Pokud se chcete věnovat psaní, měli byste umět propojit hlavní postavu se zápletkou. A také se naučit čerpat inspiraci ze svého života, byť později můžete tyto jedinečné zážitky a zkušenosti přetavit ve zcela smyšlený příběh.
Následující pětiminutové cvičení tvůrčího psaní vám pomůže vyzkoušet si všechny zmíněné spisovatelské předpoklady.
Můžete si ho pustit i jako videolekci:
Příprava
Prvně se na chvíli zamyslete a sepište si seznam alespoň pěti problémů, které jste v předchozích dnech řešili (třeba mně se povedlo naplánovat si dvě schůzky ve stejný čas a na různých místech).
Zadání
Vyberte si tři problémy ze svého seznamu a pokuste se ke každému najít nějakého filmového či literárního hrdinu, který by ho mohl snadno vyřešit.
Například můj problém, tj. být na dvou místech najednou, by jistě snadno vyřešila Hermiona Grangerová z Harryho Pottera.
Klidně si představte (nebo napište) i konkrétní podobu řešení tohoto problému v podání daného hrdiny.
Poznámka: Toto cvičení by vám mělo zabrat maximálně 5 minut.
Vyhodnocení
Jestliže jste zvládli najít tři různé hrdiny k problémům, které jste řešili ve vlastním životě, potrénovali jste si:
- paměť, fantazii a osobní upřímnost,
- propojení postavy se zápletkou (respektive konfliktem),
- svoji sečtělost, která ke psaní rozhodně patří.
Gratuluju vám a plácám vás po zádech!
Jestliže jste dnešní cvičení tvůrčího psaní úspěšně zvládli, můžete se podělit o svá řešení dole v komentářích. A pokud nechcete přijít o další videa a cvičení tvůrčího psaní, odebírejte prosím můj Youtube kanál.
Teprve když jsem domyl nádobí, všiml jsem si, že špinavá voda z něj najednou přestala odtékat. Pokusil jsem se odtok oživit zvonem, ale marně. Byl ucpaný, a voda se začala dál v dřezu hromadit. Na rozebrání sifonu jsem si netroufl. Co dělat? Vzpomněl jsem si na svého souseda – Anti-Mana. Zaklepal jsem na dveře, požádal ho o pomoc, a on, snad si myslel, trošku jsem se toho lekl, že zachraňuje svět, mi hned vyšel ochotně vstříc. Jen jsem žasnul… Zmenšil se během okamžiku, a skočil do dřezu, odkud zamířil do odpadní roury, kde zmizel. Snad má s sebou potřebné nástroje, aby ucpaný odtok dokázal vyčistit… napadlo mne. Anti-Man se vrátil během pěti minut… I když byl malý, vycítil jsem, že se zlobí… četl jsem jeho námitku… určitě se týká záchrany světa… Přitom řekl něco jiného: „Oprava je provedena… ale příště, pane sousede, příště si pozvěte instalatéra…“ Hrklo ve mně. „Dělám si legraci…“ smích otřásal jeho zvětšujícím se tělem. „Omlouvám se… odpusťte… jste zvyklý zachraňovat svět,“ koktám zmateně, a přitom se červenám. Anti-Man se na mne vážně podíval: „Možná je všechno trochu jinak, než si myslíte… Svět se skrývá v maličkostech… část je celek a celek je část, malé je ve velkém, a velké je v malém…“ Než jsem stačil pochopit myšlenku a poděkovat, Anti-Man zmizel z bytu.
Alena si připravovala večeři, když ji najednou píchlo v břichu. Sáhla si na život, aby zjistila, jestli se děťátko hýbe… Kopl ji nožkou do dlaně. Všechno je v pořádku. „Aúúú,“ ale to už zaječela. Bolest jejím tělem projela jako blesk, zasáhla svaly i vědomí. Sklouzla na kuchyňskou podlahu, stočila se do klubíčka. Ztrácel se jí dech, začala se dusit. Musí zavolat pomoc… Pomoc?! Jiří je právě v Himalájích a chystá se na K2… Vědomí zakrývá studený černý mrak. Umírám… pochopila Alena. Jestli, jestli mám odejít, tak musím mluvit s Jiřím… alespoň, alespoň ještě jednou…Výprava má u sebe satelitní telefon, takže se mu může dovolat. Kde má ale mobil? Na stole… Pokusila se pro něj zvednout… klesla. Nedosáhne na ně… Zkouší to znovu, a znovu! A stále marně, a síly docházejí. Je vyčerpaná. Rozpíná se v ní chlad, Alena nepochybuje, že slyší tikat poslední minuty života. Proč ona? Nikomu nikdy neublížila, chovala se vždy slušně, všem pomáhala… Najednou se jí vybavila vzpomínka na článek v ženském časopise, kde četla o životě Matky Terezy. Tolik ji obdivovala! Úžasná žena, ochotná nasadit vlastní život pro záchranu druhých… Matka Tereza by, teď se zarazila, pomohla určitě i mně… Vtom zaslechla zvonek u dveří. Pokusila se z kuchyně plazit na chodbu… Snažení bylo zbytečné. Alena jen mávala rukama jako želva převrácená na krunýř a ani se nepohnula… veškeré síly zmizely. Zaslechla skřípot vstupních dveří… hm, kolikrát Jirkovi říkala, aby je namazal… je to pro ostudu… ten odporný zvuk. Tentokrát zazněl ale trochu jinak jakoby světle, vesele… Alena ležela na zádech, uslyšela kroky, přibližovaly se… V mlhavém zorném poli se před ní zjevila starší žena v modrém svetru, na hlavě měla bílý šátek s modrými pruhy. Klekla si k Aleně. Pohladila ji po čele. Její ruka byla plná tepla. Potom pomohla Aleně vstát a došourat se ke gauči vedle stolu. Žena na chvíli zmizela… vrátila se za chvíli, v jedné ruce kus mokré látky, v druhé ruce sklenička s vodou a balíček léků. Všechny pohyby prováděla tak lehce, jako kdyby měla andělské schopnosti. Bolest u Aleny pomalu ustupovala. Žena, jako kdyby byla s Alenou spojená, jako by cítila to samé. Ano, to zlé už je pryč, uvědomila si Alena s jasnou myslí. Žena ji naposledy pohladila, vstala, pokynula jí rukou, a mlčky, jako vystupovala doposud, odešla ven z kuchyně. Drobný krátký skřípot venkovních dveří naznačil, že opustila byt. Alena sáhla po telefonu. Jiří zvedl telefon okamžitě, jako kdyby na volání čekal. „Co se děje, andílku?“ – „Byla tady u mě Matka Tereza…“ řekla Alena, aniž by chvilku zaváhala. – „Jsi v pořádku, je ti dobře?!“ v Jiřího hlase zazněl údiv. „Matka Tereza zemřela koncem devadesátých letech…“ Alena neprotiřečila… důležité pro ni bylo, co sama zažila. Z dálky zaslechla ženský hlas: „Nestrachujte se o velké problémy světa, bojte se o jednoho konkrétního člověka, kterému dokážete pomoci…“ To už ale Jiří zavěsil a telefon byl hluchý.
Seděl jsem v křesle a popíjel zelený čaj. Meditoval jsem nad pracovním životaběhem. Poslouchám přitom rádio, abych se rozptýlil… Přímo mě rozčilovalo, jací jsou lidé svině… promiňte, ale někdy ze mě vyletí i ostřejší slůvko. Moje šéfová se tváří jako anděl, a přitom jedná jako ďábel… a hlavně se mnou… Je šílená… desetiletí tíhne k buddhismu, dneska, dneska ve dvacátém prvním století… pch… kolikrát citovala Krále jogínů… Doržde, to snad ani nespočítám… Karma sem, karma tam… takové hlouposti… Karmapa Rangdžung Rigpe Dordže… Toho já nepotřebuju poslouchat! Dneska jsem měl být úplně někde jinde… V Praze se koná významný seminář k tématu zvládání konfliktů. Měly tam být všechny republikové kapacity… ty znalosti by pro mne byly užitečné, no, samozřejmě že přínosné by byly i pro náš úřad… tady jednáme s klienty z nejrůznějších sociálních vrstev, včetně alkoholiků, feťáků, psychopatů… Stačilo skočit do vlaku… A ona, protože ji snad osvítil duch svatý, Král jogín – Doržde, či co… tam neposlala nikoho! Za hodinku jsem tam mohl být… Jauvejs, usrkl jsem zelený čaj, ale byl ještě stále příliš horký a trošku jsem si popálil rty. Najednou je rocková hudba z rádia přerušena mimořádným hlášením. Hlasatelce se chvěje hlas. „Vážení posluchači, v mimořádném vstupu upozorňujeme na tragickou událost… rychlík R42 těsně před vjezdem do Prahy vykolejil… na místě zasahují všechny záchranné sbory z Prahy a Středočeského kraje… podle první informace od policejního tiskového mluvčího počet mrtvých překročil již dvacet osob.…” Vyskočil jsem z křesla. Vtom mi zapraskalo v koleni, vlétla tam šílená bolest, někdo mi tam vrazil žhavý hřebík. Padám na podlahu… bolestí syčím. Co to má znamenat…? Doržd mě potrestal… Nebo, že by to byla karma?
Moc pěkné, Ladko. Ten třetí příspěvek se mi líbí díky poloostré pointě (je to uzavřené, ale s prostorem pro přemýšlení). Jinak všechny tři části fungují dobře. Tohle dokázat na tak malé ploše není úplně jednoduché – gratuluju a moc zdravím! ;)