#1 Začátky

89 komentářů u „#1 Začátky“

1. Tak jako každý den šla Lenka domů pozdě večer. Patřilo to k její práci. Měla ve svém životě ráda pravidelnost, ale tohle prostě musela skousnout. A navíc byla teď zamilovaná, takže jí tyhle drobné nepříjemnosti nijak zvlášť nevyváděly z míry.

   Petr pro ni byl jako zjevení. Po dvou násilných vztazích, ze kterých si nesla hluboké psychické rány, konečně narazila na muže, který uměl naslouchat, byl jí oporou a neměl potřebu hojit si na ní své povadlé ego.

   Srdce jí poskočilo, když se ten večer bez ohlášení zjevil u ní před domem. “Jak může vědět kde bydlím? Nikdy jsem mu to neřekla,” pomyslela si, ale tento chvilkový pocit nejistoty brzy vystřídalo nadšení, že jej vidí. Má mu toho po dnešku tolik co říct.

   Pozvala ho k sobě, vyndala z lednice včerejší lahev Malbecu a vzala jim každému skleničku do obýváku. “Něco jsem ti přinesl,” pronesl tiše, s tím jeho neodolatelným, potutelným úsměvem, který mohl značit vše od nevinného žertu až po… zrychlil jí tep a zalil hřejivý pocit v podbřišku.

   Než si všimne jejích myšlenek, rychle si od něj vzala malou černou krabičku zručně ovázanou rudou stuhou. “Vždyť nic neslavím,” zadívala se mu tázavě do očí, “co je to?”

   “Rozbal to a uvidíš,” nahnul se pro víno, upil a s pohledem stále upřeným do jejích očí se opřel v křesle.
   Lenka dárek rozbalila a její představy o něm se okamžitě rozplynuly.

   Odpovědět

2. Dobrý den, také se pokusím zde napsat svůj úplně první začátek příběhu a budu moc ráda za vaši zpětnou vazbu. Děkuji.

   Tohle prostě miluji!
   Není nad to, vidět své dítě, jak mu září oči štěstím. Jak poskakuje po místnosti, výská nadšením a za vše neustále děkuje. Je to má největší droga na světě, kterou si čas od času ráda dám. Ale také zbožňuji, když je tam chvilka napětí, nejistoty a nutkavá potřeba dítěte dostat co chce. Je důležité se zamyslet nad tím, jak by mělo vše probíhat. Při jaké příležitosti mé zlatíčko dárek dostane a za jakých podmínek ho bude otvírat. Musím mít nachystané i nějaké alternativní možnosti, které případně zachrání neočekávanou situaci. V tom se naprosto vyžívám. Docela zajímavá otázka je, proč to tak miluji?
   Je dost možné, že to dělám díky mé mamce, která mi také v dětství vymýšlela různé kulišárny a dnes na to všichni s láskou vzpomínáme. Pamatuji si třeba na dárek, který jsem dostala na Vánoce. Byla jsem v osmé třídě a hrozně moc jsem si přála dostat mobilní telefon. Pár spolužáků už ho ve třídě mělo a jak to u puberťáků bývá, když má jeden něco zajímavého, nebo nového, tak to ostatní chtějí také. Jaké bylo moje zděšení, když místo mobilu jsem si pod stromečkem rozbalila dětský mobil ve tvaru medvídka a mamka mě začala s vážnou tváří přesvědčovat, že to není žádná hračka ale opravdový telefon. Musela jsem na něm zadat telefonní číslo, které mi řekli a vytočit ho. Cítila jsem se jako šašek v manéži, který předvádí své nové představení. Tak jsem dělala že volám, ale co se nestalo? Na okně vedle stromečku začalo cosi vyzvánět. Zmateně jsem se nejdřív podívala na trapného plastového medvídka, který předstíral, že někam volá a pak jsem znovu vzhlédla k místu kde se cosi ozývalo. Naši se začaly smát a mě konečně napadlo jít k oknu a odhrnout závěs. Jakmile jsem na parapetu zahlédla svůj nový a nefalšovaný mobil, ihned můj trapný, plastový medvídek odletěl na hromadu pomačkaného balícího papíru. Ta neskutečná radost a úleva byla nepopsatelná.
   Tak to je přesně ten důvod, proč to vše dělám. Chci, aby dárek nebyl jen věc, kterou rozbalíte a máte. Chci, aby to celé byl zážitek plný emocí a napětí. Přesně to se každé Vánoce snažím dopřát své dceři Lence. Skoro vždy nám to takto dokonale vyšlo. Ale jednou se nám stalo něco, co už navždy bude naše:
   Neuvěřitelná Vánoční příhoda.

   Odpovědět

3. Dobrý den,

   posílám pro zpětnou vazbu. Dnes na mě vybafl email, že mi zítra končí kurz. No tak uvidím, zda těch 30 lekcí zvládnu 😁. Jsem ostuda. Odložila jsem si kurz na později a úplně jsem na něj zapomněla.

   …
   Byl to den jako každý jiný. Lenka dorazila zmožená večer domů z práce a těšila se, jak se svalí na gauč a pustí si svou oblíbenou telenovelu. Když odemykala dveře starého činžovního domu, ucítila sladkou vůni koláče.
   “A, Maruška zase peče svou oblíbenou bublaninu,” pomyslela si. “Tak to dneska nebudu mít večer jen pro sebe. Určitě mi zase kousek přinese. No co, tak se na telku budeme koukat spolu. Tu sladárnu sleduje taky.”

   Lenka bydlela hned ve druhém patře. Chodila proto pěšky, a tak výtah, ze kterého zrovna vystupoval její soused, ignorovala. Sladce se na ni usmál, a mrkl přitom jedním okem.
   “Dopr… Vždyť je ženatý, co blbne?” řekla si Lenka a pospíchala k sobě do bytu. V patře nad ní se rozeštěkal pes. No pes. Mnozí by asi nesouhlasili, protože to byl malý shitzu, takové koště, které nechával jeho pán přes den samotné doma. Lenka pohlédla směrem vzhůru, takže si nevšimla malého balíčku, o který zakopla. Ležel na zemi před její rohožkou. Chvíli na něj udiveně zírala a přemýšlela, který blázen ji ho sem dal. Vždyť bydlí v činžáku. Kdokoli jej mohl vzít. Kroutila nad tím chvíli hlavou, ale pak jej zvedla a odnesla do bytu. Jen co za ní zaklaply dveře, prošly kolem nich spěšně číši kroky.

   Balík byl vyzdoben červenou mašlí. Vypadal jako dárek.
   “Hmm. Nikdo přece neví, že mám dnes narozeniny,” pomyslela si. “Vědí to jen rodiče, a ti mi přáli již před týdnem, protože odlétali na dovolenou. Jsou na druhé straně světa. Kdo mi to jen mohl přinést? Kdo jen o mých narozeninách ví, když je neslavim? Nemám totiž vůbec ráda oslavy, kde se každý akorát tak nacamrá. Lenka přemýšlela nad tou záhadou, a přitom se pustila do rozbalování balíčku. Byl poměrně malý a plochý. Když rozvázala mašli a roztrhala balící papír, nepředstavitelně v ní hrklo. Uvnitř se totiž skrýval zarámovaný obrázek. Její obrázek! Fotografie! Jen na ní měla hubenější obličej a oblečení, které nikdy nenosila. Krom ní byli na obrázku nějací postarší cizí lidé. Stáli vedle ní a drželi ji za ruce.
   “’Co to, k čertu, je?” Blesklo Lence hlavou.

   Odpovědět

4. Dobrý den, prosím o komentář, děkuji.

   Lenka rozbalila dárek a to rozhodně neměla dělat. Dárek, řeklo by se, nic nebezpečného. Ale to se zmýlila. Z rostekaného papíru na ni zírá blikající čočka. Teď tě vidím, hlásala. Lenka zatajila dech a honem uvažovala: KDO mě vidí?

   začátek: Lenka si utáhla přezku na uniformě a v zrcadle zkontrolovala předpisové usazené čapky. Na dnešek byla připravená. Cokoliv ji ve službách policie potká, prostě zvládne. Jinou variantu si nepřipouštěla.

   Odpovědět

   • Ano, háček tam za mě je – jen tak dál! ;)

5. Dobrý den, pane Nekudo, mohu také poprosit o zkouknutí cvičení? :)

   Děkuji

   Lenka rozbalila dárek a vykřikla zděšením. Přitom ho v panice štítivě odhodila. Celá se třásla a nebyla schopná pohnout se z místa. Malá krabička i její obsah teď ležely uprostřed místnosti. Dlouho upírala zrak na temně rudou mazlavou stopu, kterou předmět na podlaze zanechal. Křečovitě zavřela oči, jako by ta věc měla zmizet, než je opět otevře. Snažila se překonat svíravý strach. Chvíli zhluboka dýchala a náhle se rozhodla. S rukou na ústech, aby tlumila další výkřik, oči otevřela.

   Odpovědět

   • Jasně, ten princip vyvolávání zatím nezodpovězených otázek tam je, čili první úkol máte splněný! ;)

6. Přeji Vám hezký den pane Nekudo a děkuji za Váš příspěvek.

   Lence se lehce zajiskřilo před očima a navštívil ji úžasný pocit :”..že by se stal zázrak?” Když dnes otevřela svůj notebook a zavítala do své pošty vyskočila na ni ona úžasná zpráva, jako kdyby rozbalila svůj vytoužený dárek.
   “Je to tady! Ten den přišel! Jupí!” S úsměvem na rtech se začala zabydlovat v pocitu nové cesty životem a naplnění. Hned začala v duchu připravovat co zvládnout teď a co později. Sama sebe poháněla nadšením a odvahou za tak skvělým dobrodružstvím v dárku od VESMÍRU.

   Odpovědět

   • Ano, takto by to jistě šlo ;)

7. Dobrý den, René,
   také moc prosím o zpětnou vazbu. Děkuji!

   Lenka rozbalila dárek a vyděšeně si zakryla rukou ústa. V krabici nebylo nic jiného než dědečkovy staré kapesní hodinky. Poznala je okamžitě. Ráda si s nimi v dětství hrála. Háček byl v tom, že hodinky měly být pohřbeny spolu s dědečkem, který zemřel před pěti lety. Lenka stála celá ztuhlá nad rozbaleným dárkem. Osobně byla u jeho rakve v den pohřbu a to, že měl v rozevřené dlani položené hodinky, si pamatovala jako by to bylo včera. Ne, to přece nemohla být pravda…A přece o tom, že právě dostala dědečkovy hodinky nemohlo být pochyb. Stačilo přejet prstem po jejich zadní straně a ani se nemusela dívat, aby věděla, že nahmatala dědečkovy vyryté iniciály.

   Odpovědět

   • Ano, je tam dost nezodpovězených otázek ohledně dědečka a hodinek. Jen tak dál! ;)

8. Dobrý den,
   předem děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Chtěl bych se zlepšit ve svém psaní a umění tvoření příběhů.
   _______________________________________________________________________

   Baliček měl tmavě rudou barvu a obepínala ho mašle v bílé barvě, která chladila jako smrt. Měl k sobě připnout jednoduchou cedulku. Lenka roztřesenými prsty rozevřela cedulku. “Uhodneš mojí hádanku?” tyto tři slova byli dokonalím rukopisem napsaná na cedulce. Celým její tělem pulzoval strach a zlost.

   Nebylo to ani pět minut co se vrátila domů. Dveře při otevřené, bytem táhl chlad pozdního ledna a ze tmy vstupní chodby vyčníval balíček. Lenka se trochu sebrala a pomalu roztřesenými prsty uvolnila mašli a nadzvedla víčko. V ten okamžik se jakékoliv pochybnosti rozplynuly, byl to on a měl další oběť.

   Lenka zvedla mobil a začala telefonovat. Když čekala na zvednutí hovoru její pohled spadl zpátky na otevřený balíček ve kterém byla nádherná papírová růže držená uťatou lidskou rukou.

   Odpovědět

   • Jirko, ještě chvíli si s tím pohrajte a učesejte svůj text – nyní zní, jako by ho napsala umělá inteligence.

   • Dobrý den,
     děkuji za zpětnou vazbou, které mě donutila se zamyslet a dát si více času s přípravou. Text jsem přepsal a rozšířil. Věřím, že nyní bude již v lepší kvalitě.
     _________________________________________________________________________
     Pršelo. Svazky vody padaly dolů a vytvářeli kruhy v proudící vodě. Velké kapky bubnovali o čelní sklo auta ve kterém Lenka seděla. Nechtělo sejí ven, ale zároveň chtěla domů. Cítila se vysátá o všechnu energii. Důvodem byla její práce. Nebylo to z důvodu, že by jí nesnášela, ale byla náročná. Zvlášť dnešní den byl vyloženě chutný v tomto ohledu. Ono být detektivem v pražské mord partě není jednoduchá práce.

     Nakonec její nechuť k přívalu vody prohrála nad představou teplé sprchy doma. Lenka vystoupila a vydala se přes ulici ke vchodu do paneláku. Bylo jedno že celou cestu ušla za pár vteřin stejně byla mokrá a voda jí zatekla i do bot. To jak je mokrá si uvědomila až před zrcadlem ve výtahu. Její dlouhé blond vlasy byli spojené vodou. Pozorovala se a její myšlenky zabloudili k případu co dnes začali řešit.

     Ženské tělo vylovili z Vltavy a mělo stejně mokré a spojené vlasy jako teď ona. Její bledý obličej s prázdnýma očima, jako by hleděl na Lenku ze zrcadla. “Kam jsem šla? Proč jsem měla večerní šaty?”, ptala se žena v zrcadle. Lenka zamrkala a promnula si obličej. Ne rozhodně není ideální čas se vcítit do oběti, byla tomu moc blízko.

     Výtah s trhnutím zastavil a ona vyrazila ven. Zvuk jejích botou se rozléhal chodbou jak mířila ke svému bytu a lovila v kabelce klíče. Jakmile stanula před nimi tak se pokusila odemknout dveře. Jediným problém bylo to, že dveře se po jejím doteku otevřeli sami.

     Lenčina unavená mysl se probrala. Automaticky sáhla po zbrani. Kov zbraně poskytoval uklidňující chlad a tak pomalu vkročila do svého bytu. Její pohled studoval známky jakéhokoliv pohybu. Chodba byla prázdná. Rychle se přesunula ke dveřím do obývacího pokoje. Zbraní přejela celou místnost. Nikdo. Následovala ložnice, koupelna a nakonec kuchyně. Nikdo nikde.

     Přesto to zjištění stejně Lenku neopouštěla obezřetnost. Vrátila se do obývacího pokoje, aby začala hledat známky po vniknutí. Tehdy si toho dárku všimla. Stál na televizním stolku. Byla to malá krabička v černé barvě s růžovou mašli. Lenčin pohled znova přejel celou místnost a vrátil se k dárku. Teď viděla i bílí složený papír před ním.

     Lenka zašátrala v kabalce a vytáhla z balení pár chirurgických rukavic, které používala na místech činu. Opatrně pomocí nich rozevřela složený papír. “Uhodneš mojí hádanku?”, říkal text poskládaný z vystříhaných písmen časopisů. Nepřijemné tušení, které se tvořilo v Lenčině hlavě nabíralo na obrysech. Začala otevírat dárek.

     Pomalu pomocí rukavice zvedla víko a pohlédla dovnitř. Na černém polstrovaném polštářku byl prst. Prsteníček to byl se zlatým prstenem. Na kterém bylo vyryto Monika. Přesně tentýž prst i prsten chyběl jejich oběti, kterou vytáhli z řeky. Ještě teď Lence v uších zněl zlomený hlas manžela: “Monika ne! Proč by to někdo dělal? proč?”

     Zdálo se že vrah se rozhodl na tuto otázku odpovědět po svém.

   • Páni, je to výrazně lepší! Pořád platí, že jsou některé věty zbytečně kostrbaté a ještě je tam mnoho překlepů, nicméně druhá verze je opravdu lepší (a to se počítá).

9. Milý pane Nekudo,
   jak se zdá, podařilo se mi přeskočit první lekci, proto se tedy pokorně vracím. Musím však přiznat, že začátky jsou opravdu těžké, dlouho jsem přemýšlela, co asi tak může být v balíčku, které Lenka otevřela. Budu ráda za Vaši zpětnou vazbu, protože se toho opravdu mám ještě hodně co učit. Moc děkuji za Váš kurz! Kdyby to bylo v mé moci, šla bych do klasického prezenčního, leč časově pro mě není dostupný ani ten online, jaká škoda… :)

   Lenka se otočila a uzřela vedle sebe na stole ležící balíček, stejně ale tak dobře to mohl být jen zmačkaný papír do tvaru koule omotaný mašlí. Vzhlédla a zjistila, že její syn se usadil naproti ní a hrál si s magnetickými tvary, na ni se ani nepodíval, bylo zřejmé, že je naprosto ponořen do svého světa.

   Zadívala se na zmuchlanou kouli a vůbec si nebyla jistá, co s ní má dělat, tak to ostatně bylo vždy, stále jen hádala. „ Honzíku, co to je?“, oslovila ho. Nereagoval. Vzala tedy ten balíček do ruky, byl poměrně těžký, evidentně uvnitř něco bylo. A chtěla mu stužku převázat s myšlenkou, že možná chce s tímto pomoct. Občas jí přinesl nějakou věc a ona musela napnout veškeré své detektivní schopnosti, aby uhádla, co po ní chce. Nyní se však ozval opakovaný dutý zvuk, Honzík se dvakrát uhodil otevřenou dlaní do hrudníku.

   „Chceš to otevřít?“ Žádnou odpověď nedostala, ale pochopila. Tak tedy otevřít. Rozvázala ozdobný provázek a mu zabalený objekt zpět. Honzík však dal gestem najevo, že nechce, z čehož pochopila, že si to má nechat. dobře, to bylo něco nového.

   Lenka pomalu rozbalila patrně dárek a… V tu chvíli jí vhrkly slzy do očí. Posledních deset let bylo opravdu tvrdých a ona tak hltala každý Honzíkův maličký pokrok. Vstala, nechávaje svůj malý poklad na stole, přešla ke svému synovi, pohladila ho po vlasech, něžně ho do nich políbila a zašeptala: „Děkuji, miláčku…“ Žádná odezva nepřišla a ona ji ani nečekala, dál si hrál se svými barevnými magnety.

   … Napsala jsem i krátké rozuzlení, ale to nebylo námětem lekce, tak jsem napsala opravdu jen začátek :)

   Odpovědět

   • Ano, jsou tam nezodpovězené otázky, což je dobře.

   • Děkuji :)

10. Lenka seděla v kavárně na Kampě, kde popíjela oblíbenou kávu a pozorovala cizince, jak se proplétají v parku a neustále si něco fotí. V ten moment ho zpozorovala. Blížil se ke kavárně a nesl v ruce nějaký balíček.
    Další tajná schůzka! Lence začalo bušit srdce a lehce se zarděla. I po letech občasných schůzek si vykali, dávalo to jejich vztahu jiný rozměr. Před pár lety se potkali na akci pro majitele firem, kam byla poslaná jako záskok. Trochu tam vyčnívala mezi postaršími podnikateli, kteří si mezi sebou prezentovali svoje podnikatelské záměry. Samozřejmě, že ho zaujala z jiného důvodu, než bylo podnikání. Její dlouhé nohy obepínali luxusní punčochy, které pokračovaly pod úzkou sukni zvýrazňující její pas. Už se viděl, jak jí fotí ve svém ateliéru a zkouší nově zakoupený fotoaparát ze začátku minulého století. V hlavě si vytvářel pár kompozic a jak by to celé nasvítil. Protože hra stínů a světla dává fotce tu správnou hloubku. A to byl začátek všeho…
    Dosedá k jejímu stolku a šibalsky se usmívá. Mám pro vás dárek. Určitě se vám to bude líbit! Lenka vzrušeně otevírá balíček a k jejímu překvapení zde nalezne červený šátek. Hm, třeba to použijeme k dalšímu focení, zamyslela se. Bylo jí naprosto jasné, že to není jen tak nějaký šátek k běžnému nošení. Pan tajný samozřejmě nechtěl prozradit v kavárně svůj záměr a počkal si, až budou o samotě v parku. A pak to přišlo! Vzal šátek a ovázal jí ho kolem očí. Lence naskočila husí kůže po celém těle. Co tím myslí? Kam to půjdeme? Úplně ho neznám, mám mu důvěřovat? Vedl ji za ruku temným parkem vstříc novému dobrodružství…

    Odpovědět

    • Ano, tento začátek funguje jako navznazení pro další čtení. Doufám, že to pro ni bude dobré dobrodružství! ;)

11. Dobrý den, připojuji svůj krátký příspěvek :) Lenka rozbalila dárek a ze samého šoku začala brečet.
    Slzy jako hrachy se jí koulely po tvářích, zatímco očima nevěřícně těkala po místnosti, jakoby se chtěla ujistit, že i ostatní vidí, co ona. Že to není sen. Dlaněmi si zakryla pusu, aby skryla svůj údiv a ztlumila hlasitý výkřik: „Pacičko!” V krabici, kterou jí táta dal po večeři, totiž našla svého milovaného plyšáka. Myslela, že ho ztratila, když se s rodiči přestěhovali do nového domu. Myslela, že je nenávratně pryč, že jí už zůstaly jen vzpomínky na chvíle, kdy si s ním hrála v postýlce. Neváhala a oběma rukama si ho pevně přitiskla k hrudi. „Už tě nikdy neopustím,” slíbila mu a zavrtala obličej do měkké plyše.

    Odpovědět

    • Díky moc za sdílení. Tady moc nezodpovězených otázek do budoucna nevidím. Určitě je to jinak dramatická scéna a Lenka s Pacičkou mohou prožít různá dobrodružství.

12. René, děkuji za tento kurz, narazila jsem na něj náhodou. Jako malá jsem si ráda vymýšlela příběhy, párkrát mě napadlo i něco napsat, ale moc mi to nešlo. Tak jsem si řekla, že to zkusím s radami od vás. Zdravím a posílám první cvičení:

    Lenka otevřela dárek a strnula.
    „Co to je?“ zeptala se nejistě.
    „Je to indicie,“ odpověděl Luboš.
    „Tohle? A k čemu?“ Vytáhla předmět z krabičky a prohlížela si ho ze všech stran.
    „Přece ke skutečnému dárku!“ usmál se tajemně.
    Další zkouška? To snad ne. Pořád o mně pochybuje, nebo si ze mě střílí? Ano, já sleduji určitý cíl, ale myslí to on se mnou vážně? Jestli to takhle půjde dál, nikdy svého nedosáhnu.
    Myšlenky Lence vířily hlavou jako hejno splašených ptáků.
    Dobře, hlavně klid. Tohle musím zvládnout. Co jiného mi zbývá?
    Znovu se zadívala na předmět ve své dlani…

    Odpovědět

    • Díky za sdílení – ano, nezopovězené otázky tam jsou, což je prima. Držím palce a moc zdravím!

13. Dobrý den,
    posílám svůj první začátek. Děkuji za zpětnou vazbu a přeji hezký den

    “Lenka” stálo na balíčku, který jí čekal přede dveřmi při příchodu z práce. Opatrně ho vzala dovnitř a položila ho na konferenčí stolek.
    Opatrně balíček rozbalila a v něm našla sametovou krabičku skrývající prsten. Ten prsten, který nechala ležet na posteli, když v noci odcházela. “Jak mě mohl najít?” zeptala se nahlas. Nadechla se a začala horečně přemýšlet, co teď.
    Vstala a začala přecházet po malinké garsonce sem a tam. “Do prdele,” nadávala nahlas. Ze skříně vytáhla cestovní tašku a začala do no házet oblečení, kosmetiku, knížky. Když dopadla třetí knížka, vystříkl krém na ruce a potřísnil oblečení, které bylo v dosahu. Zastavila se a zírala na rozpatlany krém. Nádech, výdech.
    “Nebudu utíkat, už ne. Kašlu na to,” pronesla nahlas. Sedla si na postel a začala psát zprávu.

    Odpovědět

    • Ano, nezodpovězené otázky tam jsou (dobrá zpráva!), jen se tam občas opakují slova (např. „opatrně“). Uhladit a může to fungovat… ;)

14. Ahoj, díky za inspiraci René a posílám svůj výtvor. Je to má první vlaštovka a budu rád za každou zpětnou vazbu.
    ————————–
    Lenka ztěžka dosedla na zem a opřela se o kmen padlého stromu. Ještě se z toho ranního zážitku celá klepala hrůzou. Natáhla si ztěžklé unavené nohy k ohništi, aby si prohřála provlhlá chodidla. Úlevně si oddechla, ale vzápětí se ji tvář zkřivila bolestí.

    “Kurva! To bolí.”

    Měla toho už plné zuby a tržná rána na jejím pravém boku jí začínala opravdu bolet. Takhle si tu cestu určitě nepředstavovala. Doufala, že touhle dobou už bude bezstarostně ležet v hamace mezi domorodci, jíst exotické ovoce a poslouchat zvuky džungle.

    “Já jsem blbá… Jak se mohla nechat takhle oklamat!”

    Ostatně už od začátku jí byl Manuel podezřelí a tušila, že by mu neměla příliš důvěřovat. Jenže to byl jediný solidní dealer široko daleko a Lenka věděla, že lepší materiál za tuhle cenu už teď stejně nesežene. Navíc se jí líbil a v noci s ním byla celkem zábava. Hajzl, kdyby mi alespoň nechal pas a mapu, ale teď už jí bylo jasné proč to všechno dělal. Mimoto, byl určitě členem místního kartelu. Řekla si v duchu Lenka. Sáhla po batohu a jeho obsah vysypala na zem. Mezi věcmi našla lékárničku s dezinfekcí. Opatrně si svlékla si tričko, aby si ošetřila ránu. Ta nebyla naštěstí příliš hluboká.

    “Sakra holka ty máš štěstí! Kdybych mu nešplejchla do očí ten pepřák, tak už mohlo být po mně.”

    Měla by stačit trocha dezinfekce a obvaz a až se dostanu do nejbližšího města, tak vyhledám nějakého místního doktora. Řekla si tentokrát už v duchu.

    Mezi věcmi na zemi si všimla i malého, pečlivě zabaleného balíčku. Nebyl jí vůbec povědomí. Snažila se vybavit, kde ho vzala, ale nic jí nenapadlo. Asi jí ho tam musel dát omylem Manuel. Zřejmě si ráno v té panice spletl její batoh se svým. Opatrně balíček rozbalila. Z toho co spatřila se jí rozbušilo srdce radostí až se sama načapal jak se směje od ucha k uchu. Nemohla uvěřit tomu co se jí právě leskne v dlani.

    “No vida! Na čím rameni sedí štěstěna teď, Manueli?”

    Odpovědět

    • Ano, Marku, myslím, že z toho textu vyplývá hned několik nezodpovězených otázek (co bylo v tom balíčku tak zásadního je jen jedna z nich). Dobrá práce! :)

15. Posadila se na schod a odplivla si. Směsice slin a krve dopadající na zem vykreslila přímo před jejíma očima obrazce, za které by se nestyděl leckterý moderní umělec.
    “To byl teda nápad,” postěžovala si a hodila pohledem na Robina, který se usmíval opírajíc se o polorozbořený sloup před vybombardovanou soudní budovou.
    “Říkal jsem ti, že je tam ještě jeden, neposlechla jsi.”
    To byla pravda. Plán zněl, že se nebudou rozdělovat a rozhodně na sebe nebudou poutat pozornost. Teď neměli svou kořist a dokonce jim v součtu chyběly i dva zuby a třetí se povážlivě kýval v jejích ústech.
    “To sis vážně myslel, že s tolika strážemi se tam jen tak proplížíme a prostě si jen vezmeme, co nám po právu patří?”
    Teď už byla rozčílená a v hlavě se jí vyloupla myšlenka, že srovná počet vyražených zubů na obou stranách, přeci jen ona o ten druhý do večera přijde. Její názor se však měl změnit.
    Marek totiž vytáhl z kapsy malý balíček zavinutý do látky a hodil jí ho ve chvíli, kdy nevědomky houpala povoleným zubem ze strany na stranu.
    Trochu překvapeně na něj pohlédla a jeho ještě širší úsměv jí prozradil, že bude mít smíšené pocity ohledně obsahu onoho balíčku. Nicméně trpělivost nikdy nebyla její nejsilnější stránka, tedy do té míry, že než stihla zavrhnout tu myšlenku, začala balíček rozvazovat.

    “Kdy?”
    Na žádnou lepší otázku nepřišla. Zírala s otevřenými ústy na ten malý předmět ve své dlani, dokud nezvedla pohled k Markovi, jehož úsměv se trochu změnil. Tenhle u něj Lenka ještě neviděla a lehce se zamračila na svého kamaráda.
    “Když sis tam šla vyřídit účty s ním obrovským nemotorou, co ti vyrazil zub. Posloužilo mi to jako dobrá příležitost, kdy se vytratit. Dostal jsem se přes jejich zabezpečovací systémy a zatímco tam s tebou házel jak s míčkem o stěnu, dostal jsem se do suterénu, kde byl jen jeden hlídač. Když se mě pokusil zastřelit, tak jsem chvíli myslel, že je konec. Naštěstí se mu zbraň zasekla a já jsem ho poslal do odpadové šachty. Nikdy mě neomrzí ta ozvěna mizejícího křiku.”
    Lenka ho poslouchala. Sice bylo vidět, že jí dochází trpělivost, ale to Marka nikdy nějak netrápilo. Dokonce ta svoje vyprávění někdy schválně protahoval o neexistující detaily. Tentokrát se však zastavil. Poznal, že toto není vhodná chvíle dráždit hada bosou nohou.
    “Prostě jsem to vzal a když jsem se vrátil, ty jsi nějakým způsobem dokázala nalákat do té zpropadené místnosti stráže snad z celého komplexu.”
    Lenka se vzpomněla, že to byl ten moment, kdy se Marek zjevil jakoby odnikud a vzal ji za ruku a spolu začali utíkat pryč z té budovy. Teď ani ne o kilometr dál slyšela poplašnou sirénu a dokonce vzlétající vrtulník. To ji ale netrápilo. Prostě uklidila onen dárek do kapsy a usmála se na Marka.
    “Takže ten disk máme. Chybí nám jen svolat zbytek týmu a sponzora, kterej nám bude schopnej zafinancovat tu naši akci.”

    Odpovědět

    • Omlouvám se rovnou jsem to odeslal. Každopádně Vám přeji hezký den. Prosím nelekejte se změny jména z ženského na mužské. Dostal jsem tento kurz od kamarádky jako dárek k narozeninám.
      Každopádně se těším na upřímnou reakci a předem se omlouvám za to jiné jméno na začátku. Popravdě jsem měl v hlavě celou dobu Marka, ale nějak jsem tam vměstnal špatné jméno hned na začátek. xD
      Václav Bláha

    • Situace i postavy jsou jistě moc zajímavé. Začátek je to lákavý a ano, trochu učesání by jinak snesl. Nicméně na první dobrou funguje docela dobře – jen tak dál!

      P. S. Přesunul jsem vaši poznámku pod původní příspěvek, aby se dodržovalo komentářové vlákno – slouží k tomu tlačítko „Odpovědět“.

16. O Lence se mezi jejími kolegy rozšířilo rčení, z jedné populární písničky, a to: “osobní likvidační četa.” Na co sáhla, to se jí nedařilo. Neustále jí něco vypadávalo z rukou, vrážela do lidí, nebo do nábytku a často si svou přehnanou upřímností způsobila více škody než užitku. Nebylo tak divu, že učitelé ve škole se s ní úplně nemazlili a později v práci jakbysmet. Naučila se tak držet si od lidí odstup. Proto ji udivilo, když jednoho dne našla ve své kanceláři malou, úhledně zabalenou krabičku, vypadající jako dárek od Santy. Krabička ležela na posledním vybojovaném místě mezi hrnečky s nedopitou kávou, ošoupanou klávesnicí a haldou rozházených papírů. Lenka vyhlédla z kanceláře do chodby, ale protože zůstala dneska přesčas, aby zase dodělala práci, kterou nestihla přes den, nikde nikdo. Do chodby sem tam prosvítaly paprsky unaveného slunce, už před hodinou částečně zakrytého prvními mrakodrapy. Nesnášela tohle město.

    Hrnek s právě udělanou kávou v její ruce, si rozrazil cestu, ke dvěma už na stole stojícím hrnkům, čímž si zpečetil stejný osud. Pak už se svalila se do židle a zahleděla se na malou zelenou krabičku, s rudou saténovou stuhou. Opatrně za stuhu zatáhla a odklopila uvolněné víko. Uvnitř ležela malá papírová kartička, ne větší Lenčiny vizitky. Vyndala jí a zahleděla se na tři čísla, napsaná uprostřed. Šest set šedesát šest.

    “Co to má bejt…?” promluvila nahlas.

    Zabouchnutí dveří ji vytrhlo ze soustředění. Jediné světlo na stropu se rozblikalo a jako by se snažilo kopírovat rychlost bušení jejího srdce. Žárovka nevydržela a praskla. Celou místnost zahalila tma. A ticho. Lenka seděla na židli neschopná pohybu. Hlava jí hučela adrenalinem a místností se začal linout smrad spáleniny. Její pozornost upoutal šoupavý zvuk přicházející ode dveří. Zavřela oči a zaryla ruce do polstrovaných opěrek své židle, aby zmírnila třas. Dvakrát se zhluboka nadechla, pak polkla a přinutila se otevřít oči. Asi metr od ní se v temnotě vznášela dvě rudá světýlka. V hypnotickém rytmu se pohupovala ve vzduchu naproti ní. Znovu ten šoupavý zvuk. Světýlka zhasla. Tvrdý náraz do boku, ji shodil ze židle. Drsně dopadla na zem. Rukama i nohama bušila do vzduchu kolem sebe. Pak její končetiny zachytilo něco slizkého a studeného. Znemožnilo jí to se hýbat. Drželo ji to přitisknutou k podlaze. Před ní se opět začala vznášet ta dvě červená světýlka. Oči. Místnost asi na sekundu vyplnil Lenčin ohlušující křik. Pak vše utichlo a pohltila ji temnota.

    Odpovědět

    • Působí to trochu uzavřeně, ale pokud to má být začátek, tak z něho jistě vyplývají otázky, co bude s Lenkou dál (a proč a kdo jí poslal ten balíček). A to je jenom dobře. ;)

17. Dobrý večer, předem děkuji za zpětnou vazbu.

    Lenka odhodila kabát na pracovní židli. Rychle si nalila kafe, došla zpět ke svému stolu, otevřela třetí šuplík, jediný, který si zamyká a vyndala z něj lahev vodky. Prudce ji otevřela, ignorovala rezignovaný povzdech své kolegyně. Čirou tekutinu nalila do kávy a pro jistotu si i rovnou z lahve lokla…„Zase sen o šachové figurce.“ Přes den tok svých myšlenek uhlídá, je teď a tady. Ale v noci, ve spánku jí vlastní mozek dokáže zradit. Jakoby nechtěl, aby polevila v opatrnosti. Připomíná jí kdo opravdu je, před čím a kým se ukrývá. Nechtěla by znovu utíkat, měnit život. Ne teď, když si tady začala zvykat. Roberta si i k jeho úlevě konečně začala pouštěla k tělu, vlastně i do těla. Z myšlenek jí vytrhl hlas její kolegyně. „Lenko, pro dnešek bys měla jít domů.“ A tady něco máš, přinesl to kurýr. Předala Lence malou krabičku, zabalenou jako dárek. Nechápavě si balíček převzala. Rychle ho rozbalila, při pohledu do krabičky ji s úlekem upustila. Vypadla z ní šachová figurka krále. A na zem se pomalu snášel papírek na kterém bylo napsáno „Šach, mat“

    Odpovědět

    • Ano, tady je poměrně hodně důvodů, proč číst dál (kdo je Lenka, proč pije, kde pracuje, ale hlavně – jaký má vztah s Robertem a co ten dárek s tajemným vzkazem?).

    • Banger začátek, tohle bych rozvinul dál!

18. Krásný večer přeji, připojuji svůj první příspěvek a budu moc ráda za zpětnou vazbu.

    Lenka rozbalila dárek a zůstala zírat. Z tváří jí zmizela všechna barva. Co to má být? Jak se něco takového dostalo k jejímu prahu? Kdo to tam dal? Střílí si z ní někdo? Pokud ano, má dost špatný smysl pro humor. Ona se nebavila ani trochu.

    Roztřeseně se postavila na nohy a došla k oknu. Trhnutím ho otevřela. Snažila se nadýchat čerstvého vzduchu a potlačit v sobě tak paniku, která se jí šířila tělem. Co by teď měla udělat? Má někomu zavolat? Vzala do ruky telefon, když v tu chvíli se ozval zvonek. Někdo zvonil u dveří jejího bytu. Lence vypadl mobil z ruky. Kdo to mohl být? Nikoho nečekala.

    Pomalu se přesunula ke dveřím a přemýšlela, jestli otevřít. Snažila se myslet rozumně. Nesmí se nechat zastrašit jedním šíleným dárkem. Nejspíš to bude jen soused. Sáhnula po klice a otevřela.
    V tu chvíli se rozkřičela.

    Odpovědět

    • Tohle je velmi zajímavá situace. Nezodpovězených otázek v ní je hodně, rozhodně by to mělo fungovat pro milovníky thrilleru a podobných žánrů. ;)

19. Píšu v rychlosti, cítím se nejistě v dialozích – ve formální stránce :) tak se předem omlouvám za chyby.

    Lenka rozbalila dárek a v bohatě zdobené krabici spatřila useklou hlavu tygra.
    Na vteřinku nad sebou ztratila kontrolu. Bystrý pozorovatel by zaznamenal mírné vykulení očí a strnutí v rukou. Dívka věděla, že panika je luxus, který si v této společnosti nemůže dovolit.
    “No, to se podívejme,” usmála se něžně na svého snoubence. “Tygří guláš?” Optala se rozverně a posunula nenápadně krabici mírně doleva. Naklonila hlavu na druhou stranu, aby nemusela vdechovat nepříjemný pach krve smíchaný s čímsi neidentifikovatelným, v každém případě nechutným.
    Davidův výraz pobaveného predátora se střetnul s Lenčiným kamenným, ač lehce zvědavým výrazem.
    “Řízky,” opravil ji. “Specialita z Evropy.”
    Vlny strachu dívku omývaly jako oceán břeh.
    “Příště bych preferovala zeleninu,” Lenka zaznamenala v mužově tváři vztek, tak rychle dodala “žena si musí hlídat figuru, aby se líbila svému muži!”
    “Mohla byste mít klidně sto kilo, na velikosti mého harému se stejně nic nezmění. Toto,” ukázal mezi ně, “je jen politika.”
    Lenka kývla hlavou.
    “Takže vám nic nebrání ve večeři. To jsem rád. Přeji krásné narozeniny!” Pozvedl číši a vypil ji do dna.

    Odpovědět

    • Vyvolává to dost otázek, což je fajn. Focus je na postavy, vztahy mezi nimi + na (z našeho pohledu) netradiční prostředí. Pokud by to byly hlavní složky celého příběhu, mohlo by to dobře fungovat. ;)

20. Dobrý den, sdílím svůj výtvor, budu rád za zpětnou vazbu :)

    Je téměř 18 hodin a Lenka ve svém prostorném bytě na Vinohradech, který s manželem Jirkou zařídili ve stylu severského hygge, dotahuje poslední přípravy před večeří s přáteli – přijde Klára se svým posledním objevem, se kterým chodí už nějakou dobu. Rychle posypat tiramisu kakaem, přeleštit skleničky na červené a bílé víno, založit jídelní stůl, a co ty vlasy? “Proč jsem dnes neodešla dřív z práce” vyčítá si Lenka. Všechno přece musí být perfektní – jsou to Jirkovy narozeniny.

    Zvonek – Klára už je dole. Její dochvilnost Lence leze na nervy už od dob, kdy ji její máma dávala Kláru za příklad. Lenka vysílá Jirku dolů vyzvednout hosty, aby nahnala cenné minuty na obléknutí šatů. Ve dveřích už Kláru vítá perfektně upravená dáma, kterou Klára ještě na chodbě seznamuje s novým přítelem. Charismatický čtyřicátník se na Lenku usměje a hřejivým hlasem řekne “Dalibor, rád tě poznávám”. Navzdory své lehce nevkusné, havajské košili je Dalibor díky své atletické postavě a ostře řezané tváři ožehnuté sluncem z triatlonových soustředění na Mallorce atraktivní muž. S Klárou tak tvoří velmi pohledný pár.

    Jirka si všimne lehce zaskočené reakce Lenky na nového přítele Kláry, ale nepřikládá tomu velkou váhu – tyhle dvě mezi sebou vždy měly zvláštní napětí a Dalibor mu přijde jako sympaťák. Už na schodech Jirkovi stihl pochválit jeho zachovalé Primky, našli tak velmi rychle společné téma. To se mu s Klářinými partnery obvykle nestává.

    Jirka s Daliborem se odeberou do obýváku dál rozebírat své oblíbené modely hodinek, Klára jde Lence pomoct do kuchyně ohřát polévku. “Dlouho jsme se neviděli, tak tu mám takový malý restík. Všechno nejlepší Leni.” říká Klára a podává Lence krabičku pečlivě zabalenou v růžovém dárkovém papíru. Lenka v závalu díků a vět, že si Klára neměla dělat škodu, rychle dárek rozbalí. Vždycky měla ráda dárky, ale když otevřela krabičku, tenhle v ní vyvolal jen zmatení. V krabičce našla malou figurku slona. To přece nemůže být pravda. Vždyť přesně tuhle už jednou dostala! Proč by jí Klára dávala něco, co je její? A jak se k její figurce vůbec dostala?

    Odpovědět

    • Nezodpovězené otázky s dárkem tam jsou, čili v tomto smyslu úvod funguje dobře. Nicméně se v textu píše, že se jedná o „Jirkovy narozeniny“ a dárek dostává Lenka. Také jsou tam zvláštní přeskoky z Lenky na Jirku, což by možná chtělo v pozdějších revizích sladit. Díky za zveřejnění!

21. Lenka rozbalila dárek a nevěřícně kroutila u toho hlavou. Přece se jasně vyjádřila, že si nepřeje nic slavit. Táhlo jí na čtyřicet. Uvědomovala si, že zalatila vysokou cenu. Dala přednost kariéře před mateřstvím. Díky tomu se stala uznávanou a velmi úspěšnou podnikatelkou. Jen Olda Lence neustále šlapal na paty. Muž nevýrazné postavy s rezavými vlasy, velkým nosem a ty jeho projevy náklonnosti. Vůbec na ně nechtěla reagovat. Nikdy. Přesto litovala chvíle, když ho odmítla, on opustil její kancelář a odešel pracovat ke konkurenci. Považovala ho za blázna. Neustále se Lence dvořil a po odmítnutí se i vysmíval. Co na tom, že se znali už od dětství, dokonce spolu i studovali, pracovali.
    Přestaň na něho myslet, nařizovalo Lence svědomí. Zavrtěla hlavou, jako by chtěla vyhodit všechny myšlenky na něj. S opovržením zabořila ruce do pěnové výplně v krabici. Že by omluva? Poťouchle se usmála, když nahmatala obrysy předmětu.
    “To snad není možné, to je celý on!”, vykřikla Lenka. Věděla o Oldovi, že je cynik, ale že by byl i romantik?
    Plná netrpělivosti se kousla do rtu a rychle předmět vytáhla. Vztek, který pociťovala vůči Oldovi, se rychle změnil na strach. Tváře jí zesinaly a jindy pohledná tvář zbělala. Modré oči potemněly, rudé rty ztrácely barvu. V prstech přestala cítit život. Nechtěný dárek vyklouzl Lence mezi prsty zpět do krabice. Pěnová výplň se nad ním uzavřela jako moře nad potopenou lodí. Lenka s těžkým srdcem dosedla do křesla, opřela se o opěradlo a rozplakala se.

    Odpovědět

    • Milá Evo, je to značně kostrbaté, ale jinak je v tom velké tajemství jejich vztahu a předmětu v krabici. Čili po úpravách by to mohlo dobře fungovat. ;)

22. Zdravím,
    posílám svůj první výtvor.????
    Byla bych moc ráda za odezvu.
    Káťa

    ????Lenka otevřela dárek, aby ho naposledy zkontrolovala. Pootočila ho, aby si byla jistá, že někde nenechala cenovku. Nechtěla pochybit, zvlášť teď, když sestru tak dlouho neviděla. Ještě chvíli roztřeseně pozorovala dupačky uvnitř krabice a z hluboka dýchala. Nepřipravila si, co řekne, nepřipravila si vysvětlení. O jednom ale byla přesvědčená. Nikdy se nebála ničeho víc než právě teď reakce své sestry.
    Konečně se odhodlala stisknout zvonek. Nečekaně rychle se ke dveřím začaly hnát svižné sebevědomé kroky. Se stejnou vervou se dveře i otevřely.
    Lenka si tlačíce dárek k prsoum prohlížela vysokou ženu se širokým úsměvem, kterou by už sotva poznala. Měla na sobě splývavé smaragdově zelené šaty a dlouhé zlaté naušnice. Vlasy měla vyčesané do drdolu, což odhalovalo její krasný štíhlý obličej. V ruce držela skleničku šampaňského a ramenem se opírala o rám dveří.
    Ve chvíli, kdy si uvědomila, kdo naproti ní stojí, úsměv jí jako lusknutím z tváře zmizel. Svaly jako by jí přestaly fungovat. Chvíli jen tak nehnutě stála s pažemi podél těla. Zvládla ze sebe vydat jen strohé: “Jak- ?” Znělo to spíše jako škytnutí než slovo.
    Upustila skleničku a šampaňské se rozlilo přes celý práh. Podlomila se jí kolena a panenky se protočily směrem vzhůru. Omdlévala.
    V tom přispěchal Gerald, její muž, toho si Lenka ještě pamatovala. Podchytil ji v podpaží a jemně s ní zatřásl. “Přineste vodu!” volal. Začal ji ovívat a přitom udiveně hleděl ven ze dveří. Nakonec se tiše zeptal: “Lenko, jsi to ty?”????

    Odpovědět

    • Pěkná scéna plná nezodpovězených otázek. Ano, tohle funguje dobře. ;)

23. Ahoj všem. Posílám svůj úvod. Budu moc ráda za komentáře.

    Po tom vyčerpávajícím dnu v práci se dnes Lenka těšila domů ještě o trochu více než obvykle. Jiní lidé by si řekli Konečně pátek! To se jí ale bohužel netýkalo. Mělo před sebou víkendovou směnu, kterou si musela alespoň jednou měsíčně odkroutit. To věčné sezení za počítačem ve vydýchané místnosti plné telefonních operátorů ji v jejím současném stavu vůbec nepřidávalo. Záda ji bolela jako čert. Už se viděla na gauči u oblíbeného seriálu Kraváťáci a s mísou popcornu v ruce.

    K jejímu negativnímu rozpoložení také přispívala ta skutečnost, že se včera Adamem zase pohádali. Hádky obecně nejsou moc příjemná záležitost, ale hádky v rámci vztahu na dálku, jsou úplně jiný level. Jakoby webkamera nebyla schopná interpretovat všechny vaše emoce skrz internetové sítě a člověk pak nabývá pocitu, že čím více křičí, tím se jeho slova přenášejí k jeho adresátovi ještě nesrozumitelněji.

    Adam nedokázal pochopit, proč za ním Lenka nechce přiletět. „Budou přeci Vánoce! A jeho stáž ve Stockholmu končí až za čtyři měsíce. Tak dlouho už to nevydržím! Potřebuju tě vidět“, tvrdil. Jenže Lenka nemohla letět, nemohla se mu vystavit tváří v tvář. Ještě ne.

    Proto ho odbývala chabými výmluvami: „Teď se to vážně nehodí. Mám toho hodně v práci. Máma bude mít narozeniny.“ On tyto její argumenty smetl rychle ze stolu slovy „Samý kecy!“. Měl ale ostatně pravdu. Lenka věděla, že jedná iracionálně a že je jedno, jestli se uvidí za dva týdny na Vánoce nebo až v dubnu. Na samotném faktu to nic nemění.

    Naposledy se fyzicky viděli v červenci, kdy za ní po tříměsíčním odloučení přiletěl Adam do Prahy a strávili společně neuvěřitelně romantický týden. Ta doba se Lence zdála na míle vzdálená a sama ji vnímala jakoby v mlze. V té době ještě netušila, co přijde. S čím vším se bude muset vypořádat. Roční vztah na dálku se oproti jejím současným problémům zdál jako malichernost.

    Ona sama zatím nebyla schopná se se svým požehnaným stavem srovnat a už vůbec by o něm nebyla schopná mluvit s Adamem. Už spolu sice chodí skoro pět let, byla si jistá, že ho miluje, ale… Nad svými ALE přemýšlela, když přicházela ke svému bytu na Praze 4. V tom jí pípla zprávu na WhatsAppu: Ten včerejšek mě mrzí. Až přijdeš domů, mrkni do schránky. Love you!

    Nad Adamovou zprávou se pousmála a se svými už pěti kily navíc spěchala vybrat poštovní schránku bytu číslo 6. Na dně schránky nahmatala malou krabičku zabalenou v papíru. V tu chvíli jí úsměv zmizel z tváře a vystřídala ho nervózní grimasa. V hlavě sama sebe uklidňovala: Může to být spoustu věcí. Třeba mi poslal jen náramek nebo jiný šperk na usmířenou.

    Rychlostí blesku vyběhla troje schody a úplně zapomněla na bolest zad a nevolnosti, které ji celý den sužovaly. V obýváku rychle smetla na zem všechny knihy z konferenčního stolku před televizí a pustila se do vybalování. Její chlácholení bylo ale zbytečné. V krabičce našla přesně to, čeho se obávala. Jednoduchý zásnubní prstýnek, přesně takový jaký si vždycky přála. Kroužek z bílého zlata, který představoval oporu pro malý, krásně se třpytící diamant čtvercové tvaru.

    Oči se jí zalily slzami. To snad nemůže být pravda. Přesně po tomhle toužila poslední dva roky. Jenže teď tady seděla, plakala si do dlaní a myslela na to, co si počne. Nevědomky si pohladila své pomalu se zvětšující břicho, které ještě nebylo úplně viditelné pro okolí, ale pro ni samotnou ano.

    Adama viděla naposledy v červenci. Podle jejího doktora je ve třetím měsíci. Za čtrnáct dní jsou Vánoce. Člověk nemusí být Einstein, aby mu došlo, že tady něco nehraje.

    Odpovědět

    • Díky moc za sdílení. Je tam docela dost rozjetých rovin. Kdyby to nebylo tak popisné, jistě by se text lépe četl. Nicméně háčky bychom tam našli (což je téma této lekce), např. těhotenství, práce, vztah s Adamem. Věřím, že se to rozjede – držím palce! ;)

24. Vážení kolegové, zde moje 15 minutovka ;)
    Lenka vstoupila do potemnělého bytu. Byl už večer a ona se vracela unavená z práce. Z tváře jí tekly slzy. Stále měla v mysli a srdci jediného muže. Jakuba. Muže kterého tolik miluje a který ji včera tak moc ublížil. Jako ostré jehly se jí vracely záblesky včerejších událostí. Když spolu měli jet na narozeninovou oslavu, něco se zvrtlo a oba se pohádali. Lenka tehdy vztekle vystoupila ze dveří auta a prudce práskla dveřmi. Jakub za chvíli nato zmizel v rozvířeném prachu vozovky poté co zběsile sešlápl plyn svého vozu. Tak oba zůstali sami. Každý sám se svou bolestí.

    Dnes je to téměř 24 hodin. Lenka vstupuje dál do svého bytu. Na stole její pozornost upoutá papírová krabice. Je to obyčejná kartonová krabice s rudou stuhou ovázanou kolem dokola. Za stuhou je ještě napsaný vzkaz: “Včerejšek mne moc mrzí. Přijmi toto prosím jako mou omluvu. Miluji tě. Jakub” Lenka roztřesenýma rukama otevírá krabici a srdce jí bije jako o závod. TO co nachází uvnitř ji vyráží dech….

    Odpovědět

    • Díky moc za sdílení, Jakube. Je to hodně popisné, ale naštěstí ta poslední věta vše nastartuje – to je totiž vělký háček a důvod, proč číst dál. ;)

25. Dobrý den,
    posílám svůj kousek, budu ráda za komentář.

    Lenka rozbalila dárek a v břiše ji to zašimralo. Vypadá to na začátek nového dobrodružství a dobrodružství ona miluje. Učí se užívat si v životě cestu. Ne, těšit se do cíle. A co může být lepší, než stát na začátku něčeho nového, kdy je ve vzduchu cítit vzrušení, trocha nervozity a spousta odhodlání? Ten pocit, kdy se člověk rozhlédne doleva i doprava, nadechne se a vykročí novým směrem, je neodolatelný. Co všechno se bude dít, kam se dostane, koho potká, co objeví sama v sobě a kam se posune ve svém životě?
    Olízla si rty, objala svého milovaného parťáka, sedícího na gauči vedle ní a bedlivě pozorujícího každý náznak emoce v Lenčině obličeji, který by mu prozradil, co se v ní odehrává. Dala mu velkou pusu na tvář a přitulila si ho vší silou k tělu.
    “Děkuju, jdu do toho!”

    Odpovědět

    • Ano, tohle zní docela slibně. Jako začátek to funguje dobře – v textu jsou lákadla a důvody, proč číst dál. Držím palce a moc zdravím! ;)

26. Dobrý den všem, tak tady můj pokus o začátek. Nikdy jsem pořádně nic nepsala,tak jsem zvědavá,jak to bude působit.

    Lenka rozbalila dárek a…

    začala se smát na celý obývák. ,,Co to je?” zeptal se Karel a nahlédl do rozbaleného papíru. Zakroutil hlavou a se zvednutým obočím se dal do rozbalování svých dárků.
    ,,No jo, je vidět, že svojí maminku znáte holky,” utírala si slzy od smíchu a objala je.
    Holky se tetelily blahem, že mámu zase dostaly.
    Anna začala zápasit s uzlíkem na mašli: ,,A už víš, co s tím budeš dělat?”
    ,,No to se neboj, tenkrát jsme si vyráběly s holkama náušnice, náramky, korále na krk a i závěsy na okno, takže něco určitě vymyslím.”
    Mariana se usmívala, ale ve skutečnosti opět s nedůvěřivostí pozorovala Karla. Jako již po několikáté, se nemohla zbavit pocitu, že mu tam se ségrou jejich přítomnost úplně nevoní. Ještě že s ním nemusela trávit Štědrý den, i když mamčina výzdoba jí vždy připomínala kouzlo Vánoc. I tentokrát byla výzdoba jejich bytu krásná. Papírový betlém osvícený světýlky, větvičky s blyštivými koulemi a vánoční ubrousky a samozřejmě tácek s voňavým cukrovím.
    Vybalila si svůj dárek a s úsměvem poděkovala Ježíškovi. Atmosféra byla taková normálně sváteční a v zapnuté televizi začala pohádka. V tom ale někdo zazvonil a Mariana sebou trhla, až nohou shodila nádobu s céčky, kterým se Lenka tak hlasitě smála.
    ,,Jdu otevřít,” řekla Lenka.

    Odpovědět

    • Ano, jako začátek to může fungovat – je tam pár rozehraných věcí, které vzbuzují zájem pokračovat ve čtení (dárek, rodinné vztahy, nečekaný host apod.). Dobrá práce!

27. Lenka rozbalila dárek a koukala na hrubou hnědou krabici od bot. Pak rázně strhla víko. Ozval se ohlušující výbuch, který rozmetal po okolí všechny skleněné perly i listy účetního deníku. Nastalo ticho, ve kterém se k zemi pomalu snášely papírové vločky. V zápětí se rozječela siréna bezpečnostního zařízení.

    Odpovědět

    • Jasně, je to funkční prvek pro tvorbu napětí na tak malé ploše. Jelikož se tu bavíme o začátku, funguje to. Vyvolává to ve mně otázky proč?, komu? a co bylo dál? – takže super! ;)

28. Lenka rozbalila dárek a zarazila se. Už vloni se její máma s dárkem netrefila a dala jí věc, kterou nikdy nevyužije – nástěnné hodiny vyřezávané z vinylu s poznávacími retro prvky nultých let přelomu tísíciletí, které jako symboly každého průměrného kadeřnictví nemohly chybět – motýly a obrysy ženského profilu.

    Tentokrát to byla čajová svíčka s vůní „Tropic summer“ a zázvor v čokoládě. Lenka z parfemovaných věcí dostávala migrénu, nevydržela ani vonné stromečky do auta. Zázvor nesnášela odjakživa.

    Křečovitě se usmála na mámu, která se na ní dychtivě dívala a čekala na její reakci. Nedělala to schválně, vážně ji chtěla potěšit. Spíš měla Lenka pocit, že jí rodina ve svém kruhu moc nevidí. Ne fyzicky, ale ji. Nevidí ji. Pak je těžké vybrat dárek – protože člověk neví, komu ten dárek vlastně kupuje – neví co má obdarovaný rád, po čem touží, nebo co nesnáší.

    Lenka poděkovala a odložila dárky vedle sebe. Hodiny vloni strčila okamžitě hluboko do skříně a jednou, až se na ně pozapomene, tak je posune někomu, koho nemá zvlášť ráda jako obligátní dárek při nějaké nucené sociální interakci. Zázvor půjde dřív, přece jen je zde datum expirace.

    Lenka se zahleděla na vánoční stromeček a cítila, jak je jí teplo od všech hořících svíček, prskavek a vydýchaného vzduchu. Ale byly to Vánoce, takové je znala a ve výsledku je takové i měla ráda. Koneckonců, Ježíškem může být i sama sobě. Později.

    Čím starší byla, tím více si cenila právě tohoto tepla, které jí nahánělo horkost do tváří a jemně vonělo cukrovím. Nikde jinde a s nikým jiným by se takto necítila. Asi úplně nezapadala do své rodinné škatulky, ale přesto sem svým způsobem patřila a cítila se tu dobře, cítila se doma.

    Odpovědět

    • Pěkné. Je to tak, dárky nejsou všechno… ;)

29. Dobrý den, posílám svoje řešení na zadaný úkol. Budu moc rád za zpětnou vazbu: co jsem udělal špatně a co naopak dobře. Děkuji.

    Lenka byla od malička posedlá existencí a jejím důvodem. Vytvářela si v hlavě různé představy a fantazie, které se časem měnily v teorie. Byla vskutku zvědavým člověkem. Kladla rodičům otázky, na které nedokázali odpovědět. Ne protože by neznali odpověď oni, ale celý svět. Nebo spíše svět, který lidé vidí.
    Byla frustrovaná lidskou neznalostí, a tak se rozhodla hledat odpovědi sama. Na vysoké škole studovala vesmír a ve svém volném čase se věnovala filozofii a dalším oborům, které ji fascinovaly. Pracovala opravdu tvrdě. Za noc naspala průměrně čtyři hodiny a jedla pouze instantní jídla, aby měla více času na studium a svůj výzkum.
    Její tvrdá práce se vyplatila a začala ve svém poli dominovat. Rozuměla vesmíru lépe než kdokoliv jiný. Zanedlouho se jí podařilo navázat kontakt s životem, který nebyl původem ze Země. Dokonce ani z naší galaxie.
    Nikomu o tom neřekla. Sama dokázala rozluštit patterny neznámého jazyku a brzy byla schopna komunikovat se záhadným živočichem. Zjistila, že je poslední svého druhu. Podle jejich konverzace usoudila, že je mnohonásobně chytřejší, než by mohl být jakýkoliv člověk. Nedokázala udržet svoji zvědavost pod kontrolou a zeptala se: “Jaký je smysl? Jak tohle všechno vzniklo? Existuje Bůh?” Gali jí měsíce po její otázce neodpovídal. Gali, tak ho pojmenovala. Lenka byla zoufalá. Myslela si, že přišla o potenciálně vzácný zdroj odpovědí na svoje otázky.
    Konečně jí po čtvrt roce přišla zpráva od Galiho: “Tohle tě zajímá? Vy lidé a vaše zvědavost. Je jako neuspokojitelná žízeň. Nu dobrá. Ale upozorňuji tě, odpověď jsi chtěla vědět sama.” To byla poslední zpráva co jí Gali kdy poslal. Lenka byla ze začátku zmatená, ale ulevilo se jí, když ten samý den na ni doma čekala krabice zabalená jako dárek. Byla od jejího mimozemského “kamaráda”. Byla si tím jistá. Věděla, že v moment kdy otevře dárek, bude znát odpovědi na všechny své otázky.
    Najednou ji přepadl strach, z čehož byla překvapená. Sesbírala veškerou odvahu. Otevřela dárek, ale nic v něm nebylo. Krabice byla prázdná. Lenka chvíli nehybně zírala do nicoty dárku a v zápětí začala panikařit. Třepala s krabicí, jako kdyby očekávala, že z ní vypadne odpověď. Ale potom si to uvědomila. Uvědomila si, že svou odpověď dostala. Ulevilo se jí. Měla pocit, že jí spadl kámen ze zad o hmotnosti několika tun. Unavená si klekla na kolena a začala se smát.

    Odpovědět

    • Moc zajímavá scénka, která je slušně vypointovaná. Dobrá práce!

30. Tak jo :) Výzva přijata!

    Lenka rozbalila dárek a …

    všechno kolem zmizelo. Ptáci v parku utichli, zastavil se čas. Měla pocit, jako kdyby ji někdo snad praštil do hlavy.

    “Tati!” Probral ji výkřik vlastního hrdla opět do reality. “Kdo to přines?” Rozhlédla se kolem sebe a rozklepanýma rukama zvedla krabici z klína. “Tak kdo to přines?” Zeptala se ještě naléhavěji, když nikdo neodpovídal. Všichni se zdáli překvapení a nebyla schopná z výrazů tváře vyčíst něco víc, než nic. Rozrušeně vstala z lavičky, třímajíc balíček na hrudi, aby uklidnila své rozbušené srdce. 

“Beruško, já ani nevim, co to je. Mám celkem přehled o tom co si měla dostat,” prolomila mlčení její nejlepší kamarádka, která celé Lenčiny třicetiny zorganizovala. “Tak kdo jste to přines? Co to je?” Všichni ale kroutili nechápavě hlavou. “Co se děje? Děsíš mě. Co je v tý krabici?”

    Lenka se znovu posadila a hodila do sebe celou sklenici čertvě nalitého bavoráku. Milovala ho. Ten podivný nádech naftové chuti jí připomínal vzácné chvíle, kdy s tátou jezdívala na dobrodružství jako jeho spolujezdec v kamionu. Někdy se ale nevrátil domů týdny a její mámě doma, jak jí pořád říkala, “prostě chyběl chlap”. A tak s otcem prakticky nežila. Po rozvodu ho vídala ještě méně, když založil vlastní dopravní firmu. Až do doby několika měsíců před jeho smrtí. Bylo jí devatenáct a nastoupila na vysokou školu. Táta pro ni tenkrát přijel a léto projezdili Evropou. Otec vždy někde domlouval zakázky a pak si udělali výlety po okolí. Poznala sever i jih starého kontinentu jako pravý kočovník. Tři nádherné měsíce. Když ji vysadil v září před matčiným domem, řekl jí tenkrát: “Musím ještě někam odjet. Bude to překvapení. Nic víc ti teď neřeknu. Ale určitě se uč pořádně anglicky, bude se ti to sakra hodit. Nejen v česku jsou přece univerzity,” mrknul na ní s kulišáckým usměvem a odjel. Ani se nerozloučil. Nerozloučil se..

    Lenka zamáčkla slzy a se sevřeným hrdlem odpověděla kamarádce: “Bylo to naše tajemství. Moje a tátovo. O tomhle přece neměl nikdo vědět.” Měla chuť zmizet a rozbrečet se někde zalezlá jako raněné zvíře, protože přesně tak se právě cítila. “Promiň, Míšo,” nadechla se zhluboka, “někdy ti to povim, ale teď potřebuju sakra velkýho panáka a trochu rozjet zábavu,” vyskočila jako vyměněná. “Přišli jste sem snad pro zábavu, ne?” Zasmála se a odskákala k dj pultu, aby pustila muziku. Všem okolo se viditelně ulevilo. Pult s drinky se opět obsypal lidmi a čisté cateringové talířky začaly mizet ze stolu.

    “Sakra mě bolí kebule,” probudila se Míša na gauči v Lenčině podkrovním bytě a rozlepujícíma se očima zaměřovala Lenku zamyšleně sedící na širokém parapetu.
    …
    pokračování příště :p

    Odpovědět

    • Evo, hezky to plyne, je tam tajemství, gradace i dobře vykreslená atmosféra. Těším se tedy na pokračování… ;)

31. Dobrý den René a ostatní Autoři,

    Také se hlásím kouskem své fantazie a budu velmi ráda za jakoukoli zpětnou vazbu.

    # LENKA ROZBALILA DÁREK A………….

    Lenka Novotná se rozhlédla kolem sebe. Ano byla naprosto spokojená. Stála v kruhové místnosti a kontrolovala zda je vše na svém místě, tak jak má.Malé, ale ne příliž obyčejné záclonky v okně, váza s čerstvou omamně vonící levandulí a na stole miska domácích sušenek od babičky pro případné děti klientů.
    Jako realitní agentka byla zvyklá, že ne každý dům nebo byt, který bude prodávat bude odpovídat jejím představám katalogového bydlení.
    Bylo tomu tak i dnes.Asi před měsícem s k Lence dostal projekt ,před kterým by i ostřílený prodejce utekl , ale Lenka to brala jako výzvu, jako posun v kariéře. Dokáže-li prodat starodávně vyhlížející mlýn
    ne jen že získá úctu kolegů , ale může se stát vedoucí kanceláře.
    Byl tu jen jeden malý háček. Ony duchařské historky o nichž si v tichosti šuškala celá vesnice.
    Už dlouhé roky mlýn zel prázdnotou a postupně jej plnili pavučiny a usedající prach.
    Všech těchto drobných nedostatků se Lenka dokázala zbavit, ale strachu hluboko usazeného v místních lidech , který vzbuzovala jen zmínka o opuštěném mlýnu, tak na ten byla prozatím krátká.
    Z přemýšlení jí vytrhl lehký ťukot.Až jí překvapilo jak úlekem poskočila.
    ,, Promiňte, nechtěl jsem Vás vylekat.“ Ve dveřích stál vysoký muž s vyrýsovanou postavou.
    Nedbale rozcuchaný účes a drobné strniště na bradě jen umocňovalo Lenčinu představu akčního hrdiny.
    Nezmohla se na jediné slovo, jen tam tak stála a hleděla do dveří.
    Uvědomila si že její první návštěvníci prohlídky staré usedlosti je mladý pár, který hledá k žití netradiční místo na vesnici,manželé Frankovi.Muž stojící ve dveřích nezapadal do její představy pana Franka,
    majitele několika cukráren.
    ,, Moc se omlouvám, ale asi jsem zapomněla že jsme měli mít prohlídku.Čekám manžele Frankovy, takže budeme obsáhlejší .“
    Akční hrdina se na Lenku usmál.
    ,,Nene , já jsem nepřišel na prohlídku.Kdysi jsem tady žil a zajímalo mne zda mlýn ještě stojí.“
    Lenka byla zaskočená ,podobné situace jí znervózňovaly. Zmohla se jen na tiché ,,Aha.“ Z trapné situace jí naštěstí vysvobodila paní Franková.Zrovna vystupovala s dokonale naleštěné Audi Q 7 černé barvy.
    Alice Franková na okolí působila jako silný extrovert. S každým koho potkala navazovala přátelské rozhovory.
    ,,Jakube , vidíš ten mlýn,to je naprosto úžasné.“ švitořila tak nahlas , že jí Lenka slyšela až uvnitř místnosti.
    Lenka se otočila ke stolečku, kde měla postavený laptop s prezentaci a připravené šablony smluv.
    ,, Tak máme tady Naše klienty.“
    Ani sama nevěděla zda byl monolog namířen k panu neznámému, nebo si tak jen stanovila svou pozici šéfa situace.
    ,,Vítám Vás Paní a Pane Frankovi, dovolte mi prosím jen malinkou změnu….
    Lenka se zastavila v půlce věty.Rozhlížela se po místnosti Její neznámý byl pryč.
    ,,Jakou změnu slečno Novotná.Nechcete mi snad říct že Vám někdo nabídl ještě vyšší cenu!“
    ,,Ale no tak Alice, ztiš se malinko,vždy se najde vhodné řešení.“ Uklidňoval svou ženu Jakub Frank.
    ,, A cena k jednání , Viďte slečno Novotná.“
    Klidný hlas pana Franka Lenku vytrhl z přemýšlení nad jejím tajemným neznámým.
    ,,Mohu Vás uklidnit ,v tuto chvíli jste opravdu mými nejvážnějšími zájemci, zavítal zde jen jeden z místních, který projevil zájem o prohlídku, ale patrně si to nakonec rozmyslel.“
    Snažila se Lenka probudit svůj obchodní um.Ale i přesto se Alice Franková tvářila jako by čekala pohromu,pohled jí změkl až ve chvíli kdy uslyšela z dálky hrom blížící se bouřky.
    ,,No tak přejdeme rovnou k prohlídce,co říkáš miláčku.Ráda bych byla na letišti dříve než Nás zastihne ta bouřka.“ Tón hlasu změkl Alici stejně jako pohled když se dívala na svého manžela.
    Jakub Frank přešel ke stolu se sušenkami.
    ,,Koukám , že mi fušujete do řemesla.“ zažertoval směrem k Lence a s chutí se zakousl do sušenky.
    ,, A docela obstojně, ty sušenky jsou výborné.“ Jeho zrak však upoutala malá krabička s iniciály L.N.
    ,,Někdo Vám tu patrně nechal malý dárek.“
    Teď Lenka nevěděla zda si z ní pan Frank utahuje, nebo je to jen chytrý manévr jakým jí navrhl úplatek.
    ,, No L.N. Lenka Novotná .“ Vysvětloval Jakub Frank.
    ,,Musel to tady nechat některý z mých kolegů.“ S tímto vysvětlením Jakub podal Lence malou krabičku s vyrytými iniciály L.N. Úpěnlivě přemýšlela kdo by to tady mohl nechat. Stůl přece sama prostírala a když chystala sušenky nic tam nebylo.Že by si z ní vystřelil opravdu některý s kolegů? Na malý okamžik jí napadl i neznámý cizinec, ale ten nevěděl jak se jmenuje, natož aby přišel už s před připravenou krabičkou s iniciály.A co když to vůbec není ani pro ní , ale jinou Lenku nebo Lucku , je přece spousta jmen začínající na písmena L a N.
    Její zvědavost jí ale nakonec přemohla a dárek otevřela.Uvnitř byl stočený zlatý medailonek.
    No co ,už krabičku otevřela, tak se může podívat i co je v medailonku ne?
    Na medailonu stálo, vždy tě budu milovat, žádná fotografie ,jen vzkaz psaný rukou písmem , jenž vídávala ve starých filmech.Začínala si pomalu vybavovati historky kolující po vesnici.
    Starý opuštěný mlýn…..oběšenec……
    Kdo tady tady mohl nechat takový šperk a kdo byl cizinec který se jí vryl do paměti?

    Odpovědět

    • Vítejte v on-line kurzu Základy tvůrčího psaní! Díky moc za sdílení vašeho textu – nápad je to dobrý + má zajímavou atmosféru. První úkol máte splněný, neboť z vašeho začátku vyplývají nedořešené otázky (čili je tam šance zaujetí čtenářů). Jen drobné upozornění na konec: pozor na čárky ve větách a jiné překlepy. ;)

    • Dobrý den René a ostatní pisatelé :)
      Přeposílám ještě náčrt druhého úkolu VĚDĚLA ŽE JE TO ŠPATNÝ NÁPAD ALE…

      Věděla, že je to špatný nápad,ale v daný okamžik jí vlastně ani nic jiného nezbývalo.Nebo možná ano,ale nemohla si pomoct.Max by skončil ve spárech jejího otce a bůh ví, co by s ním vše provedl.
      Teď ležel na ošetřovně její lodi a přemýšlela jak se dostat ze stanice ,aby upoutala pozornost otcovy stráže.
      ,,Myslíte ,že je to dobrý nápad kapitánko? Váš otec bude zuřit a zavrhne Vás, až se dozví kdo je na Naší palubě.“
      ,,Nezavrhne , protože se nic nedozví Fishboone!“
      Drobný muž zavalité postavy pozvedl oči v sloup a v tichosti se modlil, ať má jeho paní pravdu.
      Přeci jen to byla dcera nejmocnějšího Generála a diktátora v Galaxii. Henry Zim vzbuzoval strach a nenávist kam jeho ruka arogance dolehla.
      ,,Jess, víte že jsem vždy na Vaší straně a podporuji i Vaše excesy proti otci,ale tohle …“ Fisboon ukázal směrem ke dveřím , jako by tam Max stál.
      ,, Máme na palubě Bradyho syna, hledají ho po celé stanici,prohledávají každou loď a pátrací akci vede sama Canis!“
      ,,Já to vím Fishboone, to ona způsobila jak na tom teď Max je….“
      ,,Max????? To jste si toho povstalce tak oblíbila ?“ Fishboonuv hlas přešel do panického pískotu.
      ,,Proboha , proboha……“ Fishboon začal přecházet po kapitánčině kajutě dokola a úpěnlivě přemýšlel jak z téhle situace.Jestli se tohle dozví Generál , ne jen ,že dceru krutě a bez kompromisně potrestá, ale ruka jeho nenávisti dopadne převážně na jeho hlavu.To on měl Jessicu Zim na starosti. On se musel starat aby byla v pořádku , i pře s veškeré její kaskadérské kousky.Jeho příkazy byly jasné , musel dbát o její pohodlí a blaho i za cenu vlastního života, v opačném případě mu Henry Zim ukáže co děla s neschopnými sloužícími.To Fishboone věděl bohužel moc dobře.
      Několikrát se stal svědkem jak Henry Zim trestal povstalecké chování.Pro tyhle případy ,si do služeb povolal doktora Squirela. Odporné stvoření s holou hlavou a krysíma očima.Jeho zhrbené tělo mu vlastně myšího parazita i připomínalo. Doktor Squirel byl proslulý svými technikami vyslýchání.
      Dokázal by vymámit přiznání i od němé služky …Parchant jeden. Při vzpomínce na jeho praktiky se Fishboonovi zvedal žaludek.
      ,,No tak Fishboone, uklidni se ano.Canis na Naší loď nepošle tu svou smečku ohařů.“
      ,,Já bych si tím až tak jistý nebyl slečno.Váš otec je poslední dobou velice podezřívavý.Musím mu přeposílat souřadnice Naší polohy častěji než kdy jindy a víte vy vůbec jak je těžké vymýšlet dokola polohu kde jsme a vlastně nejsme?Už mám zase tik Jess vidíte.“
      Jessica se pousmála a objala svého prvního důstojníka, on to byl hlavně její věrný přítel,který se ne jen staral o její pohodlí , ale vychoval jí když její matka zemřela.
      Rozrušený rozhovor přerušil zvuk interkomu.
      ,,Kapitáne, měla by jste se dostavit na ošetřovnu.“
      Fishboonova tvář pobledla za hranice normálu.Pevně doufal že Canis Maxe zřídila natolik, aby svým zraněním podlehl.Ještě se nestalo, aby jí někdo utekl nebo dokonce přežil. Squamatové byli národ lovců zabijáků,jejich těla tomu byla i přizpůsobena postupnou Evolucí.
      Squamatové ,měli těla bojovníků, místo kůže ještěří šupiny a dlouhý nebezpečný ocas zakončený štířím bodcem, který dokázali rozevřít jako trojzubec. Canis byla nejsurovější lovec,své kořisti nenechala nikdy zemřít pomalu.Stopovala je a trhala na kusy za živa.Fishboone nechápal ,jak je možné že se Max Brady dostal z jejích spáru v jednom kuse a bojuje o život na Lodi jeho paní.Přistihl se jak Canis kritizuje za zpackaný úkol.Ale také následoval kapitánku na ošetřovnu.

    • Díky moc i za doplňkové cvičení tvůrčího psaní!

32. Dobrý den prosím o zpětnou vazbu .Tady je můj pokus o začátek
    Malá krabička zabalená v něčem co nápadně připomínalo kůži Lence způsobila pocit nejistoty a třes rukou .Nikde nebylo napsáno odkud či od koho jí dárek přišel, ale její vnitřní hlas jí svým obvyklým pesimistickým tonem říkal že je vše ztraceno .Každá kapka krve kterou vynaložila pro svou svobodu byla zbytečná .Nebyla dost opatrná ? Dalo se to zjistit jediným způsobem .Otevřít dárek bylo však složitější než se zdálo .Stála ve své malé kuchyni kde jí chladla snídaně na barovém pultu a civěla na krabičku .Nechtěla ztratit svůj první domov .Poprvé ve svém životě se cítila jako obyčejný člověk .Měla nudnou práci .Dokonce se začínala scházet s lidmi se kterými vedla rozhovory bez špetky násilí . Nechtěla to všechno zahodit .
    Ale když bude tenhle podivný dárek ignorovat můžou se věci ošklivě zvrtnout .S hlubokým nádechem opatrně potáhla rudou stuhu a uvolnila víko dárku .Na dotyk jí docházelo že je to kůže dokonce věděla že lidská .Mnohokrát pracovala s tímto materiálem . Odložila víko na pult a nakoukla do krabičky .
    Panika ,strach .Tyhle známé pocity jí zasáhly jako blesk když spatřila lidské zářivě modré oko poničené násilným vytrhnutím s majitelova těla .Pod ním byl lístek .
    …
    „Z pohledu tvého milého se zdálo že to nemyslí vážně maličká „ ………
    „ Ne „vydechla Lenka .Odložila krabičku a snažila se popadnout dech. Už jí docházelo proč se jí Dominik několik dní neozval .Říkala jsi že se prostě na ní vykašlal .Že byla jen pobavení .Místo toho se stal obětí psychopata .Její životní lásky .Muže který z ní udělal monstrum ………………..

    Odpovědět

    • Lenko, ano, na začátku jsou nevyřešené otázky, na které chce znát čtenář odpověď (např. kdo je ten psychopat?, jaké monstrum se z ní stalo?, co ten nebohý manžel?, jak ztratila svobodu?). Jen tak dál! ;)

33. Dobrý den přeji. Posílám svůj začátek a moc prosím o zpětnou vazbu. Děkuji :)

    Lenka nebydlela sama. Kromě ní se v malém bytečku o jednom pokoji a žádné kuchyni tísnilo 7 koček. Nebyly ničím výjimečné, snad jen že byly všechny nalezenci. Lenka si do pokojíku návštěvy zásadně nevodila. Kočky jí totiž vždycky zabraly ta nejlepší místa a nebylo si ani kam sednout. A ona neměla to srdce je vyhazovat. V zápase návštěva versus kočky bylo vždy přesně sedm chlupatých vítězů.

    Jednoho mrazivého večera, byly kočky samy doma. Choulily jedna ke druhé, aby se alespoň trochu zahřály, protože Lenka zapomněla pustit topení. Už se jim začínalo kouřit od čumáčků, když se stalo něco velmi nezvyklého – Lenka nepřišla domů sama. Vedle ní stálo cosi, co kočky mohly klidně považovat za psa baskervilského, kdyby se zajímaly o Sherlocka Holmese. Jelikož však neuměly číst, musely si vystačit se zrakem, který jim poskytl zhruba tento vjem: cosi velkého a chlupatého, čtyři bíle zabarvené nohy s velkými tlapami, černý hřbet s oranžovým pruhem. Hlava modrá se středně velkými kly a spoustou zubů. Kočky úděsně zaprskaly a vyrazily do nejvýš a nejdál od té bestie. Lenka se nad tím pousmála a vyzvala tvora: “Posaď se u mne…”

    Odpovědět

    • Moc hezký nápad! Je fajn, že tenhle začátek něco neprozrazuje, takže by čtenář měl chtít číst dál… ;)

34. Krásný den přeji, připojuji svůj příspěvek a těším se na zpětnou vazbu. Děkuji René za vytvoření kurzu, je přesně tím, co potřebuji. Teď už jen zjistit, zda mám potřebné i já :-)

    Již několik týdnů Lenku nebudil budík, ale zpěv ptáků poletujících sem a tam, šumění přírody, déšť i horké paprsky Slunce. Otevřela oči a ze tváře setřela slinu, která by se co nevidět vsákla do její mikiny stočené pod hlavou namísto polštářku. Ještě nebyla připravená se více pohnout a rozhýbat své namožené tělo. Ležela by klidně ještě další hodinu, ale z pokojného stavu jí probral škvor, který si razil cestu přímo k ní. Lenka zapištěla a rychlostí světla vystřelila ze stanu. Škvor v uchu bylo to poslední, co potřebovala.

    Když konečně přestala poskakovat a mlátit se rukama po celém těle, oněměla úžasem. Stála na úpatí kopce a před ní se rozevíralo údolí jako z příběhu o hobitech z Kraje. Na konci zelení pokrytého průsmyku spadal k zemi mohutný vodopád, který proudil do jezera na jehož hladině se odrážely sluneční paprsky. Když jí přechozího večera zastihla tma a místo, kde původně plánovala spát bylo ještě daleko před ní, rozhodla se nakonec zůstat na prvním rovném plácku, na který narazí. Netušila, jaká nádhera je pro ní na ráno přichystaná, a protože to bylo poprvé, kdy si místo na spaní vybrala naslepo, měla obrovskou radost.

    Se zafuněním vytáhla ze stanu těžkou krosnu, ve které měla celý svůj současný život. Rozbalila vařič a postavila vodu na kafe. Tento její každodenní ranní rituál jí připomněl, jak se jí Honza smál, že s sebou na takovou cestu táhne mocca konvičku, ale ona věděla, že právě tohle jí zachrání od ztráty příčetnosti. Dvě stě káv. Každá na jiném místě. Každý den o kousek blíž k otevření dárku, který nese celou dobu na zádech.

    Nikdy nezapomene, jak se cítila, když si od kurýra převzala malou krabičku převázanou mašlí a dopisem k tomu. Odesílatelem byl notář, který měl na starost pozůstalost po jejím tatínkovi. Přestože Lenka znala diagnózu svého táty, nebyla na jeho odchod připravená. Po několika dnech strávených v zatemněném bytě jen za přítomnosti posmrkaných kapesníků, to bylo právě převzetí balíku, které jí poprvé donutilo vyjít na denní světlo.

    Dopis otevřela ještě před domem. Instrukce v něm obsažená byla jasná. „Jdi Lenko, jdi hned. A dárek si otevři až v cíli. Miluji Tě. Táta.“ A tak se rozhodla jít. Dnes je to přesně padesátý den na cestě, kterou si s tátou plánovali od chvíle, kdy od něj Lenka v sedmi letech dostala svítící globus. Podala výpověď v práci, prodala většinu věcí, pronajala svůj byt a sbalila krosnu. Ještě si dala poslední snídani v Cafe Louvre, kde se s tátou pravidelně scházeli každou neděli a udělala první z mnoha kroků na své cestě. Příští zastávkou je nejsevernější místo v Evropě. Její cíl je Nordkapp.

    Odpovědět

    • Vítejte v kurzu Základy tvůrčího psaní, Markéto!

      První úkol máte úspěšně splněný – má to pointu, pomalejší tempo a pěkný nápad. Jen pozor na překlepy a některé věty by se daly později v revizích škrtnou (což ovšem v tuto chvíli moc nevadí).

      Moc se těším, jak budete psát na konci tohoto on-line kurzu. Mávám a držím vám palce! ;)

35. Dobrý den,
    prosím o zpětnou vazbu. Děkuji :-)

    Je nedělní ráno. Venku je mínus pět stupňů pod nulou. Lenka zachumlaná pod dvěma dekami v pokoji s dalšími pěti dívkami, bydlící spolu na ubytovně pro utečence, se dnes nic nechce dělat.
    Po včerejším dnu je totálně vyčerpaná. Je to proto, že se v práci, kterou si narychlo našla jako brigádu, na ni snesli jako supi. Nedali ji ani trochu oddech. Musela řešit mnoho dotazů a problémů ze zákaznické linky. Pracuje jako člen jednoho týmu v call centru. Má na starosti tyto zákazníky, kteří volají do call centra, že mají nějaký problém. Poté, když už mohla konečně odejít z práce, ji nečekaně navštívila její nevlastní macecha Jitka.
    ‚‚Vše je tvá chyba. Nikdy jsem tě neměla pod svá křídla vzít. Všichni mi rozmlouvali, že nemám být tvoje nevlastní matka. Říkali, že toho budu litovat. A Lituji. Doufám, že jsi spokojená!‘‘ křičela na Lenku, a přitom brečela a způsobila scénu.
    Vyobrazila Lenku, že ona je ta špatná a neměli by jí věřit. Jitka ji chtěla za každou cenu přinutit, vrátit se zpět k ní. Psala ji sms zprávy, že pokud se omluví, může se vrátit zpět domů. Lenka si nikdy zprávy nepřečetla a Jitka dostala strach, že se jí něco stalo. Proto přišla do její práce, zjistit, jak se jí daří. Když zjistila, že se jí daří dobře, využila situace. Přede všemi ji obvinila, že ji její nový přítel opustil kvůli ní. Což také byla i pravda. Lenka byla celá v šoku, že ji její macecha po dvou měsících, kdy ji vyhodila z domu, konečně kontaktovala, nevěděla, co má dělat. Všichni ostatní členové týmu ji na místě odsoudili. Ji to nevadilo. Nikdo ji to neřekl přímo, ale stačil pouze jejich pohled a ona poznala, že bude muset skončit ve své práci a vrátit se zpět k ní, což chtěla už dlouho. Život na ubytovně nebyl podle jejích představ, ale byla moc pyšná, aby přiznala svou chybu.
    ‚‚Máš pravdu. Hned ze začátku jsem mu padla do oka. Omlouvám se.‘‘ řekla litujícím tónem, když už se probrala z prvotního šoku a využila situace se omluvit.
    Lenka narozdíl od Jitky nemá žádné sebevědomí. Nemyslí si, že je tak hezká jako o deset let starší macecha Jitka, která ji adoptovala po smrti jejího otce. Je tichá a mírumilovná. Jitka oproti ní je hlučná a vytváří rozbroje mezi lidmi. Jitčin nový přítel David zjistil, jak se Jitka chová, a proto se s ní rozešel. Chtěl pomoci Lence se osamostatnit. David nevěděl, že Jitka taková nikdy nebyla. Změnila své chování od doby, co zemřel její manžel a Lenčin otec Daniel. Hodně ji to zasáhlo. Lenka chtěla, aby byla jako dřív, proto byla ráda, že konečně randí. Hodně ji mrzelo, že se rozešli, ale zároveň byla ráda. Nechtěla, aby někdo takový byl její náhradní otec, co si není jistý svými pocity.
    Jakmile si vzpomněla, co vše se včera stalo, zachumlala se do dek ještě víc. Bohužel ji vyrušil pokojový telefon. Po zvednutí telefonu ji vrátná sdělila, že ji přišel balíček. Musela sejít čtyři patra, aby se dostala na vrátnici pro dívky. Vyzvedla si balíček od vrátné a vracela se zpět do pokoje. Balíček to nebyl velký a ani těžký. Rozbalovala ho po cestě nahoru. Než došla na svoje patro měla ho už rozbalený a věděla, co v něm je. Byla zde malá krabička s lístečkem. V krabičce se nacházeli klíče a na papírku bylo napsané: ‚‚Omlouvám se, vrať se domů.‘‘
    Lenka se rozbrečela. Rychle vběhla do pokoje, pobrala si všechny své věci a odhlásila se z ubytovny. Co nejrychleji se snažila dostat domů k Jitce. Před domem zaváhala, ale Jitka ji zahlédla z okna a otevřela dveře.
    ‚‚Já…‘‘ začala fňukat, ale Jitka ji zastavila. Objala ji a řekla: ‚‚ Omlouvám se, neměla jsem právo tě vyhodit z domu. Kvůli jednomu blbému chlapovi, jsem udělala takovou chybu. Myslela jsem, že se ti něco stalo, když ses nevracela.‘‘
    ‚‚Ne, jsem v pořádku. Jsem přeci dcera své matky a všechno zvládnu.‘‘ Řekla ji zpět a mrkla na ni. Jitka ji jen víc přitiskla k sobě.

    Odpovědět

    • Díky moc, Simono, za sdílení. Vlastně to není začátek, ale ucelená scéna, ve které se vše důležité vysvětlí a uzavře. Tím pádem je to hodně vysvětlovací a méně dějové. Nicméně to určitě má dramatický potenciál a dokážu si s Lenkou představit hodně zajímavých (čtenářských) zážitků. Těším se na další vaše příspěvky! ;)

36. Dobrý den René a ostatní milí autoři,
    posílám k případnému okomentování…jen sem se spletla a místo dárek sem se nějak podvědomě pustila do cvičení na téma Lenka rozbalila balík…snad to nevadí
    JanaK
    Lenka seděla zničeně za stolem a nadávala si: – Proč jsem jenom vystupovala z toho vlaku? Proč jsem si sebou nevzala aspoň kabelku s doklady a penězi?? To mě ta rychlá rozlučka s kamarádkou na nádraží přišla opravdu draze. Normálně jsem tak opatrná. Teď jsem tomu teda opravdu dala. Byla naprosto zničená a v depresi.
    Do svého bytu v Praze se dostala náhradními klíči, které měla naštěstí schované u sousedky. Po celodenním trmácení vlakem a ještě k tomu de facto načerno byla teď večer úplně zdeptaná. Nebyla zvyklá porušovat pravidla a ani řešit takovéhle nenadále krizové situace. Měla vždy všechno připravené, ověřené, zabezpečené. Představila si, co ji čeká: policie, blokování karet… a kde seženu telefon? I ten zůstal v kabelce. A takový krásný víkend to byl, plný dobré nálady, povídání, her, vycházek po krásném okolí. A jak to skončilo? Vždyť si ani nepamatuji telefonní čísla na své příbuzné a kamarády. Telefonní čísla neuměla zálohovat někde na úložišti, nepřipadalo jí to bezpečné. Proč jenom jsem takový antitalent na techniku?
    Už neměla sílu něco dál řešit. Napustila si horkou vanu, pro zlepšení nálady si do ní nakapala pomerančový aromatický olej, zapálila si svíčku a pustila uklidňující muziku. Vyspí se a ráno v práci to vyřeší. Teď už nemá smysl, aby se něčím zabývala. Vzpomněla si, jak se vetřela do dalšího vlaku a přemluvila posádku, aby ji vzali do Prahy výměnou za sbírání použitého nádobí a odpadků z vagónů… a najednou jí to teď začalo připadat vtipné. Vůbec o sobě netušila, že si dokáže takhle poradit. S úlevou se ponořila do horké vody a vylezla ven, až když se jí rozmočila kůže na prstech a stres zanechala ve vodě. Rychle a tvrdě usnula, šťastná, že je v bezpečí své postele.
    Ovšem ráno zjistila, že spala až moc dlouho. Už je osm? Zděsila se. V osm bývá obvykle už v práci.
    Rychle popadla džíny a halenku, když v tom uslyšela domovní zvonek. Že by policajti? Třeba její tašku někdo odevzdal na policii a ti jí ji teď předají. Tady pošta, máte tady balík: ozvalo se ze sluchátka. Já? Já si nic neobjednávala, ozvala se nechápavě. Seběhla ke dveřím a opravdu: stál tam pošťák a před ním obrovský balík. Odesílatel Marek Novotný Praha 6? Toho ale vůbec neznám. Tady to podepište, nic neplatíte. Na shledanou a bylo to. Dotlačila balík do výtahu a pak do bytu. S pochybnostmi a vyzbrojená nožem se vrhla na otevření balíku, trochu se bála, co v něm uvidí… její kabelka a cestovní taška? Hurá! Hurá! Hurá! Jsem zachráněná!!! Začala radostí tancovat kolem balíku i s nožem v ruce. Jsem zachráněná… jestli tedy v kabelce jsou moje doklady, mobil?, blesklo jí hlavou, a tak nůž odložila a začala pátrat v kabelce. Kromě svých dokladů, peněženky i telefonu v ní našla přiložený krátký vzkaz.
    Vážená paní/slečno
    dejte mi prosím vědět, jestli Vám byly Vaše věci doručeny v pořádku. Odeslal jsem vše hned po příjezdu do Prahy. Tedy hned jak mi došlo, že si někdo zapomněl svoje věci ve vlaku. Omlouvám se proto za prohledání Vaší kabelky, ale jinou možnost (po vyloučení policie) jsem neměl. Vajíčka ani slivovici, kterou jste měla v cestovní tašce, jsem poštou neposílal, byla by věčná škoda, kdyby se rozbily. Na předání zbytků věcí se domluvíme telefonicky.

    S úctou Marek Novotný

    PS: dělám skvělé palačinky

    Odpovědět

    • Díky moc, Jani. I když to není přesně podle zadání, tak to vypadá, že to rámcově funguje. Kdyby se to malinko prokrátilo a učesalo, bylo by to úplně hotové. Pointa je super – jen tak dál!

37. Dobrý den pane Nekudo,
    za případný komentář k mému začátku děkuji. Hezký den.

    „Čas běží děvče, život se o něj nezajímá, má svoji cestu. Prostě jen existuje.“ Opřená do křesla, přemýšlela Lenka nahlas o smyslu života. „Na to, že mi je čtyřicet to je docela brzo.“ Sarkasmus je jedna z předností jazykového umění naší kotliny. Rozjímání utnul zvonek u dveří. V devět večer hosti obvykle nechodí. Otevřela dveře. Nabyla dojmu, že si z ní někdo vystřelil, protože chodba byla jako vždy v tuhle dobu ve své samotě. Přece jen tu někdo byl. Na zemi ležel balíček oděn do stužky a tvářil se jako dárek. Myšlenky lítaly jak listí na podzim a Lenka nevěděla, co si má myslet. Recept tolik oblíbených akčních filmů s omáčkou z televizních zpráv ji v hlavě zrovna uvařil guláš spiknutí, bomb a tajných šifer. „Ty zprávy už sledovat nebudu, nebo mi z toho rupne v bedně!“ Akční filmy si však s jistotou neodepře. Nevěděla jestli se bát nebo se smát této situaci. Na chvíli to připomnělo jednu letní lásku jejího náctiletého života, kdy jí Petr, jemuž kdo ví kde je dnes konec, nechával červené růže na zápraží jejich domu. Byly vždy bez trnů, protože láska prý nemá bolet. Dárek zvedla a instinktivně s ním zatřásla. Něco v něm lítalo a byl lehký. Vrátila se do bytu a usedla zpět do křesla. Balíček čtvercového tvaru začala rozbalovat. Cítila se nervózní a napjatá. Vypadalo to, že obsahuje dvě komory, něco jako patrový systém domu. V horní části našla malý lístek papíru s textem. Stálo na něm „ Odpusť mi za vše, co najdeš níže.“ Zvedla horní část z tvrdého papíru, aby odhalila zbývající část této hádanky. Byly tam volně rozložené trny z růží a ještě jeden malý proužek papíru. I na něm bylo něco napsáno. „Kafe u Větrníka? 10.2 v 17.00. Ani jeden z textů nebyl nijak podepsán. V těle jí probíhal Tour de France dopaminu a srdce bubnovalo tóny pocitů, které ji v jejím životě dokázaly vyvolat snad jen akční filmy. Rozhodla se, že tam půjde a dodá šťávu svým zaběhlým dnům něčím novým. Tímto tajemným pozváním. Šla si lehnout a než usnula, hrála si s myšlenkou, že tento dárek ji může posunout k reálnému žití smyslu života namísto filozofování o něm.

    Odpovědět

    • Díky moc, Zdeňku, za sdílení.

      Chybí tomu odstavce (pak by byl text přehlednější), nicméně nápad je to dobrý. Ze začátku jsem si skoro nahlas říkal: „Ona furt jen přemejšlí a nic moc nedělá.“

      A pak hle – ono se to stalo součástí pointy! :) Vyřešení celé situace tam není, což je dobře, neboť to má být začátek příběhu…

      Povedlo se to. Jen tak dál!

38. Dobrý den René, ráda bych Vás poprosila o komentář. Předem děkuji. Janina

    Druhý den Lenka rozbalila dárek a byla v údivu co se to s její sestrou děje. Proč se na ni tak naštvala? Vždyť je to jen krabice plná dopisů. Plně si uvědomovala, že to co se v nich ukrývá, je tajemství staré několik set let. Přesto Lucka nikdy o tyhle věci nejevila zájem. Proč teď? Proč tahle reakce?

    … … …
    Lenka a Lucka jsou dvojčata, jsou doslova na chlup stejné co se týče vzhledu. Mají krásné blond vlasy k pasu. Veliké kaštanově-hnědé oči, malý roztomilý nosánek, plné smyslné rty barvy mladé růže. Vypadají jako postavičky od Walta Disneye. I figury mají doslova výstavní. 1,74 metru vysoké, větší poprsí, štíhlý pas, dlouhé nohy. Bylo jim dáno do vínku, tolik krásy, že se tím mohou živit. Lucka na tento fakt přišla velmi rychle. A začala se pracovat na různých propagací značkové kosmetiky i oblečení. Zaměstnaná jako influencerka, které se daří vydělávat 5 ti místnou sumu každý měsíc. Uspokojují ji jak finance tak život, který díky nim žije.
    Na druhé straně je Lenka, dívka velice vzdělaná. Tohle děvče rádo čte, kdekoliv se posadí, k obědu, ke kávě, na lavičce v parku, v tramvaji. Je to hluboce intuitivní, empatická dívka s výbornou mluvou. Knihy jsou její vášní i prací zároveň. Ona sama ze sebe vyzařuje doslova něco magického, jenž nevysvětlitelným způsobem téměř každého přitahuje. Je jako magnet, se kterým chcete být v blízkosti. I když její zmiňovaná krása vyvolává u žen jistou žárlivost, přesto nakonec podlehnou jejímu šarmu.
    Obě dívky zažily nedávno obrovskou ztrátu, zemřela jim jejich nejoblíbenější kouzelná babička Agáta. Babička působila na lidi stejnou nuancí jako Lenka. Lidé jí milovali pro její nekonvenční moudrost. Věděla vždy co říct. Občas to znělo jako proroctví, které se vždy naplnilo. Její rady byly vždy trefné a ten kdo jí naslouchal nikdy neprohloupil. Lenka měla k babičce tak blízko,že jí to Lucka vždycky záviděla. Ty dvě dokázaly vést hovory i několik hodin v kuse. Byly to spřízněné duše. I jejich maminka dcera Agáty, říkávala, že si babička Leničku na zem přitáhla.
    Proto její smrt Lenku doslova položila. Měsíc se nemohla zvednout z postele. Jakýkoliv pohyb jí doslova bolel. Velká tíha na hrudníku při jakémkoliv nádechu a výdechu byla až tristní.
    Než přišel osudný den. Den, kdy dvojčata slavila 24 narozeniny. Oběma dvěma přišel kurýrem dar. Lenka bydlí v malém útulném bytě. A v den jejích narozenin kurýr dorazil v 9:09, přesně v čas, kdy se narodila. Byla prvorozená, Lucka se narodila o 15 minut později. A taktéž dostala dar v době, kdy se dostala na svět. Když kurýr zazvonil, Lenka se s obrovskou námahou odhodlala dojít ke dveřím. Otevřela dveře a jak opařená přebírala nádherně zabalenou krabici. Okamžitě věděla od koho je. Takhle překrásně balila dárky pouze babička. Ten balící papír byl totiž ručně malovaný. Babička si vždy potrpěla, aby dárek od ní byl originální. Převzala si od kurýra dar a spěchala s ním do obývacího pokoje, kde si jej položila na konferenční stolek. Posadila se na pohovku a chvíli přemýšlela jestli ho má hned otevřít. V tu chvíli jí zavolala Lucka. Lenka zvedla telefon stále ve zvláštně naladěné euforii. ,,Ahoj Luci” řekla tiše. Lucka plná očekávání a vzrušená byla o pár tónů hlasitější:,,Dostala jsi dárek od babičky? “. ,,Ano, ale nevím jestli ho mám otevřít? “, řekla rozpačitě Lenka. ” Bože, Ty nejsi zvědavá? “. ,,Jsem, to víš, že jsem” jenže Lenka dostala strach, že když ho otevře bude to poslední co od babičky dostala, pak už jí nezbude nic. ,,Víš co ségra? ” dostala nápad Lucka. “Otevřeme oba dárky spolu, najednou”.Lence se Lucčin nápad zamlouval, takže souhlasila. Lucka navrhla, že jej otevřou na odpočítání na 3,2,1 teď. Sestry tedy otevřely své dárky naráz. V tu chvíli nastalo ticho. Obě koukaly na své dary s úžasem. První opět promluvila Lucka: ,,Tak to je pecka, dostala jsem ty nádherné zlaté hodinky co se mi líbily. Jak to udělala? Byla to limitovaná edice.” Lucka zírala na svůj dárek s nevěřícíma očima. Pak jí samozřejmě napadlo se zeptat sestry ,,co jsi dostala Ty?” Lenka byla v rozpacích, začala silně plakat, nezmohla se ani na slovo. Její dar byl posláním o kterém jí babička celou dobu vyprávěla. Lenka si přečetla kartičku, kterou babička přilepila na víko krabice v níž se schovávalo 24 dopisů. Na kartičce, která voněla po levandulích bylo napsáno pouze toto:,,Od dnešního dne se Ti změní život! Tvá milující babička”.

    Odpovědět

    • Jani, moc hezký nápad a sympatické postavy. Kdyby se to pročistilo (pozor na překlepy), bylo by to hotové. Díky za sdílení a těším se na další vaše splněné úkoly!

39. Ahoj René, posílám svůj kousek a prosím o komentář. Vilma
    LENKA ROZBALILA DÁREK A…

    Zase ten otravný vánoční večírek! Jak jen se z něj vyvléknout? Lenka přemýšlí, ale už předem ví, že půjde. Jak by kolegům vysvětlila, že se mezi nimi cítí sama a opuštěná. Přetrpí ho, jako každý rok. Vylosuje si dárek a brzy zmizí. Stejně si toho nikdo, nevšimne.
    Na večírek jde rovnou z práce, na sobě obnošené džíny a volná bílá košile, která milosrdně zakrývá její větší bříško a statná prsa. Pohodlné boty bez podpatku jen zvýrazňují silnější kotníky a lýtka. I když není nalíčená, vypadá její tvář jemně. Kulaté velké oči s dlouhými řasami lemuje tmavé obočí. Koutky jejích rtů jsou samy od sebe stočeny do jemného úsměvu. Kolem obličeje poletují vlnité tmavé vlasy, které žijí svým vlastním životem. Ale tohle všechno Lenka neví. Ví, že je tlustá a ošklivá. Je také velice tichá a než by se ozvala, raději práci udělá i za ty druhé.
    Nenápadně se vmísí mezi kolegy, upíjí ze skleničky šampaňského, občas s někým prohodí pár slov o práci a čeká na nadělování dárků. Loni si vylosovala Rubikovu kostku. Nebyl to špatný dárek, jako malá jí skládala ráda a teď si s ní vydržela hrát několik dnů. Co jí asi čeká letos? Sama dala pod stromeček krabičku bylinkového čaje, na které bylo napsáno „pro dobrou náladu“. Ta jí bohužel často chybí, možná proto ji čaj v obchodě s bylinkami zaujal. Od té doby, co táta umřel a Jirka odjel studovat do Londýna, je sama ještě víc než předtím. Chybí jí oba. Máma umřela, když se Jirka narodil, vlastně si na ní nepamatuje. Jen podle fotek vidí, jak moc je jí podobná. Zůstal jí malý zašlý byt po tátovi, kde se jí nežije dobře, ale stejně s tím není schopna nic udělat. Ale co vlastně? Prodat ho? Kam by šla?
    A přitom tak často sní o cestě přes oceán. Procházela by se cizími městy nebo by s batohem zdolávala vysoké hory. Snění jí jde dobře, ale realita? Kdybych aspoň měla s kým jet. Jenže kamarádky nemá, ty které zbyly po střední škole, bydlí přes půlku republiky a taky už mají děti. A nějakého fajn kluka? Na to si netroufá, musel by si jí najít sám.
    Ani si nevšimla, že už se naděluje. Kulaťoučký Mikuláš jí podává obálku převázanou vánoční stuhou. Všichni postupně rozbalují dárky, ozývá se smích, někdo děkuje Ježíškovi. Lenka opatrně trhá obálku a vytahuje přeložený papír. Uvnitř je vložena letenka na její jméno do Říma. Odlet za necelý měsíc. Lenka zírá nevěřícně na letenku a hlavou jí víří otázky. Kdo? Proč? Sama? Ale najednou se z opačného konce místnosti ozve výkřik Radima. Já dostal letenku do Říma? Kdo mi ji dal? Vždycky jsem se tam chtěl podívat. Lenka užasle zírá na Radima. Radim, ten milý kluk, co na něm může oči nechat, poletí také do Říma? Lenka sebere odvahu, a když se rozproudí zábava, jde za Radimem.
    Radime, já dostala stejný dárek. Letím za měsíc. Radim na ni nevěřícně zírá, kdo jim mohl ty letenky darovat? Ale pak nad tím vesele mávne rukou a hned nabídne Lence, že si výlet mohou užít spolu.

    Odpovědět

    • Vilmo, moc díky. Je to uhlazené a stylově relativně kompaktní. Pokud by to mělo fungovat jako začátek, tak tam jsou nedořešené otázky, což je více než žádoucí, protože to láká čtenáře číst dál. Myslím, že se ti tento úkol povedlo splnit – gratuluju! ;)

40. Moc děkuji!

    Odpovědět

41. Dobrý den,
    prosím o zpětnou vazbu a předem děkuji za jakékoli reakce nejen panu Nekudovi! ;) Jana

    Rozbalila dárek a musela se začít smát. Zvedla oči k přítomným, kteří na ni upírali svoje laskavě nechápavé pohledy. Šlo z nich vyčíst radostné očekávání i upřímnou zvědavost, co že se to ukrývá v té velké, pečlivě zabalené krabici, a jestli i jim ten dozajista vtipný dárek zvedne náladu na této ne úplně bujaré oslavě osmnáctých narozenin. Její smích zvonil v místnosti jako zapomenutý telefon, který nikdo nechce zvednout a jeho hlas je s každým dalším zazvoněním víc a víc nepříjemný a ohlušující. Květnové odpolední slunce se opíralo do francouzských oken vedoucích na zahradu, kde na hosty čekalo příjemné posezení se sladkým i slaným občerstvením, kávou a pestrým výběrem nápojů. Lehký větřík roznášel po zahradě příjemnou vůni květů z ovocných stromů a okrasných keřů. Nyní se ale museli obě babičky, prababička, děda, dvě tety a jeden strýc s rodinami, kamarádka ze školy, oslavenkyně a její rodiče tísnit v jedné vydýchané místnosti s dárky, které nebyly ještě ani z poloviny rozbalené.
    “Tak už nám, Adinko, ukaž, čemu se tak směješ,” prosila maminka dceru a velmi se snažila, aby to neznělo ani trochu zoufale.
    Dívka se přestala smát, znovu se podívala do krabice spočívající na jejím klíně, hluboce do ni ponořila ruce a když je zase vytáhla, s novým přidušeným smíchem ukázala všem v místnosti ten dar nedar. Dříve než stačil kdokoli cokoli říct, ba se i nadechnout, přiskočila jedním skokem matka k dceři a s hrozivým: “Kdo to… tohle! To snad…!” popadla krabici, zvedla ji do výšky a s rudým odstínem v obličeji zvolala směrem k ostatním: “Kdo to přines?”
    Všem hostům v tu chvíli zhasla poslední jiskřička naděje na příjemně strávený čas v širším rodinném kruhu. Zaskočeně se dívali jeden na druhého a nikdo se k záhadné krabici nehlásil.
    Oslavenkyně si všimla složeného papírku, který vypadl z krabice na zem, zvedla jej, rozevřela a přelétla pohledem pár úhledně napsaných vět. Musela se začít chtě nechtě znovu smát.
    “Mami,” podávala matce lístek, který měl vše vysvětlit.
    Matka si lístek přečetla, potom dlouze mrkla, unaveně svěsila ruce a staženými rty skoro šeptem řekla: ” To je od strejdy Rudolfa z Ameriky. Posílal Adince dárek každý rok, dokud nedostal Alzheimera. Letos ho sice nezapomněl poslat, ale… no posuďte sami,” vzala lístek a nahlas četla: ” Milá Aduško, tak teď už jsi velká slečna! Přejeme Ti s tetou Helou vše nejlepší k tvým sladkým PATNÁCTÝM narozeninám! PS: Velikost jsme vzali radši trochu větší, když tak do ní dorosteš. PPS: Nezapomeň na chrániče a helmu. Bezpečnost především. Líbá strejda Rudolf s tetou.”
    Při dočtení dopisu matka zavřela oči a najednou se jí na tváři objevil slabý úsměv. Pak si překryla ústa rukou, protože se jí zmocnil smích ne nepodobný tomu, který se ještě stále ozýval s úst její dcery. Ostatní se postupně přidávali. Během chvilky se místnost proměnila jako mávnutím kouzelného proutku ve scénu připomínající veřejnou lekci jógy smíchu. Očišťujícího, odplavujícího, povznášejícího, léčivého.
    Když se všichni dosyta nasmáli, dívka se rozhodla dát si přestávku v rozbalování dárků a vyzvala přítomné k občerstvení na zahradě. Opatrně odložila růžové kolečkové brusle přesně v její velikosti zpět do krabice a pomalu se rozjela ve svém černém kolečkovém křesle, na které si po návratu z nemocnice stále ještě zvyká, na čerstvý vzduch.

    Odpovědět

    • To je moc hezké – má to vtip a dokonce dvojitou pointu, což je na tak malé ploše docela výkon. Kdybych měl něco doporučit, tak to trochu pročistit od odřepaných frází typu „jako mávnutím kouzelného proutku“ apod. Jinak super a díky za sdílení – těším se na další! ;)

42. Vážený pane Nekudo,
    mám jenom prosbu, jestli byste mi mohl napsat zpětnou vazbu na tento pokusný začátek:

    Lenka rozbalila dárek a nemohla uvěřit svým očím. Koneckonců, těm nemohla věřit již pěknou řadu let. Abyste tomu správně rozuměli, o zrak přišla již ve svých jednadvaceti letech. Mohla za to nešťastná náhoda, jež se přihodila na její vysněné dovolené. Od malička totiž toužila zavítat do bran Disneylandu, jenže většinu peněz její táta prochlastal. Časy se ale zlepšily po seznámení s jejím přítelem Davem, který pocházel ze zámožné rodiny, a tak od něho ke své oslavě plnoletosti nedostala nic jiného než lístky do onoho proslulého sídla zábavy. Netrvalo to dlouho a celá její rodina se se svými kufry (ve kterých nechybělo pár flašek toho omamného svinstva) vydala na dlouhou a vyčerpávající cestu. Naneštěstí měli všichni včetně Lenky na hlavě ikonické ušaté Micky Mouse čepičky, které byly v pohádkovém parku pomalu důležitější než samotné vstupenky. Tato ozdobná malichernost se jí stala osudnou, protože lidi jsou přece jen lidi, a tak se při několikahodinové cestě zastavili na přímořském odpočívadle. Zrovna probíhalo období páření orlů mořských, kteří v těchto intimních chvilkách nesnesou žádné čumily. A řeknu-li vám, že v té čepičce nápadně připomínala myšku, tak si snad zbytek dokážete domyslet sami…

    Nicméně, co se stalo, stalo se a my se již vracíme k onomu dárku, u něhož Lence ani nevidomost nezkazila radost a neskrývané nadšení. Oči jsou totiž jen jeden z smyslových orgánů a všechny ostatní v této chvíli jely na plné obrátky. Najednou Lenku zalil příval hřejivého tepla, ucítila tlukot srdce toho chlupatého stvoření a jeho hlasité dýchaní prokládané občasným olíznutím Lenčiny tváře jasně naznačovalo, že se jí splnilo její životní přání. Čekání se vyplatilo a ona po dlouhých letech zase směla spatřit krásy světa. Sice ne svýma očima, ale očima svého nejvěrnějšího čtyřnohého přítele, kterého si vysnila. A jak již brzy uvidíte, nic lepšího se ji v životě přihodit nemohlo.

    Předem děkuji za reakci a také za úžasný kurz.
    Božena Lednická

    Odpovědět

    • Díky moc, Boženo, za tento začátek. Líbí se mi, i když si myslím, že to adresování čtenáři může být trochu rušivé (např. věty typu „A jak brzy uvidíte, …“). Nicméně pokud to má důležitý význam pro vyznění celého příběhu, je to platný princip, který můžete samozřejmě používat – to záleží na vyznění celku, nejenom začátku. Držím palce a mávám! ;)

43. Dobrý den, jak to funguje. Mám Vám cvičení posílat či ne? Děkuji

    Odpovědět

    • Dobrý den, Mirko. Pokud se chcete pochlubit se svými cvičeními, příp. na ně chcete získat zpětnou vazbu od ostatních účastníků, tak tato komentářová část je k tomu přesně určená. Díky za dotaz a držím palce při vyplňování zdejších kreativních cvičení! ;)