Srozumitelnost textu je klíčová věc. Pokud čtenáři po dočtení knihy tápou nad významem některých scén nebo popisů, případně vůbec netuší, co chtěl svým příběhem autor říct, není to úplně v pořádku. Pojďme si proto téma srozumitelnosti rozebrat v dnešní lekci kurzu Základy tvůrčího psaní…
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Alenko, jak že se zavazují tkaničky, ptáš se? S tím ti samozřejmě rád poradím. Je mi jasné, že nosit už napořád jen boty na sucháč je naprd. Velký holky nosí jakýkoliv boty si zamanou, že ano.
Když si nahmatáš boty, tkaničky jsou ty provázky na jejich horní straně, na druhé straně než je podrážka. Slouží k tomu, aby se bota při chůzi nevyzouvala a seděla na noze co možná nejpohodlněji. Stejně jako ten sucháč, který znáš.
Rukama prozkoumej, jak jsou tkaničky k botě připevněné. Po levé i pravé straně jsou uchycené v očkách, kterými vedou cik cak, skrz na skrz celou botou odspoda (tedy od prstů) až nahoru (zhruba ke kotníku). Záleží, jak máš vysoké boty.
Očky jsou tkaničky už prostrčené, takže tím se nemusíš trápit. Je jen dobré, abys věděla, jak fungují. Je možné, že poslední, horní očka u kotníků, jedno na každé straně, tkaničkou provléknuté nejsou. Můžeš si to zkusit nahmatat. To nevadí, některé boty se takto nosí, aby se snáze obouvaly.
Teď tkaničky prozkoumej prsty od posledního očka, tedy od místa, kde končí v botě, až na jejich konec. Zjistíš, že na levé i pravé straně boty jich dlouhý kus trčí ven. Těmito dvěma volnými konci se boty zavazují, a těmi se tedy teď budeme zabývat.
Nejprve tkaničky utáhni tak, aby ti pohodlně stáhly nohu. Prostě za ně za obě rovnoměrně zatáhni. Utáhni je dostatečně silně na to, abys cítila, že ti pevně obepínají nohu, ale zároveň, aby tě bota nikde zbytečně netlačila. Nosit boty musí být pohodlné.
Když máš teď tkaničky utažené, máš jich i delší kus venku z boty, což se ti bude k zavazování hodit. Teď si vezmi do každé ruky jeden konec tkaničky. Je jedno jak daleko od boty je budeš držet, ale hodí se, když držíš obě tkaničky stejně daleko. Teď jednu přes druhou překřiž, to znamená provlékni jednu tkaničku pod druhou, a opět oba konce utáhni. Tím se ti u boty udělá jednoduchý uzlík. Je důležité, abys ho měla utažený až úplně k botě.
Následují smyčky. Do každé ruky si vezmi jednu tkaničku. Z každé z nich si udělej smyčku–nahmatej si celou délku tkaničky, najdi si její konec a ten přilož k uzlíku, který už máš na botě. Tkaničky si v této poloze přidrž mezi palcem a ukazováčkem. Levou tkaničku levou rukou a pravou tkaničku pravou rukou. Vzniknou ti tak dvě smyčky.
Teď obě smyčky překřiž–přibliž ruce k sobě tak, aby sis obě smyčky mohla podržet jednou rukou. Dej si pozor na to, abys pořád držela začátky i konce obou tkaniček. Druhou rukou si teď nahmatej prostor, který ti mezi prvním uzlíkem a překřížením smyček, vznikl. Do této mezery palcem zatlač tu smyčku, kterou si držíš nahoře, tedy blíž k sobě. Nemusíš moc, stačí tak, abys ji mohla vytáhnout z druhé strany.
Nakonec si opatrně přechytni tkaničky tak, abys držela ouška za jejich vrcholy, tj. ta místa nejdál od boty, kde se ohýbají. Rovnoměrně za ně zatáhni. Až narazíš na odpor, tkaničky jsou úspěšně zavázané. Gratuluji!
A nezoufej. I kdyby se ti to hned napoprvé nepodařilo, zkoušej to znovu a znovu. Naučit se zavazovat tkaničky je složité pro každého a chce to trénink. Důležité je, že se této výzvy nebojíš!
Dobrý den, posílám další úkol a předem děkuji za zpětnou vazbu.
Konečně mi skončil pracovní týden, který byl strašný. Pracuji jako učitelka v první třídě. Mám svou práci ráda, děti jsou skvělí ale nesnáším třídní schůzky. Rodiče jsou tak otravný a ty jejich připomínky.
Zrovna tento týden jsem musela řešit s panem Novákem, proč jsem jeho synovi nemohla zavázat na tělocviku tkaničky u bot. ‘‘Můžete mi vysvětlit, proč to musel dělat sám, když víte že to neumí! Taky moc dobře víte, že skoro nevidí, tak proč to po něm chcete?‘‘ Jako správný kantor se musím ovládat, aby se na mě rodič ještě víc nerozhněval. ‘‘Ano, chápu vás. Tomík má problém se zrakem, který mu vše stěžuje. Ale je to velmi šikovný chlapec a já jsem se mu snažila co nejlépe poradit, jak to má udělat.‘‘ Začala jsem popisovat, jak se celá situace odehrála.
Před hodinou tělocviku jsem poslala děti do šatny, aby se převlékli. Já jsem mezitím přišla do tělocvičny a začala chystat žínky. Měla jsem v plánu s dětmi cvičit kotrmelce a hvězdy. Děti, které již byli nachystané, přišli do tělocvičny a posadili se na lavičku. Po chvíli už skoro všichni seděli ale Tomík nám pořád chyběl. Šla jsem se podívat do šatny, jestli se nic nestalo. Tomík seděl na židli a celý nešťastný a uplakaný, se snažil zavázat boty. ‘‘Copak se děje Tome?‘‘ S tváří zoufalého štěňátka se na mě podíval a začal si stěžovat, jak jsou jeho boty hrozné a nejdou vůbec zavázat. ‘‘Já chci aby, jste mi je zavázala vy!‘‘ Z nešťastníka se najednou stal zuřivý skřítek. Ten příkaz byl vážně přísný. Mohla jsem se urazit, ale místo toho jsem zvolila pozitivní přístup. Sedla jsem si vedle něj a s hřejivým tónem v hlase jsem se ho snažila podpořit.
‘‘Tome, to je v pořádku, že ti to nejde. Já ti zkusím pomoct a poradit, jak si boty zavázat. Nejdříve chytneš do každé ruky jednu tkaničku a zatáhneš za ně tak silně, aby se bota utáhla. Hlavně to nepřežeň. Udělej to jen tak, abys to měl pohodlné. Poté tkaničky překřiž přes sebe. Teď si sáhni na kříž, který se ti vytvořil. Cítíš, jak je jedna tkanička dole a druhá nahoře?‘‘ Tomík přikývl. ‘‘To je dobře. Chytni za konec tu tkaničku, která je ve spod kříže. Potom ji prostrč pod křížem a pak zatáhni za oba konce tkaniček.‘‘ Je to vážně šikovný kluk. Povedlo se mu to hned na poprvé.
‘‘No super! Udělal si uzel. Tak, teď si vyber a chytni jednu tkaničku. Potom ji kousek od uzlu ohni a chytni obě šňůrky palcem a ukazováčkem u uzlíku. Nádherná práce, povedlo se ti udělat očko. Pořádně to drž. Druhou rukou vezmi tkaničku, co leží na botě a jednou jí omotej kolem očka. Vypadá to jako bys tam nasadil kroužek. Sáhni si na to. Cítíš ten kroužek?‘‘ Znovu přikývl.
‘‘Paráda, ale teď pozor, tohle je ta nejtěžší část. Musíš druhou šňůrku prostrčit ze spodu kroužku nahoru.‘‘ Tomík vzal konec šňůrky a začal to prostrkávat zespod kroužku nahoru, jako kdyby navlékal nit na jehlu. ‘‘Takhle ne. Polož si tento konec šňůrky a na jejím druhým konci, který je u kroužku, se jí snaž prostrkat ukazováčkem znovu ze spodu kroužku nahoru.‘‘
Chvilku mu to trvalo, ale musím uznat, že když chápe, co má dělat, tak je velmi trpěliví. ‘‘Paráda! Už začíná vylézat. Cítíš, jak se tam vytváří druhé očko? To je přesně ono. Vyndej ukazováček a chytni to druhé očko. Teď pusť to první očko, ale hned ho nahoře chytni znova. Skvělé už jen za obě očka zatáhni a je hotovo.‘‘
Tomíkovi se rozzářili oči. Byl nadšený, že to dokázal sám a nikdo mu nemusel pomáhat. Vyskočil z židle, poděkoval a pelášil za dětmi do tělocvičny, aby se pochlubil, co dokázal. ‘‘To byl můj důvod, proč jsem mu boty nezavázala já. Jsou věci, které nám jdou hned ale některé ne. Ze začátku budeme chybovat ale když vydržíme nakonec to dokážeme.‘‘ Pana Nováka se mi povedlo uklidnit a s poděkováním odešel. Chápu, že má o svého syna strach, ale taky musí on pochopit, že za Tomíka celý život nebude nikdo všechno dělat.
Jsem velmi ráda, že je to za mnou a můžu si na pár měsíců vzít od rodičů oddych. Dám si víkendové volno a pak už hurá zpátky do školy.
To vypadá dobře, takhle by to mohlo fungovat. ;) Díky za sdílení a moc zdravím!
Dobrý den, moc prosím o komentář k mému úkolu… :)
“Co že to máš na nohou???” otázalo se malé stvoření.
“Říká se tomu boty.” vysvětlovala jsem už asi po páté.
“A bez nich neumíš chodit???” otázalo se opět stvoření a podrbalo se chapadýlkem na hlavě s čupřinkou. Zakoulela jsem očima: “Ale umím… jenže bez nich se chodí špatně. Prostě potřebuješ boty.”
Malý si sedl na zem a chvíli koukal před sebe. Pak z něj vylezlo:
“Ty máš ale dvě boty a já tři nohy. To přeci nejde dohromady.”
“Seženu ti třetí botu a bude pokoj.”
“A jak mi budou na nohách držet???” otázal se opět. Začala jsem vysvětlovat, k čemu slouží tkaničky a jak je musí pomocí prstů zavázat… v tom mě nevrle přerušil:
“Já přece nemám prsty. Tak co s tkaničkami?” Zamyslela jsem se. Tento problém mě nenapadl. Malý potřeboval boty, se suchým zipem, ale takové jsem neměla. On si mezi tím začal nohy soukat do bot. Pak vyjekl:
“Vždyť je každá bota jiná! Jedna chodí doprava a druhá doleva. V tom se prostě chodit nedá!!!” Chvíli jsem ho pozorovala a dumala nad situací. Pak jsem z botníku vytáhla ještě papuče:
“Tak si dej na prostřední nohu tohle. To tě vyváží.” On si mezi tím začal vyšměrovávat z bot tkaničky.
“Co to děláš?” divila jsem se trochu rozhořčeně, že se objevil nějaký další problém.
“Vyřeším si to po svém. Chapadel mám dost.” odsekl. V tom jsem mu musela dát za pravdu. Chapadel měl 7. Koukala jsem asi trochu vyjeveně, protože jen co začal provlékat chapadlo spodními dírkami na tkaničky, uvědomila jsem si, že mám otevřenou pusu. Malý zatím pokračoval. Každé z chapadel provlékal střídavě levou a pravou dírkou na botě. Když se dostal až k nejvrchnější dírce u kotníku, obtočil konec chapadla kolem jeho střední části. Zavýskl radostí:
“Ty vaše boty jsou k popukání. Podívej!” a postavil se. Ještě, než se stihl narovnat, už se ozvalo žuchnutí, jak si znova sedl na zadek. Bylo mi ho při tom pohledu líto. Chapadla místo tkaniček nebyl dobrý nápad.
“Jdu se zeptat sousedky, jestli nemá boty na suchý zip.” povzdechla jsem si.
Je to vtipný; jen pozor na ty ztrojené otazníky a nečeské uvozovky. ;)
Děkuji za zpětnou vazbu a prodloužení kurzu. Jste stejně nejlepší ze všech spisovatelů-lektorů :-).
“Ahoj Péťo!” Pozdravila jsem svého dlouholetého kamaráda. Měl od dětství takový nemilý handicap – neviděl. Setkávali jsme se každé pondělí na dortíku v cukrárně. Měl sladké tuze rád. Naštěstí to na něm nebylo skoro vůbec vidět. Na rozdíl ode mě.
Když jsme vcházeli do cukrárny, Péťa zakopl. Jen tak tak, že nespadl. Já si přitom všimla, že má na sobě nové boty. S tkaničkami. Ty nikdy nenosil. Vždy dával přednost suchému zipu. Bylo to pochopitelné. Podivila jsem se: “Máš nové boty? S tkaničkami?”
“Hmm, no,” odpověděl rozmrzele Péťa. “Je to dárek od mámy. Nenechala si to vymluvit. Prý už jsem dost starý na to, abych si zvládl zavázat tkaničky.”
“Aha,” poznamenala jsem jen. Nechtěla jsem se pouštět do hovoru o Petrově matce. Nemělo to cenu. I Petr to věděl. Vždy ji ustoupil. Jeho matka byla jedna z těch, co věděla všechno nejlíp. A on se s ní nechtěl hádat.
Sedli jsme si ke stolu a objednali si. Petr se chvilku ošíval, ale pak to vybalil!
“Můžeš mě, prosím, naučit ty zpropadené tkaničky zavazovat? Máma mě to vysvětlila, ale já to nějak nepochytil. Chystá se mi večer udělit další lekci, ale já na to nemám náladu.
Málem jsme se pohádali. Musela mi ty tkaničky sama zavázat.”
“No….. Jasně,” odpověděla jsem soucitně. Dáme si kafe, a pak se na to vrhneme. Ju? Naučím tě to tou jednodušší cestou.”
Po kafíčku a malém zákusku jsem se ujala role učitele: “Nejdřív si nahmatej obě tkaničky. Cítíš, jak jsou dlouhé? Chytni si každou zvlášť hned zkraje, u boty. Pravou do pravé ruky, levou do levé. No a teď je překřiž a provlékni vzniklým očkem, jako když vážeš uzel. Utáhni to a přidrž si to prstem. Třeba prsteníčkem. Teď každou tkaničku zvlášť přehni, aby ti vznikla dvě malá několika centimetrová očka. Vidíš? Z každého očka ti ještě správně čouhá delší ocásek, který z tkaničky zbyl. A teď už jen stačí, abys ta očka také překřížil a provlékl, úplně stejně jako prve: jako když vážeš uzel. Jako kdyby to nebyla očka. Pak stačí už jen pořádně utáhnout a máš to!”
Dobrý den, pane Nekudo, mohu Vás opět poprosit o zkouknutí tohoto mazaného úkolu? :D
Děkuji moc.
P. S.
Jako každý měsíc jsme s ostatními knihovníky četli nevidomým. A úžasné je, že i oni četli nám. Zvlášť Jenda. Konečky prstů obratně skenoval vytlačené tečky na tlustých bílých stránkách svého časopisu a plynule nám vyprávěl, co se v nich ukrývá za neviditelné tajemství. A tehdy se nám také svěřil, že by se rád naučil zavazovat si tkaničky u bot, ale zatím se ostýchal někoho zeptat, jak na to. Nápad se mi líbil. Upozornil jsem Jendu, ať se neleká, že mu rozvážu botu, a že to zkusíme. “Vezmi si do každé ruky jednu tkaničku”, začal jsem směle a přitom jsem si sám hrál s tkaničkou a snažil se najít vhodná slova. “Zkus je překřížit, nahmatej, jak jsou jedna přes druhou, pak tu vrchní podstrč pod tou spodní a vytáhni ji. Zatáhni za oba konce, tím se utáhne první část uzlu.
Na tkaničce, co máš v pravé ruce, udělej očko a dobře ho drž v prstech, aby se neuvolnilo. Tak, držíš v pravé ruce mezi ukazováčkem a palcem očko a v levé napnutou volnou tkaničku. A teď tu volnou tkaničku obtoč shora kolem toho očka, hned u palce, kterým ho držíš. Je dobré tak obtočit i ten palec, kolem palce vlastně vznikne taková další smyčka a do ní už zbývá jen protáhnout kus té volné obtočené tkaničky. Pomoz si třeba tak, že tkaničku protlačíš tím pravým ukazováčkem. A když ji tak prostrčíš, vznikne ti další očko. To pak celé vezmeš do levé ruky a trochu víc povytáhneš. První očko celé uchopíš do pravé ruky a pak zatáhneš pořádně za obě. Tím utáhneš vzniklý uzel a je to.“ Jendova první klička na botě nevypadala špatně. Došlo mi, že mně dalo víc zabrat vysvětlit to, co vidím, než jemu vytvořit to, co nevidí.
Děkuji za Vaši zpětnou vazbu
Venku hustě pršelo a já běžela na tramvaj. V tom spěchu jsem do ní málem narazila. Stála tam promáčená s bílou hůlkou a u ní seděl slepecký pes s dobráckým výrazem. Pocítila jsem sevření u srdce a v ten okamžik jsem zapomněla na svůj spěch, hlavou mi problesklo “..nač si stěžuješ, podívej jak je na tom ona.”
Zeptala jsem se jí , kam jede a poradila jí, která tramvaj zrovna přijíždí. Kývla hlavou, že do té nastupuje a v tom jsem si všimla, že má rozvázanou tkaničku. Pomohla jsem jí nastoupit, najít místo, ale to odmítla. “Máte rozvázanou tkaničku ,zavážu Vám ji”. Sehla jsem se a jak to kymácení v tramvaji dovolilo, tkaničku zavázala.
“Já jsem Nela a moc děkuji”, letmo se na mě usmála. ” Vždycky mi je zaváže bratr, ale odjel” dodala nesměle.
Asi se ve mě probudil učitelský syndrom a já Nele nabídla setkání se zavazováním tkaniček. Protože se blížila moje výstupní zastávka, řekla jsem Nele o číslo a slíbila, že se ozvu.
V pátek jsem rozvíjela svoje plány na víkend, při pohledu na deštník se mi připomněla křehká Nela se svým chlupatým průvodcem. Po zavolání bylo zpečetěno naše sobotní setkání. Začala jsem se kupodivu těšit.
V krásném slunečném dnu jsme naše setkání začaly výbornou zmrzlinou na kraji parku a pohlazením Neliny psí ochránkyně, kterou představila jménem Hope. Našly jsme místo ve stínu rozložité lípy a povídaly si o maličkostech všedních dnů. Čas plynul příjemně a mě obklopilo nádherné lidské štěstí s touto asi pětatřicetiletou drobnou ženou s dlouhými světlými vlasy a příjemným hlasem s životním nadhledem.
“Tak se do toho dáme?” překvapila mě svou přímočarostí. Nejprve jsem zula botu a společně jsme prošly krok za krokem celý proces zavázání tkaničky s tím, že jí svýma rukama pomáhala pracovat těm jejím. To šlo skvěle! Potom jsem ji vyzvala, že to zkusí sama s mou slovní pomocí.
“Nelo, vem si do každé ruky jeden konec tkaničky, tu z pravé ruky přechyť levou rukou a naopak. Teď zkus sjet palcem a ukazovákem levé ruky níž až nahmatáš překřížené tkaničky a drž je. Tkaničku v pravé ruce drž, prosím nataženou. Když pevně držíš těmi prsty překřížené tkaničky tu naplou v pravé ruce podstrč zadem pod ty překřížené. Teď pusť ty dva prsty, ale tkaničku v levé ruce přidrž zbylými třemi prsty a dlaní. V levé i pravé ruce zatáhni za konce a máme uzlík! Jupí! Teď každou rukou zvlášť přepůli každou tkaničku a uchop je v místě přepůlení. Vzniknou ti dvě očka, které v každé ruce držíš jen dvěma prsty- ukazovák a palec. Zase je dej přes sebe a uchop levou rukou uprostřed. Pravou rukou uchop kličku blíž k levé ruce. Nezapomeň na prostředník levé ruky a vsuň ho pod obě překřížené kličky, palcem pravé protlač kličku dolů do mezery a prostředníkem, palcem a ukazovákem pravé ruky utahuj jednu kličku a druhou rukou utahuj na opačnou stranu. A teď zkusíme druhou botu, dokud to máš v čerstvé paměti!”
Pilně jsme trénovaly ještě několikrát a přitom vzniklo mezi námi úžasné přátelské pouto, které s láskou udržujeme. Společně sdílíme život a jsme si oporou. Uvědomuji si, že se mi potvrdilo pravidlo, že kde bylo ubráno, jinde bylo vrchovatě přidáno a tak je to i s mou nevidomou přítelkyní Nelou.
To není jen návod, ale dokonce celá situace – jen tak dál!
Zdravím,
přidávám svůj pokus o tento těžký úkol v popisu. Předem děkuji za jakoukoliv kritiku a hodnocení.
Ahoj Alexi. Přišel jsem ti pomoct s tkaničkami. Neboj, vím, že jsi slepý, ale spolu to zvládneme. Začneme tím, že si nasadíš botu. Tlačí tě někde? Na nártu? To se dá snadno pořešit! Chytneš jazyk boty, to je ta volná část, a zatáhneš k sobě. Skvělé!
Nyní se vrhneme na ty proklaté tkaničky, co? Nahmatej si je a pořádně zjisti, jak dlouhé jsou. Teď, když je držíš v ruce, je překřiž, aby ti vznikl kříž. Následně pravou rukou prostrč jednu tkaničku pod tu druhou. Skvěle! Chytni oba konce a zatáhni. Cítíš, jak se utáhla bota?
Dobře, pokračujeme. Do levé ruky si vezmi tkaničku. Ano, do téhle ruky, a ohni ji, aby vzniklo očko. Nemusí být moc velké, stačí velikosti dvacky. Musíš to očko pevně držet a nepustit. No a druhou rukou, ano, pravou, musíš udělat druhé očko. Super, přesně tak, stačí menší a pevně ho držet.
Očko, co máš v pravé ruce, nyní musíš protáhnout skrze očko v levé ruce. Nakonec to stejné očko, co jsi teď protahoval, prostrčíš pod oběma očky. Ano, tady pod tím, kde se dotýkají. Máš protaženo? Ukaž. Ano, takhle je to správně, a teď zatáhni za obě očka proti sobě a máš hotovo.
Díky moc, Jiří. Je to dobré, povedlo se vám to!
Přeji krásný den, s webinářem jsem začala tento týden. A ehm…Rozepsala jsem se, pardon, snad to úplně nevadí :)… A možná tam budou nějaké (snad jen) drobné chyby, některé věci jsem jaksi již zapomněla O:-)… A přiznávám, že popis není mou silnou stránkou :-(
Boty
“Boty se suchým zipem nevedeme.”, sdělila mu mladá žena mezi mlaskavými zvuky žvýkání. Nepochybně velmi mladá podle hlasu.
“Slečno, já je ale nutně potřebuji. Jak vidíte, jsem slepý.”
Žvýkání na okamžik ustalo, zdálo se mu, jakoby nad tím přemýšlela. Asi tak tři sekundy. S nezájmem pak pronesla:” Tak se naučte zavazovat tkaničky.”
Žvýkání doplněné o ťukání nehty do chytrého telefonu pokračovalo. Prokop si začal zoufat. Od dětství byl nesmírně plachý, nesmělý a neprůbojný při setkání s cizími lidmi. O zrak přišel jako dítě kvůli vrozenému glaukomu, na který se přišlo příliš pozdě, a malý Prokop postupně přestal vidět úplně. Prošel speciální školkou a následně i školou, kde se naučil mnoho praktických dovedností, vyjma vázání tkaniček. Ze začátku snaha byla, ale snad i z důvodu snížených motorických schopností a v důsledku toho i z důvodu sérií neúspěchů, to vzdal. A jeho rodiče, ač na tom zprvu trvali, nakonec se uchýlili k nákupu bot se suchým zipem.
Najednou se v Prokopovi zvedla vlna hrdosti a odvahy. ‘Copak jsem nějaký lempl, že se nedokážu naučit zavazovat tkaničky?!’, zvolal v duchu.
S nebývalou jistotou tedy řekl: “Dobře, vezmu si tyhle.”, a přisunul k ní boty v krabici, které si předtím zkoušel.
“Fajn.”, pronesla vesele. “Bude to sedm set padesát korun. Chcete platit hotově, nebo kartou?”
“Kartou prosím.”, odvětil.
Prokop po paměti sáhnul pro svou starou obnošenou peněženku, platební kartu v ní měl hned v první kapsičce na leve straně. Poté, co nahmatal terminál, odpípnul platbu.
“Zadejte PIN, prosím.”
Prokop tak učinil, po schválení slečny prodavačky, že platba byla přijata, popadl krabici a s tichým rozloučením z obchodu doslova prchnul.
Po příchodu domů položil svůj nešťastný úlovek na stůl v kuchyni a přemítal. Co s těmi botami budu teď dělat? Ležel před ním nelehký úkol. Bylo to jak hozená rukavice – v první chvíli se člověk cítí sebejistý a rukavici zvedne, v druhé se zděsí, do čeho se to pustil. Avšak nebylo cesty zpět, jeho staré byly děravé, teklo do nich a za nové dal nemalé množství peněz, nějak si s tím musí poradit. Učinil pár pokusů o zavázání tkaniček, leč s pražádným výsledkem. Tkaničky se pohybovaly jak o vlastní vůli, jak dvě malá háďata, vždy se mu vysmekly z prstů, až měl pocit, jakoby mu bylo zase osm let a jeho učitel mu již po několikáté opakoval, jak je má zavázat.
Ne, nejde to… Prokop si šel unaveně lehnout do své ložnice, nicméně spánek se mu vyhýbal, a tak zíral do prázdna, které bylo jeho společníkem už více jak dvacet let.
Ráno začalo jako každé jiné – připravil si instantní kávu, zalil ji mlékem, na talířek položil včera koupený croissant a odebral se ke kuchyňskému stolu. Byl velmi malý, stály u něj pouhé dvě židle, každá na opačné straně stolu. Položil si snídani a v jeden okamžik se dotknul jakéhosi objektu, ztuhnul. Vzpomněl si na včerejší odpoledne a uvědomil si, že to nebyl jen zlý sen o obchodech plných bot s tkaničkami, který se mu v noci zdál, v němž tyto tkaničky obživly a staly se úzkými hady, jenž hrozili uštknout kohokoliv, kdo by se jich chtěl dotknout. Oživlé tkaničky sice byl sen, ale samotné boty byly realitou. A také mu došlo, že pokud chce jít dnes ven, musí vyřešit tento problém. Kafe zhořklo, croissant pozbyl veškeré chuti, přesto vše snědl a vypil. Nejraději by to odložil, nakonec však šel do obývacího pokoje ke svému počítači. Nemusel ho ani zapínat, nechával ho puštěný permanentně, stačilo jen zmáčknout jakoukoliv klávesu na klávesnici.
Ozval se robotický hlas: “Dobré ráno, Prokope, co pro Vás mohu dnes udělat?”
“Vyhledej návod, jak se zavazují tkaničky.”, řekl Prokop do malého mikrofonu.
“Vyhledávám…”
Kdyby náš hrdina viděl, mohl by sledovat, jak na obrazovce nabíhají odkazy, v jejichž textu se objevují termíny ‘tkaničky’ a ‘zavazovat’, a jak je systém postupně vylučuje a nechává jen ty adekvátní. Jenže nemohl, a tak jen čekal.
“Nalezeno tisíc dvě stě osmdesát jedna stránek s ‘návod, jak se zavazují tkaničky’.”
Prokop se zhluboka nadechl a řekl: “Vyber první odkaz.”
Z reproduktoru se ozval pištivý dívčí hlas, bylo zřejmé, že onen odkaz vedl k videu.
“Milí, zlatí, je to ouplně jednoduchý, ízy-pízy, podle mýho návodu se to naučíte tak, že už to prostě nikdy nezapomenete a jako nebudete potřebovat jiný.”
Prokop trpělivě čekal a poslouchal.
“Je to lehký jak facka, věřte mi. Podívejte, vezmete jednu tkaničku, druhou tkaničku, takhle uděláte kličku, utáhnete a je to! Že je to ízy? A jestli se vám moje video líbilo, tak mi dejte…”
“Stop!”, zastavil výkřikem video, než stihla slečna dokončit, co jí vlastně má dát.
“Vyhledej návod pro nevidomé, jak si zavázat tkaničky.”
Opět se ozvalo: “Vyhledávám…”
Podrbal se ve svém zarostlém strništi na tvářích, bude třeba se oholit… Později.
“Nalezeno šest set čtyřicet dva stránek s ‘návod pro nevidomé, jak si zavázat tkaničky’.”
“Vyber…”, zaváhal. “Vyber pátý odkaz.”
Chvíli se nic nedělo, pak ale z reproduktorů začala linout relaxační melodie, která trvala asi půl minuty. Na ni navazoval hlas ženy, byl podobně uklidňující jako předešlá hudba.
“Vážení klienti, ráda bych vás přivítala na našich stránkách pro nevidomé a slabozraké. Víme, jak mohou být některé každodenní činnosti náročné a pořádnou výzvou, proto jsme pro vás připravili sérii nahrávek, která vám snad pomůže s tím, s čím si nevíte rady. Dnes pro vás máme návod na zavázání tkaniček bot. U nás víme, jak obávané téma to mezi našimi klienty je, proto jsme se snažili vytvořit návod ve spolupráci s nimi, aby nám předali své zkušenosti. Připraveni? Pojďme na to.”
Opět krátká příjemná znělka a pokračování: “Připravte si své boty s tkaničkami
k pohodlnému místu k sezení, máte-li podnožku, připravte i ji, doporučujeme si přinést i nějaké občerstvení, například vodu. Nechvátejte, po každém pokynu bude následovat zhruba půl minutová přestávka, abyste mohli nahrávku zastavit a provést potřebné. Použijte hlasové ovládání počítače či telefonu, máte-li, nebo požádejte někoho blízkého, aby vám pomohl. Nyní si připravte boty a posaďte se na pohodlné místo.” Ženský hlas se odmlčel.
Prokop vyřkl: “Zastav nahrávku.”, a vydal se zpět do kuchyně, ze stolu vzal krabici s novými botami a vrátil se do obýváku, kde si sednul na pohovku. Byla to dvoumístná sedačka s měkkým polstrováním, často tu sedával a poslouchal své oblíbené audioknihy.
Zavolal opět na PC asistenta: ” Zapni nahrávku.”
Několik vteřin bylo ticho a pak se znovu ozval ženský hlas: “Uvolněte se, prosím, je mi jasné, že pro mnoho z vás se jedná o velmi traumatizující záležitost, ale zkuste to vydržet, spolu se to zvládnete naučit.”, ujistil nás její hlas. “Vezměte libovolnou botu a obujte si ji. Jazyk srovnejte tak, aby vám bylo v botě pohodlně a nikde nic netlačilo.” Další odmlka s klidnou melodií na pozadí.
Prokop nervózně, avšak poslušně si nazul pravou botu. Zhluboka se nadechl.
“Zatím jste to zvládli báječně! Pojďme k složitější části – samotné vázání tkaniček.
Ve své podstatě je v jedné botě jen jedna velmi dlouhá tkanička, která je propletená skrze dírky po obou stranách svrchní části boty tak, aby z poslední dírky nejblíže kotníku na každé straně vyšel jeden konec tkaničky. Dostaneme tak dva konce tkaničky, které pak svazujeme dohromady. Zkuste si sáhnout, cítíte, jak u špičky boty začíná překřižování a jak pokračuje směrem k vašemu kotníku? Toto proplétání a následné zavázání nám drží nohu pevně v botě, aby se nám nevyzouvala. Chyťte do levé ruky levou tkaničku a do pravé ruky pravou tkaničku a zatáhněte. Ne moc silně, jen tak aby vám bylo v botě komfortně a bota vás neškrtila, ale zároveň ani nepadala. Držte tkaničky tak, abyste s nimi mohli manipulovat do stran, nahoru i dolů. A nyní pozor, vytvoříme společně uzel: přiložte tkaničky k sobě, přeložte tkaničku, jež držíte v levé ruce, přes tkaničku pravé ruky, aby se překřížily. Pusťte tkaničku z levé ruky a chopte se té, co držíte v ruce pravé, a převezměte ji. Uvolněnou pravou rukou chytněte tkaničku, kterou jste předtím pustili z levé ruky. Máte teď tkaničky křížem. Posuňte se levou rukou k tomuto překřížení a uchopte ho seshora palcem a zespoda ukazováčkem, zbytek tkaničky držte zbylými prsty. Zkuste pravou rukou za stálého držení tkaničky si sáhnout do prostoru mezi překříženými tkaničkami a botou. Vznikl tam jakýsi otvor, tudy budete muset protáhnout tkaničku, kterou držíte v pravé ruce. Směřujte tuto tkaničku směrem dolů a k vašemu tělu, protáhněte skrz otvor a na druhé straně opět chyťte pravou rukou. Nyní můžete pustit překřížení, pohodlněji uchopte tkaničku v levé ruce a oběma rukama zatáhněte do stran, abyste uzel utáhli. Výborně, vytvořili jste uzel. Pokud se vám stále nedaří, zastavte si nahrávku a zkuste to znovu, nezoufejte a nevzdávejte se. V případě potřeby zopakování pokynů, přehrajte nahrávku zpět.”
Opět slabá uklidňující hudba.
Prokop se potil, tkaničky mu vyklouzávaly z rukou jak hladcí úhoři.
“Soustřeď se, Prokope, ty nejsi lempl, dokážeš to!”, šeptal si. Znovu začal ženský hlas hovořit, on však hbitě zakřičel: “Zastavit přehrávání!”
Místnost se ihned ponořila do ticha.
Otřel si z čela slaný pot, který hrozil, že mu začne stékat v pramíncích do očí a po tváři. Promnul si ruce o látku kalhot, chytil tkaničky do rukou odhodlán nedat jim šanci na útěk a zopakoval si postup: “Utáhnu, do každé ruky tkaničku, spojit, překřížit, přehodit, pustit, vyměnit ruce a… Kde je k čertu ta blbá tkanička?!”
Zašátral. “Tady jsi, potvoro jedna, příště si tě budu držet. A co teď? Jasně, musím to provléknout… Zatraceně, vždyť ten uzel tam není!”
Promnul si kořen nosu a nakonec to zkusil znovu. Do bodu provléknutí to zvládal bez potíží, teď už chybí jen ten uzel.
Zavolal na počítač: “Vrať zpět na uzel.” Žena se rozhovořila již známými informacemi a Prokop bedlivě poslouchal.
“Hm, hm, aha, proto mi to nešlo. Zastavit.” Soustředil se a když utahoval tkaničky a osahával místo uzlu… Byl tam! Zajásal. A vydechl.
“Pusť pokračování nahrávky.”, rozkázal unaveně počítači. Opět se rozezněla melodie a po chvíli žena promluvila: “Výborně, jestliže jste se dostali k tomuto bodu, znamená to, že se vám podařilo uvázat uzel. Dobrá práce. Dovedu si představit, jak jste asi někteří z vás unavení, vydržte však, blížíte se k cíli. Pojďme na to.”
“Uzel jste úspěšně utáhli, držíte každou tkaničku jednou rukou, nyní musíte posunout obě ruce blíže k uzlu. Palcem a prostředníčkem pravé ruky chytněte uzel, palcem seshora, prostředníčkem zespoda a natáhněte ukazováček, tkaničku držte stále zbývajícími prsty. Tkaničku, kterou držíte v levé ruce, obtočte kolem nataženého ukazováčku pravé ruky a přiložte k uzlu, vytvoříte tak smyčku. Přiložte palec levé ruky shora na uzel a ukazováček zespod, kde se setkala smyčka s uzlem, a držte. Pravou rukou můžete pustit uzel, přehmátněte si tkaničku, kterou jste dosud drželi, o kousek dál. Obtočte touto tkaničkou palec levé ruky a zároveň i smyčku, vytvoří se vám tím očko. Můžete si toto místo ohmatat, nezapomeňte ale stále držet tkaničku nejlépe prostředníčkem, prsteníčkem a malíkem, zatímco ukazovákem si sáhněte, kudy vede očko. Je dobré toto očko příliš neutahovat, vaším úkolem je totiž protáhnout tkaničku v pravé ruce skrze něj tak, aby vám vznikla další smyčka. Zkuste prošťouchnout tuto tkaničku ukazováčkem pravé ruky skrze očko jen kousek, aby se ukázala smyčka. Chytněte smyčku pravou rukou, zbytek tkaničky můžete pustit, levou rukou se vyvlékněte z očka a chopte se původní smyčky. Nyní v každé ruce držíte jednu smyčku, držte obě smyčky pevně a celé, nejlépe blízko uzlu, zatáhněte do stran, abyste vše utáhli. Povedlo se? Pokud ne, zkoušejte to dál. Pokud se vám podařilo, všimněte si, co se stane, když zataháte za jeden konec smyčky a když za ten druhý. Jeden bude pevný, ten utahuje, ten druhý bude volnější, smyčka se bude zvětšovat, tento konec totiž zkracuje délku zbývající tkaničky. Dbejte na to, abyste po uvázání tkaničky dostatečně zregulovali délku zbytku tkaničky a aby vám tak tkaničky nesahaly až na zem, to by mohlo mít za následek přišlápnutí tkaničky při chůzi, rozvázání a možné zakopnutí. Proto si vždy dejte dostatek času na zavázání tkaniček a úpravu jejich délky, abyste byli v klidu a beze spěchu.”
Krátká znělka a rozloučení: “Vážení klienti, děkujeme za poslech a doufáme, že vám náš návod pomohl. A třeba brzy naslyšenou!”
Prokop zastavil nahrávku a pustil se do díla. Co vám budu vyprávět, trvalo to dlouho a jeho snaha byla lemována neúspěchy, nevzdával se však. Pouštěl si návod neustále dokola, znovu a znovu se pouštěl do toho nelehkého úkolu. Pak ale jednou po mnoha pokusech se mu to jako zázrakem podařilo. Osahával smyčky, uzel, zkoušel popotahovat smyčky a zaradoval se. Dokázal to! Nyní na něho čekala další výzva v podobě druhé boty. Ukázalo se to jako o něco jednodušší úkol, přesto mu zabralo drahnou dobu, než zavázal i ji. Stoupnul si hrdě vzpřímený, došel po paměti ke dveřím, kde sejmul z háčku svou obnošenou bundu, oblékl se, nahmatal hůl a vyrazil ven. Cítil ve vzduchu, že už je pozdní odpoledne, na procházku téměř pozdě, to mu však nezabránilo téměř jistým krokem kráčet po ulici a usmívat se. Žádný z lidí, které potkal, netušil, co za malý zázrak se dnes stalo, nikdo z nich nevěděl, že on, Prokop, po dvaceti třech letech ovládl umění zavazování tkaniček. Vykračoval si ulicí a dával na odiv své nové boty, aby se každý mohl pokochat. Kdyby Prokop viděl, zjistil by, že nikdo se ani nezastavil, ani nezíral s otevřenou pusou dokořán, jak bravurně si tkaničky zavázal. Jenže Prokop vidět nemohl, a tak kráčel dál s hřejivým pocitem, že něco dokázal… FIN
Ano, je to dlouhé a ano, je tam hodně přímé řeči – to nevadí, protože si myslím, že by to mohlo fungovat. Nicméně úspornost se v literatuře obvykle více cení… ;)
Jak to myslíte s tou úsporností? Jde jen o to, že toto cvičení mělo být krátké, nebo že se obecně v literatuře cení úspornost? A proč? Vždyť veškeré knihy jsou přímo nadupané dějem a rozhovory… Promiňte mi množství otázek, jen tomu potřebuji porozumět. Nebo je nějaká pozdější lekce, která se věnuje tomu, jak text zrevidovat, aby nebyl tak objemný?
Když mám téma, tak se dokážu rozepsat tak, že píšu a píšu, dokud to není hotové. Samozřejmě s přestávkami rodině připravit jídlo, vykonat nezbytné úkoly, ale stále mi to straší v hlavě. A toto byl názorný příklad – dostala jsem téma a v hlavě se mi postupně vyloupl příběh, který musel být napsán. Znáte to? Je třeba s tím nějak pracovat? Děkuji! :)
P.S. Omlouvám se za uvozovky u přímých řečí, nemám v PC MS Word a Wordpad umí jen uvozovky nahoře :(
Prosím, zapomeňte na to, že jsem něco napsala, někdy píšu dříve, než přemýšlím. Děkuji za komentář a já si na to přijdu sama, myslím, že už tuším, co tam bylo špatně, a předělám to (samozřejmě posílat to už nebudu :))… Nezlobte se, už neotravuji!
Byl začátek prázdnin a Lence začala brigáda na koňské farmě, kde probíhaly hipoterapie. Jedná se o terapii na koni, kdy vodič ovládá koně a asistent přidržuje klienta, aby seděl správně a současně dává pozor na jeho bezpečnost. Klient si pohodlně sedí na koni, který není osedlaný a nechá se volně unášet po jízdárně. Je to neskutečné, jak každý koňský krok ovlivňuje koordinační a nervosvalový systém člověka. Lence se splnil sen: pracovat u koní a pomáhat dětem. Právě začala studovat střední zdravotnickou školu. Ráda by se stala zdravotní sestřičkou na dětském oddělení.
Á první klient přichází. „Jak se jmenuješ?“ ptá se Lenka. „Jsem Michal“.
Byl to tak pětiletý kluk, který se držel své maminky za ruku a na očích měl sluneční brýle. „Tak jo Míšo, já jsem Lenka a dnes budu tvůj asistent. Pojďme spolu do sedlovny, kde si vyzkoušíš bezpečnostní vestu, helmu a pérka.“ Lenka se otočila a šla směrem k sedlovně.
V tom volá Míša: „ale já nevím kam mám jít, musíš mi ukázat cestu! Příště už si to budu pamatovat.“ Lenka se otočila a uviděla Míšu, jak si sundává sluneční brýle. Zjistila, že je nevidomý. Ó já hloupá, měla jsem se nejprve zeptat, jaké má Míša potřeby. Vzala Míšu za ruku a vyrazili spolu do sedlovny. Odzkoušel si vestu a helmu. „Co jsou to pérka?“ Ptá se Míša. No, pérka jsou nazouvací kotníkové boty, které nemají tkaničky a mají měkkou podrážku. Jsou to speciální boty na jízdu na koni. „No to je skvělý!“ říká Míša, takové boty potřebuji. Máma mi pořád kupuje boty s tkaničkami a já je neumím zavazovat.
Hm, Lenka se zamyslela. Tak mamince na jízdárně ukážeme, jak ti sluší pérka a pokud budeš chodit pravidelně, určitě ti je koupí. Lehce se nazouvají a můžeš je používat i na běhání po zahradě. Ale co s těmi zatracenými tkaničkami? Mám takový příběh. Potká se princezna s drakem. Levá tkanička je princezna a pravá drak. Drak princeznu přepadne, obě tkaničky překřížíš. Pak pravou podvlíkneš, to ji drak chytil a uděláš uzlík. Pak na levé uděláš očko, to je ta princezna a drak jí oběhne kolem dokola, aby ji uvěznil Pak pravou tkaničkou provlékneš smyčkou a utáhneš. Teď už je princezna uvězněná na dalekém hradě.
„Ale co teď? Kdo ji zachrání?“ ptá se Míša.
„No, přece princ Míša, který za jednu tkaničku zatáhne a princeznu opět osvobodí.“ Odpověděla Lenka
„Jupí, tak to musím hned ukázat mámě, jaký jsem princ zachránce!“
Scéna je to moc pěkná a dialog hezky plyne.
Dobrý den, připojuji svůj pokus o vysvětlení procesu zavazování tkaničky (uf!): Vím, že jsi nevidomý, ale mám takové tušení, že nejsi hloupý. Uvidíš, tohle určitě pochopíš a zavazování tkaniček zvládneš natotata. V první řadě si nazuj botu tak, aby ti dobře seděla a nikde tě nedřela. Můžeš třeba trochu povytáhnout jazyk. Néé, nemyslím ten, co máš v puse. Ten, co máš v botě! Je to ten volný kus látky pod tkaničkou. Je k botě přišitý jen na spodní straně a připomíná jazyk. Pak rukama nahmatej oba konce tkaničky. Máš? Tak super. Teď za ně trochu zatáhni, abys sevření boty utáhnul. Jakmile budeš mít pocit, že je bota utažená a že ti z ní noha po pár krocích nevypadne, dáme se do zavazování. Naučím tě postup, který znám ze školky. Vem jeden konec tkaničky, třeba ten nalevo. Druhé levo. No, a teď na něm vytvoř očko. Jak? No, jak! Levou rukou šňůrku natáhni a ukazováčkem té druhé tkaničku jakoby přepul. Místo, kde se oba konce setkají, pak pevně sevři mezi palcem a ukazováčkem tvojí levačky. Snaž, se aby ta smyčka byla docela blízko dírky, z které tkanička vylézá z boty. Díky tomu pak bota zůstane utažená. Očko by mělo být velké asi jako dvacetikoruna, ale časem zjistíš, že každá tkanička je trochu jiná a velikost očka si pak podle toho přizpůsobíš. Nejhorší jsou podle mě ty kulaté a krátké. Furt se rozvazují, mrchy. Dobrá, takže jedno očko máš. Teď udělej to samé na pravé straně. Ale bacha, nesmíš pustit první očko. Jak jsi na tom vlastně s jemnou motorikou prstů? Umhmm, vynikající. Teď levé očko přetáhni přes pravé a pak ho protáhni zpátky škvírou, která se při překřížení mezi nimi vytvořila. Vzniklý uzel utáhni, et voilá! Mašlička.
ANo, myslím, že to není vůbec špatné. Jen tak dál!
Popsat slovy něco, co člověk dělá naprosto automaticky je opravdu těžké. Snad to je srozumitelné. :-)
Tohle je pro mě zcela nová situace. Jak vysvětlit dítěti, které nevidí, jak si zavázat tkaničku? Vezmu obě jeho ruce do svých a položím je na botu.
„Nejdřív je potřeba celou botu utáhnout. To uděláš tak, že od špičky postupně utáhneš jednotlivé křížky tkaničky. Cítíš je?“
„M-hm,“ přisvědčí.
„Když máš botu dostatečně utaženou, vezmeš oba konce, pravý a levý,“ stále přidržuji jeho ruce. „Překřížíš je a jeden konec protáhneš vzniklým okem. Pravý a levý konec si vyměnili místo? Výborně. Zase utáhneš a uzlík přidržíš prstem,“ palec mu vedu na místo.
„Teď přijde ta těžší část. Natáhneš ukazováček té ruky, která drží uzlík. Kolem něj omotáš jednu tkaničku a volný konec taky přidržíš u uzlíku, palcem a prostředníčkem, tak, ukazováček je stále natažený. Druhou rukou vezmeš druhou tkaničku a obtočíš ji kolem prstů, které drží uzlík. Vznikne zase malé očko, kudy tuhle druhou tkaničku protáhneš. Ale ne celou až po konec, ale jen tak, aby ti vzniklo zaječí ouško. Teď máš zaječí ouška dvě, jedno kolem nataženého ukazováčku a druhé taháš očkem. Uzlík pusť, chyť ouško a za obě ouška zatáhni, až se utáhnou. Skvělá práce!“ pochválila jsem jeho snažení a je poznat, že je spokojený sám se sebou.
„Teď to zkusím úplně sám!“ zvolá a chytá tkaničku na druhé botě.
Je to srozumitelné a ano, mělo to být těžké. ;)
Pro někoho snadný úkol, pro někoho úkol nadlidský. Zavázat si tkaničky. Řeknete si, co na tom může být tak těžkého? Tak si zavažte oči a zkuste si to. Jde vám to tak hladce jako, když se můžete koukat? Už to není tak lehké. Pro malého Péťu, který je od narození nevidomý je to vážně oříšek, ale pracujeme na tom.
“Ahoj Péťo, jak se dneska máš?” pozdravím ho. “Ahoj,” zasměje se na mě. “Mám se parádně. Včera jsme byli s mamkou na zmrzlině.” “Tak to se máš.”
“Tak pojď, zkusíme ty tkaničky?” Horlivě přikyvuje. Podávám mu naší cvičnou botu, na které zavazování tkaniček trénujeme. “Koukej,” vybízí mě. Připraví si botu, chytne do každé ruky jednu část tkaničky, levý konec tkaničky schová do dlaně pravé ruky, zatímco prsty pravé ruky pravý konec podává pod levou tkaničkou do levé ruky. Pekelně se soustředí, trochu i vyplazuje jazyk. Zatáhne a radostně zajásá. “Koukej, mám uzlík.” “Paráda,” raduji se společně s ním.
“Je vidět, že si trénoval viď? To je skvělé. Tak a teď uděláme ty kličky. Je to vlastně to samé jako když děláš uzel, ale ty tkaničky máš dvojité. Palcem a ukazováčkem drž tu tkaničku, a zbylými prsty schovej tu tkaničku do dlaní. Cítíš jak se ti tam vytvořila taková očka? Perfektní. A teď můžeš vytáhnout ty ukazováčky a držet ty očka jen v dlaních. A Teď přijde ta část pro kterou už máš základ. Překřížíš ty očka, ale tentokrát levé přes pravé a utáhneš.”
Vidím, jak se soustředí, na poprvé se mu to nepovede. Napodruhé už zvládne očka provléknout. Jen mu je pomůžu dotáhnout.
“Tak tohle jsi zvládl,” stisknu mu rameno.
Na nevidící postavu je tam moc „koukej“, „podívej“, „je vidět“ apod. Jinak dialog celkem hezky plyne, což je plus. ;)
CVIČENÍ:
“Já se to nenaučím,” zanadával si malej Honzík, aby dal velmi hlasitě najevo, že by mu hodila pomoc někoho zkušeného.
Přece si všichni dospěláci nemůžou myslet, že se to naučí jen tak bez pomoci. Jeho maminka si to tedy rozhodně nemyslela. I tak jen stála opíraje se o zárubeň dveří a na tváři jí pohrával veselý úsměv. Přeci jen mu to už vysvětlila a dokonce mu dvakrát ukázala, jak na to. Honzík si s tím stejně nevěděl rady a maminka se rozhodla zasáhnout.
“Dobře, Honzíku. Tak to zkusíme jinak. Já ti budu říkat, jak to udělat. Ale zavazovat to budou tvoje ruce, platí?”
Honzík jen přikývl a zamračil se na svoje tkaničky. Jeho soustředění maminku pobavilo. Začala mu tedy vysvětlovat jednotlivé kroky.
“Vezmeš obě tkaničky, Honzíku. A spojíš je uprostřed nad botou, ale ne moc vysoko.” Prohlédla si jeho první krok a se spokojeným přikývnutím a povzbudivým úsměvem pokračovala. “A jednu provedeš pod místem, kde se obě spojují. To nesmíš zapomenout pořádně utáhnout,” dodala a hodila po něm očkem, aby si ověřila, že jí soustředěný hoch poslouchá.
“Pak vezmeš jednu tkaničku a uděláš na ní očko. Docela jednoduché, že?”
“Mamí! Mě ale povolil ten uzlík.”
“Tak si na něj polož prstík, zatímco děláš to očko! Přesně takhle. Šikulka.”
Úsměv, který si Honzík vysloužil jemu samotnému vyčaroval zvedlé koutky a s pořádným nádechem pokračoval. Musel pak vzít druhou tkaničku a přesne podle toho, jak mu to maminka ukazovala ji obtočit kolem očka. Pak to chytit trošku níž a provléknout, dokud se mu tam neudělá druhé očko a na konci pořádně utáhnout.
“Mami, koukej. Už to mám!” vykřikl vítězoslavně Honzík a vyskočil se zavázanou botou na noze.
“No vidíš! Tak ještě tu druhou.”
To už ale Honzíkův úsměv zmizel. Pohledem sklouzl na druhou botu a smutně se podíval na maminku. Ta se ale začala smát a jejího synka to zmátlo.
“Pojď sem, ty uličníku. Tentokrát ti ještě pomůžu. Příště už si to zavážeš sám.”
S podivem si nevykroutil hlavičku, když nadšeně přikyvoval a sedl si na malou židličku. Jakmile bylo dílo dokonáno, postavil se vzal fotbalový míč a jen s krátkým zamáváním se vyřítil ze dveří jejich bytu.
——————–
Bohužel se omlouvám, ale nezastihl jsem nikoho ze známých, který by měl čas zkusit uhodnout moji místnost. Jestli bych tedy mohl poprosit Vás, jestli by jste to zkusil. Zde je text k tomu potřebný:
BONUSOVÉ CVIČENÍ:
“Zatracený šrapnely!” Další rána. Ed se opřel o cosi hranatého a plochého. Promnul si zasažený bok a rukou položenou na oné desce přejížděl sem a tam. Druhou rukou nahmatal obvaz kolem svých očí a ujistil se, že je správně utažený. “Takže stůl je tady. Nebyl trochu dál ode dveří?” Pustil se a vydal se dál do místnosti. Bylo to poprvé, co se vrátil a musel se na tomto místě zorientovat od té doby, co ho oslepil granát na jeho misi v Bolívii. Dokud měl nemocniční asistentku, neměl si na co stěžovat. Držela ho za ruku, když ho prováděla po nemocnici, nebo mu jen pomáhala zpočátku na záchod. Teď na to byl ale sám.
Nejdřív musel projít místností, kde si sundal boty. I bez zraku cítil, jak se na něj tlačí zdi z obou stran po jeho bocích. Tak moc si vybavoval tohle místo, které nikdy nebylo moc prostorné. Pak se vydal dál. Přivítala ho ještě před nárazem do stolu vůně levandule, kterou tak milovala jeho žena. Bohužel mu teď nemohla pomoc ani ona. Byla v třicet mil vzdáleném městečku navštívit svoje rodiče. Nejspíš ani nevěděla, že ho pustili z nemocnice. Možná to byla jeho vina. Nezavolal jí, dokonce ani neposlal zprávu.
Otočil se a nahmatal další desku. Přejel pravou rukou trochu do strany, dokud nenarazil na něco kuželovitého a kovového. Nakonec na oné věci našel spínač a vrátil se pomalým pohybem zpět na desku. Na jejím konci udělal tři kroky, dokud nenarazil kolenem do něčeho měkkého. Chvíli po koženém povrchu přejížděl rukou a nakonec se posadil. Zvládl to. Teď může v klidu odpočívat, než se večer vrátí jeho partnerka, se kterou se rozhodli strávit život v nemoci i ve zdraví.
“Uvidíme, jak se to teď půjde s tou částí v nemoci.”
Předem děkuji za jakoukoli odezvu.
Václav Bláha
Moc díky za sdílení úkolů – tkaničky jsou fajn a místo bych si tipl jako dům (asi na samotě). Jinak ten rámec se zraněním z mise je dobrý.
Ležel nahý na posteli a celý svět se s ním točil. Vedle něj nehnutě ležela žena, jejíž jméno si pamatoval sotva pět minut. Byl nabuzený adrenalinem a ztěžka oddechoval. Přinutil své tělo posadit se na kraj postele. Chtěl co nejdřív vypadnout. Oči mu přistály na hromadě oblečení, které ze sebe ve spěchu sundal před necelou půl hodinou. Zvedl se z postele a začal se překotně oblékat, podle toho co mu zrovna přistálo do rukou. V hlavě se snažil nemyslet na to co se stalo. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit třas, který mu začínal procházet celým tělem. Když se oblékl, přeběhl malým bytem do předsíně. Posadil se na botník a obul si boty. Úzkost byla nesnesitelná. Na hrudi ho pálilo. Dýchal zhluboka a přerývavě. Přišlo mu, že mu cosi svírá hrdlo. Zlomil se v pase. Strčil si hlavu mezi kolena a snažil se to rozdýchat. Očima zabloudil ke svým rozvázaným tkaničkám.
“To zvládnu. Bude to dobrý.”
Zavřel oči. Nepotřeboval je. Tohle už přece dělal tisíckrát. Ještě dvakrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil roztřesené prsty a pak si vzal do každé ruky jednu tkaničku. Propletl je mezi sebou a udělal jednoduchý uzel, který pevně utáhl. Levou rukou vytvořil z tkaničky malou hlavičku, kterou pak u “krku,” kde se zužovala, obmotal tou co držel v pravé ruce. Otvorem nad prvně utvořeným uzlem provlékl druhou hlavičku. Pevně za obě zatáhl, aby se jim do krku nedostal ani doušek vzduchu, div je nepřetrhl vlákna, jež je spojovala. Celý proces pak zopakoval ještě na druhé botě.
O něco klidnější otevřel oči. Na skříňce před ním ležel jeho telefon. Strčil ho do kapsy kalhot, které se mu pod tou vahou sesunuly o něco níže.
“Do prdele,” utrousil tiše.
Zapomněl si pásek.
Tiše znovu prošel bytem k ložnici. Stále ležela nehnutě na posteli, ve zmuchlaných peřinách, s hlavou obrácenou do polštáře. Oknem prosvítal z ulice pruh světla, který zvýrazňoval její zmodralý, pohmožděný krk. A kolem něj pevně stažený… jeho opasek.
Zajímavá situace, kterou tu ještě nemáme. Palec nahoru!
Tento úkol byl pro mě velmi náročný, ale jsem zvědavá, jak se mi to podařilo :) Budu ráda za zpětnou vazbu :)
Byl krásný den. Sluníčko svítilo a nebe bylo bez mráčku. Děti si hráli na pískovišti nebo jen tak pobíhali a honili se. Měli radost, že jsou venku. Jak by taky ne. Několik dní museli svůj čas trávit uvnitř mateřské školy, jak bylo špatné počasí.
“Paní učitelko,” zaslechla jsem křičet Káťu, která mířila přímo ke mě. “Pomůžete mi prosím? Rozvázala se mi tkanička,” pohlédla dolů na svou růžovou botu. Přidřepla jsem si k ní. Uchopila obě její tkaničky a ukazovala jí, jak na to. “Vidíš? Takto je uchopíš,” Káťa soustředěním špulila pusu.
“Paní učitelko, naučíte nás to všechny? Já to taky neumím,” zeptal se malý Petřík, který nás celou dobu sledoval. Stoupla jsem si a to už si všimla, že k nám míří většina dětí, kteří Petříka slyšeli a byly zvědavý, co se bude dít.
“Dobře, děti.” Kývla jsem. “Pojďte sem, blíž ke mě, ať mě všichni dobře vidíte a slyšíte. Jsme tu všichni?” Rozlížela jsem se okolo. Ano, vypadalo to, že jsme.
“Dobrá, začneme.” Zvedla jsem trošku hlas, aby mě slyšeli i ty děti co stáli nejdál vzadu. “Vemte obě tkaničky, překřižte je a otvorem protáhněte jednu z tkaniček. Tak utáhnete uzlík, který vám vznikl,” ukazovala jsem dětem, jak to mají provést. “Teď uchopte jednu tkaničku a utvořte si smyčku. Vznikne vám otvor, který držíte palcem a ukazováčkem,” pokračuji ve výkladu a ukazuji oba prsty. “A poté uchopte druhou tkaničku a smyčku druhou tkaničkou omotejte. Palec pomalu vytáhněte a otvorem, který po něm zbyl prostrčte tkaničku. Utáhněte. Vznikne vám tak mašlička a díky tomu vám bota drží na noze,” dokončila jsem výklad.
Děti byly námahou zamračené, jak se snažily úkol splnit. Některým se to povedlo hned, některým jsem přispěchala na pomoc. Ale když byl pomalu čas opustit zahradu a vrátit se zpět do útrob budovy, chytil mě Petřík za ruku a řekl: “To je príma paní učitelko, že už si umíme zavázat tkaničky, že jo?” Usmála jsem se.
Ano, bylo to skvělé a naučné odpoledne.
Ano, to by šlo. Vlastně je to scéna o učení se zavazování tkaniček, ne přímo návod (což není špatně). Jinak je tam dost překlepů, které by se daly ovšem snadno odstranit. Díky za sdílení a moc zdravím!
Říkejme provázkům Kačenka a Petříček. Tu se k sobě ti dva rozeběhnou, ale těsně se minou boky. Petr nezaváhá, podběhne překážku a přitáhne Kačku k sobě, protože je to pořádný chlapák. To máme první uzlík. A pak je třeba udělat z tkaniček dvě ouška. Jedno oběhne druhé a podleze jej vzniklou škvírkou. Petřík s Kačenkou se spojí v krásnou mašličku, ze které je může dostat jen síla zvenčí. A tak ti dva kráčejí světem v těsném obětí, houpají se ze strany na stranu v rytmu chůze.
(psaní i nápad zrealizován během 10 minut. Není času nazbyt :( )
Nevím, jestli by to v reálu fungovalo, ale návod je to vskutku roztomilý :)
Dobrý den pane René, nejsem v tom moc dobrá jako ostatní, ale zkusím to.
Nastal den D. Ne pro mě, ale pro mého taťku. Byl dlouho upoután na lůžko tou zlou mrtvicí. Zasloužila by. Tatínek doslova utekl hrobníkovi z lopaty. Zdálo se, že bude v pořádu, až na ten zrak a těžkou chůzi nateklých nohou. Po nemoci neviděl ani přes své silné dioptrické brýle. Konečně se posadil na posteli a chystal se jít na zahradu. S bratrem jsem přemýšlela, jak tatínkovi pomoci. Nesnášel být na někom závislý a potrpěl si na svoje “vyčvachtané”boty, v nichž každé ráno krmil slepice a králíky. Jenže ony byly na tkaničky! Dokud tatínek viděl, nikdy boty nezavazoval. Dnes ale chceme předejít nechtěnému úrazu, což znamenalo zavázat boty. Bratr při pouhém pokusu zavázat tkaničky dostal za uši. Já to raději ani nezkoušela. O pohlavek a drsná slova starého muže jsem nestála. Co teď? Klekla jsem si před tatínka a vzala ho jemně za ruce.
“Představ si, tatínku,” řekla jsem slabým hlasem, “tohle jsou uši našeho králíka Činčiláka. Jsou dloouhé a pevné, že? Pamatuješ, jak jsi ho za ně vytahal, když nechtěl pustit samici Gedynu? Ano, správně, takhle mu znovu za ně vytahej.” Super, tatínek utáhl šněrování a bota na noze získávala tvar. “Vidíš, vůbec mu to nevadí, syčákovi. Ne, ne, tatínku, takhle mu je utrhneš. Povol. Tááák. Teď mu udělej malou vrtuli. To je ono! Jenže tady to jedno ouško se chce podívat na druhou stranu a pak se zase vrátit. Neposlucha. Objímá druhé ucho jako ty kdysi bábu!” Tatínek se hlasitě rozesmál. Pak jeho prsty znervozněly, jako by nevěděly, co dál. S hraným ledovým klidem jsem pokračovala. “Tati, Činčilák má moc dloouhé ty uši. Pěkně mu je natažením překlopíme. Aspoň jedno. Výborně! To druhé, je teď delší, omotej kolem dokola jako si vážeš šálu na krk.” Tatínek se chopil úkolu. Nevypadalo to vůbec beznadějně. “Tati, pusť to ucho, ale tady do té díry místo prstu strč to druhé ucho činčiláka. Bude tak moc svázaný, že už ti neuteče.” Tatínek pracně s mou dopomocí úkol dokončil. Stejným způsobem jsme zavázali druhou botu. Když si tatínek spokojeně oddychl připraven vyrazit na zahrádku, bratr se ke mě naklonil a řekl: “Minula jsi se povoláním, ségra, mluvíš s ním jako s miminem.”
