Jedna z častých chyb v textech začínajících autorů je malé nebo nepřesné rozlišení chování a jednání různých postav. Díky následujícímu krátkému cvičení si můžete hravě vyzkoušet, zdali to umíte a nakolik vám to jde.
Zadání cvičení
Základní situace: Představte si dvě sestry – jedné je šest a druhé čtrnáct let. Ta starší každý den vodí mladší do školy, protože to má při cestě. No a jednoho dne takto potkají na ulici podivnou stařenu, která se s nimi začne bavit. A také jim přesně řekne, co je dneska čeká (později se ukáže, že měla naprostou pravdu).
Samotné cvičení: Popište tuto situace ze tří různých hledisek – prvně z pohledu mladší sestry, potom z pohledu té starší a nakonec i z pohledu podivné stařeny. Pokuste se co nejvíce rozrůznit myšlení těchto postav a jejich reakce.
Rozsah: Bohatě postačí půlstránka na jednu postavu.
Vyhodnocení: Sledujte, jakými prostředky jste docílili jednotlivých charakterizací (mluvou, detaily, kterých si všímají, reakcemi apod.). Chcete-li, dejte své ukázky přečíst někomu známému a zeptejte se ho nebo jí, zdali pozná, která sestra je starší a která mladší. Pokud to nezaujatý čtenář rozpozná, dnešní úkol se vám povedl na výbornou – gratuluji vám! :)
Tak co, jak vám jde rozrůzňování vašich postav? Je to těžké? Proč?
Poznámka: Všechna má cvičení tvůrčího psaní najdete zde.
Dobrý večer, na poslední chvíli přikládám své desáté cičení :)
Poprašek sněhu, který mi křupe pod nohama mi začíná lézt na nervy. Vlastně není jediný, který mě už pěkně vytáčí – je tu ještě moje sestra. Netroufám si říct, jestli opravdu cítí takové nutkání mi ničit oblečení, nebo jestli se prostě rozplývá nad svýma promrzlýma rukama. Vážně nechápu, že se jí ten sníh tolik líbí – je ho sotva pár centimetrů a na vyšlapaných cestách se mění v břečku.
Když na mě přilétne snad stá mokrá koule, která se mi obtiskne na bílou bundu a zanechá za sebou bahnivý obtisk, zlostně vykřiknu. Popadnu sestru za ledovou ruku a táhnu ji pryč. Už zase nestíháme školu.
Možná ještě víc než má špinavá bunda mě rozlítí tichý smích – okamžitě se rozhlédnu okolo a zrak mi padne na shrbenou stařenku s nějakými novinami v rukou, která jde za námi po cestě. Je zachumlaná do tolika dek a bund, že připomíná spíše kouli. Zamračím se na ni a už už bych se rozešla dál, kdyby mě její chraplavý hlas nezastavil.
„Děti moje, kampak tak pospícháte?”
I když je stará, oči se jí pobaveně lesknou.
„Nech ji si přece trošku pohrát!” dodá směrem ke mně. Zamračím se ještě víc. Co mi má co rozkazovat? Ona neví, že pospícháme!
„Jdeme do školy” procedím skrz zatnuté zuby a pevně stisknu ruku sestry, která se znovu natahuje po mokrém sněhu. V mém sevření se kroutí jako had, ale odmítám ji pustit.
„No nebudu vás zdržovat, ale mohla bys jí dát trošku volnosti. Někdy je totiž dobré sklopit oči pokorně k zemi a hledět si jejích darů, uvidíš.” přimhouří oči, dál se usmívá a nevšímá si mého nanejvýš otráveného výrazu. Už zase nějaká pánbíčkářka!
„Jasně, jasně” pokyvuji nepřítomně hlavou a netrpělivě kontroluji displej svého mobilu. 7:50. Skvělý, to nemáme šanci stihnout.
Dál stařeně nevěnuji pozornost, nevšímám si, že nás pronásleduje pohledem a bez ohledu na sestřino protestné mumlání ji táhnu pryč. Než zmizíme za rohem, všimnu si, že na nás stará dáma zamává cárem papíru s velkým písmem napsanými čísly.
Hned za rohem moje sestra radostně zavýskne a už se zase válí ve sněhu – kdy jsem ji pustila? Než ji ale stihnu otráveně vytáhnout zpět na nohy, všimnu si i já zlaté kartičky, kterou drží v rukou. Výherní los?
Je napůl rozmočený, ale stejně na něm jdou zřetelně vidět čísla, která z něj někdo setřel. Nějakou dobu na to zírám a v hlavě mi šrotují kolečka, než do sebe vše zapadne. Ta čísla jsou totožná s těmi, které měla ta žena na rozevřených novinách. No a v novinách hlásí přeci pouze vítězné kombinace, ne?
Sníh! Konečně sníh! Ta cesta do školy je tak super, když je všechno obláčkově bílé! Jestlipak nás paní učitelka dneska zase pustí na zahradu? Minule jsme se koulovali celý den! V koulování jsem machr – vždy se trefím.
Mojí přesnou mušku už si zkusila i moje sestřička na vlastní kůži, ale nevypadala moc nadšeně… Trefím ji znovu? Těžko říct, stačí zamířit, soustředit se a nenechat si kuličku rozpustit v mokré dlani…
Ano, trefa! Moje nadšení ale vyšumí hned po tom, co mě ségra popadne za ruku a zaječí. Někdy se možná až moc vzteká – vždyť je to bunda, ta je na to dělaná.
Vzadu se nám někdo zasměje, ale když se otočíme, není to žádný kamarád ze školy, nýbrž babička zachumlaná do véélké peřiny. Mohu na ní oči nechat – vypadá jako kouzelná babička z pohádek.
„Děti moje, kampak tak pospícháte?” Tváří se vesele, třeba si s námi taky zahraje na koulovačku!
„Nech ji si přece trošku pohrát!” Napomene na oko přísně mojí velkou sestřičku. Už už se natahuji po dalším sněhu, jsem si jistá, že by se mi s touhle babičkou hrálo skvěle, je tak veliká, že se do ní určitě trefím i odsud.
„Jdeme do školy” ségra vypadá naštvaně a mojí snahu ukořistit alespoň kousíček sněhu okamžitě zatrhne rázným zataháním za ruku.
„No nebudu vás zdržovat, ale mohla bys jí dát trošku volnosti. Někdy je totiž dobré sklopit oči pokorně k zemi a hledět si jejích darů, uvidíš.” Páni, ta vypadá vážně chytře – úplně jako ta hodná babička z Šípkové Růženky.
Dál se v radách nedostane, sice jsem jí pořádně neporozuměla ani teď, ale ráda bych ji ještě poslouchala, má vážně příjemný hlas. Skoro jako naše paní učitelka. Sestřička mě už ale táhne pryč.
Jakmile se dostaneme za roh toho velkého domu, který má pomněnkovou barvu, něco se na zemi zaleskne. Vyklouznu ze železného sevření, ve kterém jsem lapená, hbitě se po tom zlatém papírku natáhnu a jsem úplně nadšená. Leskne se na sluníčku a jsou na něm nějaká čísla. Ségra je taky úplně mimo, kouká na to a ani nedutá.
Možná si konečně uvědomila, že měla ta babička pravdu – má mě nechat si hrát, to díky mě jsme tenhle zlatý papírek našli, no ne?
Toto město je vážně prapodivné. Když už je tady ta mrazivě vlezlá zima, je tak mírná, že nenapadá ani pořádně žádný sníh.
Každý den chodím na procházky, ale tudy jsem ještě nikdy nešla. Nebo šla? Nějak si nevzpomínám, ale to bude tou zimou! Neprospívá mi. Sice jsem se pořádně oblékla, ale stejně ten chlad cítím až v morku kostí.
Ale toužím se trošku provětrat, koupit si nové noviny a načerpat čerstvý vzduch a klid. Proto jsem si taky tuto cestu vybrala, vypadala opuštěně.
To jsem se ale opravdu spletla. To už mi kromě paměti neslouží i zrak a sluch? Ta dvě děvčata přede mnou se totiž nedají ani přehlédnout, ani přeslechnout. Ta malá by mi ani tolik nevadila, je totiž vidět, že si užívá sněhu a vůbec jí nevadí, že ho je tak málo. Ale ta větší vypadá nevraživě. Každou chvíli malou komanduje, až se divím, že ji pořád tak oddaně poslouchá.
