Obvykle nám vnitřní uspokojení přinášejí rozesmáté obličeje, šťastné konce a zamilované páry. Nicméně druhá strana mince dokáže většinou odhalit mnohem zajímavější detaily, pocity a emoce. Pojďme si dnes vyzkoušet netradiční cvičení tvůrčího psaní, které se jmenuje Příšerné rande (a neděste se, pravděpodobně vás bude hodně bavit).
Příprava
Zapátrejte ve své paměti a zkuste si vybavit nějakou svoji nepovedenou schůzku nebo rande. Vzpomeňte si na co nejvíce detailů, vůní, pocitů a útržků tohoto rozhovoru.
Zkoumejte, jak jsme většinou zahledění do sebe a co se děje, když se o sebe otírají dvě odlišná ega.
Zadání cvičení
Nyní přichází na řadu vaše fantazie: Napište krátkou scénu z příšerného rande dvou známých osobností nebo knižních či filmových postav (např. Albert Einstein a Elizabeth Bennetová z Pýchy a předsudku nebo Meryl Streep a Ernest Hemingway).
Popusťte uzdu své představivosti a pište alespoň deset minut v kuse. Nezapomínejte prosím na to, že zadání opravdu zní „příšerné rande“.
Cíl cvičení
Cílem tohoto kreativního cvičení není ani tak přijít se zajímavou kombinací dvou postav, ale se zachycením jejich odlišného jednání (resp. jak na sebe reagují).
Vyhodnocení
Podařilo se vám skrze detaily této schůzky popsat různé charaktery dvou k sobě nepatřících hrdinů? Povedlo se vám pomocí příšerného rande udržovat po celou dobu napětí? Dokázali jste psát deset minut bez přerušení? Využili jste při tomto úkolu něco ze svých prožitých autorských zkušeností?
Pokud ano, pak věřím, že jste si dnešní hraní se slovy pěkně užili a určitě jste se i něco nového naučili – gratuluju vám!
Psst… Nemáte ještě dost? Další originální cvičení tvůrčího psaní najdete na tomto místě.
Kam ten svět spěje… prolétlo hlavou Jamesi Bondovi a přejížděl očima blondýnku u baru. Měla kraťásky, tak titěrné, že sotva mohly skrýt dokonalý zadek, síťované punčocháče a vysoké botky. Seděla u baru a klopila jednoho panáka za druhým. Zakroutil hlavou a vydal se odhodlaně k baru. M mu domluvila rande s dcerou jejího známého – kývnul na to, protože on rande neodmítá.
Dle informací, které mu M sdělila, se dívka právě rozešla svou životní láskou a potřebuje… no zkrátka přijít na jiné myšlenky… sdělila mu. Víc mu prozradit nechtěla. V životě ho nenapadlo, že to bude Harley Quinn.
“Mohl bych se přidat, krásko?” usmál se svým nejkouzelnějším úsměvem a povolil knoflík u saka, aby se mohl lépe usadit na barovou židli.
“Jak je libo. Ale říkám vám, že dnes se mnou nic nebude. Ten zkur…syn Joker mě nechal,” a okamžitě se rozbrečela.
“Ale slečinko, snad to tak hrozné nebude,” mávl na číšníka a mezitím jí podával svůj dokonale nažehlený kapesník. “Vodku s ginem, prosím,” houkl na obsluhu. “A protřepat – nemíchat,” dodal jako by to měla být samozřejmost.
“Vy mi nerozumíte, byla to má životní láska. Já kvůli němu obětovala kariéru. Byli jsme zrození jeden pro druhého… Nikdo takový už na světě není. On byl tak…” vypustila jedním dechem a přimhouřila oči, “úžasně originální. Byla s ním zábava…”
“Ale to se mnou zažijete také. Víte, já jsem James,” představil se a podával jí ruku. “Nebudete zklamaná.”
“Hele, já tě nechci zklamat, Jamesi, ale asi by sis měl najít lepší společnici…”
“Proč jsi tedy přišla? Jsi kamarádka M, ne?”
Harley vykulila oči a nechápavě provrtávala Jamese pohledem. “Jaká M?”
Více nestihla, protože se rozrazily dveře a v nich se objevil Joker s celou svou bandou. “Obtěžuje tě ten kravaťák, zlato?” houkl na Harley jako by se nechumelilo.
Harley zamrkala dlouhými řasami a zmohla se jen pípnout: “Ne, to je v pořádku.”
“Tak hejbni s tím svým sexy zadkem a vypadneme odsud.”
To se Jamesi nelíbilo a stoupnul si přímo před Jokera. “Ale ona s vámi nejde, chlapíku. Je tu na rande se mnou.”
Nic víc si nepamatuje, vše se seběhlo během pár vteřin… komando se vrhlo na toho drzouna, který si dovolil odporovat jejich králi Jokerovi. Zmlátili ho tak, že sotva dýchal. Harley se opět rozbušilo srdce zamilovaností a vypadla z baru spolu se svou životní láskou a jeho poskoky. Ani se neohlédla.
“Kam ten svět spěje…” zklamaně hlesl James, když se sbíral se země.
V tom se opět rozrazily dveře, a v nich se objevila v celé kráse, nádherná blondýnka. James opět ožil a opět si dívku prohlédl od hlavy až k patě, pouze uznale přikyvoval.
Přistoupila k němu a pomohla mu vstát. “Jste v pořádku? Vy musíte být James?”
Dokonce i Jamesovi došla slova a zmohl se pouze na přikývnutí. Její hlas byla jako nejkrásnější píseň, kterou by velmi rád poslouchal déle.
“Já jsem Marylin. Posílám mě M…”
Nevydařené rande Meryl a Ernsta
“Tak tohle si za rámeček nedá!” Zuřila jsem až do morku kostí. Nejhorší je, že si za to můžu sama nána pitomá. No jo tak to dopadá, když člověk propadne kouzlu své slávy.
Potkali jsme se na banketu pořádaného u příležitosti dokončení Sophiiny volby. Byl mi představen mou dlouholetou a světa znalou kamarádkou. Na její obranu musím říct, že mě varovala:” Moc si od toho neslibuj, chodila jsem s ním do společných večerních kurzů psaní a můžu ti říct, že mnohem lépe píše než se vyjadřuje a je lehce neurvalý.” Sice mě to špitala v salónku na toaletách, ale hned se k ní se souhlasným kývání hlavy přidala i Ester moje maskérka. Jenže to je už ta moje povaha, přijít věcem na kloub sama. Pravda skočila jsem mu na návnadu jako školačka. Snad to bylo tím šampaňským a pocitem lehkosti za nečekaný úspěch filmu, ale zdál se mi tak mužný vyzařovala z něj taková síla a přitažlivost. Zachichotala jsem se pár vtipům svých přátel a on se mi přitom hluboce díval do očí a pak mi jen tak jakoby nic šeptnul do ucha: “Sejdeme se zítra večer v sedm u tanečního klubu Rivers.” Mrkla jsem na souhlas. Když jsem se večer dostala do své postele nemohla jsem samou dychtivostí usnout a stále dokola si představovala jaký bude tanečník. Na své vizáži jsem si dala záležet a když mě taxi přivezlo na místo stál před klubem s přáteli. Přistoupila jsem s úsměvem na rtech, on se otočil políbil mě na tvář a řekl:” Zlato, promiň, ale jdu s někým jiným. Měj se.” A za hlasitého smíchu jeho přátel v družném hovoru zmizel uvnitř sálu.
Rakouská císařovna Alžběta (Sisi) a Zeki Müller z Fakjů pane učiteli
Císařovna se významně podívala na hodiny na zdi. Na schůzku přišla s patnáctiminutovým zpožděním, ale stejně už dvě minuty čekala. Neodpustitelné. Jestli nepřijde do minuty, odcházím, pomyslela si. Zrovna když se chtěla zvednout, objevil se u stolu její společník pro dnešní večer a kvapně si sedl.
„Uff, stihl jsem to.“
„Jdete pozdě,“ poznamenala Alžběta, aby ho upozornila na fakt, že ji nechal čekat, ale jemu to bylo evidentně jedno.
„Já jsem Zeki,“ natáhl k ní ruku a zazubil se.
„Alžběta Amálie Evženie, císařovna rakouská, královna uherská a česká,“ odvětila a nabízenou ruku ignorovala. „Ale postačí, když mi budete říkat Vaše Výsosti,“ dodala, když viděla jeho zmatený výraz.
„Oukej. Už jste si objednala něco k jídlu?“ zeptal se Zeki, ale než mu Alžběta stačila odpovědět, odchytil číšníka, který právě procházel kolem, a pro oba objednal „tu Vaši specialitu“. Číšník přikývl a zmizel v kuchyni.
„Něco jsem ti přinesl,“ usmál se Zeki a bezděky přešel k tykání. Císařovna se zamračila, ale nakonec spolkla to, co měla na jazyku, a nic na to neřekla. Místo toho si od něj vzala trochu pomačkaný kus papíru a štítivě ho držela svýma rukama v rukavičkách, jako by se bála, že ji umaže.
„Co je to?“
„Básnička,“ na to hrdě Zeki.
Alžběta začala číst a Zeki si nemohl nevšimnout, jak vraští obočí. „Technicky vzato to není básnička, ale spíš rap,“ dodal rychle na vysvětlenou. Na císařovnu to ale asi dojem neudělalo, protože zmačkala lístek do kuličky a upustila ho na zem.
„Heinrich Heine to není,“ poznamenala lakonicky.
„To je nějaký raper?“
„To je básník. Největší německý básník 19. století.“
„Aha,“ řekl Zeki a byl rád, když se u stolu objevil číšník se dvěma talíři a dvěma půllitry. Okamžitě se pustil do jídla a s mlaskáním vysvětloval: „Tady maj ty nejlepší steaky, to musíš vochutnat!“
„To nejím,“ odvětila a odsunula od sebe talíř co nejdál.
„Ale ty hranolky jsou fakt boží!“ přemlouval ji s plnou pusou.
Alžběta místo toho odchytila číšníka a porušila si fialkový sorbet.
„Promiňtě madam, ale ten nemáme,“ omlouval se číšník.
Alžběta si pohrdlivě odfrkla. „A co máte?“
Číšník se zamyslel. „Co třeba citronový sorbet?“
Císařovna přikývla a mávnutím ruky poslala obsluhu pryč. Zeki se zatím dál ládoval hranolkami.
„Si hlídáš štíhlou linii, co?“ zasmál se.
„Ano. Hodně cvičím, jím jen samá lehká jídla.“
„No ale musím uznat, že seš fakt kost.“
Císařovna na něj nechápavě hleděla, zatímco od vedlejšího stolu se ozvalo hlasité zakašlání. Zeki se ohlédl a viděl dvě ženy, jak ho intenzivně probodávají pohledem.
„Ty je znáš?“ zeptal své společnice.
„Ty jsou tu se mnou,“ pousmála se císařovna, když viděla, jak ho to vyvedlo z míry. „Mé dvorní dámy. Tohle je Ida a ta druhá je Marie.“ Obě ženy na něj povýšenecky zamávaly.
Konečně se objevil číšník se zmrzlinou pro císařovnu. Ta si strčila lžičku do pusy a po chvíli uznala: „Není tak špatný, jak jsem čekala. I když fialkový sorbet od Demela to není…“
Zeki se nažil znovu získat její pozornost, ale moc mu to nešlo. Ať řekl cokoliv, Alžběta ho vždy šikovně setřela. A tak to ještě jednou zkusil přes její krásu, Moc dobře věděl, že je na ni náležité hrdá.
„Už jsem ti říkal, že máš nádherné vlasy?“
Zdálo se, že to zafungovalo, protože císařovna mírně zčervenala. „Děkuji.“
„Jsou fakt dlouhé. To je paruka?“
Ihned poznal, že přestřelil. Císařovna se zhluboka nadechla, šlehla po něm nenávistným pohledem a svým společnicím zavelela: „Jdeme, dámy. Hned!“
Zeki se snažil něco říct, ale nedostal šanci. Císařovna už mu nevěnovala ani jediný pohled, navíc se schovala za velkým černým vějířem, zatímco oči jejích dvorních dam sršely blesky.
Když všechny tři zmizely a on zůstal sám, praštil pěstí do stolu a nahlas si ulevil: „F*ck!“
Rakouská císařovna Alžběta (Sisi) a Zeki Müller z Fakjů pane učiteli
Císařovna se významně podívala na hodiny na zdi. Na schůzku přišla s patnáctiminutovým zpožděním, ale stejně už dvě minuty čekala. Neodpustitelné. Jestli nepřijde do minuty, odcházím, pomyslela si. Zrovna když se chtěla zvednout, objevil se u stolu její společník pro dnešní večer a kvapně si sedl.
„Uff, stihl jsem to.“
„Jdete pozdě,“ poznamenala Alžběta, aby ho upozornila na fakt, že ji nechal čekat, ale jemu to bylo evidentně jedno.
„Já jsem Zeki,“ natáhl k ní ruku a zazubil se.
„Alžběta Amálie Evženie, císařovna rakouská, královna uherská a česká,“ odvětila a nabízenou ruku ignorovala. „Ale postačí, když mi budete říkat Vaše Výsosti,“ dodala, když viděla jeho zmatený výraz.
„Oukej. Už jste si objednala něco k jídlu?“ zeptal se Zeki, ale než mu Alžběta stačila odpovědět, odchytil číšníka, který právě procházel kolem, a pro oba objednal „tu Vaši specialitu“. Číšník přikývl a zmizel v kuchyni.
„Něco jsem ti přinesl,“ usmál se Zeki a bezděky přešel k tykání. Císařovna se zamračila, ale nakonec spolkla to, co měla na jazyku, a nic na to neřekla. Místo toho si od něj vzala trochu pomačkaný kus papíru a štítivě ho držela svýma rukama v rukavičkách, jako by se bála, že ji umaže.
„Co je to?“
„Básnička,“ na to hrdě Zeki.
Alžběta začala číst a Zeki si nemohl nevšimnout, jak vraští obočí. „Technicky vzato to není básnička, ale spíš rap,“ dodal rychle na vysvětlenou. Na císařovnu to ale asi dojem neudělalo, protože zmačkala lístek do kuličky a upustila ho na zem.
„Heinrich Heine to není,“ poznamenala lakonicky.
„To je nějaký raper?“
„To je básník. Největší německý básník 19. století.“
„Aha,“ řekl Zeki a byl rád, když se u stolu objevil číšník se dvěma talíři a dvěma půllitry. Okamžitě se pustil do jídla a s mlaskáním vysvětloval: „Tady maj ty nejlepší steaky, to musíš vochutnat!“
„To nejím,“ odvětila a odsunula od sebe talíř co nejdál.
„Ale ty hranolky jsou fakt boží!“ přemlouval ji s plnou pusou.
Alžběta místo toho odchytila číšníka a porušila si fialkový sorbet.
„Promiňtě madam, ale ten nemáme,“ omlouval se číšník.
Alžběta si pohrdlivě odfrkla. „A co máte?“
Číšník se zamyslel. „Co třeba citronový sorbet?“
Císařovna přikývla a mávnutím ruky poslala obsluhu pryč. Zeki se zatím dál ládoval hranolkami.
„Si hlídáš štíhlou linii, co?“ zasmál se.
„Ano. Hodně cvičím, jím jen samá lehká jídla.“
„No ale musím uznat, že seš fakt kost.“
Císařovna na něj nechápavě hleděla, zatímco od vedlejšího stolu se ozvalo hlasité zakašlání. Zeki se ohlédl a viděl dvě ženy, jak ho intenzivně probodávají pohledem.
„Ty je znáš?“ zeptal své společnice.
„Ty jsou tu se mnou,“ pousmála se císařovna, když viděla, jak ho to vyvedlo z míry. „Mé dvorní dámy. Tohle je Ida a ta druhá je Marie.“ Obě ženy na něj povýšenecky zamávaly.
Konečně se objevil číšník se zmrzlinou pro císařovnu. Ta si strčila lžičku do pusy a po chvíli uznala: „Není tak špatný, jak jsem čekala. I když fialkový sorbet od Demela to není…“
Zeki se snažil znovu získat její pozornost, ale moc mu to nešlo. Ať řekl cokoliv, Alžběta ho vždy šikovně setřela. A tak to ještě jednou zkusil přes její krásu, Moc dobře věděl, že je na ni náležité hrdá.
„Už jsem ti říkal, že máš nádherné vlasy?“
Zdálo se, že to zafungovalo, protože císařovna mírně zčervenala. „Děkuji.“
„Jsou fakt dlouhé. To je paruka?“
Ihned poznal, že přestřelil. Císařovna se zhluboka nadechla, šlehla po něm nenávistným pohledem a svým společnicím zavelela: „Jdeme, dámy. Hned!“
Zeki se snažil něco říct, ale nedostal šanci. Císařovna už mu nevěnovala ani jediný pohled, navíc se schovala za velkým černým vějířem, zatímco oči jejích dvorních dam sršely blesky.
Když všechny tři zmizely a on zůstal sám, praštil pěstí do stolu a nahlas si ulevil: „Fuck!“
Příšerné rande
Vážený pane Jozefe Alojzi Náhlovský.
Jsem vaše veliká obdivovatelka a mrzí mne, že jsem ještě neměla příležitost se s vámi osobně setkat, samozřejmě pracovně. Ptám se rovnou. Dáme rande? Budu v kavárně Rijo de Žanejro ve středu v 17.00 .
S úctou Marie Kubátová
“No Lojzíčku, vy vypadáte úplně jinak než na obrazovce.” “Doufám, že líp.” “Ale co vás nemá, hůř, mnohem. To ovšem vůbec nevadí, nosím s sebou dokonalý elixír života, vlstnoručně vyrobený, hned ho na vás vyzkouším.” “Marie, vy jste opravdu dcera Amálie Kutinové?” “Vy jste od ní něco četl?” “Kdepak, ale pojmenovali tak jednu ulici.” “Jo, také byla lékárnicí, ale řeknu vám, vedle mne hotový břídil.” “Ještě stále provozujete obě řemesla? Které vynáší víc?” “Tak hádejte, schválně, žádné. Naštěstí se letos urodila spousta slimáků, vyrobila jsem specielní přípravek, zbyly mi ingredience z elixíru života. Nevěřil byste, jak to působí. Do rána ani jeden.” “Všichni utekli?” “Omyl, ani jden živý. Marie vytáhne z kabelky lahvičku s tmavou tekutinou. “Jedna kapka omládnutí, dvě kapky smrt.” Odkapává Lojzíčkovi tekutinu do slenice s Hanáckou kyselkou. “Stačí! proboha.” “Trochu jsem se zapovídala, ale to nic. Pro takový případ s sebou nosím protijed, vyrobený z Durmanu obecného, vlastnoručně sbírám.” “Ten je přece také jedovatý!” “Ano, ale méně.” Přidává do Hanácké z druhé lahvičky. Hanácká se zbarví do zelena. “Vypít najednou nalačno.” “Obědval jsem. Nalačno budu až zítra, možná.” Lojzíčkovi se rozklepe brada a levé koleno. “Levé koleno znamená od srdce, že by jiskra? Nebo smrt? Raději to pojistíme.” Ve třetí lahvičce je něco hustého. “Výtažek z Puchratky rozverné, té se může dát hodně. Tak a vypít do dna.” Marie drží sklenici Lojzíčkovi u úst. Tomu se rozklepe i pravé koleno. “To nic, namažeme mastí z Libanonského cedru. Tu neumyjete ani za rok. Jenže kolena se rozklepou tak, až na kulatém stolečku nadskakuje hrneček s kávou paní Marie. “Začínám cítit nevolnost, zavolejte lékaře!” “To byste staré lékárnici neudělal, mám přece doktorát. Zkusíme nálev.” “Nálev ne!” Zařve pan Lojzíček, celý bílý v obličeji. “Dovolte, jsem lékař.” Nejspíš jste něco snědl nebo vypil. Vezmu vás do nemocnice, dají vám nálev, to bude dobré.
„Donalde, to snad ne! Nemohl jste ten svůj bezpečnostní cirkus na kolech nechat doma?“
Gréta se tváří kysele. Chtěla jen malou chvilku pro něj a pro sebe.
„Grétičko, víte, že se bez nich nemohu nikam hnout,“ usmívá se od ucha k uchu.
Tohle je absurdní, pomyslela si mladá žena. Ale dát si randíčko zrovna s tímhle pánem? Proč ne?
„Posadíme se?“ pobízí Gréta Donalda a ukazuje na piknikovou deku.
„Připravila jsem pro vás něco speciálního,“ mrká.
Donaldovi hlavou probleskne, že by si dal dvojitý cheeseburger.
Gréta pobídne znovu rukou a z piknikového koše vytáhne misku.
„Překvapení – dělala jsem Buddha bowl. Máte radost?“
Donaldovi se zkřiví obličej.
„A na co máte chuť?“ ptá se zmatená žena a tahá z koše druhou misku.
„Tofu s fermentovanou řasou? Co vy na to?“ snaží se udržet nadšení.
„Burger, drahoušku, burger!“ zakřičí Donald.
„No tak, Donalde, víte, jak tohle škodí planetě?“ začíná s přednáškou Gréta.
Buddha bowl? Tofu? Ta ženská se snad zbláznila.
„Vrtulník, hned!“
„Donalde, nestačí ten bezpečnostní cirkus na kolech? Víte, kolik spotřebujete fosilních paliv?“ poučuje dál Gréta.
„Ženská, odjeďte na té své ekošlapce, já mizím,“ mává jí Donald.
Galadriel a Sauron
Když žijete dlouho, opravdu dlouho, začnete mít nouzi o partnery. Jejich život vám mizí mezi prsty a navíc vám vyčítají vaše deprese či bolení hlavy. Těžko jim vysvětlujete, že ve vašem vnímání času je bolení hlavy na půl roku vlastně jen pár chvilek. Nebo že vás blbá nálada po tom, co vás urazí, opustí zhruba za jedno roční období.
Velice těžko se také smiřujete s faktem, že vaše matka vypadá téměř stejně jako vy. I když má věk gondorského uhlí. No a po téhle již několikáté zkušenosti jsem si řekla, že tentokrát dám při výběru partnera záležet. Nenechám nic náhodě, a tak jsem dala inzerát do Palantýru.
Nahrála jsem tam krátký obraz s textem:
Milá, nekonfliktní, nesmrtelná vládkyně lesa hledá partnera na dlouhou cestu životem. Značka: Mám vlastní les, magický prsten a k tomu světlo z hvězd.
Během pár dní jsem se dívala na výsledky, ale žádná shoda. Až asi desátý den přišla jedna. Tak jsem se podívala. No pravda, lehce mladší, sice nejsem na zajíčky, ale tak co už. Vlastní věž, hromada služebníků, rád se dívá do noční krajiny a k tomu má rád prsteny. Takže zjevně i trochu umělecká duše. To se může hodit. Jeho podpis zněl „Pán Temnoty“. Njn, mladíček. Tak uvidíme.
Vyměnili jsme si pár vzkazů přes Palantýr, až jsme si řekli, že po těch pěti letech už bychom si mohli dát to první rande. No, co si budeme – byla jsem nervózní, ale kývla jsem na to. Sraz byl nakonec u něj – že prý má moc práce a nemůže se hnout. Už tohle mě mělo varovat. Jenže nevarovalo.
