O vydávání knih v angličtině: Robert Vlach

Robert Vlach: O vydávání knih v angličtině

Robert Vlach je guru českých freelencerů. Jeho bestseller Na volné noze vzbudil v ČR velký rozruch. Nyní Robertovi vychází anglická verze této knihy, která se jmenuje The Freelence Way.

🗣 Naše povídání v kavárně Čekárna pod Vyšehradem se zaměřilo zejména na úskalí a odlišnosti při vydávání knih v zahraničí:

  • Co všechno je potřeba k úspěchu za hranicemi České republiky?
  • Jak významná je v celém procesu role nakladatele?
  • Je vydávání překladu skutečně jen o přeložení rukopisu do cizího jazyka?
  • Proč Robert svoji knihu zkrátil o více než 30 %?
  • Kolik lidí se na jeho knize ve výsledku podílelo? (Psst… tady budete možná překvapeni.)
  • Jsme v podnikání na volné noze opravdu tak světoví?
  • Proč je důležité umět rozlišit různé nabídky různých nakladatelů?

🔴 Poznámka: Prvních 7 minut podcastu má zhoršenou kvalitu zvuku, neboť na zahradě kavárny zrovna probíhaly nějaké dělnické práce. Pak je již vše v pořádku, omlouvám se. 

📘 Knihu The Freelence Way koupíte například zde: https://freelanceway.eu (vydalo v roce 2019 nakladatelství Jan Melvil).

Tip! Všechny epizody mého podcastu RenéNEKUDA.cz najdete zde.

Kniha The Freelence Way

Textový přepis našeho rozhovoru s Robertem

Následuje lehce zeditovaný přepis celého rozhovoru s doplněnými odkazy.

Je páteční dopoledne a já sedím s Robertem Vlachem v kavárně. V okolí lidé pracují, ale my pijeme kafe a je nám dobře. Budeme si povídat o podnikání na volné noze, protože Robert je takovým zástupcem lidí, kteří podnikají na volné noze v Čechách, nebo já tě alespoň takto vnímám. Kdy jsi ty začal, Roberte, pracovat na volné noze?

Jednak tedy děkuji za pozvání k rozhovoru, moc si toho vážím. Tvoje aktivity pro všechny, kteří píší, mi přijdou fascinující a velmi přínosné, takže díky za to.

Já jsem na volné noze od konce 90. let, v podstatě jsem šel převráceným směrem než dnes většina soudobých volnonožců v Česku, kteří míří do světa. Já jsem začal ve světě a vrátil jsem se do Česka. Pracoval jsem ve Španělsku na volné noze jako vývojář kontraktor a po pár letech jsem se rozhodl, že budu podnikat spíše v Česku. Takže docela dlouho, přes 20 let.

Přes 20 let. A teď jsi napsal úspěšnou knihu, přinejmenším v České republice, jmenuje se Na volné noze. A kdyby si Robert Vlach předtím přečetl svoji knihu od budoucího já, tak by podnikal na začátku jinak?

No, bezpochyby bych udělal mnohem, mnohem méně chyb. Já jsem spoustu těch začátečnických a možná nevyhnutelných chyb, které člověk dělá, když se o to podnikání nezajímá, udělal také. Včetně toho, že jsem příliš dlouho působil jako kontraktor pro jednoho klienta, nehlídal jsem si příliš hranice, takže jsem se hned na své první zakázce totálně uvařil a vyhořel. A to jsou věci, které zpětně samozřejmě vnímám pozitivně, protože mě posunuly, ale dnes, protože působím jako konzultant, vidím i to, že je spousta případů, které nemají vůbec dobrý konec. Takže momentů, kdy mé podnikání těsně minulo sráz, mohlo být v mém případě také pár. A často to byly právě chyby úplně hloupé, které by prostě člověk neudělal, kdyby v té době měl možnost se stýkat se zkušenějšími freelancery. To možné moc nebylo, protože  freelancing v té době, kdy já jsem na volnou nohu šel a kdy jsem v Česku začal nějakým způsobem dělat osvětu, nebyl zdaleka tak vyhledávaný. Freelanceři obecně byli spíš jako odborníci na živnosťák, než že by se vnímali jakožto nezávislí profesionálové.

Ty také hodně sdružuješ různé podnikavce na volné noze. Mám pocit, že je to jedna z tvých hlavních činností a jde ti to dobře. Já jsem byl na několika setkáních. Umí tohle tvoje knížka?

Sdružovat lidi? Hodně k tomu pobízí, já tam otevřeně i říkám, že schopnost budovat přínosné kolegiální vztahy, ať už v rámci oboru, nebo v rámci celé freelance komunity, je v podstatě jeden z nejdůležitějších faktorů úspěchu. Když se dneska díváme na kariéry těch úspěšných freelancerů, ať už tady v Česku, nebo ve světě, tak je vidět, že drtivá většina z nich má kolem sebe poměrně velkou síť vztahů, které často budují dlouhá léta, mají něco, čemu já říkám „dobré jméno“, což je nějaký konsenzus větší či menší skupiny lidí, že ten člověk svou odbornost dělá dobře. A to většinou vzniká tak, že člověk má vynikající výsledky, ale zároveň je s ním příjemné spolupracovat. Lidé si to řeknou, dobré jméno se šíří spontánně. Na to nemáme jiný vliv, než že se chováme pěkně k lidem a děláme skvělou práci.

Takže je to naprosto zásadní věc. Izolovaní freelanceři, kteří sedí doma a jenom bouchají zakázky, si mohou krátkodobě z finančního hlediska polepšit, ale jako strategie podnikání to není do budoucna optimální. Existují samozřejmě výjimky extrémních introvertů, nechci to úplně generalizovat ad absurdum. Ale řekněme, že obecně dobrá propojenost v rámci hlubších kolegiálních vztahů je prostě velmi významným příznakem úspěchu člověka. Nemluvím o tom znát co nejvíc lidí a jen povrchně, to ne.

Jasně.

Ale opravdu budovat dlouhodobě vztahy s lidmi, kteří jsou na podobné vlnové délce, kteří vás můžou přivést do zakázek, můžou vás doporučit svým klientům a tak dál. Stejně jako to děláte vy.

Tento princip sdružování tu byl dříve, než vznikla kniha.

Ano.

A to vždycky lektora tvůrčího psaní zajímá – proč se potom člověk rozhodne napsat knihu?

To pro mě byla obrovská výzva. Já jsem dlouho čekal, až tu knížku někdo napíše – ano, řekl bych, že tak sedm, deset let jsem prostě čekal. Jestli buď nějaký vydavatel přeloží něco z angličtiny pro český trh, nebo se toho ujme někdo jiný, což se nestalo, a já jsem později pochopil, když jsem se pustil do nějaké hlubší rešerše dostupných titulů, že překlad není úplně možný, protože kvalitní tituly jsou postavené vždy na lokálních zvláštnostech. Zahraniční autoři si mnohdy nedali práci, aby své know-how dostatečně generalizovali pro globální publikum. Já jsem se o to teď snažil s knihou The Freelance Way. Takže taková kniha na trhu nebyla, tudíž logicky nevznikl překlad, a česky to také nikdo nenapsal, nejspíš proto, že freelancing je takový – mně samozřejmě přijde jako strašně důležitý fenomén, ale on je ve skutečnosti…

Ano, teď Robertovi září oči.

On je ve skutečnosti velmi okrajový. Ano, je to fascinující věc, ale prostě ta nika není až tak velká, aby to mělo ohromnou cílovku. Nebo jsem si to tehdy myslel, dnes vidím, že cílovka je poměrně velká. Ale tehdy jsem si říkal, že to není třeba tolik zajímavé jako manažerská literatura nebo nějaké tituly potřebné k práci, které shání úplně každý. Každopádně nikdo to neudělal, já jsem si tedy řekl, že knihu napíšu. Na začátku jsem měl dva velmi neúspěšné pokusy, kdy jsem pořádně nevěděl, jak psát knihu. Vůbec jsem nevěděl, jak velké odhodlání to vyžaduje. A vzhledem k tomu, že jsem neměl žádná vodítka a viděl jsem, že ten výsledek, který za mnou zůstával po relativně dlouhém čase, třeba několika dnech práce, je naprosto mizivý, tak jsem od toho záměru odstoupil.

Potom jsem na několik let tu myšlenku opustil, řekněme na dva, tři roky. Ale v té době už začal hodně trendovat jak freelancing jako takový, tak i projekt Na volné noze, takže mě začali celkem běžně oslovovat nějací vydavatelé tady v Česku.

Počkej, takže tys byl v tom lukrativním vztahu, že tě oslovovali nakladatelé?

Ano, myslím si, že to není nic výjimečného. Když jsem byl dost blízko u vzniku třeba knihy Margit Slimákové, Velmi osobní kniha o zdraví, tak tam jsem to také viděl. S Margit jsme její situaci často konzultovali, ta dostala těch nabídek také více, než se rozhodla přijmout tu finální. Není na tom nic výjimečného. Od určité úrovně známosti projektu nebo člověka je celkem běžné, že se ti vydavatelé sami ozvou…

Zkoušejí to.

Zkoušejí to a myslím si, že je velice jednoduché v této chvíli nabídku…

Podlehnout.

… nabídku vzít, přesně tak. Ale to já jsem v té době, a právě na základě vlastní negativní zkušenosti, věděl, protože jsem se mimo jiné mezitím začal bavit se spisovateli, kteří jsou v naší komunitě. To je velká výhoda komunity, jak jsme se o tom na začátku bavili, že tam opravdu potkáš lidi, kteří už prošli tím, co jsi ty třeba nezvládl. V mém případě to bylo psaní. Takže kdykoliv jsem potkal někde na networkingu nebo na nějaké naší akci lidi, kteří už knihu napsali, tak jsme se o tom bavili. A v té době už jsem věděl, že ve skutečnosti je pro prvoautora strašně důležitá postava vydavatele. Že ten vydavatel je někdo, kdo by mi mohl pomoci usměrnit strukturu knihy, říct, jak by mohla, nebo neměla vypadat, kdo by mi pomohl začít se psaním a kdo by mi byl kritickým oponentem. Jako vedlejší výstup těchto konverzací s autory jsem zjistil, že některá vydavatelství jsou podle jejich slov úplně strašná. Nechci vůbec nikoho jmenovat, to asi není účel, každý si musí udělat rešerši sám.

A to je velmi přirozené, že na trhu jsou horší a lepší nakladatelé.

Ano, ale zkrátka nebylo výjimkou, že i u velkých vydavatelů, který mají docela dobrou značku, mi autoři říkali, že si třeba museli platit korektora.

Ano.

A tak dál.

To je běžná praxe, to můžu také potvrdit.

Což je z mého pohledu naprosto nepochopitelné, protože přece jenom je to i vizitka toho vydavatele, aby knížky, které jdou z vydavatelství do světa, měly dobrou, vynikající jazykovou úroveň.

Jasně, no jasně.

Takže já jsem v té době už věděl, že nepotřebuji vydavatele, ale že potřebuji dobrého vydavatele. To bylo pro mě zásadní. No, a pak mi jednoho dne přišla nabídka, která se mi jevila jako velice dobrá, a byl jsem téměř rozhodnutý do toho jít. Nicméně v té době jsem si řekl, že by mě možná mrzelo, kdybych neoslovil ještě Melvil, protože Melvil jsem znal a považoval jsem je v žánru non-fiction za špičku a říkal jsem si: „Tak jo, tak jim prostě napíšu.“ Nikoho jsem tam neznal, takže jsem napsal Tomášovi Baránkovi, vykutal jsem kontakt někde na webu a on mi odepsal: „Jasně, můžeme se sejít.“ Evidentně znal mou práci, takže to hodně pomohlo, jinak si myslím, že by se se mnou asi nesetkal – vím, jak je vytížený, že by mě spíš požádal o nějakou ukázku – asi jsem měl tedy výsadu, že věděl, že bloguju…

Jste šli rovnou na kafe.

… že bloguju a šli jsme rovnou na kafe. On tedy přišel o dost později než já a ještě mě pobavil tím, že mi poslal v nějaké SMSce lokaci, kde se zrovna nachází, někde v zácpě, protože on je takový geek.

Ano, ano.

Byli jsme domluveni na kafe na půl hodiny, ale nakonec jsme se bavili mnohem dýl. Vlastně jsme se vůbec nebavili o mojí knize, ale bavili jsme se o knihách obecně, což jsme ani jeden neměli v plánu. Prostě to nějak vyplynulo, bylo tam obrovské sepnutí hned na začátku. Já jsem zjistil, že je Tomáš jednoznačně moje krevní skupina, že je to člověk, který knížky totálně miluje, a to, co mi nabízí jako vydavatel, není o nějakých nejlepších podmínkách, ale o tom, že on osobně jakožto pan Baránek, pan vydavatel, se bude věnovat mojí knize.

Ano.

A to pro mě bylo naprosto zásadní, protože opět častá praxe ve větších vydavatelstvích je, že redaktor, který tě dostane na starosti, má na starosti další tituly. Třeba autoři, kteří mi sdělovali své zkušenosti, tak právě říkali, že občas to bylo nepříjemné v tom, že editor na knihu měl relativně málo času a poskytl jim málo připomínek.

Což je bohužel pořád běžná praxe.

Ano.

Protože korektor a redaktor se slučují a mají víc na svých bedrech.

Ano, ano, přesně tak, já to nějak neodsuzuji, vím, že velcí vydavatelé mají zase jiné výhody…

Jasně.

…nicméně pro mě bylo rozhodující, jak jsem Tomáše vnímal jakožto člověka, a to, co jsou oni jako vydavatelství ochotni pro dobro mé knihy udělat, to pro mě bylo rozhodující. Protože já jsem chtěl někoho, kdo se bude rukopisem zabývat společně se mnou. Já jsem nicméně opatrný ve smyslu obchodního vyjednávání, to je jedna z věcí, které jsem se naučil jako podnikatel. Zkrátka nepřijdu na schůzku a neřeknu na všechno „jo“. Takže já jsem mu rovnou řekl, že se mu ozvu, že si to promyslím, a on mi tehdy „na férovku“ řekl: „Jasně, my to chceme vydat.“ Já jsem mu na konci schůzky z posledních sil zhruba popsal, jak by ta kniha mohla vypadat, a on říkal: „Jasně, tu knížku chceme.“ No, a pak jsem o tom několik týdnů přemýšlel, zvažoval jsem pro a proti, protože jsem viděl, že to bude dlouhý projekt a já jsem hodně orientovaný projektově. Vím, že když se k něčemu takovému odhodlám, budu na tom třeba rok dělat. Proto si věci potřebuji promyslet v klidu, probrat je s rodinou. Protože dneska to vím, tehdy jsem si to myslel, že to vyžaduje i dost velkou podporu rodiny, i jejich implicitní souhlas.

Tak je to opravdu dlouhodobý proces.

Právě, právě, přesně tak, který navíc po dobu toho psaní nic moc nepřináší, to je opravdu docela dřina.

Maximálně piješ víc kafe.

Ano, přesně tak.

Jsi možná nervóznější.

Takže já jsem se po měsíci rozhodl, že to napíšu pro Melvil. Abych to zkrátil, ten proces české knihy byl také hrozně dlouhý. Podepsali jsme smlouvu, já jsem napsal velmi podrobnou osnovu kapitol – ke každé kapitole, co v ní budu řešit, byla třeba rozepsaná na jednu stránku A4. Takže ta osnova měla třeba dohromady 25, 30 stran, což jim stačilo. Takže smlouvu jsme podepsali někdy v září, pak jsem psal osnovu, kterou jsme si schválili někdy před Vánoci na redakční poradě. V lednu jsem odjel na Kanáry, protože tam trávíme každou zimu. Tam jsem začal psát a termín jsem měl v září 2016. Byli jsme domluvení, že když napíšu první dvě kapitoly, tak jim je pošlu. Tam se tehdy odehrála taková vtipná věc, že já jsem původně chtěl, ať je to stručná úderná knížka, ale když jsem…

Což se nepovedlo.

Nepovedlo. Vůbec se to nepovedlo, protože já jsem zjistil, jako asi spousta těch prvoautorů zjistí, že můj nativní styl vede k velkému počtu stránek.

760, teď jsem zalistoval v českém vydání, 760 stránek.

Přesně tak. A já jsem měl velké obavy to Melvilu sdělit, protože jsem je celou dobu lakoval, že to bude stručná a úderná knížka o podnikání. A tehdy se právě ukázalo, že to je další velká výhoda skvělého vydavatele, protože Tomáš mi k tomu řekl dvě věci – on měl na starosti knížku ve vydavatelství – že tam bude spoustu slovní vaty, tak to seškrtáme, že to nebude problém. Vůbec ho to nerozhodilo. A hlavně také říkal, že pro ně je důležitá kvalita, a ne to, jaký to bude mít rozsah. Že to je na mně jako autorovi, a ve smlouvě to není, ať prostě píšu a pak si s tím nějak poradíme. On tedy žil v představě toho, že je schopen knihu potom zestručnit, jenže když rukopis skutečně v září dostal, tak mi po týdnu napsal, že se tam nedá nic moc škrtat a že to holt takto vydáme. Nějak ho to nerozhodilo, naopak byl s tím úplně v pohodě. Takže tehdy se opět ukázalo, jak je důležité mít vydavatele, který má jasné preference, které jsou v souladu…

S tebou jako s autorem.

… se mnou, protože já bych nebyl nadšený z toho, kdyby do textu, který jsem považoval za naprosto dokončený a v uvozovkách „dokonalý“, protože v té chvíli už jsem neviděl, kde něco zlepšit, někdo zasahoval. Nedokázal jsem si představit, že bych z něj vyházel desítky stran. Takže to mě potěšilo. Nicméně fakt je ten, že když jsem rukopis odevzdával se slovy, „kdyby se mi stala nějaká smrtelná nehoda, tak to klidně takhle vydejte, máte moje svolení“, trochu jsem se unáhlil. Když se k textu dostali oponenti a editoři, začala teprve druhá etapa tvorby. Nechali mi v tom rukopise dohromady čtyři tisíce připomínek a další půlrok se knížka dokončovala. Vyšla potom na jaře, a co se nestalo a co jsme vůbec nečekali, stal se z ní v podstatě instantní bestseller.

Pěkné.

Já jsem to nečekal. Já jsem čekal, že to potěší, pomůže freelancerům, ale že moje knížka bude nejprodávanějším titulem Melvilu od roku 2016, tak to mě hodně překvapilo. Později to vedlo k tomu, že jsme se rozhodli udělat anglickou verzi.

Jasně. Tak to moc gratuluji…

Díky.

Ještě než se dostaneme k anglické verzi, tak mě na tvém povídání zaujaly dvě věci: ta první je – dokázal bys popsat limity, díky nebo kvůli kterým jsi odmítl další nakladatele? Protože teď jsme vychválili Jan Melvil, což si jistě zaslouží, a myslím si, že teď může očekávat zvýšený nárůst rukopisů. Víš, aby ostatní měli přehled? Aby se ostatní mohli poučit.

Jo, byla – byla to opravdu šeptanda mezi autory.

Jasně. Čili zjistit si to u svých známých.

Jo, přesně tak. To je velká výhoda, když se pohybuješ ve větší freelance komunitě, že se tam snadno doptáš člověka, já nevím, který pracoval v Kanadě nebo který vydal knížku. Je to opravdu perfektní zdroj zákulisních informací. A pak je zde ještě další důležitá věc, kterou je třeba říct — a tím si myslím, že můžeme dost zjemnit paušalizaci vydavatelství — podle mě může každé vydavatelství udělat skvělou nabídku. Když si vyhlídne autora a řeknou: „Jdeme do toho all-in, vyhradíme na to editora atd.“

Ano, ano, čili med v plechovce mají všichni ve spíži.

Ano. Myslím si, že ano. A když jsem pak viděl zblízka, jak vznikala kniha od Margit, kolik péče jí vydavatel Bizbooks (Albatros) věnoval jak v produkci, tak v marketingu, jednoznačně skvělá práce. Knížka vypadá výborně. Řekli si třeba předem, ano, bude to jedna z našich vlajkových knih pro tuto sezónu, a maximálně pak svému slovu dostáli. Takže ono to není jenom o vydavatelství, ale je to také o tom, jak vypadá nabídka jako taková…

Chápu.

Anebo když ti napíše šéfredaktor nebo šéfredaktorka a řekne: „Sledujeme vaši práci, já bych moc chtěla nějakou vaši knížku vydat a jsem připraven nebo připravena pro to udělat tohle, tohle, tohle.“ Nabídky, které já jsem dostal – kromě té poslední, kterou jsem dostal ještě před Melvilem – neměly charakter, abych si řekl: „Tak to je ta all-in nabídka.“ Spíš to znělo jako: „To téma nás zajímá, chcete pro nás napsat knížku?“ Já jsem z toho necítil, že by to pro ně bylo zásadní.

Jasně.

Takže pro mě nebylo těžké ty předchozí nabídky slušně a velkým poděkováním odmítnout, protože jsem si samozřejmě vážil toho, že mě oslovují. A pro ně to nebylo nic bolestivého, že je někdo odmítl…

Ano.

… a myslím si, že takhle to zkoušejí běžně u kvalitnějších odborníků. Vidím to i v naší komunitě, protože teď je to tak, že třeba co čtvrt roku za mnou přijde kolega, že dostal takovou nabídku a jak má reagovat, jestli podmínky, které mu to vydavatelství nabízí v procentech, jsou férové atd. Takže opravdu šeptanda jede na plné obrátky. Tohle jsou věci, které se člověk podle mě moc nedočte online.

Tak tak, to je pravda.

U tebe bych je nejspíše dohledal v nějaké podobě nebo bych se to dozvěděl na tvých kurzech.

Na kurzech se o tom samozřejmě bavíme.

…přesně tak.

A potom tys říkal, že jsi oslovil proaktivně Jan Melvil, měl jsi tím pádem nějakou vlastní vizi ohledně své knížky?

No…

A mě by zajímalo, nakolik se to potom obrousilo? Anebo tě posunuli dál? Protože když jsi několikrát odmítal, tak to znamená, že jsi věděl čím dál tím víc, co s tou knížkou chceš dělat.

To jo, já jsem totiž měl výhodu, že jsem snad 10 let školil podnikání na volné noze

Jasně.

V té době to bylo méně než deset let, ale školím to doteď. To znamená, já jsem měl osnovu školení a díky školení jsem věděl, co přesně freelancery zajímá a jaké jsou jejich nejpalčivější problémy. Věděl jsem, že tu knížku můžu poměrně spolehlivě postavit na osnově. Takže tento proces byl jednoduchý. Z počátku jsem byl ovšem nejistý, jak vůbec celé téma zpracovat. Já mám hodně rád knížky od Stevena Pressfielda a líbí se mi styl, jakým on píše o důležitých věcech. On je ovšem hodně stručný. Takže já jsem žil v představě, že dokážu napsat něco takového jako on, ale v momentě, kdy jsem si sedl ke stroji, zjistil jsem, že to není vůbec můj styl. Já jsem hodně evidence-based zaměřený, mám opravdu rád data, vždy se snažím, když už tedy něco najdu v průzkumech, tak to nějakým způsobem porovnávat s vlastní zkušeností konzultanta. Z toho, co mi říkají lidé, vím, že ne vždy průzkumy odpovídají realitě – otázka může být třeba položena špatně — ale syntézou mnoha zdrojů se snažím dojít k něčemu, co se nejvíce blíží pravdě nebo nějakým dobrým praktikám, které zvyšují úspěšnost podnikání. Postupně jsem tedy dospěl k tomu, že pokud taková argumentace má fungovat na papíře, potřebuje zkrátka dost prostoru. Takže jedna z věcí, kterou mi někteří čtenáři nebo recenzenti opakovaně vytýkali, například je, že knížka začíná úvodem o tom, co je freelancing, o tom, jak definovat freelancera – já se tam snažím o co nejlepší pojmenování a cítil jsem v tom velkou zodpovědnost, protože to byl první titul o tomto tématu v češtině, a uvědomoval jsem si, že pokud bych to neudělal pečlivě, tak bych několik dalších let odpovídal jenom na otázku, kdo je freelancer. Měl bych potřebu to dodatečně definovat.

Čili jsi šel úplně od základu.

Ano, šel jsem od základů a jsem rád, že jsem to udělal. Protože dneska dostávám zpětnou vazbu z akademického prostředí, že právě tato část je pro ně nejdůležitější. Na začátku je definice, zdroje, kvalitní průzkumy a podobně, a tohle všechno je v akademickém prostředí důležité. Běžného čtenáře to sice zpomalí, ten se chce dostat co nejrychleji k podnikatelským, tvrdým dovednostem, ale pro člověka, který se freelancingem zabývá jako akademik nebo to má učit na škole, je naopak velmi důležité vědět, o čem se bavíme.

Takže tohle byl luxus, který jsem si mohl dovolit v anglickém vydání, že jsem definice mohl téměř vypustit, protože tam je freelancing etablovaný, dobře popsaný, jsou k němu zdroje v angličtině. Tam jsem vůbec neměl potřebu začínat zdlouhavě popisovat věc jako takovou.

To, že česká knížka vypadá tak, jak vypadá, bylo výsledkem jednak mojí vlastní práce, když jsem na tom začal dělat, a nějaké interakce s lidmi, jejichž úsudku jsem hodně věřil. Byl to kupříkladu Tomáš Baránek, dále Michal Kašpárek, který v tom projektu byl od začátku a pomohl mi i s těmi dalšími etapami jako oponent a konzultant anglické verze. Přiblížil mě pak i k tomu, že jsem se rozhodl anglickou knihu zkrátit. Existovali tedy další lidé, kteří mě knihou provázeli, ať už jako editoři, nebo jako oponenti. Těch bylo na první české verzi kolem patnácti a hodně mě ovlivnili. 

Třeba příklad: když byla knížka sakumprásk hotová, odevzdaná, tak já jsem ji posílal oponentům a ti se shodli u jedné kapitoly, že je od základů špatně strukturovaná. Kapitolu o webu jsem postavil tak, že jsem začal od těch nejsložitějších věcí a šel jsem k těm jednoduchým, což se neukázalo jako dobrý postup. Všichni říkali: „Hele, to prostě nefunguje, ty začínáš tím, k čemu se normální freelancer ani nedostane a nedává to smysl.“ Takže já jsem pod vlivem těch oponentů musel ještě přepsat jednu z nejdelších kapitol v knize. Úplně z posledních sil, ale jsem rád, že jsem to udělal a celkově to, že jsem přizval oponenty, považuji za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, pokud jde o kvalitu, protože (a teď se to teda pokusím trošku zobecnit, protože dost často píšu nebo hodně čtu a recenzuju knížky amatérsky na coctu.cz) si myslím, že horší hodnocení knihy u recenzentů nebo na webech, jako je Goodreads nebo třeba na Amazonu, často dělá pár chyb, které v knize zůstanou, mezery v argumentech nebo něco, co ten autor evidentně mohl dotáhnout, kdyby tomu v té poslední míli věnoval více pozornosti. A tohle já si uvědomuji, že bylo zásadní, že oponenti mi skutečně napadli spoustu argumentů a já jsem je buď dokázal doplnit, a tím obhájit, anebo jsem je přehodnotil. 

Díky tomu si myslím, že kniha má obecně vysoké hodnocení, např. na Goodreads přes čtyři a půl z pěti, dokonce je to jeden z nejlépe hodnocených titulů od Melvilu včetně těch anglojazyčných. Já to nepřisuzuji nějaké vlastní výjimečnosti, ale tomu, že jsem poskytl naprosto mimořádný prostor lidem, které znám z pracovního života a o kterých vím, že jsou velice přísní v hodnocení cizí argumentace.

Já mám radost, že to říkáš, protože mám pocit, že vydávání knížek se zplošťuje jenom na autora, který je na obálce napsaný.

U non-fiction to tak samozřejmě není.

A ono to není jenom u non-fiction, ono to je i u beletrie, tam je to práce týmová a ten tým hraje velkou roli…

Vidíš, tak to je i pro mě novinka.

… ať už je to tedy jenom redaktor, který má odstup. I u beletrie je důležitý redaktor. Určitě nemá natolik zásadní roli v hledání nějakých nešvarů tohoto typu, cos měl ty, ale je to vždycky týmová hra. Čili vám se ten tým povedl, a proto se z tvé knížky stal v Čechách bestseller?

Nemyslím, že to má až tak velký vliv na status bestselleru, ale má to vliv na hodnocení. Protože u knih, které třeba já hodnotím jako recenzent špatně, tak si pak všímám, že jim na těch knižních webech nebo na Amazonu všichni vytýkají prakticky stejné věci. Kdyby jim autor věnoval více pozornosti, nebo dal knihu přečíst většímu množství lidí, možná by hodnocení dopadlo jinak.

Mně se strašně líbí pojem, který používá Mark McGuinness jako kreativní kouč: critical faculty – schopnost kriticky hodnotit vlastní dílo. A on jej přirovnává, a ta paralela se mi moc líbí, k nějakému noži sushi mistra. Je to podle něj ostrý nástroj, který potřebuješ pro práci, ale nedáš si ho do kapsy, když jdeš domů z práce. Nepoužíváš ho tak, aby ses zranil, aby ses demotivoval v práci. Používáš ho přesně k tomu, když se chceš na svoje dílo nebo na to, co jsi napsal, podívat kriticky. Ale odložíš ho v momentě, kdy tvoříš nebo kdy si s tím více hraješ.

Tato analogie mi přijde geniální. Opravdu sleduji, že tvůrčí činnost má různé etapy a že spoustě autorů soudě podle výsledku chybí schopnost být velmi kritičtí ke svému dílu. Některým chybí schopnost používat výše popsaný nůž a odříznout věci, které nejsou dobré. Mark McGuinness mluví o tom, že critical faculty může člověk rozvíjet, usilovat o to. Zahrnuje to i kritické myšlení, práci s daty a tak dál. Takže tohle mi přijde super. Já jsem měl výhodu, že tohle všechno znám z vlastní poradenské práce, protože tam se dělají analýzy, zapojuje se hodně kritické myšlení, které jsem poté aplikoval na vlastní psaní.

A přesto to bolelo.

Ani ne, nebolelo, já to mám rád, já spolupráci s kritickými lidmi miluju. Když můžeš dělat s chytrými lidmi na věci, které dáváš ne 100, ale 150 % a víš, že pracuješ po nějakou omezenou dobu, kdy to zvládneš, na úplném maximu svých kognitivních schopností — nevím, jak pro někoho jiného — ale pro mě je tohle jeden z nejvyšších stavů bytí.

To je hezké, já to mám také moc rád.

Že víš, že už víc nemůžeš, že tomu dáváš všechno. Co je nepříjemné, a to se týkalo spíš té druhé knihy, že u první jsem měl jistotu, že vyjde a že se to bude prodávat – možná ne moc, ale protože Melvil lidé znají, mě znají, prostě už tady máme nějaké publikum v Česku, šel jsem v podstatě do jistoty. Kdežto u druhé, tam – a teď to vyšlo před dvěma týdny nebo před třemi týdny – ta knížka je naopak obrovská nejistota, jestli se ta knížka ujme, jak ji přijme globální publikum, jestli se nám ji podaří prodat do dost zemí, jestli se nám ji vůbec podaří prodat. Teď už jsem vysmátý, teď je to v pohodě…

Ano, směje se, směje se.

… ale tak zhruba ve dvou třetinách práce jsem úplně měl to klasické údolí smrti, kdy člověk už má za sebou spoustu práce, je unavený, má ještě spoustu práce před sebou, konec v nedohlednu — vidíš, že právě tady investuješ rok a půl do něčeho, co vůbec nemusí mít absolutně žádný výsledek. Tak tohle pro mě byl asi nejtěžší moment z těch dvou knih, ta únava spojená s tím, že mi chyběla jistota a že to jsou obrovské časové investice. Denně nad tím sedíš klidně deset, dvanáct hodin.

A jak tohle vzniklo, ta anglická verze?

Ta vznikla tak, že jsem nadhodil Melvilu na nějaké redakční poradě, ještě než vyšla česká verze, že podle mě je ta knížka po nějaké úpravě úplně v pohodě převeditelná do angličtiny. Tehdy to viděli tak, že na to nemají moc procesy, takže jsme si řekli: „Možná někdy.“

Takže v tom obě dvě strany ztrácely jistotu…

Jasně – udělat tento krok je ve skutečnosti mnohem těžší, než se zdá. My teprve teď zjišťujeme pomocí lidí, ke kterým jsme se dostali přes komunitu – ať už melviláckou, nebo naši – jaké máme možnosti, jaké máme šance, co je dobrý postup, dobrá strategie, co spíš nedává smysl. V té chvíli jsme ani já, ani oni nevěděli, jak to prakticky provést, nicméně když se ukázalo, a to bylo jasné během půl roku, že ta knížka je poměrně velký trhák, tak jsme se rozhodli, že ji přeložíme a u toho jsme zůstali, na tom jsme se dohodli. Domluvili jsme se, že někdy od ledna 2018 to začnu adaptovat, že to prostě jenom upravím a pak se to přeloží. Jenže pak na mě dolehlo to, že jsem si začal zjišťovat informace o překladech a dozvěděl jsem se zajímavou věc, že ať už vedeš překlad jakýmkoliv směrem, knížka dost často nabude. To znamená, že knížka, kterou překládáš z češtiny do angličtiny, nabude o 6 až 10 % a stejně tak obráceně.

To je zajímavé.

Možná je to dané tím, že autor se vyjadřuje tak nějak efektivně…

Takže překladatel potřebuje občas berličku, opis.

Ano, přesně tak, aby zodpovědně vyjádřil autora. A mně v téhle chvíli došlo, že pokud bychom tedy přeložili tímto stylem 760stránkovou knihu, tak budeme mít nejméně 800 stran, nebo ještě víc, nedej bože, a tím pádem máme neprodejnou věc. Nikdo v Americe si nebude kupovat knihu, která má 800 stran.

To už je na příplatek za poštovné možná…

To je prostě absurdní. To bychom ten titul zabili ještě dřív, než by vyšel. Byť nám to ze začátku nepřišlo jako zásadní, teď si uvědomuju, že to bylo důležité rozhodnutí. Mě v tom podpořili dva lidé, samozřejmě Tomáš Baránek, ten implicitně. Ten mi to nejdřív tak nesměle navrhl: „Hele, a nechtěl bys to zkrátit?“ Ovšem já si v té době říkal, že ani náhodou. Takže já jsem si říkal – tak Tomáš, ten to implicitně schválil, ten to rád vydá stručnější. Ví, že je s tím méně práce a tak dál – a to si teď dělám legraci, on je naprosto skvělý. Ale byl první…

Zdravíme z kavárny Tomáše Baránka!

Byl první člověk, který to navrhl tak nesměle, a když viděl moji reakci, tak to nějak nerozváděl. Ale mně to pak samotnému došlo, že má samozřejmě pravdu. A konzultoval jsem to se dvěma lidmi – s Michalem Kašpárkem, který tu knížku znal skrz naskrz a je výborný editor, a ten mě v tom podpořil, říkal, že to je možné, že si myslí, že tam jsou místa, která by se dala zkrátit, poradil mi, jak se to technicky dělá, protože já jsem to neviděl — nevěděl jsem, jak se zkracuje knižní text, nikdy jsem to nedělal v takovém rozsahu.

Tak poprvé v české verzi to nebylo nutné.

Přesně tak. No a potom jsem o tom psal Stevenovi Pressfieldovi, se kterým si občas píšeme, a ten mi napsal takovým svým typickým stylem, tedy že mi přímo neodpověděl, ale napsal mi: „Když já jsem odevzdal svému agentovi Ohnivou bránu,“ tedy román, který je z mého pohledu úplně top, perfektní, jeden z nejlepších, co jsem v životě četl, „tak to mělo asi 800 stran a agent mi řekl, že když to nezkrátím na 300, tak to neudá. Takže jsem to zkrátil.“

Takhle jednoduché to je.

A já jsem si říkal, že když Steven Pressfield dokáže zkrátit jeden z nejlepších románů, kde jsou příběhové linky, a dokáže to, musím to také zvládnout. Dodalo mi to kuráž a já jsem skutečně od toho ledna zkracoval, což samo o sobě je mnohem těžší než vlastní psaní, protože je to takové, že procházíš znova a znova ten rukopis. Tím, jak tam odstraníš větší kusy, se rozpadnou návaznosti, které tam jsou, například když se odkazuješ k minulému textu nebo když se opíráš o nějakou argumentaci, která už v knize je. Najednou se to úplně rozpadne. Jinými slovy, má práce byla mj. to znovu scelovat. Je to hrozně pracné, náročné na pozornost a dost vyčerpávající.

A tohle už bolelo?

Tohle už bolelo. To bolelo, to bylo nepříjemné, já už jsem po těch dvou letech, co jsem proseděl nad knížkou, začal mít i velice nepříjemné fyzické stavy. Třeba po tom celodenním sezení mi úplně třeštila hlava, proto jsem si pak řekl: „Už musím změnit i styl, jakým to dělám.“

Od té doby jsem začal mnohem více chodit. Celou dobu jsem naštěstí pracoval v Google dokumentech, takže jsem s tím rukopisem chodil po promenádě v Las Palmas, nachodil jsem denně třeba deset, patnáct kilometrů, abych mohl editovat v mobilu pracovat za chůze, abych nemusel sedět, protože to sezení už mi začalo hodně vadit. Trvalo to půl roku, pak byla oponentura zase ve vydavatelství. Zajímavé je, že tu druhou knížku už nedělal Tomáš, protože říkal, že již nemá odstup textu, tuhle dělal Vít Šebor, jeho parťák, spolumajitel, který je také úžasný. Každý je úplně jiná osobnost, Vít na knížce pracuje dodneška nebo s ním teď nejvíc komunikuju ohledně The Freelance Way.

A vybírali jsme překladatele, toho jsme začali vybírat ještě v momentě, než jsem se pustil do té editace. My jsme horkotěžko sháněli tipy na rodilé mluvčí, kteří dokážou přeložit dobře text z češtiny do angličtiny. Ptali jsem se v komunitě kvalitních jazykářů a získali jsme v podstatě tipy na tři lidi. 

První je Melvyn Clarke (to je Melvyn — Melvil, to jsem si říkal, že je dobré znamení) a on je výborný, překládá ale spíše krásnou literaturu, takže jsme mu to poslali, on si to přečetl a říkal, že to není knížka pro něj. Doporučil nám dva lidi, Erika Pipera a Davida Livingstona. Takže jsme jim zadali nějaký ukázkový překlad, oba dva to zvládli velmi dobře, bezchybně, u Erika jsme se ale shodli, že on nějakým způsobem zachytil ten můj tone of voice, zní to více jako já v angličtině. Je to těžko uchopitelné, ale když to četli lidi v redakci, měli pocit, jako bych to psal já. Kdežto u Davida to bylo více technické, míň já, což je trochu divné, ale je to tak. Opravdu to četlo osm lidí v redakci a všichni se shodli, že ten Erik má takový nějaký punc stylu autora.

Tebe.

Mě, ano. Tak jsme vybrali Erika a ten na tom začal pracovat v momentě, kdy já jsem to dokončil, což bylo někdy v červenci loňského roku 2018. On na to potřeboval půl roku, protože měl mezitím svoje zakázky. Posílal to po měsících, takže já jsem vždy viděl náhled toho překladu. Nějak jsem se tím moc nezabýval, spíš jsem se potřeboval od toho vzdálit. Protože jsem věděl, že nad tím pak stejně ještě budu muset trávit hodně času, ale tak průběžně jsem to procházel. Trvalo mu to do Vánoc 2018. Vnímal jsem jako velmi dobré znamení, že Erik si tu knížku zamiloval, že to vůbec nebral jako job, ale že to vzal hodně od podlahy a říkal: „Nerad se loučím s tím rukopisem.“ Opravdu bylo vidět, že ho to hodně oslovilo a že to je takové jeho dítě.

To je krásné, jak moc lidí jsi oslovil a sladili jste se na podobnou vlnu.

Tým byl neuvěřitelný, a překladatelem to jenom začalo, protože potom jsem do toho přibral chlapíka, který se jmenuje Scott Hudson a který mi už delší dobu korigoval články, co jsem psal v angličtině pro Procesoid blog

Doporučila mi ho Ivana Hrubá, což je tady v Česku taková hodně významná konektorka lidí, kteří se zabývají angličtinou na pokročilé úrovni, ať už jako specialisti, např. právní angličtina, nebo právě tady ti překladatelé. Mimo jiné nám dávala tipy i na nějaké další překladatele, Ivana nám s tím hodně pomohla a vděčím jí za to, že nás propojila se Scottem, který je naprosto úžasný člověk a já jsem si jej vybral, že ho chci do týmu jako editora

On je korektor a občas i učí, ale nikdy nedělal knihu, takže pro něho to byla také výzva. Pak jsme uzavřeli dohodu a on věděl, že od ledna po dokončení překladu, se bude věnovat rukopisu. A tam bylo pěkné, že on má se mnou neuvěřitelnou trpělivost, jakožto s perfekcionistou, to znova a znova procházet. Měli jsme dlouhé cally. Já, když jsem si ten překlad přečetl hotový, tak jsem se trošku zarazil, protože jsem zjistil, že se v mnoha těch pasážích nepoznávám, že bych to takhle neřekl. 

Najednou mi to přišlo přeložené výborně, ale objevovaly se tam dvě věci: jednak samozřejmě Erik jako native, některé české idiomy chápe jinak. Tam jsem viděl, že se to musí opravit. Vyznívá to jinak, než jak je to myšleno. Potom tam byly věci, kdy vyloženě šlo o tone of voice. Člověk má nějaký pocit a ten pocit musí konfrontovat s editorem, kdy já mu řeknu: „Hele, Scotte, tady prostě tohle slovo já chápu jinak a teď se bavme o tomhle slově.“ 

Takže my jsme měli debaty, kdy jsme se 20 minut bavili o významu jednoho slova, že má pět významů a že v Americe to znamená tohle, v Británii tohle a na základě těch konverzací jsme se rozhodli. 

Takže on měl tu trpělivost se mnou jednak znova a znova text procházet, nejdřív to byl hrubý průlet, kdy já jsem označil rukopise jenom věci, které jsou podle mě chyby, právě typicky šlo o idiomy, ty se nějak opravily. Super je, že Scott má českou ženu, se kterou se mohl o tom překladu bavit…

To je hezké.

… a to znamená, že i on se tomu doma hodně věnoval. 

Zaměstnal si celou rodinu.

Ano, přesně tak. Takže on byl schopný tyhle věci vyřešit sám, já jsem mu říkal, že má moji naprostou důvěru a může text rovnou editovat, pokud tam budou nějaké věci, se kterými nebudu ztotožněn, tak je stejně ještě budem mít možnost opravit. Takže on tam udělal spoustu úprav sám, což editor dělat má. Měl k tomu hodně seniorní přístup, nebylo to, že on by mi asistoval, naopak já jsem asistoval spíše jemu. 

On tedy rukopis ještě dost ovlivnil a potom jsme se v každém dalším průletu věnovali větším a větším nuancím, až jsme došli někdy na jaře tohoto roku do naprosto nihilistického stádia, kdy jsme se opravdu věnovali věcem, které normální čtenář vůbec nemůže zachytit v tom rukopisu, ale nám v té chvíli, jak už jsme do toho byli zabraní, přišly důležité.

Tak možná jste o tom už jenom rádi debatovali.

My si hodně rozumíme, ale nebyly to zbytečnosti, byly to věci, které z mého pohledu dostávaly text na úroveň kvalitních anglojazyčných non-fiction knih. Takže my jsme se na konci bavili o jednotlivých slovech, o interpunkci, věcech tohoto typu. 

A tam pak byl zajímavý moment, kdy jsme si říkali: „Tak to je v podstatě hotové, ta knížka, a ty jsi, Scotte, vlastně korektor, tak korektora možná ani nepotřebujeme.“ On na to říkal: „Ty jo, já už jsem do toho rukopisu docela dost zakoukaný a možná by to chtělo korektora.“ Doporučil mi korektorku, která se jmenuje Katie Perkins, že žije v Praze, byla zaměstnaná, ale zrovna mění džob a tohle by pro ni byla freelance zakázka po dlouhé době.

Tak jsme se domluvili s Katie a ona v den, kdy odcházela z práce, přebírala rukopis. Nakonec se ukázalo, že byla pro vývoj knihy naprosto zásadní člověk, který měl jednak skvělý přístup a téma se jí líbilo, ale nechala nám tam ještě 800 připomínek. Takže my se Scottem jsme na to koukali, a to nebyly připomínky typu překlep, protože ty už jsme tam dávno neměli, to byly opravdu editorské zásahy. 

Ona tedy měla výhodu, že se pohybuje v obchodním prostředí, věnuje se managementu, řízení, takže měla lépe zmáknutý manažerský diskurz než Scott, který má spíš humanitní vzdělání a pozadí, dělal dlouho v nezisku. Na základě toho Katie navrhla upravit některá slova. A když se jedno slovo změní, tak se musí změnit v celé knize…

Promítne se to na všech stranách.

… takže to je třeba 30 změn při změně jednoho slova. Každopádně myslím si, že ona byla jako ta příslovečná poslední kapka, která to dotáhla na úroveň, kde ta knížka dnes je a za kterou jsem já hrozně vděčný, protože lidi, kteří to dneska čtou, tak říkají: „To není vůbec poznat, že to psal Čech.“ Však na tom dělali tři Američani.

Já jsem to potom už jenom konzultoval, takže v knize není poznat nějaká czenglish, což se asi může stát poměrně snadno. Pak bylo zajímavé, že šla Katie dalece za své zadání, podařilo se jí objevit chybu, kterou jsme úplně všichni přehlédli. 

Jde o to, že skoro všechny knížky, které jsou tištěné v Česku nebo v Evropě, mají text na hřbetu zezdola nahoru. Ale skoro všechny knížky, které jsou vytištěné v Anglii nebo v Americe, tak mají text shora dolů. A to jsme nikdo nevěděli. Takže my jsme si to navrhli, už to bylo v tiskárně, dokonce v tisku, a Katie mi píše email: „Hele, já jsem se dívala doma do knihovny a vy to máte opačně.“ 

Najednou jsme všichni trošku zpanikařili a prošli svoje knihovny a zjistili jsme, že je to opravdu tak. Já jsem třeba doma nenašel jedinou anglickou knihu, která by to měla směrem nahoru, takže my jsme ještě… a hele, to je další zajímavá věc, protože já jsem došel k závěru, že to vlastně není důležité, já jsem si říkal: „Toho si pravděpodobně většina lidí vůbec nevšimne, navíc je to knížka, která vyšla v Evropě.“ …prostě jsem si říkal: „tak už je to v tisku, prostě kašlem na to,“ ale díval se na to Vít a ten se rozhodl, že to změní.

Přestože je to v tiskárně.

A tohle je taková drobnost, že tohle by většina vydavatelů, protože to stojí peníze, konkrétně 10 tisíc, které se musely vyhodit, prostě neudělala. Dokonalost se někdy zjevuje v detailech — tedy že on raději obětuje 10 tisíc, než aby měl atypický hřbet, to mi přišlo skvělé, to jsem si říkal: „Tak tohle je přesně ten důvod, proč jsem si ten Melvil vybral.“ Melvil dělá taková rozhodnutí, úplně s maximální orientací na kvalitu. To, jestli se ta knížka bude prodávat, to nevíme, ale mně se moc líbí, že všichni lidé, kteří na tom dělali, tak měli tento přístup, že jim záleželo na detailech a že to nejsou drobnosti. Já jsem nakonec byl ten, který by nad tím mávnul rukou, ale on ne. A toho si vážím, že tohle je schopný udělat, tohle rozhodnutí.

Hele a ten americký trh má jednu složku navíc. A to je literární agent.

Ano, ano, má, přesně tak.

To my tady vůbec v podstatě neznáme v českém kontextu.

Ano.

A ty máš nějakého literárního agenta, nebo jste to uměli obejít?

Už jsme s nějakými komunikovali, dva nám řekli, že to není knížka pro ně, což je normální, protože agentovi to musí žánrově sednout, musí knížce hodně věřit, musí se mu hodně líbit. Jde o to, že on za to není placený, to znamená, že investuje svůj čas.

On bere procenta.

Přesně tak, on investuje svůj čas, svoji energii, aby se kniha udala. Není výjimkou, že jich musíš oslovit třeba dvacet, třicet postupně, nebo jednáš souběžně třeba se třemi. Ale máme skvělou konzultantku, úspěšnou autorku, která mimochodem vydala u Melvilu knížku Dobře živeni – Well Fed. S Melissou a jejím mužem Davidem jsme se potkali, byli nesmírně milí, obrovsky nám pomohli v orientaci na americkém trhu. 

Oproti tomu se cítíme poměrně sebevědomí v tom, jak nabízet knížku k překladům. To je proces, který nastartujeme teď v létě a poběží třeba dva roky, neponese asi rychlé ovoce, ale prostě víme přesně, jak to dělat. Víme, jaké vydavatelství chceme oslovit, nespatřujeme tam velkou nejistotu.

Kdežto v hledání agenta a v hledání vydavatele v Americe, v tom jsme nejistí byli. Teď si myslím, že už víme, koho hledáme, víme, jak lidi oslovit, jak má vypadat ten proposal, takže tohle se nám díky Melisse podařilo rozklíčovat. Třeba umístění knihy na Amazon a na nějaká další místa, kde to je jako e-kniha, vnímáme spíš jako doplňkové, protože knížek je hrozně moc. To, že někde něco umístím, neznamená, že se to začne prodávat. Musí se to udělat podobně, jako jsem si vybíral vydavatele v Česku, ať už to bylo podle toho, jaké má čtenářské publikum nebo jací lidé si kupují jeho knížky. Prostřednictvím agenta si chceme vybrat vydavatele, který bude schopný dostat knížku ke svému etablovanému čtenářskému publiku. To si myslím, že je teď náš cíl pro Ameriku.

Jinak tohle je samozřejmě obchodní priorita, ale já v tom mám i nějakou složku vlastního poslání, a to pomáhat freelancerům, až se knížka dostane na trhy, které se teprve rozvíjejí, ať už to bude Indie, nebo Jižní Amerika, Brazílie. Zkrátka země, kde vím, že je spousta freelancerů, kteří nemají kvalitní podnikatelské know-how. Kdyby tam kniha vyšla a chytla se, tak by mohla spoustě lidí pomoci zlepšit jejich životní podmínky, dostat se k mnohem lepšímu příjmu, třeba se dostat jakožto freelancer na globální trh služeb. A tohle já vnímám jako součást poslání knihy, takže oslovovat nejenom trhy, které jsou lukrativní, ale zároveň přesycené literaturou…

Tam je největší konkurence.

Přesně tak, konkurence je drsná. V Americe, co jsem viděl nějaká data, vychází snad stovky knih denně, takže šílené množství.

V Čechách je to zhruba 50 knih a beletrie okolo 30.

No, je to síla. Nejde mi tedy jenom o lukrativní trhy, ale právě o trhy, kde vím nebo si myslím, že má knížka může nejvíce měnit lidské životy. Na to chci jako autor klást důraz, takže až budeme dělat nějaký mix zemí, které oslovovat, tak ať jsou tam.

Hele, tohle všechno vzešlo z českého prostředí. Jsou čeští volnonožci překlopitelní do zahraničního prostředí? Jsme v tomhle směru světoví?

Jsme, ale já nečerpám výhradně a primárně z českých zdrojů, já od začátku čerpám spíše přímo z amerických, britských, prostě ze světových zdrojů, protože v Česku není často dost dat. Obecně diskurz, na který navazuji, je spíš angloamerický. Tam je freelancing nejvíc etablovaný, jsou tam nejlepší zdroje. Ale jinak oponenti mé knihy byli také z celého světa, chtěl jsem se ujistit, že knížka, byť tedy vychází z tady tohoto kontextu, jestli nemá třeba nějaká místa, která nebudou dávat smysl člověku, který pracuje v Číně.

Bylo zajímavé, že oponentura víceméně potvrdila, že všichni vnímáme hlavní věci stejně, liší se jen nuance. Takže občas jsem tam upravil nějaké doporučení nebo nějaký argument, ale to byly drobnosti. Nemusel jsem podobně jako u české knihy přepisovat žádný velký blok. Dále bylo zajímavé, že jsme nakonec dospěli k tomu, že i některé příběhy, které tam byly z Česka, tak můžeme ponechat a jenom jsem to mírně upravil, protože předpokládaly např. znalosti českého kontextu. Takže jsem je jenom převyprávěl, ale podařilo se mi i nahradit spoustu příběhů kolegy ze světa. Hodně pěkná byla i spolupráce s oponenty, občas se stávalo, že některá pasáž v knize s nimi zarezonovala, a aniž bych je k tomu nějak vyzýval, tak do komentáře mi svěřili svůj příběh.

  „To se mi stalo, to znám!“

Přesně tak to je, ano, tohle se mi stalo nebo to znám. Já jsem se hodně snažil, když jsem viděl, že tam je tento autentický moment, tady to sepnutí, že ten člověk sám z vlastního přetlaku tam vložil příběh, že jsem se to snažil dále předat. Takže dost těch věcí se do knihy dostalo nepředvídatelnou cestou, že oponent sám (já jsem oslovil dost seniorní lidi) měl nějakou story, která prostě stojí za to, aby v knize byla. Tohle jsem třeba vůbec nečekal, že se stane. Takových momentů v knize je díky oponentům poměrně dost. Kupříkladu jsou tam dva takové minipříběhy od Melissy, která knížku i oponovala. Jednak story s neplatičem v Americe, kdy firma, se kterou spolupracovali, fungovala, všechno platili, pak platit přestali, a když přišli do kanceláře to nějak vymáhat, zjistili, že kanceláře jsou úplně prázdné, prostě zmizli. Paf.

Nic neexistuje.

Tak to mi přišlo jako opravdu dobrá story, že firma prostě zmizí. A pak tam měla ještě jeden příběh, kdy u finančního plánu píše, že když se rozhodla, že bude naplno na volné noze jako autorka, tak si s mužem sedli a udělali si finanční plán, bylo to jenom na pár hodin, ale změnilo to jejich život.

Přístup k tomu.

Ano, přístup. Ona to navíc jako spisovatelka umí pěkně napsat, takže to byly věci, který jsem tam okamžitě chtěl zapracovat, protože vidím, že to má autenticitu a že to dotváří materii knihy. Prostě tam nechceš mít jenom fakta, ale chceš tam mít právě ty osobní příběhy. To je právě ta tvoje specialita, moc se mi to líbí, jak o tom mluvíš, protože příběhy dělají hodně, ty tam musí být.

Dokážeš spočítat nebo odhadnout, kolik lidí se na tom celém projektu podílelo?

Na české, tam to bylo řekněme kolem 30, 35 lidí. To je ansámbl, který ze dvou třetin byl, nebo z poloviny byl v Melvilu a polovina jsou oponenti a lidi, které jsem si přivzal já. U anglické bych si tipl, že to bylo zhruba tak podobně. Samozřejmě do toho počítám i grafika, člověka, který dělal obrázky, takže možná 30 lidí to bylo.

Téměř 70, 60 až 70?

Je tam velký překryv, ale řekněme, že náročnost obou dvou projektů byla podobná. Řekl bych, že anglická knížka byla úplně stejně náročná, ne-li náročnější než ta česká. Pro mě to byl velký výstup mimo to, co obvykle dělám, plus jsem se obrovsky posunul v angličtině. Ať už ta knížka dopadne jakkoliv, což nevíme, můžeme za rok, za dva natočit další rozhovor, kde to shrneme, protože teď nevím, je to hodně čerstvé, ale pro mě je osobní posun obrovský v tom, že jsem se sžil s angličtinou do té míry, že dneska prostě sednu a napíšu si anglický článek z fleku tak jako český.

Nabyl jsem jistotu v jazyce, což neznamená, že nedělám chyby. Vlastně jsem zjistil, že o tom to vůbec není, je to spíš o tom, že získáš něco, čemu se asi obecně říká styl, nebo získáš vlastní silný názor na to, jak to má být napsané. A to je jeden z důvodů, proč já třeba nejsem moc příznivcem nástrojů typu Grammarly, nástrojů, které se ti snaží zasahovat do stylistiky, protože tě vedou k nějakému uniformnímu použití jazyka a to je jedna z věcí, kterou jsme dost řešili. 

Možná je to trošku mimo, už přes rámec tohoto rozhovoru, ale mně to přijde zajímavé říct nebo to tady zmínit, že prostě jsou věci, kde mi editor Scott říkal: „hele, tohle se v angličtině nedělá“, třeba začínat větu But… nebo And… Jenže já to dělám rád a zní mi to tak. Když jsem se o to víc zajímal, tak jsem zjistil, že ve skutečnosti existují názorové proudy editorů v angličtině a knížky o stylu. A jedna z těch posledních, myslím, že se jmenuje Dreyer’s English, tak ten vyloženě říkal, že začínat větu jinak je legitimní. Je to výrazový prostředek, není to proti ničemu, a pokud vám to sedí, tak to použijte. 

My jsme v knize použili neutrální genderový styl, kdy ty řekneš: „Freelancer, pokud chce být úspěšný, tak by měl dělat to a to“, tak anglicky neřekneš „freelancer, who wants to be successful, has to treat his clients…“, ale řekneš „has to treat their clients…,“ přejdeš ze singuláru do plurálu, abys nemluvil jenom o mužích, nebo jenom o ženách. Jsou dvě možnosti: buď můžeš přechylovat a různě to obcházet, že jednou mluvíš o ženách, jednou o mužích, což mi přijde ve většině textů trošku matoucí. Anebo uděláš tohle, což se dost používá v současnosti, ale Dreyer někde zmiňuje, že se pod to nemůže podepsat.

Protože fakt je ten, že když to vidíš poprvé, tak je to trošku nepřirozené, mluvíš v singuláru a druhou část věty dokončíš v množném čísle, takže to je zvláštní. Ale týká se to přesně těch otázek toho rozvíjení stylu. Takže já jsem došel k nějakému pochopení, že každý editor má poměrně silný názor na to, jak by to stylisticky mělo vypadat. Když ty na tom spolupracuješ, tak se ti nevyhnutelně začne formovat tvůj vlastní stylistický pohled.

Protože se musíš obhajovat.

Musíš se obhajovat a hlavně něco ti zní, něco ne. A ne že bych teď rozuměl lépe gramatice, tu myslím mám tak zhruba stejně, nebo pravopisu od doby, kdy jsme měli angličtinu na škole a člověk je v nějakém kontinuálním kontaktu s ní. Ale co se mi hrozně posunulo, tak je to vnímání toho vlastního stylu v angličtině, to jsem předtím neměl. Předtím jsem právě psal tak nějak asi uniformně. Teď mám pocit, že mám názor na to, jak by ta angličtina měla znít, když jde ode mě, víš?

To je hezké.

Tak tohle je třeba pro mě přínos.

Takže nejen kniha, ale i ty ses překlopil do angličtiny.

Moc. Mívám pocit, že jsem úplně jiný člověk po tomhle projektu. Je to jenom pocit, ale pro mě je zásadní.

Hele, nějaké zásadní body nebo události nebo vlastnosti, který máš nebo měl ten tým, bez kterých by to celé neprošlo – český i americký?

Nad tím hodně přemýšlím, protože takhle – kdybych měl odhadovat úspěšnost knihy podle toho, jaký byl vibe týmu, tak by knížka musela být totální bestseller, což teda asi nemá tu návaznost, ale prostě atmosféra v týmu byla naprosto skvělá.

Opravdu nevím, jak se to stalo, přemýšlím nad tím, spíš to byla asi náhoda, ale jeden člověk vedle druhého, jejich ochota spolupracovat, jejich ochota mě nějak podporovat, nemluvě o tom, že když jsem byl v tom údolí smrti, nebyl jsem na tom psychicky úplně dobře a otravoval jsem svoje vydavatele telefonáty :) Prostě jsem si potřeboval s někým promluvit o knize, protože doma to řešit moc nemůžeš, bys musel vysvětlit pokaždé souvislosti, a nechceš vlastně ani zatěžovat rodinu nějakými chmurami, které máš, takže jsem občas volal Tomášovi nebo Vítkovi. Pobavíš se, moc ti to pomůže, protože oni rozumějí tomu, čím procházíš.

Čili support.

Support je důležitý, oni mi hlavně v poslední fázi říkali: „Hele, už to budeš mít brzo za sebou.“ Navíc, mně stačí málo, mě nemusí nikdo utěšovat, ale to, že si můžu s někým pokecat, to bylo super, fakt, a celkově ti lidi – pak jsme byli ještě s Katie a se Scottem na obědě a dneska se mimochodem znovu uvidím se Scottem. 

Myslím si, že faktor, který to mohl ovlivnit je, že v Melvilu mají vlastní tým, který je podle mě sestavený báječně. A ti lidé, které jsem si vybíral já, já mám takovou specifickou preferenci – mám rád nekonfliktní lidi, lidi, kteří rádi spolupracují, kde mám od začátku pocit, že to funguje. Protože když jsme hledali toho překladatele, tak jsme narazili na jedno doporučení na překladatele, který byl podle referencí enormně dobrý, ale choval se poměrně dost arogantně od prvního momentu komunikace. A já jsem už hned cítil, že to prostě není člověk, se kterým chci dělat. Takže mám asi nějakou silnou preferenci typu člověka, se kterým chci dělat, a často jsou to lidi, kteří k tomu přistupují poměrně nesobecky, což ale neznamená, že bychom to my jakožto zadavatelé nějak zneužívali. Naopak my se snažíme lidi zaplatit co nejlépe, často i přeplatit, když to jde a rozpočet to dovoluje. Je to tedy kombinace snahy co nejlépe odměnit práci a snahy brát lidi, kteří do toho jdou s nesobeckým zaujetím…

Pomohly ti v tom tedy networking a ta setkávání, které děláš?

Obrovsky.

Vlastně mi to zní, že to k sobě patří, že díky tomu si byl schopen vytvořit ten tým.

No, ano, jsou to takové drobnosti. Třeba Ivana Hrubá, kterou znám právě přes komunitu Na volné noze, tak ta nás třeba v určité fázi nasměrovala ke klíčovým lidem. Takže to je jedno spojení, které má ale hned konsekvence. Takže mně se moc líbí, jak to děláš ty, tedy že nejenže školíš tvůrčí psaní, ale že vytváříš komunitu důvěry, kdy dokážeš lidi nasměrovat jak k vydavatelům, tak pravděpodobně i k nějakým dalším profesionálům. Tohle já považuji za velice důležité. Mě (samozřejmě v mnohem menší míře než tebe) neustále oslovují lidé, kteří chtějí napsat knihu, a já je tedy posílám na tvoje kurzy…

Děkuju.

… nebo je posílám za tebou. Prostě si myslím, že ty to děláš opravdu nejlépe a děláš to dlouho a hlavně máš skvělé reference, takže z toho to usuzuju. Neprošel jsem tvým kurzem, ale myslím si, že ho děláš skvěle. Ale často vidím, že jsou autoři ztracení v tom, jak k tomu přistoupit, a chybí jim kontakty, chybí jim vůbec představa, co to vlastně obnáší. Navíc si uvědomuji, že je ještě obrovský rozdíl fiction/non-fiction a s tou fikcí nemám vůbec zkušenosti, tam můžu naslouchat autorům a jejich příběhům, ale nedokážu si to vůbec představit, jak to vzniká. Takže si myslím, že děláš dobře, že vytváříš komunitu a tu síť důvěry, kde se lidé mohou obrátit pro kontakty. Bez nich to asi jde, ale těžko.

Děkuju, ale ještě zpátky k tvojí knížce. Čili je to support týmu, ten skvělý tým, který sis vybudoval, protože si měl zkušenosti se setkáváním se s různými typy lidí. Ještě něco pomohlo k výsledku? Ten tvůj plán, ta jasná vize?

Ano, vize určitě, ale znova bych zmínil ten sebekritický přístup, že kritické myšlení u konkrétně tohoto typu knížky je po celou dobu důležité, protože bohužel v tom mém žánru self-help literatury pro podnikatele nebo prostě manažerské, podnikatelské literatury je poměrně dost knížek, které jsou postavené na epizodických argumentech nebo zkušenostech třeba jen jednoho člověka. Což je z mého pohledu pro čtenáře hodně zavádějící. Oni se nacházejí v jiné situaci, ta zkušenost nemusí být přenosná, je to řekl bych skoro standard, že knížky jsou postavené tímto způsobem. 

Ale trend, který v non-fiction hodně vnímám (a samozřejmě se to projevuje u knížek jako je Factfulness, Faktomluva) je mnohem více stavět na datech a dívat se na to, jaká data, jaká fakta známe, a teprve na základě toho to ještě porovnávat s vlastní zkušeností, což bohužel spousta autorů vůbec nedělá. Takže já jsem měl silnou potřebu jít právě spíš tím evidence-based způsobem, to znamená vycházet z našich průzkumů, z dostupných průzkumů, ze studií, z prognóz, z kvalitní literatury, která už je nějakým způsobem prověřená. Vycházet ze zkušenosti mnoha lidí spíš než menší skupiny, takže tohle si myslím, je dost významný faktor, který pokud se knížce bude dařit a uspěje, tak si myslím, že může být jeden z těch důležitých.

Proto ji ten akademický svět bere za platnou?

Ano, může být. Každopádně ta první zpětná vazba, protože teď už začíná chodit zpětná vazba na anglický titul, je překvapivě velmi dobrá. Čtou to teď zatím spíše Češi, protože to tady vyšlo, ale dost lidí mi už řeklo, že se jim to líbilo i víc než česká verze, protože je to stručnější. Já jsem, což jsme neřekli, zkrátil 760 stran na 460.

456.

No. Což tedy není o tolik, protože my jsme použili ještě trošku kondenzovanější sazbu a font se tam měnil, takže ta knížka je jenom o třetinu kratší než originál. Takže kdyby to bylo vysázené stejně jako ta česká, tak má ta anglická asi 500 stránek. Takže mi dost lidí řeklo, že vnímají ten text jinak a že se jim to četlo lépe, což já nedokážu posoudit, já už od toho nemám odstup, ale tohle mě hodně potěšilo, že hodnotí výsledek jako vysoce čtivý a že jim to přišlo dobré, i když většina z nich českou knihu četla – a že si to vůbec přečetli znovu.

To je skvělá pochvala od všech. Hele, na závěr, kdyby vyšla poprvé v angličtině, vypadala by tvoje knížka jinak, kdyby tu nebyl proces té české části?

Bezpochyby, protože já jsem se asi posunul i jako autor. Těžko se mi o tom mluví právě proto, že mám pocit, že každá knížka je tak nějak dílem okamžiku, kdy vzniká, a těch okolností, které jsou kolem toho.

Ale ten okamžik trvá třeba rok a půl.

Ano, ten trvá třeba rok a půl, ale vím, že bezpochyby by byla jiná právě proto, že si uvědomuji, že na to měly vliv okolnosti – lidi, které jsem v té době potkával, lidi, kteří na tom se mnou spolupracovali. A kdybych dělal rovnou na té anglické, tak by všechny ty okolnosti byly jiné, knížka by sice měla podobnou strukturu, ale byly by v ní třeba jiné příběhy, protože jako autor jsem hodně čerpal při psaní z věcí, které se mnou momentálně hodně rezonovaly.

Nemůžeš nějak odpárat to, že sice knížka staví na nějaké zkušenosti historické, kterou máš třeba 20 let, ale momentálně se na ni díváš prizmatem svých současných problémů, radostí, vztahů. Takže některé věci nevyhnutelně akcentuješ. To znamená, ona by byla minimálně jiná v tom, že třeba dneska já se vnímám jako mnohem víc orientovaný do světa než před těmi čtyřmi lety, že i moje podnikatelské aktivity už teď – ty nové – míří hodně do ciziny, takže bych pravděpodobně nějak asi mnohem více akcentoval třeba tu mezinárodní rovinu freelancingu, která tam je přítomná. 

Ale upřímně řečeno, v tomhle jsem se trošku krotil, protože freelancing pořád ještě není nějaký superglobální fenomén. Většina freelancerů, a to platí i pro ty velké, vyspělé země, je pořád aktivní hlavně na lokálním trhu. Třeba ajťáci jsou výjimka, že tam je ta přeshraniční spolupráce hodně silná, nicméně já jsem se snažil to přiměřeně psát tomu, jaký je stav toho oboru nebo celého trhu. A myslím si, že třeba kdybych psal za dva roky další podobnou knížku, tak by to byla knížka mnohem více postavená na tom, jak člověk, který je právě někde v té Brazílii nebo v Indii, může z té svojí volné indické nohy nebo volné brazilské nohy pracovat pro celý svět. Možná bych tomu věnoval třeba desetkrát víc prostoru, tady těmhle tématům. 

Takže tohle asi je ta hlavní změna, že vždycky člověk má nějaké soudobé ambice a i já si nějak zvykám na tuhle novou roli, protože najednou jsem se dostal k tomu, že musím uvažovat nad tím, že my tu knížku budeme muset propagovat v mezinárodním prostředí, takže možná se budu snažit příští rok udělat nějakou book tour třeba napříč Evropou, jestli mi to dovolí rodinná situace a pracovní a tak, protože čekáme druhé mimčo teď v létě…

Skvělý.

Díky! Takže už přemýšlím, že například s Impact Hubem jsme si říkali, že jelikož mám rád Impact Hub a jsem tam členem, oni mají centra po celém světě, že bych možná v rámci třeba evropské sítě Impact Hubů takhle něco udělal…

To je hezká cesta.

Takže se snažím jít takovou cestou — uvědoumuji si, že najednou přemýšlím v širším měřítku, než jsem zatím přemýšlel. Na druhou stranu mám pořád nějakou zodpovědnost tady za projekt Na volné noze, který chci rozvíjet pořád stejně, takže musím dobře zvážit, do čeho tu energii investovat, a rozkoukávám se. Teď je to fakt hodně čerstvé, teprve nastavujeme procesy prodeje práv atd. Tam je velké štěstí, že mě Melvil bude zastupovat jako agentura pro celý svět. To znamená, že já nebudu muset řešit administrativu toho, že se posílají kvartální nebo půlroční vyúčtování, tohle je přesně to, co bych dělat nechtěl. V tomhle je to trošku jinak, než jak to udělal Petr Ludwig, ten si práva pro svět ponechal a administruje si to sám, což obdivuju. Já jsem se rozhodl, že moje spolupráce s Melvilem je natolik skvělá, že chci, aby mě zastupovali i ve světě.

Pořád ta důvěra trvá i za hranicemi.

Jo, rozhodně. Naopak je silnější, než byla kdy dřív, já jsem v mnoha těch drobných situacích zjistil, že ti lidi to fakt dělají dobře a že to s kvalitou myslí smrtelně vážně, což je pro mě důležité.

Takže ty ovlivňuješ životy skrz svoji knihu a kniha ovlivňuje tebe a tvůj život?

Určitě, ale kdyby ses chtěl zeptat, jestli se chystám psát nějakou další non-fiction věc, tak určitě ne, nemám teď na to vůbec energii a náladu, spíš bych asi raději prošel nějakým tvým kurzem a vrhnul se na nějaký román nebo aspoň novelu, to mě láká.

To přijď.

To mě láká velmi. Protože si myslím, že to je jednoduché :)

Budeš mít pozici celosvětového autora a co pak já s tebou zmůžu? (smích) Okay, okay, tak jo. My už jsme tady asi půlhodinu bez kafíčka, probrali jsme tvoji cestu za hranice, teď držíme všichni palce…

Děkuju.

… je to obdivuhodné, ty tři roky nebo dva a půl roku nebo kolik trval celý ten proces?

Celkově čtyři, ale tady tenhle poslední projekt trval rok a půl. Jinak knížku najdete na webu Melvilu, případně kdyby vás zajímaly novinky, tak je to FreelanceWay.eu, kde budeme dávat novinky, třeba když vyjde nějaký rozhovor nebo když se nám podaří knihu někam prodat na překlad, tak to tam bude. A je tam i ukázka ke stažení.

No jasně, tak to jsou místa, kde tu knížku najdete a Roberta najdete všude na internetu, navolnenoze.cz a kde ještě?

Mimo jiné čtenářský blog Co čtu, beru to jako veřejný závazek, že tam co nejdřív musím něco doplnit. Já jsem tam fakt od prosince nic nedával, mám obrovský backlog přinejmenším dvaceti knih, které jsem letos přečetl a chci je tam najednou dát, takže aspoň budu mít teď o důvod víc to tam dát.

Takže to nebude jenom Robert autor, ale i Robert čtenář k dohledání.

Jo.

Super, super.

Čtu hodně.

Tak jo – ještě jednou díky moc za tohle povídání.

Díky, René, díky!

Robert Vlach

Novinka: Obsáhlý videokurz Základy tvůrčího psaní je celý k dispozici až do konce roku 2019 zdarma – nenechte si ho ujít!

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Click to access the login or register cheese Scroll to Top

Základy tvůrčího psaní

Obsáhlý videokurz, do kterého se můžete přihlásit zcela zdarma (platí jen do konce roku 2019).

Než odejdete…

Odebírejte inspirativní newslettery plné skvělých tipů, dárků a exkluzivního obsahu. Dostávejte víc!

Cookie-Man

Tyto stránky používají k vylepšení některých služeb soubory cookies. Jejich prohlížením s tím souhlasíte. Více informací »