#2 Srozumitelnost

YouTube video

Srozumitelnost textu je klíčová věc. Pokud čtenáři po dočtení knihy tápou nad významem některých scén nebo popisů, případně vůbec netuší, co chtěl svým příběhem autor říct, není to úplně v pořádku. Pojďme si proto téma srozumitelnosti rozebrat v dnešní lekci kurzu Základy tvůrčího psaní…

📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY

45 komentářů u „#2 Srozumitelnost“

  1. CVIČENÍ:

    “Já se to nenaučím,” zanadával si malej Honzík, aby dal velmi hlasitě najevo, že by mu hodila pomoc někoho zkušeného.
    Přece si všichni dospěláci nemůžou myslet, že se to naučí jen tak bez pomoci. Jeho maminka si to tedy rozhodně nemyslela. I tak jen stála opíraje se o zárubeň dveří a na tváři jí pohrával veselý úsměv. Přeci jen mu to už vysvětlila a dokonce mu dvakrát ukázala, jak na to. Honzík si s tím stejně nevěděl rady a maminka se rozhodla zasáhnout.

    “Dobře, Honzíku. Tak to zkusíme jinak. Já ti budu říkat, jak to udělat. Ale zavazovat to budou tvoje ruce, platí?”
    Honzík jen přikývl a zamračil se na svoje tkaničky. Jeho soustředění maminku pobavilo. Začala mu tedy vysvětlovat jednotlivé kroky.
    “Vezmeš obě tkaničky, Honzíku. A spojíš je uprostřed nad botou, ale ne moc vysoko.” Prohlédla si jeho první krok a se spokojeným přikývnutím a povzbudivým úsměvem pokračovala. “A jednu provedeš pod místem, kde se obě spojují. To nesmíš zapomenout pořádně utáhnout,” dodala a hodila po něm očkem, aby si ověřila, že jí soustředěný hoch poslouchá.
    “Pak vezmeš jednu tkaničku a uděláš na ní očko. Docela jednoduché, že?”
    “Mamí! Mě ale povolil ten uzlík.”
    “Tak si na něj polož prstík, zatímco děláš to očko! Přesně takhle. Šikulka.”
    Úsměv, který si Honzík vysloužil jemu samotnému vyčaroval zvedlé koutky a s pořádným nádechem pokračoval. Musel pak vzít druhou tkaničku a přesne podle toho, jak mu to maminka ukazovala ji obtočit kolem očka. Pak to chytit trošku níž a provléknout, dokud se mu tam neudělá druhé očko a na konci pořádně utáhnout.

    “Mami, koukej. Už to mám!” vykřikl vítězoslavně Honzík a vyskočil se zavázanou botou na noze.
    “No vidíš! Tak ještě tu druhou.”
    To už ale Honzíkův úsměv zmizel. Pohledem sklouzl na druhou botu a smutně se podíval na maminku. Ta se ale začala smát a jejího synka to zmátlo.
    “Pojď sem, ty uličníku. Tentokrát ti ještě pomůžu. Příště už si to zavážeš sám.”
    S podivem si nevykroutil hlavičku, když nadšeně přikyvoval a sedl si na malou židličku. Jakmile bylo dílo dokonáno, postavil se vzal fotbalový míč a jen s krátkým zamáváním se vyřítil ze dveří jejich bytu.

    ——————–
    Bohužel se omlouvám, ale nezastihl jsem nikoho ze známých, který by měl čas zkusit uhodnout moji místnost. Jestli bych tedy mohl poprosit Vás, jestli by jste to zkusil. Zde je text k tomu potřebný:

    BONUSOVÉ CVIČENÍ:

    “Zatracený šrapnely!” Další rána. Ed se opřel o cosi hranatého a plochého. Promnul si zasažený bok a rukou položenou na oné desce přejížděl sem a tam. Druhou rukou nahmatal obvaz kolem svých očí a ujistil se, že je správně utažený. “Takže stůl je tady. Nebyl trochu dál ode dveří?” Pustil se a vydal se dál do místnosti. Bylo to poprvé, co se vrátil a musel se na tomto místě zorientovat od té doby, co ho oslepil granát na jeho misi v Bolívii. Dokud měl nemocniční asistentku, neměl si na co stěžovat. Držela ho za ruku, když ho prováděla po nemocnici, nebo mu jen pomáhala zpočátku na záchod. Teď na to byl ale sám.

    Nejdřív musel projít místností, kde si sundal boty. I bez zraku cítil, jak se na něj tlačí zdi z obou stran po jeho bocích. Tak moc si vybavoval tohle místo, které nikdy nebylo moc prostorné. Pak se vydal dál. Přivítala ho ještě před nárazem do stolu vůně levandule, kterou tak milovala jeho žena. Bohužel mu teď nemohla pomoc ani ona. Byla v třicet mil vzdáleném městečku navštívit svoje rodiče. Nejspíš ani nevěděla, že ho pustili z nemocnice. Možná to byla jeho vina. Nezavolal jí, dokonce ani neposlal zprávu.

    Otočil se a nahmatal další desku. Přejel pravou rukou trochu do strany, dokud nenarazil na něco kuželovitého a kovového. Nakonec na oné věci našel spínač a vrátil se pomalým pohybem zpět na desku. Na jejím konci udělal tři kroky, dokud nenarazil kolenem do něčeho měkkého. Chvíli po koženém povrchu přejížděl rukou a nakonec se posadil. Zvládl to. Teď může v klidu odpočívat, než se večer vrátí jeho partnerka, se kterou se rozhodli strávit život v nemoci i ve zdraví.
    “Uvidíme, jak se to teď půjde s tou částí v nemoci.”

    Předem děkuji za jakoukoli odezvu.
    Václav Bláha

    Odpovědět
    • Moc díky za sdílení úkolů – tkaničky jsou fajn a místo bych si tipl jako dům (asi na samotě). Jinak ten rámec se zraněním z mise je dobrý.

  2. Ležel nahý na posteli a celý svět se s ním točil. Vedle něj nehnutě ležela žena, jejíž jméno si pamatoval sotva pět minut. Byl nabuzený adrenalinem a ztěžka oddechoval. Přinutil své tělo posadit se na kraj postele. Chtěl co nejdřív vypadnout. Oči mu přistály na hromadě oblečení, které ze sebe ve spěchu sundal před necelou půl hodinou. Zvedl se z postele a začal se překotně oblékat, podle toho co mu zrovna přistálo do rukou. V hlavě se snažil nemyslet na to co se stalo. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit třas, který mu začínal procházet celým tělem. Když se oblékl, přeběhl malým bytem do předsíně. Posadil se na botník a obul si boty. Úzkost byla nesnesitelná. Na hrudi ho pálilo. Dýchal zhluboka a přerývavě. Přišlo mu, že mu cosi svírá hrdlo. Zlomil se v pase. Strčil si hlavu mezi kolena a snažil se to rozdýchat. Očima zabloudil ke svým rozvázaným tkaničkám.

    “To zvládnu. Bude to dobrý.”

    Zavřel oči. Nepotřeboval je. Tohle už přece dělal tisíckrát. Ještě dvakrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil roztřesené prsty a pak si vzal do každé ruky jednu tkaničku. Propletl je mezi sebou a udělal jednoduchý uzel, který pevně utáhl. Levou rukou vytvořil z tkaničky malou hlavičku, kterou pak u “krku,” kde se zužovala, obmotal tou co držel v pravé ruce. Otvorem nad prvně utvořeným uzlem provlékl druhou hlavičku. Pevně za obě zatáhl, aby se jim do krku nedostal ani doušek vzduchu, div je nepřetrhl vlákna, jež je spojovala. Celý proces pak zopakoval ještě na druhé botě.

    O něco klidnější otevřel oči. Na skříňce před ním ležel jeho telefon. Strčil ho do kapsy kalhot, které se mu pod tou vahou sesunuly o něco níže.

    “Do prdele,” utrousil tiše.

    Zapomněl si pásek.

    Tiše znovu prošel bytem k ložnici. Stále ležela nehnutě na posteli, ve zmuchlaných peřinách, s hlavou obrácenou do polštáře. Oknem prosvítal z ulice pruh světla, který zvýrazňoval její zmodralý, pohmožděný krk. A kolem něj pevně stažený… jeho opasek.

    Odpovědět
  3. Tento úkol byl pro mě velmi náročný, ale jsem zvědavá, jak se mi to podařilo :) Budu ráda za zpětnou vazbu :)

    Byl krásný den. Sluníčko svítilo a nebe bylo bez mráčku. Děti si hráli na pískovišti nebo jen tak pobíhali a honili se. Měli radost, že jsou venku. Jak by taky ne. Několik dní museli svůj čas trávit uvnitř mateřské školy, jak bylo špatné počasí.

    “Paní učitelko,” zaslechla jsem křičet Káťu, která mířila přímo ke mě. “Pomůžete mi prosím? Rozvázala se mi tkanička,” pohlédla dolů na svou růžovou botu. Přidřepla jsem si k ní. Uchopila obě její tkaničky a ukazovala jí, jak na to. “Vidíš? Takto je uchopíš,” Káťa soustředěním špulila pusu.
    “Paní učitelko, naučíte nás to všechny? Já to taky neumím,” zeptal se malý Petřík, který nás celou dobu sledoval. Stoupla jsem si a to už si všimla, že k nám míří většina dětí, kteří Petříka slyšeli a byly zvědavý, co se bude dít.
    “Dobře, děti.” Kývla jsem. “Pojďte sem, blíž ke mě, ať mě všichni dobře vidíte a slyšíte. Jsme tu všichni?” Rozlížela jsem se okolo. Ano, vypadalo to, že jsme.

    “Dobrá, začneme.” Zvedla jsem trošku hlas, aby mě slyšeli i ty děti co stáli nejdál vzadu. “Vemte obě tkaničky, překřižte je a otvorem protáhněte jednu z tkaniček. Tak utáhnete uzlík, který vám vznikl,” ukazovala jsem dětem, jak to mají provést. “Teď uchopte jednu tkaničku a utvořte si smyčku. Vznikne vám otvor, který držíte palcem a ukazováčkem,” pokračuji ve výkladu a ukazuji oba prsty. “A poté uchopte druhou tkaničku a smyčku druhou tkaničkou omotejte. Palec pomalu vytáhněte a otvorem, který po něm zbyl prostrčte tkaničku. Utáhněte. Vznikne vám tak mašlička a díky tomu vám bota drží na noze,” dokončila jsem výklad.
    Děti byly námahou zamračené, jak se snažily úkol splnit. Některým se to povedlo hned, některým jsem přispěchala na pomoc. Ale když byl pomalu čas opustit zahradu a vrátit se zpět do útrob budovy, chytil mě Petřík za ruku a řekl: “To je príma paní učitelko, že už si umíme zavázat tkaničky, že jo?” Usmála jsem se.

    Ano, bylo to skvělé a naučné odpoledne.

    Odpovědět
    • Ano, to by šlo. Vlastně je to scéna o učení se zavazování tkaniček, ne přímo návod (což není špatně). Jinak je tam dost překlepů, které by se daly ovšem snadno odstranit. Díky za sdílení a moc zdravím!

  4. Říkejme provázkům Kačenka a Petříček. Tu se k sobě ti dva rozeběhnou, ale těsně se minou boky. Petr nezaváhá, podběhne překážku a přitáhne Kačku k sobě, protože je to pořádný chlapák. To máme první uzlík. A pak je třeba udělat z tkaniček dvě ouška. Jedno oběhne druhé a podleze jej vzniklou škvírkou. Petřík s Kačenkou se spojí v krásnou mašličku, ze které je může dostat jen síla zvenčí. A tak ti dva kráčejí světem v těsném obětí, houpají se ze strany na stranu v rytmu chůze.

    (psaní i nápad zrealizován během 10 minut. Není času nazbyt :( )

    Odpovědět
    • Nevím, jestli by to v reálu fungovalo, ale návod je to vskutku roztomilý :)

  5. Dobrý den pane René, nejsem v tom moc dobrá jako ostatní, ale zkusím to.

    Nastal den D. Ne pro mě, ale pro mého taťku. Byl dlouho upoután na lůžko tou zlou mrtvicí. Zasloužila by. Tatínek doslova utekl hrobníkovi z lopaty. Zdálo se, že bude v pořádu, až na ten zrak a těžkou chůzi nateklých nohou. Po nemoci neviděl ani přes své silné dioptrické brýle. Konečně se posadil na posteli a chystal se jít na zahradu. S bratrem jsem přemýšlela, jak tatínkovi pomoci. Nesnášel být na někom závislý a potrpěl si na svoje “vyčvachtané”boty, v nichž každé ráno krmil slepice a králíky. Jenže ony byly na tkaničky! Dokud tatínek viděl, nikdy boty nezavazoval. Dnes ale chceme předejít nechtěnému úrazu, což znamenalo zavázat boty. Bratr při pouhém pokusu zavázat tkaničky dostal za uši. Já to raději ani nezkoušela. O pohlavek a drsná slova starého muže jsem nestála. Co teď? Klekla jsem si před tatínka a vzala ho jemně za ruce.
    “Představ si, tatínku,” řekla jsem slabým hlasem, “tohle jsou uši našeho králíka Činčiláka. Jsou dloouhé a pevné, že? Pamatuješ, jak jsi ho za ně vytahal, když nechtěl pustit samici Gedynu? Ano, správně, takhle mu znovu za ně vytahej.” Super, tatínek utáhl šněrování a bota na noze získávala tvar. “Vidíš, vůbec mu to nevadí, syčákovi. Ne, ne, tatínku, takhle mu je utrhneš. Povol. Tááák. Teď mu udělej malou vrtuli. To je ono! Jenže tady to jedno ouško se chce podívat na druhou stranu a pak se zase vrátit. Neposlucha. Objímá druhé ucho jako ty kdysi bábu!” Tatínek se hlasitě rozesmál. Pak jeho prsty znervozněly, jako by nevěděly, co dál. S hraným ledovým klidem jsem pokračovala. “Tati, Činčilák má moc dloouhé ty uši. Pěkně mu je natažením překlopíme. Aspoň jedno. Výborně! To druhé, je teď delší, omotej kolem dokola jako si vážeš šálu na krk.” Tatínek se chopil úkolu. Nevypadalo to vůbec beznadějně. “Tati, pusť to ucho, ale tady do té díry místo prstu strč to druhé ucho činčiláka. Bude tak moc svázaný, že už ti neuteče.” Tatínek pracně s mou dopomocí úkol dokončil. Stejným způsobem jsme zavázali druhou botu. Když si tatínek spokojeně oddychl připraven vyrazit na zahrádku, bratr se ke mě naklonil a řekl: “Minula jsi se povoláním, ségra, mluvíš s ním jako s miminem.”
    “Neboj, bude líp,” odvětila jsem s úsměvem.

    Odpovědět
    • Tady oceňuji nápad s celkovým rámcem, do kterého je zavazování tkaniček zasazeno.

  6. Zdravím, René,
    pokračuji dalším úkolem. Tohle bylo docela náročné.

    ????‍???????? Taaak, hezky si přidřepněte a uchopte každou z tkaniček, které vám podávám, do jedné ruky. Následně tkaničky překřižte a uchopte ty, které se vám překřížením dostanou pod ruku, tudíž tkaničky z druhé strany. Vytvoří se vám mezi nimi nad botou otvor. Tkaničku, kterou máte vespod překřížení ohněte a přední stranou trojúhleníkového otvoru protáhněte. Teď za obě tkaničky silně zatáhněte směrem od sebe, čímž utáhnete celou botu.
    Pokračujte tím, že tkaničku, kterou držíte v pravé ruce ohnete ve čtvrtce tak, že vytvoříte smyčku. Spodek smyčky si přidržte palcem a ukazováčkem. Tkaničkou v levé ruce jí obtočte kolem dokola. Pokud jste správně držel smyčku mezi palcem a ukazováčkem, měly by vám právě tkaničky uzavřít palec v malém otvoru. Palec pomalu vytáhněte a otvorem, který po něm zbyl, levým ukazováčkem prostrčte levou tkaničku. Levý ukazováček by vám ji měl ohnout, tudíž z otvoru vytáhnete další smyčku. Teď už jen uchopíte obě smyčky a zatáhnete od sebe dle potřeby utažení boty.????‍????????

    Odpovědět
  7. Máte botu pohodlně na noze, dobře? Zkontrolujte pohmatem, že šněrovadlo je navlečené do všech dírek, a je potřeba ho jenom zavázat – je to tak? Tak pravou rukou, to je ta s hodinkami, ach, vodotěsné, skvělá volba, to máte od nás? Vezměte konec šňůrky na pravé straně boty, a levou uchopte ten opačný. Máte to? Zatáhněte za ně, měly by být napnuté. Teď si šňůrky překřižte a přendejte do opačných rukou. Výborně. Jste pravák? Tak pravou rukou levý konec tkaničky podvlékněte pod napnutým pravým koncem, který držíte v levé ruce. Zkontrolujte si hmatem, co vám vyšlo. Mělo by to být takové zdvojené překřížení. Teď volné konce šňůrek přeložte, takže vám vzniknou taková očka. Očka překřížíte a pravé zase podvléknete pod překřížením. Zkontrolujte, jestli je uzel utažený a máte tam dvě pevně zavázaná očka. Volné konce šňůrek si zastrčte do boty třeba u kotníku, ať si na ně nešlápnete. Na druhé botě udělejte totéž zrcadlově. Máte to? Ne? To vůbec nevadí. Máme v nabídce inovativní speciální obuv pro dyspraktiky, pro vás je také velmi vhodná. Zrovna ji zavádíme do prodeje. Sáhněte si. Tkaničky jsou pružné a na nártu spojené plastovým rychlovazačem. Ohmatejte ho. Zeshora nebo ze stran nahmatáte tlačítko, které uvolní tkaničku při stisknutí. Stisknete, utáhnete tkaničku, pustíte tlačítko, a můžete jít. Když si botu zouváte, zase stisknete tlačítko, posunete rychlovazač na tkaničkách dál od vaší nohy, tím se šněrování uvolní, a můžete se pohodlně zout. Vyzkoušejte si to. Lepší, že? Tyhle máme ve slevě. Budete si přát i druhé s nepromokavou úpravou?

    Odpovědět
  8. Zdravím, přikládám své zpracování úkolu. Budu rád za zpětnou vazbu :).

    Ano prosím? Jak se zavazují tkaničky? Ach samozřejmě. Pojď blíž chlapče. Sedni si. Chci aby sis teď nahmatal svoje boty. Bude se ti to lépe představovat. Cítíš svou botu? Ošahej si ji celou. Jak už víš, bota má podrážku a nějaké “tělo”. Rozvázanou botu můžeme přirovnat k rozepnuté košili. Stejně jako košile má knoflíky, bota má několik dírek na tkaničky. Jsou v párech. U boty se vždy postupuje vzestupně: ze spodu vzhůru. Rozumíš mi? Výborně. Vezmi si tkaničku. Pár jejích konců patří do páru nejnižších dírek. Zvenčí dovnitř. Měl by se vytvořit takový “můstek”, který spojuje obě dírky. Oba konce tkaničky máš nyní v botě. Vytáhni jeden z nich na povrch, nikdy ale nevyndávej tkaničku zpět ze stejné dírky. Teď když je venku, tak ji natáhni k protější dírce: ta, ve které je druhý konec tkaničky. Když jsi tam, tak popojdi ještě o jednu dírku výš. Ta by měla být prázdná. Do ní strč konec tkaničky, který právě držíš. Opět zvenčí dovnitř. To stejné udělej s druhým koncem, ale zrcadlově. Takže bude mít vlastní prázdnou dírku. To bude znamenat, že se bude tkanička překřižovat. Kroky, kterými jsi vytvořil “X” opakuj tolikrát, dokud už nezbydou dírky. Nyní je čas na mašličku. Budu hovořit, jako kdyby konce tkaničky byly dva odlišné provazy. Uchop a překřiž je tak, aby vzniklo “X”, které tentokrát stojí. Přehni směrem od sebe horní polovinu provazu, který je ti blíž a provleč ho mezi nohy “X” a zpět nahoru do původní pozice. Nyní zatáhni za horní končetiny “X” od sebe. Měl by se ti vytvořit suk. Pokračuj tím, že z jednoho provazu vytvoříš smyčku. Vypadá jako hlava panáčka s krkem. Stále drž smyčku a druhým provazem mu omotej krk. Ale jen jednou, takže bude mít kolem krku nedokončený kruh. Na konci druhého provazu také udělej smyčku, kterou provlečeš pod otvorem, který se vytvořil, když jsi začal motat kolem krku. Ucitíš ho, když ho nahmatáš. Jakmile ji provlékneš, tak pomalu začni tahat za obě smyčky. Opatrně, aby se ti celá konstrukce nerozpadla. Když ucítíš, že se ti konstrukce zacelila, tak můžeš zatáhnout silně, aby se ti tkaničky nerozvázaly. Gratuluji! Právě jsi uvázal mašličku, čímž jsi dokončil zavazování bot.

    Odpovědět
    • To vypadá docela dobře. Je to poměrně detailní a přesné. Asi by to mohlo fungovat. Díky za sdílení a těším se na další vaše splněné úkoly!

  9. Zdravím, René,
    pokusil jsem něco sepsat, nakonec se to rozrostlo na takový kratší příběh. Za kritiku budu rád! :)

    „Hele, Honzo, já vím, že už jsem s tím otravnej, ale zkusíme si zase potrénovat vázání tkaniček?”. Můj nevidomý spolubydlící si znuděně odfrkl a neochotně se zvedl z gauče. „Ty vole, mě už to fakt nebaví. Vždyť mi to nikdy nejsi schopnej vysvětlit. Jakoby nestačilo, že jsem slepej, po deseti minutách s tebou si pak připadám i blbej,“ vystřelil na mě Honza jedovatou poznámku. Uvědomoval jsem si, že nejsem v předávání informací příliš efektivní, ale chtěl jsem kamarádovi prostě pomoct. „Chceš si zase na ulici rozbít hubu, protože si neumíš zavázat boty?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl. V tichosti se posadil na malou rozvrzanou židličku v chodbě a nahmatal jeho „tréninkové boty“. Taky bych radši seděl v hospodě nebo hrál na Playstationu, ale přece ho nenechám věčně někde padat nebo nosit boty se suchým zipem. „Myslíš, že na ty tvoje sucháče někoho sbalíš?“ popíchl jsem ho. „To nosej jen geronti a děcka do školky, ale chápu, plenka jako plenka.“

    Tentokrát jsem se na lekci pořádně připravil. Byl jsem dokonce tak důkladný (zoufalý), že jsem zavítal na druhou stránku Googlu. Našel jsem několik dětských metod, které nesou názvy zvířatek. Na metodu zajíček nebo veverka se ale Honza moc netvářil. V minulosti jsme dokonce zkoušeli i říkanku:

    „Jedna smyčka, druhá smyčka,
    k tomu ještě malá klička.
    Utáhni to trošičku,
    ať máš hezkou mašličku.“

    „Jedinou mašli, kterou chci utáhnout je ta kolem mýho krku,“ odpověděl tenkrát suše.

    Nakonec se mi na něj podařil vyzrát, zvolil jsem metodu zajíčka, jen jsem mu o tom neřekl. Vzal jsem do ruky telefon a otevřel připravené okno s popisem vázání. „Nejdříve vytvoříme uzel tak, že překřížíme tkaničky do tvaru písmene “x” a jeden konec protáhneme vzniklým otvorem, pak utáhneme“ četl jsem z webových stránek, jejichž grafické zpracování vypadalo jako by na něm pracoval můj nevidomý kamarád. „No jo vlastně, ty nevíš, jak vypadá x.” Začal jsem improvizovat a z dvou prstů udělal “x”, následně jsem nechal Honzu prsty ohmatat. „Asi mám představu,“ odvětil a správně překřížil tkaničky u bot. „Teď to jen vezmeš a uděláš na jedný i druhý kruh.“ S vázáním jsem mu trochu pomohl, ale kupodivu se mu to podařilo. „Vidíš, nejsi tak blbej, jak jsem si myslel.“ Honza se začal smát. “Proč já se s tebou bavim, vole?“ Byl čas pokračovat. „Teď vezmeš obě tkaničky a překřížíš je stejně jako na začátku. No, pak to jenom utáhneš a je hotovo.“ Konečně se nám to povedlo. „Vždyť je to docela jednoduchý. Proč mi to do teď nešlo?“ zeptal se sám sebe Honza. „Možná proto, že jsem to vždycky zkoušeli ve 3 ráno, když jsme se vrátili z hospody.“ odvětil jsem.

    Díky za zajímavý úkol!

    Odpovědět
  10. Dobrý den .Prosím o názor .Toto je něco co mi moc nejde. Ale snažím se na tom pracovat .
    „Tak jo jdeme na to nahmatáme obě tkaničky překřížíme je a uděláme uzlík ,který pořádně utáhneme. Když je uzlík hotový vytvoříme smyčky .Jednu obtočíš kolem druhé a protáhneš vnitřkem smyčky .Poté znovu pořádně utáhnout .
    Rick si neustále přehrával dokola ono ráno kdy své Claire ukazoval tak jednoduchou věc. Zdálo se mu že to zvládl. Živě si pamatuje úsměv svého sluníčka ,když úspěšně splnila výzvu .Tak co sakra udělal špatně. Byla to všechno jeho chyba ,nebo snad strašlivá nehoda .Přemýšlením však nezměnil fakt ,že stál v mramorovém pokoji vydlážděný kachličkami se střídavým vzorem temné s bílou. Celý ztuhlý neschopný pohybu zíral na stůl, ze kterého se linul chlad .Smrad čistoty mu leptal nos. Jasná oslepující záře mu způsobovala bolest hlavy, nemluvě o pálení očí .Za to však mohly slzy jenž nedokázal zastavit. “Je mi líto musíte se podívat „hlesla žena v bílém plášti stojící u stolu .Pomalu odhrnula plachtu .Nemohl ,nechtěl uvěřit že vidí malého andílka s vlasy barvy slunečnic. Její nebesky modré oči nebyli vyhaslé slepotou ,která ji postihla od narození ,ale naprostým koncem .Jeho malé sluníčko nikdy pořádně nevidělo krásu světa .Narodilo se do temnoty a stejně tak odešlo .Za zvuku skřípání brzd, když se jí neposedná tkanička zamotala pod nohy .

    Odpovědět
  11. Dobrý den Pane Nekudo a ostatní pisatelé, vkládám svůj kousek ,jen doufám, že jsem si na něm nevylámala zuby :)
    Tento den jsem se utopil!
    Utopil jsem se v myšlenkách nad svým osudem.Mám já vůbec nějakou budoucnost? A má daná budoucnost cenu bytí?
    Jako každé ráno, mně postavili na stejné místo.K pavilonu šelem,Ne že by mi to vadilo, ono řev Lvů Vám dodal pocit důležitosti a jen lákal další a další děti k mé maličkosti.Kolega , stroj na zmrzlinu, tak ten postával každé ráno u pavilonu brouků.
    Nedivím se , že zmrzlina nešla tolik na odbyt.Ono ,šli by jste si koupit zmrzlinu hned po přehlídce sarančat, nebo koncertu tarantule, která si motala myšku do pavučiny a pustila do ní následně svůj jed, kterým jí vnitřnosti rozmělnil na kaši?
    Kdežto ,takový Lví hlas,každý si na výstavu jeho majestátnosti přišel koupit slaný popcorn.
    Nechci se vychloubat, ale popcorn neumí nic tak dobře jako jako můj hliníkový kotlík .Nejlepší na celém procesu je to, že jej můžete sledovat od samého začátku, má prosklená skříň Vám umožní sledovat koncert od začátku až do konce ,než se celá naplní voňavou vyboptnanou kukuřicí.
    Můj kultovní retro design ,lákal každý den k servírovací liště nespočet hladových lidí rozmanitých velikostí a tvarů.A když
    Na ten den D vzpomínám jako dnes ,bylo to konec všeho .můj míchací systém se zamotal a ochrana proti přehřátí nefungovala.Vše se zaseklo a popcorn přestal pukat plynule jako vodopád a změnil se v rozbouřenou řeku. V ten stejný okamžik před mým kolem upadla malá holčička a
    plakala nad rozvázanou tkaničkou.Ta zapříčinila pád a rozbité koleno.Vzpomínám na tu něžnost matky.
    ,,Ale no tak Srdíčko.“
    ,,Mamíííí“ Vzlyky malé holčičky přehlušili i brigádníka, který se mně ze všech sil snažil vypnout.
    Maminka podala malé holčičce zpět její bílou hůlku a něžně pohladila po uplakané tváři.
    Cítil jsem vůní spáleného másla, ale nevěnoval mu tolik pozornosti jako něžnostem matky a dcery.
    ,,Mamí, mě se zase rozvázala bota!“
    ,,To nevadí, zkusíme to spolu ano.“
    ,,Ale já to nedokážu.“
    ,,Tak já zavřu oči a budu s tebou zavazovat co říkaš?“
    ,,Hmm ,tak jo.“
    ,,Obujeme botičky a zavážeme tkaničky.Teď chytni obě ty tkaničky, každou jednu do jedné ručky,překřížíme a jednu tkaničku protáhni pěkně vzniklou kličkou a utáhneme.Paráda a máme uzlík!“
    ,,Jůůůů to je prima.“
    ,,Tak to ještě dotáhneme do cíle Terezko ,ano.Když už máme uzlíček ,poběží nám do nory zajíček.
    Z každé šňůrky uděláme malou smyčku ,jako zajíčkova ouška, potom se ta ouška překříží a jako když jsme dělali uzlíček ,tak jedno ouško šoupneme do nory a už jen utáhneme trošičku a šup, máme hezkou mašličku.“
    ,,Mamí já to umím !!!!“
    Vzpomínám si , že tu holčičku ani malinko netrápilo, že nevidí, ale její rozvázaná bota a strach, že by to nezvládla.Jednoduše přijala svůj osud, tak jak byl napsán.
    To byl můj poslední den u pavilonu koček.Zůstala mi jen nálepka model RCPW-16.1
    Stejně jako holčička přišla o svůj zrak já přišel o svá kolečka.Žár ze spáleného pocornu mi roztavil podvozek.Už nedoprovázím každé ráno křik šelem svým retro zevnějškem.
    Zůstala jen prosklená skříň , pevně postavena ve stánku s koktejly.
    Vůně másla však zůstala, stejně jako odvaha, kterou Terezka všem ukázala , že ne vždy musí být Náš osud děsivý.

    Odpovědět
  12. Dobrý den pane Nekudo, pro mne byl tento úkol výzva, snažila jsem se o co nejjednodušší popis, ale přitom výstižný. Jsem zvědavá, jestli se mi to podařilo… ? :)

    Jana se sehnula, aby Martině zavázala botu:
    “Ukaž, já ti pomůžu…”
    Ale Martina se nedala:
    “Nech to být. Já sama. Že jsem slepá, ještě neznamená, že jsem neschopná. Jen mě naviguj.”
    Jana tedy vzala Martininu ruku a vložila do ní jeden konec tkaničky:
    “Toto je levá tkanička, najdi si druhou rukou tu pravou.”
    Martina chvíli tápala, ale pak se k ní dopracovala a sevřela ji mezi prsty. Jana pokračovala:
    “Přelož levou tkaničku přes pravou a pak ji dozadu obtoč směrem k botě. Podvleč ji pod překřížením. Teď nahmatej oba konce a utáhni vzniklý uzlík.”
    Martina se pomalu, ale jistě, dostala až k utažení uzlíku:
    “A co dál? Jak na smyčku?”
    Jana pokračovala:
    “Nahmatej si uzlík a vyjdi od něj. Na levé tkaničce udělej smyčku, pak totéž na pravé. A pak obě smyčky přelož a podvleč tak, jak jsi dělala ten první uzlík. Utáhni a je hotovo…”
    “Ta druhá část byla jednodušší.” konstatovala Martina, když si zase stoupla. Zkusmo udělala pár kroků, jestli se jí při chůzi tkaničky zase nerozvážou:
    “Díky, Jano. Odteď to zvládnu kdykoliv.”

    Odpovědět
    • Dobrý den, Eliško. Tento úkol má být výzva. :)

      Je moc hezké, jak se z toho stala interakce. Tím se hodně těžkých věcí smázlo. Nakonec věřím, že to Martina zvládla (a vy také)!

  13. Dobrý den, p. Nekudo,
    Úkol jsem pojala trochu jinak, zkusila jsem vymyslet použití tkaniček i bonusového cvičení o známé místnosti dohromady. Jestli se to podařilo nevím, uznejte sám.
    P.S.: Snažím se psát krátké věty, ale nejde to.:-)

    ‚‚Dobrý den, vydržte ještě chvilku,‘‘ ozve se zpoza rohu hlas neznámé osoby.
    Chodím tady už přes deset let, ale nikdy jsem takový hlas nepoznal. Jsem slepý od narození a poznám rozdíl mezi ženským, mužským a dětským hlasem. Hlas této neznáme osoby mě zmátl. Bylo poznat, že patřil mladému člověku. Tón hlasu byl jemný a příjemný, jako všechny ženské hlasy. Za to důraz, jakým osoba promluvila, naznačoval spíše mužský hlas. Nevěděl jsem, jestli tohoto člověka mám oslovovat jako pan nebo paní, či dokonce slečno nebo jinochu, tak jsem raději neoslovoval vůbec.
    ‚‚V pořádku. Nemusíte spěchat. Mám dostatek času.‘‘ odpověděl jsem nazpátek, aniž bych čekal na odpověď.
    Slyšel jsem, jak spěchala někam do jiné místnosti si odložit věci. Převléknout se, a také, jak se bavila o svém pozdním příchodu s mojí známou Šárkou, na kterou nenechám dopustit. Ta, když ji navštívím několikrát do roka, vezme strojek a bzučícím zvukem mi zkrátí všechny neposedné kadeře. Nevadí mi, že musím čekat. U Šárky jsem čekal i hodinu, ale nepotřebuji slyšet výmluvy od cizích lidí. Stačí mi ty moje.
    ‚‚Tak, pane Dvořáček, pojďte dovnitř.‘‘ řekla přísným hlasem a zase mě dotyčná osoba znejistila.
    Je to muž nebo žena?, přemýšlel jsem ve své hlavě. Protože jsem nenašel odpověď, pomalu jsem vstal a snažil se dobelhat k hlasu osoby, ke které jsem byl objednaný na desátou hodinu.
    V tom mi přišla na proti a řekla: ‚‚Nechcete pomoct?‘‘
    Znova mě její tón hlasu vyvedl z míry. Teď zněl jako dětský, pisklavý hlásek. To už jsem se neudržel. Musel jsem té osobě něco říct, protože mě tím, jak mluví, hrozně vytáčela.
    ‚‚Ne, Děkuji. Jsem slepý, ale né nemohoucí. Vidíte tady? Mám tuto svoji třetí honu, která mi pomáhá se vyhnout všem překážkám.‘‘ řekl již rozčíleně.
    ‚‚Vy mě ještě neznáte,‘‘ pokračoval už zcela naštvaným tónem ,‚já jsem pan Dvořáček a všichni ví, že nemám rád, když mi někdo pomáhá! Znamenalo by to, že se o sebe nedokážu postarat!‘‘ ukončil tak své rozhořčení, že mu zase někdo chce pomoct.
    ‚‚Omlouvám se, nechtěla jsem vás nijak urazit. Jmenuji se Šarlota Silná. Tak pokud nechcete pomoct, můžete jít sám. Dojděte za mnou a za mým hlasem do druhé místnosti.‘‘ řekne znovu rázným, mužským tónem.
    ‚‚Jistě, hned za vámi jdu,‘‘ odsekne ji nazpátek jako malý nevychovaný kluk.
    Pomocí své třetí nohy naráží do okolních věcí, včetně zdí, aby si docílil svého a dostal se do druhé místnosti bez pomoci. Když se konečně objeví před prahem Šarlotiny místnosti, zastaví se. Z její místnosti se mu do obličeje vlepila facka silných esenciálních vůní, kterou nemá v oblibě. Musí zhluboka dýchat, aby se přizpůsobil této velké, omamné dávce éterických olejů. Nejprve cítí obrovský smrad všech vůní. Po chvíli rozpoznává známe vůně, například levanduli, mátu nebo libavku. Zavětří i příjemnou vůni čerstvých růží, ale jsou zde i vůně, které mu nesmírně vadí. Například myrha, která mu i způsobuje bolesti hlavy. Snaží se ten nápor ustát, ale podlomily se mu kolena. Šarlota věděla, že se něco takového stane a byla připravená zakročit. Ta ho zachytila ještě před pádem na kolena a pomohla zpátky na nohy. Dotáhla ho k nejbližší židli, kde mu pomohla se posadit.
    ‚‚Tak, už mi dovolíte vám pomoci?‘‘ zeptá se ironicky a pan Dvořáček nemůže jinak, než souhlasit.
    ,,Dobře, co musím udělat? Nikdy jsem na masáži nebyl.‘‘ řekne již odevzdaným tónem, který říkal: ‚dělejte si se mnou co, chcete, je mi to jedno.‘
    ,,Zaprvé, jelikož vám budu masírovat záda, jak jsme se telefonicky domluvili, tak si musíte svléknout košili a tílko. Poté vytáhnete z kapes všechny věci, které by vás mohli tlačit, když budete ležet na lehátku. Taky si musíte rozepnout i opasek a sundat boty.‘‘ řekne, tvrdým tónem, který uslyšíte jen na vojně.
    Udělal, jak řekla. Svlékl se, rozepl opasek a vytáhnut veškerý obsah z kapes, ale při sundávání bot začal mít problémy. Šarlota si toho všimla a zeptala se svým příjemným, pisklavým, dětským hlasem: ,,Mám vám pomoct rozvázat tkaničky a sundat boty?‘‘
    Její hlas je vážně záhada. V jednu chvíli je příjemná mladá žena, v druhé přísný muž a ve třetí upištěné dítě. Její hlas je opravdu tajemství, pomyslel si.
    ‚‚Jestli vás můžu poprosit, tak ano. A můžete mi je pak také i zavázat? Zapomněl jsem, že jsem si vzal na šňůrkách a ne na suchý zip.‘‘ řekne nesměle.
    Šarlota se lehce uchechtne, ale odpoví jako profesionál: ‚‚Samozřejmě.‘‘

    Odpovědět
    • Pozor na zápis přímé řeči! Jinak je to opravdu jiný text, než jaké je zadání úkolu z této lekce – jeho cílem je ověřit si srozumitelnost. Myslím, že v této scéně všemu rozumím a oceňuji lehkou pointu na konci. ;)

  14. Dobrý den všem: přidávám cvičení na určení místa/prostoru, byla to pro mně zajímavá zkušenost, hodně sem osahávala věci a vnímala nově zvuky a tak. Janka

    Bolí mě hlava, asi je to tím těžkým vlhkým zemitým vzduchem. Ale ne, začínám si vzpomínat, někdo mě praštil po hlavě. Au. Až teď začínám vnímat bolest na temeni. Doléhají ke mně tlumené zvuky z venku, ptáci, štěkot psů v dáli. Neproudí tu žádný vítr ani vzduch. Ležím na zádech na něčem tvrdém, studí to. Pod prsty cítím udusanou hlínu. Roztáhnu trochu ruce a po pravé i levé straně narazím na dřevo, drsné. Deska – vysoká tak 20cm, tlustá tak 5 cm. Postavím se, přitlačím se teniskou k levé desce a sunu se podél ní dopředu: trvá mi 5 kroků než narazím na překážku. Otočím se a jdu stejným způsobem zpět. Udělám 10 kroků než mě zastaví překážka.
    Stojím opět uprostřed a přemýšlím, kde to jsem a jak se dostat ven? V tom ucítím na tvářích rozlévající se teplo, jako když se do mě opírá slunce, začíná mi být v bundě teplo, až dusno.
    Co je za těmi deskami? Co je po stranách? Přenesu nohu za desku a cítím, jak se mi teniska noří do něčeho měkkého. Co to je? Ponořím do toho ruce…je to měkké, drolivé, občas kousky dřeva? Kamínek? Přičichnu si k tomu. Země, možná rašelina. Udělám další krok, bořím se do měkké hlíny, než narazím na zeď. Sáhnu na ni. Je ledová, hladká, vlhká na povrchu. Zaklepu na ni, jestli mi ten zvuk neprozradí, z jakého je materiálu: sklo? Zrcadlo? Zeď ale není jednolitá, naopak. Jsou to tabulky ohraničené nějakým kovovým okrajem tak 20x40cm a jsou všude, i nad mojí hlavou.

    Odpovědět
  15. Teda, pane Nekudo, vy nám dáváte ) Se mi zamotaly snad i sandály na suchý zip. SUPER ÚKOL

    „Pájo, potřebuju pomoct,“ volám na syna do jeho pokoje.
    „S čím zas?“ ozve se neochotně.
    „Musím do kurzu Tvůrčího psaní popsat zavazování tkaniček.“
    „A?“
    „Ty budeš zavazovat, ať to vidím a já budu popisovat.“
    „Tak počkej, až dohraju.“ Můžu být ráda, že rovnou neodmítl. Zavazovat tkaničky jsem ho nutila naposled před sedmnácti lety.
    Přihasí si to ke mně s mobilem v ruce. „Na, tady to máš i s popisem.“
    Týpek na Tik Ťoku ukazuje, jak si vázat tkaničky. Akorát slovní popis vypadá takto „Vezmeš tohle takto a toto tak…“
    „To mi výrazně pomohlo. Takhle bych to slepci určitě vysvětlila. Tak nic, podvádět se nebude.“
    „Naděláš“, zhodnotí Pája a vzápětí se vrátí se svou teniskou.
    Takže jedem:
    Mezi ukazováček a palec pravé ruky vezmeš konec šňůrky na pravé straně, mezi levý ukazováček a levý palec vezmeš konec šňůrky na straně levé. Pravý konec překřížíš přes levý konec a mezi botou a tkaničkami se vytvoří očko. Pravý konec obtočíš kolem levé šňůrky a vsuneš ho do očka, které se vytvořilo mezi botou a šňůrkami. Konec pravé tkaničky pustíš a necháš tam, prsty vytáhneš z očka a znovu konec šňůrky vezmeš z druhé strany a zatáhneš….
    „Podle toho popisu bych si ty tkaničky nezavázal“, okomentuje Pája můj návod.
    …..Měl by se vytvořit uzlík. Jdeme na ouška. Mezi pravý ukazováček a palec vezmeš konec šňůrky na pravé straně a prsteníčkem a palcem stiskneš šňůrku na pravé straně v polovině. Prsty pravé ruky přiloží konec šňůrky k její spodní polovině a přibere si ji k sobě, takže mezi pravým ukazováčkem a palcem jsou teď šňůrky dvě. Prsty levé ruky….
    „Trvá to moc dlouho. To už zvládneš sama, ne? Tenisku máš, víc nepotřebuješ.“ Pája opustil potápějící se loď. Nezbývá než bedlivě sledovat vlastní ruce a popisovat, co právě dělají.
    ….pustí šňůrku na pravé straně a vezme konec šňůrky na straně levé. Obtočíš levou šňůrku kolem šňůrky na pravé straně kolem konečku palce pravé ruky. Stále drž dvě šňůrky mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Kolem palce se udělalo očko. Ukazováček pravé ruky pomáhá držet palci dvě tkaničky, ale může lehce přibrat levou tkaničku v její polovině a protlačit ji očkem k palci pravé ruky. V té chvíli prsty levé ruky chytí ouško pravé tkaničky a prsty pravé ruky vytahují levou šňůrku očkem. Teď už stačí držet ouška a utáhnou.

    Já vím, co jsem napsala, a vy to teď víte taky, takže pšššššt. Ještě není po desáté hodině.
    Jedno je ale jisté. Slepci ty tkaničky uvážu sama a bez řečí.

    Odpovědět
  16. Pěkný den, místo tkaniček vkládám výsledek doplňkového cvičení (popis). Doufám, že jde poznat, o jaké místo se jedná, a budu moc za ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, když někdo najdete čas. :)

    V nevelké místnosti si připadal jako uvnitř stromu. Všude kolem bylo cítit dřevo. Dřevěné obložení bylo na stěnách, na podlaze a dokonce tam byl i dřevěný strop. Jenom dveře, kterými do místnosti vešel, byly ze skla. Naproti dveřím stěnu lemovalo dvoupatrové dřevěné pódium určené k sezení. Dřevo bylo nezvykle rozpálené. Celá místnost byla totiž prostoupena těžkým, suchým, extrémně teplým vzduchem, který se dal dýchat jen s obtížemi. I přes to se na skleněných dveřích držely izolované oblasti vysrážené páry. V prvních chvílích měl dojem, že ho masa horkého vzduchu kompletně a souvisle obklopuje, jako když se ponoří do vody. Postupně ale začal rozpoznávat různé proudy. Nejteplejší byl vzduch kolem jeho hlavy, naopak na kotnících chvílemi pociťoval mírné závany o něco chladnějšího vzduchu. Ani ty však nezabránily tomu, že se na jeho těle začala objevovat souvislá vrstvička potu. Za pár další okamžiků začal také vnímat, odkud teplo sálá. Jeho zdrojem byla kovová kamna plná rozpálených kamenů. Těch by se radši dotýkat neměl. Čím déle v místnosti byl, tím méně snesitelné teplo bylo. Pálily ho ušní boltce a špička nosu a každý další nádech vyžadoval vyšší úsilí. Zatlačil do skleněných dveří a pocítil okamžitou úlevu.