Když jsem dorazila na místo, tak musím uznat, měl tam teplo. Ale žádné stromy, jen samé skály a láva. No, impozantní věž a hrad, pravda trochu v moderním stylu, ale proč ne. Mám ráda muže, co mají vkus a nebojí se jít s dobou. Služebníků taky spousta, ale ten smrad, to se nedalo.
Když jsme se konečně potkali, nastalo trochu trapné ticho. Ale nakonec jsme si sedli v té jeho věži a začali mluvit. Teda mluvit… Tak jak se jevil docela tichej, tak když jsem v rámci prolomení ledu zmínila ty jeho šperky a ten prsten, tak spustil monolog. Jak ho prý vykoval, že je nejlepší a největší, ale že ho ztratil a pořád ho hledá a nemůže najít a jak z toho má depky… No prostě šílený. Jak malý dítě, co ztratilo hračku.
Když jsem převedla řeč jinam. Třeba na ty procházky v noci za svitu hvězd. Dala jsem mu prostor, aby třeba pochválil moje šperky z hvězd, nebo řekl, že se půjdeme projít spolu. Ale on ne. Že se nemůže hnout a že musí hledat prsten. Ale že se mnou klidně pošle nějakého svého zástupce z Angmaru. No jo, rande v zastoupení, to víš, že jo.
Měla jsem toho akorát dost. Navíc z něj vypadlo, že má problém i s vlastním tělem a s přijetím své podoby a identity a nevím co. Nějak jsem to přetrpěla a když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, tak se zvedl s tím, že má hovor a musí ho zvednout. A pak asi půl hodiny koukal k Západu a mluvil s nějakým Bílým čarodějem, a mě se vůbec nevěnoval.
Njn, chlapi a ty jejich plány na spasení světa klackem. Ach jo.
Nepovedené rande
Dracula & Anne Boleyn
Mělo to být rande snů. Čekal na ni na smluveném místě nedaleko Toweru a měl motýly v břiše. Přicházela svou charakteristickou chůzí bohyně. Vlastně už i o její matce se říkalo, že nechodí, ale kráčí.
Oblečená v pro ni typickém stylu, kterému se smíchem říkala „něco mezi čarodějnicí a kurtizánou”. Slušelo jí to. Černé vlasy jí vlály a oči jí zářily. Ostatní muži se za ní otáčeli a on se zmítal v pocitech pýchy a žárlivosti.
Přicházela na smluvené místo a viděla ho už z dálky. Byl nepřehlédnutelný, vysoký, statný a jako vždy perfektně upravený. Vždycky byl perfektně upravený. Krutý, panovačný, ale vždy dokonale upravený.
„Madam! Nemohl jsem se vás dočkat,” přivítal ji hrabě. „Rád bych vás doprovodil do nedalekého hostince, připravují tam skutečně vyhlášenou krmi.”
„Hrabě, jsem zcela ve vašich rukou. Veďte mě,” zašveholila Anne svým nejsladším hlasem s francouzským přízvukem a zavěsila se do něj.
Zanedlouho již seděli ve věhlasné krčmě a pojídali znamenité pokrmy. Tedy, přesněji řečeno, pojídala Anne. Hrabě se spokojil se sklenkou červeného vína. Anne věděla své, nicméně hrála tu hru s ním.
Konverze hladce plynula. Nicméně posléze to Anne přestalo bavit a rozhodla se, že je načase Draculu trochu pozlobit: „Hrabě, čím to, že jste stále sám? Tak interesantní muž… Proč jste odvrhl svou poslední manželku?”
Přes tvář mu přelétl stín nevole, nicméně se rozhodl nekazit hru: „Inu, znáte to. Rozdílnost povah, rozdílné zájmy… Považte, Anne – ona se mnou odmítala chodit na dlouhé procházky do hor. A já je tolik miluji!”
Anne se podařilo potlačit výbuch vzteku nad tou lži a se stopou jízlivosti v hlase pravila: „Od našich společných známých mám jiné informace, drahý hrabě. Vaše paní má slabé plíce a nezvládla by výšlap do hor. Zřejmě se vám matou pojmy ‚nechtěla’ a ‚nemohla’. Pokud vím – opět od našich společných přátel – to samé jste jí vyčítal ohledně cest po moři. Musela vás následovat na loď, byť trpí mořskou nemocí.”
Hrabě se uvnitř úplně svíjel nevolí, ale navenek se pořád ještě držel. Rozhodl se jí to oplatit: „A co vy, madame? Nač skonalo vaše manželství?”
Zlehka odpověděla: „Byl to hlupák, který by nepoznal mou cenu, ani kdyby mu na mě svítilo tisíc loučí. Nerespektoval, že mám jiné zájmy a viděl jen mé chyby, aniž by kdy zmínil mé přednosti.”
Hrabě měl dost. Tohle skutečně nemusí poslouchat! Ale když jí to tolik sluší! Jen ať už proboha konečně mlčí!
Hrabě po chvilce zaplatil a před hostincem jí galantně nabídl odvoz svým kočárem. K jeho radosti přijala.
„Kde máte kočár, milosti?” optala se zvědavě.
Měl chuť ji zaškrtit, ale opanoval se a pronesl: „Hle, můj kočár!”
Trochu zklamaně hlesla: „Ach, pouze dva koně? Očekávala bych něco lepšího.”
Zabiju ji! Vážně ji zabiju, mumlal si pro sebe Dracula, když viděl úšklebek na jejích krásných rtech. Navenek pronesl: „Toto je můj druhý kočár. Velký se šestispřežím se porouchal. Příště vás v něm určitě svezu, slibují!”.
Anne se v duchu cynicky zasmála. Proč mi lžeš? hádala se s ním v duchu. Jsi starý lakomec a tvůj velký kočár stojí ve stáji, stejně jako tví koně. Šetříš si je. Prý moc žerou. Lakomče!
Nasedli do kočáru a o chvílí později už stáli před jejím palácem.
„Pozvete mě ještě na skleničku, madame?” optal se nedočkavě a svůdně Dracula.
A pak se to stalo! Ani jeden z nich nečekal, že její nervy, napjaté po celý večer k prasknutí, povolí. Rozkřičela se: „To nemyslíte vážně? Nebo si skutečně myslíte, že bych vám byla po vůli hned na první schůzce? Skutečně?!? Je mi lhostejno, že jsme manželé už mnoho let! Dovnitř do paláce půjdeme, možná s vámi vypiju i skleničku, ale víc ode mě dnes neočekávejte! Tohle rádoby randes vous byl neuvěřitelně hloupý nápad, hrabě!”
Přikývl, neb nebyl mocen slova. Věděl, že tohle randes vous nevyšlo. Chtěl osvěžit jejich skomírající vztah, ale tohle opravdu nebyl dobrý nápad…
Dali si skleničku a odešli každý do své ložnice.
A Anne ve svém loži skrápěla polštář horkými slzami. Neboť jí došlo, že byť je hrabě jejím manželem, není to již dávno ten muž, s nímž by byla ochotna se opět sejít… A toto poznání ji zcela zdrtilo. Jelikož věděla, že bude až do konce svých dnů sdílet život a lože s mužem, se kterým nechce žít …
Možná bych se od pana hraběte nechala pozvat až bude zase sám:)
Na rande jsem ještě nebyla, ale to mi nebránilo vytvořit šíleně podivnou kombinaci.
Trautenberk a slečna Fletcherová
Postarší dáma zvědavě pokukuje po kavárně. Pátrá, kdo co s kým má a také kde vězí její dnešní společník. Už stihla sníst tři sušenky a obvinit číšníka z vraždy, ale židle proti ní byla stále prázdná.
Něco si nesouhlasně zapsala do bloku. Myšlenka hledat inspiraci na rande naslepo se jí nyní zdála hloupá. Jenže co měla dělat, když ji všichni známí vypověděli ze svých sídel, protože jejím koníčkem bylo posílat je za mříže. Když vtom se před kavárnou ozvalo: „Himl hergot donrvetr krucajs element! Tolik peněz za dortík?!“
Dáma byla první, kdo se vecpal k oknu. Když si všimla na klopě kabátu muže poznávacího znamení, spokojeně se usmála.
„Slečna Jessica Fletcherová,“ představila se mu.
„Kníže Trautenberk,“ potřásl jí rukou sebevědomě obtloustlý muž.
„Neposadíme se? Už jsem o vás slyšela.“
To muže mělo varovat, jenže nevarovalo, protože on o Jessice Fletcherové ještě neslyšel.
„Vy prý bydlíte na nedalekém statku, že?“ přišla první otázka ještě, než dosedl.
„No statku, spíš panství,“ natřásal se Trautenberk. „Mám tam tři sloužící. Starají se o mě nepřetržitě a o vás by mohli taky,“ mrknul na ni.
Fletcherová se usmála a pak se dotěrně zeptala: „Máte s nimi řádně uvázaný pracovní poměr?“
Trautenberk nejistě přikývl a v duchu přemítal co to je a jak se to váže.
„A mohla bych ho vidět?“ nedala si pokoj Fletcherová.
Trautenberk polkl a lehce se opotil.
„A co se týče té nepřetržité pracovní doby…“ pokračovala Fletcherová se zlomyslným úsměvem.
„Jak se máte?“ přeruší ji Trautenberk mokrý jako myš.
„Jaké máte vztahy se sousedy?“ odvětí mu na otázku otázkou.
Trautenberk se nadechnul. Tohle byla voda na jeho mlýn a hned začal vyprávět. Tak se do toho zabral, že si nevšiml jí píšící si něco do bloku.
„Tak abychom si to shrnuli,” řekla na konci jeho monologu místo politování, “Kradete dřevo, pytlačíte, vyděláváte na cizím neštěstí a prodáváte…bylinky?“
Trautenberk si svoje první rande takhle rozhodně nepředstavoval. Ani nechápal, jak na to přišla z jeho slov jaký je chudák. Ve snaze zachránit načatý večer se zoufale zeptal: „Co kdybych vás pozval k sobě domů. Jen my dva. Sloužící připraví večeři.“
Fletcherová si zamnula ruce: „Výborně, budu se muset na spoustu věcí zeptat svědků.“
„Světců?“ zeptal se nechápavě Trautenberk.
„I tak se to dá říct, žít s vámi totiž podle toho, co jsem slyšela není žádný med. Měl byste se svojí váhou něco dělat. Jak velké dáváte výplaty? Máte oprávnění nazývat se knížetem? Víte, že plešatíte? Nemáte nutkání někoho zabít?“
„Jste opravdu bystrá slečno,“ utrousil Trautenberk s velkým důrazem na slovo slečno.
„Já jsem ještě neskončila!“ chopila se Fletcherová svého bloku.
Trautenberka začaly bolet zuby, a přitom Krakonoš byl kdesi za Sněžkou.
Ano, Krakonoš!
„Nechtěla byste se nejdřív zeptat mého souseda?“ navrhnul lstivě. „Ale dejte si pozor, bude Vám tvrdit, že ho z ničeho nemůžete obvinit.“
Fletcherová se na něj chladně usmála: „Vždycky se něco najde.“
Trautenberk si pomyslel, že ta ženská je horší než sojka práskačka a Anče dohromady a už teď začal Krakonoše trochu litovat.
Fletcherová se zeptala na cestu a pak si výpověď Trautenberka podle toho co jí vykládal za nesmysly pracovně nazvala Krkonošské pohádky. Kdo ví, třeba to ještě nějak použije.
“Dobrý večer, paní Boženo, posaďte se, prosím.”
“Dobrý večer, Patriku, děkuji. Je to od vás milé, že jste mě pozval na večeři.”
Však jsme z jedné branže, tak si snad máme o čem povídat, ne?” uchechtnul se Patrik. Božena se trochu zarazila.
“Víte, ta vaše BABIČKA je úžasná,” pokračoval Patrik ve svém chvalozpěvu. “I když ten jazyk je místy trochu zvláštní, některým slovům někdy ani pořádně nerozumím,” a zase ten nepříjemný chechtot.
Božena byla čím dál nervóznější. “Víte, já zas moc nerozumím tomu vašemu jazyku. Připadá mně takový – jak to správně říci – obhroublý, otrlý, neomalený…”
“Jo, to máte pravdu, takhle dneska lidi normálně mluví, někteří ještě hůře!” to už se Patrik skoro ani nesnažil svůj nepříjemný chechtot tlumit.
“Ale abych řekla pravdu,” snažila se Božena odlehčit situaci, “moje babička nebyla ve skutečnosti tak okouzlující. Ale bývala bych si přála takovou mít. Tak jsem si ji aspoň vysnila.”
“No to je přeci všeobecně známo. Ale tím ta knížka neztrácí na popularitě, snad právě naopak,” uchechtl se Patrik.
To už byla Božena jako na trní. Číšník naštěstí dlouho nepřicházel, tak nebyla vystavena tlaku, co si má dát k večeři. Chuť k jídlu ji už skoro přešla.
“A jak to vypadá s tou vaší emancipací? Jste skutečně velká bojovnice za ženská práva! ” přitlačil po chvíli Patrik.
“Ano, to jsem. Nechápu, proč by ženy nemohly zasahovat do veřejného života! Copak je jejich údělem jen točit se kolem plotny a dětí? ”
“To máte pravdu, paní Boženo. Některé ženy jsou dokonce chytřejší a odvážnější než muži, například vy.” Teď už se Patrik chechtal zcela nepokrytě. Přilákal tím konečně i pozornost číšníka, který se k nim pomalu blížil. S mírnou úklonou pozdravil a pak se zeptal, co si ráčí panstvo dát. Patrik se tázavě podíval na Boženu. Ta se nasupeně zvedla a zprudka odstrčila židli. “Já tedy nic. Už jsem těch neomaleností přesycená.” A s hlavou vztyčenou odcházela, rukama přidržujíc širokou načechranou sukni tak, že souzněla s její majestátní chůzí.
Ano, přesně tak. Dáma si má být vědoma svých hodnot a nezůstavat v tak subnormí společnosti.
B. J.
Nemůžu se dočkat. Určitě to bude krasavec a navíc to vypadalo, že i chytrý! Rozhodně to bude parádní rande. Tamhle je… Wow! Je vážně vysoký a ten kabát se šálou mu neuvěřitelně sekne. Vypadá jako intelektuál. Takový… záhadný typ.
S. H.
Hm, 19:03. Už má zpoždění. To začíná opravdu skvěle. Tamhle to bude nejspíš ona – zírá na mě a tváří se… nadšeně? Úsměv: nepřirozený, ale upřímný. Šaty růžové. Výrazná vůně, zhruba tři parfémy, lehký alkohol ve vzduchu. Nejspíš nervózní.
B. J.
„Ahoj, moc mě těší,” usměju se na něj.
Jen kývne.
„Tak půjdeme dovnitř?” Znovu to kývnutí. Asi je to takový mlčenlivý typ.
„Děkuju,” řeknu, když mi otevře dveře do restaurace.
S. H.
No tak do toho, slíbil sis, že budeš milý. I když… ty šaty vypadají jako z výlohy cukrárny a její parfém by vyvolal migrénu i u slona. Evidentně je to typ ženy, která je nenapravitelná romantička – růžové brýle a sladké řeči. To bude výzva…
B. J.
Usedneme ke stolu.
„Tak co rád děláš?” započnu rozhovor.
S. H.
„Řeším záhady.”
B. J.
„To zní zajímavě! Na čem teď pracuješ? Tedy, jestli to není tajné…” Bože, proč jsem řekla, jestli to není tajné, to je tak otřepané… Vždyť nejsme v Bondovce. Ale třeba ho to pobaví.
S. H.
Proč se hihňá? Vyšetřování přeci bývá tajné.
„Teď nemám žádný případ, jinak bych tu nebyl.”
No tak, snaž se – buď milý!
„Ale pustil jsem se do pokusů v laboratoři. Testuju přítomnost jedovatých kovových iontů v lidských tělech.”
B. J.
„Jako v živých lidech?” zeptám se trochu zaraženě.
S. H.
Ach jo…
„Ne, na mrtvolách. Opatřil mi je kamarád hrobník, měly by to být členové jedné rodiny, buď je všechny někdo otrávil nebo se trávili na vzájem.”
Číšník
„Dobrý večer, co vám dnes mohu nabídnout?”
B. J.
Uf, díky bohu za to vyrušení!
„Pro mě prosím sklenku červeného. Nebo lahev?” obrátím se ma svého společníka.
S. H.
„Ne, děkuji. Dám si černý čaj s mlékem.”
Číšník
„Dobře a jídlo už jste si vybrali?”
S. H.
„A-“
B. J.
„Ještě ne, dejte nám chviličku prosím.”
Číšník
„Jistě.”
B. J.
„Promiň,” usměju se přes stůl. „Nikdy nevím, co si dát, všechno zní tak skvěle. Já pracuju jako reportérka, někdy je to náročné, ale většinou zábava. Potkáš spoustu milých lidí. Zrovna včera jsem dělala rozhovor s pánem, co doma chová mini krávy. Nevěřil bys, jak jsou roztomilé! A mají svoje oblečky. Jedna má třeba svetřík s vánočními soby!”
S. H.
Její dikce se zrychluje, gesto rukou naznačuje potřebu být slyšena. Hlas kolísá – nejistota. Příliš mluví. Maskuje to, že si nevěří.
Měla by si vybrat jídlo. Ale ne, dál krávy. Tohle nedám… Promiň Johne, vím, že jsem to slíbil.„Dost,” pronesu, „Tohle nebude fungovat. Každý žijeme v jiném světě. Evidentně toužíš po muži, co ti bude nosit květiny a čokoládu do práce, dělat snídani do postele a psát romantické vzkazy. Po pohádkovém verzi života. Před měsícem ses rozešla s mužem, kterého jsi zbožňovala, i když tě nikdy neposlouchal. Týden jsi jedla zmrzlinu a sledovala romantické komedie. Dnes jsi se převlékala třikrát, poslední šaty jsi vzala z frustrace, že si nejsi jistá sama sebou. Nervozitu maskuješ tím, že mluvíš, mluvíš, mluvíš… až to přehluší i to, co si sama o sobě myslíš.”
B. J.
Co to…?
S. H.
Tak to by stačilo. Je čas odejít. Dřív, než se rozbrečí. S tím si neporadím.
„Odcházím, tady jsou peníze za večeři. Ehm… Rád jsem tě poznal a snad najdeš svou představu muže.”
B. J.
A je pryč.
Výborně. Tak to máme další do sbírky – muži, kteří odešli uprostřed večere, muži, kteří mluvili o mrtvolách, a muži, kteří vás během sedmi minut rozpitvají jako psychologickou pitvu.
Rozpitvají jako psychologickou pitvu je zvláštní slovní spojení.
Posadila se k největšímu stolu uprostřed místnosti. Co na tom, že budou jen dva. Třeba se časem někdo přidá.
„Tady jsem ještě nikdy nebyla, tady se mi bude líbit!“ zakřičela víceméně do ticha restaurace. Ostatní hosté se udiveně otáčeli, tedy alespoň ti, kteří si jí nevšimli, když přicházela. Tedy doskákala. Zrzavá pihatá holka se dvěma copy a roztrhanými pruhovanými šaty. Pipi jí říkali. Smála se od ucha k uchu.
„No to je dost, že jdete, pane Tau!“ zahlédla svou společnost na dnešní večer.
Postarší muž s buřinkou se rozpačitě usmál a ukázal na protější židli.
„Jasně že si můžete sednout. Už na vás čekám. Já nerada čekám, čekání je nuda. Nedáme si něco dobrýho? Třeba zmrzlinovej pohár s třešněma nebo koktejl z pravejch jahod, ne z těch mraženejch? Co byste si dal vy?“
Muž s černou buřinkou stále na hlavě se zadíval na nápojový lístek. Nadechl se, pokrčil rameny, omluvně se usmál a zase vydechl.
„Člověk si nemůže vybrat, že jo? Tak zavřeme oči, každej poslepu někam ukážeme – ideálně do toho lístku – a to si dáme, co vy na to?“
Muž se nervózně podrbal na bradě a pak jemně přikývl.
„Tááákže…. tramtadadááá!“ zavřela Pipi oči a prudce napřáhla svůj pravý ukazováček před sebe, přímo do levého oka vyděšeného pana Tau.
Nekřičel. Ústa se mu protáhla do bolestivého „auuu!“, ale on si jen neslyšně zakryl oko levou dlaní, zatímco druhou rukou ťukal v pravidelném rytmu na svou černou buřinku. Poté v mžiku zmizel.
„Bude to… “otevřela Pipi oči a zjistila, že u stolu sedí sama. „Tsss! To se člověk snaží vyhovět a on takhle. Tak víte co? Dám si všechno, co máte. Pěkně od začátku do konce. Tak!“
Opravdu moc pěkné. Líbí se mi jak si zachytila oba charaktery. Opravdu z povídky mám pocit, že s nimi sedím u stolu. Moc pěkná a vydařená práce. Povedlo se ti to lépe než mně.
Děkuji.🙂
Tohle byla chyba. Ještě mám dvě minuty než přijde. Mohl bych se proměnit třeba na žábu. Nebo na špinavý talíř aby mě číšník odnesl a já mohl utéct kuchyní. NE. Dost. To zvládneš. Přihlásil ses na seznamku takže teď ti nezbývá než se vypořádat s následky. Pořád bych se mohl přeměnit na- “Dobrý den, vy jste Merlin?” Vzhlédnu od šálku čaje. Přede mnou stojí žena v bílých šatech, bledých obličejem, na kterém má tvářenku a lesk na rtech, skoro bílé vlasy jí spadají v kudrnách po ramenou a jsou zdobeny malou korunkou. Tohle byla strašná chyba.
“Bílá královna?”
“Ano to budu já.”
Podala mi ruku. A jo. Stoupl jsem a podal jí ruku. Přešel stůl a odsunul jí židli.
Když před dvěma lety Kráska se Zvířetem přišli se seznamkou pro mýtické, pohádkové a legendární bytosti smál jsem se. Přesto jsem jim se seznamkou pomohl. A tak to skončilo tím, že jsem se stal pokusným králíkem. Mohli si vybrat králíka, kterého používá Houdini. Nebo bílého králíka. Ale ne stal jsem se jím já. A první rande s Athénou dopadlo strašně. Poté jsem na seznamku už nezabloudil. Až před měsícem, když mi přišlo oznámení o žádosti.
“Tak jak se máte” zeptala se podrážděně.
“Co prosím?”
“Achjo. Merline ptala jsem se vás už pětkrát. To vás tak moc nudím.”
“Ne vůbec. Omlouvám se. Jen jsem trošičku zamyšlený.”
Protočí oči “Jo já sí všimla. Co kdybychom si objednali.”
Přikývnu a zavolám na číšnici. “Co vám mohu nabídnout?” zeptá se ještě otráveněji než Bílá královna. “Já bych si dala čaj, zelený nejlépe.”
“Ten nemáme. On vypil poslední” ukázala na mě. Bílá královna znova protočí oči a spraví si korunku. “Tak nějakou kávu a mléko ať je přírodního původu.”
“Takové věci nevedeme.”
Královna se otočí na mě “Tos nemohl vybrat nějaký jiný podnik?”
“Já myslel, že jsme se na tomto domluvili. Nevěděl jsem, že piješ jen přírodní mléko.”
