Být svědkem splnění něčího snu je téměř vždycky zajímavé. V dnešním hravém cvičení tvůrčího psaní si můžete vyzkoušet, jaké to je tahat za nitky osudu a vytvořit tak situace, které pomůžou literární postavě k naplnění jednoho jejího přání.
A kdo ví, třeba to bude nakonec znamenat, že se brzy splní i nějaký váš zatoulaný autorský sen…
Zadání cvičení
Prvně si poznamenejte jakékoliv své dosud nesplněné přání.
Nyní zkuste napsat krátký příběh, ve kterém se toto přání splní zcela vymyšlené postavě. A protože cesta ke splněnému snu nemá být jednoduchá, pokuste se do příběhu zapojit následujících pět zdánlivě nesouvisejících bodů tak, aby v něm nepůsobily nepřirozeně:
- Hlavní postava se bude jmenovat stejně jako váš první třídní učitel nebo učitelka ze ZŠ (např. Daniela).
- Děj příběhu zabere přesně tolik času, kolik vám trvá běžná cesta do práce nebo do školy (např. 26 minut).
- Na začátku by se měla objevit barva nebo vzor podle ponožek, které máte právě teď na sobě (např. modrá nebo pruhy).
- Minimálně jeden konflikt by měl souviset s posledním slovem z názvu knihy, kterou jste nedávno dočetli (např. reliéfy).
- Všechno dobře dopadne a nakonec se přání vyplní (nicméně třeba trochu jinak, než jak by se mohlo na začátku příběhu zdát).
Pište alespoň 10 minut vkuse a popište minimálně jednu stránku.
Rychlé vyhodnocení úkolu
Pokud do sebe všechny zmiňované složky příběhu pěkně zapadnou a žádná z nich nebude nesmyslně vyčuhovat, uspěli jste.
Chtěl bych podoknout, že je tento úkol tak trochu kouzelný – jestliže se vám ho podaří splnit, je velká šance, že se vyplní i váš osobní sen. Díky tomuto cvičení totiž můžete učinit z něčeho nereálného a nepravděpodobného fungující a smysluplný sled událostí, tj. dát chaosu řád. A to už je velký zářez do světa, který zákonitě musí něco pozitivně ovlivnit.
Gratuluju vám a jen tak na okraj připomínám, že vám držím všechny palce, které jen mám! ;)
Poznámka: Ze zvyku přidávám i odkazy na další cvičení tvůrčího psaní, díky kterým můžete hravě posílit svoji múzu a kreativně se vyblbnout. Tvoření totiž není nikdy dost…
Výhra
Alena Vlasáková měla zvláštní zvyk. Z hlediska úspěšnosti jej nazývala černým… Každý pátek se cestou do práce, tedy do školy, učila na základní škole, stavěla v drobné trafice u obchodního centra, aby si vsadila sportku. Ne, proto, že by silně prahla po penězích, vyrůstala ve skromných poměrech, a to jí zůstalo, nicméně – měla svůj sen s velkým S… prahla po výhře, která by nemusela být závratná, ale která by jí umožnila cestu kolem světa. Od dětství milovala cestopisy, a touha po cizích zemích ji neopustila ani v dospělosti, jako by se rozpustila v krvi.
Před vchodem do trafiky ji zarazil ručně psaný nápis. „V této trafice byl podán tiket, který vyhrál první cenu, a to 180 milionu korun. Gratulujeme.”
Věře poskočilo srdce. Co kdyby to byla ona?
Usmála se na prodavače pana Mlýnka, staršího pána, bývalého úředníka, který si v důchodu ještě přivydělával. Během posledních dvou let se poznali blíže.
Mlýnek právě obsluhoval jiného zákazníka, jakmile ale spatřil Alenu, vyšel ji ochotně vstříc.
„Můžete mi zkontrolovat sportku?“ poprosila.
Mlýnek přikývl. „Vy si zatím všechno v klidu vyzkoušejte…“ Mladému muži podal zapalovač i kartuš s plnicím plynem.
Po zasunutí tiketu do přístroje Mlýnek poskočil. „Paní učitelko, zázrak, to jste vy, kdo vyhrál první cenu…!“
„To není možné,“ Alenou proběhla slabost, až se musela chytit pultíku.
„Paní učitelko, já vám to štěstí od srdce přeju…“ Mlýnek ji pohladil po ruce.
Aleně se do očí prodraly slzy, přesto jakoby podvědomě z boku zahlédla, jak mladý muž škrtá zapalovačem a přikládá jej k plynové kartuši, která podezřele syčí. To by se nemělo! zhrozila se. Výbuch ji div neutrhl uši, plamen ohně se zašklebil a vrhl se na tělo neopatrného muže. Mlýnek mu chtěl pomoct, ale oheň ho začal polykat také… Trafika, plná novin a časopisů, vzplála jako slunce. Alena hnaná strachem se naklonila ke dveřím, že by unikla ven z obchůdku. Marně. Dveře zatarasil padající regál. Konec. Její mozek byl milosrdný, vypnul vědomí.
Probrala se s pocitem, že pluje na lodi. V mlze zahlédla mimozemšťana v masce. Kdepak… Ne, ne… to je asi hasič… Nesl ji v náručí, proto to houpání jako na moři, opatrně ji ukládá na lůžko zdravotníků. Doktor Alenu pečlivě vyšetřil, s výsledkem byl spokojen, urgentně do nemocnice nemusí, odvezou si ji až za chvíli.
Hasič na Alenu nezapomněl. Našel si chvilku, a zastavil se u lůžka v sanitce. Z maskovaného mimozemšťana se vyklubal vousatý hasič Jiří. Alenu překvapilo, že byl neuvěřitelně upovídaný. Jiří měl jedinečného koníčka, horolezectví. Navštívil již nejvyšší vrcholky všech kontinentů, zažil tam nesčetná dobrodružství, doprovázela je ale i četná zranění. Asi ji svým vyprávěním chtěl uklidnit.
Během několika chvilek si Alena uvědomila, že cesta kolem světa sice shořela na tiketu v trafice, na druhé straně ale v ní vzplála láska k Jiřímu. Vzájemná přitažlivost byla silná, Alena cítila, že Jiří pro ni představuje víc než celý svět… Určitě se nevidí naposledy.
To jsou pořád oni dva? Tady se klube něco delšího a rozsáhlejšího… ;)
Ano, zkouším skládat příběhy se stejnými hrdiny… Snad neskončí ve slepé uličce… ne kvůli nim samým, ale třeba proto, že by je nešlo “zapojit” do zadání cvičení… Držím si, držme si palce.
Perfektní. Taky držím palce, tohle je dobrá cesta!