Cvičení: Zpoždění

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení

René Nekuda

Tvůrčí psaní

cvičení

Cvičení: Zpoždění

Obecně platí, že dialogy zrychlují tempo vyprávění. Čistý dialog bez uvozovacích vět je to nejrychlejší, co můžete ve svém textu použít.

Abychom si to uvědomili, pojďme se na to podívat z druhé strany v následujícím krátkém cvičení tvůrčího psaní…

Honza a Jana jsou manželé, kteří spolu žijí již řadu let. A z větší části jsou oba pořád šťastní.

Jana má ráda řád a přesnost. Občas je netrpělivá, když věci nejdou podle jejích představ. Na druhou stranu se umí ovládat.

Honza je v tomto slova smyslu pravý opak – pořád spěchá, nic nestíhá. Na pracovním stole má pěkný nepořádek a k posledním Vánocům dostal od Jany hodinky a diář. Zafungovalo to ale jenom párkrát.

Zde je jejich poslední rozhovor ohledně Honzova typického zpoždění:

„Jsem tady, Honzo.“

„Běžím.“

„Kdy přijdeš?“

„Chvilku, dej mi ještě chvilku.“

„Honzo, už je skoro čtvrt!“

„Ano, já vím. Vidím to. Mám od tebe přece ty předražený hodinky.“

„Máma bude naštvaná, když ji vyzvedneme pozdě.“

„Ano, já vím. Bohužel ji znám moc dobře.“

„Honzo!“

„Lásko!“

„Jdu radši nastartovat auto, jo?“

„Dej pozor, prosím tě, na ty bedny před výjezdem. Včera jsem je tam asi zapomněl.“

„Bóže! Už jdeš?! Kde ksakru jsi?“

„Už jdu!“

Nyní se na tento dialog pozorně podívejte a pokuste se mu dopsat uvozovací věty tak, abyste text co nejvíce zpomalili a obohatili (použijte např. popis prostředí, gesta, nálady či nějakou akci).

Když se podíváte na původní a váš výsledný dialog, co vidíte? Cítíte ten rozdíl? Vnímáte různé tempo? Podařilo se vám ukázku vypointovat?

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

6 komentářů u „Cvičení: Zpoždění“

  1. „Jsem tady, Honzo.“ ozvalo se z téměř vybitého manželova mobilu. V Janiném hlase zaslechl Honza určitou naději. Teď ji nesmí zklamat. „Běžím.“ řekl po dlouhé odmlce a pokusil o co nejdůvěryhodnější udýchaný hlas.
    V tom Jana položila velmi záludnou otázku…„Kdy přijdeš?“
    Na takové konkrétnosti ještě nebyl Honza připraven, a proto ze sebe vykoktal jen: „Chvilku, dej mi ještě chvilku.“
    „Honzo,” neudržela se Jana, „už je skoro čtvrt!” Její nervy byly napjaté tak, že by se na ně dalo vybrnkávat.
    „Ano, já vím. Vidím to. Mám od tebe přece ty předražený hodinky.“ dodal sakrasticky. Jeho manželka na něj přece nebude ječet, když se jedná jen o tu přiblblou, tlustou a všemi špatnými vlastnostmi oplývající tchýní.
    Tak tohle Jana rozdýchávala těžce. Napočítala si do deseti a poté klidněji promluvila: „Máma bude naštvaná, když ji vyzvedneme pozdě.“
    „Ano, já vím. Bohužel ji znám moc dobře.“ zabrumlal si pod vousy téměř neslyšitelně, jen aby se neřeklo…
    Naneštěstí má Honzův mobil jeden z nejlepších mikrofonů, takže Janě neuniklo jediné slůvko. „Honzo!“ zvýšila hlas a opět dostala svůj dotčeně podrážděný tón.
    Na Honzův vkus trval hovor až podezřele dlouho a byl by rád, kdyby neskončil rozvodem. Proto si řekl, že rozzuřenou manželku potěší nejvíc, když zvolá: „Lásko!“
    „Jdu radši nastartovat auto, jo?“ vzdechla zoufalá Jana. Cokoliv jiného by opět rozpoutalo dohadování, takže nejlepší je lehce odbočit od tématu…
    „Dej pozor, prosím tě, na ty bedny před výjezdem. Včera jsem je tam asi zapomněl.“ připomněl Honza triumfálně. Když totiž žena odbočí od tématu, tak se k žádnému soudu nepůjde. To je statisticky dokázáno!
    „Bóže! Už jdeš?! Kde ksakru jsi?“ vyjela rozčíleně Jana. Tak tohle se jejímu manželu vážně nepovedlo.
    „Už jdu!“ dodal lehce vystrašeně Honza. Netušil, jak může být Jana jedovatá…

    Odpovědět
  2. Jana se podívala na hodinky a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Zhluboka se nadechla a vyťukala textovku: „Jsem tady, Honzo.“
    Za dlouhých pět minut jí přišla odpověď: „Běžím.“ Pomyslela si, že tomu věří a nechtíc se ušklíbla. Copak by to jednou mohlo být jinak?
    Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla, napsala: „Kdy přijdeš?“
    Místo jasného časového okamžiku, který by ji alespoň trochu víc uklidnil, jí přišlo: „Chvilku, dej mi ještě chvilku.“ Jako by se o tom nebavili už milionkrát. Co asi tak dělá? Klidně by se mohla vsadit, že si ještě balí papíry ze stolu! Že ještě nevyrazil z kanceláře!
    Napíše mu: „Honzo, už je skoro čtvrt!“ Zoufale se dívá na hodinky ve snaze zastavit jejich ručičky. Alespoň trochu. Ať z toho zase není problém.
    Po dalších pěti minutách zapípání. Zpráva od Honzy. To znamená, že tu ještě není. Zmocňuje se jí vztek, když čte: „Ano, já vím. Vidím to. Mám od tebe přece ty předražený hodinky.“
    Smířlivě a odevzdaně píše: „Máma bude naštvaná, když ji vyzvedneme pozdě.“ Jana je přece po ní. Taky nesnáší, když chodí pozdě.
    Odpoví téměř hned: „Ano, já vím. Bohužel ji znám moc dobře.“
    Vzmůže se jen na: „Honzo!“ Jeho půtky s její mámou jsou otravné, únavné a hlavně zbytečné. Kdyby to šlo, změnila by ho sama, aby chodil dřív. Ale nejde to. Prostě hodinky a diář nestačí. Dokonce nestačí ani to, že mu úmyslně řekla dřívější čas schůzky. O čtvrt hodiny, takže jejich zpoždění nebude tak dramatické. Snad.
    Píše jí: „Lásko!“ Zase mu nejdou psát smajlíci. S tím telefonem by si měl taky něco udělat. Nebo mu ho dá na reklamaci ona. Vždyť je to vlastně jedno.
    Zavolá mu: „Jdu radši nastartovat auto, jo?“ Ještě že se o auto a klíče stará ona. Jinak by po jeho příchodu půl hodiny hledali klíče.
    „Dej pozor, prosím tě, na ty bedny před výjezdem. Včera jsem je tam asi zapomněl.“
    Chtěla by na to něco říct, ale když se s ním bude vykecávat, nebo ho moralizovat, bude to trvat ještě dýl. Tak jen zavolá: „Bóže! Už jdeš?! Kde ksakru jsi?“
    „Už jdu!“ volá do telefonu a zavěsí.

    Odpovědět
  3. „Jsem tady, Honzo,“ ozve se Jana hned, jak se naváže telefonní spojení. V mysli ji běží, kde zas vězí. Už tu měl dávno být. Čeká tu už přichystaná v bledě modrých šatech. Vždyť ji svatosvatě slíbil, že přijde včas.
    „Běžím,“ vysvětlí jí Honza situaci hned na začátku, aby viděla, že se snaží. Opravdu míjí jeden roh domu za druhým.
    „Kdy přijdeš?“ nepostřehne Jana ani náznak snahy. Vždyť kvůli tomu, aby chodil včas, mu koupila ty hodinky.
    „Chvilku, dej mi ještě chvilku,“ zkouší Honza prosebně. Ještě to je pěkných pár ulic.
    „Honzo, už je skoro čtvrt!“ zvedne hlas Jana. Honza si ji umí živě představit, jak je rozžhavená do běla a naštvaně přešlapuje z nohy na nohu a sleduje neúprosný pohyb ručiček na hodinkách.
    „Ano, já vím. Vidím to. Mám od tebe přece ty předražený hodinky,“ odpoví Honza už také podrážděně.
    Jana se rozhodně jeho poznámku o ceně hodinek přeslechnout, vážně nebyly zrovna levné. „Máma bude naštvaná, když ji vyzvedneme pozdě.“
    Jako bych to nevěděl, pomyslí si Honza. „Ano, já vím. Bohužel ji znám moc dobře,“ vysouká ze sebe Honza udýchaně.
    „Honzo!“ osočí ho Jana, takhle o její mamince nikdo mluvit nebude.
    „Lásko!“ snaží se Honza, který ví, že to přehnal, marně uklidnit situaci.
    „Jdu radši nastartovat auto, jo?“ povzdechne si Jana. Vezme si klíče od auta z věšáku v chodbě a zamíří do garáže. Cestou naštvaně nakopne Honzovy bačkory.
    Auto, pomyslí si Honza, to je v garáži. Tam jsem včera měl uklidit ty krabice. „Dej pozor, prosím tě, na ty bedny před výjezdem. Včera jsem je tam asi zapomněl,“ snaží se Honza sdělit tuto informaci nejdiplomatičtěji, jak dokáže. Ví, že stejně bude zle.
    „Bóže! Už jdeš?! Kde ksakru jsi?“ rozkřičí se Jana na celou garáž.
    „Už jdu!“ řekne Honza a típne hovor. K domu mu chybí ještě 3 ulice.

    Odpovědět
  4. „Jsem tady, Honzo.“ zaštěbetala Lenka, jen vešla do chodby.
    „Běžím.“ odpověděl a rychle si oblékal kalhoty.
    „Kdy přijdeš?“ nakoukla do ložnice.
    „Chvilku, dej mi ještě chvilku.“ dál ji pusu a běžel do koupelně umyt si zuby.
    „Honzo, už je skoro čtvrt!“ zalomila ruky.
    „Ano, já vím. Vidím to. Mám od tebe přece ty předražený hodinky.“ podíval se na natrefený dárek na ruce a utřel zbytek pěny z úst.
    „Máma bude naštvaná, když ji vyzvedneme pozdě.“ pohlédla na něj, kdy vpadl jako vítr zpátky do ložnice.
    „Ano, já vím. Bohužel ji znám moc dobře.“ broukal pod nosem a hrabal se v šuplíku z ponožkami.
    „Honzo!“ uslyšel za zády nervozní podupávaní.
    „Lásko!“ otočil se s triumfálním úsměvem. V ruce držel dvě stejné ponožky.
    „Jdu radši nastartovat auto, jo?“ mávla nad ním rezignovaně.
    „Dej pozor, prosím tě, na ty bedny před výjezdem. Včera jsem je tam asi zapomněl.“ poškrabal se po hlavě a se mu vzpomnělo, že si měl ještě umyt vlasy.
    „Bóže! Už jdeš?! Kde ksakru jsi?“ zařvala do mobilu, když po pěti minutách pořad se neobjevil.
    „Už jdu!“ zavěsil hovor a zpátky zapnul fénu, ten krát na max.

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.