Jedna z nejtěžších věcí na psaní je umět myslet jako někdo jiný. Spisovatelé ve svých příbězích obvykle musí měnit různé styly přemýšlení, jednání a vyjadřování, protože typický příběh obsahuje více než jednu postavu.
Dnešní cvičení tvůrčího psaní vás tedy otestuje z této základní spisovatelské dovednosti. A také potrénuje další důležitou věc – uvěřitelnost. Dohromady tvoří následující zadání skvělou příležitost zjistit, zdali ovládáte hned dva z hlavních pilířů psaní. Bez nich by totiž vaše příběhy pravděpodobně nefungovaly.
Zadání cvičení
Krok #1: Vybavte si trapas, který se stal někomu z vašich známých.
Krok #2: Nyní zkuste tento jeho/její zážitek zpracovat v krátkém textu z hlediska první osoby, tj. z pohledu tohoto kamaráda nebo kamarádky. To znamená, že se budete muset napojit na jeho/její uvažování a pocity.
Cíl cvičení
Pokud bude váš výsledný text působit uvěřitelně, uspěli jste. Dokázali jste totiž obalamutit čtenáře, který vám uvěřil, že vy nejste vy, ale vaše postava. Gratuluju vám!
Kontrola textu
Abyste si byli opravdu jistí, že se vám tento úkol povedlo úspěšně splnit, dejte ho přečíst svým známým a zeptejte se jich, zdali jim vaše popsaná historka připadá uvěřitelná.
A nebo ho vložte dole do komentářů a já (a jistě i další čtenáři tohoto blogu) si ho moc rád přečtu (přečteme) a odpovím(e) vám.
Tak ať se vám dobře tvoří! ;)
Tip: Jestliže toužíte po více praktických cvičení, která rozvíjejí spisovatelské dovednosti, mrkněte se na Spisovatelský trénink.
Flám.
Seděl na oranžové sedačce těsně vedle ostatních. Na chvíli zavřel alkoholem unavené oči. Probudil ho hlasitý dlouhý zvuk. Rychle se narovnal a vykřikl: “ Co to bylo?” Ostatní v místnosti odpověděli: “Klidně spi dál, to byl jenom prd.” Uklidnilo ho to, zavřel oči. Pomyslel si:
“Tady je fakt prd slyšet.”
ON.
Vůbec jsem ho neznala, ale když jsem ho poprvé uviděla, řekla jsem si: “To je ale pěkný chlap, ten o mě ani nezakopne. Hrál na kytaru a úplně mě tou muzikou omámil. Stál na pódiu, holky šílely, tak jakou jsem asi měla šanci. Věděla jsem, že po koncertu za ním přijdou mraky fanynek pro podpis. Já jsem tam nešla, taky proč, neopřel by si o mně ani vidle. Byla zima, ale mně bylo horko.
V létě jsem seděla v práci za stolem a vletěla jsem do vedlejší kanceláře k personální. Strnula jsem ve dveřích. Ruce se mi zpotily, vlasy mi trčely. Říkala jsem si:
“Je to on, nebo špatně vidím?”
Personální mi ho představila:
“To je Hubert, bude u nás pracovat.”
Podala jsem mu zpocenou dlaň, on se usmál, a nic víc.
Z práce jsem odešla a po měsíci u mě doma zazvonil domovní zvonek. Otevřela jsem dveře. Stál tam ON.
Nesměle jsem řekla: “Stalo se něco, nějaký problém v práci?”
Odpověděl: “Ne, žádný problém, ale já se tenkrát do vás zakoukal.”
Nevěřila jsem mu, pochopila jsem to, až když mi hrál doma na kytaru.
Obvykle jsem ho vyprovázela v noci po schodech paneláku až ke skleněným vchodovým dveřím, abych mu odemkla. Bála jsem se tohohle vztahu, přeci jenom to byl a ON.
Přesto jsme jednou přestali být kamarády, a já jsem ho poprvé po ztichlých schodech ve dvě hodiny ráno vyprovázela v noční košili. Byla zima a já jsem si naivně myslela, že jenom tak rychle seběhnu, odemknu, a rychle zpátky poběžím do ještě teplé postele. Zima mi vlezla pod slabou košili, ale srdnatě jsem sešla ta dvě patra. Odemkla jsem těžké dveře, vzala za nerezovou kliku, a pomalu otevřela to sklo. Ozval se dlouhý hlasitý zvuk, kterého jsem se lekla.
Stála jsem ve dveřích, nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela. To snad ani nemůže být pravda, co se to stalo? Proč zrovna mě? Teď se se mnou rozejde! Realita byla tvrdá.
Ale On ani nemrknul okem. Dal mi pusu, dělal, že nic neslyšel.
A dnes?
Celých čtyřicet šest let prdíme stejným směrem.
To je roztomilý trapas! Poslední věta text hezky podtrhla. ;)
Pomůcka
Pravidelné sobotní obědy Jirkových rodičů se pro mne stávaly noční můrou. Tchýně Jana hned po příchodu prolézala všechny pokoje a zkoumala, jestli nemám pod postelí, na skříni, na dveřích prach… Samozřejmě, nikdy nebyla spojena, stačilo jí objevit drobné smítko z rohlíku, které tam ztratil náš čtyřletý synek Jozífek a už roztrubovala, že mám doma nepořádek… že u ní se dá jíst i z podlahy…
Kolikrát jsem se o tomto pronásledování zmiňovala Jiřímu… ale, ten se tvářil, jako kdybych ho natahovala na skřipec. “Je to moje máma, co mám dělat,” ustupoval do stínu. Když skrytá šikana překračovala únosnou míru, zastával se mě tchán Josef, neváhal a manželku klidně okřikl: “Dáš už pokoj!” A ona zmlkla. Ten stál vždy na mé straně, snad díky tomu, že jsme jeho vnoučka pojmenovali po něm.
Co se mi ale dnes povedlo… tak to budu mít hodně dlouho na talíři…
Po obědě sedíme všichni u stolu v obýváku a pochutnáváme si na kávě s dortíkem. Jozífek dojedl, a – najednou se ztratil, zahlédla jsem, že zamířil do ložnice. Nerada vidím, když šouní v našem pokoji. Má neblahá předtucha se naplnila…
Naše štěstíčko se před námi zjevilo náhle a s vážnou tvářičkou jako bůh pomsty vykřiklo: “Ruce vzhůru, nebo střelím!”
Chtěla jsem se rozesmát, ale když jsem uviděla, co drží v ruce, tak jsem málem umřela. Darebák jeden! V mém nočním stolku našel vibrátor a teď ho vydával za zbraň. Kdyby to byla jenom taková nenápadná pomůcka… to ne… tohle bylo velké, žilnaté, ohebné, fialové dělo…!
Protože všichni ztuhli, Jozífek přístroj zapnul a jakoby střílel nejdřív na dědu, potom na babičku.
Můj milovaný Jiří pracuje jako profesionální hasič, nevím, kdy ho nečekaně odvolají, a… i já prostě mám někdy svoje silné potřeby… je to snad hřích…?!
Teď jsem ale zmrzlá, propadla bych se studem, jakoby se zastavil svět, zeměkoule se přestala točit…
Když ale Jozífek namířil na mě a bzučel mi pohyblivou hlavní do obličeje, vyskočila jsem a šla po něm… pokusila jsem se mu zbraň vytrhnout z rukou.
Začal ječet. “Tuhle pistoli jsem si našel já! Je moje, je móóóje. Najdi si svoji…”
Musela jsem ho odtáhnout z obýváku do ložnice násilím. Teprve tam mi zbraň předal.
Nálada v rodině po tomto trapasu poněkud ochladla. Nebylo divu, že vzápětí se návštěva chystala k odchodu.
Při loučení si tchýně neodpustila jedovatou poznámku. “Fuj, že ti není hanba, Aleno…” Mávla nade mnou rukou, ale ne že by mne křižovala, spíše to vypadalo, že mě ukřižovává….
Tchán byl poněkud milosrdnější… Otočil se na syna a řekl: “Potřebuje to…? Ty ji nestačíš?” Usmíval se přitom, bylo zřejmé, že to míní jako legraci. Na mne zamrkal. “A ty příště takovéhle zbraně líp schovávej…” Nakonec ještě Josef dodal: “Už se těším na příště, doufám, že se u vás bude zase střílet… a jsem zvědavý, z čeho…” Jeho smích mě pálil ještě dlouho potom, co s manželkou odešli…
Něco podobného jsem už někdy slyšel. :) Jinak ta první osoba je fajn, ale domnívám se, že je z toho cítit, že to není 100% autentické. Tohle je prostě těžké cvičení.
Izabela kráčí na Gran Canaria po pláži od Fara směrem k Máspalomas. Všude lidí jako smetí, Václavák hadr. Lidi jsou na sebe namačkáni jako sardinky a široký pruh pochodujících turistů, se valí až k obzoru a mizí za písečnou dunou. Ta nekonečná masa pochodujících těl Izabele připomíná imigranty, valící se na Polsko. Jde a jde, slunce svítí, moře šumí, taková idyla! Izabela nechtěně okopává paty lidí kráčejících před ní, její paty jsou zase okopávány lidmi, co kráčí za ní. Řeka lidských těl se valí, vlní, proplétá se navzájem a je tak hutná, že mezi těmi stovkami těl, která Izabelu míjí, nejde odhadnout, které z nich je nahé a které je, byť spoře, oblečené. Iza napíná oči dopředu, hledí do tváří protijdoucích, co se pohybují ve druhé, či třetí řadě a typuje, kdo z nich asi bude nahý, aby včas uhnula očima a kochala se spíše pěnivým krajkovím vln, než aby zírala na nahé tělo toho nestydy. Najednou strnula. Přímo přede ní se z ničeho nic zjevil velmi velký, velmi tlustý, velmi starý a velmi opálený muž, s kývajícím se přirozením, co sahalo hnedle až k jeho kolenům. Izabela se lekala tak, že zůstala stát jako omráčená, očima nestačila uhnout, naopak jak očarovaná zírala přesně v to míso, které vidět nechtěla. Přestože není puritánka – naopak je to stará matadorka, která prošla lecčí náručí, leccos zažila, leccos viděla a nikdy ničím v partnerské sexualitě nebyla zaskočena, přesto se jí náhle zvedl žaludek a najednou bylo její největší starostí, kam jeho obsah vyklopit. Kam jít blinkat? Pod nohy pochodujícího davu, který připomínal prvomájový průvod, chyběla jen mávátka, anebo hop a skok a vyzvracet se do moře? Trapas jako hrom. Dilema. Řešení převzalo její podvědomí a v poslední vteřině už krmila rybičky.
Na Faru si dál klidně pochodují s oblečenými i naháči, co svou nahotu vystavují nejen slunci, ale i náhodným pohledům a nic na tom není, je to snad i přirozené. Ale proč se té vyrovnané Izabele, kterou nikdy nic nezaskočilo, udělalo tak nevolno??? Došlo jí to! Už na to přišla! Všechna ta nahá těla, která míjela a neviděla, až na to jedno jediné, patřila lidem, kterým bylo tak kolem sedmdesátky a věru to nebyl pěkný pohled. Kdyby náhle před sebou uviděla nahé, krásné tělo mladého muže, určitě by se jí neudělalo zle od žaludku, naopak by se za ním určitě otočila, aby viděla i jeho pozadí.
Jéje, díky moc za sdílení! Úkol splněn. :)