Toto cvičení-necvičení vám bude užitečné ve chvíli, kdy potřebujete nabourat rozum a budete se chtít ponořit do svých pocitů. Mnoho lidí se domnívá, že tvůrčí proces je pouze intelektuální činnost. Není tomu tak. Opravdu si myslíte, že vrcholná díla vznikla z myšlenkového kalkulu jedince? Pojďme si situaci trochu více rozebrat…
Ano, rozum vám bude při tvorbě užitečný. Použijete ho při revizi textu, vymýšlení kompozice příběhu nebo konkrétního obrazu. Ovšem opravdovost, jedinečnost a tajemná krása umění je skrytá v pocitech. Kdyby E. A. Poe netrpěl jistou duševní nemocí a neztratil svoji lásku (mmch. to byla jeho čtrnáctiletá sestřenice), určitě by nenapsal tak sugestivní a drsné povídky, jako nakonec napsal. Všechno si prožil a bylo to v něm. Samozřejmě to pak také dokázal přenést řádně na papír – k tomu už potom dozajista výborně využil své inteligence. Stejně tak byl na tom i Dostojevskij, který díky smrti vlastního dítěte dokázal napsal jeden ze svých nejlepších příběhů v Bratrech Karamazových.
Je to těžký úděl jakéhokoliv kreativce – jedna vědecká studie praví, že drtivá většina umělců měla opravdu těžké dětství. Proč asi? Z mladistvých traumat a prožitků čerpají/čerpáme inspiraci po celý život.
Pokud máte chuť tvořit a nevíte o čem, doporučuji vám párkrát navštívit nějaké zajímavé místo, které je nabité emocionálními prožitky a lidskými příběhy. Zde uvádím jenom pár osvědčených příkladů:
- nemocniční bufet
- přeplněná kavárna
- zapadlý noční klub nebo nonstop
- tzv. restaurace na půl cesty (tj. zařízení, kde obsluhují většinou duševně nemocní lidé)
- velké nádražní haly
- rušný hotel
- městskou knihovnu s mnoha návštěvníky
- projeďte se vlakem
- sedněte si na pár hodin do parku
- jděte na oběd do staré jídelny
Tím nemyslím, že obvoláte pár přátel a vyrazíte na noční pařbu. Buďte sami se sebou, zklidněte se a pozorujte okolí, přemýšlejte a vnímejte atmosféru místa a lidí.
Co asi prožil ten pán, který čeká na doktora? Pořád se drbe na koleni a těkavě pozoruje ostatní, včetně vás. Či cestující, kteří se míhají kolem, když spěchají na právě ujíždějící vlak, nebo naopak nadávají na velké zpoždění. A co potom ta stará uhlazená paní v knihovně, která si tak zarytě listuje v Nietzeho knize?
Nikam nespěchejte, nechte toto tajuplné místo na sebe působit a hledejte v něm spojitost se svým životem. Pokud budete poctiví, jsem si jist, že z vás samých vyčtete velmi pěkný nápad, který bude obsahovat i to skrýté a neuchopitelné tajemství lidského života.
No a o to tu právě běží, ne? ;)
Pár dalších tipů, jak hledat inspiraci: Vyzkoušejte tuto netradiční meditaci, naučte se dívat okolo sebe nebo se přihlaste do mého e-mailového kurzu 3 měsíce inspirace zdarma.
Píšu doma, v místnosti. Tak se nejlépe soustředím. Nápady, slova a různě dlouhá slovní spojení ale ke mně přicházejí při procházkách venku, vynořují se z různých pocitů, vjemů, vzpomínek a hodně také ze snů. Ty si zapisuji již několik let.
Momentálně tedy píši převážně básně. Chvilkové záblesky inspirace probíhají u mne tak, že mi vnitřní zrak ukáže nějaký obraz, pocit, a hned mi k tomu připojí i slova. Něco se v tu chvíli ve mně rozlije, povolí hráz…. A buď to teče tak, že se z toho – nebo do toho – vypíšu a nebo zůstane jen pár zapomenutých slovních hříček, spojení, někde založených ve skříni nebo v pc.
Některé věci jdou ale hluboko….
A z čeho jiného čerpat, než opravdu ze sebe. To všechno kolem – příroda, osoby, vztahy, věci, místa – jsou už jen “spouštěče”. Alespoň takhle si myslím, že to mám já….
Takže tady posílám kousky sebe. První báseň je inspirovaná přírodou a druhá snem.
V ŠUMĚNÍ LISTŮ
Dokonalost přítomného okamžiku
nezná překážku
Nekonečná posloupnost
všech proměnných
v pohybu větru
ladí všechny tvary
do správného pořadí a zvuku
Do zahuštění tepu
Neskladné maličkosti
opouštějí prostor
ODĚNÁ V ŠATECH Z TRNOVÉ KORUNY
Oblékla jsem si šaty z trnové koruny
Oděná ze snu
přátelím se se svými démony
Pouštím to malé dítě
co celou dobu držím pevně za ruce
Usychá do propasti
Noc se zužuje
Vetřelec, ten neotřelý pozorovatel,
marně hledá svá stará útočiště
Ojíněn kořalkou roztrhanou na hadry
usíná na parapetu jako vzácná exotická květina
Hon na zbabělost je u konce
To Bůh byl vyslyšen
Máte úplnou pravdu. Trauma z mého dětství, hořkosti mládí a věčné snění o lepším životě jsou motorem příběhu, který nyní píšu(mimochodem můj úplně první pokus o psaní). Horší jsou situace, které neznám a snažím se je popisovat.
Píšu kdekoliv když mě něco napadne. V kavárně, v knihovně, ve škole nebo v parku…
Díky moc za váš skvělý komentář! ;)
René, ta místa jsi vystihl dokonale! Vážně. Přesně taková místa (nebo jim podobná) jsou nabitá emocemi a lidskými příběhy a i mě šíleně inspirují.
Na tom něco je? Máte pravdu. Většinou, píšu o svém životě, co jsem prožil a vím přesně co napsat, možnosti řešení, jaká je skutečnost, realita. Horší je, když se snažím vyjádřit nějakou situaci, která se mě nedotýká. Jen se motám stále dokola a okecávám to, žádné východisko, řešení, nic. Pěkný článek
Děkuju a ano, příběhy prožité a procítěné jsou vždy lepší a silnější než ty zhola vymyšlené a vykonstruované (já bych třeba těžko napsal dobrou povídku z hornického prostředí se správným využitím tamějšího slovníku). ;)
Já to mám tak, že se do vlasního psaní vciťuji lépe smutkem, bolestí, napětím, než třeba radostí, štěstí ..atd. Je to možná tím, že mám vážně nemocného otce a ztratila jsem hodně přátel, kteří pro mě byli důležití. Nemusí to tím ovššem být. Já nejraději píšu na zahradě v obležení stromů, květin, slunce a příjemného větříku. Inspirace se tam na mě jen hrnou a lépe dokážu popisovat například krajinu, když ji kolem sebe vidím a cítím pocity z ní. Když jsem zrovna mohla, psala jsem i ve škole, ale nakonec jsem to doma ještě přepsala aby to bylo více porcítěné. Ve škole se psát prostě moc dobře nedá.