“Jasně, protože když jsem ti řekla, že mi vadí živočišné výrobky, tak se to na mléko nevztahuje.”
“Promiň, že jsem si neověřil jaké mléko tady prodávají.”
“Samozřejmě. Že já nešla na dýchánek ke Kloboučníkovi.”
“Jo, já taky mohl zůstat u kulatého stolu s Artušem a koukej sedím tady s tebou.”
“TAK CO SI DÁTE?”
“Máte limonády?”
“Jmenujeme se Limonádový Ráj, tak co myslíte?”
Bílá královna si povzdechne a objedná si nějakou nejdražší.
“Takže Merline, povězte mi něco co jste mi ještě neřekl.”
“Já-”
“TAAAKŽEEE. JEDNA ZÁZVOROVÁ LIMONÁDA PRO PANÍ” vykřikla číšnice a položila limonádu na stůl. Spíš s ní mrskla. Dno sklenice se propadlo a limonáda se vylila na Bílou královnu. Ta se vztekle zvedla a převrhla stůl. Čaj, který jsem tam měl položený se na mě vylil. Vyskočil jsem a shodil číšníka za mnou. Ten vysypal grilovaná kameny na Ledovou královnu. Ta se zvedla a proměnila zem v ledovou plochu. Číšníci se rozjely a obsahy táců začali převrhávat na další zákazníky.
Jo teď je čas zmizet.
Příšerné rande: Leonard z Quirm, Agnes Nulíčková a nečekaný host Nobby Nóblhóch
Agnes seděla u malého stolku v útulné kavárně „Pod Lípou“ v Ankh-Morporku, její prsty nervózně poklepávaly o okraj hrníčku s ledovou kávou. Cítila, jak se v ní probouzí Perdita X, ta vnitřní cynická a ostrá část, která šeptala: „Další slepá ulička, Agnes. Další iluze normálnosti.“ Minuta střídala minutu a ručičky na jejích hodinkách neúprosně oznamovaly patnáctiminutové zpoždění. Agnes se snažila uklidňovat, že to určitě má nějaký rozumný důvod. Tohle domluvené rande, na které ji, jak se jí zdálo, dotlačila náhoda (nebo spíš zoufalství), už začínalo „zajímavě“.
Vtom se dveře kavárny rozlétly s nečekaným rachotem, až se zatřásly skleničky na pultě. Do tichého prostoru vtrhla vlna čerstvého vzduchu a za ní, jako by ho právě vyplivla nějaká podivná dimenze, vletěl Leonard z Quirm. Jeho tmavé, chaotické vlasy připomínaly skutečné hnízdo po výbuchu a dlouhý, ošuntělý baloňák se s ním v divokém plápolání řítil vpřed. Leonard zakopl o práh a s velkolepým, ale překvapivě pružným kotoulem se udržel na nohou, i když to vypadalo, že se každou chvíli sesype. Usmál se. „Omlouvám se! Strašně se omlouvám! Víte, byl jsem… jenom kousek od průlomu! Úplně revoluční! Ten princip je tak jednoduchý, až je geniální! Agnes, to je něco, co musíte vidět!“ blekotal Leonard, aniž by si uvědomil, že Agnes ani nestihla pozdravit. V jeho očích, které vnímaly svět jako nekonečný vědecký hlavolam, probleskovalo ryzí nadšení.
S těmito slovy se začal hrabat v jedné z nesčetných kapes svého baloňáku, který vypadal, jako by mohl skrývat celý vesmír drobností. Vytáhl malý, podivně tvarovaný předmět, který vydával tiché, bzučivé zvuky, a nadšeně ho Agnes podstrčil pod nos. „Tohle,“ prohlásil hrdě, „je generátor pozitivní náhody! Zvyšuje šanci, že vám spadne na zem to, co potřebujete, místo toho, co si nepřejete! Ještě trochu ladění a…“
Během své exhibice mu z přeplněné kapsy vypadl celý vějíř pomačkaných lepicích lístků. Rozprskly se po stole jako konfety, odhalujíce vzkazy jako: „Tato raketa NEEXSPLODUJE! (prosím zapněte před startem)“, „Pokud se kabel začne smát, je čas na přestávku.“ nebo „Pokud ti to připadá zbytečné, je generátor právě na dovolené.“ Agnes na to všechno zírala, a vnitřní hlas Perdity už si odfrkl: „Ach, Agnes. Zase jsi si naběhla.“
Agnes se snažila potlačit rostoucí vlnu paniky. Její ústa se mírně pootevřela a v očích se jí mísil šok, zmatek a pomalu se probouzející záchvěv té její ohnivé, impulsivní stránky. Pokusila se promluvit: „Pane z Quirmu, já jenom… jsem myslela, že si popovídáme o…“ ale věta se jí ztratila v proudu Leonardova nadšeného vyprávění o potenciálu jeho vynálezu. „On mě snad vůbec nevnímá,“ ulevilo se Perdítě. „Tohle rozhodně nebylo to ‘normální’ rande, na které se připravovala,“ pomyslela si Agnes, snažíc se najít skulinku pro další pokus: „Ale co když…“ Nic. Leonard už byl pohlcen dalším výkladem o subatomických částicích a vlivu kávových zrn na kvantovou realitu.
Než se stihla nadechnout a konečně dokončit byť jen jednu větu, Leonard bez varování aktivoval „generátor“, který vydal hlasité, rezonující bzučení, a pak… nic. Jenže nebylo to nic. Z přihrádky na dezerty, přímo nad hlavou staršího páru u vedlejšího stolu, vypadl obří kousek mrkvového dortu a přistál přímo do šálku s kávou staré dámy, která vyděšeně vykřikla.
„Vidíte?! Negativní korekce! Ještě musím doladit směr gravitační anomálie!“ vyštěkl nadšeně Leonard, jako by právě objevil novou kontinent, zatímco Agnes zrudla jako paprika. Její klidná stránka se definitivně rozpadla. „Dobře, Agnes, to je konec. Tohle už ani Perdita nevydrží,“ ozvalo se jí v hlavě.
V ten moment se ke stolu připotácel malý, nevzhledný muž v zašpiněné uniformě Městské hlídky. Byl to desátník Nobby Nóblhóch. V ruce držel napůl snědený párek v rohlíku, jehož mastná skvrna se pomalu rozpínala na jeho prst. „Aha, tak tady jste, pane z Quirmu,“ zahučel s drzým úšklebkem a bezostyšně si odkašlal do dlaně. „Kapitán Vimes by chtěl vědět, proč vaše ‚automatická prádelna na mince‘ právě proměnila celou ulici Filch v jednu velkou bublinkovou koupel.“ Nobby si prstem šťoural v zubu a přitom si prohlížel Agnes, jako by si v duchu dělal poznámky o její ceně na černém trhu. „Tohle je ta, co? No, myslím, že by mohla být horší. Aspoň že má zuby, to je v dnešní době vzácnost.“
Leonard se k němu otočil s očima rozzářenýma novou inspirací. „Bublinková koupel? Ale to je úžasné! Vždycky jsem si myslel, že mýdlová pěna má neprobádaný potenciál v aerodynamice! Musím si to zapsat!“ ignoroval Nobbyho poznámku o Agnes.
„Věřte mi, vím, co dělám! Ale… počkat, nemám ani ponětí, co teď vlastně dělám!“ vyhrkla Agnes s hlasem, který se třásl vztekem a frustrací. Její oči metaly blesky, a teď už mluvila víc Perdita než Agnes. „Tohle je absolutní katastrofa! Nevím, co jste zač, ani co je zač tahle… věc,“ ukázala na Nobbyho, „ale tohle je nejhorší rande mého života! Kdybych chtěla chaos, zůstala bych v opeře! Nebo v horách Beraní hlavy!“ Marně se snažila, aby se dostala ke slovu, ale její vztek už bublal nekontrolovatelně. Popadla kabelku a na její rozměry velmi hbitě, s výrazem zrazené spravedlnosti, se vyřítila z kavárny, zanechávajíc za sebou zmatený personál, rozlícenou stařenku, Nobbyho Nóblhócha, který si dál šťoural v zubu, a Leonarda, který si spokojeně zapisoval na nový lepicí lístek: „Generátor náhody: Funguje, ale s malými… vedlejšími efekty. Testovat na menších obětích. Poznámka: Ženské bytosti jsou zvláště citlivé na náhodné výpadky dortu. Zapsat si vlastnosti mýdlové pěny – potenciál pro létající stroje.“
To je pěkný nápad. Pohádková seznamka. Z toho by mohla být knížka.
Katniss seděla u nízkého stolku. Prsty nervózně přejížděla po hraně stolu a v duchu se proklínala. Jít na rande byl vážně hloupý nápad. Ale už to slíbila své sestře, takže nebylo úniku. Dokázala si představit milion jiných věcí, kterými by strávila čas lépe – ale doma pro jednou měli dostatek jídla, dřevo bylo naštípané a tak se neměla na co vymluvit.
Prsty si přejela po copu tmavých vlasů, začínala se nudit, její protějšek měl přijít už před třemi minutami. Rozhodla se, že když nepřijde do dalších pěti minut, zvedne se a jde.
Gaston se naposledy podíval do výlohy na svůj odraz. Jako vždycky byl bez chybičky. Nebylo možné, aby se jí nelíbil. Uhladil si delší hnědé lokny a vešel do malé kavárny.
Rozhlédl se a s potěšením zjistil, že na něj všechny přítomné dámy hledí. Samolibě se usmál, no jistě.
Podle popisu se mu podařilo rozpoznat tu dívku, se kterou se měl potkat, Katniss.
Nebyla to tak úplně klasická kráska, přestože jakési kouzlo v sobě měla. Gaston mohl jen doufat, že děti by měly to štěstí a byly by po něm.
Nasadil ale svůj nejlepší úsměv a přisedl si. Vůbec si nevšiml, jak po něm Katniss přejela nevýřečným pohledem.
“Ahoj… mám tu pro tebe květinu,” začal a podal jí se samozřejmostí kytici tulipánů.
Katniss se zašklebila. Co asi tak bude dělat s tulipány? Stejně za chvilku zvadnou a zemřou.
“Díky,” prohlásila s rozpaky, kterých si on vůbec nevšiml.
“Slyšel jsem, že ráda lovíš… já jsem nejlepší lovec z naší vesnice.” Gaston napnul svaly. Sám se díval, jak se mu červená košile napíná. Tomu určitě neodolá.
Dívka naproti němu konečně ožila. Lov, to bylo její téma. ” Ano, začala jsem lovit s tatínkem, abychom se zvládli doma uživit. Jde mi to docela s lukem,” snažila se rozvinout, nejspíš jediné, společné téma.
“Až si mě vezmeš, už nikdy nebudeš muset lovit,” prohlásil Gaston, naplněný pýchou.
Právě tehdy toho Katniss měla dost. Přestože lov začal jako povinnost, v životě by jí chyběl. Les na ni měl blahodárné účinky. A když sledovala Gastona…
Byl to nabubřelý pitomeček, se kterým nechtěla mít nic společného. Nedovedla si představit, že by ho někdy vzala domů.
Odmítavě, přesto slušně se na něj usmála. “Omlouvám se, uvědomila jsem si, že… nechala jsem doma zavřeného kocoura. Musím jít.”
A než se Gaston stihl vzpamatovat z šoku z odmítnutí, už byla na cestě do lesa, kde se měla setkat s kamarádem Hurikánem.
” Tak jaký to bylo s tím chlapíkem ze Seznamky?!” Elsina zvědavost byla pochopitelná, protože právě díky jejímu nekonečnému přesvědčování, jsem měla možnost zažít to Nejtrapnější a Nejšílenější rande ve svém dosavadním třicetiletém životě.” Šílený, stačí!” ” Ale nepovídej… teda povídej! Na fotce přece vypadal celkem dobře…”” Hele, Elsi, fotka je dnes větší lež než cokoliv jiného, ale v tomhle případě šlo o něco jiného. “” A vo co? Že by sexuální loudil hned na prvním rande? ” Elsa začala plácat , co ji zrovna napadlo.”Tak abys neřekla, že nejsem kámoška, ale předem tě varuju!”