“Neboj, bude líp,” odvětila jsem s úsměvem.
Tady oceňuji nápad s celkovým rámcem, do kterého je zavazování tkaniček zasazeno.
Zdravím, René,
pokračuji dalším úkolem. Tohle bylo docela náročné.
???????????? Taaak, hezky si přidřepněte a uchopte každou z tkaniček, které vám podávám, do jedné ruky. Následně tkaničky překřižte a uchopte ty, které se vám překřížením dostanou pod ruku, tudíž tkaničky z druhé strany. Vytvoří se vám mezi nimi nad botou otvor. Tkaničku, kterou máte vespod překřížení ohněte a přední stranou trojúhleníkového otvoru protáhněte. Teď za obě tkaničky silně zatáhněte směrem od sebe, čímž utáhnete celou botu.
Pokračujte tím, že tkaničku, kterou držíte v pravé ruce ohnete ve čtvrtce tak, že vytvoříte smyčku. Spodek smyčky si přidržte palcem a ukazováčkem. Tkaničkou v levé ruce jí obtočte kolem dokola. Pokud jste správně držel smyčku mezi palcem a ukazováčkem, měly by vám právě tkaničky uzavřít palec v malém otvoru. Palec pomalu vytáhněte a otvorem, který po něm zbyl, levým ukazováčkem prostrčte levou tkaničku. Levý ukazováček by vám ji měl ohnout, tudíž z otvoru vytáhnete další smyčku. Teď už jen uchopíte obě smyčky a zatáhnete od sebe dle potřeby utažení boty.????????????
Je to sice technický popis, ale myslím, že by mohl fungovat. ;)
Máte botu pohodlně na noze, dobře? Zkontrolujte pohmatem, že šněrovadlo je navlečené do všech dírek, a je potřeba ho jenom zavázat – je to tak? Tak pravou rukou, to je ta s hodinkami, ach, vodotěsné, skvělá volba, to máte od nás? Vezměte konec šňůrky na pravé straně boty, a levou uchopte ten opačný. Máte to? Zatáhněte za ně, měly by být napnuté. Teď si šňůrky překřižte a přendejte do opačných rukou. Výborně. Jste pravák? Tak pravou rukou levý konec tkaničky podvlékněte pod napnutým pravým koncem, který držíte v levé ruce. Zkontrolujte si hmatem, co vám vyšlo. Mělo by to být takové zdvojené překřížení. Teď volné konce šňůrek přeložte, takže vám vzniknou taková očka. Očka překřížíte a pravé zase podvléknete pod překřížením. Zkontrolujte, jestli je uzel utažený a máte tam dvě pevně zavázaná očka. Volné konce šňůrek si zastrčte do boty třeba u kotníku, ať si na ně nešlápnete. Na druhé botě udělejte totéž zrcadlově. Máte to? Ne? To vůbec nevadí. Máme v nabídce inovativní speciální obuv pro dyspraktiky, pro vás je také velmi vhodná. Zrovna ji zavádíme do prodeje. Sáhněte si. Tkaničky jsou pružné a na nártu spojené plastovým rychlovazačem. Ohmatejte ho. Zeshora nebo ze stran nahmatáte tlačítko, které uvolní tkaničku při stisknutí. Stisknete, utáhnete tkaničku, pustíte tlačítko, a můžete jít. Když si botu zouváte, zase stisknete tlačítko, posunete rychlovazač na tkaničkách dál od vaší nohy, tím se šněrování uvolní, a můžete se pohodlně zout. Vyzkoušejte si to. Lepší, že? Tyhle máme ve slevě. Budete si přát i druhé s nepromokavou úpravou?
Ano, tohle by mohlo fungovat. ;)
Zdravím, přikládám své zpracování úkolu. Budu rád za zpětnou vazbu :).
Ano prosím? Jak se zavazují tkaničky? Ach samozřejmě. Pojď blíž chlapče. Sedni si. Chci aby sis teď nahmatal svoje boty. Bude se ti to lépe představovat. Cítíš svou botu? Ošahej si ji celou. Jak už víš, bota má podrážku a nějaké “tělo”. Rozvázanou botu můžeme přirovnat k rozepnuté košili. Stejně jako košile má knoflíky, bota má několik dírek na tkaničky. Jsou v párech. U boty se vždy postupuje vzestupně: ze spodu vzhůru. Rozumíš mi? Výborně. Vezmi si tkaničku. Pár jejích konců patří do páru nejnižších dírek. Zvenčí dovnitř. Měl by se vytvořit takový “můstek”, který spojuje obě dírky. Oba konce tkaničky máš nyní v botě. Vytáhni jeden z nich na povrch, nikdy ale nevyndávej tkaničku zpět ze stejné dírky. Teď když je venku, tak ji natáhni k protější dírce: ta, ve které je druhý konec tkaničky. Když jsi tam, tak popojdi ještě o jednu dírku výš. Ta by měla být prázdná. Do ní strč konec tkaničky, který právě držíš. Opět zvenčí dovnitř. To stejné udělej s druhým koncem, ale zrcadlově. Takže bude mít vlastní prázdnou dírku. To bude znamenat, že se bude tkanička překřižovat. Kroky, kterými jsi vytvořil “X” opakuj tolikrát, dokud už nezbydou dírky. Nyní je čas na mašličku. Budu hovořit, jako kdyby konce tkaničky byly dva odlišné provazy. Uchop a překřiž je tak, aby vzniklo “X”, které tentokrát stojí. Přehni směrem od sebe horní polovinu provazu, který je ti blíž a provleč ho mezi nohy “X” a zpět nahoru do původní pozice. Nyní zatáhni za horní končetiny “X” od sebe. Měl by se ti vytvořit suk. Pokračuj tím, že z jednoho provazu vytvoříš smyčku. Vypadá jako hlava panáčka s krkem. Stále drž smyčku a druhým provazem mu omotej krk. Ale jen jednou, takže bude mít kolem krku nedokončený kruh. Na konci druhého provazu také udělej smyčku, kterou provlečeš pod otvorem, který se vytvořil, když jsi začal motat kolem krku. Ucitíš ho, když ho nahmatáš. Jakmile ji provlékneš, tak pomalu začni tahat za obě smyčky. Opatrně, aby se ti celá konstrukce nerozpadla. Když ucítíš, že se ti konstrukce zacelila, tak můžeš zatáhnout silně, aby se ti tkaničky nerozvázaly. Gratuluji! Právě jsi uvázal mašličku, čímž jsi dokončil zavazování bot.
To vypadá docela dobře. Je to poměrně detailní a přesné. Asi by to mohlo fungovat. Díky za sdílení a těším se na další vaše splněné úkoly!
Zdravím, René,
pokusil jsem něco sepsat, nakonec se to rozrostlo na takový kratší příběh. Za kritiku budu rád! :)
„Hele, Honzo, já vím, že už jsem s tím otravnej, ale zkusíme si zase potrénovat vázání tkaniček?”. Můj nevidomý spolubydlící si znuděně odfrkl a neochotně se zvedl z gauče. „Ty vole, mě už to fakt nebaví. Vždyť mi to nikdy nejsi schopnej vysvětlit. Jakoby nestačilo, že jsem slepej, po deseti minutách s tebou si pak připadám i blbej,“ vystřelil na mě Honza jedovatou poznámku. Uvědomoval jsem si, že nejsem v předávání informací příliš efektivní, ale chtěl jsem kamarádovi prostě pomoct. „Chceš si zase na ulici rozbít hubu, protože si neumíš zavázat boty?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl. V tichosti se posadil na malou rozvrzanou židličku v chodbě a nahmatal jeho „tréninkové boty“. Taky bych radši seděl v hospodě nebo hrál na Playstationu, ale přece ho nenechám věčně někde padat nebo nosit boty se suchým zipem. „Myslíš, že na ty tvoje sucháče někoho sbalíš?“ popíchl jsem ho. „To nosej jen geronti a děcka do školky, ale chápu, plenka jako plenka.“
Tentokrát jsem se na lekci pořádně připravil. Byl jsem dokonce tak důkladný (zoufalý), že jsem zavítal na druhou stránku Googlu. Našel jsem několik dětských metod, které nesou názvy zvířatek. Na metodu zajíček nebo veverka se ale Honza moc netvářil. V minulosti jsme dokonce zkoušeli i říkanku:
„Jedna smyčka, druhá smyčka,
k tomu ještě malá klička.
Utáhni to trošičku,
ať máš hezkou mašličku.“
„Jedinou mašli, kterou chci utáhnout je ta kolem mýho krku,“ odpověděl tenkrát suše.
Nakonec se mi na něj podařil vyzrát, zvolil jsem metodu zajíčka, jen jsem mu o tom neřekl. Vzal jsem do ruky telefon a otevřel připravené okno s popisem vázání. „Nejdříve vytvoříme uzel tak, že překřížíme tkaničky do tvaru písmene “x” a jeden konec protáhneme vzniklým otvorem, pak utáhneme“ četl jsem z webových stránek, jejichž grafické zpracování vypadalo jako by na něm pracoval můj nevidomý kamarád. „No jo vlastně, ty nevíš, jak vypadá x.” Začal jsem improvizovat a z dvou prstů udělal “x”, následně jsem nechal Honzu prsty ohmatat. „Asi mám představu,“ odvětil a správně překřížil tkaničky u bot. „Teď to jen vezmeš a uděláš na jedný i druhý kruh.“ S vázáním jsem mu trochu pomohl, ale kupodivu se mu to podařilo. „Vidíš, nejsi tak blbej, jak jsem si myslel.“ Honza se začal smát. “Proč já se s tebou bavim, vole?“ Byl čas pokračovat. „Teď vezmeš obě tkaničky a překřížíš je stejně jako na začátku. No, pak to jenom utáhneš a je hotovo.“ Konečně se nám to povedlo. „Vždyť je to docela jednoduchý. Proč mi to do teď nešlo?“ zeptal se sám sebe Honza. „Možná proto, že jsem to vždycky zkoušeli ve 3 ráno, když jsme se vrátili z hospody.“ odvětil jsem.
Díky za zajímavý úkol!
Díky za ten nadhled! Má to švih, což je dobře. Jen pozor na zápis přímé řeči. ;)
Dobrý den .Prosím o názor .Toto je něco co mi moc nejde. Ale snažím se na tom pracovat .
„Tak jo jdeme na to nahmatáme obě tkaničky překřížíme je a uděláme uzlík ,který pořádně utáhneme. Když je uzlík hotový vytvoříme smyčky .Jednu obtočíš kolem druhé a protáhneš vnitřkem smyčky .Poté znovu pořádně utáhnout .
Rick si neustále přehrával dokola ono ráno kdy své Claire ukazoval tak jednoduchou věc. Zdálo se mu že to zvládl. Živě si pamatuje úsměv svého sluníčka ,když úspěšně splnila výzvu .Tak co sakra udělal špatně. Byla to všechno jeho chyba ,nebo snad strašlivá nehoda .Přemýšlením však nezměnil fakt ,že stál v mramorovém pokoji vydlážděný kachličkami se střídavým vzorem temné s bílou. Celý ztuhlý neschopný pohybu zíral na stůl, ze kterého se linul chlad .Smrad čistoty mu leptal nos. Jasná oslepující záře mu způsobovala bolest hlavy, nemluvě o pálení očí .Za to však mohly slzy jenž nedokázal zastavit. “Je mi líto musíte se podívat „hlesla žena v bílém plášti stojící u stolu .Pomalu odhrnula plachtu .Nemohl ,nechtěl uvěřit že vidí malého andílka s vlasy barvy slunečnic. Její nebesky modré oči nebyli vyhaslé slepotou ,která ji postihla od narození ,ale naprostým koncem .Jeho malé sluníčko nikdy pořádně nevidělo krásu světa .Narodilo se do temnoty a stejně tak odešlo .Za zvuku skřípání brzd, když se jí neposedná tkanička zamotala pod nohy .
Pozor na překlepy. Jinak je ta pointa super! ;)
Dobrý den Pane Nekudo a ostatní pisatelé, vkládám svůj kousek ,jen doufám, že jsem si na něm nevylámala zuby :)
Tento den jsem se utopil!
Utopil jsem se v myšlenkách nad svým osudem.Mám já vůbec nějakou budoucnost? A má daná budoucnost cenu bytí?
Jako každé ráno, mně postavili na stejné místo.K pavilonu šelem,Ne že by mi to vadilo, ono řev Lvů Vám dodal pocit důležitosti a jen lákal další a další děti k mé maličkosti.Kolega , stroj na zmrzlinu, tak ten postával každé ráno u pavilonu brouků.
Nedivím se , že zmrzlina nešla tolik na odbyt.Ono ,šli by jste si koupit zmrzlinu hned po přehlídce sarančat, nebo koncertu tarantule, která si motala myšku do pavučiny a pustila do ní následně svůj jed, kterým jí vnitřnosti rozmělnil na kaši?
Kdežto ,takový Lví hlas,každý si na výstavu jeho majestátnosti přišel koupit slaný popcorn.
Nechci se vychloubat, ale popcorn neumí nic tak dobře jako jako můj hliníkový kotlík .Nejlepší na celém procesu je to, že jej můžete sledovat od samého začátku, má prosklená skříň Vám umožní sledovat koncert od začátku až do konce ,než se celá naplní voňavou vyboptnanou kukuřicí.
Můj kultovní retro design ,lákal každý den k servírovací liště nespočet hladových lidí rozmanitých velikostí a tvarů.A když
Na ten den D vzpomínám jako dnes ,bylo to konec všeho .můj míchací systém se zamotal a ochrana proti přehřátí nefungovala.Vše se zaseklo a popcorn přestal pukat plynule jako vodopád a změnil se v rozbouřenou řeku. V ten stejný okamžik před mým kolem upadla malá holčička a
plakala nad rozvázanou tkaničkou.Ta zapříčinila pád a rozbité koleno.Vzpomínám na tu něžnost matky.
,,Ale no tak Srdíčko.“
,,Mamíííí“ Vzlyky malé holčičky přehlušili i brigádníka, který se mně ze všech sil snažil vypnout.
Maminka podala malé holčičce zpět její bílou hůlku a něžně pohladila po uplakané tváři.
Cítil jsem vůní spáleného másla, ale nevěnoval mu tolik pozornosti jako něžnostem matky a dcery.
,,Mamí, mě se zase rozvázala bota!“
,,To nevadí, zkusíme to spolu ano.“
,,Ale já to nedokážu.“
,,Tak já zavřu oči a budu s tebou zavazovat co říkaš?“
,,Hmm ,tak jo.“
,,Obujeme botičky a zavážeme tkaničky.Teď chytni obě ty tkaničky, každou jednu do jedné ručky,překřížíme a jednu tkaničku protáhni pěkně vzniklou kličkou a utáhneme.Paráda a máme uzlík!“
,,Jůůůů to je prima.“
,,Tak to ještě dotáhneme do cíle Terezko ,ano.Když už máme uzlíček ,poběží nám do nory zajíček.
Z každé šňůrky uděláme malou smyčku ,jako zajíčkova ouška, potom se ta ouška překříží a jako když jsme dělali uzlíček ,tak jedno ouško šoupneme do nory a už jen utáhneme trošičku a šup, máme hezkou mašličku.“
,,Mamí já to umím !!!!“
Vzpomínám si , že tu holčičku ani malinko netrápilo, že nevidí, ale její rozvázaná bota a strach, že by to nezvládla.Jednoduše přijala svůj osud, tak jak byl napsán.
To byl můj poslední den u pavilonu koček.Zůstala mi jen nálepka model RCPW-16.1
Stejně jako holčička přišla o svůj zrak já přišel o svá kolečka.Žár ze spáleného pocornu mi roztavil podvozek.Už nedoprovázím každé ráno křik šelem svým retro zevnějškem.
Zůstala jen prosklená skříň , pevně postavena ve stánku s koktejly.
Vůně másla však zůstala, stejně jako odvaha, kterou Terezka všem ukázala , že ne vždy musí být Náš osud děsivý.
Tohle je příběh o srozumitelnosti. Má to docela zajímavý závěr, který mě upřímně překvapil (což je dobře).
Dobrý den pane Nekudo, pro mne byl tento úkol výzva, snažila jsem se o co nejjednodušší popis, ale přitom výstižný. Jsem zvědavá, jestli se mi to podařilo… ? :)
Jana se sehnula, aby Martině zavázala botu:
“Ukaž, já ti pomůžu…”
Ale Martina se nedala:
“Nech to být. Já sama. Že jsem slepá, ještě neznamená, že jsem neschopná. Jen mě naviguj.”
Jana tedy vzala Martininu ruku a vložila do ní jeden konec tkaničky:
“Toto je levá tkanička, najdi si druhou rukou tu pravou.”
Martina chvíli tápala, ale pak se k ní dopracovala a sevřela ji mezi prsty. Jana pokračovala:
“Přelož levou tkaničku přes pravou a pak ji dozadu obtoč směrem k botě. Podvleč ji pod překřížením. Teď nahmatej oba konce a utáhni vzniklý uzlík.”
Martina se pomalu, ale jistě, dostala až k utažení uzlíku:
“A co dál? Jak na smyčku?”
Jana pokračovala:
“Nahmatej si uzlík a vyjdi od něj. Na levé tkaničce udělej smyčku, pak totéž na pravé. A pak obě smyčky přelož a podvleč tak, jak jsi dělala ten první uzlík. Utáhni a je hotovo…”
“Ta druhá část byla jednodušší.” konstatovala Martina, když si zase stoupla. Zkusmo udělala pár kroků, jestli se jí při chůzi tkaničky zase nerozvážou:
“Díky, Jano. Odteď to zvládnu kdykoliv.”
Dobrý den, Eliško. Tento úkol má být výzva. :)
Je moc hezké, jak se z toho stala interakce. Tím se hodně těžkých věcí smázlo. Nakonec věřím, že to Martina zvládla (a vy také)!
Dobrý den, p. Nekudo,
Úkol jsem pojala trochu jinak, zkusila jsem vymyslet použití tkaniček i bonusového cvičení o známé místnosti dohromady. Jestli se to podařilo nevím, uznejte sám.
P.S.: Snažím se psát krátké věty, ale nejde to.:-)
‚‚Dobrý den, vydržte ještě chvilku,‘‘ ozve se zpoza rohu hlas neznámé osoby.
Chodím tady už přes deset let, ale nikdy jsem takový hlas nepoznal. Jsem slepý od narození a poznám rozdíl mezi ženským, mužským a dětským hlasem. Hlas této neznáme osoby mě zmátl. Bylo poznat, že patřil mladému člověku. Tón hlasu byl jemný a příjemný, jako všechny ženské hlasy. Za to důraz, jakým osoba promluvila, naznačoval spíše mužský hlas. Nevěděl jsem, jestli tohoto člověka mám oslovovat jako pan nebo paní, či dokonce slečno nebo jinochu, tak jsem raději neoslovoval vůbec.
‚‚V pořádku. Nemusíte spěchat. Mám dostatek času.‘‘ odpověděl jsem nazpátek, aniž bych čekal na odpověď.
Slyšel jsem, jak spěchala někam do jiné místnosti si odložit věci. Převléknout se, a také, jak se bavila o svém pozdním příchodu s mojí známou Šárkou, na kterou nenechám dopustit. Ta, když ji navštívím několikrát do roka, vezme strojek a bzučícím zvukem mi zkrátí všechny neposedné kadeře. Nevadí mi, že musím čekat. U Šárky jsem čekal i hodinu, ale nepotřebuji slyšet výmluvy od cizích lidí. Stačí mi ty moje.
‚‚Tak, pane Dvořáček, pojďte dovnitř.‘‘ řekla přísným hlasem a zase mě dotyčná osoba znejistila.
Je to muž nebo žena?, přemýšlel jsem ve své hlavě. Protože jsem nenašel odpověď, pomalu jsem vstal a snažil se dobelhat k hlasu osoby, ke které jsem byl objednaný na desátou hodinu.
V tom mi přišla na proti a řekla: ‚‚Nechcete pomoct?‘‘
Znova mě její tón hlasu vyvedl z míry. Teď zněl jako dětský, pisklavý hlásek. To už jsem se neudržel. Musel jsem té osobě něco říct, protože mě tím, jak mluví, hrozně vytáčela.
‚‚Ne, Děkuji. Jsem slepý, ale né nemohoucí. Vidíte tady? Mám tuto svoji třetí honu, která mi pomáhá se vyhnout všem překážkám.‘‘ řekl již rozčíleně.
‚‚Vy mě ještě neznáte,‘‘ pokračoval už zcela naštvaným tónem ,‚já jsem pan Dvořáček a všichni ví, že nemám rád, když mi někdo pomáhá! Znamenalo by to, že se o sebe nedokážu postarat!‘‘ ukončil tak své rozhořčení, že mu zase někdo chce pomoct.
‚‚Omlouvám se, nechtěla jsem vás nijak urazit. Jmenuji se Šarlota Silná. Tak pokud nechcete pomoct, můžete jít sám. Dojděte za mnou a za mým hlasem do druhé místnosti.‘‘ řekne znovu rázným, mužským tónem.
‚‚Jistě, hned za vámi jdu,‘‘ odsekne ji nazpátek jako malý nevychovaný kluk.
Pomocí své třetí nohy naráží do okolních věcí, včetně zdí, aby si docílil svého a dostal se do druhé místnosti bez pomoci. Když se konečně objeví před prahem Šarlotiny místnosti, zastaví se. Z její místnosti se mu do obličeje vlepila facka silných esenciálních vůní, kterou nemá v oblibě. Musí zhluboka dýchat, aby se přizpůsobil této velké, omamné dávce éterických olejů. Nejprve cítí obrovský smrad všech vůní. Po chvíli rozpoznává známe vůně, například levanduli, mátu nebo libavku. Zavětří i příjemnou vůni čerstvých růží, ale jsou zde i vůně, které mu nesmírně vadí. Například myrha, která mu i způsobuje bolesti hlavy. Snaží se ten nápor ustát, ale podlomily se mu kolena. Šarlota věděla, že se něco takového stane a byla připravená zakročit. Ta ho zachytila ještě před pádem na kolena a pomohla zpátky na nohy. Dotáhla ho k nejbližší židli, kde mu pomohla se posadit.
‚‚Tak, už mi dovolíte vám pomoci?‘‘ zeptá se ironicky a pan Dvořáček nemůže jinak, než souhlasit.
,,Dobře, co musím udělat? Nikdy jsem na masáži nebyl.‘‘ řekne již odevzdaným tónem, který říkal: ‚dělejte si se mnou co, chcete, je mi to jedno.‘
,,Zaprvé, jelikož vám budu masírovat záda, jak jsme se telefonicky domluvili, tak si musíte svléknout košili a tílko. Poté vytáhnete z kapes všechny věci, které by vás mohli tlačit, když budete ležet na lehátku. Taky si musíte rozepnout i opasek a sundat boty.‘‘ řekne, tvrdým tónem, který uslyšíte jen na vojně.
Udělal, jak řekla. Svlékl se, rozepl opasek a vytáhnut veškerý obsah z kapes, ale při sundávání bot začal mít problémy. Šarlota si toho všimla a zeptala se svým příjemným, pisklavým, dětským hlasem: ,,Mám vám pomoct rozvázat tkaničky a sundat boty?‘‘
Její hlas je vážně záhada. V jednu chvíli je příjemná mladá žena, v druhé přísný muž a ve třetí upištěné dítě. Její hlas je opravdu tajemství, pomyslel si.
‚‚Jestli vás můžu poprosit, tak ano. A můžete mi je pak také i zavázat? Zapomněl jsem, že jsem si vzal na šňůrkách a ne na suchý zip.‘‘ řekne nesměle.
Šarlota se lehce uchechtne, ale odpoví jako profesionál: ‚‚Samozřejmě.‘‘
Pozor na zápis přímé řeči! Jinak je to opravdu jiný text, než jaké je zadání úkolu z této lekce – jeho cílem je ověřit si srozumitelnost. Myslím, že v této scéně všemu rozumím a oceňuji lehkou pointu na konci. ;)
Ano, je to skleník.
Pak všechno funguje tak, jak má. ;)
Dobrý den všem: přidávám cvičení na určení místa/prostoru, byla to pro mně zajímavá zkušenost, hodně sem osahávala věci a vnímala nově zvuky a tak. Janka
Bolí mě hlava, asi je to tím těžkým vlhkým zemitým vzduchem. Ale ne, začínám si vzpomínat, někdo mě praštil po hlavě. Au. Až teď začínám vnímat bolest na temeni. Doléhají ke mně tlumené zvuky z venku, ptáci, štěkot psů v dáli. Neproudí tu žádný vítr ani vzduch. Ležím na zádech na něčem tvrdém, studí to. Pod prsty cítím udusanou hlínu. Roztáhnu trochu ruce a po pravé i levé straně narazím na dřevo, drsné. Deska – vysoká tak 20cm, tlustá tak 5 cm. Postavím se, přitlačím se teniskou k levé desce a sunu se podél ní dopředu: trvá mi 5 kroků než narazím na překážku. Otočím se a jdu stejným způsobem zpět. Udělám 10 kroků než mě zastaví překážka.
Stojím opět uprostřed a přemýšlím, kde to jsem a jak se dostat ven? V tom ucítím na tvářích rozlévající se teplo, jako když se do mě opírá slunce, začíná mi být v bundě teplo, až dusno.
Co je za těmi deskami? Co je po stranách? Přenesu nohu za desku a cítím, jak se mi teniska noří do něčeho měkkého. Co to je? Ponořím do toho ruce…je to měkké, drolivé, občas kousky dřeva? Kamínek? Přičichnu si k tomu. Země, možná rašelina. Udělám další krok, bořím se do měkké hlíny, než narazím na zeď. Sáhnu na ni. Je ledová, hladká, vlhká na povrchu. Zaklepu na ni, jestli mi ten zvuk neprozradí, z jakého je materiálu: sklo? Zrcadlo? Zeď ale není jednolitá, naopak. Jsou to tabulky ohraničené nějakým kovovým okrajem tak 20x40cm a jsou všude, i nad mojí hlavou.
Janko, není to náhodou skleník?
Teda, pane Nekudo, vy nám dáváte ) Se mi zamotaly snad i sandály na suchý zip. SUPER ÚKOL
„Pájo, potřebuju pomoct,“ volám na syna do jeho pokoje.
„S čím zas?“ ozve se neochotně.
„Musím do kurzu Tvůrčího psaní popsat zavazování tkaniček.“
„A?“
„Ty budeš zavazovat, ať to vidím a já budu popisovat.“
„Tak počkej, až dohraju.“ Můžu být ráda, že rovnou neodmítl. Zavazovat tkaničky jsem ho nutila naposled před sedmnácti lety.
Přihasí si to ke mně s mobilem v ruce. „Na, tady to máš i s popisem.“
Týpek na Tik Ťoku ukazuje, jak si vázat tkaničky. Akorát slovní popis vypadá takto „Vezmeš tohle takto a toto tak…“
„To mi výrazně pomohlo. Takhle bych to slepci určitě vysvětlila. Tak nic, podvádět se nebude.“
„Naděláš“, zhodnotí Pája a vzápětí se vrátí se svou teniskou.
Takže jedem:
Mezi ukazováček a palec pravé ruky vezmeš konec šňůrky na pravé straně, mezi levý ukazováček a levý palec vezmeš konec šňůrky na straně levé. Pravý konec překřížíš přes levý konec a mezi botou a tkaničkami se vytvoří očko. Pravý konec obtočíš kolem levé šňůrky a vsuneš ho do očka, které se vytvořilo mezi botou a šňůrkami. Konec pravé tkaničky pustíš a necháš tam, prsty vytáhneš z očka a znovu konec šňůrky vezmeš z druhé strany a zatáhneš….
„Podle toho popisu bych si ty tkaničky nezavázal“, okomentuje Pája můj návod.
…..Měl by se vytvořit uzlík. Jdeme na ouška. Mezi pravý ukazováček a palec vezmeš konec šňůrky na pravé straně a prsteníčkem a palcem stiskneš šňůrku na pravé straně v polovině. Prsty pravé ruky přiloží konec šňůrky k její spodní polovině a přibere si ji k sobě, takže mezi pravým ukazováčkem a palcem jsou teď šňůrky dvě. Prsty levé ruky….
„Trvá to moc dlouho. To už zvládneš sama, ne? Tenisku máš, víc nepotřebuješ.“ Pája opustil potápějící se loď. Nezbývá než bedlivě sledovat vlastní ruce a popisovat, co právě dělají.
….pustí šňůrku na pravé straně a vezme konec šňůrky na straně levé. Obtočíš levou šňůrku kolem šňůrky na pravé straně kolem konečku palce pravé ruky. Stále drž dvě šňůrky mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Kolem palce se udělalo očko. Ukazováček pravé ruky pomáhá držet palci dvě tkaničky, ale může lehce přibrat levou tkaničku v její polovině a protlačit ji očkem k palci pravé ruky. V té chvíli prsty levé ruky chytí ouško pravé tkaničky a prsty pravé ruky vytahují levou šňůrku očkem. Teď už stačí držet ouška a utáhnou.
Já vím, co jsem napsala, a vy to teď víte taky, takže pšššššt. Ještě není po desáté hodině.
Jedno je ale jisté. Slepci ty tkaničky uvážu sama a bez řečí.
To je milé řešení úkolu. Výzvy jsou fajn, ty hravé a kreativní totiž zocelují ducha – jen tak dál! ;)
Pěkný den, místo tkaniček vkládám výsledek doplňkového cvičení (popis). Doufám, že jde poznat, o jaké místo se jedná, a budu moc za ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, když někdo najdete čas. :)
V nevelké místnosti si připadal jako uvnitř stromu. Všude kolem bylo cítit dřevo. Dřevěné obložení bylo na stěnách, na podlaze a dokonce tam byl i dřevěný strop. Jenom dveře, kterými do místnosti vešel, byly ze skla. Naproti dveřím stěnu lemovalo dvoupatrové dřevěné pódium určené k sezení. Dřevo bylo nezvykle rozpálené. Celá místnost byla totiž prostoupena těžkým, suchým, extrémně teplým vzduchem, který se dal dýchat jen s obtížemi. I přes to se na skleněných dveřích držely izolované oblasti vysrážené páry. V prvních chvílích měl dojem, že ho masa horkého vzduchu kompletně a souvisle obklopuje, jako když se ponoří do vody. Postupně ale začal rozpoznávat různé proudy. Nejteplejší byl vzduch kolem jeho hlavy, naopak na kotnících chvílemi pociťoval mírné závany o něco chladnějšího vzduchu. Ani ty však nezabránily tomu, že se na jeho těle začala objevovat souvislá vrstvička potu. Za pár další okamžiků začal také vnímat, odkud teplo sálá. Jeho zdrojem byla kovová kamna plná rozpálených kamenů. Těch by se radši dotýkat neměl. Čím déle v místnosti byl, tím méně snesitelné teplo bylo. Pálily ho ušní boltce a špička nosu a každý další nádech vyžadoval vyšší úsilí. Zatlačil do skleněných dveří a pocítil okamžitou úlevu.
Sauna! :)
,, Mami, maminko”, křičela na mě z vedlejšího pokoje moje dcerka Verunka. Otočila jsem se od dřezu, kde jsem umývala nádobí o 180 stupňů, abych se podívala co ta moje holčička zase potřebuje:). O pár minutek později, přiběhla ke mně. ,,Maminko ta panenka má rozvázané botičky”,řekla Verunka. Podívala jsem se na panenku a zpět na Verunku. ,,No a co s tím provedeme? “, ptám se Verunky. ,,Maminko můžeš té panence zavázat botičky, prosím”, odpověděla rychle. ,,Dobře zavážu, ale také Tě to naučím”, mrkla jsem na ni spiklenecky. ,,Dobře maminko, to je dobrý nápad”, souhlasila s mým návrhem. Chytla mě za ruku a šly jsme spolu do pokojíku.
,,Počkej Veruško, donesu opravdové veliké boty. Přeci jen panenka má malé nožičky a také malé botičky. Na větších to půjde vidět lépe.” Šla jsem pro ty největší boty, které máme doma, což znamenalo boty našeho tatínka. Přinesla jsem je do pokoje. Vzala jsem stoličku a položila jednu botu na ní. Sedla jsem si před stoličku a poprosila jsem Verunku, aby se posadila hned vedle mě. Kožená bota ve světle hnědé barvě umožnila vyniknout černým tkaničkám. Pravá bota natočená špičkou dopředu byla výborně připravená jako učební pomůcka.Takže lekce zavazování tkaniček mohla začít. ,,Koukej Verunko, uchopím oba dva provázky s rukama překříženýma, levá ruka nahoře a pravá ruka dole. Ruce vracím zpět do normální polohy s tím, že tkanička se nám zkřížila. Teď uchopím spodní provázek a přehodím ho přes vrchní provázek a protáhnu jej. Lehce utáhnu.Teď nám vznikl uzlík. Pravou rukou udělám takhle jedno očko, přidržím si jej palcem a ukazováčkem. Levou rukou potom pravé očko hezky dokola omotám. A protože očko stále držím palcem a ukazováčkem ovinu provázek dokola kolem palečku. U konce prostrčím tkaničku tak, že nám vznikne další očko. A nakonec větší silou proti sobě zatáhnu. Vidíš vznikla nám krásná mašlička”,usmála jsem se na Verunku, která s otevřenou pusinkou sledovala celý děj. Bude to ještě chviličku trvat, ale věřím, že když to budeme spolu trénovat, budeme to umět co nevidět.
Jani, úkol splněn. Myslím, že s tréninkem by to zavazovaní tkaniček časem šlo. Jen pozor na zápis přímé řeči – české uvozovky, čárka je před nimi a velké T ve slově Tě se tam nepoužívá. Čili: „Dobře, zavážu, ale také tě to naučím,“ mrkla jsem na ni spiklenecky.
Díky za sdílení a těším se na vaše další splněné úkoly!
Pavel posadil svého syna před sebe. Veronika jim dala nelehký úkol. Naučit jejich dítě, aby si umělo samo zavázat tkaničky.
„Já to neumím,“ kňoural Pavel junior. „Nechci to dělat!“
„Tak si vezmeš holínky, co říkáš?“
„Tak jo.“
Pavlík popotáhnul nudli, nazul si boty a šli s tátou ven. Dospělý Pavel si pak celý den lámal hlavu s tím, jak to své manželce vysvětlí.
Elegantně vyřešený úkol. :)
Insprace ze života mé kamarádky. Tam jen nemají holínky, ale boty na sucháče :D
Zkus René podle návodu zavázet tkaničku. Jestli se to povede, budu ráda. Vilma
Jani, jdeme na to. Sedni si na stoličku, kterou ti podávám do pravé ruky. Tak, teď máš blíže k botám a bude to pro tebe pohodlnější. Začneme pravou botou. Vezmi si do pravé ruky levou tkaničku a do levé pravou. Máš je pěkně překřížené a udělej uzel. Na tkaničce, kterou svíráš v pravé ruce, udělej očko, můžeš si pomoci i levou rukou. Očko drž pravým palcem a ukazovákem přímo u uzlu tak, aby čnělo nad prsty. Levou rukou uchop levou tkaničku někde uprostřed a zprava proti směru hodinových ručiček s ní obkruž očko. Tkaničku vlož mezi pravý palec a ukazováček, který ji přidrží a ukazováčkem tkaničku vpíchni směrem k sobě, jakoby dovnitř a tím vytvoříš další očko. Jakmile to uděláš, pomoz levou rukou povytáhnout nově vytvořené očko a chytni ho pravou rukou. Levou rukou uchop očko, které jsi před tím držela v pravé ruce. Zatáhni rukama od sebe za obě očka tak, aby se tkanička utáhla. A je to.
Vilmo, myslím, že by to mohlo fungovat. Ale já už to mám zautomatizované a umím to. Spíš by to měl zkusit někdo, kdo ještě vázat tkaničky neumí. :)
Můj cvičební text:
Milý Josífku,
Jelikož je ti dnes 5 let a máš narozeniny, tak bych ti chtěla dát jeden velký dárek. Asi ho úplně v tomto věku neoceníš, ale věř mi, že se ti bude hodit už do konce tvého dlouhého a veselého života. Doufám, že si tento dopis budeš číst v 90 a že s úsměvem budeš vzpomínat, jak jsi si poprvé zavázal tkaničky od bot. To je totiž ten velký dárek. Naučíme se to dnes podle tohoto jednoduchého popisu.
Vezmi si botu s tkaničkami protaženými jednotlivými dírkami. Vezmi každý konec tkaničky do jedné ruky. Překřiž tkaničky a jeden konec protáhni pod překřížením a utáhni. Vznikne ti takový malý uzlík a každý konec tkaničky je na jiné straně než byl.
Teď vezmi jeden konec tkaničky. Ideálně pokud jsi pravák – tak do pravé ruky a udělej smyčku, kterou budeš držet mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Do levé ruky vezmi druhý konec tkaničky bez smyčky a obtoč volný konec kolem konečků prstů, které drží smyčku. Natěsno. Bříškem ukazováčku protáhni volnou tkaničku pod smyčkou tak, že ti vznikne druhá smyčka. A pak obě smyčky odtáhni od sebe a tím je utáhneš.
Hotovo, můžeš se pokochat krásně utaženou tkaničkou od bot :-)
Tvoje máma
Ten rámec dárku pro syna je moc hezký nápad!
Hezky napsané, ale přiznám se, že podle tohoto návodu bych tkaničku neuvázala.
Krásné, já bych si podle Vašeho návodu tkaničku svedla zavázat určitě! :)