Jestliže patříte k většině tvůrčích lidí, často pochybujete o svých výkonech. Možná se domníváte, že nikdy nemůžete napsat dobrý příběh; možná vám chybí odvaha … Ale tohle je přeci mučednický život nedoceněného spisovatele, ne? Opravdu to tak chcete?

Zkuste se proto nyní zamyslet nad následujícími pěti nejčastějšími příčinami, které vám znepříjemňují psaní; připojte k nim svůj talent a pošlete mi pozvánku na křest vaší nové knihy! ;)

1. “Nikdy to nedopíšu …”

Neustálé sebeujišťování se, že daný text nedokončíte, patří k nejčastějším příčinám, díky kterým nejsou mnohé knihy skutečně dopsány. Problém pravděpodobně pramení z pocitu, že je vždy co opravovat. Ano, rozhodně byste vaše dílo neměli vypustit do světa dříve, než budete schopní se pod něj bez výčitek podepsat. Ale na druhou stranu byste kvůli pocitu sisyfofské práce neměli se psaním a následnými úpravami skončit, vzdát to. Nestojí to za to a bohužel to patří k řemeslu …

2. Ignorování svých úspěchů

Pokud jste již měli to štěstí, že jste něco publikovali (offline i online), tak na sebe buďte hrdí! Znamená to totiž, že jste člověk na správném místě, který psát asi umí. Copak se tohle dá ignorovat? NE! A nemělo by vás to blokovat, nýbrž táhnout vpřed!

3. Poznání, že váš nápad není dost dobrý

Přišel-li k vám nějaký nápad a vy jste na něm již začali pracovat, jste na dobré cestě. Pocit, že téma vaší knihy tu již bylo, je naprosto běžný. Nevzdát se je to, oč tu běží!

Zkuste najít nový pohled na danou látku. Pohrajte si s různými možnostmi, jak vést dějovou linku. Zavzpomínejte na zážitky z vašeho dětství, kterými byste mohli příběh okořenit.

4. Nedůvěřujete svému vnitřnímu hlasu

Psaní vychází pouze z vaší hlavy a vašich zkušeností. Pokud jste k sobě a k vašemu čtenáři upřímní, vkládáte otisk sebe sama na bílý papír. A přeci nemůžete být špatnou osobou! Nepodceňujte se zbytečně a důvěřujte si! Pak vám všechno vyjde …

5. Vzdát se

Pravděpodobně již víte, že psaní je těžká práce. Někdo říká, že občasná vnitřní bolest a frustrace ze psaní je naprosto přirozená; jiní to raději vzdají. Není to zbytečné, když víte, že tímto stavem trpí 98 % psavců na celém světě?

Vždy si pamatujte, proč píšete – není to proto, že je to těžké, ale proto, že vás to baví a něco vám to přináší. Nejste bojovník, ale umělec. A každá překonaná překážka činí následující texty mnohem dostupnějšími a jednoduššími … ;)

8 komentářů

  1. Carl114 4. 4. 2010 – 12:13

    Měl jsem jeden článek. Skoro dopsaný jenže pak jsem na něj nějak zapomněl. Nechtělo se mi ho publikovat, protože po té době mi přišel příliš obyčejný, ale nakonec … je to asi jeden z mých nejlepších :).

  2. Martin Tomčík 5. 4. 2010 – 11:35

    Ad bod 1: Příčinou jsou mimo jiné špatně definované cíle. Z vlastních zkušeností: Stanovit si za cíl hned otextování webu s deseti stránkami není ideální.

    Doporučuji knihu Bird by Bird od Anne Lamott. Je to taková sonda do života jedné spisovatelky a hlavně důkaz, že i ty nej. trápí stejné problémy.

  3. meca 5. 4. 2010 – 13:37

    “Jsem nástroj, který zaznamenává… (…) Nejsem tu proto, abych někoho bavil.”

    William S. Burroughs, in Nahý oběd.

  4. Jarda 5. 4. 2010 – 19:22

    Já bych to viděl na zlomenou tuhu, vypsanou náplň a vypnutý proud.

  5. Miri 16. 5. 2010 – 13:54

    Všechno naprosto souhlasí. Ještě bych ale připsala jednu věc a to je, že ty nejlepší nápady přicházejí ve chvíli, kdy je nemůžete zachytit na papír a pak, když už máte možnost něco napsat, tak se nápad rozplyne. Občas jsem se to snažila překonat, ale abych řekla pravdu, tak v trolejbuse mi moc psát nejde :-)

  6. Clariss 18. 3. 2011 – 17:09

    Já bych přidala jeden bod : příliš mnoho nápadů. Totiž, něco mě napadlo, a já začala na to téma psát knížku. Ovšem po chvíli mě napadlo něco jiného. Druhý nápad se mi zdál lepší, než první, a tak jsem začala psát o něm. Poté mě napadl další a já s předchozí prácí skončila a věnovala se jemu. Problém nastal u čtvrtého, to mi došlo, že to nemá konec, ale donutit se zůstat u nějakého jsem nedokázala. Pomohla mi až kamarádka. A teď pracuju opět na prvním nápadu, díky ní. Ješte, že jsem ten začátek nevyhodila :)

  7. Martina 11. 9. 2011 – 09:10

    Souhlasím. Místy jsem měla taky hluchá místa (například rok maturity), kdy jsem nedokázala napsat ani stránku. Nicméně jsem alespoň psala do počítače svůj deník, čímž bych řekla, že jsem neztratila cvik. Psala jsem ho každý den.
    Teď ho sice nepíši, ale i tak mám pro sebe zaručený způsob, který mě vždy zvedne ze židle a zažene ten temný mrak podceňování. Pozitivní názory mých čtenářů. To je ten nejlepší pohon. Stačí mi jedno přečtení, z kterého křičí nadšení a radost z mého díla a rázem jsem stejně nadšená a radostná i já :)
    A aby se neřeklo… i kritika a negativní komentáře mě dokáží nastartovat.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *