i já se můžu plést. Ale tu slovní facku, to špinavé poplivání – to ne!
Přece jako lidé dokážeme odlišit polibek od poplivání. Jde tu o naše děti, vnuky a ostatní mladé. My jsme je vychovali dobře. Myslím, že my obyčejní, normální lidé se na tom shodneme. Ale co ti nahoře, ti „nadlidé“? To fakt nevím.
Lenko, moc díky za sdílení vaší úvahy!
Pekny…