Cvičení: Popis místa

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení, popis

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení, popis

Cvičení: Popis místa

Následující cvičení tvůrčího psaní vás provede popisem míst a prostředí. Obecně platí, že se vám pravděpodobněji povede popis místa, které si dokážete věrně až realisticky představit (a je jedno, zdali se jedná o existující místo či smyšlený hrad na neznámé planetě), než těch míst, které si jen stěží vybavíte.

Toto cvičení vás proto otestuje z postupného procházení vybraným místem a vybavování si různých detailů na základě pěti lidských smyslů.

Když to zvládnete, zvyšujete šanci, že se vám na papíře podaří dané místo zachytit tak, že si ho vaši čtenáři budou umět snadno představit.

Zkuste to!

Cvičení tvůrčího psaní: Popis místa

  1. Zavřete oči a vybavte si místo, kde jste v minulosti delší čas přebývali a které dobře znáte.
  2. Představte si sami sebe, jak se vracíte domů.
  3. Vybavte si co nejvíce detailů (tvar domu, barvu omítky, značky, štěkajícího psa sousedů apod.).
  4. Nadechněte se a vybavte si co nejvíce vůní a pachů z okolí tohoto místa (např. pravidelně projíždějící vůz s krávami).
  5. Nadechněte se a zavzpomínejte na to, co jste běžně slýchávali (např. dětský křik z nedalekého hřiště).
  6. Znovu se nadechněte a vybavte si chuť okolí tohoto místa (např. grilovačku na zahrádce jednoho z domů v ulici nebo závan chmele z pivovaru za řekou).
  7. Naposledy se nadechněte a popište, jak se zrovna teď na tomto místě cítíte.

Zvládli jste tento úkol? Pokud ano, literární popisy míst by vám neměly dělat větší problémy – gratuluju vám!

Tip na konec: Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

18 komentářů u „Cvičení: Popis místa“

  1. Velké kovové dveře za mnou ztěžka zaklapnou. Napravo jen letmo zahlédnu vystouplý blok kovových schránek s nápisem „Nevhazujte reklamu“, který je součástí druhého dveřního křídla. Nikdy se mi nelíbil. Design je laděn do lesklého tmavě hnědého odstínu. Lesklá hnědá, no, ten kdo to navrhoval vůbec neměl fantazii. Kdyby byl náš vchod například lesklý žlutý nebo oranžový, možná bych domů trefila konečně i bez navigace.

    Opouštím vchod a po pár krocích zahnu doprava. Zámková dlažba pokračuje asi padesát metrů podél cesty, která je určená převážně automobilům přijíždějícím na parkoviště u sportovního střediska a bazénu. Po ránu mne často provází zpěv ptáků. Většinou se neudržím a zpívám s nimi. Ještě že množství kolemjdoucích se blíží nule, protože tahle “opera” by jim v uších zněla asi ještě dlouho a hrozila by konzumace neurolu (lék tlumící duševní napětí, pozn. autora). Vůně kvetoucích keřů vysázených kolem domovního bloku se mísí se zápachem zplodin z výfuků kolem projíždějících aut. Tohle město by si mělo pořídit jiný deodorant.

    Po padesáti metrech minu dva větší keře tisu červeného a přejdu přes malou příjezdovou cestu na mini parkoviště k tiskárně, která je součástí bloku bytových domů. Pokračuji stále rovně, minu malý odpadkový koš zelené barvy značně znehodnocený ptačími výkaly. U vchodu do nejvyššího panelového domu uzavírajícího ulici zahnu doleva na přechod přes cestu vedoucí k bazénu. Tu přecházím s doprovodem zvědavých veverek. Asi mají pocit, že moje taška je plná ořechů nebo co.

    Mé kroky pokračují mírně vpravo kolem vysokého modřínu k čtyřproudové cestě s dvěma přechody a ostrůvkem mezi nimi. Zdolání této komunikace je jako přebíhat jezero plné krokodýlů. Je třeba být obzvláště opatrný. Po ránu se zde hodně spěchá. Řidiči rozhodně nejezdí předepsanou rychlostí. Občas to dokonce vypadá tak, že když někoho uvidí na přechodu, ještě přidají plyn. Opatrnost je tedy na místě a neškodí mít v kapse připraven i nějaký peprný komentář, kdyby bylo potřeba.

    Za oběma přechody se dám vlevo a pokračuji po stejné šedé zámkové dlažbě vedoucí podél čtyřproudové cesty dalších asi padesát metrů. Po pravé straně míjím panelové domy, kde se scházejí na ranní poradu místní holubi „šediváci“. Chodník, po kterém kráčím, opět protne jednosměrka, auta tedy očekávám pouze zprava. I holubi už tento fakt přijali, i když trvalo to. Jednosměrku přejdu a pokračuji dále rovně, míjím další dva panelové domy po pravé straně. Za tímto blokem u zastávky autobusu zahnu doprava.

    Zde zámková dlažba končí a nabízí se méně komfortní zpevněná cesta dvorem. Panely zabudované v hlíně jsou rozpraskané, což způsobuje komplikace při chůzi v období dešťů. Je nutné zdolat bahnité úseky plné kaluží. Holínky by se občas fakt hodily. Ale musely by mít pravděpodobně upgrade v podobě kovových špiček. Cesta je točitá, vede kolem panelových domů zprava a zleva kolem rozlehlé travnaté plochy. Zde mne často zdraví kosi ve smokingu, kteří si dopřávají ranní snídani v trávě. Jako takový komfort bych taky ráda. Pánové jsou asi z lepších rodin.

    Při chůzi po tomto improvizovaném chodníku již lze vidět cíl mé cesty. Žlutá velká dvoupatrová budova se třemi vchody, která má na boční viditelné straně vyobrazeny pastelky do výše 4 metrů ve všech základních barvách. Vynořuje se postupně zpoza keřů, čím blíže k ní přicházím, tím větší mi připadá.

    Do areálu zahrady kolem budovy vedou stejně jako do budovy tři vchody, které jsou součástí kovového silného plotu. Po ránu jsou všechny otevřené. Před těmito vchody je parkoviště vyhrazené pro VIP vozidla. Nachází se v našem směru po pravé straně a je určeno asi pro deset aut, které parkují v úhlu 45 stupňů k chodníku. Auta často parkují tak, že chodník kolem plotu je zcela neprůchodný. Bude to tím, že samotné parkoviště je součástí jednosměrky a ta je na průjezd velmi skromná.

    Se začátkem oplocení se také mění charakter tohoto chodníku na kachlový. Tzv. čváchkachle v období dešťů působí pořádnou nepříjemnost v podobě šplouchnutí na kalhoty a směs bahna a vody často končí také přímo v botě. V těchto místech aktuálně vzniká mé nové literární dílo, slovník sprostých slov.

    Vejdu-li do areálu až třetím vchodem, vlevo se tyčí obrovský dub a napravo se nachází přístupová cesta do zahrady, jejíž součástí je i dopravní hřiště a pískoviště. V přímém pohledu přede mnou je vidět schodiště pokryté umělým kamenitým kobercem a protiskluzovými reflexními hranami, na kterých jsem právě nedávno uklouzla. Názvu “protiskluzové” jsem v tomto případě opravdu neporozuměla. Naštěstí schodiště lemuje žluté zábradlí, které mi zachránilo chrup a mnoho estetických operací. Prosklené těžké dveře s obsahem nejrůznějších informací pro rodiče, které díky rannímu adrenalinu nikdy včas nezaregistruji, je možné otevřít pouze čipem. Vcházím do mateřské školy a jsem ráda, že jsem zase přežila jednu dobrodružnou ranní cestu :-)

    Odpovědět
  2. Dobrý den. Je mi 11 let a jsem začátečník tvůrčího psaní. Tohle je moje cvičení – popis místa:Je červen cestou domů mě tíží aktovka a je vedro. Jdu po cyklostezce kde mě ruší zvuky aut. Na konci cyklostezky zatočit do leva,jít kousek do kopce a konečně jsem doma. Můj dům má tvar kvádru, má bílou, malinko popraskanou omítku, velkou stříbrnou střechu a malou zahradu. Je zde často slýcháván štěkot psů, zpěv ptáků a projíždějící auta. Na zahradě máme především velký a statný strom ořech, na který často lezu, pískoviště,kytky, 4 jabloně, velký hnědý žebřík, 2 záhony a 2 houpačky. Dříve k nám chodila kočka, ale když jsme si pořídili psa, už k nám pomalu přestala chodit. V blízkosti je les, takže je zde krásný čerstvý vzduch. Když je léto, je velmi dusno a v zimě zas chladno. Často se tady opékají párky, velmi dobré,ale občas na ohni zčernají. Cítím se zde skvěle, protože mám zde mnohé možnosti:do lesa můžu chodit tvořit, jezdit na kole a na zahradě lézt na náš strom.Ráno slyším zpěv ptáků, dopoledne je zde velmi živo, odpoledne zas vše odpočívá a večer vídám vždy krásně svítící měsíc. Opravdu úžasné místo!

    Odpovědět
    • Radime, moc pěkné detaily. Myslím, že tento popis dobře funguje a vybraný dům si dokážeme poměrně snadno představit (ovšem pozor na zbytečné překlepy). Jen tak dál!

  3. Světlo na mém kole chabě osvětluje asfaltovou cestu mezi spícími domy. Sálá z nich teplo a chabý vánek mě uklidňuje v tom, že tropická noc už za chvíli skončí. Vůně květin ze zahrádek i posečená tráva se mísí s chladnou esencí vodního živlu uvězněného mezi dvěma břehy vedoucích podél cesty. Po pár metrech se vodní koryto stáčí přímo mě do cesty a já ho zdolávám pomocí širokého mostu s kovovým zábradlím.
    Kromě ptačího cvrlikání a trylkování, které vybízí slunce, ať je také přijde co nejdříve pozdravit, občas zaševelí listí stromů a k dokonalé harmonii přispívá šum neúnavně se deroucí vody.
    Přejedu most a hned za ním vjedu do úzké uličky mezi domy. Musím se vyhýbat čnějícím kamenům, které ve vyjetých kolejích neudržované cesty působí nebezpečně.
    Přijíždím k nízké budově s vysokou střechou s červenými zašlými taškami a dvěma širokými vikýři ze předu, kterými dáváme čerstvě usušené seno na půdu.
    Z boku budovy od příjezdové cesty, jsou široká vrata a vedle nich je na stěně kohoutek s hadicí. Ta leží na betonové rampě, ohrazené nízkým kovovým zábradlím, ve kterém je, momentálně zavřená, branka. Za ní je vlečka s nákladem plným koňského hnoje. Dřevěná fošna je na hnoji položena tak, aby se po ní dalo vyjet i s naloženými kolečky, což mě čeká za chvíli. Kolem vlečky se ve vzduchu drží aroma čpavku, tlející slámy a kobylinců.
    Slezu z kola a podél budovy šedivé barvy s popraskanou omítkou jdu po svých. Za osmi úzkými, členitými okny je tma. Ve dvou z nich jsou po jednom prasklé malé okenní tabulky. Uslyším tiché ržání. Nedočkaví obyvatelé mě uslyšeli a vítají mě.
    Opřu kolo o vysokou hrušni, u které jsou dvě lavice z rozpůlených kmenů a mezi nimi je stůl z tlustého kmene. Horní část je seřezaná do roviny.
    Odemknu vstupní dveře. Ovane mě těžký, suchý vzduch. Žádostivě do sebe vtáhnu vůni sena, slámy i koňských těl. Rozsvítím si a bílá krátká zářivka odhalí co tma skryla. Rozhlédnu se po chodbičce, ze které se dostanu do různých dveří. Dvoje přímo naproti mně vedou do sedlárny a skladu s potřebami pro koně, jako je mazadlo na kopyta, vitamíny, různé mastičky a vodičky. Mezi těmi dveřmi je dřevěná almara, ve které je oves. Po pravé straně jsou dveře vedoucí do kuchyňky, na šatnu a sociálky. Já se vydám rovnou vlevo. Míjím žebřík přistavený k dřevěnému poklopu, za nímž je půda a rovnou odtáhnu těžká dřevěná vrata v kovovém rámu zavěšené na kolejnici. Pozdravy koňských obyvatel mi dělají radost. Rozsvítím. Přede mnou je dlouhá ulička a po obou stranách jsou boxy s koňmi. Na stropě září dlouhé bílé zářivky. Jedna velmi nepříjemně bliká. Podlaha je betonová, tmavě šedá a léty už řádně vyšlapaná, hrbolatá a zdrsnělá. Ze dvou boxů slyším šustěni slámy a neklamný pohyb těžce zvedajícího se těla na všechny čtyři. Otevřu hned první box vpravo, kde je můj miláček April. Středně velký hnědák stojí čelem ke mně, a když odsunu závoru jeho boxu a odsunu dveře na bok, dojde přímo ke mně. Dám mu mrkvičku a pohladím ho po jemně semišových pyscích a bradě. Obejmu ho kolem krku a on to trpělivě snáší. Pohladím ho po krátké jemné srsti na pleci a prohrábnu mu dlouhou čupřinu tvrdých drsných žíní. Odfrkne si a mě je jasné, co chce říct. Má hlad.
    Po žebříku vylezu na půdu. Přenesu k víku za sisalový provaz, který se mi bolestivě zařezává do dlaní, balík slámy ze zadní části půdy, kde jsou ještě staré zásoby a shodím ho dolů. Je tu nedýchatelno, i když vůni sena mám ráda. Mdlé světlo jedné povadlé žárovky uvězněné v zažloutlém skleněném krytu, mi práci moc neulehčuje. Slezu po žebříku dolů. Do kyblíku si naberu z dřevěné bedny oves. Otevírám jeden box za druhým, zdravím se s jejich nocležníky, některého pohladím, jiného obejdu obloukem, abych stihla uskočit před jeho kopytem, dalšího odháním od kyblíku s tím, že dostane jídlo do žlabu stejně, jako ostatní. Pak rozdám seno. Slyším klapání pysků a zubů, pouštění vody a frkání. Tak, první úkol dnešního dne splněn. Zatím se zajdu nasnídat, než budu pokračovat s těmi dalšími.

