Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Popis místa

Cvičení: Popis místa

Cvičení: Popis místa

Následující cvičení tvůrčího psaní vás provede popisem míst a prostředí. Obecně platí, že se vám pravděpodobněji povede popis místa, které si dokážete věrně až realisticky představit (a je jedno, zdali se jedná o existující místo či smyšlený hrad na neznámé planetě), než těch míst, které si jen stěží vybavíte.

Toto cvičení vás proto otestuje z postupného procházení vybraným místem a vybavování si různých detailů na základě pěti lidských smyslů.

Když to zvládnete, zvyšujete šanci, že se vám na papíře podaří dané místo zachytit tak, že si ho vaši čtenáři budou umět snadno představit.

Zkuste to!

Cvičení tvůrčího psaní: Popis místa

  1. Zavřete oči a vybavte si místo, kde jste v minulosti delší čas přebývali a které dobře znáte.
  2. Představte si sami sebe, jak se vracíte domů.
  3. Vybavte si co nejvíce detailů (tvar domu, barvu omítky, značky, štěkajícího psa sousedů apod.).
  4. Nadechněte se a vybavte si co nejvíce vůní a pachů z okolí tohoto místa (např. pravidelně projíždějící vůz s krávami).
  5. Nadechněte se a zavzpomínejte na to, co jste běžně slýchávali (např. dětský křik z nedalekého hřiště).
  6. Znovu se nadechněte a vybavte si chuť okolí tohoto místa (např. grilovačku na zahrádce jednoho z domů v ulici nebo závan chmele z pivovaru za řekou).
  7. Naposledy se nadechněte a popište, jak se zrovna teď na tomto místě cítíte.

Zvládli jste tento úkol? Pokud ano, literární popisy míst by vám neměly dělat větší problémy – gratuluju vám!

Tip na konec: Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

9 komentářů

  1. Opatrně sestupujeme z asfaltky na pěšinku. Zprvu je travnatá, vede loukou po úbočí, mezi stromy zeleň mizí nahrazená spadaným jehličím. Jdeme opatrně, přesto několikrát zakopnu o kořeny stromů, které jak vystouplé žíly přetínají povrch stezky, za což si vysloužím bratrův posměch.

    Ještě pár kroků a les se změní v sad. Znalec pozná, že stromy, stejně jako strýček, mají nejlepší léta za sebou a mnohé by potřebovaly pořádně prořezat, některé dokonce posekat, ale strýček se tomu brání. Celý život chalupu, sad i přilehlé pozemky obhospodařoval sám, není zvyklý říkat si o pomoc.

    Zpoza stromů a zarostlé zahrady září bílá fasáda domu. Okna se zelenými rámy zdobí truhlíky s bohatě kvetoucími begóniemi a pelargoniemi, jen to kuchyňské se zelení bylinkami, mátou, bazalkou, majoránkou či rozmarýnem. Ač skromnější pastva pro oči, o to bohatější požitek pro čich.

    Vstupní dveře jsou další připomínkou, že strýčkovi dochází sil, potřebovaly by přelakovat. Není tu zvonek, a tak mohutným bouchání ohlašujeme příchod. Ale dveře jsou zamčené. Jak to, vždyť jsme byli domluveni? Z asfaltky nad chalupou volá sousedka.

    „Pepa vám jel naproti. Autobusem o druhé.“
    S bratrem se na sebe podíváme, šli jsme zkratkou přes louky.
    „Pojďte na buchty, zve nás sousedka, počkáte u nás.“

    (desátý úkol splněn)

  2. Dobrý den, přikládám další cvičení,
    Děkuji :)

    Když musí mít člověk v autobuse na obličeji respirátor, překročí v teplejších dnech dusivé horko hranici snesitelnosti.
    Potom vám nezbývá nic jiného, než se modlit za průjezdné silnice a hltat tu trochu čerstvého vzduchu, která k vám jen stěží proniká otevřeným okýnkem.

    Přímo nepředstavitelná úleva přichází se sejmutím respirátoru z úst po téměř hodinové jízdě převážně Prahou k nám, na vesnici.
    Jakmile se mé nohy dotknou kamínků štěrku na autobusové zastávce, mohu se konečně pořádně nadechnout.
    Vánoční stromeček, ze kterého se nikdy nesundavají světýlka, stojí na svém místě uprostřed návsi, nebe je úplně bez mraků a z oprýskaných červených vrat požární zbrojnice se odráží jasné sluneční světlo.

    Když zdolávám zdlouhavý kopec cestou podél řady domů, poprvé si plně uvědomím tíhu batohu na mých zádech.
    Než konečně dorazím do naší ulice, stihnu se usmát nad houfem káčátek plavajícím v malém rybníčku u silnice, prohodit pár slov se sousedkou z domu na rohu a zalitovat, že jsem si ten otravný respirátor v mé ruce hned neuklidnila.
    A pak už jsem tady. Už jen vyjít poslední kopec pro mě dobře známé ulice.
    Míjím různě barevné domy a zdravím usmívající se sousedy. Vnímám vůni květin a čerstvě posekané trávy, kterou ke mně nese lehký svěží vánek, jenž dělá to teplo o něco příjemnější.
    Sousedovic německá ovčanda už také zmerčila mou přítomnost a nyní to dává – spolu s ostatními psy v nejbližším okolí – hlasitě najevo.
    Ale já už jsem u branky našeho domu a okamžitě ucítím vůni barvy, kterou byla nedávno natřena. Abych se dostala dovnitř, musím prostrčit ruku jedním z jejích otvorů tak, abych dosáhla na kliku – nikdy není zamčená. Hned jakmile odemknu naše vchodové dveře, vystřelí z nich Bella a samou radostí si může vykroutit ocásek. A já jsem po náročném dni konečně doma.

  3. Ocitám se v čase, jehož prostor je dán několika vyhrazenými dny bez pracovních povinností, bez přímých vazeb na běžný týden, se svobodou otevírat nové chvíle.

    Stojím uprostřed dvorku a jak se rozhlížím, mohlo by to být nádvoří obehnané hradbami střech a stříšek, jednoho přístřešku a mezírkou s výhledem do zahrad. Z tohoto obklopení na mě dopadá klid, bezpečí ze všech stran.
    Jeden kout ještě patří zahrádce, kde letitý strom svou korunou převyšuje snad i příkrou střechu a dodává svůj štít shora. Není to jen on, ale i jemu přisuzuji vůni přicházející ze zahrad. Lípa plná včel, ranní čaj s medem, svěží vánek letních dní, vše tady souvisí.
    A pod nohama se mi “hrbatí” dlažební kostky. Každá svým způsobem, ale když zuju jednu botu, došlápnutí na každou je osvěživé – možná nejdřív zastudí, pak zašimrá a konečně pobídne k odezdání se a k dalšímu kroku.
    Slunce v tomto obležení nevidím, ale vím o něm dobře. Prosypává svými odraženými paprsky vzduch, probarvuje zdivo a štít, prohřívá vůni zahrad. Zelenou vůni trav a bílou ovocných stromů.

    Je tu klid a mír. Jako po nočním boji. Který – odvažuji se pokaždé doufat – skončil malým vítězstvím.

  4. Zajedu autem na trávník, který vykukuje pod spadaným listím. S prvním krokem mi pod nohama křupne ořech, shýbnu se a rukou rozhrnu žluto-zrzavou záplavu listí a najdu ještě tři další s neporušenou skořápkou. V koruně nade mnou štěbetají ptáci a poutají mou pozornost. Holé větve ořešáku mi dovolují si prohlédnout stodolu, kterou strom již před lety přerostl. Velká obdélníková narezavělá petlice drží vrata pečlivě zavřená. Jako vrásky na stárnoucí tváři jsou prasklinky na dřevěných stěnách stodoly, které do prken vepsalo počasí. Latě spojené hřebíky si i po letech stále drží černou barvu, kterou získaly opakovaným nátěrem vyjetým olejem. Vždy po dešti je olej trošinku cítit, to jak se voda z prken odpařuje. Opadané listí odkrylo i střechu. Cihlově červené tašky jsou plné žluto-šedých fleků. To se mech ve stínu ořešáku během léta rozrostl a sladil barvu s přicházejícím podzimem. Sahám na chladně-kovovou kliku oprýskaných vrátek, která kdysi celá svítila světlezelenou barvou. Se skřípáním pantů vkročím na vydlážděnou cestu vedoucí ke stodole. Žádný smrk tu neroste, přesto jsou šedé na několika místech puklé dlaždice pocukrované jehličím. Dnes je tu něco nového a já to tuším už od vrátek. Jehličí je důkaz! Zrychlím krok, když zaslechnu zapraskání. Vůně čerstvě naštípaného dřeva, která se proplétá štěrbinami černých latí, mě láká otevřít vrata. Měla jsem pravdu, dovezli z lesa smrkové špalky. Můj nos zaplavuje vůně smůly, odloupané kůry a jehličí. Od hromádky polínek mě ve stodole vítá širokým úsměvem táta. Cítím vděčnost, že jsem zase doma.

    1. Pěkné. Jakmile je v popisu více lidských smyslů, text získává na intenzitě. Trošku mi tu doma zavanuly zmíněné smrky…

  5. POPIS MÍSTA

    Jako každý podvečer odpoledne vystupuji z motoráčku o dvou vagonech, zamávám paní výpravčí a spěchám po silnici domů. Z kopce dolů to jde rychle. Občas někdo vystoupí se mnou a kus cesty klábosíme o všedních věcech. Ale raději jdu sama. Miluji nakukování do zahrádek a přemýšlím, zda by se něco ze všech těch květin, keřů a stromů hodilo do té mé. Některé keře vůbec neznám a doufám, že na zahrádce uvidím jejich majitele, abych se mohla zeptat. Když odbočím ze silnice k nám, přivítá mě pohlazení chladu od potoka a má nejoblíbenější vůně. Vůně živé vody. Musím se zhluboka nadechnout, kdyby se vůně dala jíst, tak jsem po večeři. Nechápu, proč mi zrovna vlhko, tlení a všechny ty pachy mokra můžou takhle vonět. Očima zkoumám břeh, kde mají kachny ukrytá hnízda a občas zahlédnu i rybí ploutev v proudu. Voda se žene rychle přes kameny, zurčí, bublá, pospíchá. Pod nohama už mi křupají kamínky naší cesty a od domu slyším dopadání sekery na špalek, to jak Honza seká dříví a ode dveří se ke mně žene radostně Mery, aby mě přivítala a nechala se podrbat. Jsem doma.

    1. Vilmo, to je moc krásné. Dokážu si to snadno představit a má to příjemnou atmosféru. Díky za sdílení a přeji ti více podobně tvůrčích dní!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *