Obvykle nám vnitřní uspokojení přinášejí rozesmáté obličeje, šťastné konce a zamilované páry. Nicméně druhá strana mince dokáže většinou odhalit mnohem zajímavější detaily, pocity a emoce. Pojďme si dnes vyzkoušet netradiční cvičení tvůrčího psaní, které se jmenuje Příšerné rande (a neděste se, pravděpodobně vás bude hodně bavit).
Příprava
Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vybavit nějakou svoji nepovedenou schůzku nebo rande. Vzpomeňte si na co nejvíce detailů, vůní, pocitů a útržků tohoto rozhovoru.
Zkoumejte, jak jsme většinou zahledění do sebe a co se děje, když se o sebe otírají dvě odlišná ega.
Zadání cvičení
Nyní přichází na řadu vaše fantazie: Napište krátkou scénu z příšerného rande dvou známých osobností nebo knižních či filmových postav (např. Albert Einstein a Elizabeth Bennetová z Pýchy a předsudku nebo Meryl Streep a Ernest Hemingway).
Popusťte uzdu své představivosti a pište alespoň deset minut v kuse. Nezapomínejte prosím na to, že zadání opravdu zní „příšerné rande“.
Cíl cvičení
Cílem tohoto kreativního cvičení není ani tak přijít se zajímavou kombinací dvou postav, ale se zachycením jejich odlišného jednání (resp. jak na sebe reagují).
Vyhodnocení
Podařilo se vám skrze detaily této schůzky popsat různé charaktery dvou k sobě nepatřících hrdinů? Povedlo se vám pomocí příšerného rande udržovat po celou dobu napětí? Dokázali jste psát deset minut bez přerušení? Využili jste při tomto úkolu něco ze svých prožitých autorských zkušeností?
Pokud ano, pak věřím, že jste si dnešní hraní se slovy pěkně užili a určitě jste se i něco nového naučili – gratuluju vám!
Psst… Nemáte ještě dost? Další originální cvičení tvůrčího psaní najdete na tomto místě.
Příšerné rande
V Paříži se otevřel časoprostor… Ernest Hemingway, mladý a slavný spisovatel, právě vydal svůj první román Slunce také vychází. Meryl Streepová, známá herečka, přijela do Francie natáčet film o životě Marie Curie. Oba se potkali náhodou v kavárně La Closerie des Lilas, kde Hemingway často psával. Streepová si dala kávu.
Hemingway si jí všiml a byl okouzlen její krásou a elegancí. Přišel k ní a oslovil ji anglicky. „Dobrý den, slečno. Mohu se k vám přidat?“
Streepová se na něj podívala a usmála se. Byla ráda, že potkala někoho, kdo mluví její mateřštinou. „Jistě, pane. Jste Američan?”
„Ano, jsem. Jmenuji se Ernest Hemingway. Jsem spisovatel.”
„Ernest Hemingway? Slyšela jsem o vás. Četla jsem vaši knihu Slunce také vychází. Líbila se mi.”
„Opravdu? To mě těší. A vy jste?”
„Jmenuji se Meryl Streepová. Jsem herečka.”
„Herečka? To je zajímavé. V čem hrajete?”
“Právě natáčím film o Marii Curie. Hraji ji.”
„Marii Curie? Tu znám. Byla to velká vědkyně. Zemřela na leukémii.”
„Ano, to je pravda. Byla to velká žena.”
Hemingway souhlasil a pozval ji na večeři do restaurace Le Grand Véfour, kde si objednal láhev vína a biftek s bramborami. Streepová si objednala salát s kuřecím masem a minerální vodu.
Hemingway začal vyprávět o svém životě, o tom, jak bojoval v první světové válce jako řidič sanitky, jak se zranil a zamiloval se do zdravotní sestry, jak se oženil s Hadley Richardsonovou a měl s ní syna Jacka, jak cestoval po Evropě a Africe, jak potkal Gertrudu Steinovou a další spisovatele ztracené generace.
Streepová ho poslouchala zdvořile, ale bez zájmu. Nezajímaly ji války ani dobrodružství. Zajímalo ji umění a kultura. Chtěla mu říct o svém životě, o tom, jak studovala na Vassar College a Yale University, jak hrála na divadle i ve filmu, jak získala tři Oscary a osm Zlatých glóbů, jak se provdala za Dona Gummera a měla s ním čtyři děti.
Ale Hemingway ji nepustil ke slovu. Mluvil dál a dál, aniž by si všiml jejího nudného výrazu.
Streepová se chtěla vymluvit a odejít, ale nechtěla být hrubá.
Hemingway si myslel, že ji fascinuje svými příběhy. Chtěl ji políbit a vzít ji do hotelu.
Když skončili večeři, zaplatil účet a vzal ji za ruku.
„Pojďme, Meryl. Ukážu ti Paříž.”
Streepová se zdráhala, ale neodporovala.
Hemingway ji zavedl k Seině, kde si pronajal loďku a vesloval s ní pod mosty.
Streepová se dívala na vodu a přemýšlela, jak se dostat pryč.
Hemingway ji objal a políbil.
Streepová se odtáhla a odstrčila ho. „Co to děláte?”
„Miluji tě, Meryl. Jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.”
„Ne, ne. To není pravda. Vy mě nemilujete. Vy mě ani neznáte.”
„Neříkej to. Já tě znám. Jsi jako já. Jsi statečná a vášnivá. Jsi jako moje hrdinky.”
„Ne, nejsem. Jsem jiná. Jsem herečka. Hraji různé role. Ale vy to nechápete.”
„Já to chápu. Já také hraji různé role. Jsem spisovatel. Píšu o tom, co jsem prožil. Ale ty to nechápeš.”
„Ne, já to chápu. Ale vy jste příliš starý a příliš hrdý. Vy jste žil příliš mnoho a příliš rychle. Vy jste ztracený člověk.”
„Ne, já nejsem ztracený. Já jsem našel smysl života v tobě. Ty jsi moje slunce, které také vychází.”
„Ne, já nejsem vaše slunce. Já jsem vaše hvězda, která zhasíná.”
Streepová se zvedla a skočila z lodi do vody.
Hemingway byl šokovaný a vykřikl. „Meryl! Co to děláš? Vrať se!”
Streepová plavala k břehu a volala na něj. „Nevrátím se! Nechci být s vámi! Nechci být vaší Sophie! Nechci být vaší Marií!”
Hemingway ji sledoval, jak zmizela v davu lidí na nábřeží.
Zůstal sám v lodi a cítil se prázdný a zrazený.
To bylo jejich první a poslední rande. Časoprostor se zavřel…
Ty dialogy jsou malinko strojené, nicméně nápad s cestováním v čase nyní v ČR letí. ;) Moc zdravím a těším se na další vaše příspěvky!
“Zuzano, kam se to tak parádíš?”, ušklíbl se Edmunt a dál si pohrává se svým mečem. “Nebuď tak zvědavý, ” usměje se Zuzana a podívá se zasněně z okna.
“Už musím jít, vyřiď Petrovi, že jsem jela na projížďku na koni a vrátím se večer.”
Políbila Edmunda na čelo, seběhla ze schodů a za chvíli už ji bratr pokradmo sledoval z okna, jak ujíždí klikatou cestičkou pryč z hradu.
Znuděně prošel pokojem a chystal se odejít, když jeho zrak upoutal svitek papíru. Z velkou zvědavostí otevřel dopis a hltavě četl. Po tváři mu přejel šibalský úsměv a za chvíli cválal na koni v Zuzanině stopě.
Za chvíli se před jeho očima otevřel nádherný palouk, připlížil se co nejblíže a viděl Zuzanu sedící v trávě s mladíkem, kterého dobře znal a bylo jasné, že to není dobrá partie pro jeho sestru. Zdálo se, že vůbec nejvnímají okolní svět. Edmunt se osplížil a najednou halasně přijížděl blíž:”Zuzano, hledá Tě tvůj drahý Kaspian, máte přece dnes zásnuby!”
Zuzana sbělela vztekem, mladík ztuhl, vrhl na Zuzanu nevraživý pohled: “Všechno ti vysvětlím!”Volala Zuzana, ale její milenec už dávno nic nevnímal a ujížděl až se za ním prášilo.
“Cos mi to udělal, takto mě ztrapnit?” vyčítala sestra bratrovi. Ale ten byl rád, že jeho plán vyšel a že i tato bolest jednou přebolí.
Roztomilé. A ano, snad to jednou přebolí! ;)
Saxana seděla s podepřenou bradou a každou chvíli cvrnkla do pavouka, který se jí snášel na pavučince nad její hlavou. Zase byla po škole. Na lavici se objevil Rudolf. Ten nejstarší a nejtlustší pavouk a mračil se na ni. „Mohla bys toho už nechat? Copak moji kamarádi mohou za to, že se neučíš a jsi zase po škole?“
„Ale Rudo, mě to nebaví.“
„Tebe nebaví se učit čarovat?“ Ruda se stále mračil a popoěhl k Saxaně. „A co bys chtěla dělat?“ Saxana se zasnila a zavzdychala. „Já bych se chtěla vdávat, mít za manžela prince a bydlet na zámku. Co tady? Jsou tu jen netopýři a falešné kočky.“
„Ty si Saxano neumíš poradit?“ Saxana pozorovala jeho chlupaté nožičky a jen vzdychla. „No tak si ho přeci přičaruj, od čeho jsi čarodějka?“ ušklíbl se Rudolf a zmizel kdesi pod lavicí.“ To vůbec není špatný nápad zamyslela se a začala lovit v paměti kouzla. Po několika neúspěších, kdy se na stupínku postupně objevil bernardýn, oslík nebo žebřiňák se rozvířil prach a ozvalo se žuchnutí hned vedle ní. Když oblak prachu pomalu dopadal seděl vedle Saxany muž v klobouku s péry. „Kde to ksakru zase jsem?“
„Ahoj, já jsem Saxana a pozvala jsem tě tady ke mně,“ zaculila se, zavrtěla a rukou si letmo upravila hřívu rozcuchaných vlasů.“
„Já jsem Gulliver cestovatel a námořník mladá dámo. Kdepak jsem se to objevil?“
„Tady u mě a jsme po škole. Máte bílého koně?“
„Koně nemám, ale mám velikou loď na které jsem kapitán.“ To Saxanu uspokojilo, neváhala a hned použila svůj oblíbený trik. Natáhla ruku hezky pod lavicí a potom pod židlí a začala Gullivera lehce hladit po uchu, které mu trčelo z polodlouhých vlasů.
„Fuj to jsem se lekl. To tady máte všichni takhle dlouhé ruce?“
„Kdepak jenom já a jenom když chci. Ráda bych vás pohostila, ale tady ve škole se s hosty nepočítá. A přitom se v našem kraji vaří tak dobré pivo. Třeba Kozel.“
„Ve vašich krajích pijete něco z kozla?“ Saxana se zasmála: „ano a můj táta, víte, on je netopýr pije Beton, to je také naše krajová specialita.“ Gulliver se zhrozil. „Madam, vy máte za otce netopýra?“
„No ano a pratetu z osmého kolena, která mu potom nadává, že bude v aleji nablito a aby ji raději někam vyvezl. Teta z osmého kolena je fajn i když je z osmého kolena, to pavouci mají. Teď tu byl bratranec Rudolf, ale zalezl do nějaké škvíry protože se na mě zlobí, že se neučím. Ale já se chci vdávat, ale nějak mi to nejde. Víte kolik jsem už políbila žab? A nic, žádná nebyla princ. Můžu políbit i vás?“ Gulliver se zhrozil, že se stane naopak a stane se žabákem. „Oh, ve vší úctě k vám madam, prosím ne. Zažil jsem mnohá dobrodružství, procestoval mnohé prapodivné kraje, ale kde mají krásné ženy za otce netopýry, příbuzné pavouky a vdávají se za žáby, pijou kozy a beton, tak to se madam omlouvám, je mi to líto, ale prosím, jak se dostanu ven?“
„Dveřmi,´´smutně odpověděla Saxana a ukázala mu staré dubové dveře zamčené na petlici. „Musíte ale počkat na školníka, ten je na upíří hostině a tam se pro změnu pije krev.“
To je dobré – vtipné a svižné. Díky moc za sdílení a přeji inspirativní zbytek dne! ;)