Domů / Blog / Články / Tvůrčí psaní / Cvičení: Srozumitelnost

Cvičení: Srozumitelnost

Cvičení: Srozumitelnost

Srozumitelnost textu je klíčová věc. Pokud čtenáři po dočtení knihy tápou nad významem některých scén nebo popisů, případně vůbec netuší, co chtěl svým příběhem autor říct, není to úplně v pořádku. Jestliže zvládáte psát srozumitelné popisy, to si můžete vyzkoušet v dnešním cvičení tvůrčího psaní. To je natolik zásadní, že jsem ho dlouhou dobu používal ve svých kurzech tvůrčího psaní pro veřejnost (pozn.: Inspirací pro toto cvičení mi byl doc. PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D. z brněnské Masarykovy univerzity).

Zadání cvičení

Představte si místo, které důvěrně znáte (může to být škola, most, nákupní centrum, park, pláž či vaše kuchyně). Představte si, že na tomto místě stojíte se zavázanýma očima. Představte si, jaké vnímáte zvuky, pachy, doteky, chutě. Nyní napište krátký popis tohoto místa (pozor, pořád máte zavázané oči!), aniž by bylo vybrané prostředí v textu vyloženě pojmenované.

Reflexe: Umělecký popis funguje následujícím způsobem: vy jako autoři máte v hlavě nějaký obraz, který chcete skrze text předat čtenářům. Právě teď jste napsali popisný text libovolného místa, jenž v něm není vyloženě prozrazené. Dejte proto přečíst svůj popis nějakému známému, který by měl zkusit uhádnout, kde se vypravěč nachází. Jestliže několik lidí uhádne vámi popsané místo, dalo by se říci, že jste pravděpodobně zvládli základní funkci popisu. Gratuluji vám!

Tip: Máte-li pocit, že by to chtělo další studium, doporučuji vám přečíst si úžasný popis, který najdete na úplném začátku knihy Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda.

Tak jak jste dopadli – je váš příspěvek dobře srozumitelný?

A ještě jeden tip na konec: Sbírku všech cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Užijte si je!

Už odebíráte zdejší inspirativní newslettery?

Mohlo by vás ještě zajímat…

14 komentářů

  1. Nejsem si jistá, zda by někdo zvládnul to, co ty. Ranní paprsky ozáří scénu do oranžova a já jako němý divák čekám na to, kdy se objeví první herci. Je ale ještě brzy, všichni spí. K mým uším doléhá zvuk startujícího auta. Zvuk po chvilce pohltí ticho, které se spolu s vůní čistoty ospale rozvaluje v prostoru. Našlapuji bosýma nohama po vínových kachličkách a prsty rukou se z jedné strany dotýkám kameniny a z té druhé bílé skříňky. Jen tvé ruce umí vykouzlit to, co právě vidím, mami. Usedám na červeně vypolstrovanou lavici, která mě zve k usednutí. Zdraví mě svým známým vrzavým hlasem. Je ještě studená, a tak schovám své nohy do nohavic pyžama. Otočím se bokem od stolu a dívám se z okna přes krajkovou záclonu. Představuji si, že jsem nevěsta, která čeká na svého vyvoleného před oltářem. Podívám se na hodiny. Už jen minuty mě dělí od chvíle, kdy i vy vstanete. Ty, mami, přijdeš a postavíš vodu na čaj. Já donesu bábovku z lednice a táta si sedne na své oblíbené místo, kam mu doneseš talíř. Místnost naplní hudba tvořená cinkáním nádobí a lžiček. Těším se, až si budeme vyprávět, co se komu zdálo. Ale teď si ještě užívám to, že je moje máma čarodějka, co umí vykouzlit prostor pro krásné ráno.

    1. Díky moc za příspěvek. Má to emoci, ale je tam poměrně dost zrakových vjemů (např. červená lavice). Ono je těžké psát bez zraku, co?

    2. No, musím to trénovat. Není mi to přirozené. Jsem spíš vizuální typ :) Díky za podnět. Zaměřím se na to.

  2. Sedím na kameni. Na svém obličeji cítím jemný vítr a ve vzduchu svěžest a sůl. Kolem létají ptáci, kteří neustále vydávají zvuky. Slyším šplouchy a dounění. Najednou uslyším velké plesknutí o kámen a cítím vlhko přes šaty a mokro na rukou. Usměji se a dál si užívám sluneční paprsky dopadající na mou tvář a nechám vodu postupně osychat.

  3. Pokaždé, když vstoupíme na nádvoří, připadáme si jako bychom vystoupili ze stroje času. Silné zdi brání okolnímu ruchu velkoměsta vyrušit návštěvníky místa z intelektuální činnost. Jejich věkovitá zaprášenost jen přispívá k tomu, abyste mezi studenty hledali i Františka Vladislava Heka. Ale pojďme dál. Přes dřevěný práh, který překročily nohy miliónů studentů, vstoupíme do chrámu vědění. Zde našly pomoc ke studiu zapůjčením kvadrilionů knih. To však není cíl naší cesty. Po hladké vyšlapané dlažbě popojdeme pár metrů k nádvoří obrostlému břečťanem. I v nejparnějších dnech skýtá chládek duším dychtícím ulevit očím unaveným dlouhým čtením. A toho využijeme i my. Usedneme na lavičky a necháme se šuměním barokní kašny přivést do meditativní nálady, abychom po chvíli mohli pokračovat na cestě k další pamětihodnosti.

  4. Dobrý den, posílám své cvičení o vnímání prostředí se zavřenýma očima.
    Děkuji a zdravím Vás,
    Adéla

    Ticho, které mě obestírá pokaždé, když se dobře zaposlouchám, vlastně vůbec není tak tiché, jak se může zdát.
    Pro všechny dobře známý šum civilizace zde nahrazuje šelest větru a výjimečně také zvuky procházející zvěře.
    Mohu se zhluboka nadechnout a místo výparů z aut v ústech cítím pohlazení čerstvého vzduchu s jemným podtónem sladké vůně čerstvě nařezaného dřeva.
    Pokud se rozhodnu ulevit unaveným nohám a posadit se na zem, ucítím sametově hebkou pokrývku, která je pro toto místo typická. A kdykoliv se rozhodnu si sem jít odpočinout, dolehne na mě prastarý nehybný chlad narušený jen občasnými lehkými závany větru.

    Pokud mám smůlu a překvapí mě nějaký z původních obyvatel tohoto klidného místa, nemusím se ani ohlížet a vím, že Bella, jenž mi je všude v patách, je už dávno v tahu. V tomhle bývá rychlejší, než já.
    A tak mi opět nezbývá než čekat a užívat si klidu okolní krajiny.

  5. Nejprve jsem nasála tu starou známou vůni leštidla protkanou nádechem levandule. Dveře za mnou zaklaply a já se zas ocitla v jiném světě. Ty úžasné prázdniny u strýčka mě vždycky přivítaly touto zvláštní vůní, která mě zanesla do vzpomínek. Už jako malá jsem milovala ten vstup, který oddělil běžný život i s jeho zvuky, štěbetáním a šumem od ticha vstupní haly s obrovským chodištěm. S úžasem v očích a zatajeným dechem jsem vždy hleděla na dřevěné, vyřezávané zábradlí, které lemovalo schodiště snad až do nebe. Na každé zdi visel obraz s bohatým vyřezávaným rámem. Z obrovských pláten na mě zírali předci, které jsem neměla možnost poznat. Tvářili se nepřístupně, ale já jsem se jich nebála. Ráda jsem jim tancovala, protože jsem se chtěla stát baletkou. Bylo to moje první obecenstvo. Baletkou jsem se nestala, ale co s určitostí vím, jejich vina to nebyla. Tak jako nemohli za to, že se dnes v rozích obrovského prostoru válely chuchvalce prachu a koberec byl už natolik prošlapaný, že jsem nerozeznávala původní barvu. Jen já věděla, že býval zelený se žlutými ornamenty. Vždyť jsem si na něm tolikrát hrála. I ta komoda stojící proti mně mi lehce zahrála na strunu vzpomínek. Začaly se mi drát slzy do očí. Hladila jsem její hladký povrch ze žíhaného dřeva s tepanými kovovými úchytky a hleděla nepřítomně do pološera. Vila se brzy prodá a s ní odejde i moje dětství.

  6. Toto léto je jiné. Něco se změnilo. Uvnitř.

    Dívám se na nebe. Ta nádherně modrá až bere dech. Natáhnu ruku jako bych se Toho chtěla dotknout. Ale dlaň zůstává prázdná. Jen tím tiše projde a zase se vrací do původní podoby. Sleduji pozorně ten zvláštní světelný opar, který se kolem mé dlaně a prstů vytvořil. Jedním pohybem se rodí a druhým zaniká. Stahuje se, rozpíná…

    Zrakem zamířím jinam.
    Mohutná zeleň kolem dokola se pohybuje v rytmu vánku. Jemné doteky větru rozechvívají každý lístek pevně přirostlý ke korunám stromů. Ty slabší upadají.
    Jeden mi spadl do klína. Jeho barva je žlutá.

    Sleduji další barvy. Červené střechy, bílé pivoňky a tolik odstínů zelené! Fialový pás pole, vínově hnědá líska.
    Zářivé květy divokých bylin rozeseté v malých ostrůvcích se také hlásí o pozornost. Ty přece nemohu opomenout. Živí mne. Krásou, lehkostí a ryzí skromností.

    Krajina duše se stala na chvíli rozkvetlou zahradou.
    Obraz venku opsal odraz vnitřního rozpoložení.

  7. V rušný den anebo klidně za chladné noci. V jakýkoliv čas, v jakoukoliv roční dobu. Nesešlo by ani na situaci. Zkrátka kdykoliv, by to místo neměnila. Seděla by dlouhé hodiny v hebké trávě na hřejivém slunci anebo v chladném stínu. Zabalila by se do jemného svetru, aby snesla ledový vítr, který k této lokalitě neoddělně náleží. V zimě by na sebe navlékla cokoliv, jen aby vydržela několik minut na zasněžené ploše a dívala se z vrchu kolem sebe, protože měla okolí jako na dlani. Ačkoli byla neskutečná zima, za tu chvíli strávenou venku ty zarudlé prsty, jež by necítily ani dotek vařící vody, by za to stály. I na jaře, kdy jakožto jedna z nešťastlivých alergiků na pyl by celé dny kvůli aromatickým, ale krásným květům propšikala, by tu divočinu nemohla opustit. I přes kterékoliv překážky, které jí mohly stát v cestě a přinutit ji, aby si konečně řekla, že to nemá cenu, aby si radši zalezla někam, kde nebude řešit kupu teplého oblečení a hromadu kapesníků, to nepřestává vidět v dobrém světle. Náhodou tam přece není nikdo, kdo by jí ty nepříjemnosti opakoval. I proto může být za tento klid šťastná. Avšak není tam úplně tak docela sama. Od svítání do úsvitu ji provází zpěv přírodě opeřených přátel. Sem tam proklouzne s pískotem myška nebo v dálce zaštěká liška. Jindy ani sama nerozpozná, s kým to místo vlastně sdílí. Může si být však jistá, že jí ta stvoření neublíží a nepřimějí ji odejít. Nepřišla jim totiž ublížit, nepřišla je ani vystrnadit. Přišla si jen odpočinout, možná se také omluvit. Pročpak? Protože těch bytostí je na rozdíl od jejího druhu tak málo. Tak tedy nejspíš proto. Ačkoli je to věc, za kterou ani sama nemůže. Ale ta zodpovědnost tam přece stále cítit je. A to nejmenší, co může udělat je alespoň malinko s tím místem souznít a být jednou z těch, která by jednoho dne tuto oblast zdevastovat nemusela. A třeba toho dne bude také za toto místo bojovat.

  8. Je to přehlídka zvuků, letmých vzdušných doteků a vůní.
    Ze všech stran sem doléhá šum, jednou silnější a vzrostlý až přes hlavu, jednou tichý a přízemní jako od země. Někomu se vybaví mávání křídel, ale není to to stejné, je to jen falešná stopa daná zvuky ptačího zpěvu. Ten zaznívá také ze všech stran a koutů. Cvrlikání, cvrkot a písk. A do toho ty vůně. Mohly by to být květiny, ale snad jen v náznacích, je to spíš čistá vůně bez jasných barev, zato však se stoletým rodokmenem. Nesena vzduchem a ve vlnách, dotýká se tváří, vlastně to už není vůně, ale její závan, dotek pod vlivem ovzduší, které se tady proměňuje, od mírného vanutí po náhlý zásah větru.
    Krom toho všeho kolem procházejí skupinky povídání, dětského povyku a povelů. Zastav, počkej, zpátky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *