Jedna z častých tradic, která se dotýká téměř každého z nás, je dávání si novoročních předsevzetí.
Údajně již staří Babyloňané slibovali na počátku nového roku bohům, že vrátí všechny půjčené předměty a zaplatí své dluhy.
Římané potom slibovali nápravu bohu Janusovi, který byl spjatý s měsícem lednem.
Ve středověku se objevila další tradice – slib pávovi.
Mladí šlechtici se sešli nad upečeným pávem a skládali před ním slib rytířství. Pak byl páv naporcován a všemi sněden.
Tento obřad byl spojen s pávem zejména pro jeho barevnost, majestátnost, vzácnost a jedinečnost.
Zadání cvičení:
Představte si, že je novoroční půlnoc. Popíjíte šampaňské a nad ničím moc nepřemýšlíte, jen si užíváte příjemného večera. Náhle si uvědomíte, že se vedle vás objevil páv. Zprvu netušíte, jak se tam vlastně ocitl a zdali je vůbec reálný, ale je tam. Otočí se směrem k vám a vás zaujmou jeho malinkatá očička. Zdá se vám, že po vás chce nějaký slib. Co se stane potom?
Variace úkolu: Pokračujte v této situaci jako nějaká postava (tj. ne sami za sebe).
Nemusíte stvořit román, stačí napsat jen pár vět. Využijte k tomu třeba zdejší prostor pro komentáře, fórum nebo spisovatelský zápisníček, pokud ho vlastníte.
Každopádně si to užijte! :)
TIP! Další cvičení najdete tady.
Silvestr byl v plném proudu, lidé tančili na ulicích jako kdyby neměl přijít zítřek. Sebrala z lavičky láhev šampaňského a vydala se domů. Nebyl to její nejoblíbenější svátek a všichni její přátelé už dávno odešli. Původně sice tajně doufala, že se třeba objeví někdo zajímavý ale pojďme si nalít čistého vína, ulice byly touhle dobou plné mnohem mladších lidí, kteří o ní nejevili zájem. Ulevilo se jí, když se ocitla v parku, bylo zde příjemné ticho. Došla k lavičce a posadila se. Lokla si z poloprázdné láhve a poté se zhluboka nadechla. Přemýšlela nad uplynulým rokem, měsíce tak rychle utíkaly od té doby co překročila určitý věk. Kolem a kolem to byl vlastně celkem vydařený večer, pomyslela si. Vytáhla svůj mobil a pohlédla na čas. Bylo půl druhé. Usmála se, ani si nevzpomínala, kdy byla naposledy tak pozdě vzhůru. Položila lahev vedle sebe na lavičku a když se otočila zpátky, všimla si páva, který si to pomalu šinul jejím směrem. Ke zvířatům měla odjakživa vřelý vztah, raději se usmála na psa, než na jeho lidského páníčka. Bylo na nich něco čistého, nezkaženého.
Páv se zastavil před ní a ona si ho prohlédla. Barevné ocasní peří měl lesklé a načepýřené, jak se na páva slušelo a patřilo. Usmála se na něj a on zamrkal svýma malýma očkama. Naklonila hlavu na stranu a on pohyb zopakoval.
“Ahoj,” pozdravila ho a páv udělal pár nejistých kroků jejím směrem. Zastavil se těsně u ní a prohlížel si ji, jako kdyby ji snad rozuměl. Vypadal jako kdyby od ní něco očekával a to jí trochu znervóznilo. “Kde ses tu tak zval?” zeptala se ho a páv zamrkal. Měla z něj zvláštní pocit, jeho chování bylo téměř lidské. “Máš hlad?” vytáhla z kapsy zbytek sušenky s kandovaným ovocem, kousek odlomila a pak ho položila na zem. On si jejího počínání nevšímal a dál jí upřeně hleděl do očí. Uklidila zbytek sušenky zpět do kapsy a nervózně se napila šampaňského. Pohlédla do černých korálkových očí a podrbala se na hlavě. “Promiň, vodu bohužel nemám,” pronesla jeho směrem a on na ni dál trpělivě hleděl. “Já, hm, ty jsi tedy opravdu zvláštní, víš to?” podrbala se na hlavě, “připomínáš mi jednoho mého kamaráda, takhle na mě vždy kouká, když chce abych mu něco slíbila,” uchechtla se a když páv nijak nereagoval odkašlala si. “Slibuji ti, že o sobě už nikdy nebudu pochybovat, jak bychom řekli kdybychom měli Pobertův plánek, přímo slavnostně přísahám,” zasmála se ačkoliv ji do smíchu nebylo. Vlastní nejistota se jí jen těžko přiznávala, musela ale uznat, že se jí ulevilo, jakmile to vyslovila nahlas. Když znovu pohlédla k místu kde stál, byl pryč.
Držím jí palce, aby o sobě již opravdu vícekrát nepochybovala! ;)
Kouká do prázdna a prázdná láhev mu vypadla z ruky, nerozbila se, kutálí se po zemi a upoutala jeho pozornost. Najednou se zastavila a na její etiketě uvidí páva, ostří zrak a nemůže tomu uvěřit, nikdy si něčeho podobného nevšiml.
A teď mrkl. Opatrně se zvedá z křesla a pomalu obchází láhev, jako by se bál, že ji vyleká. Sedá si vedle ní na zem a oči nespouští z páva, jakoby na něj mrkl a vyzval ke chvilce naslouchání.
Zamrká očima, promne si zrak, ale páv je pořád na svém místě.
Sedí hledí mu do očí.
Páv se dívá smutně, je jakoby utopený v láhvy a prosebně se kouká, jakoby si přál, abych ho vysvobodil. Ty oči ho zaujaly, neviděl je už někde?
Ale začíná rozumět, nevidí tak náhodou sám sebe?
Je jasné, co po něm páv chce.
“Tak dobře, už nebudu pít, slibuji.” Láhev vezme a roztříští o zeď.
Honza seděl na vysoké barové stoličce a dopíjel šampus na počest vkročení do dalšího roku. Při líném pohledu doprava se lekl! Na vedlejší stoličce si lebedil páv. Jeho malinkatá očička přitahovala Honzovu pozornost jako magnet. Ač nevydal hlásku, mluvil k němu intenzivním pohledem. Něco Honzu nutilo myslet na bráchu. Před dvěma lety se nepohodli a od té doby spolu nemluví. Mladší bráška vždy perlil moudrostí. Tolik uvědomění a osvícených myšlenek se nedozvěděl od nikoho jiného za celý svůj život. Řadu společných večerů vyplnili rozhovory o podstatě života, přesto v Kamilovi viděl pořád jen malého brášku. „Mám učinit slib, teď hned?“ zeptal se Honza páva. Ten kývl hlavou. Honza se zhluboka nadechl a polohlasně prohlásil: „Slibuji, že se tento rok s Kamilem udobřím a pomohu mu splnit jeho velký sen, stát se motivačním řečníkem jako Jihm Rohn.“ „Za rok si tvůj slib prověřím.“ četl Honza v malinkatých očičkách páva.
Vypila jsem toho dost, ale vážně ne tolik, abych viděla páva, který na mě kouká, jako by chtěl, abych mu něco slíbila. Jenže co? Ne, to není možné. Ne! Fakt ne. Já nechci, pomyslím si v duchu. Malé oči opeřence na mě trpělivě a vyčítavě zírají. Páv sedí na zábradlí balkónu, kam jsem si vyšla, protože mi uvnitř připadalo příliš dusno. Mám sto chutí otočit se a jít zpátky dovnitř. Ale nemůžu. Vím, že by to bylo zbabělé a navíc mě nohy neposlouchají. Páv se dívá. Nechci to říct, nechci na to myslet a už vůbec to nechci udělat. Mám svého manžela po krk. Chci se rozvést. Nechci k sobě znovu hledat cestu, zjišťovat, že mezi námi stále ještě něco je a znovu to lepit dohromady. To už tady bylo tolikrát! Tak proč na mě ten pitomej pták pořád tak civí?
Je Silvestr. Sedím se sklenkou šampaňského v ruce v nějakém obytném prostoru a vlastně ani pořádně netuším, kde to jsem. Přijížděli jsme sem po tmě a mělo to být pro mne překvapení. No tak to tedy zírám!
Kolem mne je spousta podivných lidí s maskami na tvářích a zvířecích kostýmech. Nebo to nejsou kostýmy??? Sním či bdím?
Kolik jsem toho už vypila?
Dívám se na dno své sklenky a ta poslední kapka šampaňského se na mne zaculí s úšklebkem spojence, jako že moc ne. Asi je taky trochu v šoku!
Zamířím ke dveřím. Potřebuji na čerstvý mrazivý vzduch. Už už se dotýkám kliky, když se dveře najednou samy otevřou a naproti mně stojí v celé své kráse ohromný páv.
No to jsem tedy fakt paf!
Nechce mne nechat projít. Kouká mi přímo do očí.
Ztrácím se v jeho zraku jako někdy sama v sobě a pevná zem mi pod nohama vesele tancuje. Co to je?
Sen nebo mámení?
Nemohu přes něho ven.
Jedině projít skrze něho.
Je to tedy jen sen???
Otázka míří do sebe – to já jsem ten páv?
Nemohu přece projít přes sebe….
A ten slib? Ten by měl zaznít pro každého. Budovat, ochraňovat, přiznávat a kultivovat svoji vzácnost a barevnost jako ten páv. Prostě pečovat o svoji jedinečnost ;-).
Tak ať takto důležitý slib dané postavě vyjde! ;)
První čtvrť hodiny nového roku. Končím skleničku šampaňského a divám se na film, který je zároveň poslední v starým a první v novým roce. Tři minuty na toast a hymnu stačily za oficiální oslavu. Manžel mě objímá a drtí solené tyčinky. Najednou se na obrazovce objeví bílý páv.
„Je to možné?“ stisknou pauzu a něco couvl.
„Stává se, jako i u dalších zvířat, včetně lidi,“ odpovídám klidně a dávám si velký doušek sektu. „A víš, že ve středověku byla taková tradice, že se slíbilo pávovi?“
„Že jako?“ ptá se, i když netrpělivá nota v hlase prozrazuje, že raději by se vrátil ku filmu.
„Normálně. Něco jako novoroční předsevzetí, jenže musí se je plnit, protože slibuješ na svou čest.“
„A teď budeš po mně chtít, abychom to zkusili,“ povzdechl rezignovaně.
„Super nápad!“ postavím sklenku a už mi víří v hlavě od náporu mysli.
„Tak dobra,“ narovnal se a zvedl pravou ruku. „Četné slibuji pávovi, že neuškrtím krku mé milované ženě za její neuvěřitelně hloupé nápady.“
„Opravdu legrační,“ odfrkla jsem a přimhouřila oči.
„Nemysli se, že se vyhneš,“ zastavil mě, když jsem sáhla po ovladači. „Slibuj pávovi!“
Podívala jsem se na něj zlostně, zvedla pravou ruku a otočila zrak na páva. „Slibuji pávovi, že se nedám vyprovokovat mým manželem ignorantem a neztratím dobré nálady.“
Páv zmizel z obrazovky, a s nim šance na nějakou změnu v našem životě.
Doufám, že se ty dobré nápady jen tak neztratí! ;)
Najednou se vedle ní objevil páv. Rozprostřel své pestrobarevné peří do nádherného vějíře, jako by ji chtěl oslepit všemi barvami světa. Páv z ní nespouštěl oči … Ani ona z něj. Díval se na ni, v duši cítila, jak k ní promlouvá. Chce snad po ní slib? Co mu má slíbit? A proč by měla … proč by ne … Naklonila se k jeho hlavě a zašeptala: Slibuji, že budu vždy poslouchat svůj hlas. Slibuji, že nedovolím nikomu, aby roztříštil mou duši na tisíc kousků. Slibuji, že s každým dechem se stanu silnější. Sotva dořekla poslední slovo, páv zamával křídly, a všude kolem se rozprostřela zlatá zář. Už necítila nekonečnou palčivou bolest v duši, neklid, otázky, které jsou odsouzeny k tomu, aby navždy zůstaly bez odpovědi. Zdálo se jí, že ji černočerné paví oči vtahují někam, kde existují jen barvy duhy a zlatý třpyt …. Najednou pocítila lehkost a klid, který dosud nepoznala. V tu chvíli začal páv ztrácet své obrysy, jeho diamantové oči zmizely ve tmě, ale ona už navždy zůstala součástí barevného spektra.
Děkuji za příspěvek a držím palce do dalšího psaní!