Uvěřitelnost je pro všechny příběhy klíčový bod. Bez ní by byly příběhy jako domečky z karet, které může lehce rozfoukat sebemenší větřík.
V dnešním cvičení tvůrčího psaní si můžete vyzkoušet, zdali jako autoři umíte obstát v náročné zkoušce vytváření uvěřitelných příběhů:
Muž má románek se svojí sekretářkou. Stráví spolu příjemnou noc v jednom zapadlém motelu za městem. Když se ráno muž probudí, zjistí, že je sice ve stejném motelu, ale že žena vedle něj je jeho vlastní manželka.
Zadání úkolu: Pokuste se dohrát tuto situaci tak, aby její vysvětlení bylo co nejvíce uvěřitelné.
Poznámka: Ano, vždy se jedná o uvěřitelnost v rámci daného světa příběhu. Takže pokud vymyslíte kouzelný svět plný draků, principy uvěřitelnosti tohoto konkrétního fikčního světa budou trochu odlišné od toho našeho reálného. A to je naprosto v pořádku. :)
TIP! Další cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Sex se sekretářkou už dávno není jako za časů našich otců.
V době, kdy většina lidí žije s roboty, je mít živou sekretářku skoro loterie. Já si vystačím s tou mechanickou – a moje Luci-7 je tak dokonale postavená, že by ji můj děd spletl s Miss roku 1980.
Na robotických sekretářkách miluju jedinou věc:
můžeš si je upravit přesně podle fantazie.
Moje Luci je kus. Když jsem ji navrhoval, měl jsem v hlavě jednu jedinou větu: ať je to žena, která je příliš dokonalá na to, abych na ni měl v reálu nárok.
A jo… přidal jsem jí i „podprogram nevěry“, jen tak pro adrenalin.
Tu ikonu nesmí moje žena Marie nikdy najít.
Jinak je po mně. Doslova.
Včerejší noc byla obzvlášť intenzivní – hráli jsme scénář „cizinci v motelu“ a zakončili to sexem, který by vyhrál holografický Oscara.
Usnul jsem spokojený jak kotě.
Ráno:
Probudil jsem se, protáhl se… a málem jsem zkolaboval.
Vedle mě neležela Luci.
Ležela tam Marie.
Tedy – její obličej. Její kůže. Její rty. Její výraz.
Přesná kopie, od prstů na nohou až po znamínko na rameni.
A mně došlo, že jsem idiot.
Zapomněl jsem, že se má Luci v noci aktualizovat.
Ta aktualizace měla zahrnovat nové tělo, vylepšené reakce a hlavně balíček, který jsem koupil jen tak ze srandy:
„Změň můj obličej.“
A samozřejmě…
zvolil jsem Mariin obličej.
Měl to být vtip. Jen tak.
Takže dnes ráno vedle mě ležela Luci-7…
s tváří mojí ženy.
A když jsem v panice vyskočil, ona otevřela oči a její hlas, napodobující Marii, řekl:
„Dobré ráno, miláčku.“
Nikdy v životě jsem nebyl blíž infarktu.
To je přímo skvělé řešení – myslím, že sci-fi se tu skoro vůbec neobjevuje. ;)
Děkuji :)
To zívání, které se ozvalo z postele vedle něj bylo zvláštní. Nechtěl tvrdit, že by Kamilu nějak zvlášť znal – na to u nich nepracovala dost dlouho, ale rozhodně měl po včerejšku pocit, že alespoň její hlas dokáže zaručeně poznat.
Ale tohle znělo až příliš jinak, ale stále až podezřele povědomě.
S větším strachem, než bylo pravděpodobně nutné, otevřel oči a pohlédl na druhou stranu postele.
Šok z toho, co viděl ho téměř donutil z postele vyskočit.
Tohle rozhodně nebyla Kamila. Spíš noční můra v podobě jeho ženy Evy, která nevypadala ani trochu nadšeně, že ho vidí. Takže všechen strach byl na místě a zcela odůvodněný.
“Miláčku, ahoj, co tady děláš?” snažil se dělat hloupého pro případ, že by jen nějak zjistila, kde bydlí a o Kamile vůbec nevěděla.
To štěstí bohužel neměl.
“Hm, představ si moje překvapení, když ráno volám svému manželovi, abych se zeptala, co by si dal k obědu a vezme mi to cizí žena!” poslední věta zněla jako rozsudek smrti.
Zatracená Kamila, zavrčel si pro sebe v duchu. Věděla, že mám ženu, tak proč zvedala telefon!
Najednou se mu začalo rozsvěcet. Jak Kamila v posledních týdnech změnila názor, přestože ho předtím tolik odmítala. Ty dvě se na něj domluvily!
Podle výrazu jeho ženy to byla pravděpodobně správná úvaha.
“Neobtěžuj se vracet domů. Vyměnila jsem zámky,” natáhla se k němu a ironicky ho políbila na tvář. “Uvidíme se u soudu, rozvodové papíry máš na stole.”
S tím vstala z postele a odešla ze dveří.
Jen na polštáři na její straně zůstal papír vytržený z bloku s krátkým vzkazem: ´Kdo chce kam, pomozme mu tam.´
Marek se bál otevřít oči… tím by to bušení v hlavě určitě ještě zhoršil. Stovky hudebních nástrojů si hrály svou vlastní symfonii, ale on na ni neměl vůbec náladu. Zaslechl zívnutí, které nebylo jeho. Usmál se, právě mu totiž došlo, že je velmi dobrá šance na další číslo. Doma by to tak nebylo, protože by ho už dávno budil pláč anebo měl olízaný obličej od natěšeného retrívra, který ho takhle s láskou tahal z postele na procházku.
Tolik mu chyběla jeho žena. TA žena, když byli jen oni dva. Role rodičů, byla zatěžkávací zkouškou a on to velmi často nezvládl.
Sáhl na levou stranu postele a těšil se, že nahmatá hladký jemňoučký klín jeho mladičké sekretářky Heleny.
Co to? Ucítil něco jiného… hladké to nebylo… Divné!
Vytřeštil oči a koukal na SVOU ženu Jitku. Zaraženě ji sledoval a nenacházel žádná slova, která by měl říct. To, co mu mozek nabízel, mu nedávalo žádný smysl.
“Překvapení, miláčku!” zašveholila Jitka.
Stále ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku. Jen zíral a jeho mozek, zpomalený alkoholem a pár pilulkami, nedokázal najít rozumnou odpověď.
“Musím říct, že ta tvoje nová sekretářka Helena je výborná. Jsem s ní vážně spokojená.”
“Co… co tím myslíš?” zahlaholil nezvykle tiše.
Jitka se jen usmála. “Nic víc k tomu neřekneš?”
“Asi je zbytečné cokoliv vysvětlovat… Jen můžu říct, že mě to mrzí.”
“To jsi mi toho teda řekl… Na to, že mě tu dva měsíce podvádíš, je to dost chabé.”
“Tys to věděla? Celou dobu?” zděšeně zvolal Marek. ¨
Jitka přikývla. Zamyslela se. Jako by nevěděla, kde začít. Natáhla se pro láhev šampusu, který měla připravený na nočním stolku a nalila si plnou sklenici. Dala si dlouhý doušek. “Dáš si taky?”
Marek s otevřenou pusou odmítl. Nepoznával svoji hodnou ženušku, která se z ní za posledních pár let stala, a viděl opět svoji starou Jituš. Divošku, schopnou k posnídat šampaňské a na místo oběda si dát dortík. Na tu, která se nebála porušovat pravidla. Na tu, která občas měnila role a vymýšlela roztodivné noční hrátky.
Přivřel oči a zavzpomínal, kolik nocí protančili v klubech a pak šli rovnou do práce.
“Taky mi to chybí,” jako by mu četla myšlenky. “Měnil ses mi před očima. To až podivná smska od tvojí sekretářky mi otevřela oči. Sešla jsem se s ní a vše mi řekla. Je to hodná holka, nechtěla tahat tátu od rodiny… proto se mi ozvala. Díky ní jsem si uvědomila, jak moc jsme se změnili. Ano – jsme rodiče, ale občas můžeme mít i těmi, kým jsme bývali. Život rodičovstvím nekončí, je jen na nás, jak zvládneme mít sundané růžové brýle a nasadíme ty reálné…” víc říct nestihla, protože ji Marek povalil na záda a vášnivě ji začal líbat.
“Dokážeš mi odpustit?” lítostivě hlesl po několika hodinách Marek.
“Noooo popravdě máme ten pokoj do zítřka… záleží, jak se budeš činit,” ozval se veselý hlas.
Marek neváhal už ani minutu. Tuhle ženskou nechce ztratit. Zapřísáhl se, že si ji udrží za každou cenu!
Jůů, tady to má (snad) happy end :)
Byla to zas jednou velkolepá firemní show, samozřejmě s účastí svých partnerů. Moje žena Kristy si během večera začala báječně rozumět s mými kolegy u kulečníkového stolu a zcela postrádala mou přítomnost. Přece jen ji na mateřské chyběl kontakt s lidmi během zábavy a imponoval ji zájem mužů. To se mi výborně hodilo do mých plánů, protože jsem dostal neukojitelnou touhu po své mladičké atraktivní sekretářce Marcy.
Naštěstí se nikdy nenechala dlouho přemlouvat. Zaplatil jsem svému příteli za zabavení mé ženy na celý večer a oddal se v našem hotelovém pokoji smyslným hrátkám s Marcy, moji ženu už po porodu dvojčat vůbec nezajímaly. Když odešla uklidil jsem pokoj a ze žalu vyžahl ještě půl flašky milované whisky.
Ráno jsem ji měl “jako z praku” a pohled na mou probouzející se manželku, která hned šveholila o dětech a jak se jí stýská, mě totálně odrovnal.
Uveřitelné – dobrá práce! ;)
“Co tady děláš?” ptám se zmateně své ženy.
“Jsem tvoje žena,” říká mi, s trpělivým úsměvem někoho, kdo už tímhle prošel tisíckrát.
Což je zvláštní, protože mně se to stalo poprvé.
“Ale včera jsi tu nebyla?” potvrzuji taktně.
“Byla,” odpovídá stále s úsměvem a něžným pohlazením po tváři. “Jen jsi šel spát dřív, býváš teď hodně unavený. Dáš si čaj?”
Souhlasím a ona odchází. Chvilku si lámu hlavu, pak mě něco napadne. Posadím se na posteli a volám: “Uděláš mi čaj prosím?”
“Samozřejmě,” ozve se z kuchyně, “ovocný nebo zelený?”
Robert hlasitě vykřikl. Z druhé strany postele na něj upřeně zíraly pronikavě zelené oči jeho manželky. Normálně by na tom nebylo nic divného, byl zvyklý se vedle ní probouzet. Jenže včera usínal vedle modrých očí své sekretářky Áji. Ano, byl si tím stoprocentně jistý. Šárce řekl, že jede na služební cestu, což byla samozřejmě jen naprosto otřepaná, ale stále fungující výmluva. S Ájou si dali dobrou večeři, na pokoj si vzali láhev šampaňského, pomilovali se a on pak usnul spolu s ní. Tak co tu sakra dělá jeho žena?!
„Děje se něco, miláčku?“ zeptala se ho sladkým hlasem Šárka.
„N-n-ne, vůbec ne,“ dostal ze sebe Robert. V hlavě mu to šrotovalo, ale nemohl přijít na žádné vysvětlení. A co bylo ještě horší: nemohl přijít na způsob, jak se z toho všeho dostat.
„Zajdu se osprchovat, jo?“ oznámil, zatímco si natahoval trenýrky a couval směrem ke koupelně. Tam za sebou zabouchl dveře a vyčerpaně se o ně opřel. Na čele se mu dělaly krůpěje potu, zatímco se po celém těle třásl. „Klid, klid, to bude dobrý,“ uklidňoval sám sebe polohlasně. „Ája tu není, což znamená, že asi ještě v noci odešla. Šárka zase chtěla zjistit, jestli jsem skutečně na služební cestě. Pokud se ty dvě nepotkaly, tak je šance, že Šárka o ničem neví,“ přemítal Robert v duchu. Jenže v tu chvíli si všimnul podprsenky pohozené přes vanu. Podle velikosti i stylu musela patřil Áje.
Právě v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře. „Zlato, můžu dál?“ Robert se pokoušel vymyslet, kam schovat zapomenutý kousek spodního prádla, jenže tady v koupelně žádná vhodná skrýš nebyla. „Hned to bude, drahoušku!“ zavolal na svou ženu přes dveře, zatímco cpal podprsenku do maličkého odpadkového koše. Sotva se zavřelo víko, Šárka bez dalšího klepání vešla dovnitř.
„Chtěla jsem jen něco vyhodit,“ usmála se a zamířila přímo ke koši. Než ji Robert stihl zarazit, už ho otevřela a zírala na krajkovou podprsenku. „Co to je?“ obrátila se na něj s nechápavým výrazem ve tváři.
Robert dělal, že netuší, co myslí, a šel se podívat. „Nevím,“ pokrčil rameny. „Asi to tu zapomněl někdo z předchozích hostů a pokojská zapomněla vynést odpadky.“
„Aha,“ odvětila Šárka a zdálo se, že mu uvěřila. „Co kdybych šla na snídani napřed? Mám hrozný hlad.“
„To je skvělý nápad,“ pokusil se Robert o úsměv. „Jsem tam tak za čtvrt hoďky.“
Když se pak za necelou čtvrthodinu skutečně objevil v restauraci, cítil se už poměrně klidný a sebejistý. Na pokoji nebyla kromě podprsenky jediná známka toho, že tam s ním byla jiná žena. Šárka určitě nic netuší. Jenže zrovna ve chvíli, kdy se samolibým úsměvem zamířil ke stolu, kde seděla jeho žena, došlo mu, že tam nesedí sama. Na židli po její levici seděla Ája a právě si na rohlík s máslem mazala med.
Robert zůstal stát jako přimrazený. Šárka se na něj s falešným úsměvem obrátila: „Copak, ty se k nám nepřidáš?“ A protože se nezmohl ani na slovo, poslechl ji a obezřetně se posadil.
„Co…“ chtěl začít, ale jeho žena ho předběhla.
„Myslíš si, že ze mě můžeš dělat blbce? A z ní taky? Taková milá holka, a ty ji zatáhneš do takového nesmyslného poměru bez vyhlídek do budoucna!“ Teď už se Šárka nesnažila tvářit mile. Její hlas byl sice tichý, ale z očí jí šlehaly blesky. Ája sice klopila oči ke stolu, ale nešlo přehlédnout, že i ona je naštvaná.
„Tak to není!“ snažil se bránit Robert.
„Co přesně? Copak to není tvoje milenka? Nebo snad neplatí to, že s ní máš jen krátkodobou aférku? Chceš se snad rozvést a vzít si ji? Vždyť je ti nejmíň o dvacet let víc než jí!“
Na to už Robert neměl co říct. Snažil se navázat oční kontakt s Ájou, ale když se mu to konečně podařilo, viděl jen nenávist.
„Vy jste se na mě domluvily?“ zeptal se přiškrceným hlasem Robert. Obě ženy současně přikývly.
„Ale proč?“ nechápal.
„Protože nás akorát využíváš. Obě,“ promluvila konečně Ája. Poté se jeho manželka i teď už asi bývalá milenka zvedly a společně odkráčely pryč. Když pak Robert vyšel ven, zjistil, že odjely jeho autem.
„Zatraceně!“ ulevil si nahlas a začal hledat číslo na taxíka.
Zdálo se mi o předchozím večeru. Se svou sekretářkou se kterou to táhnu za zády mé ženy už pár měsíců. Restaurace přiměřená záletům, červené saténové šaty co zvýrazňovaly její krásné ženské křivky, černé lokny a víno, spoustu vína. Pak už jsem ji jen v náručí nesl – ,,Haló” – po schodech – ,,Mám tep!” – a – ,,Máme ho! Haló, Marku.” nade mnou visí jiné černé lokny. Patří záchranářce.
,,Volejte do nemocnice ať jsou připraveni na příjem urgentního stavu.”
Dva další záchranáři mě naloží na nosítka a má zachránkyně jde po jejich boku, když v tu se nakloní k mému uchu.
,,Doufám že víš jakou mám chuť jim podkopnout nohy abys ty schody sletěl znovu..” zašeptala jedovatě moje žena.
Dr. Němec se probouzí, pohladí ženu vedle sebe, chvíli poslouchá její dech, vnímá známou vůni jejího těla. Je s ní šťastný. Má všechno.
Věrnou, svědomitou ženu, zdravé děti, na stáří ještě myslet nemusí a bláznivé mládí už má za sebou, až na jednu maličkost. Na vzpomínku, kdy trochu selhal. Nic moc, byl o tom přesvědčený, že nic moc. Svojí mladé ženě byl nevěrný, jednou, hned toho litoval, ani za nic by se nepřiznal, vlastně to ani není pravda, jen zlý sen. Tak rád by to vymazal z paměti , ale, to je na tom to podivné, nejde to. A nejenže to nejde, ono to roste, ono se to stalo skutečným. ” Copak jsem se zbláznil ? ” Ani kdyby se dnes ženě přiznal, neuvěřila by mu. Šla by
s ním k psychiatrovi, je hodná. Ale jak by lékaři vysvětlil, že skutečně žije ještě s jednou ženou ? Že se jí bojí, že ho týrá, že ji nenávidí, že ji dokonce už chtěl zabít ! Ne, on ji skutečně brutálně zavraždil. Bylo to strašné. Ale ráno se probudil a ona ležela zase vedle něho.
” Co nevstáváš, příjdeš pozdě” , zavrčí žena vedle něho. Zatajil se mu dech. ” Ne, ne, ne, to není možné! ”
Žena vstává, jde do kuchyně, pouští vodu, asi na kávu.
“Tak vstáváš nebo ne? To tě mám každý den tahat z postele?” To už bylo zlostné pobídnutí. Vstává.
“Dej mi, prosím tě, jinou košili, mám dnes poradu.”
“Zase poradu s tou děvkou?”
“Mlč! Mlč, nebo se něco stane! A dej mi tu košili!”
“A nezapomeň se navonět!”
“KOŠILI!!”
“A náhradní košili také?”
Prudká rána do obličeje, až ženě vytryskla z nosu krev.
“A dárek?”
Druhá rána.
Posbírá si věci a vybíhá na ulici. Je časné ráno, vzduch voní jarem. Proti němu jde mladá žena, usmívá se.
“Já jdu z práce a ty do práce. Děti ještě spí?”
Děti, vždyť se na ně ani nepodíval, ani se nerozloučil.
“Tak ať se ti dnes daří”, žena ho objímá.
“Mám dnes tu pitomou poradu.”
“To sis mohl vzít jinou košili…”
Rozlepil oči a slastně si vzdychl. Byla to nádherná noc, kterou by si klidně zopakoval. Otočil se za svou milenkou. A ztuhl. V myšlenkách mu proletělo tolik sprostých slov, že by se tomu nikdo nestačil divit.
Potichu vstal z postele a rychle se zamkl v koupelně.
„Tohle jsou snad Šprťouchlata, ne?“ říkal polohlasně svému obrazu v zrcadle.
Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie.
Musí tam být Julie!
Otevře dveře – a v posteli pořád leží Marie.
Znovu si začne opakovat a u toho přemýšlí, co vlastně dělal celý večer.
Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie.
„Miláčku?“ vyděsí ho hlas jeho manželky.
„Jsem v koupelně, Maru. Hned jsem u tebe.“
Snaží se v zrcadle rychle nacvičit uvolněný výraz.
To musela být kalba, pomyslí si.
Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie. Julie. Marie.
Vejde do ložnice.
To snad není možný.
„Maru?“
„Co?“
„Jak ses vyspala?“
Snaží se začít konverzovat.
Manželka pokrčí rameny. On chodí po pokoji, jako by něco hledal.
„Ztratil jsi něco?“
„Já mám okno!“ přizná se.
Poznala, že lžu?
„Se ani nedivím. Včera jsi na firemním večírku ochutnal všechno, co měli na baru – od absintu až po žitnou. Tvoje játra si zaslouží medaili. Volala mi tvoje sekretářka, ať si pro tebe přijedu. Nevím, zda té hubené koze mám vůbec děkovat!“
„No to jóóó!“ kýve souhlasně hlavou.
„Jenže odvézt tě nikam nešlo, tak jsme zůstali tady na motelu. Stejně ten pokoj firma zaplatila. Vůbec nechápu, proč utrácíte takové peníze.” kroutí nechápavě hlavou žena. Snaží se kroutit hlavou stejně.
“Se divím, že ti není blbě!“
To víš, že je!
Já mám už několikátý den pocit, že když sem vložím svoje “dílo”, tak nesmím komentovat ostatní, dokud není schválené, jinak zmizí a zůstává jen poslední komentář. Tak tedy znovu vkládám:
“Dobré ráno, miláčku,” zašveholí.
Tupě zírám na usměvavý obličej své ženy.
“Už jsem málem zapomněla, jaký ty seš kanec,” řekne laškovně a dlaní mi přejede po odhalené hrudi. “Vrrrau!”
Protřu si oči, neschopen slova. Co tady dělá? Vždyť… Ano, laškoval jsem tady v noci víc než dost, ale ne s ní! S Marcelou!
Honem si přehrávám v hlavě události včerejšího večera: pozvání na stejk, trochu vína a pár koktejlů, přesun do tohohle motýlku, žhavá noc… To všechno sedí, jen osoby a obsazení nějak nesedí.
“Proč na mě zíráš jak na zjevení, ty můj truhlíčku?” zachichotá se. “Nepoznáváš mě?”
Moje žena Jana. Pořád krásná, ale v poslední době neustále unavená, podrážděná, přepracovaná. Všechen čas dělí mezi naše dvojčata a to, co zbylo z jejího podnikání. Na mě a náš vztah už obvykle nezbývá energie. Zvykl jsem si. Ale taky mám své potřeby. Tedy jako muž, že ano. Marcelka nastoupila jako moje sekretářka asi před třemi měsíci. Ze začátku jsem myslel, že mi lichotí prostě proto, že jsem šéf a ona to považuje za součást své role. Ale bylo to čím dál otevřenější a… no, nejsem na to hrdý, ale prostě včera večer se to nějak zvrtlo a skončili jsme tady.
Vypadalo to, jako by to měla předem naplánované. Řekla, že se jde upravit, z kabelky přitom vytáhla krajkovou noční košilku. Jako já vím, že v dámské kabelce se najdou i součástky na výrobu příručního granátu, ale tohle přeci nemohla být náhoda.
‘Neusnula jsi tam?’ volal jsem na ni, když dlouho nešla.
‘Kdepak, už běžím,’ odpovídala z koupelny. ‘Máš zhasnuto? Zhasni všechny světla, jo? A ještě zavři oči. Stydím se…’
Zhasnul jsem a plný očekávání jsem cítil, jak se zavlnil vzduch a zhoupla matrace, když přisedla na okraj postele. ‘Ráda si hraju,’ zašeptala mi do ucha a přes zavřené oči mi uvázala heboučký šátek. Vzrušením jsem nemohl ani dýchat. Mojí mysl zcela ovládly její něžné doteky a sladká vůně. Byly v ní růže a vanilka…
Moment. Ta vůně… Ta vůně! Odkud ji jen… Začichám. Vytřeštím oči.
Jana se zasměje.
“Copak, už začínáš tušit?” zeptá se mě s přimhouřenýma očima.
To tedy začínám. Tohle není vůně Marcely. Ta má raději takové ty těžké, kořeněné…
Chvilku mě pozoruje a jejíma očima prochází vlny proměňujících se emocí. Vidím v nich rošťáctví, smutek, lásku i lehkou výčitku. Nakonec se ustálí na mírném pobavení. Zato moje oči opakují stále dokola jen: sakra, sakra, sakra!
Co teď?
“Lásko, já jsem…” odkašlu si a vypravím ze sebe: “já jsem udělal strašnou věc a je mi to hrozně, hrozně moc líto…”
A fakt nekecám. Když ji tady vidím, jak je krásná a voňavá a usměvavá, cítím se úplně stejně, jako když jsem ji před pěti lety poprvé políbil.
“Neudělal,” odpoví.
Jsem zmaten.
“Neudělal. Jen – málem.”
“Ale já jsem… Pozval jsem na večeři svoji sekretářku a pak,” soukám ze sebe v nejhlubších rozpacích. Zabte mě, ať se dlouho netrápím.
“A pak,” ušklíbne se Jana, “pak mi Marci zavolala. Že to trvalo fakt dlouho, než tě dostala, ale že dneska tě konečně trochu opila a vypadáš povolně.”
Vrátím se k osvědčenému zcela nechápavému zírání: “Co… Co to znamená?”
“To znamená, že konečně můj plán vyšel. Zavolala jsem si taxíka a za 10 minut jsem byla tu. Marci mi otevřela, předala mi košilku a odjela tím taxíkem domů. No a já jsem vytáhla ten hedvábný šátek…”
“Takže to jsi byla celou noc ty?” zeptám se přihlouple. “Ale… Proč?”
“Protože už mi chybělo tvoje vzrušení, pohled na mě jako na ženu. A milování s tebou. Co se narodila dvojčata, jako by se ze mě stala jen máma. A hospodyně. Ty jsi v práci čím dál víc. Každý čtvrtek v hospodě s kamarády. Doma jsi unavený, bez nálady, skoro se neusměješ… Když jsem se o tom bavila s Marcelou, napadla nás tahle malá lest. Jakmile tvoje sekretářka odešla na mateřskou, nastoupila na její místo – a zbytek už znáš. Jen se bála, když jsi byl pořád tak nedobytný, že to nestihne v rámci zkušební doby. Za týden už jí začíná nový semestr ve škole, nemohla by dál zůstat a mise by byla nesplněna.”
“Takže tys… Ty jsi to celou dobu věděla?”
“Nejen věděla, já to vymyslela!”
“Můžeš mi, Janičko, odpustit…”
“Odpustit, že jsi se celou noc miloval se svou manželkou v jednom zapadlém motelu? To asi můžu,” odpoví se smíchem. “Ale jedno budeš muset napravit.”
“Cokoli…”
“Odteď budeme chodit na rande. Zase jako zamlada. Žádný vysedávání v práci do noci. Pěkně kino, koncerty, večeře, romantické procházky po Stromovce…”
“Slibuju! Děti už zvládnou hlídání, najdeme au-pairku já ti vynahradím všechno, co jsme za ty dva roky zameškali.”
“A já tobě taky…”
No to mi řekněte, jestli moje Janička není ta nejlepší ženská na světě!
“Dobré ráno, miláčku,” zašveholí.
Tupě zírám na usměvavý obličej své ženy.
“Už jsem málem zapomněla, jaký ty seš kanec,” řekne laškovně a dlaní mi přejede po odhalené hrudi. “Vrrrau!”
Protřu si oči, neschopen slova. Co tady dělá? Vždyť… Ano, laškoval jsem tady v noci víc než dost, ale ne s ní! S Marcelou!
Honem si přehrávám v hlavě události včerejšího večera: pozvání na stejk, trochu vína a pár koktejlů, přesun do tohohle motýlku, žhavá noc… To všechno sedí, jen osoby a obsazení nějak nesedí.
“Proč na mě zíráš jak na zjevení, ty můj truhlíčku?” zachichotá se. “Nepoznáváš mě?”
Moje žena Jana. Pořád krásná, ale v poslední době neustále unavená, podrážděná, přepracovaná. Všechen čas dělí mezi naše dvojčata a to, co zbylo z jejího podnikání. Na mě a náš vztah už obvykle nezbývá energie. Zvykl jsem si. Ale taky mám své potřeby. Tedy jako muž, že ano. Marcelka nastoupila jako moje sekretářka asi před třemi měsíci. Ze začátku jsem myslel, že mi lichotí prostě proto, že jsem šéf a ona to považuje za součást své role. Ale bylo to čím dál otevřenější a… no, nejsem na to hrdý, ale prostě včera večer se to nějak zvrtlo a skončili jsme tady.
Vypadalo to, jako by to měla předem naplánované. Řekla, že se jde upravit, z kabelky přitom vytáhla krajkovou noční košilku. Jako já vím, že v dámské kabelce se najdou i součástky na výrobu příručního granátu, ale tohle přeci nemohla být náhoda.
‘Neusnula jsi tam?’ volal jsem na ni, když dlouho nešla.
‘Kdepak, už běžím,’ odpovídala z koupelny. ‘Máš zhasnuto? Zhasni všechny světla, jo? A ještě zavři oči. Stydím se…’
Zhasnul jsem a plný očekávání jsem cítil, jak se zavlnil vzduch a zhoupla matrace, když přisedla na okraj postele. ‘Ráda si hraju,’ zašeptala mi do ucha a přes zavřené oči mi uvázala heboučký šátek. Vzrušením jsem nemohl ani dýchat. Mojí mysl zcela ovládly její něžné doteky a sladká vůně. Byly v ní růže a vanilka…
Moment. Ta vůně… Ta vůně! Odkud ji jen… Začichám. Vytřeštím oči.
Jana se zasměje.
“Copak, už začínáš tušit?” zeptá se mě s přimhouřenýma očima.
To tedy začínám. Tohle není vůně Marcely. Ta má raději takové ty těžké, kořeněné…
Chvilku mě pozoruje a jejíma očima prochází vlny proměňujících se emocí. Vidím v nich rošťáctví, smutek, lásku i lehkou výčitku. Nakonec se ustálí na mírném pobavení. Zato moje oči opakují stále dokola jen: sakra, sakra, sakra!
Co teď?
“Lásko, já jsem…” odkašlu si a vypravím ze sebe: “já jsem udělal strašnou věc a je mi to hrozně, hrozně moc líto…”
A fakt nekecám. Když ji tady vidím, jak je krásná a voňavá a usměvavá, cítím se úplně stejně, jako když jsem ji před pěti lety poprvé políbil.
“Neudělal,” odpoví.
Jsem zmaten.
“Neudělal. Jen – málem.”
“Ale já jsem… Pozval jsem na večeři svoji sekretářku a pak,” soukám ze sebe v nejhlubších rozpacích. Zabte mě, ať se dlouho netrápím.
“A pak,” ušklíbne se Jana, “pak mi Marci zavolala. Že to trvalo fakt dlouho, než tě dostala, ale že dneska tě konečně trochu opila a vypadáš povolně.”
Vrátím se k osvědčenému zcela nechápavému zírání: “Co… Co to znamená?”
“To znamená, že konečně můj plán vyšel. Zavolala jsem si taxíka a za 10 minut jsem byla tu. Marci mi otevřela, předala mi košilku a odjela tím taxíkem domů. No a já jsem vytáhla ten hedvábný šátek…”
“Takže to jsi byla celou noc ty?” zeptám se přihlouple. “Ale… Proč?”
“Protože už mi chybělo tvoje vzrušení, pohled na mě jako na ženu. A milování s tebou. Co se narodila dvojčata, jako by se ze mě stala jen máma. A hospodyně. Ty jsi v práci čím dál víc. Každý čtvrtek v hospodě s kamarády. Doma jsi unavený, bez nálady, skoro se neusměješ… Když jsem se o tom bavila s Marcelou, napadla nás tahle malá lest. Jakmile tvoje sekretářka odešla na mateřskou, nastoupila na její místo – a zbytek už znáš. Jen se bála, když jsi byl pořád tak nedobytný, že to nestihne v rámci zkušební doby. Za týden už jí začíná nový semestr ve škole, nemohla by dál zůstat a mise by byla nesplněna.”
“Takže tys… Ty jsi to celou dobu věděla?”
“Nejen věděla, já to vymyslela!”
“Můžeš mi, Janičko, odpustit…”
“Odpustit, že jsi se celou noc miloval se svou manželkou v jednom zapadlém motelu? To asi můžu,” odpoví se smíchem. “Ale jedno budeš muset napravit.”
“Cokoli…”
“Odteď budeme chodit na rande. Zase jako zamlada. Žádný vysedávání v práci do noci. Pěkně kino, koncerty, večeře, romantické procházky po Stromovce…”
“Slibuju! Děti už zvládnou hlídání, najdeme au-pairku já ti vynahradím všechno, co jsme za ty dva roky zameškali.”
“A já tobě taky…”
No to mi řekněte, jestli moje Janička není ta nejlepší ženská na světě!
Do místnosti už dlouho pronikaly sluneční paprsky, když konečně rozlepil oči a otočil se na bok. Hlavu měl jako střep a trvalo proto značnou chvíli, než si jeho oči přivykly a uvěřily obrazu, který se jim naskytl. Vedle něj, ležela spokojeně spící jeho žena Lucie. Něco mu na tom ale nesedělo. Promnul si obličej a vzpomínky na něj začaly útočit, jako rozčílené zmije. Kateřina. Co se to proboha stalo? Kde se tu vzala Lucie? Snažil se rozpomenout na včerejší den, minutu po minutě, hledajíc vysvětlení, které ale nepřicházelo. Nedokázal si vzpomenout na nic víc, než jak se už skoro úplně mol nechal vláčet autem Kateřinou kamsi na motel. Byly to už dva roky, co se jeho naplněné šťastné manželství změnilo k nepoznání. Byl povýšen do jiné firemní pobočky a práce mu začala zabírat veškerý volný čas. Doma skoro nepobyl a když, většinu času stejně strávil voláním a psaním s klienty. Jeho jedinné přání přitom bylo, aby se jeho rodina měla dobře. Lucie ho v tom zezačátku podporovala, ale jak čas plynul, začala být nešťastná. Nepotřebovala mít dvě garáže a každý den večeři jako v pětihvězdičkovém hotelu. Potřebovala svého manžela. Oba měli pocit, že to tomu druhému přece řekli. Navenek jejich výměny ale vypadaly jen jako výbušné hádky, ve kterých se vzájemně vůbec neposlouchali. Lucie začala chodit do manželské poradny, kde si najednou uvědomila kde je zakopaný pes. Tadeášovým řešením ale bylo jen víc práce a jeho frustrace pomalu dorostla vrcholu. A tak po jednom obzvláště vyčerpávajícím pracovním dni, po měsících manželské samoty konečně podlehl Kateřininým nástrahám, pomocí nichž se ho již měsíce snažila svést. Nejprve ho jen nevině pozvala do baru, kam šel pod záminkou, že tak oddálí setkání s rodinou, které v posledních dnech nekončilo jinak než roztržkou. Po řadě panáků, které se do něj ale dostaly aniž by pořádně tušil jak byl už svolný ke všemu. Ani on, ani Kateřina ale netušili, že Lucie má ve firmě kamarádku, která jí celý čas o pokusech svést jejího manžela informuje a i tentokráte jim je na stopě. O všem Lucii ihned informovala, ale rozhodly se, že aférku nechají dojít až do konce. Oba sledovaly až do motelu, bylo jim bylo jasné, že Tadeáš už je tak namol, že nebude ničeho valného schopen. Kateřina to k její smůle trochu přehnala. Navíc si obě agentky situaci pojistily i uspávacím prostředkem, který Tadeášovi jejich přítel barman v nestřežený okamžik nasypal do pití a který měl začít působit zhruba když se dostanou do hotelu. Po pár minutách co za nimi zapadly dveře, na pokoj rázně ale ve vší tichosti obě vpadly. Kateřina se lísala k už úplně vytuhlému Tadeášovi, kterého se jí podařilo svléct do spodního prádla. Byla tak šokovaná, že vyvléct ji na chodbu nepředstavovalo žádný problém. Co se tam dělo dál, si dokáží domyslet pouze osoby ženského pohlaví. Jisté ale je, že Kateřinu v těch končinách již nikdy nikdo neviděl a její výpověď ještě týž den přistála v dopisní schránce firmy. Tadeáš ráno jen stěží posbíral své oblečení, které na sebe nasoukal tak rychle, jak toho byl schopen a vyrazil na cestu domů. Udělal jen kratičkou zastávku na benzínce, kde se trochu opláchl a hodil do sebe kafe s croissantem. Když zaparkoval v jejich garáži a stále trochu mimo odemykal domovní dveře, ty se však otevřely a na jejich prahu stála usmívající se Lucie. Tadeáš se nikdy nedozvěděl, co se té noci vlastně přihodilo. Lucie předstírala, jakoby se naprosto nic nestalo a on se ke svému poklesu už nikdy nechtěl vracet. Zážitek pro něj byl ale dostatečným zemětřesením v životě, aby si uvědomil, že to takhle dál nejde a srovnal si priority. Začal chodit s Lucií na manželské poradenství, oba se začali snažit, pozměnili své činnosti a do roka se z nich stalo to nejpříkladnější manželství, které jim jejich sousedi záviděli celou řadu let.
Probudil jsem se docela brzo. Obvykle to tak mám, když piju a večer je další akce.
Pak vstanu klidně v pět a odpadnu, ale hned po obědě.
Podíval jsem se na budík. Bylo půl šesté.
Tak nějak na automat jsem došel na záchod a do koupelny.
Když jsem stál před zrcadlem a koukal na svůj obličej po probdělé noci, proběhlo mi hlavou:
Ještě to není tak zlý. Ještě dokážeš zaválet. A co jednou, ale třikrát za večer… To by se ti doma nestalo.
Přemýšlel jsem, jestli je to tou změnou prostředí nebo jen alkoholem.
Mezitím jsem si na prst navlékl snubní prsten, který jsem měl odložený v poličce v koupelně.
Když jsem dokončoval hygienu, procházel jsem si v hlavě obrázky z včerejší noci.
No, musím říct, že celá tahle hra, která trvá už pěkných pár měsíců, je skvělá.
Je to osvěžující, nevázané a taky neuvěřitelně zábavné.
Prohlédl jsem si oblečení sekretářky – krátká sukně, těsná blůzka a svetřík, které úhledně visely na věšáku.
Hned vedle černých bot na vysokém podpatku. Ty prostě miluju – a ona to moc dobře ví.
Celá tahle hra na sekretářku a majitele firmy je prostě skvělá.
Došel jsem k posteli, políbil jsem svou ženu a položil jí ruku na rameno.
„Vstávej, miláčku, musíme do práce. Bohužel každý do své.“
Vtipná pointa:-)
Probral jsem se a s potěšením se zadíval na vedlejší lůžko. Slastně jsem se protáhl a myslí mi probleskla vzpomínka na noční jízdu s touhle luxusní kobylkou.
Jenže něco neštymovalo. Potichoučku, abych Klárku nevzbudil, jsem natáhl ruku a z nočního stolku popadl brýle.
Moc jsem si nepomohl. Namísto Klárčiných medových vln se na polštáři jako hadi vlnily černé vlasy mé manželky Lucie. Dívala se na mě a usmívala se. Snažil jsem se srovnat v hlavě myšlenky.
Jsem snad magor? Odjel jsem přece do tohohle zapadlého motelu se svou sekretářkou Klárkou!!!
A nebylo to poprvé. Táhneme to spolu už hezkých pár měsíců. Samozřejmě pěkně potají, aby z toho nebyly ve firmě kecy.
Už proto, že firma jaksi nepatří jen mně. Kdysi jsem se s Lucií dohodl na rozdělení společného jmění manželů. A pro sichr napsal téměř všechna aktiva na ni. Už kvůli dětem – aby nestrádaly, kdybych zkrachoval.
Jo, už dlouho toho lituju, protože kdybych se chtěl s Lucií rozvést, odejdu s holým zadkem…
A teď tu Lucie leží vedle mě. Na místě, kde jsem v noci vášnivě objímal Klárku. A sladce se usmívá. Proč se tak sladce usmívá? A kde je Klárka?
Halucinuju teď nebo jsem halucinoval v noci?
Náhle se otevřely dveře koupelny a do pokoje vešla Klárka v saténové sexy košilce. Zíral jsem střídavě na ni a na Lucii a nechápal.
A Klárka se zničehonic rozesmála. Miloval jsem její smích, ale teď mi bůhví proč zněl jako requiem. Povzbudivě mrkla na Lucii: „Řekni to, miláčku.”
Téměř okamžitě mi došlo, že to oslovení„miláčku” nepatřilo mně… Protože Lucie se na Klárku dívala tak, jako se diabetik dívá na dorty v cukrárně. Jako se dívá alkoholik na sklenku dobrého vína nebo vášnivý kuřák na krabičku cigaret. A Klárka jí ten pohled oplácela stejnou mincí.
„Skončili jsme, jasná zpráva,” zanotovala Lucie. Pokračovala: „Vím o tobě a Kláře už dost dlouho. Ty tvoje trapné výmluvy… Bylo mi až stydno – za tebe. Nejdřív jsem byla zoufalá. Pak jsem si chtěla s Klárou promluvit. Ať nerozvrací naši rodinu. Jenže… Naše setkání dopadlo jinak… A snad tě i chápu…”
Nadechla se: „Vím, že nebudeš dělat problémy. Vlastně ani nemůžeš. Firma patří mně. A díky Klárce mám o všem podstatném přehled. Takže – nejslabší, máte padáka!”
Pokojem se rozlehl dvojitý smích a já věděl, že tohle je opravdu moje requiem…
Některá přirovnání jsou fakt moc pěkná, a hlavně nepřipisovat firmu na manželku :-D
Děkuju.
A je to tak trochu inspirováno skutečnými událostmi. :-D
Muž políbil manželku na čelo: „Bylo to krásné miláčku.“ Potom vstal a sebral z podlahy sako. Pověsil ho na ramínko do skříně před bílý doktorský plášť, sáhl po nevzhledných montérkách a šel hledat klíčky od auta. Žena se laškovně usmála: Dávej pozor ať nepřekročíš rychlost nebo tě večer zastaví policistka.
Nečekala jsem, že jednou budu psát i tohle, ale co není může být.
Sakra a já měl dojem dojem, že budu s nápadem originální:-D Krátké výstižné a skvělé.
Děkuji za komentář. Tvá povídka je také mic pěkná
“Tak se nám ho podařilo pěkně doběhnout, co?” mnuly si obě ženy ruce.
“Já mu dám, záletníkovi! Pořád mi tvrdil, že jezdí na služební cesty. Ze začátku jsem mu to baštila, ale pak mi to už začalo být podezřelé, tak jsem začala trochu pátrat. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla být objektem jeho zájmu ty, moje nejlepší kamarádka! Vůbec jsem nevěděla, že jsi jeho sekretářka.”
“Však já jsem mu také slepě důvěřovala, že je rozvedený. Jednou se ale podřekl, ale snažil se pořád mlžit. Nechtěl jít s pravdou ven. Takže to potrestání si určitě zasloužil.”
“Vůbec netuší, že jsme se my dvě domluvily a v noci jsme se vyměnily. Nedovedeš si představit, jak byl z toho vyvedený z míry. Nevěděl či sní nebo bdí. A já jsem se bavila úžasně. Myslím, že je dostatečně poučený a už si hned tak nějaké další pletky nedovolí. Tahle příhoda ho myslím dostatečně vytrestala, takže mu odpouštím. A tobě moc děkuju za pochopení a pomoc.”
“No, já jsem se taky dostatečně poučila! Raději jsem si našla nové místo. Chtěli na mě, abych si našla náhradu, když odcházím tak narychlo. Tak jsem jim dohodila moji tetu. Zrovna hledala práci – je z oboru – moc šikovná, ale o 20 let starší než já. Takže můžeš být v klidu.”
Tohle mě psát také napadlo, příběh pěkný, ale přijde mi dost naivní.
Jsou rána, kdy se člověk nechce probudit. Drží se snu o včerejšku tak moc, že své tělo udrží ve spánku mnohem déle, než je obvyklé. Včerejší večer byl totiž skvělý. Úžasný. Bez jediné chybičky. Vlahý letní vánek, vůně rozkvetlých lip, šplouchání vody z nedaleké řeky. Takhle jsem si to vždycky představoval. Žádné rozpálené slunce v pravé poledne a hromada lidí kolem. Ale večer. Klid, mír a my dva.
Odešli jsme s Danou z práce po čtvrté hodině odpoledne, musela ještě dodělat faktury. Já už se nemohl soustředit na nic. Těšil jsem se, až budeme konečně pryč. Pobrali jsme všechno, co jsme potřebovali (moc toho nebylo) a vydali se na Sázavu. Na naši milovanou Sázavu. Strávili jsme tady tolik krásných dní i nocí!
Věděli o tom jen Anna a Petr, naši kolegové a nejbližší přátelé. Nejraději bych to neříkal vůbec nikomu, ale tyhle dva jsme večer opravdu potřebovali. V ten výjimečný letní večer vonící po rozkvetlých lipových květech a lásce nás dvou.
„Dobré ráno, muži,“ řekla Dana a políbila mě na čelo.
„Dobré ráno, ženo,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Nemůžu uvěřit, že tu se mnou leží moje MANŽELKA.“
tak tahle mě to nepadlo pojmout. Moc dobrý.
Děkuji. :-)
Tohle by mě nenapadlo. Je to super originální a čtivé! :)
Díky! :-)
Pokrývka není příjemná. Příště vyberu lepší hotel. Natáhnu se po holém pasu ženy ležící vedle mě. Přitáhnu si ji blíž. Její dlouhé vlasy mě zašimrají pod krkem.
“Dobré ráno, kočičko.” Zajedu rukou do jejích hnědých…HNĚDÝCH?
Odtáhnu se. Žena vedle mě určitě není Hana, moje sekretářka. Je zrzavá, určitě. Tahle má hnědé vlasy. Odhrnu prameny zakrývající její tvář.
“Kurva!” vydechnu. Co tady sakra dělá Beata.
“Tak jsi vzhůru” zašeptá bez toho aniž by otevřela oči.
“Ahoj broučku, samozřejmě.”
Posadila se. Vzala si přikrývku blíže k tělu,
“Včera ses hodně napil.”
“Asi jsem to přehnal no. Slavili jsme, že?”
“Ano, ano slavili.”
“A připomeneš mi co?”
“To, že jsem zjistila, že spíš s Hanou.”
“Zlatíčko já nespím s Hanou.”
“Tak proč jsi křičel její jméno?”
“Bobe, hodně jsi pila to je všechno.”
“Proč mi lžeš?”
“Nelžu.”
Zavrzali dveře koupelny. Zrzavé vlasy.
“Ahoj draku.”
A jeje…
Ahoj draku zavěrem je skvělý.
Sluneční světlo mě probudí docela brzy. Budík ještě nezvonil.
Pootevřu víčka, abych se podíval na Máju, se kterou jsem se jako obvykle vydal do motelu, abych s ní trávil noc. Vím, že bych to neměl dělat, ale mít doma ženu s vytahanými prsy mě zkrátka nerajcuje.
Když pohlédnu vedle sebe, rozhodně nevidím drobnou blondýnku.
Dívá se na mě žena s hnědýma očima a nakrátko střiženou trvalou. Radka. Kurva. Ale jak…
„Dobré ráno, drahoušku,” zašvitoří příliš mile.
Možná ještě sním. Rozhodně je to sen. Radši se štípnu do břicha, kde mám položenou ruku, ale neprobudí mě to. Mája tady není, místo ní vedle mě leží moje manželka. V motelu, kam chodím se svou milenkou.
„Co tady…”
„Jak dlouho se s Marií vídáte, hm?” začne se ptát.
Vím, že už nemá cenu předstírat, že se nic takového neděje. Zároveň taky věřím, že bych měla začít zdrhat, ale její pohled mě přikoval k posteli a já se nemohu pohnout. Jsem strachem úplně paralyzovaný.
„Tři týdny,” pravím přiškrceným hlasem.
„Ano, přesně tak. A s tou předchozí asistentkou jsi chodil taky sem, že?”
Všechno ví. Ale jak?
„Drahoušku, Marie je přeci bývalá asistentka pedagoga našich dětí. To ona tě viděla s tou prsatou ženskou v den, kdy jsi výjimečně vyzvedával Vilíka ze školy,” oznámí mi. Usmívá se. Připadá mi jako šílenec.
„Ale…”
„Nevěřila jsem tomu. Marie se navrhla, že u tebe začne pracovat jako asistentka, abychom zjistili, jestli jsi opravdu nevěrný a nedokážeš se udržet na uzdě. Nezklamala.”
„A co se s námi teď stane?” zeptám se. Nadmíru vyděšeně. A dokonce mě děsí i to, že se bojím.
„S námi nic. Ty tu totiž zůstaneš a já se vrátím do mého domu,” shrne s posledním úsměvem, než se zvedne z postele.
Pokusím se taky vstát, avšak nemám šanci. Nemůžu se hnout, ačkoliv zatínám všechny svaly v těle.
Radka se zastaví u dveří a naposledy se na mě ohlédne.
„Nepohneš se ještě tak dvacet sedm minut. A k tvé smůle, tu minutu po mém odchodu někdo škrtne sirkou. Hodně štěstí, drahoušku.”
„NE!” vykřiknu. „Radko, prosím! Tohle mi nemůžeš udělat! Tohle nesmíš… Nemůžeš… Nesmíš!”
Ta slova opakuju ještě dlouho po jejím odchodu. Křičím, snažím se pohnout, ale bezvýsledně. Nakonec ucítím kouř. Upálí mě zaživa.
Páni, to je ale drsná pomsta! ;)
Oho, girls power, neměl si začínat 😉 Moc hezký!
Probudil se, když první slabé světlo proniklo skrz ošuntělé záclony. V pokoji stále vonělo levné mýdlo a parfém, který měla včera večer na sobě – jenže tentokrát to bylo… jiné. Měl ruku položenou kolem jejích boků a povlečení bylo zmačkané. Zamžoural na obrys vlasů ženy v šedivém svítání.
Ztuhnul. Opatrně natáhl krk. Ona se ve spánku otočila.
Byla to jeho žena.
Srdce mu bušilo v hrudi. Ruku odtáhl, jako by se spálil. Studil ho pot. Byl si jistý, že minulou noc to byla jeho sekretářka. Vzpomínal si na večeři, na přihlášení do motelu pod falešným jménem, na její smích ve tmě.
Ale teď – byla to nepochybně jeho žena.
Vyskočil z postele. Probudila se a zamrkala.
„Matte? Co to děláš?“
Snažil se polknout. Měl ústa suchá jako prach. „Já… uh… co to sakra…“
Posadila se a přitáhla si deku k hrudi. „Co se ti stalo? Měl jsi zlý sen?“
Rozhlédl se kolem sebe. Pokoj byl stejný: špinavé tapety, levný obraz mořské krajiny.
„Kde to jsme?“
Zamračila se. „V Eagle Inn. Kousek od silnice 11. Vybral sis to, pamatuješ? Říkal jsi, že chceš vypadnout z města. Vyrazili jsme včera večer.“
Cítil se zmateně.
Zase zamrkala.
„Ty máš vážně kocovinu? Pili jsme víno, říkala jsem ti, že je hnusný. Trochu ses motal. Neříkej mi, že si to nepamatuješ.“
Zíral na ni.
Začala se smát, ale znělo to podrážděně. „Matte. Děsíš mě. Plánovali jsme to. Náš malý ‚nemravný víkend‘? Tak jsi na tom trval.“
Zavrtěl hlavou. „Já… já ne…“
„Proboha, Matte.“ Odhodila peřinu a vstala, aby si našla podprsenku. „Vždyť to neděláme často. Říkal jsi, že jsi rezervoval právě tenhle motel, protože nás tu nikdo nezná. Říkal jsi, že chceš vypadnout, ‚oživit náš vztah‘.“
Snažil se vzpomenout si. Vzpomínky byly mlhavé. Bylo tam víno. Vzpomínal si, že se přihlásili, ale s…
„Řekni mi, že si alespoň pamatuješ včerejší noc.“
Polkl.
Podívala se na něj napůl zahanbeně, napůl podrážděně. „Byl jsi… nadšený. Víc než obvykle. Velmi upovídaný. Říkal jsi spoustu divných milých věcí. Říkal jsi, že jsi to rezervoval jako překvapení, že máš pocit, jako bychom podváděli sami sebe.“
Zíral na podlahu.
Pokračovala.
„Říkal jsi, že chceš předstírat, že jsem jiná žena, dokonce jsi pro zábavu vybral falešné jméno na recepci. Pamatuješ? ‚Pan Huston a paní Smithová‘? Ježíši, Matte. To je hra?“
Sedl si na okraj postele a třásl se.
Zamračila se a přešla k němu.
„Tak poslouchej. Bylo to takhle, jasný? Jinak dopadneš jako ona…”
Znova se usmála. „A pospěš si, přijdeme pozdě na snídani.”
Muž má románek se svojí sekretářkou. Stráví spolu příjemnou noc v jednom zapadlém motelu za městem. Když se ráno muž probudí, zjistí, že je sice ve stejném motelu, ale že žena vedle něj je jeho vlastní manželka.
Konečně otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než si to uvědomil. Hned, jak k tomu však došlo, byl jeho výraz k nezaplacení.
„Ahoj, drahý,” usmála jsem se. Těžko říct, jestli mile nebo zle, možná v tom bylo obojí. On však vyskočil z postele, jakoby ho něco kouslo. Možná svědomí. Když si uvědomil, že přede mnou stojí nahý, rychle popadl polštář a přikryl se. Přišlo mi ti směšné, vždyť jsem ho už tolikrát viděla na Adama. Třeba včera v noci…
„Co-co tady děláš?” vykoktal ze sebe.
Posadila jsem se na posteli. „Strávili jsme spolu přeci noc, miláčku,” dál jsem si vychutnávala jeho zmatení.
„Ale,” začal, nevěděl však, jak pokračovat.
„Vím, že jsi očekával někoho jiného… Sabrina, tak se jmenuje. No, hádám, že ta se stejně zmatená a zděšená jako ty brzy probudí u nás doma. Pokud tedy to kouzlo zafungovalo, jak mělo.”
„Jaké kouzlo?” zamračil se. „Ty jsi byla zase u Nadi?”
„Ano a ten pohoršený tón si odpusť. Chtěla jsem vědět, co na té holce vidíš, co ona má a já ne. Chtěla jsem vědět, jestli jsi s ní jiný. Chtěla jsem, aby si ona aspoň na den vyzkoušela, jaké to je, být v mé kůži… Prosím tě, klidně se obleč, stojíš tam jak puberťák nachytaný rodiči své přítelkyně.”
Znovu se zamračil, ale hodil polštář zpátky na postel a začal na sebe navlékat svoje svršky, které se nacházely různě po pokoji.
„Nezajímá tě, co jsem zjistila?” zeptala jsem se a nespouštěla ho z očí. Jen něco nesrozumitelně zabručel. „Upřímně, je mi té holky trochu líto. Je tak naivní a ty ji jen využíváš. Ani mě jsi nesliboval takové blbosti jako jí… no možná protože jsi věděl, že já bych ti to nesežrala. Každopádně jí splním minimálně jednu věc, cos jí slíbil. Možná vlastně několik, ale to už záleží i na tobě.”
Konečně se oblékl. Chvíli postával a zíral na mě, nakonec se posadil na okraj židle na proti posteli a rozhodl se vyslechnout si zbytek.
„Takže se se mnou rozvedeš?” zeptal se. Ranilo mě, že v tom nebyla žádná lítost. To už mě opravdu nemiluje? Nebude o mě ani trochu bojovat? Možná je to tak lepší, aspoň vím, že dělám správnou věc.
„Ano. Za chvíli odejdeš, zaplatíš na recepci snídani, co jsem si objednala, pojedeš domů, sbalíš si svoje věci a najdeš si bydlení jinde.”
„A když ne?” pokusil se vzdorovat, věděla jsem však, že to jen hraje. Už předem věděl, jak to skončí, když se jeho nevěra provalí.
„Nechceš přece, abych do toho znovu zapojila Naďu… Víš čeho všeho je schopná, zvlášť když mstí svoji nejlepší přítelkyni…”
„Taky si můžu najmout čarodějku…”
„Jistě,” zasmála jsem se ostře. „Chtěla bych vidět nějakou, která bude ochotná kouzlit pro někoho jako ty. A i kdyby, opravdu věříš, že Naďa časem nenajde nějakou kličku, mezírku v ochranném kouzle?”
Ramena mu klesla. Věděl, že mám pravdu. Vstal a zamířil ke dveřím.
„Sbohem, Marie. Promiň, že jsem ti ublížil,” zašeptal, a tentokrát to znělo upřímně.
„Sbohem, Roberte,” broukla jsem, než za ním zaklaply dveře.
Quentin se probudil s bolavou hlavou. Nedivil se, protože když včera tak bujaře popíjel, věděl, co ho bude čekat. Převalil se na bok a přitáhl si přikrývku k bradě.
Vedle něj někdo nespokojeně zamručel. Quentin překvapeně otevřel oči a znovu se otočil, aby zjistil, kdo je ta postava v jeho posteli.
Při pohledu na zrzavé vlasy mu blesklo hlavou: Sára – jeho sekretářka.
Žena, skutečně Sára, stále ještě tvrdě spala, ale kdeže jí Quentin vzal celou peřinu, nespokojeně se zavrtěla a stáhla se do klubíčka. V pronajatém pokoji měli otevřené okno dokořán a dovnitř proudil chladný vzduch.
Quentin zpomalený a neuvěřitelně zmatený Sáru nebudil a podělil se s ní o přikrývku.
Když jí ji přetahoval přes nahá ramena, všiml si zlatého obroučku na její levé ruce.
Sára přece nebyla vdaná, a pokud ano – bůh ho zatrať, nedostatek oblečení napovídal, co se mezi nimi stalo – byl v pěkné kaši.
Promýšlejíc, co by měl udělat dále, se podíval na své ruce. Vyděšeně se mu rozšířily oči. Taky měl snubní prsten.
Vzpomínky se mu začaly vyjasňovat. Úspěšně uzavřená zakázka, pracovní oslava, která pokračovala do hospody, moc alkoholu a radosti, šílený nápad o svatbě.
No to si tedy pěkně zavařil.
Touha.
Petr se probudí s ostrým, nepříjemným pocitem v žaludku, jako by ho právě udeřili pěstí. Oči mu vyletí dokořán a první, co vidí, je strop, který nepatří jemu. Žaluzie propouštějí tenkou linku ranního světla a místnost je cítit zatuchlinou a laciným čisticím prostředkem. To je motel. A vedle něj leží… Anna, jeho manželka.
Petrova mysl je v chaosu. Před pouhými okamžiky, nebo se to tak alespoň zdálo, tu byla Jana, jeho sekretářka. Její vůně, její smích, ta lehkost, kterou s ní cítil, když se spolu tajně vypravili do toho zapadlého motelu za městem. Všechno to bylo tak živé, tak skutečné. Každý detail – od vrzající postele po tlumené zvuky z vedlejšího pokoje – se mu vryl do paměti.
Snaží se zvednout, ale hlava se mu točí. Kde je Jana? Co se stalo? Panika mu svírá hrdlo. Sáhne po telefonu na nočním stolku. Je 7:15. Žádná zpráva, žádné zmeškané hovory. Jen klidně spící Anna vedle něj.
A pak, pomalu, se mu skládanka začne spojovat.
Vzpomene si na včerejší odpoledne. Dlouhá porada s Janou, při které se jejich pohledy několikrát střetly o něco déle, než by měly. Ten lehký úsměv, ta jiskra. Vzpomene si na myšlenku, která mu bleskla hlavou – co kdybychom prostě teď odjeli? Představa útěku od tlaku, od povinností, od rutiny. Představa romantického dobrodružství s někým, kdo ho chápe a kdo ho obdivuje.
Tu noc šel spát s tou myšlenkou, která se mu usídlila v hlavě. Usínal s představou, jak by takový románek mohl vypadat. A právě to se mu promítlo do snu. Mozek mu vytvořil dokonalou, detailní simulaci toho, co by se stalo, kdyby své touze podlehl. Celá ta scéna v motelu, s Janou, byla jen extrémně živá projekce jeho vlastních hluboko uložených přání a fantazií.
Když se probudil, zmatek byl způsoben propastí mezi živým snem a realitou. Žádný motel. Žádná nevěra. Jen jeho domov, jeho postel a jeho žena.
Petr se opatrně odplazí z postele, snaží se neprobudit Annu. Dojde do koupelny a podívá se na sebe do zrcadla. V očích má stopy únavy, ale také něco nového – poznání. Sen byl sice děsivě reálný, ale zároveň mu ukázal zřetelnou hranici. Jeho podvědomí mu dalo nahlédnout do světa, který ho láká, ale zároveň mu připomnělo, co by ztratil.
Tak takovou noc ještě nezažil! Už nespal, ale ještě se mu nechtělo otevírat oči. V hlavě si znovu přehrával včerejší večer a rozhodně se mu do reality zpátky nechtělo.
“Vy jste ještě tady, pane řediteli?”
Šokovaně se zíral, jak za ní její neuvěřitelně vysoký podpatek zaklapl dveře od jeho kanceláře. Už tak kraťoučké šaty se jí vyhrnuly ještě o kousek výš. Výstřih proklatě nízko, rudé rty a ty oči… No ty kráso, podobnou scénu už několikrát viděl ve filmu, ale pokaždé jen protočil oči. Kdo proboha takový kraviny píše? No a teď byl najednou uprostřed podobné kýčovité kraviny on sám. V realitě, ne ve filmu.
“Potřebovala bych ještě podepsat tuto smlouvu, pane řediteli.”
Pomalu se k němu ode dveří blížila. Nemohl od ní odtrhnout oči. Jak se sakra může na těch podpatcích vůbec pohybovat, neplácnout sebou na zem a ještě ke všemu u toho vypadat tak… tak… ježišmarjá! Měl by už konečně nějak zareagovat. Sedí tam jako jelito. On je přece ten pán tvorstva a zatím má celou situaci v ruce ona.
“Mohla bych si k vám přisednout, pane řediteli?”
Když už se nadechoval, aby promluvil a zachránil tak svou mužskou čest, mučivě pomalým pohybem přehodila jednu nohu přes jeho nohy a sedla si mu na klín. V nejkýčovitějším filmu by bylo vidět, že nemá kalhotky. Zjevně v takovém filmu byli. Vzdal se. Aspoň že to byl on, kdo ji začal první líbat. Pořád sice vypadá jako ňouma, který se nechal svést, ale aspoň něco.
Dál už to vzalo rychlý spád. Bleskový přesun na motel za městem. První kousky oblečení odpadaly už v otevřených dveřích do pokoje, zbytek se poroučel během dvou kroků ode dveří k posteli. To, co se odehrálo v následující hodině, si v hlavě přehrál několikrát dokola. Play – back – play – back – play – back.
Nakonec oči otevřel. Ležela vedle něho a ještě spala. Jeho žena. Jenomže ji viděl úplně jinak, než včera ráno. Když mu včera odpoledne telefonovala, ať na ni počká v kanceláři, že pro něho má dárek k výročí svatby, mile ho to překvapilo. Po dvaceti letech manželství čekal, že on jako vždy přinese kytku, ona mu jako vždy dá kravatu a večer kouknou na Netflix. Tohle teda nečekal. Jako je fakt, že několikrát opatrně naznačovala, že by mohli trochu zkusit svůj vztah oživit. Ale nikdy by si nemyslel, že to vezme takhle zostra. Každopádně nejlepší dárek k výročí, jaký dostal.
Díval se, jak vedle něho spí, a přemýšlel, čím jí dárek splatit. Nahmátl pod peřinou její nahé tělo a pošetal jí do ucha: “Ještě vám, slečno, musím podepsat tu smlouvu.”
Parádní! Čtivé a skvělý zvrat. :)
Super jízda, to se vám povedlo.
Probudil se v rozespalém šeru hotelového pokoje. Hlava mu třeštila – možná z vína, co včera spolu s Adélou vypili, možná z neklidného svědomí. Musel včera ráno (opět) lhát své ženě, že odjíždí na služební cestu, tentokrát jen na jednu noc. Matně si vzpomínal, že nepronesla žádnou jedovatou poznámku typu: „Už zase služebka? To nemůžou vyslat někoho jiného než tebe? Měla jsem pro nás dva plány na víkend.“ Mávnul nad svými myšlenkami rukou. Otočil se ke spící ženě vedle něj a najednou ztuhnul. Vedle něj ležela jeho vlastní manželka.
„Co…co tady děláš?“ vyhrknul.
Žena se probudila a otočila se k němu, oči zarudlé od nevyspání. S klidem, který vůbec nechápal, odpověděla: „To bych se spíš měla ptát já tebe, ne?“
Muž vstal a začal chaoticky sbírat oblečení. V duchu se snažil najít nějaké rozumné a omluvitelné vysvětlení pro prekérní situaci, do které se dostal. Jenže smůla, měl totální okno. „No? Já stále čekám na odpověď“ ozvala se. Nevěděl, co říct. Po roce skrývaného vztahu a tisíce výmluv a argumentů, které měl vždy dokonale připravené, neměl odpověď. Stál a díval se na svoji ženu v cizím hotelovém pokoji. Pořád byla krásná, dlouhé tmavé vlasy se jí vlnily kolem tváře, jen po tváři jí přelétl smutný úsměv a v očích se jí zračila bolest.
„Já… no,….“ nemohl najít vhodná slova. Tohle nečekal.
„Tak já ti pomůžu. Před dvěma dny mi volala nějaká žena. Představila se jako Adéla a sdělila mi, že se spolu stýkáte asi rok, že se milujete a kdy už podepíšu rozvodové papíry. Zavěsila jsem jí telefon. Ona však zavolala znovu a chtěla se setkat.“ Muž zpozorněl: „Takže to víš?“
„Ano, vím už delší dobu, že je v tvém životě jiná žena. Našla jsem pár zpráv v tvém telefonu. Promiň, byl jsi neopatrný. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale setkání s tvojí milenkou mi otevřelo oči. Lhal jsi mě i jí. Takže jsme vymyslely plán. Ona tě dostane do hotelu, opije tě a až usneš, vyměníme se a ráno budeš mít překvapení.“
Muž zalapal po dechu: „Co že jste udělaly? Vy jste se na mě domluvily?“
Žena neodpověděla. Vstala z postele a začala se oblékat.
„Tak slyšíš mě? Ty a ta mrcha jste mě podvedly?“
„Ne, miláčku, jen už nás obě přestalo bavit, jak lžeš jedné i druhé. Takže jsme Ti sbalily kufry, máš je ve schránce na nádraží. Tady je klíč.“ Hodila klíče na postel a odešla. Zůstal ochromený stát a nevěřil svým očím, právě dostal poprvé v životě kopačky od dvou žen najednou.
Ahoj, tohle bylo těžší. Poprvé jsem si zkusila delší dialog a aspoň vím, že na tomhle ještě musím zapracovat. Moc díky za fajn cvičení. :)
Probudil se s úsměvem na tváři. Víc takových nocí, blesklo mu hlavou. Neotvíral oči, vychutnával si dozvuky včerejšího večera se Salmou. Slaná pachuť popcornu, béčkový film v kině, smažené kalamáry, pár skleniček bílého a vlahá letní noc plná doteků. Převalil se na bok, chtěl ji k sobě přivinout a zabořit hlavu do jejích vlasů, které voněly santalovým dřevem. Zhluboka se nadechl. Něco bylo jinak. Neucítil santal, ale známý parfém, který už roky nevyrábějí. S úlekem otevřel oči. Na polštáři se rozprostíral závoj zrzavých vlasů jeho ženy Beatrice. Upřeně se na něj dívala.
„Dobré ráno, drahý,“ pousmála se.
„Dobré ráno, Bibi,“ zamumlal a vstal z postele. Potřeboval si natáhnout kalhoty a srovnat si v hlavě, co se tu ksakru děje.
„To se mě ani nezeptáš, co tu dělám?“
Mlčel, snažil se zapnout knoflík u kalhot, ale zjistil, že je má naruby.
„Tak fajn, co tu děláš?“ pronesl unaveně.
„Chci si konečně promluvit, Theo,“ řekla tiše.
„Můžu si dojít aspoň pro kafe?“
„Klidně, ale Salma odjela tvým autem a nejbližší autobusová zastávka je dvacet kilometrů odtud.“
V místnosti zavládlo ticho, které narušovala jen bzučení větráku na stropě. S povzdechem si sedl na kraj postele a hlavu zabořil do dlaní.
„Jak ses sem dostala?“
„Díky Salmě. Minulý týden jsme se konečně seznámily. Potkala jsem jí náhodou, když na tebe čekala v tvojí kanceláři. Všechno jsem jí o nás řekla. Vypadala, že se jí ulevilo, že už nemusí lhát,“
Theo zavřel oči a povzdychl si. Nevěděl, na koho má být více naštvaný, ani z které strany to byla větší podpásovka.
„Bibi, byl to jen úlet.“
„Nemusíš se omlouvat ani obhajovat. Na omluvě by záleželo, kdyby mezi námi ještě něco bylo, Theo. Ale to už je léta pryč, zbyl jen stín lásky, kterou ale každou tvou lží pohlcuje lhostejnost. Děsí mě, že už k tobě nic necítím. Ani vztek.“
„A na čem teda záleží?“
„Na tom, abychom to ukončili v klidu a s respektem. Kvůli dětem i našim vzpomínkám na uplynulých dvacet let.“
Theo mlčel, na parkovišti pod oknem si někdo z autorádia pustil reggaeaton.
„Takže mě opouštíš?“
„Neopouštím, rozcházíme se jako dva dospělí lidé, kteří se kdysi milovali“
„A co když se já nechci rozcházet? Co když nechci vídat děti jen o víkendu?“
„V tom případě jsi poslední rok večeřel u špatného stolu a usínal ve špatné posteli.“
„Dej mi ještě šanci,“ zašeptal a poprvé se jí podíval do očí.
„Už je to pryč, Theo. Vzala jsem s sebou rozvodové papíry, Salma tě vyzvedne v deset.“
Pěkné, scénu jsem si dokázala živě představit :)
První, co Petr uviděl, když otevřel oči, byl velký bílý lustr a na něm růžový květ orchideje. Slastně se protáhl a šibalsky zatahal za okraj peřiny vedle sebe. Vzpomínka na blondýnčiny rozpuštěné vlasy a její žhavé polibky byly velmi čerstvé. Vedle bylo chvíli ticho, pak zpod deky vykoukla tvář. Nevěřil vlastním očím a v šoku zůstal s pusou otevřenou. Dobré ráno miláčku! Usmívala se zděšenému výrazu. No tohle, trapas jak vrata… běželo mu hlavou a cítil v hlavě myšlenkové prázdno. Tohle hochu jen tak nerozchodíš. To jsem se teda musel pěkně opít! Mnul si nervózně čelo. E-v-o, stěží vyslovil manželčino jméno… co ty tady… teda vlastně, jak jsi se sem… Klid drahý, už je po všem. Situaci jsem vyřešila. Cože? Jakou situaci, proboha?! Petrovi se začalo najednou hůř dýchat. Zalil ho pocit viny a hrůzy zároveň. Chtěl vstávat z postele. Pohledem hledal svoje svršky. Eva ho ale nekompromisně stáhla zpět… No tak…nikam nespěchej. Musíš mi zajistit pevné alibi. Jaké alibi, proč alibi? Muž se nevěřícně podíval na svoji ženu. Ta si přitáhla peřinu až ke krku a začala tlumeným, ale klidným hlasem vysvětlovat. Víš, ta tvoje nová sekretářka si nedala říci, no její smůla. Ty předešlé, co jsi s nima spal, si vzaly raději peníze, a byl klid, jenže tahle husa paličatě odmítala. No chápeš to? Pořád fňukala, že tě miluje a že se tě nevzdá. Opakovala to ještě včera když jsem ji vylákala pod průhlednou záminkou ven z motelu. Už mě začala nudit. A tak musela prostě zmizet. Víš vůbec, že tady kousek za motelem je bezedná bažina?
Přečetla jsem jedním dechem a bezedná bažina je fantastická. :)
Márnosť, toto ma trošku potrápilo. Poňala som to mierne inak, tak snáď to nie je úplne vybočenie od zadania. – – – –
“Ty už si tu?” opýtal sa Riki, keď zazrel, že sa na neho intenzívne, ale s úsmevom pozerá Mia. Ležiac na boku, ruka pod hlavou s čiernou hrivou, čierne ramienka na opálených ramenách, skrátka vždy sexi v akejkoľvek podobe.
