Nevím, kde vy nacházíte příběhy, ale já je vidím úplně všude. Všechno, co k tomu potřebuji, je malinkatý impuls – vůně, předmět, letmý pohled na cizince. Některé mé oblíbené příběhy pocházejí z toho, co lidé spíše neřeknou, než z toho, co vypustí přímo z úst.

Ukážu vám, co tím myslím. Sedím u okna v restauraci v době oběda. Je rušno. Rozhlédnu se okolo sebe a naslouchám. Jsem si jistý, že příběhů okolo mě poletují stovky, ale dnes vám ukážu pouze prvních pět. Poodhalím vám, jak pracuje můj mozek (prosím, moc ho nezkoumejte). Mějte na paměti, že toto jsou pouze malé zárodky příběhů vhodné ke kratšímu zpracování (nicméně někde se musí začít, že?).

/Takto je označen hlavní impuls pro daný příběh./

ČEKÁNÍ – Pavel je pikolík v rušném stravovacím řetězci. Většina zákazníků mu ukazuje své falešné zdvořilostní úsměvy, o kterých si potom Pavel myslí, že signalizují nějakou mentální poruchu. On není hloupý, je prostě jenom tichý. A taky je velmi bohatý. Před dvěma lety zdědil sedmnáct miliónů korun a od té doby ze svého účtu nevybral ani korunu. Čeká, až se zamiluje. Chce být totiž milován pro to, jaký je, ne pro to, kolik má peněz. Během obzvláště deštivé středy sedí v koutě mladá žena, která na něj hází jiný druh úsměvů. Přesně takové, po kterých mu začne hlasitě tlouct srdce. Připadá mu povědomá. Myslí si, že je to kvůli tomu, že již v této restauraci obědvala. Ale je jeho úvaha správná?

/Tichý pikolík s divnýma očima plachtí v okolí mého stolu. Má na prsou cedulku Pavel./

BARIÉRA – Když Karel po nejhorším dni svého života (jeho dlouholetá přítelkyně ho opustila kvůli nějakému vojákovi) uvízl v dopravní zácpě uprostřed Prahy, vystoupil z auta a šel zkoumat takové ty pruhované kužely – bariéry. Je na nich označení “Mark 3”. Podivná zvědavost ho nutí zjistit, co se stalo s “Mark 1” a “Mark 2”. Druhý den, když byl Karel na cestě do práce, usnul za volantem, sjel ze silnice a narazil přímo do prosklené restaurace plné snídajících lidí. O rok později je světu představen nový model kuželovité bariéry s označením “Mark 4”.

/Přes sklo restaurace mě zaujmou pruhované kužely ohraničující opravu silnice. Chci je blíže prozkoumat, ale připadá mi to v centru Prahy nevhodné./

KAŽDÝ ČTVRTEK MŮŽE ZMĚNIT CELÝ ŽIVOT – Otec Ignác žil dlouhý a celkem nekomplikovaný život. Již nějaký čas v sobě pociťoval hořkost pramenící ze zpovědnice. Možná trochu litoval, že nezakusil hříchy ostatních. Nikdy nevzplanul láskou k ženě. Nikdy se ho nedotkla sexem nabitá ruka. Jenže si to nikdy nepřiznal. Raději se chlácholil větou, že “Boží prsty jsou přeci jenom dokonalé”. Každý čtvrtek sedí v kavárně u stejného stolu a popíjí hořký čaj Vášeň (takový jeho vnitřní vtip). Čeká v naději, že alespoň na několik okamžiků s ním toto nepoznané tajemství zakusí ta tmavovlasá žena, která sem přichází každý týden již několik let ve stejnou dobu, jako on.

