Po skvělé úvodní větě a několika desítkách strhujících stránek jste se dostali k pravděpodobně nejtěžšímu bodu psaní – nyní potřebujete ukončit děj a napsat poslední větu. Níže najdete několik příkladů, které vám snad pomohou najít jednoduchý, ale zároveň i originální způsob, jak zakončit děj přesně tak, aby si čtenář po zaklapnutí knihy řekl “Wow!”. ;)
Spojte všechny nedořešené věci do závěrečné tečky a přidejte k tomu ještě malé tajemství
Zabalte všechny chybějící minipointy, náznaky, vedlejší linie a samozřejmě i hlavní děj do jedné věty (odstavce), která sice všechno hezky ukončí, ale donutí čtenáře znovu o příběhu přemýšlet (nebo ještě lépe – donutí ho přečíst si knihu znovu).
Každý čeká na Otce, který může, ale nemusí, přijít domů. – George Chambers, The Last Man Standing
Uvažujte nad koncem jako nad novým začátkem
Nechť vaše poslední slova nejen vyřeší příběh, ale i otevřou nové otázky, které vrhnou na děj nové světlo a naznačí nový začátek pro vaše postavy…
Ale to už je začátek nové historie, historie poznenáhlého obrozování člověka, poznenáhlého přerodu, poznenáhlého přechodu z jednoho světa do druhého, seznamování s novou, doposud úplně neznámou skutečností. Historie, jež by se mohla stát tématem nového příběhu — náš nynější příběh však skončil. – Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Zločin a trest
Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet. – J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě
Zanechte ve čtenáři po dočtení pachuť
Další dobrý způsob, jak zakončit váš příběh, je zanechat ve čtenáři po dočtení knihy jistou pachuť po základní esenci vašeho textu. Zkuste znovu shrnout elegantním způsobem obsah, který zůstane pěkně (a dlouho) viset ve vzduchu…
Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti. – George Orwell, Farma zvířat
Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane. – Gabriel García Márquez, Sto roků samoty
Otázky pro vás:
- Jaké konce máte rádi vy?
- Znáte konec vašeho příběhu před tím, než začnete vůbec psát?
- Jaká kniha vás díky svému závěru úplně nejvíc překvapila?
Poznámka: Prozkoumejte také základní strulturu příběhů.
Je pravda, že pár příběhů, kde špatně zvolený konec všechno pohřbil (anebo aspoň lehce pošramotil), jsem už četl. Ale co doopravdy nepřekousnu je, když se autor, který najednou neví kudy kam, dopustí podvodu na čtenáře. Buďto odněkud vyskočí anděl s přetěžkým kovaným krucifixem v ruce a padoucha umlátí, případně to autor zahraje tak, jakože konec se dozvíte v pokračování, které pak ovšem nikdy nenapíše. Anebo ho napíše, a vy se pak prokousáváte dalšími stovkami stran, aby vám na konci zase napsal, že pokračování příště. Jenže to už si nepamatujete děj prvního dílu, takže vám uniká, proč to všechno vlastně čtete. Tedy rozhodnete se přečíst si znovu první díl, jenomže ten už v knihovně nemají, někdo si ho půjčil. Druhý máte čerstvě dočtený a třetí ještě není napsaný, jste znechucen. Je vám smutno. Máte chuť se opít.
To se potom docela vztekám, to jo. Proto nečtu ságy a v bedně nekoukám na seriály – nemám nervy čekat na konec, který nepřichází.
Jo, to znám. Jednou jsem takhle narazila na jakousi knihu, neměla jsem tušení, že je na 3 díly, kdy druhý díl v naší městské knihovně neměli, třetí díl ještě nebyl vydaný a z prvního dílu jsem měla v hlavě akorát tak guláš… takže jsem hledala knihovnu, kde mají ten druhý díl, jen kvůli svému duševnímu zdraví, sehnala, přečetla a trpělivě nebo spíš netrpělivě jsem čekala na ten 3. díl, abych zjistila, že to stejně byla totální kravina a číst to byla ztráta času.. šlo o knihy Meg Cabotové… od té doby si dávám fakt majzla, jestli je něco na díly a pokud ano, jestli jsou již všechny publikované a k sehnání, než začnu něco číst.
Pardon, přehlédla jsem se o řádek.
Valja Stýblová – Mne soudila noc
V poslední větě mi došlo, že jsem to mohla tušit, ale museli mi to říct až takhle naplno.
Hodne me prekvapil konec knizky Andele a demoni od Dana Browna.
Skvělým příkladem je taky Joyce a jeho “Ano” v Odysseovi.
Mimochodem: https://novellastsentences.tumblr.com
Moc děkuji za skvělý tip! ;)