Srozumitelnost textu je klíčová věc. Pokud čtenáři po dočtení knihy tápou nad významem některých scén nebo popisů, případně vůbec netuší, co chtěl svým příběhem autor říct, není to úplně v pořádku. Jestliže zvládáte psát srozumitelné popisy, to si můžete vyzkoušet v dnešním cvičení tvůrčího psaní. To je natolik zásadní, že jsem ho dlouhou dobu používal ve svých kurzech tvůrčího psaní pro veřejnost (pozn.: Inspirací pro toto cvičení mi byl doc. PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D. z brněnské Masarykovy univerzity).
Zadání cvičení
Představte si místo, které důvěrně znáte (může to být škola, most, nákupní centrum, park, pláž či vaše kuchyně). Představte si, že na tomto místě stojíte se zavázanýma očima. Představte si, jaké vnímáte zvuky, pachy, doteky, chutě. Nyní napište krátký popis tohoto místa (pozor, pořád máte zavázané oči!), aniž by bylo vybrané prostředí v textu vyloženě pojmenované.
Reflexe: Umělecký popis funguje následujícím způsobem: vy jako autoři máte v hlavě nějaký obraz, který chcete skrze text předat čtenářům. Právě teď jste napsali popisný text libovolného místa, jenž v něm není vyloženě prozrazené. Dejte proto přečíst svůj popis nějakému známému, který by měl zkusit uhádnout, kde se vypravěč nachází. Jestliže několik lidí uhádne vámi popsané místo, dalo by se říci, že jste pravděpodobně zvládli základní funkci popisu. Gratuluji vám!
Tip: Máte-li pocit, že by to chtělo další studium, doporučuji vám přečíst si úžasný popis, který najdete na úplném začátku knihy Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda.
Tak jak jste dopadli – je váš příspěvek dobře srozumitelný?
A ještě jeden tip na konec: Sbírku všech cvičení tvůrčího psaní najdete na této speciální stránce. Užijte si je!
Ano, je to kuchyň :) Děkuji za reakci!
Zasílám další cvičení :)
Vstoupila jsem a tiše si vychutnávala atmosféru kolem sebe. Ráda jsem tu trávila čas. Byl slyšet tlumený hovor a řinkot nádobí ze všech koutů v místnosti. Bylo tu horko, ale ta úžasná vůně mi to vynahrazovala. Vůně, která zajišťovala, že se mi okamžitě začali sbíhat sliny v puse.
Tohle je kuchyň, restaurace nebo jídelna :)
Tak to jsem zvědavá, jestli to uhodnete. :)
Od té doby, co jsme nainstalovali odvětrávací komínek, přestalo být zatuchle cítít sušící se prádlo. Je tu ovšem mnohem větší zima, než kdy předtím. Ale ať. Aspoň to tu nesmrdí. Vejdu, zakopnu o kbelík, levou rukou zachytím padající mop a opatrně ho opřu zpátky o zeď. Bokem zavadím o umyvadlo. Pravým kolenem vrazím do židle uprostřed místnosti, na které zařinčí pár odložených talířů. Židle se ani nehne. Kdybych sáhla za ni, nahmatám pár bedýnek od ovoce, a květináče, které se tu skladují od léta. Teď opatrně. Otočka vlevo, takže vstupní dveře zůstaly šikmo nalevo za mnou. Na délku natažené ruky ode mě je už zmíněné umyvadlo. Přímo přede mnou jsou dva na sebe posazené vyřazené botníky, které skrývají mnohé poklady. V horním se povalují mýdla, pasty a kartáčky na zuby, pěna na holení a žiletky, v dolní překvapivě vrtačka, rozbrušovačka, nějaké zapomenuté instalatérské krámy, a různé lahve s desinfekcí. Ruce k tělu, neboť na nejsvrchnější desce horního botníku stojí akvárium a vedle něj velká poloprázdná láhev jaru na nádobí. Úkrok vpravo bude stačit, abych se botníkům vyhnula, a jsem na dalším rozcestí. Napravo ode mě je hromada kyblíků se zbytky malířských barev, dva kyblíčky na kompost, pozor, kdo do nich kopne, ten to bude sbírat, ještě že už jsou položené dlaždice. Krok dopředu, úkrok zpátky doleva. Přímo přede mnou jsou vyštosované na sobě dvě staré sektorové kostky, to jsou takové kusy nábytku z dřevotřísky, co se prodávaly v osmdesátých letech. Dřevotříska je těžká a tady navíc bude vlhká, takže není radno nechat si ji spadnout na nohu. Obejdu-li kostky zprava, v horní z nich nahmatám bedničku od ovoce plnou šamponů. Z nějakého důvodu jsou tam i nějaké zmuchlané textilie a něco, co by mohla být mřížka digestoře, kdybychom nějakou měli. Za sebou budu mít v tu chvíli vanu. Když ale sektorové kostky obejdu zleva, jsem přesně na tom místě, na které jste se mě ptali. Je to tu trochu stísněné, ale nám to stačí. Všechno co je potřeba se najde v dolní sektorové kostce, která je otočená právě sem.
Sklep, kůlna nebo půda? ;)
Jak je vidno, srozumitelnost nebude moje silná stránka. Dobrý vědět.
A co to mělo být?
Zkusím to upřesnit.
Když otevřu velké dřevěné bílé dveře s oloupaným lakem, ty bývalé vstupní dveře, z dob kdy se do domu chodilo verandou, ocitnu se v nové přístavbě, v jediné části domu, kam je zavedena voda. Světlemodré kachlíky pod mýma nohama jsou trochu zašlapané, není divu, je to místnost, do které mnozí vbíhají po příchodu domů, ještě dříve, než se přezují. Často mají opravdu na spěch. :))
Ach jo, už je to tu zase. Jak já to nesnáším. Ten odporný závan z cigaret je už všude kolem mě. Jako by si vyčíhli tu moji jedinou chviličku volného času, kterou za celý den mám. Nenechám se tím ale rozhodit. Usadím se pohodlně do svého rozvrzaného křesílka a opřu se o měkoučký polštář. Sluneční paprsky mi pomalu zahřívají kůži po celém těle. Vnímám pouze svůj dech a švitoření vrabců ze střechy protějšího domu. Ani pravidelná hádka od vedle mě nedokáže rozhodit. Vychlazená plechovka mě už začíná studit do dlaně. Nejvyšší chvíle se osvěžit. Miluju tu chuť čerstvých jablek. I když se už smrad z cigaret mísí se závanem spáleného oleje, nejspíš z bytu nad námi, nerozhodí mě to. Hodím si nožky pěkně na druhé křesílko a prsty projedu mezi stonky právě vykvetlé levandule.
Tipl bych si balkon. ;)
Ano :). Děkuji moc za reakci. Až teď jsem si všimla, že tam mám třikrát slovo rozhodit :(
To nevadí, tahle rychlocvičení se vždycky dají zpětně učesat. Důležité je, že je v tento moment naplněn hlavní cíl, tj. srozumitelnost. ;)
Dobrý den,
zasílám svůj pokus.
Děkuji, Iva
Červnový vánek přinesl dětský smích. Sedím v dřevěném křesle s odštípnutou dýhou pod levým opěradlem. Pach lihových fixů mi čpí v nose a zvenku se line polední horko, ale stále je to příjemnější než odér třiceti zpocených těl, který až do zvonění panoval nám všem. Klapne klika, zaskřípí dveře. Průvan zaskučí jako meluzína a třísknutí okna mě přinutí otevřít oči.
Díky moc, Ivo. Jestlipak to nebude školní třída?
Ano, je to tak. Sepsáno o přestávce. :) Děkuji.
Ahoj! Tak já se také podělím o svůj pokus na téma “popis místa”. Budu moc ráda za zpětnou vazbu.
Sedím na zašedlé plastové židli a opěradlo mě tlačí mezi lopatky. Při každém, byť nepatrném pohybu se ozve zlověstné zaskřípání. Nalevo ode mě někdo hlasitě vydechl. Malým okýnkem u stropu na moje natažené nohy dopadají paprsky sluníčka zvenčí. Příjemně hřejou. Škoda, že to okno nejde otevřít, už je tu celkem dusno.
Dáma na protilehlé straně místnosti netrpělivě listuje časopisem a náramky na jejím zápěstí se přitom pokaždé rozezvoní jako rozladěný orchestr.
V rohu u dveří kdosi vyťukává na klávesnici telefonu nějakou zprávu. Píše rychle. Podle razance, se kterou buší do klávesnice soudím, že má vztek. Tohle asi nebude milostné psaní.
Otevřou se dveře a do místnosti vstoupí muž. Spolu s ním zavane dovnitř dotěrná vůně vody po holení. Připomíná zápach stromečku, který vozíval na zpětném zrcátku svého trabantu můj děda.
Za zdí sousední místnosti jsou slyšet tlumené hlasy a cinkot kovu.
Chlapeček na klíně paní vedle mě otráveně zakňourá a už potřetí mě kopne do kolene.
Něčí podrážky zašustí o rozpraskané linoleum. Z vedlejší místnosti se ozve zařinčení a tupý kovový zvuk.
„Hotovo!“ zajásá ten za zdí. A mě se rozbuší srdce.
Terko, je tam pár zrakových vjemů („dáma na protilehlé straně“), což nevadí. Tipnul bych si čekárnu. ;)
Máš pravdu. Ale říkala jsem si, že i se zavázanýma očima bych možná poznala, odkud ten cinkot náramků zní.. Ale děkuju moc za zpětnou vazbu, teď vidím, že těch zrakových vjemů tam víc. Ano, měla to být čekárna u zubaře.
Jo, ono je to těžké popisovat úplně bez očí. Jinak jsem si myslel zubaře, ale chvíli mi to připadalo i jako u kadeřnice. ;)
Tak v tom případě se mi to vůbec nepovedlo. Protože stav, který prožívám při čekání u kadeřnice a atmosféra v čekárně u zubaře se diametrálně liší… a jestli se mi to dusno nepovedlo přenést na papír, tak to hodnotím jako selhání :D
To ne, ale aby to byl víc zubař, tak by asi stačilo přidat zvuk vrtačky.
to už mi připadalo tak jednoznačné, že mi to bylo trapné použít a chtěla jsem přece jen nechat trochu prostoru k přemýšlení… :)
Tomu rozumím, že by to byla velká nápověda. Je fajn, že sis to ztížila a jak jsem psal, došlo mi to. ;)
Vzduch je vlhký a o něco teplejší než nahoře. V létě je tomu zase naopak. Cítím těžkou vůni minerálů, lehce železitou, zatuchlou. Stěny jsou studené a vlhké, jako by se potily. V některých místech cítím pod prsty nějakou hladkou krustu, jako by po stěnách stékal vosk, který tam ztvrdl. Slyším jemný klokotavý zvuk, jako by nedaleko mě vytékal čůrek vody. Chuť té vody je jemně slaná a trošku štípe na jazyku. Taky z ní cítím železo a hořčík.
Je to jeskyně?
Ano, je. Děkuji za zpětnou vazbu.
Nejsem si jistá, zda by někdo zvládnul to, co ty. Ranní paprsky ozáří scénu do oranžova a já jako němý divák čekám na to, kdy se objeví první herci. Je ale ještě brzy, všichni spí. K mým uším doléhá zvuk startujícího auta. Zvuk po chvilce pohltí ticho, které se spolu s vůní čistoty ospale rozvaluje v prostoru. Našlapuji bosýma nohama po vínových kachličkách a prsty rukou se z jedné strany dotýkám kameniny a z té druhé bílé skříňky. Jen tvé ruce umí vykouzlit to, co právě vidím, mami. Usedám na červeně vypolstrovanou lavici, která mě zve k usednutí. Zdraví mě svým známým vrzavým hlasem. Je ještě studená, a tak schovám své nohy do nohavic pyžama. Otočím se bokem od stolu a dívám se z okna přes krajkovou záclonu. Představuji si, že jsem nevěsta, která čeká na svého vyvoleného před oltářem. Podívám se na hodiny. Už jen minuty mě dělí od chvíle, kdy i vy vstanete. Ty, mami, přijdeš a postavíš vodu na čaj. Já donesu bábovku z lednice a táta si sedne na své oblíbené místo, kam mu doneseš talíř. Místnost naplní hudba tvořená cinkáním nádobí a lžiček. Těším se, až si budeme vyprávět, co se komu zdálo. Ale teď si ještě užívám to, že je moje máma čarodějka, co umí vykouzlit prostor pro krásné ráno.
Díky moc za příspěvek. Má to emoci, ale je tam poměrně dost zrakových vjemů (např. červená lavice). Ono je těžké psát bez zraku, co?
No, musím to trénovat. Není mi to přirozené. Jsem spíš vizuální typ :) Díky za podnět. Zaměřím se na to.
Ahoj Kači, mě se moc líbí tvá živá přirovnání, jako ospale se rozvaluje, zve mě k usednutí, zdraví mě svým známým vrzavým hlasem, živě vnímám její chlad a jak si sama skovávám nožky do pyžama, krajková záclona mi zase připomene rána u babičky.. je to celé krásné, od srdce a zahřeje to.
Sedím na kameni. Na svém obličeji cítím jemný vítr a ve vzduchu svěžest a sůl. Kolem létají ptáci, kteří neustále vydávají zvuky. Slyším šplouchy a dounění. Najednou uslyším velké plesknutí o kámen a cítím vlhko přes šaty a mokro na rukou. Usměji se a dál si užívám sluneční paprsky dopadající na mou tvář a nechám vodu postupně osychat.
Pokaždé, když vstoupíme na nádvoří, připadáme si jako bychom vystoupili ze stroje času. Silné zdi brání okolnímu ruchu velkoměsta vyrušit návštěvníky místa z intelektuální činnost. Jejich věkovitá zaprášenost jen přispívá k tomu, abyste mezi studenty hledali i Františka Vladislava Heka. Ale pojďme dál. Přes dřevěný práh, který překročily nohy miliónů studentů, vstoupíme do chrámu vědění. Zde našly pomoc ke studiu zapůjčením kvadrilionů knih. To však není cíl naší cesty. Po hladké vyšlapané dlažbě popojdeme pár metrů k nádvoří obrostlému břečťanem. I v nejparnějších dnech skýtá chládek duším dychtícím ulevit očím unaveným dlouhým čtením. A toho využijeme i my. Usedneme na lavičky a necháme se šuměním barokní kašny přivést do meditativní nálady, abychom po chvíli mohli pokračovat na cestě k další pamětihodnosti.
Dobrý den, posílám své cvičení o vnímání prostředí se zavřenýma očima.
Děkuji a zdravím Vás,
Adéla
Ticho, které mě obestírá pokaždé, když se dobře zaposlouchám, vlastně vůbec není tak tiché, jak se může zdát.
Pro všechny dobře známý šum civilizace zde nahrazuje šelest větru a výjimečně také zvuky procházející zvěře.
Mohu se zhluboka nadechnout a místo výparů z aut v ústech cítím pohlazení čerstvého vzduchu s jemným podtónem sladké vůně čerstvě nařezaného dřeva.
Pokud se rozhodnu ulevit unaveným nohám a posadit se na zem, ucítím sametově hebkou pokrývku, která je pro toto místo typická. A kdykoliv se rozhodnu si sem jít odpočinout, dolehne na mě prastarý nehybný chlad narušený jen občasnými lehkými závany větru.
Pokud mám smůlu a překvapí mě nějaký z původních obyvatel tohoto klidného místa, nemusím se ani ohlížet a vím, že Bella, jenž mi je všude v patách, je už dávno v tahu. V tomhle bývá rychlejší, než já.
A tak mi opět nezbývá než čekat a užívat si klidu okolní krajiny.
Je to les?
Nejprve jsem nasála tu starou známou vůni leštidla protkanou nádechem levandule. Dveře za mnou zaklaply a já se zas ocitla v jiném světě. Ty úžasné prázdniny u strýčka mě vždycky přivítaly touto zvláštní vůní, která mě zanesla do vzpomínek. Už jako malá jsem milovala ten vstup, který oddělil běžný život i s jeho zvuky, štěbetáním a šumem od ticha vstupní haly s obrovským chodištěm. S úžasem v očích a zatajeným dechem jsem vždy hleděla na dřevěné, vyřezávané zábradlí, které lemovalo schodiště snad až do nebe. Na každé zdi visel obraz s bohatým vyřezávaným rámem. Z obrovských pláten na mě zírali předci, které jsem neměla možnost poznat. Tvářili se nepřístupně, ale já jsem se jich nebála. Ráda jsem jim tancovala, protože jsem se chtěla stát baletkou. Bylo to moje první obecenstvo. Baletkou jsem se nestala, ale co s určitostí vím, jejich vina to nebyla. Tak jako nemohli za to, že se dnes v rozích obrovského prostoru válely chuchvalce prachu a koberec byl už natolik prošlapaný, že jsem nerozeznávala původní barvu. Jen já věděla, že býval zelený se žlutými ornamenty. Vždyť jsem si na něm tolikrát hrála. I ta komoda stojící proti mně mi lehce zahrála na strunu vzpomínek. Začaly se mi drát slzy do očí. Hladila jsem její hladký povrch ze žíhaného dřeva s tepanými kovovými úchytky a hleděla nepřítomně do pološera. Vila se brzy prodá a s ní odejde i moje dětství.
Toto léto je jiné. Něco se změnilo. Uvnitř.
Dívám se na nebe. Ta nádherně modrá až bere dech. Natáhnu ruku jako bych se Toho chtěla dotknout. Ale dlaň zůstává prázdná. Jen tím tiše projde a zase se vrací do původní podoby. Sleduji pozorně ten zvláštní světelný opar, který se kolem mé dlaně a prstů vytvořil. Jedním pohybem se rodí a druhým zaniká. Stahuje se, rozpíná…
Zrakem zamířím jinam.
Mohutná zeleň kolem dokola se pohybuje v rytmu vánku. Jemné doteky větru rozechvívají každý lístek pevně přirostlý ke korunám stromů. Ty slabší upadají.
Jeden mi spadl do klína. Jeho barva je žlutá.
Sleduji další barvy. Červené střechy, bílé pivoňky a tolik odstínů zelené! Fialový pás pole, vínově hnědá líska.
Zářivé květy divokých bylin rozeseté v malých ostrůvcích se také hlásí o pozornost. Ty přece nemohu opomenout. Živí mne. Krásou, lehkostí a ryzí skromností.
Krajina duše se stala na chvíli rozkvetlou zahradou.
Obraz venku opsal odraz vnitřního rozpoložení.
Tipnul bych si louku – hmmm? ;)
V rušný den anebo klidně za chladné noci. V jakýkoliv čas, v jakoukoliv roční dobu. Nesešlo by ani na situaci. Zkrátka kdykoliv, by to místo neměnila. Seděla by dlouhé hodiny v hebké trávě na hřejivém slunci anebo v chladném stínu. Zabalila by se do jemného svetru, aby snesla ledový vítr, který k této lokalitě neoddělně náleží. V zimě by na sebe navlékla cokoliv, jen aby vydržela několik minut na zasněžené ploše a dívala se z vrchu kolem sebe, protože měla okolí jako na dlani. Ačkoli byla neskutečná zima, za tu chvíli strávenou venku ty zarudlé prsty, jež by necítily ani dotek vařící vody, by za to stály. I na jaře, kdy jakožto jedna z nešťastlivých alergiků na pyl by celé dny kvůli aromatickým, ale krásným květům propšikala, by tu divočinu nemohla opustit. I přes kterékoliv překážky, které jí mohly stát v cestě a přinutit ji, aby si konečně řekla, že to nemá cenu, aby si radši zalezla někam, kde nebude řešit kupu teplého oblečení a hromadu kapesníků, to nepřestává vidět v dobrém světle. Náhodou tam přece není nikdo, kdo by jí ty nepříjemnosti opakoval. I proto může být za tento klid šťastná. Avšak není tam úplně tak docela sama. Od svítání do úsvitu ji provází zpěv přírodě opeřených přátel. Sem tam proklouzne s pískotem myška nebo v dálce zaštěká liška. Jindy ani sama nerozpozná, s kým to místo vlastně sdílí. Může si být však jistá, že jí ta stvoření neublíží a nepřimějí ji odejít. Nepřišla jim totiž ublížit, nepřišla je ani vystrnadit. Přišla si jen odpočinout, možná se také omluvit. Pročpak? Protože těch bytostí je na rozdíl od jejího druhu tak málo. Tak tedy nejspíš proto. Ačkoli je to věc, za kterou ani sama nemůže. Ale ta zodpovědnost tam přece stále cítit je. A to nejmenší, co může udělat je alespoň malinko s tím místem souznít a být jednou z těch, která by jednoho dne tuto oblast zdevastovat nemusela. A třeba toho dne bude také za toto místo bojovat.
Je to někde na kopci?
Je to přehlídka zvuků, letmých vzdušných doteků a vůní.
Ze všech stran sem doléhá šum, jednou silnější a vzrostlý až přes hlavu, jednou tichý a přízemní jako od země. Někomu se vybaví mávání křídel, ale není to to stejné, je to jen falešná stopa daná zvuky ptačího zpěvu. Ten zaznívá také ze všech stran a koutů. Cvrlikání, cvrkot a písk. A do toho ty vůně. Mohly by to být květiny, ale snad jen v náznacích, je to spíš čistá vůně bez jasných barev, zato však se stoletým rodokmenem. Nesena vzduchem a ve vlnách, dotýká se tváří, vlastně to už není vůně, ale její závan, dotek pod vlivem ovzduší, které se tady proměňuje, od mírného vanutí po náhlý zásah větru.
Krom toho všeho kolem procházejí skupinky povídání, dětského povyku a povelů. Zastav, počkej, zpátky!
Napadá mě park nebo něco na kopci.