“Ako sa Ti podarilo zbaviť sa jej tentokrát? Dúfam, že nič drastické.”
“S touto to bolo ľahké. Hlúpa naivka, ako jej otec. Zjavne si ju zaujal. Chvíľu slovne bojovala, ale keď som jej načrtla scenár ako by mohol vyzerať jej život po zverejnení pár veľmi výrečných fotiek v bulvári, vzdala sa.”
“Ani ockovi by sa to nepáčilo, veď ju predo mnou varoval,” dodal Riki pohŕdavo.
“Neveril by si, rozplakala sa ako malá. Hneď sme išli k bankomatu a pridala aj briliant z prstíka a fotky sme na mieste rituálne spálili.”
“A čo originály? Zmazané?”
“Jasné, veď bolo na nich vidieť aj teba, ty môj zvodca.”
“Dobrá práca, zlatko, už mi začínala liezť na nervy. ”
“Ale zjavne si si to včera poriadne užíval.”
“Poznáš ma. Všetko robím na 100% a dôveryhodne.”
“No, to dúfam. Na Seychelách si to užijeme a možno tam stretneme ďalšiu dojnú kravičku.”
“Teraz je rad na tebe, miláčik.”
“OK. Ale teraz sa venuj mne,” sadla si rozkročmo na neho, “a na 100%!” dodala zvodne.
Riki sa usmial, aby nezbadala, čo mu prebleslo mysľou – nechcel by som byť tvoj nepriateľ, ani v hre.
Já jsem to nakonec nedokázala napsat krátce, tak dodávám pouze první dva odstavce. Spoiler: manželka je vrah.
____________
John se podíval na svoji ženu a otočil se zpátky. Znova se na ni podíval a otočil hlavu zpět. Byl v šoku. Vůbec nic nechápal. Šel do koupelny. Opláchl si obličej studenou vodu a podíval se na sebe do zrcadla. Hledal jakékoli stopy, které by mu napověděly, co se včera stalo. Začal chodit sem a tam, jak mu to jen stísněný prostor umožňoval. Opakoval si jednotlivé události předchozího večera. „Vyzvedl jsem Irmu v její kanceláři…nasedli jsme spolu do auta…byla to IRMA ne Helena. IRMA!“ opakoval si divoce. Podíval se na sebe znovu do zrcadla, prohlížel si svoji zpocenou tvář a začal se fackovat. „Co je to s tebou?! Ty seš takovej idiot! To snad není možný,“ nadával si polohlasně, aby vedle nevzbudil spící ženu.
„Zlato? Co tam tak dlouho děláš? Potřebuju na záchod!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. „Ale jistě, miláčku, už tě sem pustím,“ odpověděl John a vylezl z koupelny. Helena se vrhla na toaletu ani za sebou pořádně nezavřela. S hlasitým proudem ozývajícího se z oné místnosti pokračovala Helena v konverzaci, jako by se nechumelilo: „To jsme si to včera pěkně užili, viď? To byl moc fajn nápad vyrazit na naše výročí ven z města a přespat v motelu. Jako za starých časů, kdy jsme se spolu tajně vídali a schovávali před Agnes.“ John se nezmohl ani na slovo, v hlavě mu to šrotovalo. Úplně zapomněl, jaký život vedl, než si Helenu vzal. Celé jeho první manželství mu přišlo tak dávno jakoby se ani neodehrálo v tomto životě.
Roman bol presvedčený, že jeho manželka Zuzana o ničom netuší. Ich manželstvo už roky len formálne prežívalo – ona bola čoraz chladnejšia, on čoraz častejšie unikal k Lucii, svojej mladej, obdivujúcej sekretárke.
Ten večer v zapadnutom moteli bol ako vždy – trochu vína, smiech, lacné prestieradlá a pocit, že niekde ešte žije. Ráno sa zobudil so známym ospalým úsmevom… až kým sa neotočil.
Vedľa neho ležala Zuzana. Ticho, pokojne dýchajúca, s vlasmi rozpustenými na vankúši.
Najskôr si myslel, že má halucinácie. Potom že ho Lucia podrazila – ale nebolo jej po izbe ani stopy.
Zuzana otvorila oči, pozrela mu do tváre a pokojne povedala:
„Tak. A teraz už viem všetko.“
—
Vysvetlenie:
Zuzana už mesiace tušila, že ju podvádza. Lucia bola očividná. Ale namiesto scény si najala súkromného detektíva. Zistila kedy, kde, ako.
A potom si všetko do detailu naplánovala: Zoznámila sa s recepčnou, podplatila ju. Nechala Lucii odkaz, že Roman musel náhle odísť. Sama sa prezliekla do nočnej košele, ktorú Lucia nechala v kúpeľni. V tme a po alkohole si Roman nič nevšimol. Zaspal ako vždy – rýchlo, a bez výčitiek.
A ráno?
Dostane presne to, čo si zaslúži: pravdu priamo do tváre.
„Vstávaj, miláčik,“ ozval sa známy hlas z kúpeľne. „Raňajky sú už na stole. Meškáš do práce.“
V hlave mu začalo šrotovať. Zdá sa mu to, alebo… to bol hlas jeho ženy?
Včera vypil zrejme viac vína, než bolo rozumné, a teraz sa mu všetko mieša. Ale predsa – noc strávil s Alicou. Alebo nie? Keď človek strieda milenky ako ponožky, ľahko sa mu môže stať, že… Nie, to nie je možné. Takto by sa mu to predsa z rúk nevymklo.
Rozlepí oči, pretrie si ich a neveriacky hľadí pred seba. Vedľa neho stojí Soňa. Jeho vlastná manželka. Usmieva sa, akoby sa nič nestalo. Čo sa to, preboha, deje? Halucinujem? Stratil som rozum?
Vtom mu pred nosom zamáva papierom. „Ďakujem, že si to podpísal. Konečne nám obom bude lepšie. Ty budeš slobodný… a ja zabezpečená.“
Zasmiala sa. Škodoradostne. S ľahkosťou, akoby si práve kúpila novú kabelku, nie uzavrela kapitolu ich manželstva. Pomaly mu to začína dochádzať.
Alica ho včera opila. A dala mu niečo podpísať. Aha… rozvodové papiere. Takže preto sa Soňa tvári tak spokojne. Dohodli sa na neho.
V ušiach mu začalo nepríjemne zvoniť. Pokúsil sa vstať z postele, ale hlava sa mu zatočila. Spadol na zem. Zúfalo sa rozhliadol. Takto si koniec kariéry záletníka rozhodne nepredstavoval.
Otevřel oči. Nepoznával nic kolem sebe. Zažloutlé záclony, vzduch byl cítit kouřem a alkoholem. Nábytek tak z doby kdy se narodil.
Neměl jsem tolik pít, pomyslel si Karel. Už nevydržím tolik jako zamlada. Snažil se vzpomenout co se dělo včera a proč tu vlastně je. Po chvilce usilovného přemýšlení si vzpomněl že bude nejspíš v motelu kam včera tajně odjel s Kamilou.
Opatrně se v posteli otočil aby se podíval jestli je už Kamila vzhůru. Najednou sebou trhl. Vždyť je to Bára, jeho žena. To nemůže být pravda. Musí rychle vystřízlivět. Zvedl se z postele a jde se umýt studenou vodou. Z pokoje se ozvalo „Karle?“.
Nejraději by utekl.
„Kájo“ volá znovu Bára celkem milým hlasem.
„Dobré ráno, Baru“ odpoví jí celý červený studem. Neměl sem jezdit, ničemu nerozumí, chce domů. Ale kde se tu vzala ona to se jí zeptat nemůže.
Někdo klepe na dveře.
„Karle, můžeš otevřít?“ prosí ho Bára.
„Jasně“ odpoví a bere za kliku. Ve dveřích stojí Kamila.
Neee, to nezvládnu. Připadá si jako idiot. Kamila se hrne do pokoje, nemá sílu jí v tom zabránit. Bára se zvedne z postele. Podívá se na Kamilu a obě se začnou smát.
Probudili ho paprsky ranního slunce. Díval se na svou ženu a byl šťastný. Už dlouho spolu nezažili tak krásné chvíle. Zasněně si ji prohlížel a vzpomínal na jejich svatební noc – ze sálu se ozývala hudba a veselí příbuzných, kteří ještě oslavovali. Oni se však nepozorovaně vytratili z oslavy, aby se v tichu pokoje mohli dívat hluboce do očí a zkoumat tělo toho druhého.
Když otevřela oči, zjistila, že už je den. Slunce bylo nad obzorem a její manžel jí zasněně pozoroval. Rychle oči zase zavřela a předstírala, že ještě spí. Potřebovala ještě pár chvil, aby se psychicky připravila na to, co bude následovat.
„Večer to nebyl on, ale ráno se vrátil. Večer to nebyl on, ale ráno se vrátil. Večer to nebyl on, ale ráno se vrátil.“ Opakovala si to jako motlitbu pořád dokola.
Ještě před měsícem by to nevydržela a křičela by na něj: „To myslíš vážně? Jak jsi mohl?“ Teď už však byla rezignovaná. Na dřívější vztek neměla energii. Už se naučila, že je pro oba jednodušší, když předstírá, že se nic nepatřičného nestalo.
Otevřela oči, posadila se a přinutila se k úsměvu. „Dobré ráno, broučku. Jak jsi se vyspal? Dáme si čaj na balkoně? Objednám nám anglickou snídani, kterou máš tak rád, ano?“
„To budeš hodná. Kdo by si pomyslel, že i po dvaceti letech manželství budeme mít tak krásný vztah, že?“
Musela zatnout zuby, aby nic neřekla. Rychle vstala, oblékla se a šla připravovat snídani a čaj. Zoufalství se v ní přelévalo ze strany na stranu. Nevěděla, jestli má být ráda, že je to zase on a nebo spíš doufat, že už si nebude nic pamatovat. Do zoufalství se přimýchaly výčitky svědomí. Jak si můžu přát, aby zapomněl, kdo býval? Jak můžu být tak sobecká?
Několikrát se hluboce nadechla. Hlavou jí bleskla věta od doktora: „Změny v chování nejsou úmyslné, nejsou osobní. Alzheimerova nemoc „rozbíjí“ realitu. Může se stát, že večer se situace zhorší, pacient nepoznává blízké osoby, ale ráno se jeho kognitivní stav zlepší, orientace bude jasnější a může si uvědomit realitu. Říká se tomu Sundowning syndrom.“
Otevřela číšníkovi, který jim přinášel snídani na pokoj. Přišpendlila si úsměv na obličej a vykročila na balkon, aby si dala romantickou snídani se svým manželem.
Otevřel jsem oči. To byla tedy noc! Natáhl jsem ruku pro mobil na nočním stolku. Bylo už půl osmé, ale v pokoji bylo ještě šero, protože sluneční paprsky se marně snažily prodrat přes sklopené žaluzie. Protáhl jsem se a otočil k Soně. Něžně jsem jí obejmul a ucítil známý parfém. Parfém, který ale nebyl její. Trochu jsem zazmatkoval a otočil hlavu k tváři ženy, která ležela vedle mě. Jak je to možné? Teď už jsem se ale opravdu vyděsil. Místo mé sekretářky, ležela vedle mě má vlastní žena. Než se mi stihlo prohnat celým tělem myšlenkové šílenství, podívala se na mě. Usmála se a v naprostém klidu se zeptala, co dnes podnikneme. Zbláznil jsem se já anebo ona? Kolem mě se roztáčela spirála konspirací. Přemýšlel jsem, jestli jsem to včera nepřehnal s pitím. Takové okno bych přece nemohl mít! „Tak co Dane? Vyrazíme na tu Hlubokou?“ Divně jsem zíral a nevěděl, jestli mám tu hru hrát anebo to nějak rozseknout. Zvítězila zbabělost. „Jasně, můžeme,“ přitakal jsem a začal se pomalu oblékat. Prohlížel jsem si Markétu, ale ona se tvářila jakoby nic. Čekal jsem, jak se celá situace vyvine. „Představ si, že se včera konečně uvolila tvoje máma a pohlídá nám dva dny obě děti,“ pronesla. Byla to výhružka nebo co? Chtěla tím říct, že to všichni vědí? Začalo se mi potit čelo a přemýšlel jsem, co si počít. „Ještě bych měl zavolat do práce, že si beru volno,“ poznamenal jsem a vzal do ruky mobil. Vytočil jsem náš sekretariát a na druhém konci se ozvala paní Modrá. „Mohla byste prosím nechat Soně zprávu, že dnes nedorazím?“ zeptal jsem se spíše ze zvyku a už jsem chtěl zavěsit, ale ona mi v tu ránu odpověděla: „Soňa tu přece není a už nebude. Ráno odletěla do Řecka.“ Zíral jsem s nepřítomným výrazem před sebe. Zaslechl jsem tichý pohyb a pohlédl na svou ženu. Pozoroval jsem na jejím obličeji jakési zvláštní lehké zacukání. Vážně to takhle všechno zařídila ona?
Polouzavřenými žaluziemi pronikl paprsek světla. Zatracený sluníčko! Po noci, jako byla ta včerejší, bych chtěl spát ještě o pár hodin dýl. Kitty byla neuvěřitelná. To, co jsem s ní dělal, jsem s žádnou předtím ještě nezažil. Nahoře, dole, v ní, ve mě…. Aaagrh, to bylo něco. A pořád na to ještě stačim, i když je mi už pětapadesát. Jsem dobrej!
Nadzvednu se, ale jen tak lehce, abych jí neprobudil. Ze sna zavrní jako kočka. Otočím se na druhý bok, abych slezl z postele, ale narazím na další ruku, co vykukuje z deky. Další holka?! Jo, jsem dobrej, ještě lepší, než jsem myslel! Dvě najednou! Asi byl ten večer lepší, než si pamatuju. To by mohlo být i skvělý ráno! Potichu se vyhrabu z postele, musím na záchod. Holky to naštěstí nevzbudí.
Šinu se do koupelny skoro po špičkách, a potichu potichoučku otvírám dveře, co vržou. Nestojím o to, aby mě holky viděly jako prostatickýho chlapa. Uf, povedlo se. Z postele se ozve jen jemné zachrápání. Pozadu couvám do místnosti, abych za sebou dveře zase tiše zavřel. Dobrý. Sahám po vypínači, ale už je rozsvíceno, asi jsem včera zapomněli zhasnout. No, aby ne, po takové noci!
Otáčím se k zrcadlu a vyděsím se tak, až zařvu. Před zrcadlem stojí chlap, s pěnou na tváři, zrovna se holí. Překvapeně se na mě podívá a já řvu děsem znovu, protože má moji tvář.
Vbíhám do pokoje a pořád ječím, nemůžu si pomoct. Kitty se probouzí a běží ke mě. Z vedlejší strany postele se odhrne deka. Teď už vřískáme hrůzou oba, protože ta, co vylézá zpod deky, je moje manželka. Co to, kurva, je?!
Tak to vypadá, že jsem zaspal. Je na čase vypadnout a vrátit se nepozorovaně domů. Pošlu jí pak taxi. Bude lepší, když nás spolu po ránu nikdo neuvidí. Posbírám si věci a půjdu. Moment. Co to je? Včera přeci měla červené šaty. Na křesle je zelená blůza, černé kalhoty… To je mi až nápadně povědomé. Bára! Jak je to možný? Vždyť jsme toho včera tolik nevypili. To není… A hlavně kde je teda Sofie? Už se probouzí. Co teď? „Dobré ráno, zlato?“ „Dobré.“ „Děje se něco? Vypadáš nějak vyděšeně?“ „No, asi jsem to včera přehnal. Vůbec nevím…“ „Kde jsem se tu vzala?“ Bylo mi stydno. Teda prvně mnou lomcoval vztek, ale teď jsem se víc styděl. „Jo, já, já se omlouvám. Tohle jsem prostě nechtěl. Byl to…“ „Jen malý úlet? Potřeboval jsi vypnout a ona ti to umožnila? Nebrečí ti tady dítě, kterému rostou zuby?“ „Ale tak to přeci není. Já jen jsem teď zmatenej.“ „Nebuď. Viděla jsem nedávno v kanceláři, jak se na ni díváš, a bylo mi jasné, že je ti doma teď těsno. Chtěla jsem tě včera pozvat na večeři, ale když jsem tě jela vyzvednout, zahlédla jsem vás nastupovat do auta. Tvá sekretářka mi řekla, ve kterém hotelu máte jednání. No a pak už jsem vás jen pozorovala. Když jste dojeli sem, ona už nebyla úplně čilá. Stačilo jí nabídnout pohodlný odvoz domů. No a ty jsi po tmě vlasy, figuru ani jiné věci neřešil.“ „takže se nic nestalo? Myslím s ní?“ „Ne, s ní ne.“ „Pojď, pojedeme se podívat, jak nám rostou zuby.“
No co se to… Šimon překvapeně zamrkal a ještě jednou zaostřil na změť černých vlasů, které rozhodně nepatřily jeho milence, s níž ještě před několika málo hodinami zkoušeli pevnost hotelové postele. Ba co hůř. Byl si téměř jistý, že až se tmavá hříva pohne, bude mít co vysvětlovat své zákonné choti.
“Dobré ráno, miláčku,” zapředla již ne tak docela neznámá žena a upřela na něj smyslný pohled. Polkl.
“D… dobré ráno, lásko,” odpověděl zmateně a přemýšlel, kdy ho takhle oslovila naposledy.
“Tebe ten včerejšek zmohl, co? A já jsem myslela, že budeme pokračovat,” zamrkala a nechala ze svého nahého těla sklouznout saténovou přikrývku.
Polkl podruhé. Že by se mu to jen zdálo? Jeho žena nikdy nedovolila, aby ji viděl nahou. Nikdy se do sexu nehrnula. Co se to jen… Myšlenku nedokončil, protože když se jeho mozek začal konečně probouzet, skočila po něm jeho nezvykle vášnivá manželka a za několik okamžiků už znovu zkoušeli, co vydrží ten nebohý kus nábytku.
V průjezdu za domem zablikala chladně bílá zářivka a stín dvou objímajících se osob se zazmítal. Drobné dlaně jedné z nich nedočkavě vklouzly pod košili té druhé a obě se společně zaklonily ve vášnivém polibku.
“A myslíš, že to vyjde?” zeptala se vyšší tichým roztřeseným hlasem.
Dívčí zachichotání se odrazilo od vlhkých betonových stěn.
“Adélko, ty jsi moje ustrašenka. Samozřejmě. Nebo si myslíš, že nedokážu dostat do blázince jednoho zamilovanýho blázna? A pak nás čeká ta cesta kolem světa, o který pořád mluvíš.”
“No mě jsi do blázince skoro dostala,” ozval se první hlas a smích obou žen se rozeběhl nocí.
Ďábelský plán! Tak to Šimona čekají opravdu (ne)veselé časy. Díky za sdílení a těším se na další vaše texty. ;)
Opět zavřel oči. To se mu snad muselo zdát. Možná, že to včera s Marií přehnali. Nikdy moc nepil a dostat se na dno druhé lahve bylo i na ně dva opravdové umění. Zkusil se nadechnout a vydechnout. Co by tady sakra mohla dělat? Vždyť Klára pracovala dlouho do noci… a vůbec kde je Marie?
Ne, že by si stěžoval. Třeba mu teď v posteli ležely dvě sexy kočky, jedna, kterou miluje a druhou, s níž je ženatý. Jenže motelové lůžko nebylo zas tak široké. Zamračil se. Určitě se mu jen zamlžil pohled. Ucítil zavrtění.
„Dobré ráno, lásko,“ pokojem se rozezněl jemný hlas jeho manželky. Pochyboval o situaci, že by se holky seznámily, někdy nevěděl kdy, a jeho žena by mluvila podobným tónem. Byla dost chladná mrcha a něco takového by ji rozhodně nenažhavilo takovým způsobem, aby se chovala byť jen mile.
Otevřel oči a zahleděl se do těch šedozelených. Připomínaly mu les na pokraji zimy. Zimy, která nechtěla odejít a jaro bylo v nedohlednu. Kdy zimní vločky bojovaly o poslední nadvládu s pomalu kvetoucími petrklíči. Jenže zatím úspěšně vyhrávaly.
„Jak ses vyspal?“ pokračovala stejně melodicky, když se posadil a prohlédl si celou místnost. No fajn, pomyslel si, tohle je prostě divný. „Kde je Marie?“ zeptal se s počínající nejistotou v hlase. Došel k závěru, že žádná trojka fakt neproběhla.
Falešný úsměv se na tváři dlouho nezdržel. Ženiny rysy ztvrdly. „Kdo?“ zamrkala na něj rádoby zmateně. Nevěřil jí ani nos mezi očima. Moc dobře věděla, o kom se baví. A jeho by dost dobře zajímalo, proč s tou ženou zůstával. Proč? Toť otázka, ale k odpovědi se neměl daleko.
Protože by ti ze života udělala takové peklo, které by nezachránilo ani trénování ve finské sauně, odpověděl si na své přemítání a promnul si obličej.
„Marie! Do prdele, kdo jiný asi. Máš pocit, že těch ženských tu bylo víc? Nedělej ze sebe totální pí…“ zastavil se, když ji pohledem přeběhl po tváři. Ramínko podprsenky jí sklouzávalo z ramene, mohlo to působit jakkoliv zranitelně, ale to, co se schovávalo v těch očích bylo mnohem mrazivější, než by si v onen moment byl schopen připustit.
Dost. Mizí pryč.
„Pane, prosím, otevřete dveře,“ zaklepal na dveře od pokoje nějaký muž. Klepot byl hrubý a hlas znepokojený. Richard na sebe hodil v rychlosti trenky a už byl u dveří. Klára jej sledovala svým nejspíš-nasraným-pohledem, ale co mu bylo po tom!
„Dobrý …den,“ vysoukal ze sebe až to znělo jako kdyby se ptal. Důvodem totiž byla seniorka, která stála za policistou, jenž mu ukazoval odznak. Pokývl hlavou a pustil je dovnitř.
„Tady paní uslyšela ženský křik… Vlastně nebyla jediná. Zneklidněný majitel, kterému jste prý neotevírali, mi před chvílí volal, abych to prověřil. A tedy se chci zeptat, zdali je vše v pořádku,“ rozhlédl se po pokoji až nakonec zamířil do koupelny.
„No kromě toho, že mi zmizela…“
„Všecko je v pořádku, pane,“ usmála se vřele Klára a zachumlala se do bílých peřin o něco víc.
„Co jste to říkal, pane?“ vystrčil policista Libor hlavu z koupelny. Klára po něm střelila pohledem. Varovně a zlostně. Jenže tam bylo ještě něco mnohem víc, co jeho mozek nebyl schopen zpracovat. Kdo by to taky zvládal! Furt něco luštit. Člověk nemá chvíli klidu. Ona měla svůj život, on svůj. Proč byli pořád v uzavřeném manželství byla spíš záležitost majetku. Tak co byl za problém?
„Moje milenka zmizela,“ dokončil svou větu s pohledem do země. Policista vytáhl telefon z kapsy a zmizel v koupelně se zamyšleným výrazem. Richard se odmítal podívat na tu saň, která po něm div neplivala oheň. Avšak, vsadil by se, že kdyby to Klára uměla, je spálený na popel.
„Opusťte prosím pokoj, oba dva. Vy rovněž,“ kývl na starší bělovlasou dámu, která zvědově sledovala, co bude dál. Měla z toho hotové drama. Richard se jí vlastně ani nedivil, kdyby podobnou scénu pozoroval v kině – v jezení popcornu by jej to rozhodně zastavilo.
„Ale já jsem nahá,“ zdráhala se Klára. Policista se ušklíbl.
„Dám vám chvíli, paní.“
„Klára – prosím. Jsem unavená.“
„Nemáte-li co tajit, Kláro, brzy se opět vrátíte,“ významně se na ni podíval. Richard neváhal ani chvíli a už stál vedle šedovlasé ženy, která mu velkoryse nabízela cigaretu. Již dlouhá léta se jich nedotkl. Možná, že je načase ten lék opět nasadit.
„Díky,“ zamumlal. Klára to vzdala a po pár vteřinách se objevila venku ve střevících a černém negližé, které si nejspíš vzala z domu. Policista prošetřil celý pokoj. Když stále nic nenacházel, na čele se mu vytvořily vrásky. Richarda docela dost zajímalo, co se tomu borcovi honilo hlavou. Cožpak nenacházel to, co chtěl?
Richard vyhrabal z kapes džínů, do nichž se stihl nasoukat, telefon a několikrát se zkoušel dovolat Marii. Nedostupná.
Jo, nebyl jediný, který nenacházel to, co potřeboval. Vysvětlení.
Policista otevřel postel na straně Richarda a prohledal její vnitřní prostor, hned nato se vydal k té druhé. Šokovaně odskočil. Klára se otočila na podpatku a spěšně se vydala po schodech dolů. To už se však asi potkala s nějakým kolegou od levné verze Hercula Poirota, který prohledával jejich pokoj. A evidentně našel.
„Kampak, slečinko?“
„Pusťte mě!“ vřískala Klára a zmítala sebou mezitímco jí policejní příslušník vysvětloval její práva. Policista poklepal Richarda po rameni.
„Upřímnou soustrast,“ potvrdil Richardovi nejhorší představu, to už ho však nevnímal. Richard vběhl do pokoje a s vyděšeným výrazem strnul u ženy, kterou ještě před pár hodinami svíral v náruči. V očích ho pálily slzy. Klára mu ze života udělala peklo tak jako tak.
Na policejní stanici se s ženou vydal nakonec jen Libor. Podal ženě kelímek s kávou a pobídl ji k jakémukoliv slovu. V autě totiž mlčela jako zarytá. Jen chladně zírající oči do zpětného zrcátka. Její pohled byl opravdu hypnotizující. Jen o moment déle a možná by i nabourali.
„Kláro, nejsem si jistý, čí ta krev na rámu dveří byla, ale jsem si jistý tím, že to technici brzy zjistí. Neztěžujte si tuto situaci a kápněte božskou,“ založil si paže na hrudi a podíval se jí do tváře. Klára jej sjela pohledem, než rezignovaně vydechla.
„Víte co je nejvíc fascinující? Ten kretén spal tak tvrdě… když jsem té couře obíjela hlavu o dveře, jeho to nijak nevyrušilo.“
O jéje, to je ale tvrdá pointa. :) Pokud měl například nějaké uspávadlo v pití, je to celé relativně uvěřitelné. Palec nahoru!
Nevím, co všechno si naštvaná manželka může držet za karty v rukávu. Když už o nevěře věděla delší dobu, tak mohla leccos způsobit. :D Děkuju moc za zpětnou vazbu. :)
Je to tak – naštvané manželky jsou nebezpečné. ;) Rádo se stalo a věřím, že brzy bude splněno další cvičení z mé sbírky. Těším se na to!
“NE! Ne, to přece nemůže být pravda. Nebo ano? Počkat, vždyť jsem si včera dal jen jednu, dvě…no maximálně tři skleničky vína. Co tu potom dělají ty tři prázdné lahve? Že by to nebyly jen skleničky?! Ale tak na mol jsem zase být nemohl! Ale ta žena vedle mě má na na prstu prstýnek. A já taky!”
Romanovi se právě odehrává třetí světová v hlavě, protože si ne a ne vzpomenout co se stalo včera večer a hlavě v noci… Ještěže my s naším nadhledem víme více.
Roman se dnes ráno probudil na posteli vedle své sekretářky v zapomenutém, zatuchlém, smradlavém a prostě hnusném motelu, kam včera odjely. Možná by ale nebylo od věci zmínit, kde se tento podnik nachází, protože to tvoří v našem příběhu podstatnou část. Chlapec nám sice celý život vyrůstal v Las Vegas a taky zde pracoval, ale ještě nikdy se nepřiblížil do takové blízkosti ke světoznámému kasinu, jako právě včerejší noci. Smůla byla, že jeho “přítelkyně” omámena nejen láskou, zůstala více při smyslech než Roman a odvlekla ho k oltáři. Poté se samozřejmě nezapomněli vrátit do hnízdečka lásky a prožít (ne)zapomenutelnou svatební noc.
Takže vše nejlepší novomanželům!!!
Oceňuji nápad, díky kterému se tato záhadná situace snadno vyřešila. Jen tak dál!
Sluneční paprsek pronikl škvírou mezi závěsy a pošimral jednoho ze spáčů na víčku. Ten se zavrtěl a natáhl se po mobilu. Jenže noční stolek byl o dvacet cenťáku vyšší než byl zvyklý. Rázem si vzpomněl na večer a na rtech mu rozkvetl spokojený úsměv.
Otočil se, aby políbil ženu vedle sebe. Spánek poznamenal její fasádu. Blond paruku se svezla, rozpitá řasenka jí orámovala oči jako hornický mour, ale líbila se mu více než včera, kdy ho navštívila v kanceláři jako adeptka na novou sekretářku. Nevěřil by, že i po pěti letech jí bude minisukně sedět stejně. Už tehdy mu její dlouhé nohy vyrazily dech a včera tomu nebylo jinak.
„Vstávej, miláčku, do hodiny musíme vyklidit pokoj.“
„To už je tolik?“ ospale zavrněla.
„Je devět.“
„Ach, jo,“ zívla a protáhla se. Blonďatý skalp se sesul na postel.
„Zatracený krám,“ odhodila ho na stolek.
„Ale moc ti to včera slušelo, v baru na tobě mohli všichni oči nechat.“
„No, jo, chlapi a jejich fantazie. Zbožňují Marilyn, ale naštěstí si berou Jackie.“
„Já jsem se svou Jackie šťastný,“ políbil ji na krk, „zvlášť, když se převleče za Marilyn.“
Usmála se a nastavila labutí šíji.
„To je dobře, ale pro příště já budu Kleopatra a ty můj otrok.“
„Souhlasím,“ zatímco se pro líbával k prsům, „ty budeš Kleopatra, ale já budu Julius Ceasar a budeš mě svádět.“
„Klidně, jen kobercovou roládu raději vynecháme.“
Moc pěkné řešení této zapeklité situace – díky!
Probudil se v dokonalé náladě a pousmál se hrdě na vzpomínku minulé noci. Otočil se na bok, aby se podívat na zrzavý zdroj včerejšího ohně a… málem z něj neuprchl život. Zamrkal několik krát nervózně, ale nic se nezměnilo. Opatrně otočil se zpátky na záda a nadechl se zhluboka. Očima klouzl po pokoji: zrcadlo v kýčovitým rámu, obrázek polních kytku, poškrábaná skříň z IKEA, ušpiněné křeslo. Místo souhlasí, postel souhlasí, já souhlasím, jen… Mrkl na dámu spící po jeho pravým boku. Nejraději by prchnul, ale kam utéct před vlastní ženou? Musí být nějaké logické vysvětlení.
„Dobré ráno, Rudíčku“ sladký hlas vytrhl ho z myšlenek.
„Dobré ráno“ odpověděl zmateně.
„Jsi v pořádku?“ usmála se na něj a protáhla se jak lina kočka.
„To právě nevím“ zadíval se na vyklouzající zpod přikrývky nahé ňadra své manželky.
„Aaa, tohle“ sklopila očí stejným směrem a přikryla se těsně pod bradu. „Maličké překvápko.“
„To teda jo“ zabručel.
„Potřebovala jsem něco ověřit.“
Zavřel oči. Další experiment, pomyslel a vztekem stiskl zuby.
„Vím o tvým románku“ poklekla na posteli. „Chtěla jsem tě potrestat a přearanžovala jsem tvé včerejší rande. Myslela jsem, že hned zjistíš, že jsem to já a ne…“ odfrkla.
Bleskově se zvedl. „A nemohlas to udělat normálně?“
„Co udělat? Jak normálně?“ couvla překvapeně hlavu.
„Hysterickou scénu!“ vybafl na ni. „Jak normální ženská! Řvaní, hrozby, plač!“
„Ale jaký, prosím tě, bych měla z toho užitek?“ vypadala jako by jí někdo kázal sníst žábu.
„No jo“ shrbil se rezignovaně „Za prvé výzkumnice, potom dlouho, dlouho nic, někde při konci člověk, ale na ženu moc místa nezůstalo.“
„Kdysi moje inteligence dělala na tebe dojem.“ zašeptala smutně.
Přiblížil se do ní a chytil ji za ramena. „A pořád děla. Jen někdy bych řád…“ odmlčel se a hledal v hlavě vhodné slova. „Jsem chlap. Velký, silný chlap. Velím mnoha lidem a mám jejích poslech. Ale tebe se bojím“
„Rudíčku…“ spustila, ale zastavil ji rázným máchnutím ruky.
„Když jsem se konečně přemohl, dej mi skončit.“ vydechl.
Jemně přikývla. Líbila se jí ta jeho dosud neobjevená sebejistota a jiskřící dravost v očích.
„Včera večer měl jsem schůzku s Terezou, mou sekretářkou. Ale to víš. Měla na mě čekat v tímhle pokoji. A čekala. V smyslovým oblečku a s maskou na tváři. Při prvním polibku cuklo mi v hlavě, že to ústa mé ženy, ale jen jsem se na to pousmál. Moje Anežka v černé svůdné krajce? Nemožné! A potom, nojo… To bylo nádherné.“
„Nádherné…“ protáhla se souhlasně.
Díval se na ni okouzlen. Viděl-li ji kdysi takovou uvolněnou, sexovnou? Nemohl si vzpomenout.
„Ale řekni mi, Rudínku, proč ty se mě vlastně bojíš?“ vrátila se v ní výzkumnice.
„Proč?“ lehnou si pohodlně na záda a zíral do stropu. „Jsi chytrá, samostatná, bolestně logická. A celý čas se cítím jako bych místo protokolu o uzavření manželství podepsal souhlas na psychiatrické pozorování. Každý můj pohyb sleduješ tím přimhouřeným zrakem. A vůbec mi nedovolíš se o tebe postarat.“
„Prostě jsem studená mrcha“ povzdechla a přitiskla se k něj.
„Miluji tě, Aško, a nechtěl jsem tě podvádět. Ale potřeboval jsem se aspoň jednou cítit jak opravdový muž, jak Tarzan hájící svou Jane. Potřeboval jsem ženu, ne badatelku. Ta noc byla tak krásná, protože jsi zapomněla na rozum, a dala se unést smyslům. A takhle to má být.“
Objal ji a kochal se její blízkosti a úlevou svého přiznaní.
„A Tereze?“ pronesla skoro bezhlasně.
„To mělo být poprvé,“ odřekl stejné ticho. „A myslím, že i naposled.“
„Ona to brala hrozně vážně,“ zašeptala zamysleně. „Když jsem s ní mluvila…“ odmlčela se na chvíli. „Ze začátku chtěla jsem se jen přesvědčit, že mám pravdu. Ale kdy mi řekla o vaší schůzce, vymyslel jsem ten podivný souboj, a ona na něj přistála. Až na obličej vypadáme téměř stejně, takže nemělo by to být těžce provést. Přesto byla si jistá, že odhalíš výměnu, protože ji miluješ. Asi byla ráda, že o vás vím a jsem ochotna ustoupit vám z cesty.“
Píchlo ho v srdci. „Chceš ode mě odejít?“
„Nechtěla jsem ti bránit štěstí. A celý ten výkon měl mi dát satisfakce, že jsem tě přehlédla. Ale nedal.“ Unesla se na loket a zlostně zadívala se mu do oči. „Proč jsi mi toho neřekl, místo hledat náhradu? Nezdálo se ti to jednodušší?“
„To ne“ zachechtal se. „Zkusil jsem to několik krát, ale pokaždé se mi vybavilo, jak díváš se na mě pohrdavě jako na Neandertálce, kterým vládnou jen chutě.“ pohladil ji po tváři. „Zůstaneš se mnou?“
„Chce to pořádnou analýzu“ zadumala se. „Nejsem si jistá zda jsem vyhrála nebo prohrála. Říkal jsi, žes mě poznal po polibku, ale mentálně noc jsi strávil s Terezou. Prý mě miluješ, ale jsem příliš málo Tarzanová Jane.“
„Bereš to nějak povrchně“ vrh se jí do slova.
„Počkej, myslím!“ odfrkla. „Podle všeho já také trošičku za to můžu. Pokud bychom se dohodli na nějaké ústupky…“ kroutila hlavou ze stany na stranu.
„Pojď sem, nenapravitelná badatelko!“ přitáhl ji k sobě a políbil vášnivě.
Nebránila se, dovolila, aby ovládla ní rozkoš. Ten nový experiment se jí jevil velmi zajímavě.
Viktória vypila pol litra vodky, než sa odhodlala vstúpiť do jeho spálne. Keď ju zbadal, zasyčal a zamračil sa. Ležal nehybne v posteli, posadila sa vedľa neho. Neznášala toho bezcitného, večne mrzutého starca. Na otázku ako sa má, odpovedal mnohými nadávkami. Ľahla si k nemu a chvíľu plakala, on pri tom zaspal, akoby ho jej slzy upokojovali. Potichu vstala, nasadla do taxíku a nechala sa odviesť do baru v tej najhoršej štvrti mesta. Pri bare stál vysoký muž v obnosenom obleku, usmiala sa na neho. Za chvíľu už spolu pili. Rozumela mu každé druhé slovo, pochádzal z Ruska. Keď už nemohli ďalej piť, presunuli sa do malého motelu. Chvíľu sa bozkávali, potom si ľahla na posteľ a on sa zvalil vedľa nej. Pohladil ju po hlave a zaspal. Celú noc zízala do tmy. Z vedľajšej izby k nej doliehalo náruživé vzdychanie.
Ráno vstala, prešla do vedľajšej izby a ľahla si do postele. Pri zrkadle stála krásna brunetka, ktorá si upravovala make-up. Muž ležiaci vedľa Viktórie otvoril oči.
„Dobré ráno, láska“ oslovila ho s úsmevom.
Muž si neveriacky pretrel oči, mal pocit, že ešte spí. Potom sa strhol, ale stále sa mu zdalo, že je jeho žena ležiaca vedľa neho iba zlým snom. Jeho sekretárka sa postavila k posteli vedľa Viktórie a ona jej prešla rukou od pásu až k stehnu.
„To je moja priateľa z detstva, Eva. Dlho sme sa nevideli, ale znovu sme sa našli.“
Viktória bola pobavená manželovým prekvapením. V skutočnosti chcela už len jediné, zbaviť sa ho. Kvôli nemu prišla o lásku otca, ktorý ju zasypával nadávkami, vždy keď za ním prišla, a to bývala jeho obľúbenou dcérou. Iba pre to, že pritiahla do rodiny takého chudáka. On sa jej za ten boj, ktorý pre neho viedla s celou rodinou, odvďačil tým, že ju počas celého manželstva neustále podvádzal. Z jeho úst znovu vychádzali samé klamstvá. Snažil sa ju presvedčiť o tom, že ju miluje. Eva vytiahla z kabelky zbraň, než stihol zareagovať, strelila ho do hlavy.
Super, skvělé, díky moc!
Pracujeme spolu již dlouho. No, dlouho, mám pocit, že je v mém životě odjakživa, přitom je to jen sedm měsíců.
Poprvé jsem si jí všimnul, když vycházela z firmy a na zemi našla minci. Nesebrala ji, namísto toho ji otočila hlavou nahoru, usmála se a odešla. Něco takového jednoduše musí upoutat vaši pozornost.
Tehdy jsme byli posláni, abychom konečně podepsali dlouho projednávaný kontrakt ve Švýcarsku. Cesta byla úmorná a na konci nás ještě dorazilo hledání motelu. Byl zapadlý za městem a najít ho trvalo dobré dvě hodiny. Po příjezdu jsme si z posledních sil vyzvedli klíče a odešli spát.
Druhý den se nám samozřejmě pojišťovnu Swiss Life podařilo přesvědčit a tak jsme mohli slavit.
Začalo to nevině, jak jinak, než sklenicí dobrého Merlotu u večeře. Nevím, snad kouzlo Švýcarska, výhra, víno nebo kombinace všeho, mě donutila sáhnut do peněženky a vytáhnout minci, kterou tam nosím už několik měsíců. Provrtal jsem ji a dírkou protáhl stříbrný řetízek, který se nyní stáčel kolem ní. Vyprávěl jsem jí o tom prvním dni a ona poslouchala s tím nejsladším úsměvem, jaký si jen dokážete představit.
„Už ji nikdy z krku nesundám.“ řekla. A ačkoli jsme oba dobře věděli, že je to proti předpisům a že bychom to dělat neměli, strávili jsme spolu naprosto magickou noc.
Když jsem se probudil, ležela vedle mne. Bože, co jsem to provedl. Jak jí to jenom vysvětlím. Jak jsem to vůbec mohl udělat za jejími zády? Nenapadalo mě nic, absolutně nic, čím bych se mohl ospravedlnit. Když jsem se na ni podíval znova, měla už otevřené oči: „Dobré ráno.“
„Dobré.“
„Jen dobré? Žádné miláčku? Copak se děje muži můj?“
Za ty dva roky co jsme svoji, mě má přečteného skrz naskrz. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že mi to projde. I tak jsem to ale zkusil: „Nic.“
„Nic? No to ti tak budeme věřit, ven s tím.“ Posadila se a opřela o čelo postele.
„No dobře… jak ti to jenom…“ zhluboka jsem se nadechl, nemělo cenu chodit kolem horké kaše. „Koupil jsem poloviční podíl Grem Korporation.“
„Aha.“ Řekla suše „No dobře, a kolik si za něj dal?“
„Přes pět milionů.“
„Takže vlastně všechny naše ušetřené peníze?“
„Ano.“
Pak nastalo ticho. Mám dojem, že jsem ani nedýchal. Ještě včera mi to přišlo jako úžasný dárek k našemu výročí. Mluvili jsme o té koupi už dlouho, takže jsem vzal všechny naše úspory a asi před týdnem to zařídil. Teď by se ve mně ale krve nedořezal.
„Myslíš, že to opravdu vyjde?“ zeptala se nakonec.
„Myslím, že ano, víš, že mají skvělý potenciál.“
Usmála se: „Dobře, no zvažovali jsme to už dlouho, jsem ráda, že jsi to udělal, já bych k tomu nejspíš nikdy nenašla odvahu.“ Pak se ke mně přitulila a mě spadl obrovský kámen ze srdce, někdy se prostě vyplatí riskovat.
„No, a kdyby náhodou,“ dodala „Vždy můžeme začít znova, i s korunou se řece dají dělat zázraky, vzpomínáš?“ a ukázala na svůj řetízek, který jsem jí přesně před dvěma lety, na tomhle motelu daroval.
Super, skvělá práce! Díky! ;)
Byla to výzva. Napadalo mě mraky možností… počínaje “divokým snem” ze kterého se daný muž probudí, přes dvojčata, až po teleportaci. Nechtěla jsem ale do příběhu zahrnou zrovna tu nevěru, když tam vlastně být nemusela :) Románek nutně neznamená nevěru, stejně tak se neuvádí v zadání, že to bylo “zítra ráno” ale ráno. Krásná hra se slovy, ačkoli mě na pár vteřin zadání zmátlo! :) výce takových výzev ;) bylo by skvělé, přečíst si řešení a nápady jiných… :)
Další výzvy určitě budou. A třeba se k tomuto příspěvku časem přidá i někdo další… uvidíme… ;)
Uvidíme a na další výzvy se budu těšit ;)