Pozval mě do kavárny, která měla být tichá a s dobrou kávou. To bylo ale asi to jediný, co vyšlo. Když už jsem čekala u stolku pro dva víc než tu akademickou čtvrthodinku, cinkla mi sms.” Vydržte, musel jsem s kočkou k veterináři, ale dorazím”.Sakra, on má kočku, já teda kočky přímo nesnáším, tak jsem si dala ze zoufalství ještě jednu minerálku na ex. S kafem jsem čekala až dorazí.Najednou se otevřely dveře a vřítil se hromotluk s nepěstěným vousem a ve vytahaném tričku. Podobnost s fotkou čistě náhodná.” Čekáte dlouho? Byla tam děsná fronta, já si zapomněl kreditku a musel jsem si půjčit od sousedky, co tam byla s papouškem. Máte ráda papoušky?!Pokus o vtip. To to teda začíná, pomyslela jsem si.” Budete si přát?” Navoněný číšník na mne spiklenecky mrknul a v jeho výrazu jsem četla velké pochopení.” Tady slečna už koukám má minerálku, tak pro mne taky jednu a turka děláte?””Ano, můžete mít. A slečna také kávu?” Najednou mne přešla chuť.Muž proti mě si sedl hřmotně na stoličku a vrhnul se na mobil, jako bych tam ani nebyla.Čekala jsem jestli zvedne hlavu, abychom si aspoň něco řekli, ale…” Tak tohle je Anetka, moje číča milovaná”, vyhrknul s blaženým výrazem v zarudlém obličeji a přistrčil mi telefon přes stůl.” Hmh, hezká”. ” No to bych řekl, je to můj mazlíček, nedám bez ní ani ránu! Původně jsem si ji chtěl vzít s sebou, abyste se spolu seznámily. jestli byste spolu vycházeli. Ale chudinka má problémy s těmi prdíky a bolestí bříška, to přece nemohu riskovat, že?”Vrhnul na mne pohled plný naděje, že budu souhlasit.Přikývla jsem ze slušnosti a míchala automaticky donesenou kávu. Hořkla mi na jazyku víc než bylo zdrávo.” A co vy Marcelo, máte také nějakou kočičku doma? Moc se omlouvám, já se na to nezeptal v mailu, ale vy jste psala tak procítěně, že jsem vůbec nezapochyboval!”” Asi vás Petře zklamu, ale kočky přímo nesnáším”. Řekla jsem to natvrdo, protože tohle rande se vyvíjelo dost jasně na draka.Zarazil se, v očích se mu divně zalesklo a začal si nervózně mnout ruce.” Tak to ale mění úplně situaci. To by nešlo, to já nemůžu…”blekotal a já už na nic nečekala.” Taky myslím”, odpověděla jsem ve stejném duchu a očima hledala číšníka.” Budete platit? ” ˇčíšník přitančil a zadíval se na pana Petra.” Já ale ještě nedopil?” Tak to byl trapas jako Brno.” Zaplatím”! Vyhrkla jsem překotně, hodila na stůl dvoustovku a s výrazem opravdu zklamané dámy jsem vypadla z kavárny na vzduch.
Hospoda voněla starým pergamenem, mokrou vlnou a zatuchlým pivem. Galadriel seděla s nehybnou elegancí u stolu, bledé světlo z nízko visící lucerny se lesklo na jejích stříbrných vlasech. Její pohled přejel místností jako ostří nože a nakonec se zastavil na Severusu Snapeovi, který dorazil pozdě, s botami plnými bláta.
„Jdeš pozdě,“ řekla hlasem chladným jako Mlžné hory.
Snape se s netrpělivým povzdechem usadil na židli naproti ní. „V pozvánce bylo uvedeno, že za soumraku. Přišel jsem za soumraku.“
„Soumrak byl před hodinou.“
Ušklíbl se. „Čas je subjektivní iluze. Objednáme si?“
Galadriel lehce bubnovala prsty na stůl. „Chtěla jsem pro začátek domácí víno a lembas. Řekli mi, že tu mají něco podobného.“
„Lembas?“ Snape zvedl obočí. „Jsme v mudlovské hospodě. Přinesou vám zatuchlý žitný chleba a budou mu říkat ‚řemeslný‘.“
Galadriel naklonila hlavu, jako by ji to nevadilo. „Jedla jsem na horších místech.“
„Okouzlující.“
Číšník, který se pod Galadrieliným přísným pohledem třásl, položil na stůl zakalenou karafu a dvě popraskané sklenice. Snape nalil, víno roztočil a zkřivil nos.
„Pití pro psy.“
„Pijte,“ přikázala a oči jí vzplály starodávnou autoritou.
„Já nepřijímám rozkazy.“
„Ale přijal jste mé pozvání.“
„Zvědavost. Nic víc.“
Klidně usrkla, ignorujíc chuť, a mlčky ho pozorovala po nepříjemnou minutu. Musel promluvit.
„Vaše vlasy jsou… zářivé.“
Zvedla obočí. „To je pokus o lichotku?“
Zamračil se. „Jenom pozorování.“
Přinesli jim jídlo. Chléb se rozpadl na prach, jak se ho dotkla. Guláš byl šedivý. Snape do něj šťouchl nožem.
„Tohle bych nedal ani skřetovi.“
Galadriel ani nemrkla. „Vaši lidé mají zvláštní vztah k pohostinnosti.“
„Nejsou to moji lidé,“ odsekl Snape. „Sotva je snáším.“
Zase nastalo ticho. Snapeovy vlasy byly mastné a rámovaly jeho tvář jako vláknité záclony. Galadrieliny bledé oči ho studily a studily, až sebou trhl.
„Přestaňte se na mě dívat, jako byste mi četla myšlenky.“
„Já čtu vaše myšlenky.“
Práskl pohárem o stůl. „Nechte toho.“
Nechala. Alejejí vševědoucí úsměv ho ještě víc rozčílil.
„To je vaše představa konverzace? Výhrůžky a telepatie?“
„Vaše myšlenky se čtou snadno. Bolest. Hněv. Vina.“
„Oh, úžasné. Terapie s elfí královnou.“
Naklonila hlavu. „Mohla bych tě uzdravit.“
Mírně ucouvl. „Nechci tvůj soucit.“
„Není to soucit. Je to odpovědnost. Nemohu dovolit, aby zlo bujelo bez kontroly.“
Zasmál se – drsným, křehkým smíchem. „A ty si myslíš, že já jsem zlý?“
„Myslím, že jsi toho schopen.“
„Dobře. Pak nejsi tak slepá, jak vypadáš.“
„Ehm… dezert?“ přerušil je číšník.
Promluvili dokonale unisono, chladně jako smrt:
„Ne.“
Galadriel vstala a její šaty zašustily jako podzimní listí. „Dobrou noc, Severusi Snape.“
On se strnule zvedl. „Sbohem, paní světla.“
Oba vyrazili z hospody opačnými směry a dveře za nimi zabouchl chladný vítr.
Ty dialogy tomu dávají grády!
Příšerné rande
Tak jo, jsem tady. Vůbec se mi sem nechtělo. Že já se nechala přemluvit. To bude trapas. Restaurace je pěkná. Je tu jen pár lidí. Příjemné prostředí. Kéž bych tu tak mohla být s někým jiným. Pak by se mi tu líbilo mnohem více. No, už jsem to slíbila.
Jsem tu první. Objednám si vodu a kávu. Za chvilku se otevřou dveře. Už je tu. Panika. Uuuu…já jsem tu fakt něchtěla být. Nelíbí se mi, není to můj typ. Takovýho chlapa bych si nikdy nevybrala. Přichází ke stolu a zdvořile pozdraví. Je to děs, ani ta jeho vůně se mi nelíbí, když se nakloní aby mi odsunul židli.
To mám za to. Tohle už nikdy neudělám. Ale když mě brácha tak prosil.
„Vždyť je to můj šéf. Ségra, to mi nemůžeš udělat. Moc mě prosil ať ti vyřídím pozvání a ty bys nešla“.
Když mě bratr pozval na firemní teambuilding na lyžování do Bedřichova zdál se mi to docela fajn nápad. On neměl s kým jet a já ráda lyžuju. A bráchu mám ráda. Ale kdo mohl tušit že si mě tam všimne jeho šéf a já skončím dneska večer tady.
„Co si dáte?..nebo dáš? Budeme si tykat?“ začal.
„Aperitiv třeba?“ odpovím a zadoufám že se pro tuhle chvilku vyhnu tykání. Alkohol by mohl tuhle divnou chvilku trošku zpříjemnit.
„No to je vynikající nápad, dáme si něco ostřejšího…hahaha.“
To je hrůza, on se fakt i blbě směje. Tak to bude dlouhá večeře. Číšník přinese dvě skleničky. Přiťukneme si a tykání se už nevyhnu. Snad to nevadí, stejně se už nikdy neuvidíme. To jsem si jistá.
„Jak se Vám..teda tobě líbilo v Bedřichově, to byla dobrá akce, že?“ snaží se začít konverzaci.
„Jo, ano..tam to bylo fajn.“ Vůbec nelžu, protože proti téhle chvilce bylo fajn všude.
Objednáme si jídlo a díváme se rozpačitě na sebe. Trochu se usměju, protože vidím tohohle chlapíka jak krouží oblouky na sjezdovce a za ním vlaje asi metr dlouhá trpasličí čepice. On si to vyloží že se na něj usmívám, tak se začně smát.. nebo škebit..taky.
„Objednáme si víno?“ zeptám se. Potřebuju nutně otupit.
„Ale jistě, jaké máš nejraději?“ zeptá se a začne přednáška o kvalitě vín a o jeho odborných someliérských schopnostech.
„Bílý“ teď už je mi všechno jedno.
„ A co máš ještě ráda?“ divně se culí a vypadá hrozně.
Nejraději bych ho poslala někam a odešla, ale to by brácha pěkně nadával. Co vymyslet, aby z toho zase nebyla předáška a konverzace se trochu odosobnila.
„Knihy“ odpovím. Rozhlížím se kolem sebe. Vidím tu zamilované páry, jak by tu bylo krásně s někým jiným. Tohle už dlouho nevydržím. Usilovně přemýšlím jak tohle příšerné rande ukončím a zmizím zase do svého světa.
„No to je báječné, Nicol!“ a zase se přiblble usmívá.
Tak takhle to nepůjde, cokoliv vymyslím, to se mu líbí. Budu muset přitvrdit.
„Ale vlastně úplně nejradši mám svoji svobodu, nezávislost a klid. Nezlobte se…totiž nezlob se, já už budu muset pomalu běžet. Zítra mám důležitou zkoušku. A toho vína už bylo dost.“ začnu se zvedat.
„Tohle přesně mám na ženách rád, Nicol.“
Elon sedel za stolom v obrovskom modernom podniku, kde menu vyzeralo skôr ako algoritmus než jedálny lístok. Všetko bolo dokonale optimalizované, len chuť akosi nikde. Kate Moss prišla s desaťminútovým meškaním a už cestou k stolu zvierala pohár šampanského.
„Vieš, že som kedysi bola múzou celého módneho priemyslu?“ začala bez pozdravu, len tak mimochodom, ešte kým si sadala. „Áno, zaujímavé,“ prerušil ju Elon. „Koľko máš vlastne rokov? Päťdesiat?“
Kate prevrátila oči. „Vieš, že takáto otázka je dosť nevhodná?“ „Ale je to relevantné,“ povedal úplne vážne. „Ak by sme mali mať dieťa, riziko genetických mutácií rastie exponenciálne už po tridsiatke.“ „No prepáč…?“ zakuckala sa vínom. „Máš zmrazené vajíčka?“ pokračoval bez náznaku irónie. „Ty si normálny?“ „Mám Aspergerov syndróm. Takže… áno, toto je môj normál.“ Čašník priniesol predjedlo. Kate ho ani neochutnala a radšej na ex dopila už tretí pohár. „Skúsme sa baviť o niečom normálnom,“ vyhlásila, keď sa trochu spamätala. „Vieš, raz som na móle spadla rovno pred Karla Lagerfelda. Bola som červená až za ušami.“
Elon ani nezdvihol zrak od telefónu. „Kedy asi zomrieš?“ zamyslel sa nahlas. „Čože?!“
„Len odhadujem. Krivka poklesu ovariálnej rezervy je fascinujúca. Videl som grafy.“
„Vieš čo?“ odložila servítku na tanier. „Ty si najneokrôchanejší človek, akého som kedy stretla.“
„To je nepriestrelný argument,“ poznamenal pokojne. „Ja zas považujem tvoje rozprávanie o modelingu za triviálne. Ale ak chceš, môžeme ísť na afterparty a skúsiť divoký žúr. Možno ti to zvýši sociálny status.“ „Aspoň v niečom sa zhodneme,“ odsekla. O hodinu neskôr už tancovali v klube plnom neónových svetiel. Elon si premietal v hlave štatistiky o vplyve alkoholu na IQ a Kate rozmýšľala, či mu nemá jednu vraziť. Keď jej navrhol, že by pred druhým rande mohla podstúpiť genetické testy, Kate len schytila kabelku a bez slova vybehla z klubu.
Elon sa za ňou chvíľu pozeral a sucho si pre seba zamrmlal:
„Toto by aj tak nebola kompatibilná verzia softvéru.“
Otvoril aplikáciu a objednal si Uber s tichým presvedčením, že aj najväčší vizionári nedokážu optimalizovať ľudské vzťahy.
Dívám se do nádherných modrých očí a říkám si, že to snad ani není možné, že tu s ním sedím.
Ty jeho blond vlnky se kroutí v malých prstencích a padají mu zlehka do čela, a i přes ten stůl cítím tu jedinečnou vůni Bond Healthy hair. Kdyby nebyla moje přítelkyně kadeřnice a zrovna mi tu novinku minulý týden neukazovala, ani bych netušila, že něco takového existuje. „Ta vůně citrusů je vážně příjemná,“ pronesu abych taky něco řekla. Doteď mluvil jen on. Mrkl na mě a evidentně ho to potěšilo: „Viď, miluji ji. Ten sprej má v sobě i hydrataci a vyživující složky. Taky je v ní panthenol, vitamín E a arganový olej.“ Tohle jsem nečekala. Vyrazil mi tím výčtem složení dech. Zdá se mi to nebo mi najednou začíná připadat trochu zženštělý? Jsem opravdu ráda, že jsem si dnes aspoň nastříkala ten antiperspirant, co mi dala nedávno jedna kamarádka. Připadala bych si jinak asi jako blbec. Nenapadá mě vůbec nic, co bych mu teď odpověděla, ale David si toho ani nevšiml. Hned začal vyprávět jakousi svou historku z basketbalu, která mě vlastně ani moc nezajímá. Naštěstí už nám nesou večeři. Těším se, protože do takové krásné luxusní restaurace mě ještě nikdo nepozval. Žene se k nám postarší muž a opatrně se naklání a pokládá přede mně talíř s kouskem pečeného lososa na špenátovém lůžku. Vypadá to božsky. Nemohu se dočkat. „A teď si představ, že ten balon vyletěl …,“ David roztáhl ruce ke stropu jako když chytá míč zrovna v tu chvíli, když mu číšník chtěl položit objednaného humra na stůl. Talíř se zakymácel a celý jeho obsah sklouzl do sportovcova klína. Teď už vyskočil i sportovec sám. Ty nadávky, které se snesly na hlavu číšníka, který se začal zcela automaticky omlouvat, aniž by za celou situaci vůbec mohl, jsem vážně nemusela slyšet. Bylo mi trapně za toho krásného kluka a nejraději bych tu vůbec nebyla. David vystřelil od stolu a běžel si otřít kalhoty na záchod. Chvíli jsem čekala, ale když se nevracel, začala jsem jíst své jídlo. Za chvilku jsem ho ještě zahlédla u baru, jak se tam rozčiluje, že přece nebude platit za večeři, kterou nesnědl a pak už za ním jen práskly dveře. Když jsem dojedla, omluvně jsem se usmála na obsluhu a položila většinu své výplaty do zavírací knížky. Při odchodu mě přes nos ještě praštila ona citronová vůně … ta zvláštní příjemně příšerná vůně Bond Healthy hair.
Večer na recepci
Potkali se na jedné evropské recepci pro známé filmové postavy, uspořádané u příležitosti filmového festivalu. Vlastně se ani nemuseli moc líčit a stylizovat. On svou roli hrál tak dlouho, až se jí téměř stal. Přestal rozlišovat, kdo je on, David, a kdo je Hercule. TEN Hercule Poirot, největší detektiv, co se kdy zrodil. Sherlock mu nesahal ani po kotníky.
Ona se zatím vznášela životem jako ptáček. Barevný, drobný, s hnízdem v rodné Americe. Audrey alias Holly Golightly snídala u Tiffanyho a snídala tam ráda. S kávou a croissantem snila o diamantu, které po cestě upoutal její pozornost. Ten bude jednou můj! Co na tom, že stojí majlant!
Seděli naproti sobě u dlouhatánské tabule plné lidí. V sále cinkaly příbory, sklenice s vínem, šuměla voda z fontány na terase. Herci v kostýmech svých postav se bavili, smáli, tancovali. On kradmo pohlížel na ni. Ona předstírala, že ho sotva vnímá. Radary obou však byly v pohotovosti. Celý večer se úspěšně míjeli. Při odchodu udělal Hercule něco, nad čím dlouhou chvíli přemýšlel. Pozval ji na snídani. Napsal jí svým úhledným písmem čas a místo. Lísteček složil a na odchodu jí ho vložil do dlaně. To je tak romantické, pomyslela si a rozhodla se přijmout.
Ráno u snídaně
„Ach, Hercule, vlastně promiňte, Davide, to je báječné, že se konečně poznáváme.“
„Velice mě těší drahá Audrey. Jsem potěšen, že jste přijala moje pozvání. Vypadáte poněkud unaveně. Jste v pořádku?“
„Buďte rád, že jsem dorazila. Ten večírek byl báječný, nemyslíte? Škoda, že jste odešel tak brzo! Taková zábava. Tancovala jsem na stole. Tolik šampaňského už jsem dlouho nevypila!“
„Ehm. Vážně?“
„Ano. Ano! Všiml jste si jistě mojí sukně, tolik spodniček. Celá ta báječná společnost chtěla, ať se točím, aby vynikly moje nohy a kotníky. Tak jsem tancovala, pila, točila se a pak mě Mark odvezl domů. Cestou jsme to ještě vzali přes bar na skleničku. Spala jsem jen chvilku. Tak co si dáme?“
„Mohu navrhnout dvě vejce do skla, silnou černou kávu a velkou sklenici vody? Kdo je Mark?“
„No vy na mě chcete šetřit. Cože, oni tady nemají hamburgery? No to je úroveň. To by se v Americe nemohlo stát! Já si dám ham and eggs, bílý chleba, kyselé okurčičky, takové ty maličké papričky, muffin s vanilkovým pudingem, meloun a coca colu. “
„Vskutku zajímavé. Kdo je prosím Mark?“
„ Co jako myslíte, že je ZAJÍMAVÉ. Proč jste tak ironický?“
„Nejsem ironický“.
„Ironický a navíc ošklivý! Posmíváte se mému vkusu? A nelíbí se vám, že jsem se skvěle bavila, zatímco vy jste sledoval ty vaše případy anebo se doma nudil nad nějakou duchaplnou knihou. Život se musí užívat a ne prospat!“
„Vida, přinesli nám snídani. Pustíme se do ní? Prozradíte mi, kdo je onen Mark?“
„ Toto se nedá jíst. Je to odporné. Co jste mi to objednal? Chtěla jsem míchaná vejce. Nemá to žádnou chuť. Příšerně mě bolí hlava. Jsem ospalá. Jdu domů.“
„Mark?“
Ach Mark! Mark říkal, že je váš bratranec. Na rozdíl od vás je vtipný, umí mluvit a jak jsem zjistila, taky je báječný v posteli!“
Hercule alias David zkoprněl. Složil ubrousek z klína na stůl, vstal, zasunul pečlivě židli, uklonil se a bez pozdravu odešel.
Frodo si hověl na lavičce před svým domkem a dumal, co by mohl podniknout. Co skončilo jeho velké dobrodružství s Prstenem moci, začal se pomalu nudit. Uvědomoval si, že se už nechce vrátit ke starému hobitímu životu, a proto se rozhodl, že si najde ženu. Ne jen tak ledajakou ženu. Svoje nároky nepovažoval za nijak přehnané. Jeho nastávající by měla být krásná, přiměřeně nadšená kuchařka (ale zato méně nadšená strávnice!), smát se všem jeho vtipům, bezmezně obdivovat jeho odvahu a každou neděli se vytasit s nějakým kouzelnickým trikem. Rozhodl se to vše náležitě zdůraznit na letácích, které si přes své nové kamarády trpaslíky, elfy i Gandalfa nechal vyvěsit mimo Kraj. Půl roku uběhlo jako voda a Frodo už začínal klesat na mysli, když najednou v dali viděl kočár, co si to drncal k jeho domku.
“Ahoj, já jsem Halina!” Zahláholila na něho bujaře vyhlížející žena. “Máš to tu moc pěkné. Mám za sebou kus cesty, mohla bych tu dnes přespat?” Frodo chvíli přemýšlel, jestli to není trochu hrrr takhle na první schůzce navrhovat společnou noc. “No, ehm…proč by ne. Sice jsem dnes žádnou návštěvu nečekal, tak nemám navařeno…”. “To vůbec nevadí!” Skočila mu Halina do řeči. “Ukaž mi svoji spíž a já nám připravím parádní večeři, až se za ušima budeš olizovat!” To na Froda náramně zapůsobilo. Asi se chce předvést, řekl si a běžel do útrob domu rychle schovat a pouklízet poházené spodky a obaly od sušenek. Halina mu byla v patách. Musela se mírně hrbit, aby nenarážela hlavou do stropu, ale to ji nebránilo hlasitě obdivovat všechny starožitnosti, které Frodo zdědil po své matičce. Frodo byl zrovna v ložnici, kde jim připravoval na noc lože, když Halina pronesla “dokonalá matka, miluje i spratka”. Frodo se nenechal rozhodit a pokračoval v rozhazování okvětních lístků všude po pokoji. Halina bez problému našla kuchyň a pustila se do práce. A pustila se do toho s vervou sobě vlastní. Nezapomněla na předkrm, tři hlavní chody a čtyři zákusky. “Takhle ve velkém vaříš i u sebe doma?” Zajímal se Frodo. “No ano. Víš jak… Nemiluj nikdy debila, který kouká na kila”. Frodo se rozplýval. Nezahálel a prostřel stůl. Ani na zapálení svíčky nezapomněl. “Tak Halino, pověz mi o sobě něco.” Začal, když zasedli ke stolu. A Halina spustila. Mluvila a mluvila, až se Frodovi oči klížit začaly. S trhnutím se probral, chvíli se rozpomínal, proč je na stole tolik použitého nádobí a přemýšlel, jestli stihl všechny chody a hlavně zákusky opravdu sníst. Měl o tom značné pochybnosti, jelikož jeho žaludek hlasitě protestoval. Vešel do ložnice, ale Halina už spokojeně pochrupovala. Frodo byl roztrpčen. Měl připravenou romantickou řeč a doufal, že se bude moci náležitě předvést. Nestihl přednést žádný ze svých vtípků, vlastně za celý večer nestihl říct víc jak dvě věty. I tak byl ale připraven svou nastávající druhého dne z rána požádat o ruku, jak se sluší a patří. Okamžitě po probuzení běžel za Halinou, před dveřmi si ještě upravil kravatu a odkašlal si. “Halino, moje milá! Mám pro tebe dobrou zprávu! Rozhodl jsem se, že jsi má vyvolená. Staneš se mojí manželkou?” Halina na něho vykulila oči a s viditelnou námahou udržela vážnou tvář. “Chceš ulovit chuďase nebo prince? Koukni, zda prachy má nebo mince” Mrkla na něho, mávla na pozdrav a upalovala ven do kočáru. Zatímco z odjíždějícího kočáru zněl tlumený smích, Frodo se zklamaně šoural zpět do kuchyně, aby uklidil horu nádobí, co po večeru zbyla.
Tohle mě hodně pobavilo. Díky za sdílení! :)
Skvělý! Moc jsem se při čtení pobavila :D
Příšerné rande
V Paříži se otevřel časoprostor… Ernest Hemingway, mladý a slavný spisovatel, právě vydal svůj první román Slunce také vychází. Meryl Streepová, známá herečka, přijela do Francie natáčet film o životě Marie Curie. Oba se potkali náhodou v kavárně La Closerie des Lilas, kde Hemingway často psával. Streepová si dala kávu.
Hemingway si jí všiml a byl okouzlen její krásou a elegancí. Přišel k ní a oslovil ji anglicky. „Dobrý den, slečno. Mohu se k vám přidat?“
Streepová se na něj podívala a usmála se. Byla ráda, že potkala někoho, kdo mluví její mateřštinou. „Jistě, pane. Jste Američan?”
„Ano, jsem. Jmenuji se Ernest Hemingway. Jsem spisovatel.”
„Ernest Hemingway? Slyšela jsem o vás. Četla jsem vaši knihu Slunce také vychází. Líbila se mi.”
„Opravdu? To mě těší. A vy jste?”
„Jmenuji se Meryl Streepová. Jsem herečka.”
„Herečka? To je zajímavé. V čem hrajete?”
“Právě natáčím film o Marii Curie. Hraji ji.”
„Marii Curie? Tu znám. Byla to velká vědkyně. Zemřela na leukémii.”
„Ano, to je pravda. Byla to velká žena.”
Hemingway souhlasil a pozval ji na večeři do restaurace Le Grand Véfour, kde si objednal láhev vína a biftek s bramborami. Streepová si objednala salát s kuřecím masem a minerální vodu.
Hemingway začal vyprávět o svém životě, o tom, jak bojoval v první světové válce jako řidič sanitky, jak se zranil a zamiloval se do zdravotní sestry, jak se oženil s Hadley Richardsonovou a měl s ní syna Jacka, jak cestoval po Evropě a Africe, jak potkal Gertrudu Steinovou a další spisovatele ztracené generace.
Streepová ho poslouchala zdvořile, ale bez zájmu. Nezajímaly ji války ani dobrodružství. Zajímalo ji umění a kultura. Chtěla mu říct o svém životě, o tom, jak studovala na Vassar College a Yale University, jak hrála na divadle i ve filmu, jak získala tři Oscary a osm Zlatých glóbů, jak se provdala za Dona Gummera a měla s ním čtyři děti.
Ale Hemingway ji nepustil ke slovu. Mluvil dál a dál, aniž by si všiml jejího nudného výrazu.
Streepová se chtěla vymluvit a odejít, ale nechtěla být hrubá.
Hemingway si myslel, že ji fascinuje svými příběhy. Chtěl ji políbit a vzít ji do hotelu.
Když skončili večeři, zaplatil účet a vzal ji za ruku.
„Pojďme, Meryl. Ukážu ti Paříž.”
Streepová se zdráhala, ale neodporovala.
Hemingway ji zavedl k Seině, kde si pronajal loďku a vesloval s ní pod mosty.
Streepová se dívala na vodu a přemýšlela, jak se dostat pryč.
Hemingway ji objal a políbil.
Streepová se odtáhla a odstrčila ho. „Co to děláte?”
„Miluji tě, Meryl. Jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.”
„Ne, ne. To není pravda. Vy mě nemilujete. Vy mě ani neznáte.”
„Neříkej to. Já tě znám. Jsi jako já. Jsi statečná a vášnivá. Jsi jako moje hrdinky.”
„Ne, nejsem. Jsem jiná. Jsem herečka. Hraji různé role. Ale vy to nechápete.”
„Já to chápu. Já také hraji různé role. Jsem spisovatel. Píšu o tom, co jsem prožil. Ale ty to nechápeš.”
„Ne, já to chápu. Ale vy jste příliš starý a příliš hrdý. Vy jste žil příliš mnoho a příliš rychle. Vy jste ztracený člověk.”
„Ne, já nejsem ztracený. Já jsem našel smysl života v tobě. Ty jsi moje slunce, které také vychází.”
„Ne, já nejsem vaše slunce. Já jsem vaše hvězda, která zhasíná.”
Streepová se zvedla a skočila z lodi do vody.
Hemingway byl šokovaný a vykřikl. „Meryl! Co to děláš? Vrať se!”
Streepová plavala k břehu a volala na něj. „Nevrátím se! Nechci být s vámi! Nechci být vaší Sophie! Nechci být vaší Marií!”
Hemingway ji sledoval, jak zmizela v davu lidí na nábřeží.
Zůstal sám v lodi a cítil se prázdný a zrazený.
To bylo jejich první a poslední rande. Časoprostor se zavřel…
Ty dialogy jsou malinko strojené, nicméně nápad s cestováním v čase nyní v ČR letí. ;) Moc zdravím a těším se na další vaše příspěvky!
Ty dialogy mi přijdou jako z červené knihovny. Hodně neuvěřitelné.
“Zuzano, kam se to tak parádíš?”, ušklíbl se Edmunt a dál si pohrává se svým mečem. “Nebuď tak zvědavý, ” usměje se Zuzana a podívá se zasněně z okna.
“Už musím jít, vyřiď Petrovi, že jsem jela na projížďku na koni a vrátím se večer.”
Políbila Edmunda na čelo, seběhla ze schodů a za chvíli už ji bratr pokradmo sledoval z okna, jak ujíždí klikatou cestičkou pryč z hradu.
Znuděně prošel pokojem a chystal se odejít, když jeho zrak upoutal svitek papíru. Z velkou zvědavostí otevřel dopis a hltavě četl. Po tváři mu přejel šibalský úsměv a za chvíli cválal na koni v Zuzanině stopě.
Za chvíli se před jeho očima otevřel nádherný palouk, připlížil se co nejblíže a viděl Zuzanu sedící v trávě s mladíkem, kterého dobře znal a bylo jasné, že to není dobrá partie pro jeho sestru. Zdálo se, že vůbec nejvnímají okolní svět. Edmunt se osplížil a najednou halasně přijížděl blíž:”Zuzano, hledá Tě tvůj drahý Kaspian, máte přece dnes zásnuby!”
Zuzana sbělela vztekem, mladík ztuhl, vrhl na Zuzanu nevraživý pohled: “Všechno ti vysvětlím!”Volala Zuzana, ale její milenec už dávno nic nevnímal a ujížděl až se za ním prášilo.
“Cos mi to udělal, takto mě ztrapnit?” vyčítala sestra bratrovi. Ale ten byl rád, že jeho plán vyšel a že i tato bolest jednou přebolí.
Roztomilé. A ano, snad to jednou přebolí! ;)
Saxana seděla s podepřenou bradou a každou chvíli cvrnkla do pavouka, který se jí snášel na pavučince nad její hlavou. Zase byla po škole. Na lavici se objevil Rudolf. Ten nejstarší a nejtlustší pavouk a mračil se na ni. „Mohla bys toho už nechat? Copak moji kamarádi mohou za to, že se neučíš a jsi zase po škole?“
„Ale Rudo, mě to nebaví.“
„Tebe nebaví se učit čarovat?“ Ruda se stále mračil a popoěhl k Saxaně. „A co bys chtěla dělat?“ Saxana se zasnila a zavzdychala. „Já bych se chtěla vdávat, mít za manžela prince a bydlet na zámku. Co tady? Jsou tu jen netopýři a falešné kočky.“
„Ty si Saxano neumíš poradit?“ Saxana pozorovala jeho chlupaté nožičky a jen vzdychla. „No tak si ho přeci přičaruj, od čeho jsi čarodějka?“ ušklíbl se Rudolf a zmizel kdesi pod lavicí.“ To vůbec není špatný nápad zamyslela se a začala lovit v paměti kouzla. Po několika neúspěších, kdy se na stupínku postupně objevil bernardýn, oslík nebo žebřiňák se rozvířil prach a ozvalo se žuchnutí hned vedle ní. Když oblak prachu pomalu dopadal seděl vedle Saxany muž v klobouku s péry. „Kde to ksakru zase jsem?“
„Ahoj, já jsem Saxana a pozvala jsem tě tady ke mně,“ zaculila se, zavrtěla a rukou si letmo upravila hřívu rozcuchaných vlasů.“
„Já jsem Gulliver cestovatel a námořník mladá dámo. Kdepak jsem se to objevil?“
„Tady u mě a jsme po škole. Máte bílého koně?“
„Koně nemám, ale mám velikou loď na které jsem kapitán.“ To Saxanu uspokojilo, neváhala a hned použila svůj oblíbený trik. Natáhla ruku hezky pod lavicí a potom pod židlí a začala Gullivera lehce hladit po uchu, které mu trčelo z polodlouhých vlasů.
„Fuj to jsem se lekl. To tady máte všichni takhle dlouhé ruce?“
„Kdepak jenom já a jenom když chci. Ráda bych vás pohostila, ale tady ve škole se s hosty nepočítá. A přitom se v našem kraji vaří tak dobré pivo. Třeba Kozel.“
„Ve vašich krajích pijete něco z kozla?“ Saxana se zasmála: „ano a můj táta, víte, on je netopýr pije Beton, to je také naše krajová specialita.“ Gulliver se zhrozil. „Madam, vy máte za otce netopýra?“
„No ano a pratetu z osmého kolena, která mu potom nadává, že bude v aleji nablito a aby ji raději někam vyvezl. Teta z osmého kolena je fajn i když je z osmého kolena, to pavouci mají. Teď tu byl bratranec Rudolf, ale zalezl do nějaké škvíry protože se na mě zlobí, že se neučím. Ale já se chci vdávat, ale nějak mi to nejde. Víte kolik jsem už políbila žab? A nic, žádná nebyla princ. Můžu políbit i vás?“ Gulliver se zhrozil, že se stane naopak a stane se žabákem. „Oh, ve vší úctě k vám madam, prosím ne. Zažil jsem mnohá dobrodružství, procestoval mnohé prapodivné kraje, ale kde mají krásné ženy za otce netopýry, příbuzné pavouky a vdávají se za žáby, pijou kozy a beton, tak to se madam omlouvám, je mi to líto, ale prosím, jak se dostanu ven?“
„Dveřmi,´´smutně odpověděla Saxana a ukázala mu staré dubové dveře zamčené na petlici. „Musíte ale počkat na školníka, ten je na upíří hostině a tam se pro změnu pije krev.“
To je dobré – vtipné a svižné. Díky moc za sdílení a přeji inspirativní zbytek dne! ;)
Jé, to je roztomilé