Toto cvičení-necvičení vám bude užitečné ve chvíli, kdy potřebujete nabourat rozum a ponořit se do svých citů. Mnoho lidí se domnívá, že tvůrčí proces je pouze intelektuální činnost. Není tomu tak. Opravdu si myslíte, že vrcholná díla vznikla z myšlenkového kalkulu jedince? Pojďme si situaci trochu více rozebrat …

Ano, rozum vám bude při tvorbě užitečný. Použijete ho při revizi textu, vymýšlení kompozice příběhu nebo obrazu, v logických věcech a reálnosti díla. Ovšem opravdovost, jedinečnost a tajemná krása umění je skrytá v pocitech. Kdyby E. A. Poe netrpěl jistou duševní nemocí a neztratil svoji lásku (mmch. to byla jeho čtrnáctiletá sestřenice), určitě by nenapsal tak sugestivní a drsné povídky, jako nakonec napsal. Všechno si prožil; bylo to v něm, a pak to také dokázal přenést řádně na papír – k tomu už potom dozajista výborně využil své inteligence. Stejně tak byl na tom i Dostojevskij, který díky smrti vlastního dítěte dokázal napsal jeden ze svých nejlepších příběhů v Bratrech Karamazových.

Je to těžký úděl jakéhokoliv kreativce – jedna vědecká studie praví, že drtivá většina umělců měla opravdu těžké dětství. Proč asi? Z mladistvých traumat a prožitků čerpají/čerpáme inspiraci po celý život.

Pokud máte chuť tvořit a nevíte o čem, doporučuji vám párkrát navštívit nějaké zajímavé místo, které je nabité emocionálními prožitky a lidskými příběhy. Zde uvádím jenom pár osvědčených příkladů:

  • nemocniční bufet
  • hojně navštěvovaná kavárna
  • zapadlý noční klub
  • tzv. restaurace na půl cesty (tj. zařízení, kde obsluhují většinou duševně nemocní lidé)
  • velké nádražní haly
  • rušný hotel
  • městskou knihovnu s mnoha návštěvníky

Tím nemyslím, že obvoláte pár přátel a vyrazíte na noční pařbu. Buďte sami se sebou, zklidněte se a pozorujte okolí, přemýšlejte a vnímejte atmosféru místa a lidí.

Co asi prožil ten pán, který čeká na doktora? Pořád se drbe na koleni a těkavě pozoruje ostatní, včetně vás. Či cestující, kteří se míhají kolem, když spěchají na právě ujíždějící vlak, nebo naopak nadávají na velké zpoždění. A co potom ta stará uhlazená paní v knihovně, která si tak zarytě listuje v Nietzeho knize?

Nikam nespěchejte, nechte to tajuplné místo na sebe působit a hledejte v něm spojitost se svým životem. Pokud budete poctiví, jsem si jist, že z vás samých vyčtete velmi pěkný nápad, který bude obsahovat i to skrýté a neuchopitelné tajemství lidského života.

No a o to tu právě běží, ne? ;)

6 komentářů

  1. JAiZe 24. 11. 2010 at 13:19

    Na tom něco je? Máte pravdu. Většinou, píšu o svém životě, co jsem prožil a vím přesně co napsat, možnosti řešení, jaká je skutečnost, realita. Horší je, když se snažím vyjádřit nějakou situaci, která se mě nedotýká. Jen se motám stále dokola a okecávám to, žádné východisko, řešení, nic. Pěkný článek

    1. René Nekuda 27. 6. 2012 at 09:17

      Děkuju a ano, příběhy prožité a procítěné jsou vždy lepší a silnější než ty zhola vymyšlené a vykonstruované (já bych třeba těžko napsal dobrou povídku z hornického prostředí se správným využitím tamějšího slovníku). ;)

    2. Pavlína Stloukalová 10. 5. 2014 at 06:19

      Já to mám tak, že se do vlasního psaní vciťuji lépe smutkem, bolestí, napětím, než třeba radostí, štěstí ..atd. Je to možná tím, že mám vážně nemocného otce a ztratila jsem hodně přátel, kteří pro mě byli důležití. Nemusí to tím ovššem být. Já nejraději píšu na zahradě v obležení stromů, květin, slunce a příjemného větříku. Inspirace se tam na mě jen hrnou a lépe dokážu popisovat například krajinu, když ji kolem sebe vidím a cítím pocity z ní. Když jsem zrovna mohla, psala jsem i ve škole, ale nakonec jsem to doma ještě přepsala aby to bylo více porcítěné. Ve škole se psát prostě moc dobře nedá.

  2. Jana 16. 3. 2011 at 23:29

    René, ta místa jsi vystihl dokonale! Vážně. Přesně taková místa (nebo jim podobná) jsou nabitá emocemi a lidskými příběhy a i mě šíleně inspirují.

  3. Jana 21. 3. 2012 at 09:31

    Máte úplnou pravdu. Trauma z mého dětství, hořkosti mládí a věčné snění o lepším životě jsou motorem příběhu, který nyní píšu(mimochodem můj úplně první pokus o psaní). Horší jsou situace, které neznám a snažím se je popisovat.
    Píšu kdekoliv když mě něco napadne. V kavárně, v knihovně, ve škole nebo v parku…

    1. René Nekuda 26. 6. 2012 at 16:11

      Díky moc za váš skvělý komentář! ;)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *