Toto rychlé cvičení tvůrčího psaní vám ukáže, jak snadné je skrze charakterizování postav vytvářet napětí. Má celkem tři části a napíšete během něho jen pět odstavců. Celkově by vám mělo následující hraní si se slovy zabrat zhruba patnáct minut volného času.
Upozornění: Pokud s popisy teprve začínáte, přečtěte si prvně článek Neříkej, ukazuj. Uvedené zadání je totiž vhodné spíše pro pokročilejší autory…
Postup
Vzhled postavy
Charakterizace skrze tašku
Závěrečné propojení
Účel
Během tohoto úkolu si můžete procvičit hned několik spisovatelských dovedností najednou – přímé i nepřímé popisy, vytváření postav i pointování krátkých scén. Jak jsem avizoval na začátku, jedná se o velmi komplexní zadání, které vyžaduje vypsanější ruku.
TIP: Pokud vám připadá toto cvičení obtížné, mrkněte se ještě na následující video Jak napsat dobrou scénu.
Jak vám to šlo? Sdílejte své texty dole v komentářích, moc rád si je přečtu (a třeba vám k nim i něco napíšu)!
Jinak více podobných cvičení tvůrčího psaní najdete v mé veřejné sbírce.
Tak ať vám to dobře píše! ;)
Měla na sobě jen spodní prádlo: béžové kalhotky s krajkou a podprsenku pleťové barvy, na jejíchž košíčcích s měkkými vycpávkami byly namalované bradavky. Ušklíbla se při vzpomínce na to, jak jí tuhle podprsenku Kasandra koupila… Od té doby, co se rozešly, nazývala ji Élisabeth jen Kasandra, nikdy Kess, jak tomu bývalo v dobách, kdy spolu ještě chodily. Zamračila se, když uchopila složenou hromádku a šaty před sebou rozprostřela. To je tak, když tě zničehonic povolají na sledovačku v utajení a ty se musíš sbalit během pár vteřin, takže bereš první, co máš po ruce. S myšlenkou, že šaty od Joanse musí doma uklidit do nejtemnějších hlubin šuplíku, si je oblékla. Látka byla nepříjemně teplá, trochu hrubá, ale celkově pohodlná. Oděv disponoval trojúhelníkovým cudným výstřihem, krátkými rukávy a spodní lem jí dosahoval do poloviny stehen.
Přejela pohledem své hladké oholené nohy a bezděky si vzpomněla na Její Veličenstvo, Iltu I. Paivovou, která i v televizi neskrývala své nohy porostlé tmavými chloupky. Naši panovníci měli vždycky své podivnůstky, pomyslela si. Díky tomu si aspoň něco málo zapamatovala z hodin dějepisu: Richardovi IV. Se i říkalo Alchymista, protože víc času než v královské radě trávil v laboratoři. Richard VI. zase nikdy nedokázal zkrotit svého nepovedeného synka, plukovníka d’Agoulle, který se nakonec z nástupnictví na trůn vyvlékl smrtí. Jestli se náhodou neutopil schválně, aby nemusel vládnout, říkala si Élisabeth. Pak přišla éra „prokletých“ králů a většina z nich byla i krály, kteří měli – pravda čím dál zředěnější – skotskou krev. A teď nám vládne královna, která si neholí nohy. To je teda výhra… a její manžel zase miloval terénní motorky… Já bych na motorku v životě nesedla. Ani bych asi nemohla, se svými sto jedenapadesáti centimetry. Pokusila se přidat si něco málo na výšce podpatky, ale… dopředu věděla, že to moc nepomůže. Rovné světlounké blond vlasy kousek pod ramena si svázala do culíku za krkem žlutou gumičkou, jak mívala ve zvyku, na malé, ale milé rty si nanesla růžový lesk a na tváře růž. Možná to trochu přehnala… Přišlo jí hrozně úsměvné, že se takhle strojí kvůli Joansovi. Musí ale vypadat věrohodně. Na lem košíčku podprsenky připevnila odposlech.
Na manželské posteli kus od zrcadla ležela její otevřená objemná kabelka petrolejové barvy. Vrátila do ní lesk na rty a začala hledat voňavku, ale jako každá majitelka dámské kabelky, ani Liesa se v té své nemohla nikdy vyznat. Hledala mobil, našla kapesníčky, peněženku, vstupní kartu do oddělení závažných zločinů gonské policie nebo starou, na kusy rozcupovanou účtenku od… ne a ne si vzpomenout. Teď, když hledala voňavku, našla třikrát tentýž klíč od bytu, lesk, který do kabelky před chvílí vrátila, a… a zase vzpomínku na Kasandru. Chvíli krabičku s názvem zlatnictví převracela v prstech. Už tenkrát, hned poté, co se Kasandra odstěhovala, si Élisabeth říkala, že se prstenu zbaví. Dodnes to nějak neudělala, nevědouc, proč. Proč uchovává vzpomínku na to, jak ji její – dnes už bývalá – přítelkyně požádala o ruku?
Našla šeříkovou voňavku – tutéž, kterou se voněla Kasandra a kterou u ní tehdy zapomněla – a na dně kabelky nějaký papír. Byl hodně dlouho přeložený na polovinu, okraje byly roztřepené a celý dokument byl pomačkaný ostatním nákladem její kabelky, ale Liese stačil jediný pohled, aby zbledla a zachvěla se. Zpráva od gynekoložky. Zmačkala ji a obloukem hodila do odpadkového koše u dveří na chodbu. Nepotřebuje ji. Zpráv, které jí sdělují stále tutéž diagnózu a prognózu, že nebude mít děti, má i tak bezpočet.
Když sešla dolů do hotelového baru, zastihla Joanse, jak dle svého zvyku sedí na baru. Vypadá docela přitažlivě, blesklo jí hlavou. Sto čtyřiaosmdesát centimetrů měřící partner měl na sobě šedou košili s krátkými rukávy, které odhalovaly obrovského delfína vytetovaného přes celé jeho levé předloktí, kalhoty měl pohodlné, béžové, zářivé blond vlasy, kudrnaté a vlnící se mu na šíji, měl dost rozprostřené kolem hlavy, aby mu zakrývaly uši. Věděla, že v jednom z nich má Liverpoolan sluchátko, kterým bude poslouchat instrukce kapitána Danielle Rettové. Bylo to úsměvné, on se také jmenoval Daniel… „Vypadáš překrásně, miláčku,“ zavrněl tiše, když si k němu přisedla, nahnul se k ní, opřel silnou ruku o její stehno a s tichým mlasknutím ji políbil. Cítila jeho měkké teplé rty na svých, uvědomovala si, že mu na nich určitě ulpí její lesk, z jeho dechu na ni dopadaly vlny sladké vůně plné kouře a rašeliny skotské whisky. Podívala se do jeho očí, stejně šedých, jako byly ty její, a vyprskla smíchy. Ne, na to, že se na ně dívá přes obyčejná skla zasazená do brýlí s šedými obroučkami, si asi nezvykne! Ale chápala, proč brýle má. Někam se kamera, kterou by s nimi jejich kapitán udržovala vizuální kontakt, ukrýt musela.
…
a připojuji dotaz: jaký vám přijde z této ukázky vztah mezi Élisabeth a Danielem?
Jiří si přehodil horolezecký batoh z jednoho ramene na druhé. Nechtěl ho pokládat na chodník. Čekal na autobus. Udělal to spíše ze zvyku, aby se pohnul, než že by mu scházela síla. Jako profesionální hasič absolvoval každý rok pravidelné fyzické testy zdatnosti, a pokaždé z nich vycházel více než úspěšně. Ve skle čekárny zahlédl svůj obraz. Jeho skoro dvoumetrová postava budila respekt, přičteme-li k tomu svaly nabyté pravidelnou návštěvou posilovny, no, připustil, jeho tělo se sotva vešlo do standardních kalhot a bundy. Teď, protože ho čeká cesta do velehor, musel mít na sobě pohodlné oblečení… světle modrou nepromokavou bundu, kalhoty z pružného materiálu a lehké boty s odolným svrškem.
Prohrábl si kudrnaté blonďaté vlasy, ušklíbl se, někdy byly pro něj prokletím, protože až příliš přitahovaly pozornost žen. Do modrých očí mu vniklo slunce, musel je přimhouřit. Je krásně, Jiří se pousmál, ukázal bílé zuby, jsou bez jediného kazu, jak říkávala maminka, zdědil je po babičce, které vydržely všechny do devadesáti let. Tvář měl dohněda ošlehanou větrem a deštěm, není divu, každý týden přes víkend slézal nebezpečné skály a nejvyšší vrcholy hor. Mrzela ho jizva na nose, vzpomínka na kamennou lavinu na Gerlachu, jinak nos na sebe upozorňoval i svojí orlí podobou, kamarádi si z něj často utahovali, díky ostrému zobáku prý Jiří patří do velehor jako pták.
Čas ubíhal a autobus nepřijížděl. Z batohu se ozvalo zvonění mobilu. Jiří položil batoh na lavičku. Pootočil přilbu, aby se dostal do horní kapsy batohu. Krucinál, tady mobil není. Odklopil víko horní kapsy, aby se dostal ke druhé kapse. Ano, sem dal satelitní telefon… vybral si jej pro jistotu, když jede tak daleko, Himaláje nejsou za rohem… Vytáhl telefon a podíval se, kdo volá. Alena, žena, jeho velká láska… Batoh se najednou na lavičce naklonil a Jiří jej sotva zachránil před pádem. V hlavní komoře cosi zachrastilo. Snad se tam nic nerozbilo? Nemohl si rychle vzpomenout, co tam vlastně má… Nahlédl tam, prsty se sotva proklubaly přes spodní termo prádlo ke spacáku, k lehkému stanu, skobám, karabinám, šroubům… Má tam trochu nepořádek…?!
Narazil na kousek papíru vytištěného z barevné tiskárny. Dotkl se kopie fotky z ultrazvuku… Pohladil ji. Alena je těhotná, dnes už ve čtvrtém měsíci… Ježíši, mobil, stále zvoní… „Ano, anděli,“ řekl. „Tak už jsi na místě?“ ptá se Alena. Kdepak, vysvětluje jí, autobus má zpoždění… Cítil, že se potřebuje vypovídat… ale – on nemohl. Myšlenky má úplně někde jinde, vysoko v oblacích… „Promiň, už mi to jede…“ Zběžně se rozloučili a on zavěsil. Starší paní, která seděla na lavičce vedle něj, se na něj vyčítavě podívala. Čert ji vem. Ještě jednou si pozorně prohlédl snímek ultrazvuku… bude to holka. Pečlivě papír složil a pokusil se jej vložit zpátky do batohu. Překážely skoby i karabiny. Musí se to tam vejít, musí! Papír zkroutil, potom jej z jedné strany roztrhla karabina, z druhé propíchla skoba. Znamení? napadlo Jiřího. Brzda k jeho největší lásce – k horám…?!
Krásné. Nápad s horolezcem pořád žije. To je moc dobře. ;)