Definice tvůrčího psaní

Tvůrčí psaní je obor, který se v Česku snaží uchytit již pěknou řádku let. Ve smyslu Darwinovy evoluční teorie už u nás zapustil několik svých větví, byť většině z nich zdejší prostředí nedalo přežít. Je to zvláštní, protože například v Americe slaví historie tvůrčího psaní téměř 100 let existence.

Pokud bychom otevřeli internetový prohlížeč a zadali do něho pojem „tvůrčí psaní“, česká verze Googlu by nám nabídla přibližně 1 180 000 výsledků. A kdybychom měli trpělivost a prolistovali několik stovek nalezených stránek, možná by nás mohlo překvapit, jak moc je tento pojem přilnavý. Kdekdo ho přisuzuje kdekomu a kdečemu. Jednoduše, tahle nálepka je líbivá a pořádně drží. Představy o tvůrčím psaní se v Česku dosti různí a možná právem vyvolávají spíše zmatení než jasnou představu o tom, co od tvůrčího psaní můžeme, nebo bychom měli, očekávat.

Stručná historie tvůrčího psaní

Když pomineme Aristotelovu Poetiku a několik dalších textů, které se zaobírají spisovatelským řemeslem, musíme při hledání počátků fenoménu „tvůrčího psaní“ v historii lidstva skočit až na začátek 20. století.

Píše se rok 1922 a na Yaleské univerzitě je otevřen první oficiální „Writer’s Workshop“. Za jeho zrodem a následným úspěchem stojí americko-švédský psycholog Carl Seashore. Přichází s přelomovou a zároveň jednoduchou myšlenkou: kreativitě se dá učit a dá se také rozvíjet.

I když jeho volbou číslo jedna nebylo přímo psaní, nýbrž hudba, bylo od toho roku možné začít studovat tvorbu umění jako vysokoškolský obor a také ho bylo možné začít testovat v akademickém prostředí, tj. definovat důležité pojmy a zkoumat různé objektivní přístupy, které vedou studenty k dosažení vlastních literárních cílů (nutno podotknout, že Yaleská univerzita si vysloužila již několik nositelů Pulitzerovy ceny a stále patří v tomto směru k celosvětově nejúspěšnějším školám).

Od té doby začalo tvůrčí psaní prosakovat do angloamerického světa a postupně se stávalo čím dál tím vyhledávanějším studijním oborem. Například dramatik a kritik Walter Kerr si ve své knize Jak nepsat hru z roku 1956 stěžuje, že trh je již přesycen kurzy psaní a návody, jak dobře psát.

V dnešní době snad v Americe či v Británii neexistuje humanitně zaměřená střední či vysoká škola, která by se tvůrčího psaní alespoň nedotkla. Nikdo se v kontextu anglicky mluvícího světa potom nepodivuje, že se takoví velikáni jako Michael Cunningham, Stephen King, Haruki Murakami či Henry Miller k tvůrčímu psaní hrdě hlásí a že někteří z nich ho i aktivně studovali, učili nebo učí.

Za ta léta se prokázalo, že tvůrčí psaní poskytuje ověřený a osvědčený systém rozvoje kreativních schopností. Obor během století své moderní historie dokonale propracoval svoji didaktiku a metodiku.

Ve srovnání s Poetikou se zjednodušil přístup ke struktuře příběhu, prozkoumaly se dopady různých praktických cvičení, ustálila se hlavní oborová témata (například postavy, popisy a dialogy, hledisko). A co je možná nejvíce překvapivé, ukázalo se, že studenti tvůrčího psaní mají uplatnění v mnoha zaměstnáních – ať už v tiskových odděleních velkých korporátů, v různých médiích, nebo třeba v reklamních agenturách.

Možná i z tohoto důvodu vzrostl ve Velké Británii v letech 2003 až 2013 počet bakalářských oborů zabývajících se tvůrčím psaním (v různých variacích) z 24 na 83, magisterských z 21 na 200 a doktorandských z 19 na 50.

A Evropská asociace programů výuky tvůrčího psaní (EACWP), kterou zakládala mj. Literární akademie, eviduje od svého vzniku v roce 2005 více než trojnásobný nárůst členů na 30 institucích a několik desítek individuálních členů z celé Evropy (sám jsem její součástí).

Akademické tvůrčí psaní v ČR

Carl Seashore by měl jistě radost hned z několika českých škol zaměřených na film, design, divadlo i hudbu. U psaní však mnoho lidí tápe a pořád ještě vykazuje spíše nechuť než zájem.

V kontextu tvůrčího psaní jsme tu totiž měli jeden nešťastný zářez v podobě Literární akademie, což byl zatím nejodvážnější český pokus vyrovnat se světu. Tato soukromá vysoká škola na svém začátku přitáhla pozornost mnoha významných spisovatelů a spisovatelek a její hlavní a stěžejní obor se opravdu jmenoval „Tvůrčí psaní“.

Na Literární akademii jsem studoval. Každý rok jsem chodil hned do dvou kurzů tvůrčího psaní a za magisterský turnus jsem jich stihl celkem deset: začínalo to Danielou Fischerovou, pokračovalo přes Radku Denemarkovou, Arnošta Goldflama, Lubomíra Martínka či Ivonu Březinovou a končilo Petrem Šabachem.

Hodiny těchto spisovatelů probíhaly dost různě.

Extrémně dobře strukturované bylo setkávání s Danielou Fischerovou, které vždy odněkud někam vedlo. Každou hodinu se probíralo jedno úzce zaměřené téma typu přirovnání, vývoj postav, divadelní dialog apod. a výstupem byl krátký dramatický útvar.

Pak tu byly hodiny, na které se chodilo s již napsanými povídkami, které se následně rozebíraly. Těch bylo asi nejvíce.

Bohémský přístup Petra Šabacha vypadal například tak, že jsme se učili v hospodě Na Klikovce, popíjeli pivo a kávu s rumem, povídali si o své tvorbě, o problémech se psaním a Petr nám radil, smál se a snažil se nás motivovat.

Bohužel akademické fungování školy přebila její ekonomická část a Literární akademie skončila v roce 2015 v insolvenci.

Mimo tuto zkrachovalou instituci plnou vášně, nadšení a zápalu, který se už pravděpodobně nikdy nebude opakovat, můžeme poukázat na pár statečných (spíše opravdu jednotlivců), již se snaží oboru tvůrčího psaní seriózně věnovat: Jiří Studený z pardubické univerzity a Zbyněk Fišer z brněnské Masarykovy univerzity. Osobně také připravuji nevelkou studii o tvůrčím psaní v ČR založenou na výsledcích zkoumání 4 000 účastníků mých vlastních kurzů. Bude se týkat možných přesahů tvůrčího psaní do jiných oborů (například do psychologie či sociologie).

Existuje ještě na troskách Literární akademie vzniklá soukromá Vysoká škola kreativní komunikace. Ta je však ještě tak nová, že dosud nezaznamenala žádné závažnější veřejné či akademické výstupy. Možná proto, že složení studijních programů této školy odkazuje spíše na mnoho jiných oborů, než je tvůrčí psaní, například managment v kreativním průmyslu, animace a vizuální efekty, online marketing, fotografie a audiovize.

A při důkladnějším pátrání najdeme i další oblasti, které se schovávají za značku tvůrčího psaní: tzv. „kluby psaní“, ve kterých lidé sdílejí své výtvory a občas i vlastní tvůrčí úspěchy i neúspěchy, nebo webové stránky, jejichž provozovatelé vám za úplatu pošlou lektorský posudek na rukopis vaší knihy.

Tento oborový slepenec je pro český přístup k tvůrčímu psaní symptomatický. Abychom se v Česku pohnuli z místa a nemuseli být v porovnání s postřehem Waltera Kerra 50 let pozadu, je nutné udělat jednu zásadní věc – definovat obor tvůrčího psaní a nelepit jeho nálepku opravdu na každou lidskou aktivitu a profesi už jen zdálky vonící knihami (protože třeba zmíněné obdržení lektorského posudku e-mailem nemá s tvůrčím psaním nic moc společného).

Definice tvůrčího psaní

Pokud bychom označili jakýkoliv umělecký text za hotový a vydaný text za bod 0, pak má prakticky cokoliv po jeho dokončení ve svém hledáčku literární kritika a věda. Ty škatulkují, hodnotí, třídí a hledají zákonitosti mezi vydanými texty. V některých případech kritik či vědec sahá do části před vznikem textu, ale tendence zvláště literární vědy jsou spíše hodnotit text jako text a oprošťovat se co nejvíce od jeho autora.

Tvůrčí psaní je na druhé straně bodu 0 – je to proces před dokončením textu. Zabývá se prakticky vším od prvotního nápadu až po jeho realizaci. Hledá metody a postupy, díky kterým lze docílit funkčnosti daného textu pro „cílového čtenáře“. Tato disciplína tudíž na rozdíl od kritiky nehodnotí kvalitu, nýbrž funkčnost: tzn. zdali se autorovi podařilo přenést své sdělení na určeného čtenáře takovým způsobem, jakým on sám zamýšlel.

Tvůrčí psaní vždycky bere v potaz autora, nebojí se pojmů jako „tvůrčí blok“ nebo „inspirační zdroj“ a možná s nimi přímo musí pracovat. Jeho jádro ovšem tvoří tzv. craft (čili řemeslo), které se netýká jen psaní knih, a tudíž se nemusí zaměřovat v prvním plánu na tvorbu spisovatelů z povolání.

Poznámka: V mém specifickém pojetí ještě zdůrazňuje roli sebepoznání autorského subjektu, rozvoji kreativity a tvůrčího procesu jako takého. Nazývám to komplexním tvůrčím psaním.

Zavedené termíny a metody výuky mají pomoci prakticky komukoliv se sebevyjádřením ve formě textu (v přeneseném významu v jakékoliv formě vyprávění příběhu). Ve výsledku jde o rozvoj schopností studenta. A jak s oblibou říkám: „Neexistuje jasně daná červená čára, kterou když překročíte, můžete říct, že jste hotový spisovatel nebo spisovatelka.“ Nicméně pokud absolvent kurzu tvůrčího psaní odchází poučenější, sebevědomější a motivovanější, mělo to smysl (i kdyby nikdy nevydal knihu, po čemž třeba víc než polovina účastníků z mých vlastních seminářů netouží).

Běžnými návštěvníky kurzů tvůrčího psaní pro veřejnost se tak stávají ajťáci (vášniví čtenáři sci-fi a fantasy), doktoři či právníci, již pracují s reálnými příběhy, manažeři, kteří se chtějí zdokonalit ve svých prezentačních dovednostech, maminky na mateřské, jež musejí několikrát za den vymyslet novou pohádku, nebo třeba senioři, kteří chtějí zpracovat své paměti.

No a abychom obraz uzavřeli, tak se okolo bodu 0 pohybuje ještě jedna profese – redaktor. Dobří redaktoři v nakladatelství by se měli zajímat o vznik textu a o autora jako jeho tvůrce + samozřejmě reflektovat literární kontext a hodnotit kvalitu rukopisu.

To by vypadalo potom takto:

Spisovatel jako lektor tvůrčího psaní

Jedna z nejzásadnějších a zároveň i z nejvýbušnějších otázek oboru zní, zdali je vyučování tvůrčího psaní určeno jen zkušeným autorům. V Česku se na tento systém spoléhala právě Literární akademie. A představa, že úspěšný spisovatel bude i skvělý lektor, neustále přetrvává.

Pokusím se odpovědět příkladem jedné básnířky, která během svého života získala mnoho literárních cen. Její způsob tvorby byl poněkud zvláštní – své básně vymýšlela při cválání na koni (pravděpodobně jí v tom pomáhal pravidelný rytmus klusu koně). Pokud by básnické úspěchy a její způsob tvorby byly předpoklady dobrého vyučujícího a do semináře by se přihlásil člověk, který se bojí koně, došlo by k výbuchu. Studenti by se pravděpodobně nic nenaučili – alespoň ne o poezii – a bázlivý žák by se zřejmě zablokoval, případně by došel k závěru, že psát básně mu nejde nebo k tomu nemá žádné předpoklady.

Básnířka samozřejmě nebyla úspěšná proto, že jezdila na koni, ale proto, že našla specifický způsob své tvorby. Jestliže spisovatel umí objektivně popsat, proč tvoří tak, jak tvoří, a proč jeho knihy fungují, může se stát dobrým lektorem tvůrčího psaní.

Lektor tvůrčího psaní jde ale mnohem dál. Zná zákonitosti řemesla, zkoumá konkrétní autorský záměr, schopnosti jedince a cílovou skupinu. A pak poradí: „Zapojíš ten a ten sval. Vyšleš signál z mozku, zvedneš pravou nohu a ohneš ji v koleně zhruba do úhlu 65 stupňů. Když budeš chtít být rychlejší, více zatížíš trojhlavý sval lýtkový, velký sval hýžďový a svaly na zadní straně stehna.“ V praxi to může znamenat například hledání nadbytečných vět, přeskládání odstavců, přehodnocení uchopení jedné konkrétní scény, která v rámci celku neplní významnější roli, případně zpřesnění motivace hlavní postavy či změnu zápletky. Nebo také diskusi o nosnosti daného tématu a celkového uchopení textu.

Tvůrčí psaní není o tom, jak psát podle nějakých tabulek či představ lektora, ale jak sestrojit výsledný text tak, aby fungoval dle záměru autora. Negeneruje pravidla, která se dají porušovat, ale zkoumá zákonitosti, vůči kterým se dá (ideálně vědomě a kreativně) vymezovat.

Možná i z tohoto důvodu prošlo Literární akademií mnoho spisovatelů, kteří jako učitelé moc neobstáli – neuměli pojmenovat řemeslo nebo ho neuměli předat svým studentům. Hlavním cílem tvůrčího psaní tedy není vytvářet spisovatele z povolání, nýbrž rozvíjet tvůrčí potenciál jednotlivců (s důrazem na slovo jednotlivců).

Co s tím?

České tvůrčí psaní je i po mnoha letech boje o své místo pořád v plenkách. Svět jej bez výjimek přijímá jako standardní akademickou disciplínu i uměleckou praxi. U nás se s ním experimentuje a hledá se forma, jak má vypadat, komu má sloužit, co by nám mělo přinést.

Věnuji se oboru naplno 15 let, prošel jsem mnohými tuzemskými a zahraničními konferencemi a přál bych si, abychom se v tomto ohledu světu vyrovnali.

Zbavme tvůrčí psaní iluzorních nálepek a dejme šanci této evoluční větvi, která pracuje s příběhem. Její vypučení může přinést opravdu sladké ovoce.

Ve výsledku by to znamenalo, že bychom se potkávali s poučenějšími čtenáři, voliči i sousedy…