Když velké na čisté bílé bundě přilétla bahnivá koule, radostně se zasměji – a má to! Dívky se otočí. Ta větší se mračí, ale menší je usměvavá.
„Děti moje, kampak tak pospícháte?” chci vědět a okamžitě hravě napomenu velkou, aby si svou sestru nechala pohrát. Je to zvláštní, ale baví mě to, tak dlouho jsem děti neviděla. Navíc jsou tak rozdílné!
„Jdeme do školy” zavrčí na mě větší a moje radost z tak milého setkání se roplyne jako pára nad hrncem. Avšak neztrácím svůj milý úsměv. Pro tu malou.
„No nebudu vás zdržovat, ale mohla bys jí dát trošku volnosti. Někdy je totiž dobré sklopit oči pokorně k zemi a hledět si jejích darů, uvidíš.” Rozloučím se spěšně, zamávám jim a koukám se, jak něco nepřítomně přitakají a odchází. Vlastně nevím, proč jsem odpověděla tohle, možná jsem zatoužila trošku roprášit tu aroganci, vůbec by neuškodilo přidat mládeži trošku respektu k ostatním.
No nebyl v tom žádný jiný smysl, ne?
Spěchaly. Malá Veronika ráno zaklapla budík a starší Jiřina si ho, jak bylo jejím zvykem, večer vůbec nenastavila. Proto se teď hnali ulicí ke škole přímo gepardím tempem.
„Jestli zmeškám Tomáše, tak tě zabiju,“ ulevovala si Jiřina. Doufala, že právě dneska bude ta nejlepší chvíle se k němu přitočit a jen tak mezi řečí mu říct, že má dobrej vohoz. Včera se totiž pohádal s Janou, tou krávou, která ho sbalila, jakmile jí před měsícem řekla, že by stál za hřích. Kámoška k pohledání.
Veronika nad její hrozbou nepřemýšlela. Stejně jako každá holka, které ještě hormony neukradly rozum a měla starší sestru za odstrašující případ, tušila, že tyhle výhružky jsou jen plácnutím do vody. Stejně mě má ráda, přesvědčovala se a sotva popadala dech.
Jiřině o toho namachrovanýho vola asi vážně šlo, takže spěchala a nedala jí vydechnout. Veronika se s tou situací docela smířila, když v tom jim cestu zastoupila ta bába. Smrděla jako kanál po dešti, a když do ní Jiřina ve svém slepém spěchu narazila, poslala ji k zemi. Měla ale ještě tolik soudnosti, aby se po ní ohlédla a když zjistila, že leží na chodníku, otočila se a vrátila se k ní.
„Paní, je vám dobře? Nestalo se vám nic?“ zakřičela na ní rozčíleně. Veronika stála nad stařenou jako přimražená a doufala, že ještě žije. Vždyť se na tom chodníku rozplácla jak lečo. Tašky, které nesla v rukou se při dopadu na asfalt roztrhly a vysypala se z nich spousta barevných časopisů.
„Ne, nic se nestalo, je to v pořádku,“ blekotala žena a rovnala si šedivou paruku, která ji při dopadu sklouzla z hlavy. Jiřina si odfrkla a chystala se běžet dál, ale Veronika se sklonila k zemi a začala stařeně sbírat její náklad. Ač nerada, uznala Jiřina, že by jí taky měla pomoc něčím větším než omluvou.
„Děkuju vám děvenky,“ usmála se na ně bezzubými ústy, z nichž zřejmě pocházela většina zápachu, který ji obklopoval. Jiřina měla na jazyku něco o staré krávě, co se plete životem a měla by si dávat větší pozor, když jí stařena usadila.
„Tu krávu si nech od cesty, moje milá. Taky jsem byla mladá a hezká. Ale povím ti, že ti za to ten kluk nestojí,“ skřehotala.
Jiřina ji poslala do prdele, pustila hrst časopisů, které ji pomáhala strkat zpět do popraskaných tašek, na zem, kopla do nich a vyrazila dál směrem ke škole.
„Stůj, nebo tě něco srazí, všichni tady jezdí jako šílenci,“ volala za ní stařena.
Veronika sestřin útěk vlastně ani nezpozorovala. Byla zabraná do sbírání výtisků Strážní věže. I když nevěděla, co ta věž stráží, vytušila, že právě tahle stařena jí za další pomoc nestojí. Navíc slíbila mamce, že se od Jiřiny nehne ani na krok. Na rozdíl od sestry pustila hrst časopisů do útrob tašky, ale tím veškerá její touha pomáhat vyčpěla.
„Počkej na mě!“ křikla na sestru a něco jí v tu chvíli popadlo za rameno jako ocelový svěrák. Udělala krok a zůstala bezmocně vyset ve vzduchu. Bába měla sílu jako golem, o kterém si nedávno četli ve škole.
„Zůstaň tady,“ zaznělo jí v uších a nohama se stále snažila kmitat asi deset čísel nad zemí. Jiřina mizela někde přes silnici a ona tu zůstala sama. Sama jen s tou bábou. „Zůstaň tady, a buď statečná, vždyť už seš velká ženská,“ ozvalo se jí za zády.
V tu chvíli přefrčel kolem jejích třepetajících se kolen autobus. Poslední, co z Jiřiny viděla byla krvavá čmouha na silnici, která mizela v dál spolu s odjíždějícím busem, který zachytil její setru a začal jí právě strouhat po silnici.
Pak stisk povolil, babizna jí konečně pustila. Zatímco se marně snažila pochopit, co se to vlastně stalo, zaslechla za sebou smutný a vyčítavý melodram. Drsně žehrající hlas na pozadí melodie projíždějících aut. „Za co mě, pane, trestáš, proč musím mít vždycky pravdu? Kdo by byl doprdele schopnej nýst takový prokletí? To se kurva musí stát všechno, co kdy vypustím z huby?“ Stařena klečela zdrceně na obrubníku, ruce spínala k nebi a plakala. Lidé kolem se začaly sbíhat k rudé čáře, kterou za sebou zanechal projíždějící autobus a Veronika pocítila v rozkroku lepkavou vlhkost.
Bylo jí jasné, že jí buď něco přeťalo stehenní tepnu nebo právě dostala první menstruaci. Rozhodla se, že zůstane statečná. Autobus byl pryč, její sestra všude kolem, Tomáš zřejmě dávno ve škole, stařena se rozplynula jako dým a ona se stala ženou. „Tak takové to tedy je,“ povzdechla si.
„Kačko, hoď sebou,“ křiknu na sestru, která se pokouší si zavázat tkaničky, „nebo přijdu pozdě do školy.“ Po dalších pár nekonečných sekundách ji ty tkaničky radši zavážu sama. Proč jí to tak trvá? Musím říct mámě, aby jí koupila boty na sucháče. Kačka začíná nabírat do pláče. No, super, ještě se mi tu rozbulí, pomyslím si. Vezmu ji za ruku a jdeme přes park ke škole. Na lavičce sedí starší paní. Má na sobě fialové šaty a slaměný klobouk. Když kolem ní procházíme, osloví nás: „Děvčátka, kampak tak spěcháte?“ Jako by nestačily Katčiny tkaničky, ještě tahle divná ženská si chce povídat. Kačka se za mě schová, asi zase včera koukala na nějakou děsivou pohádku. Teď se bojí staré důchodkyně, která nemá nic lepšího na práci než zdržovat kolemjdoucí. „Do školy,“ odpovím ji. Kačka mezitím něco nesrozumitelně mumlá za mými zády. Chytnu ji za ruku a táhnu ji směrem ke škole. Důchodkyně za námi zakřičí, ať si dáváme pozor při přecházení silnice a nezapomene se rozhlédnout, jinak že by se nám mohlo něco stát. Já už umím přejít silnici, není mi 5, pomyslím si. Rychle se kouknu na mobil. Na displeji svítí 7:55. Tak to určitě nestihnu. To zas bude řečí. Ještě k tomu je první hodina matika s Vonáčkovou. Před přechodem ke Katčině škole, znovu kouknu na mobil 7:58. To nemám šanci stihnout. Na semaforu blikne zelená. Už chci jít na druhou stranu, když v tom mě zastaví Katka, která se na moji ruku pověsí celou vahou. „Co děláš?“ vyjedu na ni a snažím se ji setřást. V tu chvíli kolem mě prosviští náklaďák, který zjevně taky spěchá. Stačilo by mi natáhnout prst a dotkla bych se ho. Ztuhnu. Ty jo, kdyby se Kačka na mě nepověsila, byla bych pod jeho kolama. Když se vzpamatuju, odvedu Kačku do školy a zamířím do své. Cože to říkala ta ženská v parku?
