#4 Detaily

95 komentářů u „#4 Detaily“

1. Školák.

   Jak jsme loni zpoza tohodle stromu vyskočili na bráchu, to byla fakt sranda. Málem se počůral strachy. Jak už tu asi musí dlouho stát? Je fakt velký a starý, to bude určitě aspoň tisíc let. Minimálně.

   Japonský turista.

   Schválně, jestli je tenhle strom popsaný v Google Maps. Hm, není. Nevadí, stejně si ho vyfotím. Je skvělé, že i tady, na druhé straně světa, roste ičó. Jeho list je symbolem Tokia! Cvak. Tak, co dál máme na seznamu?

   Policista na pochůzce.

   Je zvláštní, jak si na tomhle stromě na každé pochůzce všimnu něčeho jiného. Takhle v šeru a ve větru se na něm listí třepotá jako křídla černých motýlů. A ty dvě spodní větve jakoby byly v objetí. Objetí…

   Dívka, který si chce pod tímto stromem sjednat rande.

   Snad se to tu Matějovi bude líbit. No co, lepší nápad stejně nemám a tady pod tím stromem se cítím jako doma, v bezpečí. Má hrozně zvláštní, drobounké listy, které jsou na podzim tak krásně zlaté. Jak jen že to učitelka říkala, že se jmenuje?

   Člověk, jehož předek tento strom zasadil.

   Petře, budiž ti země lehká, tvůj jinan je každým rokem majestátnější. Jeho kmen je statný, že už bych ho neobjal ani já se synem dohromady. A jak se košatí. Na jaře bych mohl na spodní větev mladšímu pověsit houpačku.

   Odpovědět

2. Zdravím. Mohu poprosit o zpětnou vazbu? Děkuji.

   Školák:
   “Ach jo! Která větev to zase odnese, až po mě bude lézt? Počkej ty uličníku! Na podzim Ti “za odměnu” shodím jabko na tvou kebulku,” pomyslel si starý strom stojící v parku před školou, na který Pepík každý den s oblibou lezl.
   Pepík slova smutné jabloně nezaslechl. V uších mu znělo jen tesknivé šumění lístí, kterému ale neporozuměl. A tak, jako každý den, i dnes vyšplhal do koruny starého stromu, až jedna z jeho větví teskně zapraskala.

   Japonský turista:
   “No jen si mě vyfoť! Tak vysokou jabloň jsi ještě neviděl, viď? Určitě u vás takové nerostou. Mám být na co hrdý. Víš?”
   Úzké přivřené oči sledovaly majestátní strom. Byl králem zdejšího parku – nejvyšším, nejkrásnějším stromem. Jeho větve byly v tuto roční dobu obsypány bílými kvítky, že to vypadalo jako by je Elza z Ledového království zasypala sněhovými vločkami.

   Policista na pochůzce:
   “Uf! Ještě, že se tady můžu na chvíli schovat do stínu. Jinak bych se asi brzy rozpustil jako zmrzlina. Dám si pauzičku, cigárko. Paráda. Zůstanu chvíli tady. Ta rozložitá koruna dává pěkný stín. Nepraží tu slunce a ještě se tu na chvíli zdejchnu před zvědavýma očima lidí, kteří si myslí, že mě baví je prudit.”

   Zamilovaná dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande:
   “To je omamná vůně! A ta krása těch květů! Hele Verčo, podívej na tu včelku, jak sosá ten nektar. No není to kouzelné? Víš co? Napíšu Pepíkovi, že se sejdeme tady. Musí to vidět! Je to tu tak romantické! A jééé motýlek! Taky se mu líbí tenhle překrásný strom!”

   Člověk, jehož předek tento strom zasadil:
   Rty se mu chvěly, když před ním stanul. Přikročil blíž a natáhl ruku. Pohladil jeho kůru, starou, vrásčitou, podobně jako byla i kůže jeho dědy, když ho viděl naposledy. Minulý týden. V nemocnici. Seděl u něj asi tři hodiny a poslouchal jeho vyprávění. O tom, jak jako malý kluk zasadil tuhle jabloň. To tu ještě žádná škola nestála. Když pak budovali městský park, byla už vzrostlá. A krásná. Tak ji tu nechali. Nepokáceli ji…
   Ještě jednou pohladil starou vrásčitou kůru, a pak strčil ruku do kapsy. Do kapsy, v níž měl složený papír s černým rámečkem a velmi smutným oznámením.

   Odpovědět

   • Díky moc za sdílení! Rozdíly tam jsou (někdy více, někdy méně). To hledisko stromu tam být nemusí, protože potom „krade světlo“ určeným postavám.

3. Jsem strom, jsem starý. Dávám ovoce, dávám stín.

   Leze po mě kdejaký hmyz a klučina, občas i dívčina. Jsem tedy i proléžačka, jsem hřiště.

   Kromě Slunce a Měsíce mě zahlcuje i světlo fotoaparátů. Hlavně japonských turistů. Jsem tedy i umělecký objekt hodný zaznamenání.

   Stojím rovně a tak mne vyhledávájí unavení kolemjdoucí. Pravidelně jsem podporou zádům policisty, který má kolem pochůzky. Jsem tedy páteří, jsem jistotou.

   Pod mou korunou se zastavují skupiny, páry i jednotlivci. Jsem orientačním bodem ztracenců, přátel i milenců.

   Ovšem nejvíce si cením, že jsem modlou. Každý týden přichází ten, v jehož krvi po předcích koluje nápad zasadit strom.

   PS: Omlouvám se, pochopila jsem zadání jinak. Až když jsem si přečetla tvorbu ostatních, tak mi došlo, že jsem zřejmě mimo. I tak to ale zkusím.

   Odpovědět

   • Ano, ta hlediska mají být od různých postav –> vy tu máte hledisko jen jedno (stromu). To nevadí, i tak jste tvořila, což se prostě počítá! ;)

4. Paměti starého stromu
   Užívám si svůj pravidelný odpolední rituál pod nádherným rozložitým dubem, který je mým důvěrníkem už řadu let. Jemný vánek mu čeří svěží zelené listy a sem tam prosvitne větvovím slunce.
   Z nedalekého hřiště ke mě najednou přibíhá zvědavý chlapec, tipla bych si ho na prvňáka podle chybějících předních zubů. “Hustý, ty kreslíš tenhle velkej strom? Já sem na něho chtěl vylízt , ale zašprajcla se mi haksna a natrhlo triko”, přitom ledabyle kopne do kmene. “Ještě to s kámošema potrénujem a bude to ízy, pízy, je sice velkej , ale jak sem to viděl v majkroftu, dám to! Já se ho nebojím!”, plácne rukou do kmene a zmizí zpátky na hřiště.
   Zadívám se se zakloněnou hlavou do koruny a vrátí se mi pocity mého 17ti letého já..Tolik jsem toužila, aby Vašek, se kterým jsem se tu dvakrát sešla, vyřezal do širokého vrásčitého kmene srdce s našimi monogramy a láska by byla navždy. Jenže na třetí schůzce jsem tu stála na 1.máje schoulená u kmene bez deštníku a crčela ze mě voda. Otočila jsem se a čelem opřela o mého němého společníka. Šeptala jsem mu svá hluboká přání. Sice Vašek stejně nepřišel, ale dostavil se pocit klidu a smíření.
   Nevydržel dlouho, protože mě vyrušil pocit, že mě někdo pozoruje hledáčkem foťáku. Byl to jakýsi japonský turista, který si mě fotil. Sjela jsem ho svým zamračeným pohledem a on se snažil navázat rozhovor: “Sorry, co ty dělat se strom? A jak vy mu říkat? My nemít toto!”
   Naštěstí šel kolem strážník, mrkl na strom, mě i turistu. Japončík sbalil saky, paky a strážník hrubým hlasem zvolal. “Slečínko, mě je jasný, že se Vám to zdálo jako bezpečnej úkryt pod tím stoletým krasavcem, ale vono to sem táhne taky nekalý živly. Podívejte těch vajglů a bacha na použitý jehly. Jó jeden se zadívá tomu obrovi do větví a je bez šrajtofle.”
   “A my jsme tu sedávali s mým tatínkem, když ještě žil,” promluví znenadání stará paní o hůlce, jako by se zjevila z pohádky. “Věřil, že dub zasadil můj předek, protože jsme mu říkali NÁŠ STROM.”Ráda jsem poslouchala a uvěřila, že je to strom kouzel, když umíte naslouchat, melodií, které nejsou pro každé ucho, tisícero vůní, ale jen pro vybrané nosánky, barev má po celý rok na rozdávání.”
   Moje vzpomínání, stejně jako před lety náhle ukončí prudký déšť , a tak spěchám do tepla a sucha.

   Odpovědět

   • Bylo by lepší, kdyby to byly jednotlivé ich-formy. Takhle se ty rozdíly přes vypravěče trochu stírají…

5. Na kraji městského parku stál prastarý dub. Jeho mohutné větve se kroutily do všech stran. Vějíře listů šuměly ve větru. Vyprávěly o lidech, kteří strom denně míjeli. Většina z nich jen tak bez povšimnutí, ale našli se i tací, kteří zvedli hlavu a věnovali mu trochu své pozornosti.
   Prvním člověkem toho dne byl japonský turista. Přišel brzy zrána, když se na listech ještě třpytila ranní rosa. Užasl nad rozložitostí a sílou stromu. Obdivoval souhru mohutného kmene a větví potažených drsnou kůrou s třepotajícími listy posetými drobnými kapkami vody. Posadil se pod strom a zhluboka se nadechl.
   Jako druhá tudy cestou do školy prošla mladá dívka se zasněným výrazem ve tváři. Vypadal na jednu z těch, kteří strom jen tak minou, avšak když se ocitla v jeho stínu, vzhlédla. Větve dubu jí připomínaly rozpřaženou náruč. Paže, které člověka skryjí před světem. Listy se v jejích očích proměnily v dlaně hladící po tváři. A místo pod stromem vyloženě vybízelo k dnešní schůzce, které se už nemohla dočkat.
   Třetím společníkem starého dubu se stal muž v uniformě městské policie, který si sem přišel sníst sanwich. Dnešní služba byla chválabohu klidná. Na chvíli vydechl. Jeho pohled sklouzl ke kořenům nořícím se do země pod jeho nohami. Do temné hlíny plné larev a hmyzích chodbiček. Zběžně se rozhlédl, zda se v okolí neválí nějaký binec. Aspoň že tady je čisto, pomyslel si.
   Odpoledne se tu zastavila stromova stará známá. Paní, jejíž pra- pra- pra- předek tento strom zasadil. Alespoň jí to tak odmalinka říkali. A ona to říká dál svým vnučkám. Muselo to být aspoň 300 let zpátky soudě podle toho mohutného kmenu, k jehož obejmutí by bylo potřeba přivolat několik dalších dospělých. Stará paní se tedy spokojila jen s pohlazením sluncem vyhřáté kůry a slibem, že zítra přijde zas.
   Nakonec se tudy za soumraku prohnal malý kluk. Měl naspěch. Zdržel se u kamaráda hraním videoher mnohem dýl, než měl dovoleno. Už padala tma. Stíny se slévaly dohromady. Listí šumělo ve větru, připomínalo šepot cizích hlasů. Větev nad jeho hlavou zavrzala. Chlapci přeběhl mráz po zádech. Dal se do běhu.
   Pak přišla noc. Park se vylidnil stejně jako většina ulic ve městě. A strom bděl nad světem. Tak jako vždycky. Byl tam. Pořád stejný a přitom pro každého tak jiný. Trochu jako zrcadlo.
   Co byste v něm zahlédli vy?

   Odpovědět

   • Bylo by lepší, kdyby to byly jednotlivé ich-formy. Takhle se ty rozdíly přes vypravěče trochu stírají…

   • To je pravda. Zvažovala jsem, že to tak napíšu, ale chtěla jsem trochu experimentovat. :D No, mám tu druhý pokus. Tentokrát v ich-formě.

     Ráno jsem přišel k tomu největšímu dubu, jaký jsem kdy viděl. Ani nemělo smysl zkoušet ho nacpat do hledáčku. Drsná kůra byla ještě vlhká. Na každém listu se třpytily drobné kapky rosy, jako by celý zářil. Dokonalý okamžik. Vybalil jsem karimatku a sedl si k jeho kořenům. Zády opřený o mohutný kmen jsem začal ranní meditaci.

     Měla jsem hlavu plnou plánů, takže jsem ten strom málem jen tak minula. Ale pak jeho větev na chvíli zastínila slunce, které mi svítilo do očí. Hebké listy mě pohladily po tváři. Ano! To je to místo. Pod starým dubem. Hned mu to napíšu! Tady budem mít klid a relativně i soukromí. Ukryjem se tu spolu před světem.

     Na dopolední pochůzce jsem procházel park. To jeden žasne, jakej bordel jsou lidi po sobě schopný nechat. Hlavně ať tady nejsou žádný jehly. Došel jsem až k tomu velkýmu dubu. Tam by se taky mohly najít věci…. Ale bylo tam čisto a klid. Cítil jsem jen jarní vzduch a slabou vůni hlíny. Na chvíli jsem se zastavil. Možná si tu o pauze dám oběd.

     Dneska jsem se tam vypravila bez holčiček. Už aby se mi z té dovolené v pořádku vrátily. Pak budeme k dubu chodit zase spolu. Další a další generace. Kolikátá asi? Pamatuju, jak mě sem brávala moje babička a vyprávěla: tenhle strom zasadil tvůj pra- pra- pra… děda. Přitiskla jsem ruku k jeho vyhřáté kůře. Od mého dětství tolik zesílil a zmohutněl. A sílí dál, zatímco já stárnu. Jsem ráda, že se ti daří, příteli.

     Hnal sem se domu jako by mi hořelo za patama. Sakra, máma bude nadávat. Nechápu jak to, že to tak uteklo. Už se stmívalo. V parku bylo prázdno. A nekecam, za tim stromem něco číhlo. Zaskřípalo v něm zrovna, když sem procházel pod nim. Listy šuměly, jako by spolu mluvily. Radši sem se rozběhl jak šílenej.

   • Ano, takhle je to lepší ;)

6. Zdravím,
   konečně jsem se vypořádala s tímto úkolem! Zkoušela jsem různé způsoby popisu,
   ale nebyla jsem s tím stále spokojená, nějak jsem nevěděla, jak to mám uchopit.
   Až nakonec vzniklo toto – rozhodla jsem se udělat rozhovor s každou postavou a
   dopadlo to jako ‘scénář’ k absurdní (snad aspoň trochu) komedii.
   A opravdu jsem si psaní užila. Nebyla jsem si jistá, jestli je vhodné poslat to celé,
   má to totiž dohromady asi 3 a kousek strany, tak posílám jen výseky rozhovoru
   s jednotlivými postavami :)
   ………………………..
   Uprostřed léta přichází pod rozložitý dub asi čtyřicetiletá žena s hnědými dlouhými vlasy, oblečená v šedém kostýmku a drží v ruce diktafon. Kolem právě prochází školák s opravdu velkým tmavě modrým batohem na zádech.

   REPORTÉRKA: Mladý muži, mohl byste nám říci, co si myslíte o tomto stromu?

   Školák se zastaví a dívá se na strom.

   ŠKOLÁK: Páni, ten je ale velikej! A kolik má listí! Vsadíte se, že tam vylezu? (vrhá se
   ke stromu a snaží se na něj vylézt)

   Na scénu přichází policista v reflexní vestě, s obuškem u pasu.

   POLICISTA: Hej, kluku, co to děláš? Nelez tam!

   Školák pokračuje ve své snaze.

   REPORTÉRKA: Dobrý den, mohl byste nám, prosím, sdělit, co si myslíte o tomto stromu?

   POLICISTA: O stromu? No… (poškrabe se na zátylku) Je teda fakt vysokej, dub je dobrý
   dřevo, tvrdý, rád z něj vyřezávám sochy, je to takovej můj koníček. (popojde až ke kmenu,
   školáka si nevšímá, je příliš malý, aby na strom vylezl) Ale teda ti dnešní mladí – podívejte,
   zase tu byli, vidíte? To je nepořádku.
   ………………………………….

   REPORTÉRKA: Dobrý den, děláme zde anketu o tom, co si lidé myslí o tomto památném
   stromu. Byl byste tak laskav a podělil se s námi o Váš názor?

   Chvilku trvá, než překladač přeloží celou řeč do japonštiny, pak se ale japonský turista usměje a znovu ťuká na svém telefonu, chvílemi zvedá zrak ke stromu a znovu píše.

   TELEFON
   JAPONSKÉHO
   TURISTY: Je to krásný strom, cítím z něj jeho energii, která z něj sálá. Jeho čchi je v rovnováze, stojí
   na dobrém místě a má silné a zdravé kořeny. A také se zdá, že plodí mnoho žaludů…
   …………………………………….

   REPORTÉRKA: Jich si nevšímejte. Dobrý den, (nasadí strojený úsměv, když sezná, že její poprsí je
   dvojnásobně menší než dívčino) měla byste chvíli čas nám sdělit svůj dojem z tohoto
   stromu?

   Dívka se shýbá pro list a pečlivě ho zkoumá.

   DÍVKA: Podle listu a řapíku se jedná o dub letní. Vidíte? Řapík je kratší oproti řapíku dubu zimního.
   Podle obvodu kmene (obchází strom a reportérka ji následuje) může mít asi tak sto let,
   možná i více. Ale je tu takový klid a chládek… To si musím napsat, hodí se to do mého
   příběhu! (sedne si na vystouplý kořen a začne usilovně psát do notýsku, který vytáhne z
   tašky)
   …
   DÍVKA: (stále skloněná nad notýskem) Jednou bych tu chtěla mít schůzku se svým chlapcem, je to tu
   totiž tak romantické! Šumění listů, lehké přítmí a za tak silným kmenem bychom ani nebyli
   vidět…
   ……………………………………………
   REPORTÉRKA: Ano, to je velice zajímavá historie. Mohl byste nám nyní říct, jak na Vás ten strom působí?

   VOUSATÝ MUŽ: (odkašle si) Chodím sem rád, je tu klid na kreslení. Víte, kreslím ho každý rok, uklidňuje
   mě to. Jsem hrdý, že pradědův strom dorostl do takových rozměrů. Líbí se mi jeho silný
   kmen s šedohnědou kůrou, po těch letech se mi už daří zachytit jednotlivé odstíny. A ta
   koruna! Je jakoby zahalena do zeleného oblaku listoví. Chcete? Složím Vám báseň…

   Odpovědět

   • No to je ale kreativně uchopené zpracování tohoto cvičení. Reakce jednotlivých postav jsou odlišné, takže to funguje. Taky díky za reflexi – mám radost, když to nakonec člověka baví a ještě k tomu ho to posune k netradičnímu řešení! ;)

   • Jupí :)… Ehm, ehm…Děkuji :)
     Víte, já jsem celý týden chodila kolem toho úkolu jako kočka kolem akvárka s rybičkou. Něco jsem napsala, ale hned jsem to zas přeškrtala. Buď to bylo příliš podobné, nebo jsem měla pocit, že neplním úkol. Vlastně jsem se na tom úkolu docela natrápila :D. A když už jsem dospívala k závěru, že prostě něco napíšu, tak mě napadlo: “Tak si s těmi postavami holt budeš muset jít popovídat”. A tak jsem se v mysli stala reportérkou a co bylo zajímavé – ty postavy začaly samy přicházet na scénu a říkat mi svůj názor. To byl hodně zvláštní zážitek :)… Vaše úkoly se zdají být jednoduché, ale jsou velmi inspirativní a hlavně fungují, moc děkuji za Vaši práci! A já jdu přemýšlet nad doplňkovým cvičením ;)

   • Super – držím palce a těším se na další vaše texty!

   • Mohla bych mít otázku, prosím? Co si mám odnést z názorů lidí, kterým dávám své texty přečíst? Dostává se mi různých dojmů (primárně od rodinných příslušníků a pak kamarádů/známých) a já úplně nevím, co si s tím mám počít. Pochopila jsem, že jsou různé cílové skupiny čtenářů a každé sedne něco jiného. Chápu, ale co s tím mám dělat dále? Mám ten text pak upravovat, nebo si mám z toho odnést… Zkušenost? Vrtá mi to hlavou. Děkuju :)

   • Tohle je velké téma. Ano, relevance zpětné vazby záleží na 2 faktorech – cílové skupině a záměru autora. Myslím, že dobré k tomu jsou kurzy tvůrčího psaní pro veřejnost nebo má čerstvá novinka Čtěte jako spisovatelé.

   • Zajímal by mě ten kurz ‘Čtěte jako spisovatelé’, ač u něj úplně nerozumím, jak přesně to probíhá (ve smyslu: podobně jako tento kurz Základy tvůrčího psaní, nebo online přes kameru a naživo?). A nechápejte mě, prosím, špatně, zajímaly by mě i klasické kurzy, jenže jsem časově limitovaná jen na dopoledne během pracovního týdne, takže o prezenčních kurzech (večerních a o víkendu) si můžu nechat leda tak zdát :-/. Což mě samozřejmě mrzí, na realitě to však nic nezmění. Děkuji však za reakci, doporučení a Váš čas! :)

   • Vše je ze záznamu a můžete tedy kurz studovat odkudkoliv a kdykoliv v období jednoho kalendářního roku od zakoupení. A jako alternativu kurzů naživo vám můžu ještě ukázat Dálkový kurz tvůrčího psaní – je to vlastně nejoblíbenější víkendový kurz převedený do on-line podoby (také ze záznamu). Ten je určen přesně těm zájemcům o tvůrčí psaní, kteří nemohou přijít na mé klasické kurzy.

   • Děkuji za vysvětlení! Já si to pročtu, popřemýšlím a pak se rozhodnu, co pro mě bude fungovat v tuto chvíli (případně v některé další chvíli). Nebudu Vás déle zdržovat :)…

7. Sakura – japonský druh třešně, která se pěstuje hlavně kvůli květům

   Školák
   Petr s Frantou si to šinou ze školy domů a jak jinak, místo zkratky, zase zkouší novou trasu. Tentokrát se vydali přes park, kde právě kvetla sakura. V tom zafoukal vítr a Petr huláká:
   „Jéééé Franto, koukni k tomu stromu! Vooe, normálně z něho sněží! Pojďme to prozkoumat!“
   Běželi ke stromu, ze kterého padaly růžovo bílé okvětní lístky. Vítr si s nimi pohrával jako se sněhovými vločkami a tím, že jich bylo tolik, vypadalo to jako husté sněžení.
   Kluci lítali pod stromem, chytali lístky do ruky a snažili se uplácat sněhovou kouli. Úplně zapomněli, že zima už je daleko a měli by se spíš těšit na prázdniny.

   Japonský turista
   „Po těch dvou měsících, co cestuji po Evropě, se už těším na saké v naší zahradě a na pořádné sushi od maminky“. Mumlá si pod vousy japonský turista, když kráčí parkem. V tom uvidí nádherně rozkvetlou sakuru, tu samou, kterou mají doma na zahradě. Srdce se mu rozbuší radostí a sklíčenost je tatam.
   „No, to musím ukázat mámě!“. Vytáhne z kapsy chytrý telefon a zmáčkne videohovor. „Mamiiiii, koukni, kde právě stojím, je to náš strom, ale není to náš strom.“ „No, to není možné, vypadá to, jako když stojíš u nás na zahradě.“ Odpověděla maminka.
   „A kde se právě touláš?“ Ptá se maminka. „Jsem v Praze v nějakém parku, ale připadám si jako u nás v Japonsku. Ta Praha je opravdu nádherné město. Příště tě vezmu s sebou!“

   Policajt
   „Jednotko, komplic právě míří parkem k tomu bílému stromu, kde se má potkat s druhým komplicem a předat si zboží“. Hlásí polda do vysílačky.
   „Jakej bílej strom? Copak stromy jsou bílé? Hihi, já myslela, že zelené.“ Ozývá se z vysílačky.
   „Myslím, ten japonskej strom s bílými květy, rozložitou korunou a tou popraskanou kůrou. Správný název je japonská třešeň neboli sakura, stačí? Komplic je na 11-té hodině, pokud to potřebuješ říct agentsky.“ Rozčíleně odpovídá polda do vysílačky.
   „Oukej, tak se nerozčiluj starouši. Nevěděla jsem, že chodíš po večerech na kurz botaniky.“ Ozývá se opět z vysílačky.
   „Grrrrr, to je zase tým, sakra!“ Polda típne vysílačku a snaží se uklidnit.

   Dívka čekající na rande
   „No, snad to pochopí na první dobrou. Je prvního května, sedím pod rozkvetlou třešní na dece, mám připravený piknikový koš a nachlazené šampaňské. Hm, sice jsem v parku, kde chodí další lidi, ale já tu romantiku nemám kde jinde vyrobit! Hlavně, ať už se to dneska někam pohne! Ech, doufám, že si nevšimne, že to není česká třešeň a nezačne se kroutit. Lepší jsem narychlo nesehnala.“ Přemítá dívka.
   „Strome, tak se alespoň tvař romanticky!“ Dívka pohladí rozpraskanou kůru stromu, přejede prstem po vyřezaných vzkazech od předešlých milenců a doufá, že to rande s velkým R dneska dopadne.

   Člověk, jehož předek strom zasadil
   „Dědo, proč si bereš do parku rýč?“ Ptá se Honzík.
   „Protože dneska jdeme vykopat poklad. Když jsem byl malý, děda mi vyprávěl o třešni v parku, kterou zasadil. Právě vznikla nová republika, hodně se v Praze stavělo a obnovovalo. On, s partou dobrovolníků sázel v našem parku stromy. A je den z nich byl na tu dobu velmi neobvyklý. Jednalo se o japonský druh třešně, který se pěstuje pro jeho nádherně květy, které vyráží dřív než listy. Je to jeden z prvních poslů jara. Japonsko byl dědův sen, tak si ho alespoň splnil tím stromem. A vždy, když kvetl, snil o tom, jak se prochází v královském paláci a zdraví se se samurajem.“ Odpovídá děda.
   „A proč jdeme kopat právě dneska?“ Ptá se zvědavý Honzík.
   „No, dnes je to sto let od jeho vysazení a děda mi říkal, že právě po sto letech má jeho předek vykopat poklad, který tam zanechal. Snažil se odhadnout, kam za tu dobu dosáhnou kořeny nad zemí. Mělo by to být na straně, metr od stromu, kam vrhá stín ve tři odpoledne v tomto období.“ Děda, se snaží zbrzdit malého Honzíka, aby oba neupadli.
   „Jééé, tak poběž, třeba tam najdeme samurajský meč!“ Honzík tahá dědu za ruku a už se nemůže dočkat, až podklad uvidí.

   Odpovědět

   • Ano, postavy vnímají na stromu trochu jiné detaily (podle svého charakteru).

8. 1. Školák
   “Sakra! Už zase ten strom! Když se k němu blížím, tak budu za chvilku zase ve škole,” pomyslel si malý školák cestou přes park. Na malou chviličku se zastavil a zamyslel se, jak je ten strom vlastně obrovský a jaký má mohutný kmen. Byl tak mohutný, že by se za ním mohl ukrýt cestou ze školy a bafnout na Kubu, se kterým tudy chodívá. Ano, spokojeně přikyvoval, to byl opravdu dobrý nápad. Proč jej to nikdy dříve vlastně nenapadlo? Otočil se zády ke stromu a prošel zkratkou přes keře, za kterými byla ukrytá asfaltová stezka mířící přímo ke škole.

   2. Japonský turista
   Muž zadumaně zkoumal supermoderní placatý stroj, který měl v rukou. Lehce zakroutil hlavou. To musel být ten památný strom. Byla u něj nějaká cedule, které nerozuměl. Zeptal se tedy svého AI kamaráda, zda je tu správně. Odpověď dostal obratem. Ještě malou si malou chvíli povídal se svým mobilem a zjistil, že strom je starý asi 500let a je nejstarším stromem v tomhle kraji. Na cedulce stálo, že je památným stromem – to mu přeložil jeho placatý kamarád. Udělal několik fotografií a po pečlivém výběru umístil tu nejlepší na svůj profil. Byl spokojený, byla to moc hezká fotka. Určitě se bude líbit. Otočil se zády a zahleděný do mobilu opouštěl strom.

   3. Policista na obchůzce
   Držel horký kelímek jehož termoschopnost poněkud selhávala a pálila jej do prstů jako čert. Ten kousek cesty z kiosku k jeho oblíbené lavičce byla dnes nekonečně dlouhá. Konečně mohl dosednout a odložit horký kelímek vedle svých nohou na zem. Opřel se do lavičky a zahleděl se do mohutné koruny dubu, který se nad ním tyčil. Obrovské větve se nad ním klikatily jako hlava medúzy. Usmál se a vzpomněl si na ten starý film s medúzou, který měl jako kluk rád. Popadané listí okolo něj poletovalo. Spokojeně zvedl kelímek se země s vlažnou kávou a jedním douškem ji vypil. Tahle ranní pětiminutovka byla jeho rituálem již dlouhé roky. Až dnes poprvé si vzpomněl na medúzu. Musí si večer pustit Souboj Titánů, páni – to byl film!

   4. Dívka a rande
   Dívka si cestou k tomu starému stromu rychle upravovala vlasy do gumičky. Šla pozdě – věděla to, ale stále byla v klidu. Klikatou cestou procházela svižně, ale neutíkala. Věděla, že když spatří korunu toho obra, tak bude do 10 minut na místě. Rande tu mívala často, taky na znamení věčnosti vyryl Petr krásné srdíčko s jejich iniciály do té rozpraskané kůry. Ani nevěděla, co je to vlastně za strom. Proč taky? Koho to zajímá?! Hlavně, že je tam klid. Starý strom stál na okraji obrovského parku mimo všechny hlavní cesty. Byl tu klid. Může si rande v klidu a beze svědků užít. Děcka, která si tu krátila cestu do školy, už budou dávno v lavicích a důchodci si své ranní kolečko se čtyřnohými kamarády už jisté také udělali. Další kolo budou tím až před obědem. Má spoustu času. Blížila se. Prodrala se keři a stromu už na ni netrpělivě čekal vysoký hubený mladík.

   5. Člověk, jehož strom zasadil
   Její dech se zrychloval, ale tohle bylo normální v jejím pokročilém věku. Už celé dlouhé roky na tomhle místě nebyla. Musela být blízko. Ano! Tamhle za těmi keři… Opatrně opírajíc se o nezbytnou hůlku blížila se k tomu místu. Bylo to zvláštní místo. Byl tam ten starý dub. Složitě dohledaný rodokmen její starobylé rodiny dokládal, že její prapředek jej zasadil. Byl to hejtman či velkostatkář, nebo jak si tehdy říkali. Kdoví! Ale byla to její rodina. Ten doklad v jejích rukou to dokazoval. Byla na místě. Pohled na něj jí vyrazil dech. Jak byl mohutný! Jeho obrovská koruna se rozevírala do všech světových stran a tlusté kořeny vystrkovali svoje klikatící se těla nad zem jako obrovští hadi.
   Celé dlouhé roky jej neviděla. Skoro zapomněla na jeho dominanci. Pohled na něj Vás nutil zastavit se a přemýšlet, co už tenhle stařík mohl zažít? Kolik radosti, lásky a zklamání? Kolika příběhů byl již svědkem? Nebylo toho už příliš?
   Stará žena usedla na lavičku a tiše v jeho stínu rozjímala nad svým životem a vzpomínala.

   Odpovědět

   • Dobrý den, myslím, že v zásadě to funguje – postavy si všímají různých věcí, které i různě vnímají. Jen tak dál!

9. Zdravím René. Moje kreativita si udělala prázdniny, ale jsem zpět. :-)

   Školák
   Kolem vrby stojíme čtyři, držíme se za ruce, natahujeme je, jak můžeme, ale stejně ji neobejmeme! Je tak široká! Když hrajeme na babu, vrba je domeček. Přes její rozeklané kořeny už kdekdo v běhu zakopl a odřel si bradu o kůru. V jednom místě ale tvoří velký kořen celkem pohodlné sedátko. Proutky sahají skoro až na zem, před Velikonoci je s tátou trháme a pleteme z nich pomlázku. S ostatními dětmi se mezi nimi při hře proplétáme, taháme za ně a trháme lístečky. Každý z nás někdy chytl proutek a přejel dvěma prsty od špičky nahoru, aby mu v nich zůstal kohoutek z listí.

   Japonský turista
   Tohle že je vrba? Naše japonské vrby jsou drobné keře, ale tohle, to je královna stromů! Má tak silné větve a na nich tenké proutky připomínají vlasy stařeny. Vrásčitá kůra svědčí o mnohaleté životní zkušenosti. Kořeny mají na mnoha místech odřenou kůru, asi po nich často lezou děti. Přesto ze stromu vyzařuje síla a vznešenost. Stojí tu důstojně a shlíží na proměňující se svět pod sebou.

   Policista na pochůzce
   Při svých pochůzkách mám pevně danou trasu. Procházím kolem staré vrby, u které si přes den hrají děti, a večer se tu schází problematická mládež. Asi si myslí, že když kouří pod jejími mohutnými větvemi schovaní za pruty, které sahají až k zemi, nikdo je nevidí. Často je tu načapám. V tu chvíli se snaží nenápadně odhodit své nedopalky. Dohlížím na ně, aby si ten svinčík po sobě uklidili, stejně jako odpadky, které tam někdo nechal před nimi. Odmlouvají, ale doufám, že je to odradí od pokračování v nepřípustných činnostech. A vrba si zaslouží kolem sebe čisto, udělá jí to líp. Stačí, že ji očůrávají psi.

   Dívka, která si chce sjednat rande
   Ano, mohli bychom se projít k té staré vrbě! To je romantické místo. Uprostřed města a přesto připomíná divokou přírodu. Přijdeme ruku v ruce a až budeme schovaní před zraky vnějšího světa procházet mezi splývajícími pruty, snad mě přitáhne k sobě a políbí. Nebo až se zády opřu o její mohutný kmen? Raději pod pruty, křivý kmen by mě tlačil do zad a nemohla bych si ten okamžik vychutnat. Sedneme si mezi její kořeny na zem a budeme si povídat o našich snech a přáních. Vše, co si zde řekneme a slíbíme, uchová vrba bezpečně ukryté pod zelenou kopulí svého těla.

   Člověk, jehož předek strom zasadil
   U té staré vrby jsem si jako dítě často hrál. Děda mi několikrát vyprávěl, že ji tady zasadil jeho děda. Je to zvláštní, ale když můj děda podlehl dlouhé nemoci, vracel jsem se k tomu stromu, protože mi v paměti oživoval dědův obraz. Šumění lístků ve větru mi připomínalo jeho hlas, když mi povídal pohádky inspirované rodinnou historií. Silné větve mě vybízely k objetí jako dědovy ruce, když jsem přijel na prázdniny. Ta vrba byla pevným bodem v mém životě, stejně jako dříve děda provázející mě těžkostmi dětství a dospívání. Měl jsem pocit, že mí předkové, na jejichž odkaz byl děda tak hrdý, žijí v tom stromu a dávají na mě pozor.

   Odpovědět

   • Báro, super. Rozhodně ty postavy popisují strom každá jinak.

10. Školák
    “Táta mi vyprávěl, že když kolem tohohle stromu chodil do školy on, dosáhl na spodní větve a dalo se na něj vylézt.”

    Japonský turista
    “Ooo to je, ale krásný strom. Takový u nás nemáme. Ten musím vyfotit pro babičku.”

    Policista
    “Tady pod tím stromem se často schází ta banda povalečů. Musíme to zkontrolovat, jestli se tam zas neválí nějaký buchny.”

    Zamilovaná dívka
    “A tady mě poprvé dneska políbí. Úplně super místo na fotku, to se bude na instáči vyjímat.”

    Předek
    “Jsem ráda, že se ten strom má k světu a je každodenní připomínkou toho, kdo ho zasadil. “

    Odpovědět

    • Předek je moc obecný, ale rozdíly mezi postvami jsou vidět – díky moc!

11. Dobrý den,
    také přispěju se svou kůží na trh. Začala jsem a vyšel mi z toho příběh :)

    To je nejspíš ten strom! pomyslel si Vojta. Běžel rovnou ze školy, aktovku mrsknul k jeho velkým doširoka se rozbíhajícím kořenům a pohlédl vzhůru. Tam někde nahoře na větvi schoval Břéťa kešku. Ale jak se tam dostat? Větve začínaly vysoko, dolní kůra byla rozdrásaná, snadno se od kmenu odloupla. Bez pomoci do koruny nevylezu. Vtom zafoukal vítr. „Au!“ vykřikl Vojta a utíkal od kmenu dál. Ze stromu se sypalo suché listí a s ním padaly na zem žaludy. Z té výšky při dopadu na hlavu bolely jak granáty.
    „Á,“ úžasem vzdechl japonský turista potulující se parkem. Tak rozložitý strom s větvemi sahajícími až do nebe snad ještě neviděl. Oproti opečovávaným bonsajím vypadal majestátně jako sám bůh.
    Ó, to je nádherný strom, vydechla dívka a okamžitě zamířila blíž. Dokonce je tu i lavička! A není příliš na očích. Vlastně bychom se za strom mohli schovat. Sem pozvu Ládíka. Kéž mu ten starý moudře vypadající strom dodá odvahu a Ládík mě konečně políbí!
    Nedívá se nikdo? Rozhlížel se starší muž v uniformě. Rozepnul poklopec a pozoroval, jak se kůrou prodírá žlutavý pramínek. To je úleva! To je pořád pochůzka, pochůzka a kde se má člověk vytento, že? Ještě že se za tenhle strom můžu schovat. Je tlustší než já. A to je co říct! Ha ha.
    „Copak tu děláte, pane?“ osopil se na muže podezřele pokukujícího po celém stromu. „Ten strom je chráněný státem! Opovažte se ho poškodit!“
    „Já a poškodit tenhle strom? Co vás nemá! Tenhle dub sázel můj praděděček! Chodím ho sem zalévat, když je sucho. Jen mě trápí támhleta suchá větev. Podívejte!“ ukazoval rukou kamsi do výšky.
    „Já nic nevidím,“ odpověděl zamračeně policista.
    „Jo, jo, začíná usychat. Něco mu chybí. Nemohl byste zařídit, aby ho tu zalévali?“
    „Co? Já?“
    „Sloužíte přece lidem, ne?“
    „No, to jo. Hlídám pořádek. Strom je v pořádku.“
    Vtom před ně ze stromu spadl kluk. Oba nehnutě civěli, kde se tam vzal.
    „Auvajs,“ mnul si Vojta rameno. „Rupla pode mnou ta suchá větev.“
    „Suchá větev? Nesmysl!“ odporoval policista. „Upaluj domů, ať už tě tu nevidím!“
    „Tak vidíte. Mám pravdu. Strom prosychá. Jestli on nepůjde do hrobu se mnou. Nestvořil jsem syna, tak hyne.“
    Dívka schovaná za rododendronem vyprskla smíchy. Najednou přitáhla její oči vysoká postava černovlasého mladíka. Ládík! Vyslyšel mojí sms. Rozběhla se k němu.
    „Spánembohem!“ rozloučil se policista a kráčel písčitou pěšinou pryč odtud.
    Japonský turista nešťastně sklapl průvodce. O tomhle se tu nepíše!
    Konečně klid, pronesl si pro sebe stařík a usadil se pod strom. Mezi kořeny měl své oblíbené vysezené místečko, záda si opřel o hrbolatou kůru a pohled upřel kamsi vzhůru. Nechal se unášet vzpomínkami.

    Odpovědět

    • Díky moc, Marto. Bylo by lepší, kdyby to byly oddělené popisy, protože takhle ty rozdíly moc nevyniknou. Přeji pěkný den a těším se na další vaše příspěvky!

12. Školák
    – V parku uviděl strom, který tu musel růst ještě dlouho předtím, než se vůbec začala řešit nějaká ekologie nebo globální oteplování. Doufám, že zvládnu změnit svět, aby si i moje děti mohli hrát v jeho větvité koruně.

    Japonský turista
    – Zadíval se na strom, který se od klasických japonských sakur lišil nejen barvou listů, které zde měl zbarvené do té nejsytější zeleně, ale také svou širokou mohutností, která dodávala člověku pocit méněcennosti.

    Policista
    – Zaměřil svůj zrak do ke stromu, jehož rozlehlá koruna propůjčovala na večer stín mnohým neřádům, kteří využívali jejího skrytu k různým nekalostem.

    Dívka (rande)
    – Statný strom jí připomínal silnou náruč mladíka, do které by se chtěla svalit, zatímco by společně odpočívali na dece u jeho širokého kmene.

    Člověk, jehož předek ho zasadil
    – Zahleděla se na strom a myslela na všechna ta léta, která už musel zažít. Na jeho silné kořeny, které by teď už nikdo nedokázal vyvrátit. Silné jako pouto, spojující její rodinu. Léto za létem tu stojí a odolává všem útrapám, které si na něj příroda připraví. A i tak rok co rok natahuje svoje dřevité prsty vysoko k nedosažitelnému nebi. Často myslela na to, jestli byl její pra pra dědeček také takový, když ho tu před lety zasadil…

    Odpovědět

    • Díky, Josefe. Myslím, že by bylo lepší, kdyby to bylo napsáno pokaždé v 1. osobě.

13. Také posílám svůj vypracovaný úkol.???? Snažila jsem se vždycky postavu zasadit i do nějaké situace.

    Školák:
    “Hele, Aničko, schválně jestli zvládneš vyšplhat pro támhleto jablíčko! Neboj se, větve toho stromu vypadají pevně, ty se pod námi nezlomí.”

    Japonský turista:
    “Konečně nějaký mohutný kousek… oproti nám zde mají ty stromy poměrně vyzáblé. Tento roste hezky zeširoka a je nádherně košatý…”

    Policista na pochůzce:
    “Vajgly všude kolem… chudák strom. Co to? To do něj zase něco vyřezávali? Necitelný čuňata ty lidi… Uklízecí četa bude mít odpoledne zase co dělat.”

    Dívka, která si pod tímto stromem chce sjednat rande:
    “Tak zase… zítra? V devět? Tak jo. Ráda bych se pro změnu sešla támhle pod tím stromem. Vrhá docela velkej stín, vzala bych deku a nějaký dobroty. Měli bychom u pilniku krásný výhled na Prahu, co říkáš?”

    Člověk, jehož předek strom zasadil:
    “Pojď sem, Tomášku, vidíš ten maličký strom v dálce? Ano, ten na kopečku… Tak si představ, že ten sázel už tvůj pra pra dědeček. No opravdu, tomu stromu už je přes sto let a stále vypadá tak zdravě. Za mě už by mu měli napsat štítek.”

    A jen tak mimo cvičení, je možné, René, že jsem Vás tak dva měsíce zpátky zahlédla ve skautovně na Staromáku? Svět je malý.????

    Odpovědět

    • Super, každá postava má jinou slovní zásobu. To se povedlo! ;)

      (Jinank ano, je to možné, protože mé kurzy tvůrčího psaní většinou probíhají ve Skautském institutu na Staromáku.)

14. Dobrý den, s dovolením také sdílím vypracovaný úkol:-)

    „Hej, čuč na ten mega strom! Kámo tak ten nemineš. Bacha ať ti nerozbije lebku. Ten je stopro starší než můj fotřík.“

    „Hóóódně dóóóbry, vyfotím. Hóóódně starý, vyfotím. Hóóódně listi, vyfotím! Ty vyfotím?“

    „Základno, dva podezřelí stojí u nejstaršího stromu uprostřed v městském parku. Žádám posily! Cizinec s fotoaparátem podezřele dokumentuje detaily stromu a muž mladšího věku stojící vedle něj mapuje rozměry. Hlásím podezření na možnou krádež této památky.“

    Bude to jako ve filmu. Postavíme se pod támhleten nejvyšší rozkvetlý strom, dám svou ruku do jeho dlaně, pohladí mne po vlasech, pak se zadívá hluboko do mých očí …no ale proboha, co se to děje? Proč se tam žene tolik policajtů v mundurech?

    Pradědečku, to bys nevěřil, co za příběhy ten tvůj strom už pamatuje. Dnes jej dokonce málem ukradli :-D

    Odpovědět

    • Jééé, Jani, to je moc pěkné řešení. Postavy jsou dobře rozpoznatelné (pobavil mě turista) a každá mluví jinak + si všímá jiných detailů. Úkol splněn – jen tak dál! ;)

15. Popis místa

    Procházíme mladým lesem, stromy jsou jen o málo větší, než já. Je podzim a dubové listí je barevné. Protáhneme se mezerou v ohradě z vlnitého plechu. Za sebou necháváme sídliště i lesopark, a ocitáme se v jiném světě. Pod mýma nohama je hrbolatá uhrabaná zem, ztvrdlá a suchá. Podávám tátovi pytlík se starým pečivem a vaječnými skořápkami, a ten ho předává panu Sedlákovi. Pan Sedlák rozmačká zčernalou drsnou rukou skořápky, než je nasype do plechového koryta. Pečivo zalije vodou v kameninové míse na zemi. Ze všech stran se sbíhají bílé a rezavé slepice. Vzduch je plný prachu a prachového peří. Kdákání mě ohlušuje a na chvíli zapomínám, kde jsem a co tam dělám. Když se proberu do přítomnosti, volají na mě. Pan Sedlák nás pozval k sobě dovnitř. Maringotka je zvenku špinavě bílá a kolem vstupu visí nějaké provazy a hadry. Uvnitř je málo místa. Sedíme na plechových palandách s oloupaným lakem. Pod zadkem máme nějaké staré deky neurčité barvy, pod nimi je asi stará slehlá matrace, protože rám postele nás tlačí do nohou. Z jedné horní postele visí za nohy mrtvý kohout. Toužebně si prohlížím jeho ocasní pera. Smaragdově zelené je nejkrásnější, ale oranžové se mi líbí taky. V místnosti je zakouřeno, je cítit hořící tabák i krev mrtvého kohouta. Zavadím klouby ruky o něčí cigaretu a spálím se. Dospělí o něčem diskutují, nerozumím jim. Venku se mezitím setmělo a ochladilo. Otevřenýma dveřma vidím rozmazaná světýlka hvězd. Otec se mi snaží ukazovat nějaká souhvězdí, ale vůbec nechápu, kam ukazuje a co říká. Ve vzduchu je cítit noc. Noc má zvláštní vůni, neumím ji popsat. Je vlhká, studená a velmi aromatická. Odcházíme. Pruh světla z maringotky nám ukazuje cestu. Zbytek dvora zahalila tma. Je mi zima. Je asi půl desáté a musíme domů. Špatně se ve tmě orientuju a tak mě táta vede za ruku. Přitom si ještě něco vykládají s panem Sedlákem. Potom projdeme kolem vlnitého plotu a jsem zpátky v normálním světě, kde jsou takové vymoženosti, jako parkové sodíkové lampy a asfaltové cesty.

    Odpovědět

    • To je pěkné. Jako malý jsem si hrál u prarodičů v kurníku se slepicemi. Vyvolalo mi to tuhle vzpomínku, díky za to!

16. Starý strom v parku

    Školák

    Tady na ty kořeny si sednu a dojím si svačinu. Dneska jsme dostali za úkol udělat frotáž z kůry nějakého stromu. Tenhle má docela zajímavou kůru, takže to udělám tady. Škoda, že má větve moc vysoko, nedá se na něj vylézt.

    Japonský turista

    Iiiii, ten strom! Evropa je tak bizarní! Nemůžu uvěřit, že ho zasadili na tak nesmyslné místo. A ty lavičky vypadají, že je umísťoval nějaký zvrhlík! Ty přerostlé větve! Vsadím se, že se o něj nikdo nestará. Vyfotím si to, a udělám si doma zmenšeninu v mojí zahrádce. Evropa je tak rozkošně úchylná!

    Policista na pochůzce

    Tady hlídka javor 221, jsem na místě uprostřed parku u velké dřeviny, a zahajuji řešení nahlášených přestupků.
    Tak to máme znečišťování veřejného prostranství – ty vajgly si prosím vás sesbírejte, poškozování soukromého vlastnictví – čemu se divíte, nemůžete sedět na opěradle lavičky a boty mít na sedátku, ten pes není váš? Dobrá, pro tentokrát to řeším domluvou, ale příště už to bude pokuta.

    Zamilovaná dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande

    Ahoj, jsi tam? Našla jsem skvělý místo, bude se ti líbit. Takovej strom, rostou pod ním fialky. Ale to musíš vidět, jsou jich úplný koberce.

    Člověk, jehož předek tento strom zasadil

    Stejně je s podivem, že tu ten strom nechali. Trochu ho poškodili, když stavěli podzemní garáž, ale zase se vzpamatoval. Prý je nějak dendro-tento vzácný, já o tom nevím nic, ale teta říkala, že snad tu sazeničku propašovali z Jugoslávie.

    Odpovědět

    • Rámcově to funguje, každá z postav si všímá jiných detailů. Některé mluví (přemýšlí) jinak, což je bezva. :)

17. Dobrý den, posílám vypracované úkoly. Opět budu rád za zpětnou vazbu :).

    Školák
    Dalo by se pod ním číst. Jeho mohutné kořeny vypadají jako pohodlná přírodní opěradla a jeho husté listí stíní slunci.

    Japonský turista
    Tenhle strom je ze všech největší a je přímo uprostřed parku! Dokonalé místo pro instagramové selfie. “Liu, Cho, Gham, Pható pojďte sem!”

    Policista na pochůzce
    Jiný den, stejný strom. Vůbec se nezměnil. Akorát přibývá cigaretových zbytků.

    Dívka, která si pod stromem chce sjednat rande
    To je perfektní místo na rande. Jeho kmen je dost široký, abychom se za ním mohli schovat a můžeme si do něj vyrýt svoje iniciály, jak to udělalo spoustu lidí před námi.

    Člověk, jehož předek strom zasadil
    Připomíná mi pradědu, který ho zasadil. Je shrbený a pokrytý vráskami, ale stojí hrdě.

    POPIS MÍSTA
    Když jsem vyšel bosý na balkon, ucítil jsem, jak mě zastudily kachličky. Popošel jsem k nízké zídce, která můj balkon ohraničovala a nasál jsem čerstvý vlhký slaný vzduch. Ačkoliv se mi bez trička tvořila lehká husí kůže, tak mě paprsky slunce zahřívaly na obličeji. Měl jsem krásný výhled z výšky. Přede mnou se v dáli rozléhalo moře, i když se zdálo být blízko. Všímal jsem si jak se třpytilo. Trochu mě z toho bolely oči. Spoustu ranních občanů už sedělo na své jachtě či rybářské lodi. Nechali se odnášet denním proudem. Z dálky jsem slyšel dodávku, která z megafonu něco hlásala. Prodávali ryby. Chvíli mi trvalo, než jsem ji zahlédl. Jezdila po klikatých cestách a občas zmizela za nějakým domem nebo kopečkem. Nebyla jediná, která jezdila po úzkých silnicích. Spatřil jsem pár skútrů i aut. Udivovalo mě, jak přehnaně byli řidiči opatrní na retardérech, přestože v zatáčkách jezdili jako blázni. Posadil jsem se k bílé plastové sadě židlí a stolečku a uvolnil jsem tělo. Tentokrát mě zastuděly záda. Nevadilo mi to. Sada, i když byla obyčejná, tak barevně ladila se žlutým domečkem, ve kterém jsem byl ubytovaný. Měl dvě patra. Obě dvě byla na úrovni silnice, která tvořila kolem domu poloviční spirálu, kvůli strmým kopcům. Slyšel jsem, jak si pode mnou někdo povídal románským jazykem. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale znělo to, že se bavili. Chvíli na to se s čerstvým vzduchem smíchala vůně cigaret. Normálně by mi to vadilo, ale k tomuto místu to patří. Zadíval jsem se na zeleň, která vyplňovala prostor mezi domy a silnicemi. Banánovníky, kukuřice a spoustu dalšího. Občas jsem si všiml nějaké toulající se kozy. Zamrzelo mě, že jsem musel brzy odlétat. Naposledy jsem vyšel z domu a šel do místního bistra, kde jsem si dal šálek typického kafe a vnímal jsem rušný den.

    Odpovědět

    • Jazyky jednotlivých postav jsou si dost podobné, myslím, že by se jistě daly více rozlišit.

      Co se popisu místa týče, tipnul bych si hotelový pokoj (balkon) někde u moře…

18. Dobrý den, posílám cvičení.
    Starý strom v parku
    Školák
    Ten strom se mi může hodit, když se budu chtít ulít ze školy, je tak hustý, že když na něj vylezu tak mě tam nikdo nenajde. A kdyby se mi nechtělo šplhat nahoru, tak bude stačit, když se za něj schovám. Je tak široký, že mě za ním nikdo neuvidí.
    Japonský turista
    Ten strom je ale velký, musím jít dál, abych toho velikána mohl dobře vyfotit. Připomíná mi naše vzrostlé stromy v Japonsku.
    Policista na pochůzce
    -Na ten strom si musím dávat pozor, mohli by se tam skrývat zločinci. Ten strom je dost široký na to, aby se nebyla vidět postava, která by stála za stromem.
    Zamilovaná dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande
    -To rande bude tak romantické, akorát je škoda, že ten strom asi nepůjde obejmout. Je moc široký. Když se opřeme o strom, tak nás z druhé strany nikdo neuvidí a budeme mít klid.
    Člověk, jehož předek tento strom zasadil
    Je to už dlouho, co děda zasadil ten strom. Když se za ten strom teď postavím, tak mě skryje před zraky ostatních. Jo, ten čas letí.

    Odpovědět

    • Díky za sdílení, Lenko. Ano, jednotlivé postavy si všímají různých detailů, čili v tomto smyslu je to v pořádku. Jen mluví všichni trochu strojeně (ale od toho tu budou další úkoly). ;)

19. Zdravím všechny a posílám svou trošku do mlýna… :)

    Školák:
    Pod tímto stromem by se dobře hulilo. Má větve až k zemi, to by byla super schovka.

    Japonský turista:
    Tento vzácný rozložitý strom s pohnutou historií, který přestál spoustu dějinných zvratů by se mi hodil na mé selfie.

    Policista na pochůzce:
    Taková krásná lípa a tolik bordelu lidi kolem nadělají. Tady se určitě schází feťáci.

    Dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande:
    Výborně. Kvetoucí lípa. To bude romantika. Teď ještě jak sem nalákat toho Pepu.
    “Pepó! Přijď za mnou, něco ti ukážu…” Otřepaný trik, ale na Pepu určitě zabere. On je naštěstí tak důvěřivý… :)

    Člověk, jehož předek tento strom zasadil:
    Zalévám ho skoro každý den, k jeho mohutným kořenům dosypávám zeminu, na větev jsem pověsil houpačku a ačkoliv děti už z ní vyrostly, vzpomínky nám nikdo nevezme.

    Odpovědět

    • Eliško, díky moc za to. Je to pěkné, jen si dovolím jednu poznámku – myslím, že dnešní mladý hulič trávy by nevypustil z úst slovo „schovka“. Jinak jsou rozdíly mezi jednoltivými body patrné, čili úkol je splněn. :)

20. Školák – “Paní učitelko, paní učitelko, ten obrovitánský strom vypadá jako strašidlo. A proč má dole v noze tak velkou díru?”
    Japonský turista – Po všech těch rušných uličkách, přeplněných obchůdkách se suvenýry a rozpáleném náměstí, se konečně blížíme k parku. A už z dálky jsem ho poznal. Musel to být on. Stál tam vznešeně, s obrovskou košatou korunou, která se větrem kývala ze strany na stranu. Jako by mě chtěl znovu přivítat.
    Policista na pochůzce – Hledaný, odpovídající popisu, byl právě spatřen v městském parku poblíž naší stoleté lípy, známé jako Mařenka. Konec hlášení.
    Dívka, která si chce pod stromem sjednat první rande – Spíš jsem si myslela, že bychom se mohli projít na to naše místo. Však víš jaké. Jako děti jsme si tam hrávali na schovku a rádi jsme se ukrývali do kmene toho starého stromu.

    Odpovědět

    • Člověk, jehož předek strom zasadil – Teď už zůstanou oba jenom v našich vzpomínkách. Tentokrát si vybral tebe, “králi všech stromů”, a spálil tě na popel.

    • Ano, Andy, takto by to šlo. Stejný strom a odlišná vnímání –> úkol splněn! ;)

    • Děkuji moc za přečtení a komentář, René.

    • Rádo se stalo. :) Těším se na další vaše splněná cvičení!

21. Dobrý den René a všichni účastníci, posílam opraveny kousek
    školák :

    Mamííí mamíí, dívej to je ten strom co sme se o něm dneska učili! Lípa srdčitá , má ty listy jako srdce a je to náš národní strom a je mega velký! Jo a babička z toho dělá pěkně hnusný čaj.

    Japonský turista :

    Nepřestávající cvakání fotoaparátu vyrušilo malou ptačí rodinku v koruně stromu.
    Při pohledu na majestátní stavbu širokého kmene a bohaté hřívy bílých květů napadlo Hitomi,
    jak moc jí strom připomíná jejího dědečka Isamu, stejně jako tento strom znamenalo jméno Isamu statečnost a stálost.

    Policista na pochůzce:

    Hlášení znělo jasně. Pes uvázaný v parku u stromu. Tohle ale Zdeněk nečekal.
    Naprosto zlomené zvíře, skoro neviditelné pod korunou stromu, aspoň byl ten ubožák ve stínu.
    ,, Tady pětka centrálo, mám toho psa. Hele Marku odchytovku nevolej , strčím ho dozadu do auta a vezmu k nám na služebnu.Takže si na večer neplánuj žádný rande, budeš makat přes čas.“

    Dívka, která si chce pod stromem sjednat rande:

    Opřená o široký kmen stromu snila o jeho kaštanových očích a pevných pažích.
    Bílé květy dokonale symbolizovali čistotu jejich lásky.Šířka větví stromu tvořila dokonalý stím před horkým sluncem a naopak chránila i před případným deštěm už jen pro hustotu srdčitých listů.
    Tohle místo je prostě dokonalé, tady se večer sejdou a stvrdí svůj slib láskou.

    Člověk jehož předek ten strom zasadil:

    Viktorie stála na zahradě a sledovala jak vítr pročesává listy třímetrové lípy.
    Bílé květy nepadaly na zem, jen tak vlály ve větru.Tolik tajemství a tajných schůzek.
    Na jedné straně byla kůra podřená jak do ní narazila jako dítě na kole.To bylo dva roky po té co babička strom zasadila.Byl to dárek pro Viki. O kousek dál byl v kůře vyrytý krátky vzkaz. Nikdy nevíte co vám život přinese,buď to vzdáte,nebo to přijmete.

    Dobrý den René a všichni účastníci, posílam opraveny kousek
    školák :

    Mamííí mamíí, dívej to je ten strom co sme se o něm dneska učili! Lípa srdčitá , má ty listy jako srdce a je to náš národní strom a je mega velký! Jo a babička z toho dělá pěkně hnusný čaj.

    Japonský turista :

    Nepřestávající cvakání fotoaparátu vyrušilo malou ptačí rodinku v koruně stromu.
    Při pohledu na majestátní stavbu širokého kmene a bohaté hřívy bílých květů napadlo Hitomi,
    jak moc jí strom připomíná jejího dědečka Isamu, stejně jako tento strom znamenalo jméno Isamu statečnost a stálost.

    Policista na pochůzce:

    Hlášení znělo jasně. Pes uvázaný v parku u stromu. Tohle ale Zdeněk nečekal.
    Naprosto zlomené zvíře, skoro neviditelné pod korunou stromu, aspoň byl ten ubožák ve stínu.
    ,, Tady pětka centrálo, mám toho psa. Hele Marku odchytovku nevolej , strčím ho dozadu do auta a vezmu k nám na služebnu.Takže si na večer neplánuj žádný rande, budeš makat přes čas.“

    Dívka, která si chce pod stromem sjednat rande:

    Opřená o široký kmen stromu snila o jeho kaštanových očích a pevných pažích.
    Bílé květy dokonale symbolizovali čistotu jejich lásky.Šířka větví stromu tvořila dokonalý stím před horkým sluncem a naopak chránila i před případným deštěm už jen pro hustotu srdčitých listů.
    Tohle místo je prostě dokonalé, tady se večer sejdou a stvrdí svůj slib láskou.

    Člověk jehož předek ten strom zasadil:

    Viktorie stála na zahradě a sledovala jak vítr pročesává listy třímetrové lípy.
    Bílé květy nepadaly na zem, jen tak vlály ve větru.Tolik tajemství a tajných schůzek.
    Na jedné straně byla kůra podřená jak do ní narazila jako dítě na kole.To bylo dva roky po té co babička strom zasadila.Byl to dárek pro Viki. O kousek dál byl v kůře vyrytý krátky vzkaz. Nikdy nevíte co vám život přinese,buď to vzdáte,nebo to přijmete.

    Odpovědět

    • Bereme, postavy jsou různé, takže další úkol je splněný (ten školák je moc hezký). :)

22. Dobrý den René a všichni účastníci, také přikládám kousek sebe, moc děkuji za případné komenty :)

    školák :
    Mamííí mamíí, dívej to je ten strom co sme se o něm dneska učili! Lípa srdčitá , má ty listy jako srdce a je to náš národní strom a je mega velký! Jo a babička z toho dělá pěkně hnusný čaj.

    Japonský turista :

    Nakonec si tu vstupenku koupila, tentokrát už opravdu úplně naposledy.
    Amanda přemýšlela, jak vlastně došlo k tomu , že si po hádce s mámou zase koupila ten zpropadený lístek. Ne že by hororfest byl špatně ztrávený večer, ale uměla si představit i lepší.
    Přijíždějící autobus přivezl příslib blížící se přehlídky děsivých klaunů, krvavých nevěst.
    vraždících panenek a mnoho dalších nestvůr nahánějících noční můry a ne jen ty v Elm street.
    Hořký zápach zvratků Amandě přistál na chloupcích v nose, když procházela uličkou autobusu k volnému sedadlu. Jako vždy mířila až úplně na konec autobusu. Jednak se vyhnula zapáchajícím cestujícím a neposledně měla i přehled o všech cestujících v autobuse.
    Pár kousků upoutalo její pozornost.
    Slečna, které z trička prosvítala černá podprsenka mlsně hypnotizující mladíka přes uličku s tmavými brýlemi a novým teleskopem na klíně.
    K čemu mu bude na Horor festu teleskop, přemýšlela Amanda.Pochopila by jako rekvizitu hady, možná i chameleony a podobnou havěť, ale teleskop?? Setkala se už i s kostýmem mrtvoly, jenž obsahoval část židle zaseknuté v těle.
    Amandu však zaujal jeden z cestujících, který nezapadal tak úplně do jejího osazenstva hororu.
    Díky cukrárně,kterou zdědili po babičce, znali s mámou polovinu města.
    Ale cizinec cestující den co den stejným autobusem, byl pro světlovlasou dívku záhadou.Vždy seděl na stejném místě, nijak zhrouceně, jako většina cestujících.Možná až nepřirozeně našponovaně.
    Dojem tomu propůjčoval i oproti ostatním účastníkům vzhled realitního magnáta v dokonale vyžehleném saku a bílé košili.
    Dnes, ale Amandu zaujali na cizinci škrábance na krku a tváři schované pod tmavými brýlemi.
    Ani košile nebyla dokonale čistá a nažehlená jako každý jiný den.Amanda klouzala pohledem po tajemném neznámém jako jako počítačová myš na podložce.
    Zastavila se u zakrvácené nohavice, nemohla z ní spustit oči.Tohle nebyl kostým, věděla to, protože tajemný cizinec se nikdy neúčastnil festivalu hororu.
    Pozdě si uvědomila , že přejela svou stanici a zmešká tak hororfest.
    Cizinec se stal pro Amandu tolik zajímavým, že se rozhodla jej následovat.

    Odpovědět

23. Dobrý den , prosím o zpětnou vazbu snad jsem si vedla lépe než v předchozím cvičení

    Bylo to celkem poklidné ráno v parku. Procházel kolem starého kámoše ,Jasan mu říkal .Obrovsky starouš se žlutozelenou hřívou a dlouhými větvemi objímající ty kdo seděli na lavičce pod ním .
    Policista na obchůzce

    Nesnesla pomyšlení ,že by bez něj musela být další den .Sedící na lavičce pozorovala žluté lístečky houpající se v mírném větru .Větvě majestátného obra ji byli na dosah ,jako mladík kráčející jejím směrem.
    Zamilovaná dívka

    Ozubené lístečky hřejivé barvy slunce a vtipné pokroucené tělo vysokého stromu mu připomněli dědečka ,když ho houpával v japonské zahradě.
    Japonský turista

    „Vidíš tu stavbu těla , ta mohutná koruna zubatých listů ,můj otec sám přiložil ruku k dílu ,aby tohle překrásné monstrum mohlo vyrůst“ ,pohlédl na vnuka s nadějí ,že by mu snad věnoval trochu pozornosti .
    potomek

    „Jasan dědo“ odbyl ho Mirek aniž by tušil proč mu vykouzlil úsměv na rtech .Nejspíš ho tak fascinoval ten kus divně vypadajícího dřeva se střapatou hlavou, jako nějaký rastafarián, které by využil leda tak na školní pracovky .
    školák

    Odpovědět

    • Pěkné, takto by to určitě šlo. Jen pozor na překlepy. Jen tak dál!

24. Zasílám úkol. :)
    Děkuji a přeji krásný den,
    Iva

    Hrubá kůra, do vejšky cirka čtyři metry. Zářivě oranžový listy, jemně zoubkovaný. Jasně že tohle je javor japonskej, ne žádná Kanada. Seržo, visíš mi stovku!
    (policista na obchůzce)

    Lavička pod stromem s rudou korunou. Tvá perfektní tvář políbená zapadajícím sluncem. Sem tě nalákám, ty narcisto! Můžeš si tu nafotit pár selfie, než si všimneš mých postranních úmyslů.
    (dívka)

    I zde hledím na tvůj strom, Haruki. Ten, jenž nám devadesát let stínil dvorek a jehož podzimní barva nesouzněla s čajovým obřadem, jak nám často opakoval tvůj syn, a přesto nám ševelení listů přinášelo souznění a klid.
    (japonský turista)

    Přísahám ti, dědo, při tomto javoru, který jsi přivezl až z Japonska, že vyhraju příští volby, abych se zasloužil o revitalizaci města.
    (potomek)

    7.50. OK, čas na homework. Popiš strom. Tak jo. Tree is big. Leafs are red. It is… Damned! Radši si to vygoogluju.
    (školák)

    Odpovědět

    • Moc pěkné! Mnohé jsou přirozené a znějí autenticky.

25. Dobrý den,

    prosím o zpětnou vazbu. Rozdělila jsem to na dvě části. Nejprve jsem psala druhou část, protože mě napadl příběh, tak ho tu dávám, a až potom jsem zjistila, že máme psát pouze max. 2 věty.
    Přeji pěkný den :-)

    Školák–> Co, to je za zhilobu? Radši ať to spálí.
    japonský turista–> Tolik moudrosti a energie, předávané z generace na generaci. Jsi opravdu nádherný strom.
    policista na obchůzce–> Bože, ty tu ještě jsi? Ty máš fakt tuhý kořínek.
    dívka, která si chce sjednat pod tímto stromem rande–> Ach, ten vypadá tak opuštěně a zároveň romanticky. Myslíš lásko, že by se zde dobře dívalo na hvězdy?
    člověk, jehož předek strom zasadil–> Vyrostl si v silný a krásný strom. Dědeček by byl na tebe pyšný.

