Psaní prostředků příběhů bývá značně obtížné – je totiž důležité umět propojit poutavý začátek s vygradovaným koncem tak, aby čtenář v průběhu čtení neztratil pozornost.
Zdali jste mistři prostředků, to se můžete dozvědět díky dnešnímu cvičení tvůrčího psaní. Jdeme na to!
Zadání
Marek si koupil v místním zverimexu opravdu netradičního domácího mazlíčka. Když s ním ale přišel domů, něco se stalo…
A ano, rozvíjet tuto základní situaci je váš tvůrčí úkol. :)
- Co to je za mazlíčka?
- Kdo je Marek?
- Proč si koupil zrovna toto zvíře?
- Co se mohlo stát?
- Jak to dopadne?
Pokuste se vymyslet zajímavý prostředek uvedeného příběhu tak, aby chtěl případný čtenář obracet jednu stránku za druhou. K tomu by se vám mohlo hodit postupné odkrývání nějakého tajemství, k čemuž se dnešní zadání více než dobře hodí, nemyslíte?
Doplňkové materiály
Ještě sem přikládám pár dalších článků, které vám mohou pomoci se zpracováním tohoto tvůrčího cvičení:
- Tři části každého příbehu: Prostředek
- Tabulková struktura příběhů: Prostředek
- Mapa konfliktů: Jak funguje váš příběh?
- Nápad, premisa, zápletka, příběh – jaký je v tom rozdíl?
Tak jak vám to psaní dneska šlo, co?
Poznámka na konec: Všechna má cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Marek lozí po kolenou po pokoji, drží v ruce zmítajícího se moučného červa, jemně píská a polohlasně volá „Klíče, Klíče…“ a při tom nahlíží pod postel, pod stůl i do skříně šuplíků.
Dveře jeho pokoje se váhavě otevřou a dovnitř nakoukne zrzavá dlouhá kštice kolem hezkého drobného obličeje „Marku? Je ti něco?“
Marek se k ní otočí a vyhrkne na ní “zavři dveře, dělej!“
Dívka polekaně přibouchne dveře z venku. Pak si to zřejmě rozmyslí, vejde dovnitř a rychle dveře za sebou zabouchne.
Marek schová červa za zády a poněkud uzardělý vysvětluje „Ahoj, Žofko, já zrovna hledám…klíče. Ztratil jsem totiž klíče. Mám na nich takové to udělátko, že když zapískáš, tak ti odpoví zvukový signál a klíče jsou na světě.“
„A už ti odpověděly? Ty klíče?“ ptá se Žofka podezíravě.
„Ne. Asi se vybila baterka.“
Žofka nahlas zapíská. Odpoví ji tiché zapištění.
Marek ustrne v pohybu.
„Asi jsem je našla,“ prohlásí Žofka a upřeně Marka pozoruje. Markovi se stáhnou rty do úzké čárky, jak je k sobě nervózně tiskne.
Žofka si klekne vedle něj a znovu nahlas zapíská. Z Markovy kapsy u bundy, kterou má přehozenou přes opěradlo židle, vypadne dvaceti centimetrový šedobílý hlodavec s dlouhým ocasem, dlouhým čumáčkem a s ušima na bocích hlavy. Sedne si na zadní nožky s natáhnutým ocáskem za sebe. Přední packy drží u sebe, jako by se modlil a drobnými červenými očičky sleduje ty dva lidi, kteří před ním klečí.
Marek nejdřív neví, jak tohle vysvětlit, ale protože Žofka neječí a neskáče zběsile po posteli, dodá si odvahu a natáhne k hlodavci ruku s červem.
„Klíče, tak už se na mě nezlob. Já vím, že jsi chtěl jít se mnou ven, ale dneska stejně už nikam nejdu. Musím se učit. Zítra mám obhajovat dizertačku a jsem úplně marný. Slibuji ti, že zítra, jak se vrátím ze školy, tak spolu půjdeme ven. Třeba do kavárny. Objednám nám zmrzlinu se šlehačkou a s jahodami.“
„To je potkan dumbo?“ zeptá se Žofka.
Marek kývne hlavou, ale soustředí se jen na Klíče.
„Proč Klíče?“
„Co myslíš?“ odpoví ji Marek otázkou, aby si na to přišla sama.
„Aha, ta tvoje historka s udělátkem na klíče. Chytré,“ usměje se uznale. „Jak dlouho už ho máš?“
„Dneska jsem si ho koupil. Ale známe se už dva měsíce.“
„Jak znáte? Jo, ty máš vlastně brigádu v tom zverimexu na rohu.“
Klíče se vydá k červovi v Markově ruce, uchopí ho do předních pacek a s chutí se zakousne. Marek červa pustí a Klíče si ho nacpe do tlamičky.
„Řekneš to na mě?“ obrátí se Marek na Žofku.
„Já určitě ne. Ale ty bys měl. V tomhle čtyřpokojovém bytě nás žije pět a měli by to vědět. Myslím, že by tě stejně brzy prozradil smrad a pištění.“
„Co když nebudou souhlasit? Nemůžu ho dát pryč. A to nejenom proto, že jsem vždycky chtěl, na rozdíl od mých rodičů, potkana. Snad už od devíti let. On je totiž chytrý. Vážně, opravdicky chytrý. Myslím, že rozumí všemu, co mu říkám. Ale taky nemůžu přijít o tohle bydlení. Už mě vzali na další vysokou, a tak levné bydlení už neseženu.“
„Já tě chápu, ale ber to takhle. Všichni jsme podepsali smlouvu, že v bytě nebudou žádná zvířata. A ty jsi přitáhl rovnou potkana.“
Klíče se rozběhne k Žofce a očichává ji. Žofka pohne ukazováčkem ruky a pohladí ho na zádech. Klíče doslova udělá kočičí hřbet a nechá se od ní hladit.
„To se ti líbí? Ty jsi ale mazel,“ usmívá se Žofka a mazlivě ke Klíčovi promlouvá.
Ten večer, když se všichni sejdou u večeře u jídelního stolu, Marek vstane a podívá se každému do očí. Nakonec s obavami v hlase prohlásí „Chci vám něco říct, ale moc vás prosím, abyste nekřičeli a neházeli po mě příbory a talíři.“
„Takže sklenice můžu,“ konstatuje Vladimír.
Marek vsune ruku do kapsy mikiny a po ruce se mu vyšplhá Klíče na rameno. Tam se usadí na zadní a přední tlapky drží u sebe, jako by si nervózně mnul drápky. Pohybuje dlouhým čumáčkem, až se mu fousky na něm kmitavě rozpohybují. V kuchyni vládne mrtvé ticho. Klíče se přesune Markovi za krk a pak jen nakukuje zpoza jeho uši, aby viděl na ostatní.
„Ahoj, Klíče,“ zašveholí Žofka do ticha a Klíče se přesune zpět na místo na rameni, aby na ní viděl. Zapiští a přední pacičky protáhne dopředu, jako by ji odpovídal na pozdrav.
Kolem stolu se naráz ozvou uznalé hlasy, smích i infantilní žvatlání jedné ze spolubydlících, která se dokonce odváží jít Klíče pohladit. Klíče se nechá a stejně jako u Žofky udělá kočičí hřbet.
Vladimír vstane a jde do svého pokoje. Marek se za ním dívá s obavami. Vladimír se opět vynoří ze svého pokoje a v ruce drží malé akvárko, ve kterém malý dráček Axalotl stojí na kameni mezi vodními rostlinami a zvědavě tiskne tlamičku na sklo. V dalším okamžiku se na jídelním stole sešly ještě další dvě zvířátka. Malá želva a velký šnek africký, který patří Žofce.
Poprvé za dva roky, co se sem nastěhoval, se tu Marek cítí jako doma s přáteli.
Má to vtip. Díky za sdílení! ;)
Děkuji :) Akorát jsem nezvládla tak úplně splnit zadání, co říkáte? Myslím tím postupné odkrývání tajemství pomocí prostředků. Napadá mě, že třeba způsob postupného odhalování přítomnosti zvířátek u ostatních, by mohl naplnit cíl otáčet jednu stránku za druhou. Nebo taky ne. Jana
U tohoto principu je důležité vzbudit na začátku otázku, která se postupně zodpovídá (příp. se v závěru všechno přetočí ve výraznou a překvapivou pointu). Mělo by to být svázané jednou tematickou linkou, což váš nápad splňuje. Ale měl bych (jako čtenář) chtít číst dál, sledovat to postupné odkrývání tajemství a hádat, co se stane potom a jak to dopadne…
Děkuji za odpověď :)