NOVINKA: Tvůrčí hodinky začaly tikat

Mistrovský kurz o kreativitě (k poslechu zdarma)

René Nekuda

Kreativita

audio, média, odkaz

René Nekuda

Kreativita

audio, média, odkaz

Mistrovský kurz o kreativitě

Nedávno jsem natočil pro Český rozhlas Dvojka Mistrovský kurz o kreativitě. Je to zhruba půlhodinový praktický pořad, ve kterém důkladně prozkoumáme fungování vaší kreativity.

Pohodlně se usaďte a připravte si prosím tužku a papír…

Oficiální anotace: „Probuďte v Mistrovském kurzu s lektorem Reném Nekudou své kreativní myšlení. Praktická cvičení, která si pro vás dnešní průvodce připravil, vám pomohou rozvíjet tvůrčí část vaší osobnosti.“

Odkaz na stránky Českého rozhlasu »

Tip! Pokud byste chtěli svoji kreativitu ještě více rozvíjet, prozkoumejte následující možnosti:

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Osvědčené kurzy tvůrčího psaní, které fungují

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Nejnovější komentáře (3)

  • Lenka Wlasáková•

    Milý René, Vy jste opravdu úžasný mladý člověk. To co jsem právě poslouchala, ty úkoly, moje promazání mozku, uvědomění si svoje proč a nač, osvobození při psaní s chybou, dívání se na svět za víčky, nic dál, když myslím, že nemůžu dál, klidně jít s batohem jen v mojí myslí. René děkuji, ani nevíte, jak jste mi právě teď pomohl. Ale stává se mi to v podstatě u každého Vašeho cvičení, cítím to nakopnutí. Dovolím si poslat pro pochopení mě dva poslední články, ne pro Vaše posouzení, ale aby jste věděl, že díky Vám, jako člověku, díky kurzům, díky úkolům, se cítím svobodná, odvážná, milovaná, hrdá na rodinu, syna, na psaní ostatních psavců. Děkuji Vám a přeji příjemný den Lenka Wlasáková snad se mi články podaří vložit, ale nevím, jak je potom smazat.

    • Lenka Wlasáková•

      Konečně jsme měli maso, ale lezlo nám i krkem. Co se změnilo?
      Můj Kapitán chtěl kachny na nedělní obědy. Tak nám žlutí kachní smajlíci zaplavili zahradu. Ale bylo jich až moc.
      Bydleli jsme v malé chatě, ale měli jsme velký pozemek. Sekat trávu kosou byl pro mě tehdy problém. Špička kosy se mi neustále zasekávala do země – naštěstí ne do nohy. Můj Kapitán se chtěl té trávy zbavit a myslel si, že to nejlépe zvládnou kachny.
      S vidinou nedělních obědů přivezl domů dvě chovné kachny a jednoho velkého kačera. Nějak přitom zapomněl, že se kolem kachen musí někdo celý den točit. A že nám po zahradě běhá nejen náš ovčák, ale i kuny. Ovčák kachny jen hlídal, ale kuny v okolí řádily.
      Jednu kachnu jsme pojmenovali „Mamina“ a tu druhou „Štětka“, jen o dost víc vulgárně. Kačer zůstal „Kačer“, byl to velký divobij. Hned první rok měly kachny každá každého čtvrt roku 16 až 18 káčat. Všude v okolí jsme žebrali o tvrdý chleba, i ho sami kupovali, a pro krmnou směs jsme museli jezdit autem šedesát kilometrů daleko.
      Kachna Mamina se poctivě o všechna kachňata starala, zato Štětka ty svoje po týdnu bez výčitek opustila. Jen se jako pávice nakrucovala před Kačerem. Mamina tak obětavě převzala i její mladé. A dokonce, když se nám tehdy narodilo jedno jediné kuře, jezdilo jí s klidem na zádech po zahradě. Za nimi poctivě cupitala káčata. Vypadalo to jako průvod malých žlutých smajlíků.
      Mláďata jsme raději nepojmenovali, protože jsme je chtěli mít k obědu. Jenže pak nastal velký problém – kdo z nás bude mít tu náturu ty kachny vlastně zabít? My rozhodně ne. Kapitán to nakonec vyřešil. Vždycky v kalendáři vypsal den s jasným názvem: „Kamarádi, ulovte si kachnu k obědu a nezapomeňte u toho na nás.“
      To bylo tedy něco. Každou neděli byla kachna na sto způsobů, až jsme potom to kachní maso nemohli už ani vidět.
      A co se u nás změnilo dneska? Máme většinou prázdnou lednici a mrazák. Naposledy, když měl Kapitán zase chuť na kachnu, vzala jsem kladivo, majzlík a dláto do ruky. Stačilo mi jedno staré poleno s dírou a konečně měl Kapitán tu svoji kachnu – ale dřevěnou.
      Jestli já náhodou nejsem nakonec kachna „Mrcha“. Kdo by dneska sháněl předražený suchý chleba.

    • Lenka Wlasáková•

      Hurá, já jsem v soutěži nevyhrála! Proč mám z toho radost?
      Nevím, jestli se to vůbec dá pochopit. Mít radost z toho, že jsem v soutěži nevyhrála. Jestli jsem zbabělá, že jsem se bála. Teď můžu knihu vydat pro rodinu.
      Nešlo mi spát, přemýšlet ani psát další články. Nejenže jsem běhala pořád na záchod, ale začalo mi cukat i oko. Ani to jedno noční pivo mi nezvedlo náladu tak jako obvykle. Ta představa, že někde něco podepisuji, mluvím nebo někde sedím v koutě. Ta hrůza, že budu muset jít někam ven mimo náš dvorek.
      Ráno můj Kapitán vstal a u kafe mi řekl: „Vždyť tam vůbec nemusíš jít, může ti to být úplně jedno. Nikdo tě k ničemu nenutí. Tak proč máš strach?“ Najednou se mi rozsvítilo v hlavě. V duši jsem vykřikla: „Hurá, já tam přece nemusím, když mi to nejde!“
      Usnula jsem s klidem, ale v koutku duše jsem se stejně pořád trochu bála, jak to dopadne. Odpoledne přišel e-mail: „Děkujeme, že jste se prestižní soutěže zúčastnila, ale mezi tři výherce jste se nedostala.“ A já jsem si s úlevou opět řekla: „Hurá.“
      Ale tentokrát to znělo úplně jinak než předtím. Protože pro mě je vůbec obrovský zázrak, že můj rukopis do té soutěže přijali. Že jsem mohla skončit klidně dvě stě devadesátá čtvrtá, ale taky třeba čtvrtá. Já, která jsem předtím psala jen dopisy.
      Teď můžu s klidem svoji knihu vydat. Držet v ruce tu modro bílou obálku s bílým nápisem. Přičichnout si k čerstvě vytištěnému papíru. Dát tu knihu mému Kapitánovi, dětem a rodině.
      Dát ji svému synovi, aby ji měl vystavenou na poličce. Aby si mohl říct: „Tak tohle napsala moje máma.“

Zápatí

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…