Máte opravdu skvělý nápad pro napsání příběhu, ale nevíte, jak nebo kde začít? Zde je pár tipů, které vám snad pomohou najít perfektní první větu, která vaše čtenáře donutí přečíst si druhou, pak třetí… a pak je text úplně pohltí, že se od knihy nebudou moci ani odtrhnout. ;)
Připravte pro čtenáře překvapení
Začněte svůj příběh třeba tím, že hned od první věty vyvstanou v mysli čtenáře otázky. Co to má znamenat? Co se stane dál? Proč to tak je? Když ho nečekaně překvapíte, určitě bude číst dál…
„Tajemství má takovou cenu jako ti, před nimiž je máme uchránit.“ – Carlos Luis Zafón, Stín větru
Překvapte nezvyklou situací
Ukažte své postavy v nezvyklých situacích. Čtenáři budou pravděpodobně toužit po odhalení tajemství, kde a proč se tam ocitli (příp. proč vaše vyprávění začíná zrovna na tomto místě / v tomto čase).
„Letěl z Anglie do Minneapolis, aby se podíval na záchod.“ – Nick Hornby, Julie, demoverze
„Byl to jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou.“ – George Orwell, 1984
Naplňte první řádek emocemi
Další způsob, jak začít váš příběh, je ukázat opravdu syrovou emoci (čím silnější, tím lepší). Napětí v úvodní scéně obvykle donutí čtenáře pokračovat ve čtení.
„Nemůžu uvěřit, že jsem stál přesně na tom místě, kde jsem stál, když jsem zabil svou matku.“ – Mary Higgins Clarková, Kdo tě zná
Poodhalte osud hlavního hrdiny
Jestliže má vaše postava netradiční osud nebo pohled na život, který nelze jednoduše ignorovat, máte vyhráno – velmi dobře jste nahodili háček na svého čtenáře!
„Všechny děti, kromě jednoho, vyrostly.“ – J. M. Barrie, Petr Pan
Pamatujte, prosím, že toto jsou pouze tipy (i když osvědčené). Na úvodní větě každého dobrého příběhu je krásné právě to, že je něčím zajímavá, netradiční či originální (takže buďte kreativní a hrajte si).
A pak tady samozřejmě věty závěrečné, že?
Poznámka: Pokud si stále nevíte rady, jak na první větu, vyzkoušejte inspirativní nástroj pro psaní Povídkář, nebo prostudujte místní Fórum (nejen) o psaní – sekci “Ukázky nejlepších úvodů české i světové literatury”.
Soudce TI
Rozdrnčel se telefon, ještě jsem spala. Ospalým hlasem, žmolky v očích, jsem potichu řekla: “Máma?”
Ze sluchátka se ozvalo: “Ne, táta!”
Sluchátko jsem zahodila.
Jiskry mi hlavou bušily. Byla neděle, byl první máj, svátek práce. Po ulicích chodily povinně davy lidí, jezdily alegorické vozy, na domech vlály rudé vlajky, v rukou dětí byla mávátka.
V pár vteřinách se zbortil celý vesmír. Tloukla jsem hlavou o rám postele, třeba ještě spím. Ale jiskry se do mé hlavy zarývaly s tvrdosti, a já je chtěla pořád utišit. Nedaly se. Začala jsem křičet:” To není pravda, to nemůže tak být, dal mi včera červené tulipány k narozeninám. Slíbil, že v neděli to spolu oslavíme, zapálíme čerstvě dodělaný krb.”
Chtěla jsem to sluchátko rozšlapat, kapitán mi ho vyrval z ruky.
Jeli jsme padesát kilometrů vyzdobenými vesnicemi i městy. Kapely hrály do pochodu, nedalo se ani projet, davy jásaly.
Před tátovou chaloupkou stal můj brácha, před krbem seděla ve velkém ušáku moje máma.
Táta ležel v posteli a jeho ztichle krásné hnědé oči se, na nás smutně dívaly.Zatlačila jsem mu je sama. Nesnesli jsme , aby někdo cizí na tátu sahal. S bráchou jsme ho oblékli do nových šatů, které si moc přál, protože pořád nosil khaki. Košile nešla obléknout, z jeho ruky jsem slyšela tiché křupnutí. Bílou košili jsem rozstřihla.
Celý den jsme s bráchou seděli na posteli vedle táty, už nám nechtěly téct slzy. Čekali jsme na pohřebáky, drželi se za ruce a vzpomínali.
Když jsem byla poprvé v jeho kanceláři pro osobní věci, všichni salutovali. Poprvé jsem viděla jeho kancelář. Na zdech visely samé mapy, v kovových regálech spisy a knihy. Uprostřed stál velký hnědý psací stůl. Na něm stály naše fotky. V šuplíku byly metály. V jeho diplomatce nebyly žádné pracovní papíry, jen fotky rodiny, jak jsme rostli. Fotky mojí maminky. Velká zašlá fotka jeho mámy a její jediná kabelka z černé krokodýlí kůže. Ty černé pupínky vypadaly jako velké slzy. Byl tam černý diář, v kterém bylo napsáno co má pracovního udělat. Tužkou byl zaškrtnuty první květen, v řádku bylo červeně napsáno:
“Neděle Lenka narozeniny oslava.”
Khaki tatínek neměl rád, ale byl to jediný způsob, jak z chudé rodiny vystudovat. Došel poctivě až na vrchol. Byl skromný člověk, státní pohřeb jsme odmítli, jeho popel letěl větrem jako ty jeho vrtulníky.
Už jako dětem nám dokázal říct:
“Já jsem neměl pravdu, promiň.”
TY
Jsem já nebo ty?
Jeden vždy miluje víc.
Konec je pravda.
Jen jaká je to láska?
Je láskou k dítěti.
LW
Jaký máte názor na zahájení knihy rovnou přímou řečí a vtažením do dialogu? Hned na to následuje popis okolí a situace.
Pokud to má v celkové koncepci význam, pak je vše naprosto v pořádku.
Děkuji za radu, konkrétně 3. tip mě obvzlášť zaujal, také jsem ho v kombinaci s druhým rovnou použila. Trocha krve nikdy nezaškodí :D.
Výborně! Tohle jsem přesně potřeboval slyšet. Krásný seznam, který se dá sice intuitivně odvodit, ale nikdy není na škodu si to takhle přehledně připomenout. Hlavně ty ukázky jsou skvělý!! Díky :-)