Ségra se na mě zase mračí. Ale já se vážně snažím ty tkaničky zavázat, ale oni vůbec nechtějí držet. A to dělám všechno přesně podle té básničky. Jedna smyčka, druhá smyčka, k tomu ještě malá klička. Utáhni to trošičku… A zase to nedrží. Tohle není fér, já se snažím. Začnu popotahovat. Magda mi ty tkaničky zaváže a jdeme dál. To by mě zajímalo, jestli paní učitelka přinese dnes taky tu skvělou stavebnici. A taky jestli Julča už přijde do školy. V parku na lavičce sedí nějaká paní. Vypadá jako čarodějnice. Má ohromný frňák. Určitě má někde ve křoví schované koště. Když začne na nás začne mluvit, schovám se za Magdu. Musím říct tajné zaklínadlo proti čarodějnicím, které mě včera naučila Pavlína ve škole. „Baba jaga, tata data, matatuč, ať je fuč,“ zašeptám. Proč to sakra nefunguje? Vždyť Pavlína říkala, že zaručeně funguje. Magda mě popadne za ruku a jdeme od té strašidelné paní. Ta čarodějnice za námi zavolá, ať dáváme pozor při přecházení silnice a nezapomene se rozhlédnout. Zbytek cesty jde ségra tak rychle, že musím běžet, abych ji stačila. Když se blížíme k silnici, za kterou stojí moje škola, Magda ani na chvilku nezpomalí. Zase se podívá na mobil. Mě už vážně bolí nožičky. Během chvilinky, co čekáme na zelenou, mám konečně chvilku čas vydechnout. Škoda, že tu se mnou není Aladin, hned bych si sedla k němu na koberec a už bych nemusela nikam chodit. Semafor změní barvu na zelenou, v hlavě se mi zničehonic objeví vzpomínka na tu čarodějnici z parku. Magda už dělá první krok na přechod. Rychle se rozhlédnu. Zprava se řítí náklaďák. Áááá, co teď? Pověsím se na Magdinu ruku plnou vahou, Magda se hned začne rozčilovat. Když si konečně všimne náklaďáku, který projel pár centimetrů od ní, zmlkne a beze slova mě odvede do školy. Ty jo, to bude Julča zírat, až ji tohle povím.
Rozhodla jsem se, že dnes, když je tak pěkný den, se posadím na chvíli v parku. Vytáhnu svůj časopis Chvilka pro tebe, že si přečtu, co je nového ve světě. Sáhnu do kabelky pro brýle na čtení, ale ty nikde nejsou. „Sakra,“ zanadávám si. Zkouším rozluštit aspoň titulky. Proč ty písmena musejí dělat tak malá? Po marné snaze jsem zjistila, že ze čtení nic nebude. Uklidila časopis zpět do kabelky. Do parku zrovna vkročila dvě děvčata. Ta starší z nich má na sobě roztrhané džíny. No, to je dneska móda. To za nás přijít takhle do školy, hned bychom se musely mazat domů převléknout. Když mě tato dvě děvčata míjejí, oslovím je: „Děvčátka, kampak tak spěcháte?“ Ta starší se na mě probodne pohledem a odpoví, že jdou do školy. Ta mladší je nějaká stydlivá. Ze začátku si mě prohlížela a teď se schovává za svou sestrou. Zdá se mi, že od té mladší slyším cosi o babě jaze. Ale to bude asi hloupost, budu si muset někdy dojít na to ušní. Než se myšlenkami vrátím z ordinace do reality, děvčata jsou již na odchodu. „Dávejte na sebe pozor a nezapomeňte se rozhlédnout na přechodu,“ zakřičím na ně. „Dneska by se vám mohla i malá nepozornost vymstít,“ dodám už jen pro sebe. Popadnu kabelku a vyrazím domů pro brýle, abych si mohla konečně přečíst svůj časopis.
Ano, ano a ano – úkol splněn, díky moc za sdílení!
Tak dneska stařena. Jindy nás zastavují pocestní, kteří projíždí našim městečkem. Zbloudilí pocestní, kteří se jen trochu ztratili. Docela víc než trochu, jelikož naše městečko je vcelku z ruky. Ani radši nezmiňuji naši rodinnou farmu, kvůli které musíme se sestrou vstávat před pátou, abychom pěšky došly do školy. Sice není poledne, kdy slunce peče nejvíc, ale i tak je poměrně velké dusno a cesta domů na farmu nám s mou malou sestřičkou, která potřebuje neustálé pauzy a jiné důvody, proč zastavit, potrvá hodinu. Tím pádem bych se už ráda hnula z místa a obešla tady na rohu ulice stařenku, která nás zastavila na kus řeči.
„Není to dneska, ale krásně?“ povídá a já přikývnu. Chvíli se za mnou sestřička schovává, ale, jakmile zjistí, že stará paní vypadá docela neškodně, ustoupí ode mě. Zvláštní, městečko není tak velké, abych tady nepoznala kdejakou tvář. Neznám kdekoho jménem, ale vím jistě, že tuto starou paní jsem tady ještě neviděla. I tak je mi docela povědomá. Divné… Je zhruba o hlavu nižší jak já, celou dobu se na nás culí a oblečená je v nějakých omšelých sešitých látkách. Nejspíš odněkud cestuje, jelikož má otlačený kufřík. Kdyby byla více nalíčená a měla vysoký turban, tak bych si myslela, že je cikánská věštkyně. Takhle vypadala spíše jako bezdomovkyně, ale nebudu se jí ptát, nechtěla bych ji urazit.
„A nevíte náhodou, kde je tady penzion?“ Pokud se chce zeptat jen na cestu, jako ty jiné zbloudilé duše, na které často narážíme, tak jsem hned v klidu.
„Ano! Jděte rovně podél této ulice, na konci zahněte doprava a pak uvidíte cedulku.“ Snadný popis. Je to navíc jediný penzion v okolí.
Už si myslím, že od ní máme pokoj, avšak ona znovu spustí: „Kam pak máte namířeno, děvčata?“ Moje mladší sestra už se nadechovala, že jí s radostí odpoví, ale já ji mávnutím ruky a přimhouřenýma očima umlčím. Je někdy – oprava, vždycky – tak nesmírně otravně ukecaná, že by jistojistě paní řekla, kdy necháváme bránu k farmě otevřenou. Její důvěřivost a ukecanost je nebezpečnou kombinací.
„Domů, za rodiči,“ povím letmo. Máme namířeno domů, ale musím zalhat s těmi rodiči, jelikož táta jakožto náš jediný rodič, nejspíš bude u zvířat a nevšimne si, že už jsme došly. Jinou rodinu tam nemáme. Maminčinu stranu jsme nikdy nepoznaly a tátova rodina je v zahraničí. A maminka už tady s námi nějakou chvíli není. „A máme na spěch,“ procedím mile, abych se jí nedotkla.
„To vás nebudu zdržovat, milá děvčata. A jakým směrem jdete?“ Rozhlédnu se po ulici a přemýšlím, co teď. Co si mám vymyslet? No něco určitě, abych své mladší sestře ukázala názorný příklad, jak se zbavit neznámých lidí. Až teď mi dochází, že jsme se do tohoto rozhovoru neměly zaplést, takže svůj výchovný postoj jsem zabila tak či tak.
„Ále, tady nedaleko… Přes pár ulic-“
„Kecá! Jdeme přes polní cestu k naší farmě!“ vyštěkne zvesela moje mladší sestřička a já bych jí velmi ráda zalepila pusu izolepou. Roztomile se zubí na stařenku a mě je smutno z toho až ji jednou povím, že si nemůže myslet, že je každý člověk hodný a každému může věřit.
„Polní cestou!“ pronese, jako kdyby přesně věděla kudy jdeme. Trošku mě to vyděsí. „Tak tam pozdravujte mou dceru, určitě tam je! Přijela jsem kvůli ní. Tak se mějte, milá děvčata!“ a hned po svých slovech zmizí. Zůstala jsem stát tak dlouho, že mě malá sestra tahala za rukáv a prosila mě, abychom šly. A tak jsme šly a já přemítala její slova dokola a dokola. K naší farmě vede jen jedna polní cesta. Jak by o ní mohla jenom vědět? To je jedno, staří lidé toho někdy navykládají.
„Dám mámě kytičku!“ vyřkne zničehonic moje malá sestra. Vlastně mluvila celou dobu, ale klábosila si sama pro sebe o různých nesmyslech. Sledovala jsem, jak přikládá natrhané pampelišky na pomník naší maminky, který je postaven hned vedle polní cesty. Je na něm vyryto do kamene její jméno a pod tím: Milovaná maminka, manželka i dcera.
Cítila jsem se v ten moment podivně. Přišlo mi, že jsem si to nejspíš uvědomila sama, jelikož moje mladší sestra trajdala dál po cestě a něco si pro tentokrát zpívala. Dcera… To poslední slovo. Je možné, že by měla ta stařenka pravdu? Jak moc je pravděpodobné, že jsme narazily na naši babičku? Je vůbec nějaká taková šance?
Skáču si hezky po chodníku, když najednou do něčeho narazím. Stojí přede mnou moje starší sestra. Zastavila se a já si toho nevšimla, protože jsem dávala pozor, abych o něco nezakopla a dívala jsem se pod nohy. Nechápu proč se zastavila, čeká nás ještě dlouhatánská cesta domů, tak se nemůžeme zdržovat!
Podívám se před ni a vidím nějakou starou paní. Leknu se a schovám se za záda své sestry a někdy se na starou paní kouknu. Páni, je tak stará, že by mohla být klidně naše babička! Ale nikdy jsme svou babičku nepoznaly. Vlastně dvě babičky! Většina mých kamarádů má dvě babičky a my jsme ještě žádnou z těch dvou nepoznaly. Možná opravdu máme obě, ale s tátou se o tom tak strašně těžko mluví!
Stará paní má hezký kufřík a vtipné oblečení. Vypadá jako moje stará deka, kterou mi maminka sešila z různých látek. Je to moje moc hezká vzpomínka na ni. Ale tahle stará paní nemá tak barevné látky jako já. Klidně bych jí nějaké nabídla, aby si mohla sešít nové oblečení, ale nevím, jestli je to nezdvořilé, protože ona se tak hezky usmívá a hezky mluví. Už se tolik nebojím, vyjdu zpoza své sestry, aby si nemyslela, že jsem zbabělec.
„Kam pak máte namířeno, děvčata?“ zeptá se a já ji chci pěkně odvážně odpovědět, jenže mě má starší přísná sestra umlčí prstem i pohledem. Nesnáším, když se tak mračí! Když jí říká, že jdeme domů, tak se dívám na chodník a kopu uraženě do kamínků. Stydím se, protože co si ta paní bude myslet? Že sama nedokážu odpovědět? Proč to má sestra udělala? Však ať si počká! Já ji to jen tak nenechám!
„Ále, tady nedaleko… Přes pár ulic-“
„Kecá! Jdeme přes polní cestu k naší farmě!“ vykřiknu, protože lhát se nemá! A dokonce jsem jí to hezky vrátila. Paní stařenka se na mě hezky usměje, takže mám hned lepší pocit! Potom řekne něco o polní cestě a že potkáme její dceru. To nějak nechápu, protože po té cestě moc lidí kromě nás nechodí. Určitě tam nikdy žádná její dcera nebyla! Tam jezdí jen nějací pánové s traktory na pole. Nevadí, stejně se s ní už loučíme. Ještě k tomu musím svou sestru zatahat za rukáv, aby se vůbec hnula z místa. Co s ní zase je? To se asi nedovím, jelikož se mnou skoro nikdy nemluví!
Cesta je zase tak nudná! A má sestra zase mlčí a mlčí! Vždycky mlčí! Možná jen přemýšlí, ale o čem? Proč si nechce povídat? Vždyť je to nuda jen mlčet a nebavit se! Ani se ke mně nechce připojit, když ji něco povídám! Jako kdyby vůbec neposlouchala! Proto si někdy zpívám a někdy povídám a někdy chci přestávku a někdy si chci hrát mezi stromy po cestě nebo v poli. Nechápu proč jí to vždycky tolik štve.
„Dám mámě kytičku!“ povím jí, když nějaké kytičky natrhám. Konečně mě i poslouchá! Dívá se na mě, jak dávám mamince kytičky na pomník. Nic ale neřekne. Tak jdu dál a prozpěvuji si, protože už jdeme celou věčnost a já mám hlad! Dokonce už budeme za chvíli doma a ta stará paní se pěkně spletla. Žádná její dcera tady na cestě není! Není tu ani živáček kromě mě a mé starší sestry!
Čekám na rohu ulice, kde jsem vystoupila z autobusu, který tady přiváží lidičky opravdu zřídkakdy. Když jsem se dívala na spoje, tak do tohoto malého ačkoli dosti malebného městečka, přijíždí autobus jen dvakrát denně. Dopoledne a odpoledne, a to dokonce v pracovní dny! O víkendech jezdí jen jednou. Na dnešní svět je to docela neuvěřitelné, sice jsem jako malá chodívala pěšky kdekam, ale na tu dlouhou dobu, co tu jsem bych si už trošku chtěla užívat pohody, a ne se všude někam štrachat po svých!
Zlé myšlenky se rozplynou, jakmile spatřím dvě děvčata. Třeba mi poradí, kde najdu penzion, kde mám na pár dní rezervovaný pokoj. Jakmile přijdou blíž, tak je pozdravím a prohodím: „Není to dneska, ale krásně?“ Pozorně si je prohlédnu, když je mám teď kousek od sebe. Jedna krásnější jak ta druhá. Obě jsou si podobné, a dokonce i mě povědomé. Ačkoli nemám ponětí proč.
Aby mi hned neodešly, tak je spěšně poprosím, zdali neví, kudy bych se mohla vydat po cestě k tomu onomu penzionu. Starší mi jednoduše popíše cestu. Hezky mluví, i ten hlásek je jakýsi známý. Nechci je dlouze zdržovat, ale optám se jich, kam pak pádí. Malé děvče, chce něco povědět, ale starší ji zarazí a odpoví za ni.
„Domů, za rodiči,“ pronese a já se rozhodnu, že je radši nebudu zdržovat. Přece jenom je museli rodiče dobře vychovat a povědět jim, že se nemají s cizími lidmi rozpravovat. Neměla bych je tedy v tom podporovat. „To vás nebudu zdržovat, milá děvčata,“ odvětím, ale má zvědavost mi nedá a pokračuji, „a jakým směrem jdete?“
„Ále, tady nedaleko… Přes pár ulic-“
„Kecá! Jdeme přes polní cestu k naší farmě!“ skočí jí do řeči radostně ta mladší. Usměji se na ni a samozřejmě pochopím, že bych je měla nechat, jenomže ta polní cesta mi hned rozsvítí světýlko v hlavě! Má dcera mi posílala dopisy, ve kterých něco psala o svém životě tady a venkově. A dopisy proto, že jsem nikdy nechtěla přistoupit na dnešní technologie. Možná to byla chyba, takhle bych měla třeba větší přehled o světě. Navíc jsem se moc věcí od ní přes ty dopisy nedozvěděla. Až teprve pár týdnů dozadu mi došlo oznámení, že už není mezi námi. Neznám v poslední době minutu, kdy bych nelitovala toho, že jsem se jí nevyptávala navíc a že jsem ji nikdy nepřišla navštívit, když tady ještě byla. Dokonce bych poznala i její rodinu! Tak snad na ni za dobu svého pobytu narazím. Co tak vím, tak má určitě na té polní cestě pomník, kde jí půjdu až zítra zapálit svíčku.
„Polní cestou!“ povím užasle, „tak tam pozdravujte mou dceru, určitě tam je! Přijela jsem kvůli ní. Tak se mějte, milá děvčata!“ rozloučím se s nimi a jdu tím směrem, kterým mě to starší děvče navedlo. Přece jim nebudu vyprávět o tom, co se v běžném životě děje a jaké trápení mě sem přivedlo. Mohou být šťastné, že je takové neštěstí nepotkalo.
To je povedené, myslím, že změna hlediska je tam patrná. Díky moc za sdílení!