    Odpovědět
    • Páni, to byl fofr. Moc děkuji. Jsem ráda za Vaši odezvu. Líbí se mi tu a rozhodně mi Váš kurz prospívá. Vaší práci fandím. Jste dobrý v tom, co děláte. Děkuji.

    • Moc děkuji, vážím si toho. Velmi mě těší, že má práce pomáhá rozvíjet potenciál ostatních. Inspirativní den vám přeji a moc vás zdravím!

  4. Opatrně sestupujeme z asfaltky na pěšinku. Zprvu je travnatá, vede loukou po úbočí, mezi stromy zeleň mizí nahrazená spadaným jehličím. Jdeme opatrně, přesto několikrát zakopnu o kořeny stromů, které jak vystouplé žíly přetínají povrch stezky, za což si vysloužím bratrův posměch.

    Ještě pár kroků a les se změní v sad. Znalec pozná, že stromy, stejně jako strýček, mají nejlepší léta za sebou a mnohé by potřebovaly pořádně prořezat, některé dokonce posekat, ale strýček se tomu brání. Celý život chalupu, sad i přilehlé pozemky obhospodařoval sám, není zvyklý říkat si o pomoc.

    Zpoza stromů a zarostlé zahrady září bílá fasáda domu. Okna se zelenými rámy zdobí truhlíky s bohatě kvetoucími begóniemi a pelargoniemi, jen to kuchyňské se zelení bylinkami, mátou, bazalkou, majoránkou či rozmarýnem. Ač skromnější pastva pro oči, o to bohatější požitek pro čich.

    Vstupní dveře jsou další připomínkou, že strýčkovi dochází sil, potřebovaly by přelakovat. Není tu zvonek, a tak mohutným bouchání ohlašujeme příchod. Ale dveře jsou zamčené. Jak to, vždyť jsme byli domluveni? Z asfaltky nad chalupou volá sousedka.

    „Pepa vám jel naproti. Autobusem o druhé.“
    S bratrem se na sebe podíváme, šli jsme zkratkou přes louky.
    „Pojďte na buchty, zve nás sousedka, počkáte u nás.“

    (desátý úkol splněn)

    Odpovědět
  5. Dobrý den, přikládám další cvičení,
    Děkuji :)

    Když musí mít člověk v autobuse na obličeji respirátor, překročí v teplejších dnech dusivé horko hranici snesitelnosti.
    Potom vám nezbývá nic jiného, než se modlit za průjezdné silnice a hltat tu trochu čerstvého vzduchu, která k vám jen stěží proniká otevřeným okýnkem.

    Přímo nepředstavitelná úleva přichází se sejmutím respirátoru z úst po téměř hodinové jízdě převážně Prahou k nám, na vesnici.
    Jakmile se mé nohy dotknou kamínků štěrku na autobusové zastávce, mohu se konečně pořádně nadechnout.
    Vánoční stromeček, ze kterého se nikdy nesundavají světýlka, stojí na svém místě uprostřed návsi, nebe je úplně bez mraků a z oprýskaných červených vrat požární zbrojnice se odráží jasné sluneční světlo.

    Když zdolávám zdlouhavý kopec cestou podél řady domů, poprvé si plně uvědomím tíhu batohu na mých zádech.
    Než konečně dorazím do naší ulice, stihnu se usmát nad houfem káčátek plavajícím v malém rybníčku u silnice, prohodit pár slov se sousedkou z domu na rohu a zalitovat, že jsem si ten otravný respirátor v mé ruce hned neuklidnila.
    A pak už jsem tady. Už jen vyjít poslední kopec pro mě dobře známé ulice.
    Míjím různě barevné domy a zdravím usmívající se sousedy. Vnímám vůni květin a čerstvě posekané trávy, kterou ke mně nese lehký svěží vánek, jenž dělá to teplo o něco příjemnější.
    Sousedovic německá ovčanda už také zmerčila mou přítomnost a nyní to dává – spolu s ostatními psy v nejbližším okolí – hlasitě najevo.
    Ale já už jsem u branky našeho domu a okamžitě ucítím vůni barvy, kterou byla nedávno natřena. Abych se dostala dovnitř, musím prostrčit ruku jedním z jejích otvorů tak, abych dosáhla na kliku – nikdy není zamčená. Hned jakmile odemknu naše vchodové dveře, vystřelí z nich Bella a samou radostí si může vykroutit ocásek. A já jsem po náročném dni konečně doma.

    Odpovědět
  6. Ocitám se v čase, jehož prostor je dán několika vyhrazenými dny bez pracovních povinností, bez přímých vazeb na běžný týden, se svobodou otevírat nové chvíle.

    Stojím uprostřed dvorku a jak se rozhlížím, mohlo by to být nádvoří obehnané hradbami střech a stříšek, jednoho přístřešku a mezírkou s výhledem do zahrad. Z tohoto obklopení na mě dopadá klid, bezpečí ze všech stran.
    Jeden kout ještě patří zahrádce, kde letitý strom svou korunou převyšuje snad i příkrou střechu a dodává svůj štít shora. Není to jen on, ale i jemu přisuzuji vůni přicházející ze zahrad. Lípa plná včel, ranní čaj s medem, svěží vánek letních dní, vše tady souvisí.
    A pod nohama se mi “hrbatí” dlažební kostky. Každá svým způsobem, ale když zuju jednu botu, došlápnutí na každou je osvěživé – možná nejdřív zastudí, pak zašimrá a konečně pobídne k odezdání se a k dalšímu kroku.
    Slunce v tomto obležení nevidím, ale vím o něm dobře. Prosypává svými odraženými paprsky vzduch, probarvuje zdivo a štít, prohřívá vůni zahrad. Zelenou vůni trav a bílou ovocných stromů.

    Je tu klid a mír. Jako po nočním boji. Který – odvažuji se pokaždé doufat – skončil malým vítězstvím.

    Odpovědět
  7. Zajedu autem na trávník, který vykukuje pod spadaným listím. S prvním krokem mi pod nohama křupne ořech, shýbnu se a rukou rozhrnu žluto-zrzavou záplavu listí a najdu ještě tři další s neporušenou skořápkou. V koruně nade mnou štěbetají ptáci a poutají mou pozornost. Holé větve ořešáku mi dovolují si prohlédnout stodolu, kterou strom již před lety přerostl. Velká obdélníková narezavělá petlice drží vrata pečlivě zavřená. Jako vrásky na stárnoucí tváři jsou prasklinky na dřevěných stěnách stodoly, které do prken vepsalo počasí. Latě spojené hřebíky si i po letech stále drží černou barvu, kterou získaly opakovaným nátěrem vyjetým olejem. Vždy po dešti je olej trošinku cítit, to jak se voda z prken odpařuje. Opadané listí odkrylo i střechu. Cihlově červené tašky jsou plné žluto-šedých fleků. To se mech ve stínu ořešáku během léta rozrostl a sladil barvu s přicházejícím podzimem. Sahám na chladně-kovovou kliku oprýskaných vrátek, která kdysi celá svítila světlezelenou barvou. Se skřípáním pantů vkročím na vydlážděnou cestu vedoucí ke stodole. Žádný smrk tu neroste, přesto jsou šedé na několika místech puklé dlaždice pocukrované jehličím. Dnes je tu něco nového a já to tuším už od vrátek. Jehličí je důkaz! Zrychlím krok, když zaslechnu zapraskání. Vůně čerstvě naštípaného dřeva, která se proplétá štěrbinami černých latí, mě láká otevřít vrata. Měla jsem pravdu, dovezli z lesa smrkové špalky. Můj nos zaplavuje vůně smůly, odloupané kůry a jehličí. Od hromádky polínek mě ve stodole vítá širokým úsměvem táta. Cítím vděčnost, že jsem zase doma.

    Odpovědět
    • Pěkné. Jakmile je v popisu více lidských smyslů, text získává na intenzitě. Trošku mi tu doma zavanuly zmíněné smrky…

  8. POPIS MÍSTA

    Jako každý podvečer odpoledne vystupuji z motoráčku o dvou vagonech, zamávám paní výpravčí a spěchám po silnici domů. Z kopce dolů to jde rychle. Občas někdo vystoupí se mnou a kus cesty klábosíme o všedních věcech. Ale raději jdu sama. Miluji nakukování do zahrádek a přemýšlím, zda by se něco ze všech těch květin, keřů a stromů hodilo do té mé. Některé keře vůbec neznám a doufám, že na zahrádce uvidím jejich majitele, abych se mohla zeptat. Když odbočím ze silnice k nám, přivítá mě pohlazení chladu od potoka a má nejoblíbenější vůně. Vůně živé vody. Musím se zhluboka nadechnout, kdyby se vůně dala jíst, tak jsem po večeři. Nechápu, proč mi zrovna vlhko, tlení a všechny ty pachy mokra můžou takhle vonět. Očima zkoumám břeh, kde mají kachny ukrytá hnízda a občas zahlédnu i rybí ploutev v proudu. Voda se žene rychle přes kameny, zurčí, bublá, pospíchá. Pod nohama už mi křupají kamínky naší cesty a od domu slyším dopadání sekery na špalek, to jak Honza seká dříví a ode dveří se ke mně žene radostně Mery, aby mě přivítala a nechala se podrbat. Jsem doma.

    Odpovědět
    • Vilmo, to je moc krásné. Dokážu si to snadno představit a má to příjemnou atmosféru. Díky za sdílení a přeji ti více podobně tvůrčích dní!

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.