/V rohu místnosti seděl postarší kněz popíjející čaj, který mi přišel velmi zahloubaný./

CESTA ZA DROBKAMI – Vždycky je nejprve cítit, a pak až vidět. Přichází každý den těsně před zavíračkou. Opatrně otevře dveře a do restaurace vběhne prvně její vůně, pak její pes, a pak i její obrovitánské tělo. Pokaždé požádá obsluhu o zbytky pečiva. Kristýna je jediná servírka, která jí pár kousků tvrdších baget vždycky věnuje. Jednoho večera se Kristýna rozhodla tajuplnou dámu sledovat. Oblékla se a vydala se za ní. Po pár minutách bloudění večerním městem se ocitla v podzemním komplexu. Nepředstavujte si ho, prosím, jako lupičské doupě nebo drogovou laboratoř, kdepak. Kristýna objeví společenství lidí, kteří voní jako letní déšť a žijí na místě, kde jediným platidlem je láska…

/Za pultem jsem zahlédl obrovské stohy pečiva a napadlo mě, kde všude asi skončí?/

MOUDROST STARŠÍCH – Matěj a Jana se pohádali. On jí řekl, že ho po jedenácti letech začíná trochu svědit a ona mu řekla, že smrdí jako auto značky Golf vystříkané Chanelem. Po tomto sporu se rozhodli zajít do partnerské poradny. Domluvili si netradiční terapii – budou zpovídat starší páry, které jsou v dlouholetém manželském svazku, aby našli opravdovou moudrost vztahu a důvody k tomu, aby se mohli po jedenácti letech vzít. Tajně každý z nich doufá, že objeví tu svoji pravdu, která bude znamenat rozchod. Zpočátku jsou s “výzkumem” celkem spokojeni, protože se nezdá, že by starší páry byly příliš šťastné. Jenomže jak se ponořují hlouběji do podivuhodných cizích příběhů, postupně zjišťují, že životy “nedozrálé puberťačky” (jak ji nazval on) a “ušmudlaného automechanika” (jak ho nazvala ona) mají k sobě mnohem blíž, než si jen dovedli představit…

/Vedle mě seděl mladý pár, který sdílel stůl s párem mnohem starším. Během oběda se daly do rozhovoru a jejich hlavním tématem byla – hádejte – svatba!/

***

A kde nacházíte příběhy vy? ;)

18 komentářů

    1. Pavlína Stloukalová 1. 4. 2014 – 07:20

      Já vidím inspiraci všude kudy chodím,ale nejvíce v lese.
      Všechny ty zvuky,pohyby listí a pocity poté zachytím v knize, když se mi hodí do děje. Jelikož píši knihu o neustálých lžích, kruté pravdě, o lásce setry k bratru který bere drogy a je mu už velice těžko pomoci, se mi každé milé rozptýlení hodí a můžu tak pomocí přírody na chvíli změnit chmurné pocity hlavní hrdinky.
      Nebo také když někam jdu,něco dělám, v duchu si to vyprávím,jako bych popisovala činnost v knize.
      Vaše kratičké příběhy vzniklé z fantazie a náhodných inspirací se mi moc líbí :-)

  1. Joa 24. 4. 2011 – 20:34

    Super článek. Vskutku inspirativní. :-)

  2. meca 25. 4. 2011 – 12:07

    Já si jen furt nejsem jistý, jestli todle je ta cesta – ta fantazie, která stojí za to. Vím, řikáš, že je to “rárodek pro kratší příběh”, jenže mě tenhle postoj přijde jako nekonečná spirála slohových cvičení, která by sama o sobě nebyla špatná, kdyby s ní člověk neměl v plánu dobít literární svět. Mam furt pocit, že je to konzum, že jen dva lidi, jev, restauraci, zasadíš do nějakého, více spíš méně, originálního narativního rámce a lidi! já jsem spisovatel! Jenže každý, kdo trochu píše, ti nějak napíše román na dané téma, a každý kdo chce psát, kouká kolem sebe a cosi vidí — a jednou mi jedna básnířka řekla: “Pro českou literaturu dělám to, že sedím na chatě, píšu básně, furt, všude kolem létají ptáci! všude je krásno! a když už je těch básní pěkná hromada, – tak je spálím..” Mlčeti zlato

    Věřím, že to ukazuješ jako příklad. Jasný. Cokoli. Jen mám za to, že by tu někdy mělo zaznít to, že to není jen řemeslo&inspirace_v_restauraci, že pokud chceš napsat (tzn. vymyslet) něco, co má opravdu cenu sepsat, nepřijde samotným sezením v lavicích pod dohledem učitele tvůrčího psaní, který ti řekne, jak psát, a že se máš rozhlížet..

  3. Avis 25. 4. 2011 – 20:33

    A kde nacházím příběhy já? Nevím. Dlouho jsem bez inspirace a najednou… Prostě vezmu tužku a papír a najednou tu mám větu, kterou chhci rozvíjet, z které chci udělat příběh, úvahu.
    Což v praxi znamená, že dlouhou dobu můžu zůstat bez příběhů. A pak najednou, z ničeho nic. :)

  4. Červený trpaslík 26. 4. 2011 – 22:07

    Moc děkuju za tyhle stránky – opravdu inspirativní článek!

    PS: Těším se na další..

  5. Agrrr 28. 4. 2011 – 15:27

    Kde nacházím příběhy?
    Tohle je dost zákeřná otázka… taková podpásovka :-D

    Popravdě příběhy se mi v hlavě rodí naprosto náhodně a nečekaně. A to i v případě, že si vyberu nějaké naprosto obyčejné situace (sprcha, zalévání kávy, kratochvíle v čajovně…) Začnu psát, ale po několika větách se to zvrhne a příběh se ubírá naprosto vlastním, šíleným směrem. A já ho nechám, asi také proto, že mě baví sledovat, co se z toho vyvine. Nakonec povídka-příběh nemá s původní myšlenkou takřka nic společného.
    Myslím, že v tom mají prsty hlavně emoce, pocity a aktuální nálada. Všechno se to nějak do té myšlenky promítne a vznikne z toho, to, co nakonec vznikne :-D Čili šílenost. :-D

  6. slíva 2. 5. 2011 – 15:34

    Jen cvičení dělá mistry, štěstí přeje připraveným a kdo čeká na Godota…teď jsem jak teta Kateřina ze Saturnina, ale to neva…vystihuje to “co tím chce básník říci”. Ono je sice skvělé mít zcela originální a úžasný a nikým neztvárněný námět, jenže pokud ho člověk nebude umět správně hodit na papír (a kolik je na světě geniálních, intuitivních spisovatelů “sám od sebe”???), tak ten nápad zase pěkně odejde, rozplyne se v mlhách a ani pes po něm neštěkne.
    Mě přijde spíš jako kalkul, čekat na ty hlubší myšlenky, které pohnou světem, než psát a psát a tak se zdokonalovat. I kdyby to mělo být jen pro mě, třeba na blogu, nebo po staru do deníku.
    Zrno od plev se oddělí samo a hlavně až časem.
    Pochybuju, že třeba Dickens chtěl prvoplánově měnit svět k lepším. Jen psal, co sám cítil ve své době. Koneckonců jeho romány vycházely na pokračování v časopisech a byly považovány za velmi kontroverzní většinou tehdejší společnosti. Myslím, že by se sám nyní divil, kdyby měl tu možnost vidět, jak je považován za klasika.

    Já jsem ráda, že mě sem zavál vítr štěstěny, a že jsem se po letech odvážila začít psát (si pro radost a kdo ví…).

    Jak bychom dokázali označit geniální a hlubokomyslné spisovatele, kdyby nikdo jiný nepsal a neměli jsme s čím srovnávat a co zatratit… co bychom četli ve vlaku a na dovolené, kde by byly všechny televizní stanice a jejich “obyčejní konzumenti”…a vůbec. Většina lidí nepatří mezi filozofy a myslitele a chce si jen odpočinout u dobrého čtiva a ne hloubat a dloubat (jak pravil král lemurů v Madagaskaru).

    A k té inspiraci, souhlasím též, že se dá čapnout takřka kdekoli. A člověk nikdy nemůže vědět, zda se z banality nerozvine nějaký úžasný námět, který tam na první pohled nebyl ani vidět. Už jsem se naučila s sebou všude nosit “bonzblok” a přesvědčila se, že když kolem Vás nápad přejde, je potřeba ho chytit za nožičku a přilepit písmenky na papír hned, jinak uteče a už se nikdy nevrátí. Pak se chichotá z povzdálí a šklebí se. Já ho vidím, jak mi mává za oknem odjíždějícího autobusu, ale už si zaboha nezvpomenu, co že to říkal za věty, když šel kolem.

    1. Adéla 12. 8. 2012 – 22:39

      Tak to s odjíždějícím nápadem je perfektní, znám to velmi dobře. Hlavně se to stává v čase polospánku, kdy jsem líná vstát a jít si ten nápad zapsat, někdy se vrátí a někdy ne, ale vím, že tu byl a to naštve =))

  7. Kristýna 7. 9. 2011 – 17:27

    Zajímavé a inspirující. V každém případě rozhodně závidím fantazii. Ať dělám, co dělám, něco takového bych nikdy nedokázala vymyslet.

  8. Lenka 11. 9. 2011 – 17:53

    Zajímavý způsob a slyšela jsem o něm hodněkrát, ale já to takhle nedělám. Mám několik způsobů
    1) sleduji film či seriál a vyberu si z toho jednu věc, kterou pak úplně přetvořím
    2) vyhledám si náhodně několik slova a pak z nich vytvořím příběh
    3)vezmu si jednu větu a tu pak přetvořím v příběh
    4) začnu něco psát a vytvořím situaci, postavu nebo něco podobného, pak se zastavím a začnu přemýšlet dál

    Rozhodně se mi však u všeho osvědčilo jedno. Psát si proud myšlenek. Prostě to, co mi jde hlavou. Krásně se utřídí myšlenky a já pak najdu to pravé.

  9. Karel Petráň 24. 9. 2011 – 09:10

    Fantastické, magické, hravé. Autor umí psát. Jen bych měl drobnou připomínku: s hledáním nových námětů souvisí umění pozorování. Výše uvedené příklady však nezapadají do této přihrádky. Autor totiž do postav vkládá své vlastní představy, přání a fantazice. Jsme-li dobrými pozorovateli, pokoušíme se odhalit skutečnou podstatu člověká, lidí, které vidíme, potkáváme, mluvíme s nimi, a to na základě pečlivého pozorování, přičemž využijeme samozřejmě své schopnosti lidské, filozofické, psychologické atd., i svůj dar intuice (někdo hodnotí jako možný nejvyšší stupeň poznání). Nakolik se nám podobné kroky zdaří, záleží jen a jen na našich schopnostech. Každý z nás jsme jiný, proto máme ve vínku jiné talentové dary. Chápu – i já se ve svých “výkladech” mohu splést, ale nepostupuji tak, že bych předem implantoval do osob něco, co v nich ani v náznaku není.

  10. Táňa 18. 1. 2012 – 06:21

    Takové etudy jsou přesně pro mě. Vyhovuje mi pracovat s vlastní fantazií a trochu jí občas popustit uzdu… Je to pro mne ten nejlepší trenažér :-)

  11. Aneta Krotká 18. 2. 2013 – 15:58

    Čím dál častěji se mi stává, že vidím třeba v televizi či venku nějakou situaci a v hlavě si poskládám větu, jak bych tu situaci popsala. Nedělám to schválně, vždycky mi ta věta vypluje z mysli sama.

  12. Dana Šimková 3. 7. 2013 – 09:19

    Já hledám příběhy tak, že čtu velké množství knížek. Zaujme mě tam třeba jedna scéna, jedno prostředí… a hledám další knihy, které by přesně tohle obsahovaly. Nemůžu je najít? Tak si napíšu vlastní knížku. Vím přece, jak to tam vypadá, co chci, aby se tam stalo, a, protože to je místo, které se mi líbí, zajímá mě…, dám sama sebe do hlavní role. :-)

    Nebo hledám inspiraci u lidí, které znám ve svém okolí – někdo mě zaujal ať už chováním, myšlením, jednáním? Tak ho tam “obsadím” taky. Co by se asi stalo, kdyby se někteří lidé z mého života potkali? Pohádali by se? Padli by si do oka? Oba dva způsoby jsem právě použila v neděli dopsaném románu Uvěznení o skupině, která musela projít nebezpečnou jeskyní.

    1. Jeskyně miluju – jsem tedy hlavním vůdcem.
    2. mí bývalí zaměstnavatelé mě neskutečně štvali, tak jdou tou jeskyní spolu se mnou. :-D (a není to procházka růžovým sadem).
    3. zaujaly mě postavy z filmů (velitel hasičů ve Skleněném pekle, Jack Lemmon v Čínském syndromu), a tak jsem je použila do rolí dvou hlavních záchranářů…

    Teď jsem se nadchla pro téma putování v amazonské džungli a smrtící virus (inspirace vznikla ze spousty knih – Rybí muž, Dobrodružství v pralese, Smrtící ebola, Ebola, Dračí hora…). To je kniha, kterou chci v rámci tohoto projektu “Jak napsat knihu” napsat.

  13. Karolína 22. 12. 2013 – 11:16

    Tak já jsem vždycky psala spíš fantastiku nebo náměty z historie a fungovalo mi to trochu jinakVšechno začínalo tím, že jsem měla reálie, ať už díky čtení učebnic dějepisu a další hromady odborných knih, nebo třeba jen ze sledování zpráv v televizi. Člověk zjistil, jak se zpravidla řeší ta která situace, jak funguje svět nebo jak se lidé stavěli k násilí a boji. Pak už stačí si jen představit situaci, rozhodnout, jestli se má děj točit kolem bandy lapků, středověké katedrály nebo odehrávat na palubě plachetnice, a vybrat si, jestli hlavní hrdina bude voják, pirát nebo diplomat. Realistický svět, jakkoliv třeba vymyšlený, funguje sám od sebe. Stačí vědět, že chci v jedné fázi třeba dobývat hrad, a zbytek už se vyvine tak nějak sám od sebe.
    V čem jsem ale narazila na takřka nepřekonatelný problém, je fakt, že jsem se rozhodla dát příběhu nějakou hlubší rovinu a nezaměřit se jen na to, co je vidět na povrchu. Bohužel se mi vždy dostalo stejného ohlasu, že je to moc komplikované a děj se občas zbytečně zpomlauje. Občas z toho mám nepříjemný dojem, že společnost chce v první řadě číst v případě fantastik jen o rychlé, nenáročné řeži.

  14. Martin 17. 12. 2015 – 04:27

    Inspirace? Kde jí vzít? zdá se že je to všude. Jak bylo zmíněno, v restauraci, na chatě, v metru atd. Co mě nejvíce inspiruje? je to prosté, má fantazie a otázka, co by bylo kdyby bylo. Hodně jsem cestoval a stále cestuji. Projel jsem celou Evropu, Severní a Jižní Ameriku a část Asie. Už nějakou hezkou řádku let žiji v Kanadě. Proč to píšu? Abych vysvětlil mou inspiraci. Probudím se ve spacáku uprostřed Brazílie, hledím na rušnou silnice, kde sviští jedno smradlavý auto za druhým. A je to tady, Z čistajasna záblesk, sluneční bouře, uvolněno obrovské množství elektromagnetizmu. Auta stojí, není elektřina, vše přestalo fungovat. A já, tam stále sedím v tom spacáku a sleduji ty beznadějné řidiče jak neví, tápou a pomalu odchází v dál. A svět je náhle úplně jiný. A hurá, mám Sci-Fi román.

  15. Lenka 12. 2. 2016 – 12:02

    Já nacházím inspiraci v mé obrovské rodině, kde se vždy objeví nová a nová témata pro psaní. Už jen ty zážitky, nové přírůstky a partneři, stáří i mládí. To všechno mám doma. Pak je tu ještě práce a také chodím na pivko. Super prostředí pro psaní románu.

    Jinak článek super. Je pravda, že inspirace je všude kolem nás. :-)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *