Většina lidí bude souhlasit s následujícím tvrzením, že existují dobré a špatné rady jak psát knihy (příběhy). Učitelé tvůrčího psaní se samozřejmě ohánějí těmi zaručeně dobrými. Já bych vám ale chtěl dokázat, že obě zmíněné skupiny jsou prakticky to samé…

Příklad první: Začněme třeba u pravidla, že psát dynamické popisy je lepší, než se zaměřit na statické popisování věcí a postav. Tohle je samozřejmě dobrá rada – dynamický popis je rychlejší a udržuje čtenářovu pozornost. Výhodný je například na začátku příběhu, kdy dokáže rozhodnout o tom, zdali čtenáři budou knihu číst dál, nebo ne. Křik, akce, souboj, vražda atd. nás v barvitém popisu lákají rozhodně mnohem více než zaměření se na prakticky nepohyblivý obraz, kdy po celých patnáct stránek bezejmenná postava míchá umělohmotnou lžičkou svoji kávu tak dlouho, dokud úplně nezchladne. V mnohých směrech je tedy toto pravidlo velmi přínosné a užitečné. No jo, jenomže ono může napáchat i jistou neplechu – někdy je potřeba příběh zpomalit, někdy je důležité nechat čtenáře rozdýchat všechny ty vraždy, přesunout jeho pozornost někam jinam a uvolnit jeho mysl. Dokonce by se dalo říci, že dobře napsané míchání kávy může být pro nemalou část čtenářstva velmi zajímavé (i když v tomto případě je jenom dobře napsané málo, možná prvotřídně napsané by bylo asi lepší). V těchto momentech je zmíněná rada špatná, neplatná a vyloženě na škodu.

Jiný příklad: Jedno z nejdůležitějších pravidel tvůrčího psaní zní: “Raději vyprávěj, nevysvětluj!” Samozřejmě je tato rada nad zlato a mnoha lidem pomohla z jejich textů vytvořit hodnotnou literaturu. Snad nikdo by mi neoponoval, když bych tu obhajoval, že je skutečně mnohem lepší vyjádřit vše příběhem (ať už akcí, dialogem nebo popisem), než obyčejným vysvětlováním (to přenechejme raději právníkům). Toto pravidlo dokládá i známý citát od Barbary Greene:

Pokud mi něco vysvětlujete, je to esej. Pokud mi něco přímo ukazujete, je to příběh.

Jenomže (čekali jste jenomže, doufám) někdy si porušení tohoto pravidla text vyloženě žádá – někdy jedna vysvětlující věta může nahradit hromadu zbytečně popsaných stránek. A co kdyby se toto pravidlo neslučovalo s vaším osobním stylem psaní? Jeho slepé dodržování by zcela jistě dokázalo zničit vaši lásku k tvorbě příběhů (a později i možná ke čtení).

Pokračujeme dále: A co třeba poučka “vždycky myslete na svého čtenáře”? Myslím, že už jste to pochopili – někdy to může být velmi dobrá rada, a někdy zase rada špatná (Beckett by zřejmě nikdy nemohl napsat Čekání na Godota, kdyby myslel na tehdejší diváky a jejich dobový vkus).

Někdy je prostě dobrá rada dobrá a někdy je dobrá rada špatná.

A jak tedy poznáte rozdíl? No to by byla rada nad všechny rady nad zlato, co? Tady je malá nápověda – pokud je vašim hlavním cílem vydat knihu, budete cítit touhu následovat všechna pravidla napsaná v knihách o tvůrčím psaní VELKÝMI PÍSMENY. A pravděpodobně se tak i zvýší šance, že vaše kniha bude publikována. Ovšem chcete-li být lepším spisovatelem, některá pravidla jednoduše nebudou korespondovat s vašim autorským hlasem a vy se můžete ocitnout v nesnázích, neboť si nemusíte být úplně jisti, kde se tzv. “stala chyba” (mimochodem nalezení autorského hlasu chce čas a nedá se to nijak závratně urychlit). Existují tedy relativně rychlé zkratky k tomu být publikován(a), ale chtít stát se lepším spisovatelem je o dost těžší cesta…

Poučení č. 1: Dost bylo okecávání, následuje krátké shrnutí, které si klidně nechte vytisknout na tričko:

Existují rady, které jsou pro vás užitečné a ty, které pro vaše psaní nemají smysl. Vyzkoušejte je třeba všechny, ale držte se prosím těch prvních!

Důležitá poznámka: Možná se může zdát, že si pošlapávám svoji zahrádku (přeci jenom se živím výukou tvůrčího psaní), ale není tomu tak. Mé semináře fungují právě proto, že jsem si vědom tohoto náhledu na věc, snažím se tolerovat všechny styly a způsoby psaní, věnuji se jednotlivci a dokážu motivovat lidi k další práci (a to nejen na papíře, ale i na sobě). A má vlastní práce, kterou mimochodem bezmezně miluji, bude mít větší smysl, pokud i širší společnost začne chápat tvůrčí psaní jako cestu, která mnohé dokáže, která je pro některé jedince skutečně důležitá a potřebná. Nicméně to ale v žádném případě neobnáší slepé dodržování (byť obecně fungujících) pravidel. A od tohoto je tu přece osobní kontakt, ne? ;)

(Proto se ke mně někteří studenti rádi vracejí a proto někdy nemůžu usnout, jak nad nimi neustále přemýšlím.)

Následuje tedy druhé (a poslední) poučení…

Poučení č. 2:

Nevěřte učitelům tvůrčího psaní, kteří tvrdí, že jejich pravidla 100% fungují. A pokud čtete články na RenéNEKUDA.cz, dívejte se na ně skrze poučení č. 1 (neboť s vámi bohužel nemám osobní kontakt); případně vyzkoušejte zdejší Fórum (nejen) o psaní.

Pozor! Jestliže vás tento text neodradil, ale spíše nabudil, tak moji aktuální nabídku kurzů tvůrčího psaní pro širokou veřejnost najde na této speciální stránce.

3 komentářů

  1. Karel Petráň 22. 5. 2012 – 08:38

    Připomněl bych pravidlo nejpsavějšího dramatika všech dob Lope de Vegy, který napsal asi 2000 her, z nichž se dochovalo 425. (Mimochodem: kolik životů bychom k podobnému výkonu potřebovali my?). Sice se nerad opírám o citáty jiných, protože někdo je může chápat jako berličku, či nedostatek mého myšlení, nicméně v tomto případě si dovolím výjimku. Lope de Vega řekl: Jakmile začnu psát, zamknu všechna pravidla na deset západů. – Všimněte si, nakolik to souvisí s postřehy uvedenými k tvůrčímu psaní. Vyvodil bych z toho například tento závěr: Znát pravidla psaní je nezbytné, jinak můžete celé roky bloudit. Až je dokonale zvládnete, nechte je rozpustit v sobě, respektive – zapomeňte na ně. Potom pište. Svou myšlenku bych podpořil jednou zkušenostní tezí: znám kolem sebe několik abstraktních malířů. Co je na nich podivné? Ani jeden z nich neumí nakreslit portrét, postavu, reálnou krajinu, apod. Můžete mít k tomu jiný názor, nicméně já jsem vůči jejich dílům opatrný, protože bez, podsouvá mi to můj vnitřní hlas, znalosti a umění základních malířských technik pro mne stále nejsou dostatečnými garanty opravdového umění. Promiňte, v koutku duše je potichu nazývám uměleckými podvodníky. Jedná se opravdu jen o můj subjektivní názor. Přesto trvám na svém: techniku (uměleckého) psaní je vhodné se naučit. Až ji zvládneme, pak můžeme porušovat pravidla. Podobná zkušenost přece platí pro všechny lidské aktivity, zvlášť u těch exaktních. Zkuste sami naprogramovat počítačovou hru, když neznáte žádný program. Zvládnete to? Nic vám ale nebrání v tom objevit novou myšlenku na počítačovou hru, spojit se s “technikem” a dílo převést do hmotné reality. Parafrázuji kohosi: Fantazie, tvořivost a originální nápady jsou dnes to, co přetváří průměrné v úspěšné.

    1. René Nekuda 22. 5. 2012 – 10:10

      Moc děkuju, Karle, za tento rozšiřující a chápající komentář. Ano, pravidla mají svůj smysl, dokáží mnohé ulehčit a na začátku cesty jsou 100x důležitější než později, kdy si je autor může dovolit porušovat (a pak ví samozřejmě proč a za jakým účelem je porušuje). ;)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *