Srozumitelnost textu je klíčová věc. Pokud čtenáři po dočtení knihy tápou nad významem některých scén nebo popisů, případně vůbec netuší, co chtěl svým příběhem autor říct, není to úplně v pořádku. Jestliže zvládáte psát srozumitelné popisy, to si můžete vyzkoušet v dnešním cvičení tvůrčího psaní. To je natolik zásadní, že jsem ho dlouhou dobu používal ve svých kurzech tvůrčího psaní pro veřejnost (pozn.: inspirací pro toto cvičení mi byl doc. PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D. z brněnské Masarykovy univerzity).
Zadání cvičení
Představte si místo, které důvěrně znáte (může to být škola, most, nákupní centrum, park, pláž či vaše kuchyně). Představte si, že na tomto místě stojíte se zavázanýma očima. Představte si, jaké vnímáte zvuky, pachy, doteky, chutě. Nyní napište krátký popis tohoto místa (pozor, pořád máte zavázané oči!), aniž by bylo vybrané prostředí v textu vyloženě pojmenované.
Reflexe: Umělecký popis funguje následujícím způsobem: vy jako autoři máte v hlavě nějaký obraz, který chcete skrze text předat čtenářům. Právě teď jste napsali popisný text libovolného místa, jenž v něm není vyloženě prozrazené. Dejte proto přečíst svůj popis nějakému známému, který by měl zkusit uhádnout, kde se vypravěč nachází. Jestliže několik lidí uhádne vámi popsané místo, dalo by se říci, že jste pravděpodobně zvládli základní funkci popisu. Gratuluji vám!
Tip: Máte-li pocit, že by to chtělo další studium, doporučuji vám přečíst si úžasný popis, který najdete na úplném začátku knihy Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda.
Tak jak jste dopadli – je váš příspěvek dobře srozumitelný?
A ještě jeden tip na konec: Sbírku všech cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Užijte si je!
Teplo z kamene vyhřátého odpoledním sluncem pomalu prostupuje mým tělem. Jen občasný studený závan, který mi prohrábne vlasy, dává tušit blízkosti vody. Drsná struktura minerálu pod dlaněmi přináší pocit jistoty a uzemnění. Těžký odér zpocených koňských těl se prolíná s vůní čerstvě posečené trávy. Ticho, vznášející se kolem, občas přeruší krátké odfrknutí, či hluboké ržání klisny volající své hříbě. Ještě poslední trylky malého opeřence doznívají v šumění stromů. Tlumené došlapy velkých těl na travnatém koberci mě ujišťují, že tu nejsem sama. Klid a pohoda se rozprostírá všude kolem.
Louka?
Okolo mě je cítit vůně dřeva smísená s orientálními vonnými tyčinkami. Nadechnu se znovu, cítím v tom pocit bezpečí.
Do zad cítím teplo a slyším od tamtud praskot dřeva.
Nahmatám kliku od dveří, otevřu je a udělám krok vpřed. Cítím svěžest jarního rána a slyším radostný zpěv ptáků. S radostí a nekonečným klidem na duši si uvědomím, že tady jsem doma.
Působí to na mě jako chata.
Maringotka, takže vlastně skoro ano, děkuji za zpětnou vazbu
Tvůrčí půlmaraton: 4 km
1.Stojím na krajnici asfaltky. Dívám se do výšky na nazelenalou solnou barvu vodopádu. Slunce sem nenašlo cestu, vrchol hory má sněhovou čepici, přesto, že je léto. Pod sebou mám zelené údolí s vysokými stromy.
**************************************************************
2. Vidím potok, běží rychle mezi sněhem na břehu. Slyším na stráni v lese křičet jelínka, po louce běhají myši, volavka se snaží ulovit poslední rybu, po asfaltce běží zajíc, vidím srnky, louky rozrývají divoká prasata. Za mnou sedí nervózní zrzavý kocour a říká mi : “Pozor na vodu.” Nejezdí tam v zimě auta ani motorky, jen lidi chodí na procházku lesem. Jezdí jenom musher s deseti psy.
*****************************************************************
3. Do tváře mě pálí horko, sleduji jasnou modrou vodu, vlny se dnes líně převalují. Mám bosé nohy v písku, z dálky mě ve vodě zdraví ploutve.
*****************************************************************
4. Vidím klidnou hladinu řeky, zpívá. Zpívá se o ní. Hudba popisuje celý tok. Někdy řeka zlobí, ukazuje sílu, do domů přináší bahno. Protéká skalami i městy.
****************************************************************
5. Stojím na břehu, bosé nohy mám v písku, v ruce držím sklenku, čekám na východ slunce. Vedle mě poskakuje můj Ledňáček.
*****************************************************************
6. Vidím na počítači certifikát. Jsem na něj hrdá, protože jsem se úkolu bála. Představuji si svého učitele, kterému jsem vděčná. Je skromný, chápavý, emotivní, pomáhá po světě, rozumí svému řemeslu. Na videu má mladý srozumitelný hlas, takže i já pochopím zadání, smysl. Vážím si ho jako člověka i učitele. Přála bych si, aby i přes tvrdou práci, žil naplno. Za slunce, relax na vzduch v přírodě. Aby cítil to, co já. Dýchám zhluboka a žiju. Za vše mu děkuji. Nosí černé jeansy, tričko, a na košili vyhrnuté rukávy, botasky č. 42? Nevím, jestli jsem se trefila. Děkuji.
Lenko, tady je hodně vizuálních vjemů, ale má to být popis bez použití zraku. ;)
Nejsem tam, slyším, cítím, hmatám, chutnám milá slova. Jsem slepá, přesto vidím zavřenýma očima. Nevidím, přesto opravuji neopravitelné, abych doběhla do cíle.
*****************************************************************
Okolo mě vrzají botasky, asi číslo 42, protože slyším dupání po podlaze. Šustí jeansy, tričko voní po citronech. Poslouchám učitelův příjemný hlas, který neznám. Jsem slepá, přesto vidím. Děkuji.
*****************************************************************
Na tváři cítím kapky vodopádu, čichám solnou vodu, která se mísí s vůní asfaltu. Slyším hukot vody i padající kamení, tvář mám rozehřátou radostí. Stromy hučí větrem, zpívají ozvěnou do údolí. Nemusím vidět, abych viděla.
****************************************************************
Moře mi chladí paty, cítím horký vzduch, slyším cinkot sklenky o sklenku, rukou hmatám slanou vodu, která chutná posekanou trávou, slyším pískání svého Ledňáčka, který mi píše dopisy přes dva tisíce kilometrů daleko, i cákání delfínů. Nejsem tam, nevidím to, ale přesto to vidím.
***************************************************************
Šustí stromy, slyším větrem praskat dřevo, řve jelen, na nohách mě hladí kůže kocoura, drká do mě, abych dávala pozor, potok burácí silou, která mi rve uši, cítím závan křídel ptáků, hmatám ledovou vodu se sněhem. Jsem na mlýně, přestože ho nevidím, jen cítím chlad v mokrých botách, na tváři mě studí vločky, divoká prasata křičí, myši pískají, slyším dupání zajíce na asfaltu. Nejsem tam, v mysli to vidím, i když nevidím.
**************************************************************
Poslouchám svoji kalnou řeku, i se zavřenýma očima slyším, jak vlny zpívají, v uších mi zní hudba řeky, které v úctě říkám: “Moje Smetana.”
To je lepší. ;) Je tam toho mnoho – pláž (letovisko), škola, les…
1. Kurz tvůrčího psaní, kam osobně nechodím.
2. Vodopád v Alpách.
3. Slib “Řecké štěstí” blog, kamarádka, nikdy jsem ji neviděla.
4.Machův mlýn v zimě.
5. Pohled z mého domu.
Zkoušela jsem popsat víc.
Bouchání těžkých dveří a pípání je zde největší dominantou. Troufám si tvrdit, že z celého dne, ovládne tento šramot, smích, křik, pípání a práskání dvířek v celku asi hodinu.
Většinu času upadne toto místo v zapomnění, kde se světla zhasnou a hluk vystřídá naprosté ticho. Prach, který rozvířily desítky rychlých nohou si znovu sedne a klika si může konečně odpočinout.
Nyní se ale vzduch stává nedýchatelným. Do nosu vás udeří štiplavá vůně deodorantů a voňavek smíchaných s potem. Ačkoliv jsou všude rozmístěné lavičky, nenašli byste volné místo k sezení. Všechny je totiž zaplní kabelky, svlečené svršky a krabičky se svačinou.
V hluku se téměř ztratí jemné zacvaknutí plastové karabiny na kšandách. Sem tam někdo tiše pozdraví, někdo se energicky zasměje a někdo jen protivně zamručí. Ač spáč, či ranní ptáče, všichni najednou odejdou, a vrátí se zase až za osm hodin.
Šatna?
Ano :)
Skvělá práce! ;)
Skvělé, hádala bych i koupelnu, celý byt s klikou na dveřích.
Okolo mě je slyšet čilý ruch, mnoho nahlas si přes sebe povídajících hlasů. Podle toho odkud hlasy přicházejí a jak plynou hovory se zdá, že jej tvoří různé skupiny lidí, z nichž každá si povídá o něčem trochu jiném. Když se ale pozorně zaposlouchám, zjistím, že mnoho skupin řeší podobná témata. Line se jimi dobrodružství, společné zážitky, dobyté vrcholy a plány na následující den. Často se taky některé skupiny nahlas rozesmějí.
Čas od času je slyšet jak někdo otevře dveře a buď do místnosti vstoupí či z ní odejde. V takových chvílích je zároveň cítit jak do místnosti, kde je jinak vlhké teplo, vstoupí chlad. Je to však jen průvan, který ustane, jakmile se dveře zase zavřou.
Někdy se při otevření dveří ozve “dobrý deň” na pozdrav anebo “dovidenia” na rozloučenou. Občas je slyšet i čeština nebo polština, případně zvuky sundavání těžkých batohů, na kterých cinkají kovové předměty. Chůzi často doprovází zvuk těžkých bot.
Ve vzduchu je cítit pachy zpocených lidských těl a potem nasáklého oblečení a bot. Do tohoto odéru se mísí i vůně jídla a alkoholu.
Z jedné části místnosti se čas od času ozve zvoneček a zvučný hlas do místnosti zahlásí hotová jídla. Halušky, párky, kapustnica… V takovou chvíli vždy celá místnost na moment utichne a někdo se zvedne od stolu, aby si pro jídlo zašel. Pak se ale místnost v mžiku zase ponoří do radostného lomozu a ťukajících sklenic.
Horská chata (asi někde na Slovensku)?
Krásný popis, hádám hory v zimě, lyžování, klidně Špindlerův Mlýn, Lesna
Jako první mě uchvátí ta vůně. Vůně čerstvého vzduchu plná vláhy a chladu, jež dokáže povzbudit smysly. Mírný a ještě studený vánek pročeše zcuchané vlasy a zašumí v listoví. Spolu se štěbetáním probouzející se fauny, nedaleké kvákání doplní atmosféru o příjemný koncert a to završí mohutné zašplouchání. Vlhký, ovšem nikterak nepříjemný chlad na bosých nohách, doplní hřejivý pocit na moji studené tváři, v okamžiku, kdy zvedám hlavu a sundávám šátek z očí…
Rybník u lesa?
Jasně, díky 👍
Mistrovský popis, klidně Vltava. Nebo Slapy jezero, když brzy ráno za mlhy skočím do vody, těžký oříšek.
Oči si pomalu přivykají potemnělé místnosti, kterou jemně prozařují mihotavé pohyby malých plamínků uzavřených ve skleněných miskách. Vlasy mám vyčesané do vysokého drdolu. Směsice vůní pižma a levandule mě láká, jako by mě mlha sama vedla k tajemství té omamné esence.
Moje nahé chodidlo vkročí do velké nádoby. Teplá kapalina se kolem něj okamžitě ovině a mým tělem projede opojný zážitek — tak silný, až mám pocit, že celé nohy křičí touhou po dalším doteku. Druhá noha následuje tu první. Celá se tomu pocitu poddávám.
Vřelost tekutiny mě pomalu vtahuje, jako by mě uspávala zevnitř. Vůně a jemná mlha zakrývají zbylé části těla, které se do kapaliny ještě nepoložily — kolena, prsa, krk, hlavu. Na spáncích cítím drobné kapky vlhkosti. Hlava se mi vzdaluje, těžkne, až se celou svou vahou opře o hladkou bílou stěnu nádoby.
Tichou místnost narušuje jen občasné tiché kapnutí, když si to dovolím — a pod něj se skládá pravidelný, tlumený rytmus mého srdce, které bije do taktu. Můj dech nasává vlhké teplo místnosti. Aroma se mi vlévá mezi obočí, stoupá vzhůru až k čelu a rozpouští se někde v hlubinách mojí hlavy.
Upadám do spánku.
A je mi báječně.
Lázně?
Ano. :)
Někde nedaleko se ozvalo tříštění rozbíjeného skla a zděšené zalapání po dechu. O pár vteřin později následovala jedna omluva za druhou a ženský hlas, který mladého muže uklidňoval. Zdánlivě z druhé strany v tu samou chvíli něco zasvištělo a někdo další vyděšeně vykřikl. Poté bylo možné zaslechnout pád něčeho, nebo spíš někoho, na dlažbu. Celý rozruch trval jen malou chvilku, než se znovu ztratil ve veselém hlaholu davu.
Ve vzduchu bylo cítit koření. Skořice, a možná badián? Pod ním byla rozeznatelná vůně slabého alkoholu, sladkých dobrot a vlastně spousty dalšího dobrého jídla. V každém stánku něco jiného, jen si vybrat. A úplně dole, pod záplavou všech ostatních pachů, se dala rozeznat svěží vůně zeleného jehličí.
Do nosu i konečků prstů štípal mráz, a to i přes vrstvy oblečení, který měl každý na sobě. Nikomu z přítomných to ale zřejmě nevadilo, nebo byly alespoň ochotní to pro chvíli ignorovat a užívat si veselou atmosféru, která na chvíli zachvátila náměstí.
Davy, smích, mrznoucí uši pod čepicí a vůně jídla a vína byly krásnou připomínkou, že se světla brzy rozsvítí a na chvíli, snad, přestanou existovat starosti, stres a úzkost, a i dospělý se bude moci na okamžik cítit jako šťastné dítě.
Vánoční trh?
Přesně tak
Moment! Opravdu jsem zpět?
Oči nejdou otevřít, možná ještě sním… Můj nos se rozevírá do všech světových stran a nemýlí se. Jsem opravdu tu. Cítím vůni všeho. Od koření, obzvláště těch silně aromatických, tolik typických pro toto místo – hřebíčku, badyánu, kardamomu a skořice přes šalvěj, mátu a meduňku až ke sladké vůni medu, vanilky a anýzu. Směsice vůní vstoupí do každé malinké části mého těla. Vydechnu, natočím hlavu na jinou stranu a chřípí mého nosu přijímá další silné vůně santalového dřeva, jasmínu, růží a taky kadidla, i pižmovou vůni ambry.
Moje ruce tápou kolem sebe. Zastaví mě oválné lepkavé plody, cítím vůní datlí, moje ruce přejíždějí od ošatky k ošatce a skrz ruce si představuji ty syté barvy čerstvého ovoce, červené a žluté melouny, granátová jablka, dračí ovoce a výraznou vůni manga. Sliny se sbíhají, doslova cítím chutě čerstvého ovoce, tak plnou díky zdejšímu slunci. Moje tělo se potí. Vzduch je těžký a vlhký, tak horký, že cítím teplo všude. Lepkavě slané, velmi příjemné.
Další smysl se probouzí. Je to sluch. Směsice řečí a dialektů. Hádají se? Nebo přátelsky klábosí? To se do poslední chvíle nedá rozeznat, až se závěrečným smíchem poznávám, že směna dopadla dobře. Poslouchám dál, je to jako Babylon, nebo si jej takhle představuji. Živý organismus zvuků, které pulsují, víří a doslova tančí okolo mě. Jsem v centru a roj hučí. Nebojím se – je to příjemné. Adrenalin mi prostupuje tělem, cítím vzrušení a radost. Být tu – ano, to chci!
Orientální tržiště?
Ano 😁
Dobrá práce! ;)
Děkuji 🙂
Vcházím s pořádným tlakem na kovové madlo chladných dveří, nohy v teniskách se pohybují po koberci. Tělem mi pulzuje nashromážděná energie pro dnešní výkon a obdarování svého těla nabitím. Po přihlášení u desky pultu a vyřízení nezbytných formalit s předložením průkazky a objednání sklenice vody se přesouvám s malým klíčkem k odložení svých věcí. Vše je provázeno velmi hlasitou moderní hudbou. Nezaměnitelný je taky zdejší puch lidských těl, v létě méně intenzivní díky klimatizaci. Ihned lze poznat po čichu jestli se přiblížil mladík, pak je to agresivní nápadný závan zpoceného těla. Pokud projde kolem dívka je to svěží vůně vypraného oblečení nebo lehký závan vůně, ale samozřejmě život je i o vyjímkách. Krom hlasité hudby je často slyšet cinkot kovu nebo jeho ukládání, dost často je okolní ruch provázen hlasitým mužským hekáním, prudkým vypouštěním vzduchu z úst nebo silácká vulgární vyjadřování dvou mladíků. Pokud se ozvou otevírající
dveře v zadní části prostoru je slyšet tupé údery a hlasité povzbuzování trenéra.
To bude posilovna :)
Vidím jen tmu. Spím snad ještě? Jsem zmatená. Cítím pohyb vpřed. Kráčím úzkým chodníkem mezi domy a slyším kolem sebe pohyb křídel a několik desítek černých havranů. Krákorají na sebe tak, že to vypadá jakoby se hádali, na který televizní stožár dnes společně doletí. Cítím vůni padajícího listí ze stromů, pod kterými je dětské hřiště a všudypřítomný radostný smích. Jdu tím směrem.
Babí léto přichází. Jedno z dětí se mě dotkne za mou pravou ruku a vede si mě k pískovišti. Dá mi ochutnat svůj koláček v podobě bábovičky. Ja dělám, že mi chutná, ale ve skutečnosti nechci cítit v ústech chuť písku. Dítě se najednou dotkne mé levé ruky a já se náhle probouzím. Sedím na pískovišti a dívám se na svého syna, který staví svůj hrad a usmívá se na mě.
Tady je dost zrakových vjemů a místo je tam pojmenované – dětské hřiště, pískoviště. ;)
Se zavázanýma očima stojím uprostřed prostoru. Všude kolem mě se ozývá tlumené šumění, občasné kroky a vzdálené hlasy, které se odrážejí od stěn. Do nosu se mi vtírá směs pachů – něco ostrého a trochu chemického, ale také slabý nádech kávy, která tu zřejmě někde stojí. Pod nohama cítím tvrdý, hladký povrch, lehce studený, když na něm zůstanu stát příliš dlouho. Občas mě míjí lehký závan vzduchu, jako kdyby někdo prošel těsně kolem. Když se soustředím, slyším krátké zaskřípění židle a šustění papíru.
Napadla mě kancelář ;)
S každým mým krokem se rozléhá do okolí zvuk praskajících větví. Vzduchem se line vůně dřeva. Na mé kůži se střídají lechtivé pocity způsobené kráčením různých broučků s bolestivým pleskáním mé ruky. Nádech, výdech. Vzduch je čistý, jako by protékal vodopády. Slunce nepálí, jen svítí na cestu,
Pěvecký sbor neznámých ptáků doplňuje zcela známé bubnování datlů, zpívám do jeho rytmu a můj hlas se rozléhá po okolí. Cítit lze velký repertoár potravin, které by potěšili každého vegana. Borůvky, jahody, houby – vše, co si bezmasá duše může přát.
Les?
Jako první cítím tu vůni. Stoupá mi do nosu a odtud do hlavy rychleji než šampaňské. Nemusím ani otevírat oči, abych poznala tu nezaměnitelnou směs cukru, másla, vanilky a skořice dochucenou kapkou rumu, k níž se odkudsi z dálky prodírají ještě hořké tóny čerstvé kávy a čokolády. Žádné jiné místo na světě takhle nevoní. Pro mě je to vůně Vánoc, ať už je prosinec nebo třeba červenec. K tomu se přidává to všeobjímající teplo, které uvnitř panuje i v těch nejchladnějších dnech, kdy mráz maluje svým drobným štětečkem ledové květy na staré okenice, a které vás obejme a zahřeje až po konečky prstů.
Celý prostor zaplňuje symfonie, v každé chvíli jiná, a přece vždycky stejná: cinkání lžiček a dezertních vidliček, rázné ženské kroky, polohlasné hovory ve všech možných jazycích, občas cvaknutí fotoaparátu nebo zavrzání schodů vedoucích do patra. Jediným rušivým elementem je zvonění mincí a pípání terminálů na kreditní karty, které v tomhle posvátném prostoru, kde se zdánlivě zastavil čas, nemají co dělat.
Do zad mě tlačí dřevo, které jako by nechtělo, abych se tu zdržela příliš dlouho. V tom je zajedno s odtažitě chladným mramorem rozprostírajícím se pod konečky mých prstů, mimochodem jedinou skutečně studenou věcí v celé místnosti. Jakmile se mi ale na jazyku rozplyne první sousto, jakmile mé chuťové pohárky ochutnají to, co už před chvílí naplnilo moje čichové buňky tak absolutním štěstím, vím, že jsem tu vítaná. Ještě jednou se ponořím do té sladce omamné, příjemně těžké a jako med se táhnoucí atmosféry, která otupuje moje tělo, ale probouzí moje smysly, a otevřu oči.
Cukrárna nebo kavárna?
Vlastně obojí dohromady. :-)
Cafe Demel ve Vídni.
Super – dobrá práce! ;)
Díky! :-)
Když vstoupila do ledové vody, cítila šok. Rychle rozdýchat. A plavat, rychle, ještě rychleji, ještě chvíli. Tělo už necítí chlad, jen vysoké vlny obtěžují, nevadí, ještě kousek, nezpomalovat. Odpočinek. Leh na záda, pohupování, vlny nesou samy. Rozhlíží se. Voda, samá voda, vlny brání v rozhledu. Kde je břeh? PROBOHA, KDE JE BŘEH?…
Moře nebo jezero?
Možná vypadám jako blázen, že tu sedím se zavázanýma očima ale ani si tak nepřijdu. Na stejném místě ve stejné pozici jsem tu už seděla v plesových šatech, zimní bundě ve které vypadám jako sněhová vánice sama, a nejednou v oblečení připomínající lidi bez domova. Ty slečny mě viděly v jakémkoliv stavu a nikdy se necítím odsouzena, tak co je nějaká páska přes oči. Už ani nemusím nahlas říkat své přání, všechny si zvykly na specifické požadavky, které provází mou objednávku. Alternativní mléko, příchuť, žádný kofein…V ruce svírám teplou keramiku a vychutnávám všechny vjemy mého malého útočiště. Slyším lidský šum, včelín naší řeči. Směsice slov jen občas nechá proniknout srozumitelnou větu, doprovází ji cinkání nádobí, tekoucí voda, hluk kávovaru a jako podkres, jen aby se neřeklo, hraje jemná jazzová hudba. Skoro si nevzpomínám na pach města, do nosu se line jen vůně namleté kávy a můj vybíravý čich rozezná i čerstvou šlehačku, čerstvě otevřené šampaňské a směsici, převážně dámských, parfémů.
To bude nějaká moderní kavárna ;)
Stát se zavřenýma očima přímo uprostřed není nejchytřejší. Někteří na mě křičí, proč zavázím, jiní do mě neurvale rovnou vráží. Nad hlavou mi žhne letní slunce a skoro doslova cítím, jak mě okolí bez absence jediného lístečku zeleně peče, obvyklá letní výheň betonové džungle.
Slyším projíždět auta, podle štiplavého smradu v nose a následného kašlajícího gradientu, pokud to je hodně špatné, jde celkem pěkně poznat, jak staré a zanedbané to nebo ono auto je. Zatočila se mi z toho všeho hlava a asi s sebou za chvíli seknu.
Urgentní kadence klikání za mnou zpomalí, zní teď stejně zdechle jako se cítím já. Auta troubí, lidi dále řvou a vše mi splývá dohromady, začíná to znít ze strašné dálky. To asi není dobře?
Nakonec mě někdo popadne za loket a táhne zpátky. Když si uvědomí, jak blbě na tom jsem, dokonce mě i podepře. Netuším, zda neznámému poděkovat, nebo nadávat. Možná oboje? Spíše ani jedno. Dusno a vedro ze mě vysálo poslední známky vzdoru nebo ochoty na cokoli. A divím se, že se tento městský samaritán neštítí mé zpocené kůže. Já bych na sebe být ním nesahala.
Nechám se sebou vláčet zpátky a uvažuju, jestli bude další léto horší, jestli na naší modré planetě jednoho krásného dne neshoříme, nebo se možná utopíme. Možná taky oboje.
Oblečení se na mě odporně lepí, mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Podlomí se pode mnou nohy a v uších mi hučí.
Jo. Nenávidím léto.
Napadla mě rušná křižovatka, což?
Každý týden, v tuto dobu, začne být místnost naplněna přítomností mě a mých vrstevníků. Ani o minutu později. Náš dozor je na to velmi háklivý a nikdo netouží trávit čas přesunu chodbami v dusivém tichu, pod palbou ohnivých pohledů, jenž mu vyčítají společné ztracené body. Ucítím závan a rázný sebevědomý pohyb dlouhé látky po své levici a vím, že až dozní kroky, budeme seznámeni s pokyny pro následující čas. Desítky nohou se po doznění hlubokého, pronikavého a důrazně pomalého hlasu, který svou ledovou klidností, jakoby byl stvořen pro zdejší prostory, dají do pohybu, skoro jako kouzlem. Tentokrát dokonce nebyl patrný žádný sarkazmus ani narážky, to se moc často nestává, ale všechny chloupky na těle se mi do pozoru postavily stejně. Naše těla se mezitím stihla trochu přizpůsobit okolnímu vždypřítomnému chladu. Za chvíli se zahřejeme. Alespoň něco je na této činnosti výhodou. Z rohu místnosti pobereme vše potřebné a vracíme se na místa. Uslyším třísknutí skla a ani nemusím zvednout hlavu, abych věděla o koho se jedná. Vždycky je to ten samý. Na sarkazmus jsme nemuseli čekat dlouho. Opatrně rozestavím pomůcky na pracovní desku. Všechny ty nádobky ze skla ale i z dalších materiálů, spousta nezvyklých přísad. Takhle to začíná vždy. Mé prsty svižně uchopí nůž, o jehož ostrosti se již bohužel několikrát stihly přesvědčit. Některé je potřeba nakrájet na drobno, či na kostičky, další jen rozmačkat plochou stěnou, nebo rozdrobit v prstech. Specifická vůně skořice se uvolní pouze při jedinném správném postupu. Ty další by zapříčinily zápach zkažených vajec, hrudkovitost, na omak lepivost, nebo třeba nedokonalou tekutost. Přiložím k uchu schránku plodu a jemně s ním zatřesu. Jakmile uslyším tiché cvrčení a jakoby přesypávání písku, mé ústa vyloudí spokojený úsměv. U některých dalších ale nastává jen ticho a ty jsou vyřazeny na vedlejší tác. Veškeré pečlivě nachystané přísady postupně smíchám a vytvořím pod nimi teplo. Následuje míchání podlouhlým, tenkým a hladkým předmětem, nejprve dvakrát doleva, poté šestkrát doprava a pak dvojité zaťukání na stěnu. Ne zatřískání, jaké se ozve zezadu místnosti, a které aniž by mě to překvapilo okamžitě vystřídá drobný výbuch, všudypřítomná salva smíchu, jenž se snad neúčastní jen moje ústa a nevyhnutelně samozřejmě i rychlé kroky a další dávka sarkasmu. Protočím oči a soustředím se na svou činnost. Kolikrát se ještě na vlastní kůži chtějí přesvědčovat, jak důležité je precizní zachování zadání. Dvě malé lahvičky jsou naplněny až po okraj, po malinách vonící tekutinou. Tělem se mi rozlije příjemné uspokojení. Ještě uklidit a je čas jít si po svých. Do příštího týdne mám zase chvíli klid.
Laboratoř nebo kuchyň (asi někde ve škole)?
Je to laboratoř a je ve škole, ale je to navíc velmi konkrétní místo i lidé, kteří jsou celosvětově známi z jednoho díla :)
Můj původní text se sem nějak neuložil, tak ještě jednou:
S doznívajícím zvonkem v zádech zabouchnu dveře. Oáza klidu. Zdánlivě. Na 10 minut.
Prostor ohraničený čtyřmi psacími stoly a několika skříňkami. Uprostřed koberec, kterému se říká zátěžový. Proč asi? Okno naproti dveřím předvádí optimistickou zeleň. V levém rohu cvakne rychlovarná konvice a vzápětí zavoní káva.
Prostorem se nese hovor: o psech, o vnoučatech, o sazenicích rajčat, o nové výstavě…
Nástěnka na zdi nese klíčové informace: rozvrhy, telefonní seznam, školní řád. Na každém z pracovních stolů se rozvaluje notebook a dělá společnost hromádce neopravených testů, učebnicím, nedopitému kafi a stojánku s tužkami.
A už zase zvoní…
Taky jsem zvažovala, že napíšu o kabinetu. Ale když jsou ty prázdniny… ;-)
Miluju svou terasu, tak zvítězila.
Díky, kolegyně :). A hezké a dlouhé prázdniny!
Lehké vrznutí, pár schodů, následovaných změnou teploty. Tady je vždycky chladněji, alespoň o pár stupňů. V létě, jako teď, je to neocenitelné. V zimě naštěstí topí. Jakmile se teploty vyrovnají, člověk začne vnímat další vjemy. Jemné bublání, někde blízké, jinde vzdálené. Vzduch je směsicí exotického koření, lehkých ovocných vůní, nebo třeba jen vůní právě připravených horkých nápojů.
Hudba je příjemná, atmosférická a nerušivá, a hovory lidí kolem tomu odpovídají. Celé místo dýchá klidem, dálkou a čas tu, jako by, plynul jinak. Což člověk zjistí hned, jakmile místo opět opustí do mumraje města.
Čajovna?
Ano:-)
Probudí mě vzdálené dunění. Otevřu oči – nic. Zase zavřu – pořád stejná černočerná tma. Nechám je raději rovnou zavřené. Srdce mi prudce bije. Přinutím se dýchat klidněji. Cítím dřevo, nelakované, ale nejspíš čerstvě zpracované. Jsem v nějakém lesním srubu? Dovolím si nepatrně pohnout prsty a pod nimi ucítím chladivou lesklou tkaninu, snad satén. Trochu mě to uklidní, jsem tedy v civilizaci. Kdybych si tak dokázal vzpomenout, co se dělo večer. Hlava mi třeští, možná jsem toho vypil moc, ale jak jsem se dostal sem? Nic, pusto – prázdno. Nějaké světlo, oslňovalo mi oči, to je jediné, co mi vytane na mysli. Pořád to dunění, v pomalém rytmu, jako by někdo házel na dřevěný strop hlínu. VŽŽŽUMPP… VŽŽŽUMPP… VŽŽŽUMPP…
To je zvláštní, hlínu jako bych dokonce i cítil, takovou tu podzemní zatuchlinu, tak nějak to asi cítí krtci nebo žížaly. Prsty kloužu po saténu do stran. Stěna – dřevěná. Na obou stranách. To je hodně úzká postel. Zkouším znova usnout, ale ten hluk mě ruší. A dost! Snad tu mám někde mobil. Zvedám se, abych se posadil… Au!! Praštím se do čela. Palanda?
VŽŽŽUMPP… VŽŽŽUMPP… VŽŽŽUMPP…
Ale… no doprdele…
Ne. Ne! NEEEE, HALOOO!!!!
Rakev?
Ani nevíš, kolikrát se mi tohle zdálo:)
ano :-)
Právě se probouzím, nohy mám studené, ale vstát se mi nechce. Opatrně si sahám na nos. Určitě je červený jako bambulka. Při každém pohybu to pode mnou zapraská. Netuším kolik je hodin. Můžu ještě usnout? Nadechnu se vzduchu, je čerstvý a voní lesem. Tak moc jsem se těšila, ale ta zima. Začnu si o sebe třít nohy, což vyvolá šustění a uslyším: “Pššššš, ještě chvíli chci spát!” Ozve se další zapraskání. Noční ticho ruší hučení potoka. A já znovu usínám.
Ako tak pozerám ďalšie vložené príspevky, asi som to zadanie úplne nepochopila, ale už sa mi to nechce prepisovať:
Konečne doma, zavrela za sebou bránku. Nešla dnu. Chodníček sa mierne zatáčal okolo domu a končil vedľa schodov na terasu, pri veľkom, voňavom ružovom kre v plnom kvete. S taškami v rukách si sadla na piaty schod, svoje obľúbené miesto a všetkými zmyslami pozorovala svoj svet. Schodisko bola zasadené do skalky, ktorá už dávno vzdala snahu o vtesnanie sa do konvenčných pravidiel, ako má skalka vyzerať. Bola bujná, chaotická, nečakaná, a predsa okúzľujúca. Rástli v nej jedny cez druhé rôzne druhy kvetov, byliniek, lesné jahody a dokonca aj stromy, ktoré sa rozhodli, že nebudú svoje zakrpatené verzie, ako sa od nich očakávalo. Po oboch stranách lemovali schodisko mohutné levandule, ktoré vyzerali ako živé vďaka pohybu a bzukotu snáď tisícky včiel. Ich kvety sa vlnili, rozprávali a voňali tak neodolateľne, že aj skupinka motýľov a zopár čmeliakov sa pripojilo k tejto omamnej párty. Zavrela oči. Letný vetrík premiešal vôňu ruží a levandule s vôňou letného popoludnia, čo drozd, sediaci na vrchole neďalekej magnólie, ocenil dokonalou áriou.
Miluju to tady. Jakmile počasí dovolí, usednu sem a jak s oblibou říkám, „krhám do zeleně”.
Na jaře a na podzim si ukradnu aspoň chvilku po práci, v létě se tu slastně uvelebím na celý den. Můj ranní obřad začíná uvařením kávy, kterou si sem přinesu s nějakou dobrůtkou a knížkou. Usednu, zavřu oči a nechám se unášet tichem, které příjemně narušuje jen ptačí zpěv. Po mém levoboku se ještě neozývá bzučení hmyzu v popínavém psím víně. To vypukne později. Je to můj malý National Geographic. Občas odložím i knížku a dívám se na ten miniaturní svět, plný včel, vos, kobylek a dalšího hmyzu. Který čas od času úplně ztichne – to když sem zabloudí majestátní sršeň.
Užívám si svůj klid. Soused odnaproti už patnáct minut mučil svou ubohou motorku a odjel. Jednou neodolám a za to jeho soustavné „tůrování” motoru ho kuchnu! Sousedovic čtyři potomci evidentně ještě spí, jinak bych si musela nasadit sluchátka. Ale teď je moje oáza klidu opravdu tím, čím má být.
Také ráda odpočívám na zahradě.
Tohle je má verze zpracování zadání. Nikdy jsem to nedělala a záměrně jsem se ani nedívala, jak se to dělá. Chtěla jsem to vytvořit podle toho, co si pod tím představím. Až teď si jdu pročíst díla ostatních. Nevím jestli to mám takhle správně, ale jakákoliv zpětná vazba je vítána.
Průzkumník
Zavřu oči. Všude kolem mě vládne klid, přerušovaný jen ťukáním do klávesnice. To ticho protnou kroky, které s každým dalším postupně slábnou. Vteřinová ručička na hodinách sotva třikrát tikne, než se prostředí kolem mě změní v šum zvuků. Když se pokusím ulovit střípek hovoru, hned ho přehluší hlasité vyzvánění telefonu. Stále zvoní, když uslyším další telefon z druhé strany místnosti s touhou první přezvonit. Vedle sebe už neslyším ťukání do klávesnice, nýbrž nějakou ohranou písničku.
Natáhnu ruku za sebe a ucítím list. Hmatám dál až mé prsty narazí do petlahve. Slyším, jak čůrek vody stéká kamsi dolů. Uchopím petlahev ve snaze skrýt svůj počin a pošlu ji za čůrkem.
Mého botanického ducha vyruší pronikavý parfém, který se vetřel do mé blízkosti. Vedle mého ucha uslyším šustit sáček a chroupání. Natáhnu ruku doleva, ale někdo mě přes ní pleskne.
Rozhodnu se moji ruku poslat na expedici před sebe. Na válečné výpravě objeví hromadu papíru. Při důkladném průzkumu se o jeden řízne.
Zkřivým tvář bolestí a usnesu se moji ruku odeslat se vyléčit na poslední neprobádanou světovou stranu – doprava.
„Au!“ zasyčím, protože prst namočím do keramického hrnku s vařící tekutinou. Olíznu ho, stopu krve v mé puse přuhluší chuť kávy.
Náhle se kroky vracejí. Hovor utichne, ťukání do klávesnice zrychluje, šustění pytlíku ustane, jen čůrek dokapává na zem.
Kroky se zastaví přede mnou a ozve se důrazné odkašlání…asi bych neměl mít zavřené oči.
Konečně někdo, kdo zadání pochopil 😀
Moc pěkné popsané, bavila mě ruka – průzkumnice. Jako bych v té kanceláří byla!
Martine, děkuji za moc pěkný komentář, potěšil.
Procházím tmou. Mnoho lidí by se bálo, ale já nemusím. Hluboký nádech mi řekne vše, co potřebuji vědět. Cítím vůni stromů. Pod chodidly mě lechtají stébla. Vlahý vánek mi odfoukne prameny vlasů. V dálce slyším zpěv. Tóny kytary. Praskání dřeva. Téměř automaticky si uhladím si látku šatů. Cítím hrubý ale zároveň jemný len. Velmi příjemně mi objímá kůži. Vím, že když natáhnu ruku, někdo ji stiskne či mi do ní vloží korbel. V tu chvíli mě obklopí pach kůže a kouře. Po dni plném běhání a boje jistě ucítím i pot z kohokoli, kdo je v mém okolí. Vykročím za zvukem smíchu a veselí. Tuto cestu jsem šla nesčetněkrát. Zvládla bych i po tmě se proplést skrze lana stanů tam, kde se cítím v bezpečí. Ale někdo mě obejme a na rtech ucítím známou chuť medoviny. Dle jeho vůně vím, kdo mě vede tam, kam patřím.
Krásné, takové romantické
Tady nahoře je vždy větrno. V zimě, v létě, na podzim i na jaře. Vítr se prohání v korunách stromů, celoročně postavená májka vydává vrzavé zvuky a neobsazená houpačka řinčí svými řetězy. Z dálky se ozývá svatební veselí z nedaleké luxusní stodoly. Z jediného stavení v okruhu dvou kilometrů. Občas se na cyklostezce prožene peleton cyklistů nebo menší skupina běžkařů, záleží na ročním období. Vzduch je cítit lesem a horami.
Podivný pach. Vane sem trochu čerstvého vzduchu, asi je otevřené nějaké okno. Ale i kdyby se otevřela všechna okna najednou, ten typický pach by nezmizel. Je jím nasáklá celá místnost, celý dům, celý život. Odněkud se ozývají hekavé zvuky, odjinud hluboké povzdechy, tlumený pláč nebo lehké oddechování. Sem tam se dá zaslechnout tichý hovor, většinou ženské hlasy. Celkem poklidnou atmosféru náhle přeruší ostrý ženský hlas, přicházející z chodby. Ozve se několik lehkých mlasknutí, potom zastrkávání židlí a skoro stejné šoupavé kroky, směřující k východu. Jak neutěšené místo!
Tipuji domov důchodců…
Měl to být nemocniční pokoj,ale to je vlastně docela podobné.
Vždycky se těším na vaše zadání nového úkolu,jsem zvědavá s čím na nás vyrukujete. Neodpovídám hned,dost dlouho o tom přemýšlím, nejraději na zahradě. Když na nic kloudného nemůžu přijít,tak si přečtu některé odpovědi ostatních běžců,jinak je čtu až po,aby mě to neovlivňovalo.
Aha, až teraz mi to zadanie docvaklo:) Za mňa sa vám podaril parádny opis, pôsobiaci na všetky zmysly, ako keby som bola pri tom. Super!
Slnko ma páli na koži. Do bosých chodidiel ma hreje dokonca aj rozpraskaná hlina, na ktorej stojím. Keď zatajím dych, po ľavici počujem včely, ako preskakujú medzi vôňami v tráve tak vysokej, že šteklí lýtka skoro až pod kolenami. Ešte pár krokov a viem, že vzduch sa zmení. Chladný vánok nasýtený šumením a silicami ma pohladí na tvári a objíme ma tieň a ticho plné zvukov.
To vypadá na nějakou louku
Také si myslím.
“Nechej ty oči ještě zavřené a nepodváděj!”
“To dělám jen občas.” Místo odpovědi mi v uších zazní jeho potutelný smích. Jemně mě popostrčí a zavře za mnou dveře.
Chvíli jen tak stojím a nasávám vlhkost vzduchu do které se mísí vůně damaškové růže. Usměji se a na malý okamžik se ocitnu v Turecku na tržišti, kde přičichám snad ke stovce vonných esencí, než konečně najdu tu pravou. Slastně se té růžové vzpomínce zasměji a natáhnu ruce před sebe, abych se zavčasu vyhnula umyvadlo, a ještě jeden krok… a vzápětí se už celé mé promrzlé tělo noří pod hladinu vody, která je více než horká. Zvuk tekoucí vody mě pomalu ukolébává ke spánku, a tak raději otevřu oči a setřu si pěnu z obličeje. Jsem příjemně překvapená tlumenou září několika hořících svíček, jež vrhají na akvamarínovou stěnu stíny pohupující se vody. Je to jako u moře… pomyslím si a slastně se natáhnu pro sklenici vína položenou na pračce.
To je asi koupelna
Ano koupelna😀
Zhluboka se nadechnu vůně, která se začíná vkrádat do nosu. Vedle mě něco tiše hučí a line se z toho teplo. Otřu si ruce. Suché a přesto špinavé. Miluju zabořit ruce do sypké bílé směsi a když hotová hmota klouže mezi prsty. Vůně koření se line celým domem. Nejlepší je zvuk při půlení a řezání hotového produktu. Celý proces je jako terapie. S křupavým koncem.
To bude asi pečení chleba
Kuchyň
Hluk všude kolem. Jak by také ne, děti jsou hlučné odjakživa.
Kousek ode mě stojí skupinka pubertálních dívek a za zvuku hlasu jakési zpěvačky vykřikující stále dokola „sigma, sigma boy“ se na střídačku hlasitě smějí. Z druhé strany slyším partu kluků, jak si, kámo, povídají o tom, co budou dělat odpoledne. Pařit, kámo.
Na silnici zastavuje auto: „Tak si nastup, Amálko!“ A Amálka běží, dupe nohama jako o závod. Sotva za sebou prudce zabouchne dveře, slyším hluk motoru dalších přijíždějících aut. Je zkrátka čas „po o“. Zvuky motorů se mísí s hlasy štěbetajících dětí.
Jemně fouká svěží letní vítr, listy lípy zasazené k výročí vzniku republiky tiše ševelí. Blíží se prázdniny, zpívají tiše.
Mateřská škola, hlavně podle toho “po o”
Základní škola. „Po o“ chodí děti z družiny (+ puberťáci před školou). :-)
To se mi moc líbí! Škola, kámo! 😁
Většinou sem chodím jako jedno z posledních, Překvapivě. Vždycky chodím pozdě a jsem překvapená, že jsem ještě nepřišla až po zvonění. Ne, že by to zvonění bylo slyšet. Kromě hluku, který tady je neustále, nikdy neuslyším zvonění hlavně proto, že už čtyři roky nezvoní. Když se přenesu přes hluk konverzací, které jsou zábavné jak politické debaty, uvědomím si, že se tady nedá dýchat. Plíce mi možná fungují, ústa vstřebávají ten malý obsah vzduchu, který je dýchatelný. Nevím jak je vůbec možné, že se tady nedá dýchat, když jsme tady jako první. Ale ani mě to nepřekvapuje smrad je tady už od prvního dne co jsme se vstoupili a jakékoli pokusy o jeho odstranění jsou marné. Smrad se mísí se směsicí deodorantů a parfému, z jejichž kombinace se mi dělá špatně. Přála bych si aby mé smysly ráno vnímaly sůl a zvuky narážejících vln a písek, jehož částečky se pohybují podle pokynů větru, ale skoro celý rok vnímají pohyby, hlasy, pot a vůně lidí, které v nitru duše nesnáším.
Školní třída? :-)
Super. Četla bych dál, vzbudila jsi moji zvědavost!
Myslela jsem si taky školní třída,ale teď vaham kvůli těm pachům a vůním
Stojím tu sama. Nic neskrývám, a přesto jsem před světem schovaná. Kompletně obnažená, ale v bezpečí. Teplo se mi rozlévá po celém těle a prosakuje skrz kůži hluboko do mého nitra. Cítím okamžitou úlevu až rozkoš. Vzduchem se line vlhkost a postupně zaplňuje celý prostor kolem. V nose mě šimrá jemná vůně citrónu – je svěží a nabíjí mě energií. Oči mám pevně zavřené, hlavu mírně zakloněnou. Jsem v Nebi, a přece stále na Zemi.
Sauna?
@Michaela Jasenská — Jste blízko, ale tento prostor je běžnější než sauna. ;-)
Taky jsem tipovala saunu :) Prozradíte, co to je?
Je to sprcha ;-)
Jezdím sem už celou věčnost, protože vím, že tu v noci na nikoho nenarazím. Možná na srnku nebo kance, ale srnku vylekám a před kancem ujedu.
Zmáčknu spojku, zařadím a přidám plyn. Lehce, abych zadní kolo úplně neutopila ve vlhké zemi. I tak krátce proklouzne. Pak se chytne. Rozjedu se klikatící stezkou mezi stromy. Doleva, doprava. Pokaždé se mi zadní kolo dostane do smyku a cítím, jak mi bláto máčí záda. Vnímám příjemné chvění ve stehenních svalech, stupačky pod nohama vibrují jako tětiva luku.
Někdy si představuju, že stačí jeden drobný pohyb zápěstí – a napálím to přímo do stromu.
tohle se mě dotklo :-) tohle mám taky v sobě.. a byly i doby, kdy se zavřenýma očima s rukama odevzdaně dokořán
Vzduch voní jarem – rozkvetlými lípami a vlhkou svěžestí země zalité deštěm. Pod nohami cítím jemnou trávu. Mé kůže se dotýkají hřejivé paprsky slunce a s volnými vlasy si pohrávají závany svěžího vánku. Udělám krok dopředu a pod nohami ucítím hladké oblázky a písek. Slyším klidné šumění vody, které náhle naruší hlasité zatroubení vlaku. Už se blíží, brzy projede po mostě nad řekou. Ještě několikrát zatroubí a je fuč, drnčení kol na kolejích se vzdaluje. Zase je klid, řeka šumí a ptáci zpívají.
Dobrý kontrast vlak a tichá příroda👍
Sedím na okraji a nohy zanořím do vody. Brrr, voda teplejší nebude, s tím je nutno se smířit. Několikrát se nadechnu a vydechnu. Nasávám vzduch okořeněný chlorem. Kéž bych mohla dýchat svěží horský vzduch pod širým nebem nad chladným jezerem. Zpět do reality. Nakláním se a padám do hlubin. Rozrážím je smělými tempy, kopu nohama a pluji až na dno.
Je tu zvláštní pach. Nepříjemný i příjemný zároveň. Pach vsáklého nervózního potu, moči, mrtvých myší, pach zatuchlosti, starých věcí.. a zároveň vůně levandulí, projeté nafty a instantního jídla od Vitany. Celý prostor se mírně pohybuje v rytmu mé chůze. Skoro jako bárka na mírných vlnách. Jako bych chodil opilý, nebo byl opilý prostor okolo mne. Na chůzi reagují i zvuky. Každý krok doprovází jemný cinkot příborů, neuklizeného nádobí ve dřezu a taky pohotovostní slivovice, která zvoní o kov hasícího přístroje. Namáhané sukovité dřevo občas tichounce zapraská, jen aby dalo najevo, že nechce být v tomto popisu opomenuto
Oči zavřené, mozek ještě na noční směně. Budík pípá s nadšením sériového vraha. Cesta naslepo začíná – koberec mazlí nohy, parkety tiše skřípou, a dlažba? Ta dává jasně najevo, že zahřívání není v popisu její práce. Kdesi ve stínu cvakne konvice. Vzduch voní jako slib, že dnešní kafe nebude zrada. Rychlá facka studené vody do obličeje – ranní rituál nebo mírná forma sebetrestu? Skřípnutí dveří ložnice oznamuje, že den už oficiálně začal. Z otevřeného okna se line chlad, svět si zase pustil klimatizaci. Venku prší – kapky bubnují o plechový parapet a vítr je žene až na balkon. Ranní cigareta držená v levé ruce, káva v pravé, mezi kapkami deště a kapkami pochybností. Další den. Další kolo téhle podivné hry zvané život.
Já nevím :) Chvíli to na mě působilo jako jídelní vůz…
Opuštěný houseboat nebo vyřízená plachetnice?
Jako bych chodil opilý, nebo byl opilý prostor okolo mne. Krásne napsané.
Nosu se mi dotkly drobounké tyčky. Setrvaly pár vteřin a zmizely. Vzduch je tak břitký a svěží, že z toho příjemně brní kůže. Dýchám tu voňavou čistotu a její konejšivý chlad se mi rozlévá v mysli i po těle jako živá voda.
Prostupuje mne zvuk života, mnoha tvorů, malých a sem tam i větších, kteří ta místo sdílejí i se mnou. Nejsem pán stvoření, zde se stávám částečkou všeho na světě, jako když kosmonaut z výšky uviděl planetu a pocítil sounáležitost se vším. Je v tom pocit majestátnosti z tajemství života, ale i obrovská pokora, protože kdybych zde padla už navěky na zem, vsáknu se do měkkého koberce a tisíce malých uklízečů mne ulíbá k nekonečnému klidu za to, že jim předám vše užitečné sama ze sebe.
Duše mi zde poletuje zeleným ovzduším, volně, svobodně, lehce, vše je opravdové. Tam, kde se zdržuji většinu dne, je vzduch upravený a prostředí kolem umělé, podlaha tvrdá a nepropustná, do té bych se nevsákla! Zdejší místo je vším, čím to druhé není. Zde jsem život sám, tam jen živý kousek mezi mrtvými věcmi.
Stojím tu.
Je to 30 let, kdy jsem tu stála naposledy. Naskočí mi husí kůže a do očí se mi hrnou slzy. Tak je slastně zavírám. Nostalgie. Vzpomínky.
Je tu ticho. Nikdo tu není. Slyším jen lehké šustění drobných lístečků okolních stromů, se kterými si pohrává letní vítr. Do zátylku mě hřeje podvečerní zapadající slunce, které má stále svou sílu. Do nosu mi stoupá omamná směs. Sladká vůně leknínů, která se misí s esencí okolních borovic. Do toho se o slovo hlásí trpkost zralých klasů pšenice z nedalekých polí. Na jazyku mi ulpívá zemitost tlejicího listí, bahna a písku smíchná s nádechem rybiny.
Bože! Jak já tohle místo miluju.
Udělám pár kroků vpřed a nechám si osvěžit svá chodila po celodenním chození. Je to jak kouzlo. Dotek chladné vzpruhy způsobí, že mou myslí začíná prostupovat dávná ozvěna zvuků. Od radostného výskání dětí přes hlasité šplouchání vody až po desítky překrývajících se hlasů. A nos opět zažívá extázi z toho nejlepšího parfému na světě. Základ tvoří Nubian, to je tón, který vydrží celý den. Hlavu tohoto parfému tvoří pach gumových nafukovacích hraček, lehce zatuchlých ručníků a plavek. Srdce tvoří chuť sladkých třešní nakradených u souseda na stromě, jejichž skvrny se nacházejí na ulepených tvářích, vlasech a bílých tričkách, kam se utírají ruce.
Pomalu otevírám oči a nechávám doznít koktejl všech vjemů a emocí. Cítím, že mé srdce překypuje láskou a jemně pulzuje.
Usmívám se. Mona Lisa by mohla závidět tu blaženost.
Jen ty slzy nepřestávají téct……
venkovský rybník ?
Jj. Rybník za městem, který byl v mém dětství plný života. Teď je úplně zarostlý.
Jen co jsem se vyhoupla na poslední příčku a rukama se zachytila dřevěných prken, posadila jsem se na okraj a zahleděla se ven z „okna”, kterým jsem se sem dostala. Stočila jsem pohled zpět a postavila jsem se. Kvůli slunci, které vytrvale pražilo venku, tu bylo hrozné horko, ale dalo se zde najít vše možné i nemožné. Stačilo udělat dva kroky po dřevěných prknech a zakopla bych o hromady krabic a neurčitých kusů zabalených fólií do podoby pavoučího kokonu. Skutečných pavučin bylo ostatně všude kolem dost, ale nebýt jich, nejspíš by se tu uhnízdily vosy nebo podobný hmyz, a tak jsem za krajkami obsypané trámy nad hlavou byla vlastně vděčná. Nyní mě ale zajímaly všechny ty poklady, co se ukrývaly v tisících beden všude kolem.
Objevování pokladů na půdě :)
Tohle. Se. Nepovedlo.
Věděla, že to je špatný nápad, už když na ten sraz vyrážela. Od té doby, co se jí před čtyřmi roky narodila dcera, se lidem záměrně vyhýbá. Potřebuje samotu, ticho a klid. Tak proč ji proboha napadlo vyrazit mezi úplně cizí lidi?
Po hodině utrpení se omluvila a vytratila se z kavárny. Prošla pod krokodýlovým břichem a za pět minut už byla na náměstí. Vyčerpaně se zabořila do plážového lehátka. Natáhla si nohy a jen tak seděla. Pozorovala smečku dětí, která s vřískotem obíhala kašnu a nechávala otisky mokrých tlapiček na slovech básně, které kašnu obtáčejí. Napadlo ji, že kdyby tady byl sám básník, určitě by jen spokojeně špitl: voda má.
Cink! Líně plynoucí potůček myšlenek jí přerušila šalina, která zrovna míjela hlouček turistů, zmateně zírajících na jednu z místních obscénních pamětihodností. Pousmála se. Vlastně si po těch letech pořád není jistá, jestli se jí ta naleštěná černá věc líbí, nebo ne. Co už. Sáhla do batohu a vytáhla z něho Dvě věže. Spokojeně je otevřela na první stránce. Čekala ji hodina nerušeného klidu uprostřed rušného náměstí. Hodina v plážovém lehátku na dlažebních kostkách. Hodina vytoužené samoty uprostřed nejlidnatějšího města široko daleko.
Naše nádherné Brno, že? Krásné!
Svoboďák :-)
Cesta ze Zelňáku přes Brněnského draka na Svoboďák :)
Sedím pod majestátním ořešákem, který vrhá stín a zároveň odhání mouchy. Jen díky němu je tu během vyprahlého léta příjemně a můžeme sedět venku. Houpu se na vrzající houpačce a vychutnávám si tu dopolední klid. Všichni jsou zatím schovaní uvnitř, popíjí ranní kávu a sledují televizní maraton. Toulavá kamera. Objektiv. Kalendárium. Nedělní svatá trojice mé rodiny.
Pozoruji naši polorozpadlou chalupu a cítím sálající chlad z vlhkých zdí. V létě je tak příjemný. Od chalupy vede křivá zídka, kterou jsme před lety postavili vlastníma rukama z plonkovních cihel. Zídka vede kolem venkovní koupelny, což je prakticky vana připojená k barelu. Vodu nám v něm ohřívá letní slunce. Během parných dní je voda tak horká, že vás ještě více rozehřeje, než ochladí. Vedle letní koupelny stojí cihlová udírna zaházená dřevem.
Obdivuji prazvláštní kompozici všude kolem rozházených věcí. Náhodný kbelík, tu a tam nějaké nářadí, holínky či rukavice na zahradu. Uprostřed všeho chaosu se tyčí cihlové tábořiště, kde si opékáme špekáčky do zbláznění. Slyším hlasy. Kalendárium skončilo. Tak na zahradu a jde se pracovat.
Odhrniem záves, slnečné lúče ma pošteklia v očiach. Prach mi udrie do nosa. Na zemi zazriem akýsi predmet, opatrne ho zdvihnem. Prstom pošúcham po skle, odlupne sa hrubá vrstva pavučín. Zazriem tvoje oči.
„Babička,“ vzlyknem. Posadím sa.
Bus na cng pohon sa krátko a počuteľne lúči za zákrutou. Čakám, kým utíchne dupot cudzích nôh po kovových platniach. Pozorujem dlhočizný povoz, ktorého rebriny sú oranžovým odleskom lámp. Posledné kačacie pristátia čeria hladinu, ale kvapky sa len skĺznu po ich perí. Stovky priehlbiniek kopírujú rozjatrené dno. Nad hlavou sa do seba vpíjajú protizvuky. Netopiere sa šplhajú po stenách medzi modrastým blikaním. Z druhej strany vietor preskakuje gaštanové stĺporadia. Závan vlhka ma vytrháva z polospánku nad cigaretou, ktorú opúšťajú dymové sily. Riečny chlad mi stavia chĺpky do pozoru.
(myslím, že to nie je náročné určiť kde a kedy :)
Tipnul bych si promenádu ;)
Most nad večernou riekou
Studený, mrazivý vietor sa votrel do nosa a prešiel až do pľúc. Šmýkam sa po mäkkej bielej podložke. Zrýchľujem, vietor fučí a zahrýza sa do líc. Zastala som a pozerám sa pred seba. Vyzula som si lyže a prechádzam smerom dopredu cez hŕbu snehu. Prepadávam sa až po kolená a cesta je namáhavá. Došla som k výhľadu na Vysoké Taury. Okolie je nádherne pokryté studenou, mrazivou pokrývkou. Všade naokolo sú zjazdovky, ale tu sa v mohutnosti hôr strácajú. Prestávam počuť ruch – ruch lyžiarov, ruch ľudí, ktorí sú okolo. Strácam sa v pohľade na monumentalitu. Začalo byť ticho a len vietor jemne šuští. Dedinu mám ako na dlani, akoby mi tam ležala. Podlhovastá línia medzi horami. Pri pohľade na ňu sa vraciam k ruchu lyžiarov. Zaujímavé ako sa tento mihotavý svet nezaujíma o to čo sa deje dole. Akoby tieto svety ani nesúviseli a nadmorská výška je ten element, ktorý ich oddeľuje.
Tu výrazne cítim svoje limity, akoby mi nestačila slovná zásoba. Asi to tak aj bude :)
Tatry! :)
Taury :)
Tady vždy cítím sílu rodu, odkaz dějin, pýchu a obdiv nad tím, co jeden člověk dokázal vymyslet a jiní zrealizovat. Jak svůj neutuchající zájem o vlastní zem dokázal přetavit v nádheru přetrvávající staletí. Místo, kam se všichni vrací. Místo, které připomíná zručnost a mistrovské dílo z dob dávno minulých, překvapuje nadčasovou technologií, které neublíží ani voda, ani vítr, ani čas, snad jen člověk dokáže ničit takovou krásu. Místo, které připomíná porážku vzbouřenců, kteří bránili svou zem, ale i slavné vítězství proti cizákům ze severu. Místo, které dodnes patří slavnému průvodu. Místo, ze kterého jsou vidět důležité stavby našich dějin. To místo mě vždy naplní chloubou a pýchou, úctou a obdivem. Přežilo staletí a v každé době mělo své prohry a svá vítězství. Nenajdu druhé takové. V něm je chlouba věků i odkaz budoucím. I když klapot koňských kopyt a drnčení kočárů vystřídaly jen ozvěny lidských kroků a hlasů roztodivných jazyků, jedno se nemění. Slyším tu tóny slavné symfonie, vzpomenu všechny, jež tudy prošli a vzdám hold a díky všem, kteří se o tu slávu zasloužili.
Sluneční paprsky mi přes zavřená víčka kouzlí ve vnitřním zraku duhové obrazy. Teplo mne objímá svou sametovou náručí a líbá světelnými polibky každý kousek mojí nahé kůže. Rozplývám se v monotónní, šumivé serenádě, opakující zdánlivě stále stejné akordy, šum zesiluje a zase slábne. Sem, tam, sem, tam… Pozvolna rozpouštím svou mysl a nechávám se unášet do spánku, jiných světů, nekonečna, věčnosti.
Pláž?
Yes🤓 liduprázdná
Rychlé kroky, kolečka kufrů a tlapky psů. Píšťalka, houkání lokomotiv, hlášení odjezdů, příjezdů a zrušených spojů. Přepálená kytara a další aspirující Ed Sheeran zpívá Hallelujah. Další světové jazyky se mísí s angličtinou, rychlý sled útržků hudebních klipů – zas někdo na TikToku bez sluchátek – nadšené vyprávění i odsekávání do telefonu, protože “mi na poslední chvíli změnili nástupiště”. A horko, dusno.
Závan čerstvého vzduchu, sladká vůně pocukrovaných koblih a do toho hranolky z Mekáče. Za nedlouho bubnování deště na střechu jako by teď mělo pršet 40 dní, ale to se jenom zdá, střecha je stejná jako v naší ZUŠce, kde každý déšť zněl jako biblická potopa. A tak je mi tu zase 7 a čekám na vyzvednutí po výtvarce. A na ty hranolky.
Nádraží?
Jemné zatlačení ze strany, pachuť osvěžení, kterou člověk jednou za čas potřebuje. Teď trochu silnější tlak zepředu, spirálou kolem dokola. Bez problémů to ustojím. Nic nevidím, přesto cítím tu specifickou velkost a malost tohoto prostoru. Stísněnost i nekonečnou volnost — záleží pouze na co se soustředím. Pravým uchem zdánlivě nevinné šimrání řeky městského života, levým vzdálený koitus dvou kovů v pravidelném rytmu. Kdesi zapráskání zanedbaného spalováku, bublání nadržených holubů, elektrizující vůně davů z květináčů, opatrné očichávání osamoceného čmeláka, rozlučka se sluncem, zbloudilý miligram spáleného nikotinu. Relax, osvobození. Vím, že ještě můžu udělat dva kroky vpřed. Vím, že můžu i víc, že mě to dál nepustí. K tomuto místu mám hluboký respekt. Můžu všechno a nemusím nic. Svět může pozorovat mě a já můžu pozorovat svět. I se zavřenýma očima. Z výšky.
Věž/vyhlídka?
Ahoj, tak už spěchám se včerejším kilometrem. Bohužel včera jsem to nedala, tak dnes běžím dva.
Je to lehce narychlo, což mě moc mrzí, ale ségra to poznala spolehlivě, takže tak hrozné to být nemůže.
Jen jsme dnes dorazili na celostátní olympiádu z češtiny a nasypali nám na hlavu strašně moc věcí a stresu z prvního úkolu, takže ač mě to mrzí, že tomu nemůžu věnovat odpovídající čas, aspoň krátce to zvládnu.
Ale to je jedno, už jsem tu s tím popisem :-)
Sejdu po schodech a zastavím. Obklopuje mě horký letní vzduch a vůně z blízké kuchyně, kde už se vaří první večeře. Kolem ucha mi proletí včela, doufám, že ne vosa. Pod nohama cítím nerovnou cestu a kameny, které jakoby sem někdo naházel jen tak nazdařbůh, ale nevadí mi to. Mé srdce je plné radosti a natěšení, po roce jsem tu totiž znovu a čekají mě nové krásné zážitky! Nejlepší část létních prázdnin je tu! Naproti už mi běží kamarádi, kteří už dorazili. Konečně jsem tady.
Letní tábor?
Klapnutí pantů v té směsici zvuků sotva postřehnu, ale otevřenými dveřmi vpluje dovnitř závan chladného podzimního vzduchu. Venku asi prší. Pes, který dveřmi právě prošel se hlasitě oklepe a známka na jeho obojku zacinká jako měšec dukátů. Někdo se blíží ke mě, parkety vržou v pravidelném rytmu. Z přemítání o počasí mě vyruší vůně kávy a cinknutí šálku o podšálek. Natáhnu ruce před sebe a opatrně šátrám po svém nápoji. Přejedu po hrnečku prsty a s podivem zjišťuji, že nemá žádné ouško. Hladká glazura u horního okraje postupně přejde v drsný, neopracovaný kus keramiky. Obejmu šálek oběma rukama a nedočkavě si ho přisunu k puse. Napěněné mléko mi na horním rtu vykouzlí knírek. Když mi na jazyk připluje první molekula kávy, podvědomě se zašklebím. Nesnáším tohle nakyslý kafe, kterýmu místní hipsteři říkají „výběrovka“. Ale stejně mě to do týhle kavárny vtáhne pokaždý, když přijedu do Brna. Protože k zbláznění miluju to vrzání parket. Připomíná mi byt mojí babičky, který byl jen pár set metrů odsud. Přesně takhle tam vrzaly parkety a v noci mě pootevřeným oknem budily šaliny.
Trochu mi v tom proudu vadí ten blesk s hejtem – vůně kávy, svůj nápoj, nedočkavá molekula kávy, pak hnusné hipsterské kafe :-(
Vůně orientálních vonných tyčinek je všudypřítomná. Přestože je mi tak známá, stejně si jako první všímám jí a zhluboka se nadechuji. Je exotická, uklidňující a prostupuje vším.
Je tak silná, že přehlušuje zápach staroby a prachu. Přestože to tu den za dnem opečovávám, ty kouzelné staré předměty jakoby byly magnetem pro prach.
Přejedu prstem po nádherných kyvadlových hodinách, které mi tu dělají společnost celou věčnost. Dřevo je hladké, do nejmenších detailů propracované.
Vedle nich je sbírka porcelánových talířů. Mají na sobě orientální motivy, neznámé květiny a postavy žen v honosných šatech.
Působí to jako antik…
přesně tak ;)
Ležím a dlaňami hladím zamatovo hebký gauč. Pripadám si, akoby som odpočívala na machovej posteli, ukrytej hlboko v lese. Je to neuveriteľne príjemný pocit – jemnosť pod rukami, pokoj v tele. Pomaly sa vnáram hlbšie a hlbšie, akoby ma ten mäkký povrch prijímal do seba.
V krbe ticho praská oheň a do nosa mi stúpa vôňa spaľovaného dreva – hrejivá, upokojujúca. Z diaľky ku mne dolieha vtáčí spev, mieša sa s arómou ihličia a lúčnych kvetov. Vedľa mňa niekto otáča stránky knihy, zvuk papiera je nežný ako šepot.
Postavím sa a vykročím. Každý krok vnímam – pod nohami cítim drsnú štruktúru podlahy, ktorá ma uzemňuje. A predsa… mám chuť lietať. Cítim sa slobodne, ľahko, radostne.
Z pravej strany ku mne dolieha šum tečúcej vody a cinkanie riadu. Vzduchom sa šíri vôňa čerstvo upečenej jahodovej bublaniny a čaju z materinej dúšky, ktorú niekto nazbieral s láskou.
Po celom týždni dokonalý oddych. Ticho, ktoré lieči. Všetko je presne tak, ako má byť.
Chalupa?
Áno :) práve som tu…
Tak moc zdravím! ;)
Místností se line vůně cedrového dřeva lehce prostoupená kapkami limetky. Z reproduktoru je slyšet tichá relaxační hudba, která mě uklidňuje a já cítím, jak mi pomalu po mých nahých zádech stékají kapky potu. Teď právě mě ovanula vlna horkého vzduchu. Znovu a znovu v rytmickém tempu stále se opakující vlhký závan. Cítím pod sebou mokré prostěradlo a slyším syčení vody na rozpálených kamnech. Nikdo nemluví, a přitom vnímám občasné skřípání a vrtění se ostatních, kteří tu jsou se mnou.
Sauna? Brrr…
je to tak :)
Brrr ještě jednou :)
Jak zvláštní klid, který cítím v každé buňce svého těla. Možná je to tou pronikavou vůní, přibližuje se ke mně, sílí a vábí. Vzpomínka na dětství, strávené v maminčině zahradě mezi stromkovými růžemi. Vzpomínka uletěla. Teď natahuji ruku a už mnu v prstech hladký okvětní lístek. Trhám ho na dva kusy a zvědavě ochutnávám. Je to jako když žvýkáš naslabo nakrájenou nesolenou kedlubnu. Fuj! Teď už vím, k růžím se jen čichá! Slyším nad hlavou šustění listů velkého stromu a když napnu uši víc, mohu se zaposlouchat do včelího brumenda. Kolik asi těch drobných pilných hmyzích dělnic tvoří tenhle medový akord?Kdo by to počítal! Do zad se mi v jednu chvíli opřelo podvečerní slunce a příjemně zahřálo týl i záda. Teď tu muselo něco proletět, protože vzduch se zvířil, zchladnul a zastudil nejvíc ve výši mé hlavy. Vzdálené vrkání v prozradilo hrdličku. Někde tady má asi hnízdo a volá na samečka. Slabé čiřikání odkudsi zprava je nejspíš zpěv jiřičky nebo to byl špaček? Našlapuji měkce, bosýma nohama prozkoumávám každý centimetr trávníku. Nejspíš už se na něj snesla večerní rosa. Příjemně mi chladí rozpálená bosá chodidla. Je to fajn, že léto je už konečně tady!
Je to místo, kde je vám moc dobře, hřeje vás teplo léta a ve vzduchu voní dobrodružství.
Je brzy ráno a na stole stojí hrnek kakaa a babiččiny vdolky s povidly. Voní tak úžasně, že se mi sbíhají sliny. Starý stůl pokrytý bakelitovým ubrusem, židle, co se viklá, hlavně se na ní nehoupat. Umakartový kredenc, v jehož horní polici je plno hrníčků, každý jiný, a taky pár fotek, když jsme byli malí. Voní zde dávno zapomenutý čas, kakao, dědova kolínská, když se v neděli dává do pucu a chystá se jet na kole do místní hospůdky. Babička ho vyprovází a dává mu drobné na dvě pivka. Na dvoře kokrhá kohout, mizera, už od šesti od rána a vám se tak nechce vylézt z peřin. Když už se vám konečně podaří kolem desáté otevřít oči a vstát, cítíte, jak tu voní něco jiného. Tipujete, co je to. A sakra, není slyšet kohouta. Teď už asi „šlape nudle“ v hrnci. Zhltnete dva vdolky a studené kakao, sbalíte si plavky a kolo, zamáváte babičce a slíbíte, že budete do večeře doma. Jak jinak, jsou prázdniny.
Ráda bych si sedla. Smůla. Alespoň ten těžký batoh sundat ze zad. Drc. Pardón, pardón. Postavím si bágl na nárt pravé nohy. Proč jen jsem si brala tu dvoulitrovku s vodou. Poloviční by mi stačila, stejně nemám šanci se napít. Kdosi mi funí do ucha, tak se snažím natočit hlavu jinak. Z druhé strany zase nasaju přeslazenou vůni levného parfému. Není kam utéct. Začínají mě brnět nohy. Je tu vedro k zalknutí. Kolem mne nikdo nemluví, ale z dálky slyším tlumený rozhovor. Asi nějaká mamina ukazuje zvídavému dítku cosi za oknem. Zpomalujeme. Zastávka. Typický zvuk otevíraných dveří. Konečně trochu čerstvého vzduchu.
To je skvělé.
K poctě už jen pocítit nasolený ocet s potem, vůni prošoupaných sedaček naložených v patině let, hromádku všech zadků v plechovém skleníku, ze kterého není úniku… :-D
Stojím na místě, které už hodně pamatuje. V minulosti i tramvaje a dnes davy turistů. Ráno je místo klidné, na podzim se dokonce touto dobou halí do mlh. Je ikonou města a přestože je v centru dění, je spojeno se zvláštní nostalgií. Lze z něho totiž sledovat nádherný západ slunce. Jednou v roce dokonce slunce prochází skrz věže, které se tyčí k nebesům. A poté nastává večer, kdy zde pouliční lampář rozsvítí světlo a romantická atmosféra je tímto naplněna.
Karlův most?
Ano
Ležím ve tmě, nevím, kde jsem, ale cítím hlínu, květiny a dřevo – zvláštní směs, jako bych byl někde v zahradnictví, spojeném s truhlárnou, což mi přijde jako absurdní představa.
Vzduch se ani nehne, ale dřevo voní jemně a měkce, tu vůni mám rád už od dětství. Nasávám ji plnými doušky, stejně víc než nosem ničím jiným hýbat nemůžu, ten prostor je poněkud stísněný.
Ehm, to by mohla být rakev…
První, co si pamatuju, byl chlad a ten pocit, když jsem stála ve sněhu, držela zmrzlými prsty za ruku svou lásku a souhlasila, že tohle je to pravé místo.
Stále si to myslím…
I přes deku cítím prostor mezi příčkami palet, na kterých ležím. Slunce mi dopadá na zavřené oči přes listí ořechu, který tiše šumí ve větru. Vůně uhlí a čerstvě posekané trávy se line líně kolem.
Cítím každý kus sil, které jsme v tomhle místě nechali. Jediné místo, kde jsme se nikdy nehádali… naopak… tady víme, proč jeden druhého milujeme.
Země jemně vibruje, když kolem projíždí vlak. Hluk a skřípění brzd jsem už dávno přestala vnímat. Jen cítím… cítím stín, který na mě dopadá, když mě někdo chytá za ruku a zvedá, ať jdu pomoct – a vlhký čumák, který se o mě otírá, aby na sebe upoutal pozornost.
Zahrada?
Je tomu tak :)
Ležím na zádech, zavřené oči. I tak cítím že se mihl nade mnou stín. Pták? Nechci oči otevírat. Tak poslouchám. Letadlo? Ne, to bych slyšela zvuk jeho motoru, který mě tak uklidňuje když jsem na zemi.
Slyším z dálky děti, jak výskají, pokřikují, smějí se. Slyším jak šplouchá voda. Občas děti zavolají „mamíííííí“. Už už se zvedám, ale pak si uvědomím že jsem tu sama. A poslouchám dál. Ozvou se jim jejich maminky. Slyším hudbu od stánku s občerstvením. A teď dokonce cítím gril. Voní tu pečené maso. A opalovací krém. A borovice, do kterých se opírá slunce. Voní tu léto.
Je příjemné cítit na kůži slunce. Krásně pofukuje. Borovice se nepatrně vlní. Ještě chvilku si nechám zavřené oči a budu si užívat tu zvláštně příjemnou nejistotu, že nevím co se děje okolo mě.
Přírodní koupaliště, možná nějaký rybník nebo jezero…
Jezero Lhota
Původně jsem chtěla popisovat kavárnu, ale to mi přišlo jednoduché. Tak jsem si vybrala méně běžné místo. Jsem zvědavá, jestli ho poznáte:
Chvilku trvá než se naladím na atmosféru toho místa. První mě v nose zašimrá pach potu. Úklona u vchodu směrem ke kamize a pak už můžu vstoupit. Venkovní svět je zapomenutý, soustředím se jen na sebe.
Pozdravím kamarády, chvilku si popovídáme, ale pak se postupně rozprostře úplné ticho. Posadíme se do řady, pozdravíme se úklonou a začne rozcvička. Naše rozcvičky většinou probíhají také v tichu. Jsem na to už tak zvyklá, že když cvičím někde jinde a u rozcvičky se mluví, tak mi to vlastně vadí. Ruší mě to v naladění se na své tělo. Protože je cvičení na začátku pokaždé stejné, dává mi to šanci cítit, jak na tom zrovna dneska moje tělo je.
Dvě hodiny utečou jako voda. Někdy se mi stane, že jsem unavená a mám pocit, že nezvládnu pokračovat. To mi pak pomáhá se zaměřit jen na svůj dech a další pohyb a po nějaké době zjistím, že už je to najednou lepší. Vždycky mě překvapí, že toho zvládnu víc než si myslím. Za ty roky jsem se naučila hledat hranici toho, co dokážu a chvíli na té hranici zůstat. Chce to trpělivost. A taky odhodlání. Někdy to bolí. Ale stojí to za to, protože jsou to skvělé lekce v pokoře. A ta se hodí vždycky.
Tělocvična/sokol/posilovna – něco takového… ;)
Skoro. Je to dojo, konkrétně aikido dojo:-)
Dodžó.
Jé, děkuji za opravu. Moc si toho vážím. Používala jsem anglický přepis.
Myslím, že to nebyla oprava, ale tipování místa (a evidentně správné) ;)
Našlapuji do měkkého. Tvrdou, udusanou hlínu střídá mech. Šimrá mě ostřice a kapradiny otírající se o lýtka. Postupně zesiluje bublání a místo červnového horka mě objímá příjemný chládek jako bych sestupoval do kamenného sklepa. Nechápu, jak může pár metrů udělat takový rozdíl. Tohle místo má svoje mikroklima. Slyším žbluňknutí uvolněného kamene, na který jsem došlápl. V korunách buků, které rostou po úbočí kopce, šumí lehký vánek. Plesk. Plesk. Plesk. Podle zvuků poznávám, že jsem se dostal na pěšinku, která je po několikadenních deštích rozblácená.
Cítím nezaměnitelnou lesní vůni. Sehnu se a ponořím ruku do potoka. Málem ucuknu, jak je voda studená. Přemůžu se a zvednu ze dna oblázek ohlazený erozí. Přejíždím po něm bříškem palce, připomíná mi kuličky, se kterýma jsem si jako kluk cvrnkal. Ščách! Do potoka přímo přede mnou skočila naše fenka. Do pootevřených úst mi dopadla kapka vody, která mě překvapí svou chutí. Je sladká. Přesněji řečeno, chutná lehce nasládle. Další kapky vody mě studí na odhalených pažích a lechtají mě, když stékají dolů.
Lesní mýtina?
Roklinka.
Krásné, tam bych chtěla být.
Každé leto a zimu prichádzam na toto špeciálne miesto, ktoré sa viaže s mojím detstvom a jedinými krásnymi spomienkami naň. Keď som si sadla do kresla , ktoré jemne vŕzgalo pod mojimi rukami , drevené lakované operadla na ruky a drevené krátke nožičky dodávali tomu nádych nostalgie .Vždy keď som vstala jemne zavŕzgalo , akoby mi chcelo naznačiť neopúšťaj ma. Ako malá som veľmi rada behala po tom čarovnom mieste z vŕzgahúcimi parketami a šmýkala sa na behúni, ktorý sa zľahka kĺzal po ich navoskovanom povrchu . Vždy v ktorúkoľvek hodinu zaznel dunivý zvuk kolies a pravidelne vypuštanie pary z komína vlaku, kdekoľvek som bola okamžite som sa rozbehla a behúň ma doslovne ako lietajúci koberec odniesol k balkonoým dverám a ja som s chichotom ukazovala na prechádzajúci vlak. Ten zvuk kolies má budil aj uspával, milovala som to , kým to čarovne miesto nezmizlo navždy preč. Potom už nikdy nič nebolo ako predtým. Čarovne miesto niekto vytrhol z mojej detskej duše , už skoro pred 18 rokmi a už som sa tam nikdy nemohla vrátiť. Nebolo , ale preto , že by som sa stala dospelou…. Jednoducho prestalo existovať….
Nějaký dům/byt u železnice…
Áno , bola to konkrétne obývačka ,s ktorej sa dalo ísť na balkón. A popred panelák.asi 100 m boli koľajnice. A byt sa po starej mamy smrti sa byt predal , zostalo len to kreslo v mojej novej detskej izbe. Už uplynie v decembri 18 rokov , čo odišla na večnosť.
Veľmi dobre odpoveď.
Popis není moje silná stránka, nerada ho píšu, nerada hodnotím. Zejména když jde o pocity… Vnímám to jako velmi těžký a individuální pohled. Ale zkusila jsem :-)
Konečně ticho a klid. Sedím v křesílku, které konečně vyschlo po předchozím dešti. Cítím jemný vánek, který si pohrává s mými vlasy a hladí mě po tváři. Cítím podvečerní vůni květin a stromů. Tu umocňuje vůně čerstvě posečené trávy, kterou nechávají sousedi schnout na zahradě. Tady nahoře jsou ale vůně úplně jiné. Jakoby jemnější a přitom stále čerstvé. Do nich si prozpěvují ptáci podvečerní ukolébavky pro své mladé a kočky pomňoukávají a přemlouvají je, aby slétli na zem. Vnímám klid a pohodu, které teď nemůže narušit ani zvuk aut přicházející z ulice.
Terasa nebo balkón?
Ano, balkón.
Stojím na místě, které je ve dne i v noci plné zvuků. Časně zrána vrznutí dveří ohlásí nový den a ve vzduchu zavoní život. Ťapkání tlapiček a šťouhnutí do prázdné misky, nesouhlasné zavrčení a pak vlídná slova prodchnutá vůní psí paštiky. Když se dotknu obyvatele tohoto místa, vysloužím si jeden šťastný polibek a rozverné objetí. Večer se tu nese klidná meditativní hudba a voní čerstvý čaj. Povídání se protáhne obvykle dlouho do noci a až zavrzání křesla oznámí, že se chystáme spát. Ale ani v noci není klid. Otevřeným oknem sem doléhají výkřiky opilců vracejících se k ránu domů. Tehdy už se probouzí i příroda a spousty zpěváčků vítají rozednění. Miluju tohle místo. Ne pro něj samotné, ale pro to, co pro mne znamená.
Domov?
Ano, domov 👍🥳🤩
Poprvé jsem k ní prý jela na saních. Zabalená v zavinovačce, přitisknutá k hrudi mojí maminky. V mrazivém dni klouzaly saně tažené párem koní úzkým zalesněným údolím podél zamrzlého potoka několik kilometrů vysoko v horách. Moje maminka, tou dobou hrdá novomanželka, se k tomuto zážitku ve svém vyprávění často v průběhu života vracela. Je to zvláštní, nemůžu si to pamatovat, ale vždycky mám hřejivý pocit u srdce, když mi o tom vypráví.
Mé první vzpomínky se vážou ke schodům. Stojím dole na cestě, vnímám starý asfalt pod svýma nohama a za sebou slyším zurčet potok. Svět je tajemné místo plné nejistoty, moc se v něm neorientuju, mám svůj vlastní svět. „Musíme nahoru“, slyším říkat maminku a pak vnímám lehký tlak na mých zádech, jak mi pomáhá do schodů. Zdají se nekonečné. Kdy už tam budeme? Dýchám vzduch vonící přírodou. Cvrčci vržou o sto šest a já se šplhám do kopce. Moc mi to nejde. Schody jsou na mě vysoké, z obyčejné hlíny, zpevněné kameny a kulatinou. Zvládám je i po kolenou a pomáhám si rukama. Uf, konečně jsme nahoře. Prý už to bude jen chvilku a jsme vevnitř. Už se těším až si zalezu.
Mnohokrát později v letech stoupám kopcem vzhůru. V hlavě mi běží film a v něm jsou borůvky, hříbky, bylinky, karty, pořádání šnečích závodů. A taky večírky, narozeniny, kamarádi, milenci. Lyže, běžky, tátovy borůvkové knedle a povidlové sádlové placky. Nejvíce však moje rodina.
Vždy to je ona, trůnící v kopci, shlížející do údolí, vonící dřevem a čerstvým nátěrem. Místo rodinného setkávání, provází nás v našich životech více jak čtyřicet let.
I když už s námi dnes není, zdává se mi o ní. A nejen mně. Tak moc se nám vryla pod kůži.
Chata?
Chata 😊
Dobrá práce! ;)
Kolem mě se prohání ledový vítr. Je chladný a studený, jako kdyby se mě dotýkala smrt. Ten vítr s sebou přinesl nechutnou, nasládlou vůni spáleného lidského masa. Pod bosýma nohama se mi rozkládají mrtvoly, honí se krysy, blechy… Slyším ostatní lidi, sténají, když se ozve výstřel, psi štěkají a sápou se po našich modrobílých mundúrech. Kručí mi v břiše, mám hlad jako nikdy předtím.
Ale strach… je všudypřítomný. Ani ne tak obava ze smrti, jako strach z života. Protože tohle je učiněné peklo…
Tohle je teda síla: koncentrační tábor?
Ano, je to koncentrační tábor.
Dnešní úkol mi dal zabrat. S popisy se trápím, nebaví mě je ani číst, ani psát. Ale zkusila jsem to!
Páska mi jemně tlačí na víčka, ale na to, abych přesně poznala, kde jsem, nepotřebuji zrak.
Nejdřív to místo zaregistrují moje chodidla – pod botami cítím hladkost, nezaměnitelnou, studenou a lehce kluzkou. Schody, po kterých stoupám, jsou strmé a hluboké, nutí mě k pečlivému rytmu. Mohla bych je spočítat jen koleny – široké, půlmetrové obry vytesané do struktury prostoru.
Vzduch je hustý, živý. Cítím, jak se lidé kolem mě pohybují, jak se o sebe otírají rameny, jak se jim zatajuje dech. Odněkud z blízka se ozve nezaměnitelné syčení výčepního zařízení, chmelový kousanec mě ostře zašimrá v krku. Mísí se s masitou příchutí klobás a chladnějším, ostřejším pachem – čistým, umělým, ale podivně povědomým. Led. Nemusím ho vidět. Cítím ho. Ve vzduchu. V nervech davu.
Ten zvuk. Nejdřív to hučí – tiché šumění, kroky, náhodné nadávky a smích. Pak se zvedne vlna. Takový hluk, který není jen slyšet – prochází vámi. Hymny. Bubny. Hlasy se mění v hřmění. Teď už není klid, jen vibrace. Každá emoce je zesílena, zrcadlí se. Pokud doufá jeden člověk, doufáme všichni. Pokud si jeden zoufá, proniká to do nás všech.
Tak to si zaslouží potlesk za odvahu! Tipnul bych si zimní stadion…
Zdravím,
zkusila jsem tuto hádanku poslat několika lidem a uhodli, nicméně všichni na takovém místě byli, zároveň ale obecně ne každý člověk toto místo navštívil. Tak nevím, zda se to počítá… :)
Když se vrátím ve vzpomínkách na to místo, vybaví se mi tichá hudba, připomínající tu zurčení potůčku v lese, jindy zase vítr šelestící mezi listy bambusu doplněné o tóny šamisenu. Také mi vytane v paměti kořeněná vůně prostupující celým prostorem, vůně Orientu a Východu. Jako bych tam byla včera, cítím pod prsty drsná vlákna rohože a pod sebou měkkost polštáře. V létě je tu příjemný chládek, v zimě se tu člověk příliš nezahřeje, vše ale vynahradí lehce svíravá chuť jistého nápoje. Je to místo klidného rozjímání, tichého hovoru, jemného cinkání nádobí a zvuku nalévané vody.
Co je to za místo? :)
Tipnul bych si čajovnu ;)
Je to tak :)
Ano, je to kuchyň :) Děkuji za reakci!
Zasílám další cvičení :)
Vstoupila jsem a tiše si vychutnávala atmosféru kolem sebe. Ráda jsem tu trávila čas. Byl slyšet tlumený hovor a řinkot nádobí ze všech koutů v místnosti. Bylo tu horko, ale ta úžasná vůně mi to vynahrazovala. Vůně, která zajišťovala, že se mi okamžitě začali sbíhat sliny v puse.
Tohle je kuchyň, restaurace nebo jídelna :)
Tak to jsem zvědavá, jestli to uhodnete. :)
Od té doby, co jsme nainstalovali odvětrávací komínek, přestalo být zatuchle cítít sušící se prádlo. Je tu ovšem mnohem větší zima, než kdy předtím. Ale ať. Aspoň to tu nesmrdí. Vejdu, zakopnu o kbelík, levou rukou zachytím padající mop a opatrně ho opřu zpátky o zeď. Bokem zavadím o umyvadlo. Pravým kolenem vrazím do židle uprostřed místnosti, na které zařinčí pár odložených talířů. Židle se ani nehne. Kdybych sáhla za ni, nahmatám pár bedýnek od ovoce, a květináče, které se tu skladují od léta. Teď opatrně. Otočka vlevo, takže vstupní dveře zůstaly šikmo nalevo za mnou. Na délku natažené ruky ode mě je už zmíněné umyvadlo. Přímo přede mnou jsou dva na sebe posazené vyřazené botníky, které skrývají mnohé poklady. V horním se povalují mýdla, pasty a kartáčky na zuby, pěna na holení a žiletky, v dolní překvapivě vrtačka, rozbrušovačka, nějaké zapomenuté instalatérské krámy, a různé lahve s desinfekcí. Ruce k tělu, neboť na nejsvrchnější desce horního botníku stojí akvárium a vedle něj velká poloprázdná láhev jaru na nádobí. Úkrok vpravo bude stačit, abych se botníkům vyhnula, a jsem na dalším rozcestí. Napravo ode mě je hromada kyblíků se zbytky malířských barev, dva kyblíčky na kompost, pozor, kdo do nich kopne, ten to bude sbírat, ještě že už jsou položené dlaždice. Krok dopředu, úkrok zpátky doleva. Přímo přede mnou jsou vyštosované na sobě dvě staré sektorové kostky, to jsou takové kusy nábytku z dřevotřísky, co se prodávaly v osmdesátých letech. Dřevotříska je těžká a tady navíc bude vlhká, takže není radno nechat si ji spadnout na nohu. Obejdu-li kostky zprava, v horní z nich nahmatám bedničku od ovoce plnou šamponů. Z nějakého důvodu jsou tam i nějaké zmuchlané textilie a něco, co by mohla být mřížka digestoře, kdybychom nějakou měli. Za sebou budu mít v tu chvíli vanu. Když ale sektorové kostky obejdu zleva, jsem přesně na tom místě, na které jste se mě ptali. Je to tu trochu stísněné, ale nám to stačí. Všechno co je potřeba se najde v dolní sektorové kostce, která je otočená právě sem.
Sklep, kůlna nebo půda? ;)
Jak je vidno, srozumitelnost nebude moje silná stránka. Dobrý vědět.
A co to mělo být?
Zkusím to upřesnit.
Když otevřu velké dřevěné bílé dveře s oloupaným lakem, ty bývalé vstupní dveře, z dob kdy se do domu chodilo verandou, ocitnu se v nové přístavbě, v jediné části domu, kam je zavedena voda. Světlemodré kachlíky pod mýma nohama jsou trochu zašlapané, není divu, je to místnost, do které mnozí vbíhají po příchodu domů, ještě dříve, než se přezují. Často mají opravdu na spěch. :))
Ach jo, už je to tu zase. Jak já to nesnáším. Ten odporný závan z cigaret je už všude kolem mě. Jako by si vyčíhli tu moji jedinou chviličku volného času, kterou za celý den mám. Nenechám se tím ale rozhodit. Usadím se pohodlně do svého rozvrzaného křesílka a opřu se o měkoučký polštář. Sluneční paprsky mi pomalu zahřívají kůži po celém těle. Vnímám pouze svůj dech a švitoření vrabců ze střechy protějšího domu. Ani pravidelná hádka od vedle mě nedokáže rozhodit. Vychlazená plechovka mě už začíná studit do dlaně. Nejvyšší chvíle se osvěžit. Miluju tu chuť čerstvých jablek. I když se už smrad z cigaret mísí se závanem spáleného oleje, nejspíš z bytu nad námi, nerozhodí mě to. Hodím si nožky pěkně na druhé křesílko a prsty projedu mezi stonky právě vykvetlé levandule.
Tipl bych si balkon. ;)
Ano :). Děkuji moc za reakci. Až teď jsem si všimla, že tam mám třikrát slovo rozhodit :(
To nevadí, tahle rychlocvičení se vždycky dají zpětně učesat. Důležité je, že je v tento moment naplněn hlavní cíl, tj. srozumitelnost. ;)
Dobrý den,
zasílám svůj pokus.
Děkuji, Iva
Červnový vánek přinesl dětský smích. Sedím v dřevěném křesle s odštípnutou dýhou pod levým opěradlem. Pach lihových fixů mi čpí v nose a zvenku se line polední horko, ale stále je to příjemnější než odér třiceti zpocených těl, který až do zvonění panoval nám všem. Klapne klika, zaskřípí dveře. Průvan zaskučí jako meluzína a třísknutí okna mě přinutí otevřít oči.
Díky moc, Ivo. Jestlipak to nebude školní třída?
Ano, je to tak. Sepsáno o přestávce. :) Děkuji.
Ahoj! Tak já se také podělím o svůj pokus na téma “popis místa”. Budu moc ráda za zpětnou vazbu.
Sedím na zašedlé plastové židli a opěradlo mě tlačí mezi lopatky. Při každém, byť nepatrném pohybu se ozve zlověstné zaskřípání. Nalevo ode mě někdo hlasitě vydechl. Malým okýnkem u stropu na moje natažené nohy dopadají paprsky sluníčka zvenčí. Příjemně hřejou. Škoda, že to okno nejde otevřít, už je tu celkem dusno.
Dáma na protilehlé straně místnosti netrpělivě listuje časopisem a náramky na jejím zápěstí se přitom pokaždé rozezvoní jako rozladěný orchestr.
V rohu u dveří kdosi vyťukává na klávesnici telefonu nějakou zprávu. Píše rychle. Podle razance, se kterou buší do klávesnice soudím, že má vztek. Tohle asi nebude milostné psaní.
Otevřou se dveře a do místnosti vstoupí muž. Spolu s ním zavane dovnitř dotěrná vůně vody po holení. Připomíná zápach stromečku, který vozíval na zpětném zrcátku svého trabantu můj děda.
Za zdí sousední místnosti jsou slyšet tlumené hlasy a cinkot kovu.
Chlapeček na klíně paní vedle mě otráveně zakňourá a už potřetí mě kopne do kolene.
Něčí podrážky zašustí o rozpraskané linoleum. Z vedlejší místnosti se ozve zařinčení a tupý kovový zvuk.
„Hotovo!“ zajásá ten za zdí. A mě se rozbuší srdce.
Terko, je tam pár zrakových vjemů („dáma na protilehlé straně“), což nevadí. Tipnul bych si čekárnu. ;)
Máš pravdu. Ale říkala jsem si, že i se zavázanýma očima bych možná poznala, odkud ten cinkot náramků zní.. Ale děkuju moc za zpětnou vazbu, teď vidím, že těch zrakových vjemů tam víc. Ano, měla to být čekárna u zubaře.
Jo, ono je to těžké popisovat úplně bez očí. Jinak jsem si myslel zubaře, ale chvíli mi to připadalo i jako u kadeřnice. ;)
Tak v tom případě se mi to vůbec nepovedlo. Protože stav, který prožívám při čekání u kadeřnice a atmosféra v čekárně u zubaře se diametrálně liší… a jestli se mi to dusno nepovedlo přenést na papír, tak to hodnotím jako selhání :D
To ne, ale aby to byl víc zubař, tak by asi stačilo přidat zvuk vrtačky.
to už mi připadalo tak jednoznačné, že mi to bylo trapné použít a chtěla jsem přece jen nechat trochu prostoru k přemýšlení… :)
Tomu rozumím, že by to byla velká nápověda. Je fajn, že sis to ztížila a jak jsem psal, došlo mi to. ;)
Vzduch je vlhký a o něco teplejší než nahoře. V létě je tomu zase naopak. Cítím těžkou vůni minerálů, lehce železitou, zatuchlou. Stěny jsou studené a vlhké, jako by se potily. V některých místech cítím pod prsty nějakou hladkou krustu, jako by po stěnách stékal vosk, který tam ztvrdl. Slyším jemný klokotavý zvuk, jako by nedaleko mě vytékal čůrek vody. Chuť té vody je jemně slaná a trošku štípe na jazyku. Taky z ní cítím železo a hořčík.
Je to jeskyně?
Ano, je. Děkuji za zpětnou vazbu.
Nejsem si jistá, zda by někdo zvládnul to, co ty. Ranní paprsky ozáří scénu do oranžova a já jako němý divák čekám na to, kdy se objeví první herci. Je ale ještě brzy, všichni spí. K mým uším doléhá zvuk startujícího auta. Zvuk po chvilce pohltí ticho, které se spolu s vůní čistoty ospale rozvaluje v prostoru. Našlapuji bosýma nohama po vínových kachličkách a prsty rukou se z jedné strany dotýkám kameniny a z té druhé bílé skříňky. Jen tvé ruce umí vykouzlit to, co právě vidím, mami. Usedám na červeně vypolstrovanou lavici, která mě zve k usednutí. Zdraví mě svým známým vrzavým hlasem. Je ještě studená, a tak schovám své nohy do nohavic pyžama. Otočím se bokem od stolu a dívám se z okna přes krajkovou záclonu. Představuji si, že jsem nevěsta, která čeká na svého vyvoleného před oltářem. Podívám se na hodiny. Už jen minuty mě dělí od chvíle, kdy i vy vstanete. Ty, mami, přijdeš a postavíš vodu na čaj. Já donesu bábovku z lednice a táta si sedne na své oblíbené místo, kam mu doneseš talíř. Místnost naplní hudba tvořená cinkáním nádobí a lžiček. Těším se, až si budeme vyprávět, co se komu zdálo. Ale teď si ještě užívám to, že je moje máma čarodějka, co umí vykouzlit prostor pro krásné ráno.
Díky moc za příspěvek. Má to emoci, ale je tam poměrně dost zrakových vjemů (např. červená lavice). Ono je těžké psát bez zraku, co?
No, musím to trénovat. Není mi to přirozené. Jsem spíš vizuální typ :) Díky za podnět. Zaměřím se na to.
Ahoj Kači, mě se moc líbí tvá živá přirovnání, jako ospale se rozvaluje, zve mě k usednutí, zdraví mě svým známým vrzavým hlasem, živě vnímám její chlad a jak si sama skovávám nožky do pyžama, krajková záclona mi zase připomene rána u babičky.. je to celé krásné, od srdce a zahřeje to.
Sedím na kameni. Na svém obličeji cítím jemný vítr a ve vzduchu svěžest a sůl. Kolem létají ptáci, kteří neustále vydávají zvuky. Slyším šplouchy a dounění. Najednou uslyším velké plesknutí o kámen a cítím vlhko přes šaty a mokro na rukou. Usměji se a dál si užívám sluneční paprsky dopadající na mou tvář a nechám vodu postupně osychat.
Pokaždé, když vstoupíme na nádvoří, připadáme si jako bychom vystoupili ze stroje času. Silné zdi brání okolnímu ruchu velkoměsta vyrušit návštěvníky místa z intelektuální činnost. Jejich věkovitá zaprášenost jen přispívá k tomu, abyste mezi studenty hledali i Františka Vladislava Heka. Ale pojďme dál. Přes dřevěný práh, který překročily nohy miliónů studentů, vstoupíme do chrámu vědění. Zde našly pomoc ke studiu zapůjčením kvadrilionů knih. To však není cíl naší cesty. Po hladké vyšlapané dlažbě popojdeme pár metrů k nádvoří obrostlému břečťanem. I v nejparnějších dnech skýtá chládek duším dychtícím ulevit očím unaveným dlouhým čtením. A toho využijeme i my. Usedneme na lavičky a necháme se šuměním barokní kašny přivést do meditativní nálady, abychom po chvíli mohli pokračovat na cestě k další pamětihodnosti.
Dobrý den, posílám své cvičení o vnímání prostředí se zavřenýma očima.
Děkuji a zdravím Vás,
Adéla
Ticho, které mě obestírá pokaždé, když se dobře zaposlouchám, vlastně vůbec není tak tiché, jak se může zdát.
Pro všechny dobře známý šum civilizace zde nahrazuje šelest větru a výjimečně také zvuky procházející zvěře.
Mohu se zhluboka nadechnout a místo výparů z aut v ústech cítím pohlazení čerstvého vzduchu s jemným podtónem sladké vůně čerstvě nařezaného dřeva.
Pokud se rozhodnu ulevit unaveným nohám a posadit se na zem, ucítím sametově hebkou pokrývku, která je pro toto místo typická. A kdykoliv se rozhodnu si sem jít odpočinout, dolehne na mě prastarý nehybný chlad narušený jen občasnými lehkými závany větru.
Pokud mám smůlu a překvapí mě nějaký z původních obyvatel tohoto klidného místa, nemusím se ani ohlížet a vím, že Bella, jenž mi je všude v patách, je už dávno v tahu. V tomhle bývá rychlejší, než já.
A tak mi opět nezbývá než čekat a užívat si klidu okolní krajiny.
Je to les?
Nejprve jsem nasála tu starou známou vůni leštidla protkanou nádechem levandule. Dveře za mnou zaklaply a já se zas ocitla v jiném světě. Ty úžasné prázdniny u strýčka mě vždycky přivítaly touto zvláštní vůní, která mě zanesla do vzpomínek. Už jako malá jsem milovala ten vstup, který oddělil běžný život i s jeho zvuky, štěbetáním a šumem od ticha vstupní haly s obrovským chodištěm. S úžasem v očích a zatajeným dechem jsem vždy hleděla na dřevěné, vyřezávané zábradlí, které lemovalo schodiště snad až do nebe. Na každé zdi visel obraz s bohatým vyřezávaným rámem. Z obrovských pláten na mě zírali předci, které jsem neměla možnost poznat. Tvářili se nepřístupně, ale já jsem se jich nebála. Ráda jsem jim tancovala, protože jsem se chtěla stát baletkou. Bylo to moje první obecenstvo. Baletkou jsem se nestala, ale co s určitostí vím, jejich vina to nebyla. Tak jako nemohli za to, že se dnes v rozích obrovského prostoru válely chuchvalce prachu a koberec byl už natolik prošlapaný, že jsem nerozeznávala původní barvu. Jen já věděla, že býval zelený se žlutými ornamenty. Vždyť jsem si na něm tolikrát hrála. I ta komoda stojící proti mně mi lehce zahrála na strunu vzpomínek. Začaly se mi drát slzy do očí. Hladila jsem její hladký povrch ze žíhaného dřeva s tepanými kovovými úchytky a hleděla nepřítomně do pološera. Vila se brzy prodá a s ní odejde i moje dětství.
Toto léto je jiné. Něco se změnilo. Uvnitř.
Dívám se na nebe. Ta nádherně modrá až bere dech. Natáhnu ruku jako bych se Toho chtěla dotknout. Ale dlaň zůstává prázdná. Jen tím tiše projde a zase se vrací do původní podoby. Sleduji pozorně ten zvláštní světelný opar, který se kolem mé dlaně a prstů vytvořil. Jedním pohybem se rodí a druhým zaniká. Stahuje se, rozpíná…
Zrakem zamířím jinam.
Mohutná zeleň kolem dokola se pohybuje v rytmu vánku. Jemné doteky větru rozechvívají každý lístek pevně přirostlý ke korunám stromů. Ty slabší upadají.
Jeden mi spadl do klína. Jeho barva je žlutá.
Sleduji další barvy. Červené střechy, bílé pivoňky a tolik odstínů zelené! Fialový pás pole, vínově hnědá líska.
Zářivé květy divokých bylin rozeseté v malých ostrůvcích se také hlásí o pozornost. Ty přece nemohu opomenout. Živí mne. Krásou, lehkostí a ryzí skromností.
Krajina duše se stala na chvíli rozkvetlou zahradou.
Obraz venku opsal odraz vnitřního rozpoložení.
Tipnul bych si louku – hmmm? ;)
V rušný den anebo klidně za chladné noci. V jakýkoliv čas, v jakoukoliv roční dobu. Nesešlo by ani na situaci. Zkrátka kdykoliv, by to místo neměnila. Seděla by dlouhé hodiny v hebké trávě na hřejivém slunci anebo v chladném stínu. Zabalila by se do jemného svetru, aby snesla ledový vítr, který k této lokalitě neoddělně náleží. V zimě by na sebe navlékla cokoliv, jen aby vydržela několik minut na zasněžené ploše a dívala se z vrchu kolem sebe, protože měla okolí jako na dlani. Ačkoli byla neskutečná zima, za tu chvíli strávenou venku ty zarudlé prsty, jež by necítily ani dotek vařící vody, by za to stály. I na jaře, kdy jakožto jedna z nešťastlivých alergiků na pyl by celé dny kvůli aromatickým, ale krásným květům propšikala, by tu divočinu nemohla opustit. I přes kterékoliv překážky, které jí mohly stát v cestě a přinutit ji, aby si konečně řekla, že to nemá cenu, aby si radši zalezla někam, kde nebude řešit kupu teplého oblečení a hromadu kapesníků, to nepřestává vidět v dobrém světle. Náhodou tam přece není nikdo, kdo by jí ty nepříjemnosti opakoval. I proto může být za tento klid šťastná. Avšak není tam úplně tak docela sama. Od svítání do úsvitu ji provází zpěv přírodě opeřených přátel. Sem tam proklouzne s pískotem myška nebo v dálce zaštěká liška. Jindy ani sama nerozpozná, s kým to místo vlastně sdílí. Může si být však jistá, že jí ta stvoření neublíží a nepřimějí ji odejít. Nepřišla jim totiž ublížit, nepřišla je ani vystrnadit. Přišla si jen odpočinout, možná se také omluvit. Pročpak? Protože těch bytostí je na rozdíl od jejího druhu tak málo. Tak tedy nejspíš proto. Ačkoli je to věc, za kterou ani sama nemůže. Ale ta zodpovědnost tam přece stále cítit je. A to nejmenší, co může udělat je alespoň malinko s tím místem souznít a být jednou z těch, která by jednoho dne tuto oblast zdevastovat nemusela. A třeba toho dne bude také za toto místo bojovat.
Je to někde na kopci?
Je to přehlídka zvuků, letmých vzdušných doteků a vůní.
Ze všech stran sem doléhá šum, jednou silnější a vzrostlý až přes hlavu, jednou tichý a přízemní jako od země. Někomu se vybaví mávání křídel, ale není to to stejné, je to jen falešná stopa daná zvuky ptačího zpěvu. Ten zaznívá také ze všech stran a koutů. Cvrlikání, cvrkot a písk. A do toho ty vůně. Mohly by to být květiny, ale snad jen v náznacích, je to spíš čistá vůně bez jasných barev, zato však se stoletým rodokmenem. Nesena vzduchem a ve vlnách, dotýká se tváří, vlastně to už není vůně, ale její závan, dotek pod vlivem ovzduší, které se tady proměňuje, od mírného vanutí po náhlý zásah větru.
Krom toho všeho kolem procházejí skupinky povídání, dětského povyku a povelů. Zastav, počkej, zpátky!
Napadá mě park nebo něco na kopci.