V následujícím krátkém cvičení tvůrčího psaní si můžete vyzkoušet popis prostředí.
Zadání cvičení
Pořádně si prohlédněte fotku u tohoto příspěvku.
Nyní zkuste vyobrazené prostředí popsat s jedním zajímavým twistem – popisuje ho totiž postava, která se tam dostala úplnou náhodou + která je tam poprvé ve svém životě.
To je totiž dost specifický popis prostředí, který je již citově zabarvený a měl by se výrazně lišit dle charakteru postavy a situace, ve které se tato postava ocitla.
Vyzkoušejte si to a pište alespoň 10 minut…
Jinak budu moc rád, když pak umístíte své výtvory dole v komentářích, abych si je mohl přečíst. ;)
Tipy na konec: Zde je článek, který se zabývá popisem prostředí. A tady najdete další originální cvičení tvůrčího psaní.
Otevřela jsem oči a zamrkala. Celé zorné pole mi zastínila zeleň všeho druhu. Nadechnu se. Ucítila jsem vůni stromů listnatých a jehličnatých. Vzadu se tyčila skaliska porostlá mechem.
Kam jsem se to dostala? V dáli se vznášela pára. Byla mi trošku zima, na rukou a nohou mi naskákala husí kůže. Co to mám na sobě? Podívala jsem se na staré šedé šaty, krk mi obepínal amulet s podivným znakem. Vypadal trochu jako pavučina. Byl celkem těžký. Z druhé strany zápěstí se mi lesklo stříbrné tetování se stejným znakem. Dotkla jsem se ho, a pak jsem opět zmizela.
Najednou jsem se ocitl přímo v srdci pralesa, okolo mě nebylo nic, jen tisíce a tisíce stromů, rostlin, lián a uprostřed toho otupujícího zelena sem tam prokoukl barevný květ nějaké tropické květiny. Stromy mě svíraly a já cítil, jak mě vlhký zatuchlý vzduch toho místa dusí. Svíralo se mi z něj hrdlo a ústa jsem měl plné odporné mastné chuti. Potřeboval jsem na vzduch, alespoň trochu se vzdálit tomu zelenému peklu. Kousek ode mě jsem uviděl jasně zářit paprsky tropického slunce, nejspíš jakousi drobnou mýtinku. Okamžitě jsem se tam rozběhl a oddechl jsem si když jsem se svalil na mechem pokryou zem s výhledem na modré nebe. Mraky na něm pluly a čas od času zakryly slunce. Dech mi ale nevyrazila obloha, nýbrž výhled na horu tyčící se až k mrakům a přesto úplně obrostlou džunglí, zelené monstrum vyrůstající uprostřed bohem nepoznané krajiny pralesa.
Moc pěkné – díky za sdílení!
Ta mastná chuť a monstrum je super👍
Popis prostředí
Sedím zkroušeně na skalnatém výběžku a sám sebe se ptám. Jak jsem se sem, do těchto od civilizace na hony vzdálených míst dostal?Jak jsem mohl sejít z vytyčené trasy, kde široko, daleko, není vidět jediný dům, nebo stoupající dým z ohně? Mohu zoufale volat,
křičet, řvát a stejně mě nikdo neuslyší.
Kolem mě jsou jen hluboké lesy, za kterými se zvedá neprostupný horský masiv.
Beznadějně se rozhlížím kolem sebe. Cestu nazpět nedokážu ani po mnoha zoufalých pokusech najít. Můj křik by se mohl za příhodných podmínek nést až sedmnáct kilometrů daleko, ale naděje, že mě někdo uslyší, je mizivá. Navíc se doposud blankytně modrá obloha začíná zatahovat, zatím jen bílými mračny, ale ty již sestupují z hor. Počasí se v horách rychle mění.
V nepředstavitelné panice najednou zahlédnu v dáli přede mnou na vysokém stromě něco červeného. Bez dalekohledu nedokážu určit, co by to mohlo být. Ale v blízkosti tohoto stromu bude asi nějaká stezka, protože pod ním vidím i nějakou ceduli. Snad rozcestník, či co to je?
Pokusím se tedy dostat k této ceduli a ta mně snad poradí, kudy se mám dát dál. Když je tu cedule, bude snad i civilizace, kterou nemohu pouhým okem spatřit.
Snad tento ztracený nebožák najde správnou cestu! ;)
Po procitnutí ze svých zbloudilých myšlenek jsem se konečně pořádně rozhlédla. Přede mnou se rozprostírala bujná vegetace, které se zcela jistě vyhl jakýkoliv lidský zásah. Fascinovaně jsem se blížila k ohromným stromům, ze kterých se jako vodopád spouštěly lijány. Vzpomněla jsem si na Tarzana, kterého jsem v dětství viděla snad stokrát. Dokázala bych se na některé také zhoupnout? Ale ne, bláznivá představa. Čím více jsem se blížila, tím víc na mě působily všemožné odstíny svěží zelené. Kam se hrabou terapeutická sezení nebo lekce jógy. Na tomto místě stačilo, aby se člověk pořádně nadechl a nechal na sebe působit šelest listí. Jako by k vám stromy promlouvaly. Omamná vůně oroseného lesa ze mě shodila poslední zbytky mého napětí. S větší lehkostí jsem vykročila mezi stromy a přemýšlela, jestli není moc hloupé obejmout kmen obřího stromu, který se přede mnou vynořil. Dotknout se té příjemně hrubé kůry, která dávala na odiv všechny své nedokonalosti. Vůně smůly mě přitahovala. Cítila jsem se mnohem lépe, než kdy doma. Vzhlédla jsem ke korunám. Všude ve větvích štěbetali ptáci se zabarvením, které jsem dříve snad nikdy neviděla. Nebáli se mě. Svým zpěvem jako by mě vítali a možná mi i něco sdělovali. Lehce jsem jim zamávala a pokračovala v cestě. Prodírala jsem se hustým houštím, mezi nohama mi semtam proběhla čiperná ještěrka a nad hlavou létaly motýli a cosi třpytivého, co připomínalo vážku. Jen ta křidélka byla mnohem větší. Pomalu jsem se blížila ke skalám, které se tyčily až do nebes a chránily les pod sebou. Rozhodla jsem se, že tu přespím. Využiji ochranu hor a načerpám něco z množství energie matky přírody, která tu proudila plnou silou