    Odpovědět
  17. ,, Mami, maminko”, křičela na mě z vedlejšího pokoje moje dcerka Verunka. Otočila jsem se od dřezu, kde jsem umývala nádobí o 180 stupňů, abych se podívala co ta moje holčička zase potřebuje:). O pár minutek později, přiběhla ke mně. ,,Maminko ta panenka má rozvázané botičky”,řekla Verunka. Podívala jsem se na panenku a zpět na Verunku. ,,No a co s tím provedeme? “, ptám se Verunky. ,,Maminko můžeš té panence zavázat botičky, prosím”, odpověděla rychle. ,,Dobře zavážu, ale také Tě to naučím”, mrkla jsem na ni spiklenecky. ,,Dobře maminko, to je dobrý nápad”, souhlasila s mým návrhem. Chytla mě za ruku a šly jsme spolu do pokojíku.
    ,,Počkej Veruško, donesu opravdové veliké boty. Přeci jen panenka má malé nožičky a také malé botičky. Na větších to půjde vidět lépe.” Šla jsem pro ty největší boty, které máme doma, což znamenalo boty našeho tatínka. Přinesla jsem je do pokoje. Vzala jsem stoličku a položila jednu botu na ní. Sedla jsem si před stoličku a poprosila jsem Verunku, aby se posadila hned vedle mě. Kožená bota ve světle hnědé barvě umožnila vyniknout černým tkaničkám. Pravá bota natočená špičkou dopředu byla výborně připravená jako učební pomůcka.Takže lekce zavazování tkaniček mohla začít. ,,Koukej Verunko, uchopím oba dva provázky s rukama překříženýma, levá ruka nahoře a pravá ruka dole. Ruce vracím zpět do normální polohy s tím, že tkanička se nám zkřížila. Teď uchopím spodní provázek a přehodím ho přes vrchní provázek a protáhnu jej. Lehce utáhnu.Teď nám vznikl uzlík. Pravou rukou udělám takhle jedno očko, přidržím si jej palcem a ukazováčkem. Levou rukou potom pravé očko hezky dokola omotám. A protože očko stále držím palcem a ukazováčkem ovinu provázek dokola kolem palečku. U konce prostrčím tkaničku tak, že nám vznikne další očko. A nakonec větší silou proti sobě zatáhnu. Vidíš vznikla nám krásná mašlička”,usmála jsem se na Verunku, která s otevřenou pusinkou sledovala celý děj. Bude to ještě chviličku trvat, ale věřím, že když to budeme spolu trénovat, budeme to umět co nevidět.

    Odpovědět
    • Jani, úkol splněn. Myslím, že s tréninkem by to zavazovaní tkaniček časem šlo. Jen pozor na zápis přímé řeči – české uvozovky, čárka je před nimi a velké T ve slově Tě se tam nepoužívá. Čili: „Dobře, zavážu, ale také tě to naučím,“ mrkla jsem na ni spiklenecky.
      Díky za sdílení a těším se na vaše další splněné úkoly!

  18. Pavel posadil svého syna před sebe. Veronika jim dala nelehký úkol. Naučit jejich dítě, aby si umělo samo zavázat tkaničky.
    „Já to neumím,“ kňoural Pavel junior. „Nechci to dělat!“
    „Tak si vezmeš holínky, co říkáš?“
    „Tak jo.“
    Pavlík popotáhnul nudli, nazul si boty a šli s tátou ven. Dospělý Pavel si pak celý den lámal hlavu s tím, jak to své manželce vysvětlí.

    Odpovědět
  19. Zkus René podle návodu zavázet tkaničku. Jestli se to povede, budu ráda. Vilma

    Jani, jdeme na to. Sedni si na stoličku, kterou ti podávám do pravé ruky. Tak, teď máš blíže k botám a bude to pro tebe pohodlnější. Začneme pravou botou. Vezmi si do pravé ruky levou tkaničku a do levé pravou. Máš je pěkně překřížené a udělej uzel. Na tkaničce, kterou svíráš v pravé ruce, udělej očko, můžeš si pomoci i levou rukou. Očko drž pravým palcem a ukazovákem přímo u uzlu tak, aby čnělo nad prsty. Levou rukou uchop levou tkaničku někde uprostřed a zprava proti směru hodinových ručiček s ní obkruž očko. Tkaničku vlož mezi pravý palec a ukazováček, který ji přidrží a ukazováčkem tkaničku vpíchni směrem k sobě, jakoby dovnitř a tím vytvoříš další očko. Jakmile to uděláš, pomoz levou rukou povytáhnout nově vytvořené očko a chytni ho pravou rukou. Levou rukou uchop očko, které jsi před tím držela v pravé ruce. Zatáhni rukama od sebe za obě očka tak, aby se tkanička utáhla. A je to.

    Odpovědět
    • Vilmo, myslím, že by to mohlo fungovat. Ale já už to mám zautomatizované a umím to. Spíš by to měl zkusit někdo, kdo ještě vázat tkaničky neumí. :)

  20. Můj cvičební text:
    Milý Josífku,

    Jelikož je ti dnes 5 let a máš narozeniny, tak bych ti chtěla dát jeden velký dárek. Asi ho úplně v tomto věku neoceníš, ale věř mi, že se ti bude hodit už do konce tvého dlouhého a veselého života. Doufám, že si tento dopis budeš číst v 90 a že s úsměvem budeš vzpomínat, jak jsi si poprvé zavázal tkaničky od bot. To je totiž ten velký dárek. Naučíme se to dnes podle tohoto jednoduchého popisu.

    Vezmi si botu s tkaničkami protaženými jednotlivými dírkami. Vezmi každý konec tkaničky do jedné ruky. Překřiž tkaničky a jeden konec protáhni pod překřížením a utáhni. Vznikne ti takový malý uzlík a každý konec tkaničky je na jiné straně než byl.

    Teď vezmi jeden konec tkaničky. Ideálně pokud jsi pravák – tak do pravé ruky a udělej smyčku, kterou budeš držet mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Do levé ruky vezmi druhý konec tkaničky bez smyčky a obtoč volný konec kolem konečků prstů, které drží smyčku. Natěsno. Bříškem ukazováčku protáhni volnou tkaničku pod smyčkou tak, že ti vznikne druhá smyčka. A pak obě smyčky odtáhni od sebe a tím je utáhneš.

    Hotovo, můžeš se pokochat krásně utaženou tkaničkou od bot :-)

    Tvoje máma

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏼

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.

Žádný spam, protože ho taky nemám rád.