Toto rychlé cvičení tvůrčího psaní vám ukáže, jak snadné je skrze charakterizování postav vytvářet napětí. Má celkem tři části a napíšete během něho jen pět odstavců. Celkově by vám mělo následující hraní si se slovy zabrat zhruba patnáct minut volného času.
Upozornění: Pokud s popisy teprve začínáte, přečtěte si prvně článek Neříkej, ukazuj. Uvedené zadání je totiž vhodné spíše pro pokročilejší autory…
Postup
Vzhled postavy
Charakterizace skrze tašku
Závěrečné propojení
Účel
Během tohoto úkolu si můžete procvičit hned několik spisovatelských dovedností najednou – přímé i nepřímé popisy, vytváření postav i pointování krátkých scén. Jak jsem avizoval na začátku, jedná se o velmi komplexní zadání, které vyžaduje vypsanější ruku.
TIP: Pokud vám připadá toto cvičení obtížné, mrkněte se ještě na následující video Jak napsat dobrou scénu.
Jak vám to šlo? Sdílejte své texty dole v komentářích, moc rád si je přečtu (a třeba vám k nim i něco napíšu)!
Jinak více podobných cvičení tvůrčího psaní najdete v mé veřejné sbírce.
Tak ať vám to dobře píše! ;)
Jiří si přehodil horolezecký batoh z jednoho ramene na druhé. Nechtěl ho pokládat na chodník. Čekal na autobus. Udělal to spíše ze zvyku, aby se pohnul, než že by mu scházela síla. Jako profesionální hasič absolvoval každý rok pravidelné fyzické testy zdatnosti, a pokaždé z nich vycházel více než úspěšně. Ve skle čekárny zahlédl svůj obraz. Jeho skoro dvoumetrová postava budila respekt, přičteme-li k tomu svaly nabyté pravidelnou návštěvou posilovny, no, připustil, jeho tělo se sotva vešlo do standardních kalhot a bundy. Teď, protože ho čeká cesta do velehor, musel mít na sobě pohodlné oblečení… světle modrou nepromokavou bundu, kalhoty z pružného materiálu a lehké boty s odolným svrškem.
Prohrábl si kudrnaté blonďaté vlasy, ušklíbl se, někdy byly pro něj prokletím, protože až příliš přitahovaly pozornost žen. Do modrých očí mu vniklo slunce, musel je přimhouřit. Je krásně, Jiří se pousmál, ukázal bílé zuby, jsou bez jediného kazu, jak říkávala maminka, zdědil je po babičce, které vydržely všechny do devadesáti let. Tvář měl dohněda ošlehanou větrem a deštěm, není divu, každý týden přes víkend slézal nebezpečné skály a nejvyšší vrcholy hor. Mrzela ho jizva na nose, vzpomínka na kamennou lavinu na Gerlachu, jinak nos na sebe upozorňoval i svojí orlí podobou, kamarádi si z něj často utahovali, díky ostrému zobáku prý Jiří patří do velehor jako pták.
Čas ubíhal a autobus nepřijížděl. Z batohu se ozvalo zvonění mobilu. Jiří položil batoh na lavičku. Pootočil přilbu, aby se dostal do horní kapsy batohu. Krucinál, tady mobil není. Odklopil víko horní kapsy, aby se dostal ke druhé kapse. Ano, sem dal satelitní telefon… vybral si jej pro jistotu, když jede tak daleko, Himaláje nejsou za rohem… Vytáhl telefon a podíval se, kdo volá. Alena, žena, jeho velká láska… Batoh se najednou na lavičce naklonil a Jiří jej sotva zachránil před pádem. V hlavní komoře cosi zachrastilo. Snad se tam nic nerozbilo? Nemohl si rychle vzpomenout, co tam vlastně má… Nahlédl tam, prsty se sotva proklubaly přes spodní termo prádlo ke spacáku, k lehkému stanu, skobám, karabinám, šroubům… Má tam trochu nepořádek…?!
Narazil na kousek papíru vytištěného z barevné tiskárny. Dotkl se kopie fotky z ultrazvuku… Pohladil ji. Alena je těhotná, dnes už ve čtvrtém měsíci… Ježíši, mobil, stále zvoní… „Ano, anděli,“ řekl. „Tak už jsi na místě?“ ptá se Alena. Kdepak, vysvětluje jí, autobus má zpoždění… Cítil, že se potřebuje vypovídat… ale – on nemohl. Myšlenky má úplně někde jinde, vysoko v oblacích… „Promiň, už mi to jede…“ Zběžně se rozloučili a on zavěsil. Starší paní, která seděla na lavičce vedle něj, se na něj vyčítavě podívala. Čert ji vem. Ještě jednou si pozorně prohlédl snímek ultrazvuku… bude to holka. Pečlivě papír složil a pokusil se jej vložit zpátky do batohu. Překážely skoby i karabiny. Musí se to tam vejít, musí! Papír zkroutil, potom jej z jedné strany roztrhla karabina, z druhé propíchla skoba. Znamení? napadlo Jiřího. Brzda k jeho největší lásce – k horám…?!
Krásné. Nápad s horolezcem pořád žije. To je moc dobře. ;)