    Dnes je krásný den. Teplé, sluneční paprsky září tak jasně, že zesvětlují moji tmavou barvu do světlých odstínů, jaké jsem měl za mlada. Také lehký, jarní vánek mi čechrá moje rozkvetlé lístky a ukazuje okolí, že ještě dokážu i na svůj věk plodit. Myslím, že je pátek a každý pátek chodí kolem Majda, vnučka mého stvořitele. Ten, se o mě vždycky staral dobře. Před každou zimou mě přišel ostříhat. Na jaře zase dodal živiny. Naučil to i ji, tak jsem zvědavý, co dobrého mi letos přinese na zub.
    Už se na ni těším. Ne, jak včera ráno, kdy mě jeden záškolák málem podpálil. Myslel jsem, že mu tu dýmku strčím do zadku a zapálím. Možná by odletěl daleko na měsíc. Nebyl totiž sám, byli s ním i ostatní studenti z nedalekého gymnázia. Ti se sem přišli flákat. Mnohokrát se pode mnou scházeli studenti, kteří chodili za školu, ale nikdy mi neublížili. Vzpomínám si na jejich rozhovor, kdy mě jeden z nich zapálil.
    ,,Hele vole, máš to čerstvý. To nepůjde.‘‘ říká jeden.
    ‚‚No a? A co já s tím, ty debile.‘‘ řekne nazpět tomu prvnímu.
    ‚‚Co, když někdo přijde?‘‘ zeptá se ho další.
    ‚‚Mě to je jedno. Stejně tenhle kus starý hniloby budou dávat pryč a zasadí zde nový. Tak jim to alespoň ulehčím.‘‘ odpoví mu na jeho otázku a začne křesat oheň, aby si zapálil dýmku.
    Měl jsem štěstí, že kolem šel jeden turista. Vlastně to nebyl turista, ale místní a jmenoval se Tanaka. Byl zběhlý v dělání bonsají a zahradničení. Všiml si, co ti chlapci dělají a křikl na ně:
    ,,Anata no nani ga shitemasuka? Kore wa shinsei na ki desu! Keisatsu ni denwa shimasu jo!‘‘
    Záškoláci se lekli. Nerozuměli mu, ani slovo. Za to já ano. Řekl jim, že jsem posvátný strom a také, že zavolá policii. Znám tohoto místního cizince, protože se učil od mého stvořitele. Byl jeho nejlepším žákem, v době, když jsem byl ještě malé semínko. Pro něho jsou všechny stromy krásné a posvátné.
    Kluci měli obrovitánskou smůlu. Nejenže je načapal místí milovník stromů, ale ještě šli kolem městští strážníci, kteří ihned zakročili.
    Teď to máte spočítané vy malí hajzlíci, pomyslel jsem si a čekal jsem, že bude šťastný konec. Ten, bohužel nepřišel.
    ‚‚Co tu děláš Vojto?‘‘ zeptá se jeden ze strážníků, jménem David.
    ‚‚Nic.‘‘ odpověděl mu a schovával dýmku, kterou mu vzal ze skřínky.
    David, věděl, že lže a podíval se na místního Tanaku. Ten, ukazoval na menší hromádku na zemi. Poznal, že jeho syn chtěl rozdělat oheň.
    ‚‚Ukaž mi ruce!‘‘ rozkázal svému synovi.
    Vojta neměl na výběr a musel ukázat ruce. V nich byla dýmka a křesací náčiní.
    ‚‚To snad nemyslíš vážně? Chceš, aby se o tom, dozvěděla máma?‘‘ křičel na něho.
    ‚‚O čem, by jsem se měla dozvědět?‘‘ zeptá se jeho žena Markéta, která ho zahlédla, když procházela kolem a chtěla ho překvapit zezadu.
    ‚‚Ale nic lásko. Jen jsem domlouval našemu klukovi.‘‘ řekne a snaží se zakamuflovat Vojtův ohýnek. Markéta si toho naštěstí nevšimla. To je teda naivní ženská, pomyslím si.
    ‚‚Dneska jsem se dozvěděla, že ho budou v neděli strhávat. Co kdybychom si zde udělali poslední rozloučení s ním. Vždyť víš, jak je pro nás důležitý.‘‘ řekne a mrkne směrem k Vojtovi.
    ‚‚Vím.‘‘ odpoví a škodolibě se usměje. Vojta jen protočí oči nahoru, protože ten příběh slyšel už stokrát.
    Už jsi vzpomínám, to jsou ti dva, co pode mnou měli rande a hodně laškovali. To zplodili takového hajzlíka? Bože, kam ten svět spěje.
    Něco mě svědí, takže se trochu pohnu, že to zavrže. Všichni se leknou a raději ustoupí dál, kromě pana Tanaky.
    ,,Mr. Tanaka, you also should move. This tree is ill. On Sunday they will cut the tree down.‘‘ řekne Markéta anglicky.
    Pan Tanaka se otočí směrem ke mě. Podívá se na mě smutnýma očima, pokloní se a řekne: ‚‚Arigató, gozaimashita.‘‘ a odejde.
    Všichni ostatní také odejdou a já zde zůstanu sám. Neumím anglicky, takže nevím, co říkala. Musím počkat, až přijde Majda. Ta mi to možná vysvětlí.
    Čekám a čekám. A Majda nikde. V dálce zahlédnu siluetu, která se podobá Majdě. Ta, tam stojí na okraji silnice a povídá si s nějakým mužem v zelené kombinéze. Neslyším, co si povídají, za to vidím, jak přijíždí velký bagr, který kácí stromy. Možná měli pravdu a už jsem na opravdu na strhnutí. Jen doufám, že je Majda v pořádku. Rád bych se s ní ještě naposledy rozloučil, pomyslel si než padnul na zem jako kláda.

    Odpovědět

26. Dobré ráno! Tak já se zase podělím o svůj pokus a předem se omlouvám za délku, ale na 1-2 věty mi to vůbec nešlo vymyslet :(

    ŠKOLÁK
    Praštil aktovkou na zem mezi mohutné kořeny a podíval se nahoru do koruny starého stromu, který stál v parku za školou. Pozoroval, jak se jednotlivé větve mezi sebou proplétají jako hadi. Toužil umět se vyhoupnout nahoru a poskakovat z větve na větev tak ladně a mrštně, jako spolužák Berousek. Jenže mu v tom překáželo asi patnáct kilo nadváhy. A tak se o strom jen s povzdechem opřel a nehtem začal do kůry vyškrabávat nepravidelné obrazce. V tom si nad hlavou všiml malé tmavé díry, kterou do kmenu nejspíš vykloval datel. Zavřel oči a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby byl tak maličký, aby se do té díry vešel. Toužil si do ní vlézt, aby ho nikdo nenašel a on už nikdy nemusel do školy.

    JAPONSKÝ TURISTA
    Už sotva popadal dech, ale chtěl se před tím silným deštěm, který se najednou spustil uprostřed srpnového rána zrovna ve chvíli, kdy se procházel po Kampě, za každou cenu schovat. Rozběhl se po ulici a vlastně ani nevěděl kam. Jen hlavně rychle někam do sucha. Jenže všechny kavárny byly tou dobou ještě zavřené. A v tom uviděl za rohem ten park a v něm tenhle strom. Z posledních sil doběhl až k jeho mohutnému kmenu a schoval se pod korunu obsypanou listím jako vyplašené zvíře, které se za bouřky schovává do nory. A v tom si vzpomněl, jak jako dítě vždycky vyskočil do náruče svému tatínkovi, když měl z něčeho strach. Jak rád by ten čas vrátil zpátky.

    POLICISTA NA POCHŮZCE
    „Sakra!“ zaklel policista, když ho větev nečekaně švihla přes promrzlou a věčně zamračenou tvář. Zadíval se na dva nezletilé výrostky, kteří kouřili na lavičce opodál a úplně přehlédl, že už se blíží k tomu starému stromu. Čí to byl vlastně nápad, vysadit tady tuhle zeleň uprostřed ulice? Podle jaké vyhlášky k tomu došlo? Kdo k tomu vydal příkaz? Vždyť její obrovské kořeny, které se snaží prodrat na povrch, úplně ničí ten nový asfalt! Podle zákona je tohle jasný zábor veřejného prostranství! Nemělo by se to posuzovat jako přestupek a někoho za to pokutovat? Ale koho? Policista vzdychl, svraštil čelo a pokračoval v pochůzce.

    ZAMILOVANÁ DÍVKA
    Když projdeš brankou na jižní straně parku a budeš se držet podél zdi vlevo, dojdeš na rozcestí. Tam se dej doprava a udělej přesně 50 kroků. Stojí tam stará lípa a pod ní lavička. Tam na tebe budu čekat zítra přesně ve tři. Počítala ty kroky snad stokrát. Nemohla se splést. Tak proč sakra nepřišel? Seděla na lavičce, kopala špičkou boty do kamínků na cestě a odháněla brouky z bábovky, kterou kvůli němu včera do noci pekla. Vychlazená láhev veltlínského zeleného v piknikovém koši mezitím začala nemilosrdně rychle měnit teplotu. Zvony na radnici odbíjely čtvrtou. Táhni k čertu, ty kreténe! Otevřela láhev a zavolala Kláře.

    ČLOVĚK, JEHOŽ PŘEDEK TEN STROM ZASADIL
    Posadil se na lavičku, která byla sbitá ze dvou mohutných kmenů a prken. Jedno z nich pod jeho vahou zlověstně zavrzalo. Dřevo už bylo notně ztrouchnivělé, však už tu ta lavička stála pěkných pár let. Stejně jako ta vrba, která na ní vrhala stín. Její vrásčitý kmen se nakláněl nad hladinu rybníka jako dáma, která udělá pukrle, když ji někdo vyzve k tanci. Jak je možné, že se v té nepřirozené póze udrží? Kam až asi sahají její kořeny, že mají sílu ji držet, i když voda tu každý den nemilosrdným vlnobitím omílá břeh? Seděl a koukal na ty vlny, ze kterých sem tam vyskočil nad hladinu zvědavý kapr a vybavil si, jak mu jeho táta vyprávěl, že tenhle strom tady kdysi dávno po velikonocích z jednoho vrbového proutku zasadil jeho děda. A taky vzpomínal, jak se tu jako malý kluk s kamarády ze školy houpal nad vodou na laně, na jehož konci byl přivázaný kus násady. Měl hroznou chuť zhoupnout se znovu nad hladinu. Jako tenkrát. Jenže to staré lano mezitím někdo ukradl.

    Odpovědět

    • Díky moc, Terko. Detaily se různí, takže je úkol splněn. Moc se mi líbí zamilovaná dívka. ;)

    • Děkuju moc za zpětnou vazbu :)

27. Starý strom v parku: od školáka
    Ten je ale ohromný! Rozzářil se, když strom uviděl poprvé. Ihned k němu zamířil. Školní tašku hodil bez zájmu na zem a začal roztaženýma rukama přeměřovat kmen. 1, 2, 3, 4x než ho kolem dokola obejmul?! Drsná kůra ho jemně hladila do dlaní. Strom tiše šuměl a v koruně byli slyšet ptáci.
    To je ale vyhlídka! Odsud uvidím všechno kolem. Je jako maják na ostrově. Škoda, že se nedokáže vyškrábat nahoru. Z koruny by byl ještě mnohem lepší výhled. Natahoval ruce nahoru, aby dosáhl na nejbližší větev, ale i když se postavil na špičky, nedosáhl na ní. Řeknu o něm klukům ze třídy, Ríšovi a Honzovi. Jsme sice přibližně stejně velicí, ale když mně nadzvednou, třeba se na něj vyšplhám.
    Starý strom v parku: od japonského turisty
    Překvapilo ho s jakým nezájmem a lhostejností chodí zdejší lidi kolem právě rozkvetlých stromů. Například tahle stará třešeň. U nich v Japonsku, by se kolem ní shromáždili celé rodiny a slavili by, že opět letos rozkvetla. Určitě by se našel i někdo, kdo by si jí chtěl namalovat. Ty nádherné růžovo bílé květy, vonící po celém okolí, obletované včelami. Bylo to až k neuvěření. Vytáhl proto fotoaparát a rozhodl se, že vše vyfotí a zdokumentuje pro svoje příbuzné a kolegy. Tohle by mu snad bez důkazů ani neuvěřili.
    Starý strom v parku: od policisty
    V policejní uniformě mu teď v létě bylo neskutečně. Pot mu stékal po zádech. Venku je určitě přes 30. Konečně stín, pomyslel si, když zahlédl v dálce vysoký mohutný strom. Jen vyjít ten kopec. Navíc získám i rozhled a uvidím na všechny pejskaře. Už jsem opravdu unavený a rozpálený. Nejraději bych si pod něj lehnul, ale to ve službě nemůžu, posteskl si. Opřel se zády o široký drsný kmen. Mírně se rozkročil a nahodil na tváři zamyšlený výraz. Ale místo přemyšlení si jen vychutnával stín a vánek, který mu chladil rozpálenou tvář. Tohle místo si zapamatuje pro příště, 100%.
    Starý strom v parku: od dívky, která si chce pod stromem sjednat rande
    To je ale romantické místo! Moc se jít ten rozkvetlý strom v parku líbil. Vůně jeho bílých květů jí pošimrala v nose. Jenže jak tohle místo Markovi popsat? Aby ho hned našel. Ještě aby na prvním rande zabloudil někde v parku. Velkých stromů je tady ale spousta a skoro všechny kvetou. Hledala nějaký záchytný bod: lavičku? Ale lavičky jsou rozeseté taky všude kolem a navíc úplně stejné. To taky nepůjde. Jak tak přemýšlela, sedla si pod něj a najednou uslyšela silný bzukot včel. A co když je Marek alergický na včelí bodnutí? Anebo na pyl? To musím nejdřív zjistit. Asi radši domluvím první schůzku v nějaké kavárně. Přeci jenom to bude jistější.
    Starý strom v parku: od člověka jehož předek tento strom zasadil.
    Někdy si sem zajde zavzpomínat na svého dědu sám, někdy vezme i vnoučata. Ten košatý, stářím zkroucený, ale pořád ještě pevný a zdravý strom v parku, je symbolem toho v co věřil jeho děda. Když mu ho pomáhal sázet, bylo mu teprve 6 a doteď si pamatuje, co mu jeho děda u toho řekl: „To co je teď malá sazenice, bude jednou domov pro mnoho ptáků, včel. Jednou si pod ním odpočinou lidi, co budou chodit kolem, na podzim si z něj natrhají jeho plody. Když Bůh dá, bude tady stát pár desítek let. A vše začne touto malou sazeničkou. Pamatuj si, tak začíná každý šťastný a plnohodnotný život. Malými činy a laskavostmi, které postupně rostou a nabalují se.

    Odpovědět

    • Jani, je to super v rovině detailů (každá posatava se zaměřuje na něco jiného). Jen všechny mluví +/- podobně. Nešlo by si více pohrát s jazykem? Například policista by mohl mluvit nespisovně… ;)

    • Děkuji za poznámku, budu na to myslet. JK

    • Ahoj René, tak sem něco upravila, dle tvého doporučení. Zdravím.

      Starý strom v parku: od policisty

      Kurva, to je ale zase hic! V policejní uniformě mu teď v létě bylo neskutečně. Pot mu stékal po zádech. Venku je určitě přes 30. Lije ze mě jak z vola. Konečně stín, pomyslel si, když uviděl v dálce vysoký mohutný strom. Jen se vyškrábat na ten kopec. Takhle uvidím i na všechny pejskaře. Už jsem fakt KO. Nejradši bych se pod něj natáhl, ale to ve službě nemůžu, brblal si sám pro sebe. Opřel se zády o široký drsný kmen. S nevraživým výrazem se mírně rozkročil. Jen ať se mě někdo zkusí vyrušit! Užíval si stín a vánek, který mu chladil rozpálenou tvář. Tohle místo si zapamatuje pro příště, 100%. Ten hic ještě potrvá.

      Starý strom v parku: od dívky, která si chce pod stromem sjednat rande

      To je ale romantické místo! Moc se jí ten rozkvetlý strom v parku líbil. Vůně jeho bílých květů ji pošimrala v nose. Jenže může si ona se svým drsným zevnějškem dovolit jít na první rande pod rozkvetlou třešeň? Poškrábala se v krátce sestříhaných vlasech. Nemůže. Ale sama si pod ním posedět může. Jejím černým roztrhaným džínům to neuškodí a kožená bunda jí poslouží jako polštář. Najednou si uvědomila, že slyší silný bzukot. Ty vole, včely! No tak to ne, do hajzlu. Rychle se zvedla a utíkala pryč. Snese tetovací jehly, ale bodnutí od včel a vos fakt nesnáší. Je to jasné. První rande bude v Rock Café. Tam žádná lítající havěť nehrozí.

    • Skvělá práce – lepší a lepší! Policajt už je uveřitelnější. U té dívky mě pořád dráždí první spisovná věta „To je ale romantické místo!“ (pak je to možná až moc v kontrastu s jejím nadáváním, které je – mimochodem – dobré). Neřekla by spíš něco jako „Ty vole, tohle je jak z filmu, na který furt čumí moje máma.“?

      P. S. Jinak jsem přesunul odpovědi do tohoto vlákna, aby se neztratily. Je lepší používat tlačítko ODPOVĚDĚT u původního příspěvku.

    • Tu větu o romantice sem tam nechala schválně, jako rozpor mezi tím, jak to vnímá uvnitř a jak se prezentuje. Ale znám i “drsné” rockerky, které by to z pusy nevypustily.

    • Chápu záměr, jen na tak malé ploše to prostě nefunguje na 100 %. Chtělo by to víc prostoru nebo nějakou větší předpřípravu jejího charakteru.

    • jéé, já to pochopila až teď…klikala sem na odpověď v emailu:)), to je to mé technické nadání. Polepším se. Díky za trpělivost. J

    • V pořádku, nic se neděje. Je to barevný odkaz „Odpovědět“ u původního příspěvku, pod který se pak hezky vkládají další reakce. Takhle je v tom pořádek a nehrozí, že se někde nějaký komentář zatoulá a nebude pak jasné, ke kterému příspěvku patří. Zde je o tom více informací v dokumentaci.

28. Školák František je ukrytý v koruně stopadesáti leté lípy. Zhluboka se nadechne a pomyslí si „Voníš dobře, to zas jo. No ty vole, ještě že tu není bábina, ta by mě stopro nutila sbírat květy na čaj.“ Vytáhne cigaretu z dutiny stromu a zapálí si.
    Policista Roubal je na obchůzce a vzhlédne k blankytné obloze. Ucítí vůni stopadesátileté lípy a pohlédne na ni. V jednom místě se mezi větvemi objeví dým. Policista spěchá ke kmeni, aby našel původ dýmu. Uvidí jedenáctiletého Františka sedět na větvi s nataženýma nohama, jak se opírá o kmen a zkušeně popotahuje z cigarety. Policista Roubal se na okamžik ztratí ve vzpomínce „Páni, před třiceti lety jsme se tu s Jakubem a Jarmilou dělili o naši první cigaretu. A já se pak poblil. To byly časy!“ Ťukne pendrekem do kmene a pískne. František na něho polekaně shlédne a policista Roubal mu pokyne, ať sleze dolů.
    Japonský turista prochází parkem a fotí si sochy, lavičky v obležení keřů či záhonů, kašnu a pak ucítí libou vůni lipového květu. Zastaví se u stopadesátileté lípy a chystá se fotit. Zaujme ho policista u kmene, jak natahuje ruce k něčím nohám visící mu nad hlavou. Japonský turista tuto scénu zachytí na fotoaparát a pomyslí si „Tohle bych při virtuální návštěvě do Česka určitě neviděl. V Japonsku by takové chování byla ostuda, ale tady se tím lidé baví.“ Ještě několikrát zmáčkne spoušť fotoaparátu, aby zachytil situaci i lidi okolo.
    Sylva se dívá na policistu, který pomáhá nějakému klukovi slézt ze stopadesátileté lípy a pomyslí si „No super, a to jsem chtěla to rande s Filipem tady pod tou lípou. To určitě, aby mě nějaký úchylný blbeček šmíroval ze stromu.“ Otočí se na druhou stranu, než je lípa a málem se srazí s osmdesáti letou paní Smutnou opírající se o chodítko. Omluví se jí a paní Smutná se na ní nejistě podívá. Výraz v dívčině tváři ji ujistí, že to neudělala schválně, jen je z něčeho trochu roztrpčená.
    Paní Smutná se zaměří na cestu před sebou. Pár kroků před ní vidí cíl své cesty: sto padesát let starou lípu. Vidí také policistu pod ní, jak si povídá s asi jedenácti letým chlapcem. Vypadá to, že chlapec něco provedl, protože je rudý v obličeji, urputně se dívá na policistu a kýve nebo vrtí hlavou pokaždé, když policista domluví. Paní Smutná se postaví čelem k lípě a dívá se do její košaté koruny proti blankytné obloze. Přivře oči a zhluboka dýchá šťavnatě sladkou vůni květů, které má lípa v hojné míře a pomyslí si „Maminka by měla radost, jaký z tebe vyrostl nádherný strom. Její rodiče tě zasadili, když se narodila a já jsem ráda, že tu jsi. Jako by tu maminka pořád byla a já si s ní mohla zase posedět a popovídat si.“ Paní Smutná se posadí na lavičku. Kolem ní proběhne chlapec, který je ještě pořád rudý v obličeji. Policista Roubal k ní dojde a s úsměvem si sedne vedle ní.

    Odpovědět

    • To na sebe celkem pěkně navazuje a postupně se to rozvíjí – hezký nápad!

29. Strom očima:
    – školáka
    Není to jinan? Jak se tomu jenom… jasně, ginko biloba. O tom jsme se učili, že pomáhá s pamětí.
    – japonského turisty
    Konečně trochu stínu po celém dni chození, sednu si tady na lavičku a aspoň se trochu napiju. Nebzučí tady něco? Snad na mě z toho stromu nespadne vosí hnízdo nebo nějaký jiný potvory, co jim tu žijou.
    – policisty na pochůzce
    Ten strom mi dělá starosti už několik týdnů. Ta větev vypadá hůř a hůř. Pořád na to zapomínám, ale měl bych už opravdu kontaktovat správu městské zeleně, než to spadne někomu na hlavu.
    – zamilované dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande
    „Hele Honzo, podívej, neuděláme si tady příští víkend taky piknik? … Kde? No tam jak sedí ta rodinka pod tím stromem, zrovna to kvete…“
    – člověka, jehož předek strom zasadil
    Ježišimarja, proč musel dědek ten strom zasadit zrovna ve svahu nad kavárnou?! Doufám, že z toho nebudou nějaký popotahovačky, až se zjistí, že za tu probouranou střechu může vlastně on.

    Odpovědět

    • Povedené řešení dnešního úkolu – člověk, jehož předek strom zasadil se mi vyloženě líbil. Originální, jen tak dál!

30. ŠKOLÁK

    Mravenci, kteří šplhají po kmeni dubu, jej zcela určitě využívají jako strážnou věž. Vyšplhají svými drobnými nožičkami až nahoru, odkud mohou sledovat případné nebezpečí a dávat znamení do mraveniště. Do místa schovaného mezi pletenci masivních kořenů, kde sídlí její výsost, mravenčí královna.

    JAPONSKÝ TURISTA

    Huška (Haiku)

    Voní pod nosem
    Maluje na talíři
    Chutné koláče

    POLICISTA

    Monika se zase opírá o břízu a předstírá, že se neprodává, že je tady náhodou, že je vlastně jen unavená a nesedí na prázdné lavičce, protože si přece jen chce protáhnout nohy. Kdyby mohl strom mluvit, dozvěděl bych se od něj jistě mnohem více než od ní. Listnáč mi připomíná svou bílou barvou zmalovanou gejšu s černými konturami. Jen ty vlasy se maličko nepovedly. “Štětka se svou bordel mamá”, tak by se jmenovala fotka, kdyby scénu někdo vyfotil. Provokativně si sedám na lavičku tak, abych na Moniku co nejlépe viděl. Dívka se za kmen stromu neschová, není z nejhubenějších, bříza není z nejtlustších a já mám času dost.

    DÍVKA– rande

    Přitiskla bych svou tvář k hladké kůře třešně a objala její kmen. Což by byla záminka pro tebe, aby ses mohl bříšky prstů dotknout těch mých. Stáli bychom naproti sobě v naprosté tichosti. Od těsnějšího kontaktu by nás odděloval strom, který by nás schoval pod svůj majestátní deštník utkaný z bílých květin. Sladká vůně by se navždy vryla do naší paměti jako vzpomínka na dnešní den. Na den, kdy budeme mít rande.

    „Co se potkat pod třešní na kopci za školou?“

    Člověk, jehož PŘEDEK strom zasadil

    Modřín se v průběhu let rozhodnul započít boj s názvem „Kdo je vyšší?“ nejprve se mnou a pak s tátou, který jej vysadil, a později s panelákem. Strom se vyšvihnul jako dlouhá nudle do výšky několika desítek metrů, seč mu síly stačily, ale na svého soka nestačil. „Jen uber, kamaráde,“ položím ruku na jeho tenký kmen. Větve mu trčí do stran jako štětky mezizubního kartáčku. Není vůbec hezký, ale je náš.

    Odpovědět

    • *štětinky mezizubního kartáčku :) pardon za překlep

    • ANO, postavy přemýšlejí různě, což je skvělé. Haiku je originální řešení, to se mi moc líbí. Jen tak dál a těším se na další splněné úkoly! ;)

    • Děkuji za všechny Vaše reakce :)
      Co se týče japonského turisty… tak to pro mě byl oříšek. Já o Japonsku vím jen to, že bych tam jednou chtěla jet :D :)

    • O to víc je to povedené. Mám radost. :)

31. Hezký večer, zasílám své popisy dle postav. Děkuji za reakci. :)

    ŠKOLÁK

    Skrz městský park procházel každý den do školy a zpátky. Pokaždé si přitom naschvál vybírat tu cestu, která vedla okolo prastarého dubu. Někdy se u něj zastavil a jen tak ho pozoroval, jindy se pod něj posadil a snil o pohádkových říších. Strom byl tak veliký, že by se do stínu jeho větví schovala celá školní třída a jeho koruna tak široká, že připomínala království lesních elfů, kteří by si v ní mohli vystavět svá obydlí. Občas by skoro přísahal, že některého z elfů uslyšel zašustit ve větvích nad hlavou. To pak zavřel oči a nechal se svou bujnou fantazií unášet do jiných světů.

    JAPONSKÝ TURISTA

    Dvousetletý dub, majestátně se tyčící uprostřed parku, mu připomínal starého mudrce, který z výše svého vědění shovívavě shlíží na počínání lidí okolo něj. Stál tam tiše a trpělivě, zdánlivě nepoznamenán osudy, které se v jeho blízkosti psaly. A přesto se do života městečka zapojoval víc, než by se mohlo zdát. Třeba už jenom tím, že jeho obyvatelům skýtal úkryt před žhavým letním sluncem a zdejšímu početnému ptactvu zase útočiště ve svých hustých a neprostupných větvích.

    POLICISTA NA POCHŮZCE

    V historii městečka sehrával starý dub opakovaně významnou roli. Ne vždy však byla tato role pozitivní. Na jeho masivních větvích, trčících do dvou stran a připomínajících napřažené pařáty, kdysi, v době války, vyhasl více než jeden lidský život. Policista, který kolem něj den co den procházel v rámci své povinné obchůzky o tom věděl své, a proto si pro vlastní odpočinek raději vybíral jiná místa. Před ostatními ale mlčel. Nechtěl jim kazit radost, s jakou se právě tady, u dubu, už léta scházeli.

    ZAMILOVANÁ DÍVKA

    Větve městského dubu se rozpínaly do stran a připomínaly otevřenou náruč, která příchozího lákala ke krátkému zastavení a posezení v měkké trávě u jeho kořenů. Jeho koruna fungovala jako široká střecha, která dokázala kolemjdoucí bezpečně ochránit před prudkým slunečním svitem, stejně jako před deštěm. Martina měla toto místo moc ráda. Už jako školačka zde často sedávala a hltala svá oblíbená knižní dobrodružství. Až za ní příště přijede Tomáš, musí ho sem vzít, rozhodla se. Udělají si tu piknik a bude jim nádherně.

    ČLOVĚK, JEHOŽ PŘEDEK TENTO STROM ZASADIL

    Mohutnost kmene a široká koruna složená ze spletité struktury větších i menších větví pozorovateli na první pohled prozrazovala, že má před sebou dub skutečně úctyhodného stáří. Ve skutečnosti to už bylo něco málo přes dvě stě let, což Roman, který se vydal do parku na zdravotní procházku, věděl ze všech nejlépe. Byl to ostatně jeho předek, který ho sem před mnoha a mnoha lety vysadil a on to rád připomínal, nejenom sobě, ale i komukoli dalšímu, kdo ho byl ještě ochotný poslouchat.

    Odpovědět

    • Díky moc za sdílení, Lucie. Vypadá to zajímavě, hodně mě zaujalo, že je na postavy nahlíženo ze třetí osoby. Jen tak dál!

    • Krásně se to četlo, díky.

32. Stará lípa v městském parku.
    Školák: V našem městském parku se nachází velký a starý strom. Jmenuje se lípa srdčitá. Je to listnatý strom. Z jeho květů se po usušení a vyrábí lipový čaj. Jeho velká koruna poskytuje úkryt ptákům, kteří si zde staví svá hnízda.
    Japonský turista: V parku je mnoho stromů, jejichž větve se vzájemně proplétají a člověk pak vůbec neví, kde končí jeden strom a začíná druhý. To je velmi chaotické a neestetické. Například ta stará lípa. Takový nádherný a statný strom, který kolem sebe nemá ale vůbec žádný prostor. Rád bych si ho vyfotil, ale okolní stromy ho ze všech stran zastiňují. Připadám se tady trochu jako v pralese a ne v městském parku.
    Policista na pochůzce: Tenhle strom toho už pamatuje asi hodně. Jednou jsem z něj sundaval kluka, který chtěl na jeho větvi uvázat houpačku pro kamarády. Když chtěl seskočit dolů, zůstal viset za triko na zlomeném pahýlu. Mával rukama a nohama ve vzduchu jak komár přilepený za křídlo na mucholapce. Kolega ho musel jít nahoru vyháknout a já ho dole chytal. A co se tady pod tím stromem děje v noci, to by vydalo na román.
    Dívka: Myslím, že tohle bude ideální místo pro naše setkání. Je to jediná lípa v celém parku, má velmi široký kmen, nejde ji proto jen tak minout. Zároveň je šikovně umístěna bokem od všech rušných cest a hřišť. Není u ní dokonce žádná lavička, nehrozí tedy, že by se nás tu sešlo víc. Její široká koruna poskytuje příjemný stín, což se bude také hodit. Můj rozteklý make-up a spálený nos může vidět jindy, rozhodně ale ne na první schůzce!
    Člověk, jehož předek strom zasadil: Rád chodím na místo, kde můj děda zasadil strom v den, kdy se narodil můj táta. Ten strom tam pořád je. Je to silná a zdravá lípa. Její kořeny, široký kmen a hluboce zvrásněná kůra ve mně probouzejí úctu ke všemu, co zažila a čeho všeho byla němým svědkem. Její střídající se proměny v jednotlivých ročních obdobích mě učí přijímat plynulost času a pomíjivost života.

    Odpovědět

    • Ano, úkol splněn. Školák i policista mi přijdou moc slušní – alespoň jednoho z nich bych udělal „ostřejšího“, aby ty postavy byly ještě pestřejší. ;)

33. Školák – Kluci už jsem našel strom, na kterém bude skvělá pozorovatelna. Stojí vzadu v parku u zdi, ze které se dá se na něj dobře vylézt. Je fakt obrovský a má spoustu silných větví. Můžeme na některou pověsit provaz. Uprostřed si z prken postavíme chajdu. Husté větve nás skvěle schovají před lidma a my budeme mít výhled na celý park. Tam nás nikdo neobjeví.

    Japonský turista – Miláčku, všimla sis toho zajímavého stromu? Takové u nás nikde nerostou. Je tak mohutný a vysoký. V husté koruně se zelené listy ve větru třepetají jako penízky A jak nádherně voní. Sladce jako med a všude kolem bzučí včely. Zlatavé květy vypadají jako malá letadélka s tykadly. Silný kmen a hladká kůra, jak zvláštní. Kolikrát už jsi ho vyfotila?

    Policista na pochůzce – Tady orel, tady orel, čekám na konci parku, 3 metry, vlevo od cesty stojí u zdi největší lípa v okolí a na kmeni má vyrytý kosočtverec. Jsem přikrčený za kmenem.

    Dívka, která si chce sjednat rande. – Jani, kde si dáme sraz?
    Nejlepší to bude až vzadu v parku. Stojí tam u zdi stará rozložitá lípa, pod kterou je příjemná lavička. Nikdo nás tam nebude rušit. Můžeme se schovat pod větve, které dosahují až k zemi a tam se třeba líbat, držet za ruce nebo jen poslouchat bzukot včel.

    Člověk, jehož předek tento strom zasadil. – Miluji ten strom. Připomíná mi dědu, který ho sázel. To tu ještě vedla prašná cesta, než město spolklo naši vesnici. Děda, jako správný sedlák, stál pevně nohama na zemi. I ona je rozkročená a její kořeny jsou zapuštěny hluboko do hlíny. Na jaře láká svou vůni včely, v létě chladí mohutným stínem a na podzim šumí větrem. V zimě jí mám nejraději. Připomíná mi moudrou lidskou hlavu protkanou žilkami větví. Jakoby svými rozložitými větvemi poskytovala laskavou ochranu všem, kteří to potřebují.

    Odpovědět

    • Páni, Vilmo, díky moc. Policista a dívka jsou super nápady (i když popis situace té dívky zní trochu škrobeně). Jinak moc hezké postavy a rozvrstvení!

34. Strom v v krajinném (anglickém) parku.
    Školák:
    U toto stromu jsme byli na konci školního roku s paní učitelkou v přírodce.
    Má červené listy a rozprostírá se uprostřed louky tak, že jsme se pod něj vešli všichni.
    A paní učitelka říkal, že to je červený buk. Všichni jsme měli plné boty sena, protože se právě sušilo.
    Bylo pod ním plno bukvic a nikdy jsem si nemyslel, že je tak tlustý. Vidím ho vždycky jen z chodníku a nemáme šlapat po trávě.

    Japonský turista:
    Opravdu nelituji, že jseme dali na doporučení pana Jana Kudly vyznavače aikida a navštívili jsme Ostravu a okolí tohoto města.
    Tento nádherný stom uprostřed krajinného parku zámku Raduň (jeho fotografie jsme si dovezli jako cený suvenýr z našich cest) je opravdu nezapomenutelný.
    Náš průvodce nás ujistil, že si můžeme prohlédnout a nafotit strom z blízkosti. Prošli jsme pokosenou travou (tato krajina je zřejmě hospodářsky využívána) až pod rozložitý strom s červenými listy a nafotili neobyčejné snímky zblízka i průhledy malebnou krajinou se zámkem na kopci.
    Evropské parky opravdu nešetří prostorem.

    Policista na pochůzce:
    Skupina lidí pod osamělým stromem v parku? A založili si pod stromem oheň!
    Tohle je tedy nápad, piknik v zámeckém parku. Lidi se tu naučili jezdit.
    Mám plné boty sena. Vždyť to mohou zapálit!
    “Dobrý den. Městská policie.”

    Zamilovaná dívka plánuje rande:
    Pod ten strom je odevšad daleko. Jsem tu jako na ostrově. Tu musím zavést Jakuba.
    Sedět na suchých bukvicích není moc pohodlné. Ale ten pohled!
    To je místo pro román, nějakou rodovou ságu.

    Člověk, který ten strom viděl růst:
    Není moc lidí, co pamatují válku. Ubývá nás.
    Ten buk pod zámkem sázel můj pradědeček. Dělal správce u Blicherů. Trochu si praděda pamatuji.
    Jezdecké gatě a holínky a nacukrovaný knír, na který si na noc dával pásku.
    Už jako děcku mi ten strom připadal obrovský.
    Nesměli jsme šlapat po trávě, dokud se nesklidilo seno. Dnes už to nikdo nehlídá.
    Za komunistů to tu strašně spustlo. Teď to tu ale dávají pěkně dohromady.
    Před válkou si ještě pamatuji, jak stará paní sedávala před oranžerií na lavičce na sluníčku.
    A za války hodně lidem pomohla.
    Měli to těm Blicherům vrátit.

    Odpovědět

    • Cílem tohoto cvičení je rozrůznit jednotlivé detaily a postavy. A to se, myslím, povedlo – gratuluju a těším se na další vaše úkoly! ;)

    • Ještě jsem na tom udělala revize.
      Text to byl sotva “nahozený” a s “hrubkami”.

      Strom v krajinném anglickém parku.

      Školák:
      Popis stromu.
      U toto stromu jsme byli na konci školního roku s paní učitelkou v přírodce. Má červené listy (ten strom) a rozprostírá se uprostřed louky tak, že jsme se pod něj vešli všichni. A paní učitelka říkal, že to je červený buk. Všichni jsme měli plné boty sena, protože se právě sušilo. Bylo pod ním plno bukvic (pod tím stromem) a nikdy jsem si nemyslel, že je tak tlustý. Museli jsme se chytit za ruce čtyři kluci abychom ho obejmuli. Vidíme ho vždycky jen z chodníku a nemáme šlapat po trávě. Je také užitečný pro lesní zvěř, hlavně pro veverky. Louskají jeho bukvice a v listoví si dělají úkryty na zimu.

      Japonský turista:
      Opravdu nelituji, že jsme dali na doporučení pana Jana Kudly vyznavače aikida a navštívili jsme Ostravu a okolí tohoto města. Tento nádherný strom uprostřed krajinného parku zámku Raduň (jeho fotografie jsme si dovezli jako cenný suvenýr z našich cest) je opravdu nezapomenutelný. Náš průvodce nás ujistil, že si můžeme prohlédnout a nafotit strom z blízkosti. Prošli jsme pokosenou travou (tato krajina je zřejmě hospodářsky využívána) až pod rozložitý strom s červenými listy a nafotili neobyčejné snímky zblízka i průhledy malebnou krajinou se zámkem na kopci. Tolik prostoru! Evropské parky opravdu nešetří prostorem. Opravdu, opravdu, opravdu.

      Policista na pochůzce:
      Skupina lidí pod osamělým stromem v parku? A založili si oheň! Tohle je tedy nápad, piknik v zámeckém parku. Lidi se tu naučili jezdit. Mám sakra plné boty sena. Vždyť to tu mohou zapálit!
      “Dobrý den. Městská policie.”

      Zamilovaná dívka plánuje rande:
      Pod ten strom je odevšad daleko. Jsem tu jako na ostrově. A musela jsem sem proběhnout vlnami sena. Tu musím zavést Jakuba. Sedět na suchých bukvicích není moc pohodlné. Ale ten pohled! To je místo pro román, nějakou rodovou ságu. Pod tím nádherným červeným stromem mě přepadají romantické nálady a představuji si, jak se tu žilo. Byla bych slečna ze zámku a procházela se s Jakubem synem správce a začínajícím mladým básníkem a četli bychom si z Jeana-Jacquese Rousseaua. Ach, jak krásně voní seno a světlo cedí červené listy toho mohutného stromu! A ty bukvice teda pěkně tlačí…do zadku!

      Člověk, který ten strom viděl růst:
      Není moc lidí, co pamatují válku. Ubývá nás. Ten buk uprostřed louky pod zámkem pamatuje i válku ale i rod Blücherů. Sázel ho můj pradědeček. Dělal správce u Blücherů. Trochu si praděda pamatuji. Jezdecké gatě a holínky a nacukrovaný knír, na který si na noc dával pásku. Už jako děcku mi ten strom připadal obrovský. Nechodilo se k němu dokud se nepokosilo. Nesměli jsme šlapat po trávě než se sklidilo seno. Dnes už to nikdo nehlídá. Někdo tam běhá kolem toho červeného buku uprostřed louky. Holka nebo kluk s kšiltovkou. Dnes se to moc nepozná. Lidi si tu zvykli chodit. Za komunistů to tu strašně zpustlo. Teď to tu ale dávají pěkně dohromady. Když tu stojím, jižní průčelí zámku za zády (obnovili na něm i révu) zase si vybavuji, jak to tu fungovalo před válkou. A ta louka s červeným bukem byla součást rozsáhlého hospodářství s rybníky a lesy. Až teď rozumím, jak promyšleně se tu hospodařilo. Co bylo užitečné, bylo zároveň i krásné. Ještě pamatuji, jak stará paní sedávala před oranžerií na lavičce na sluníčku. Spoustě lidí ze vsi dávala práci a za války hodně lidem pomohla. A jeden ze synů jí zahynul u RAF. Ten strom by mohl vyprávět. Měli to těm Blücherům vrátit.

    • Páni, Věro, díky moc. Musím říct, že původní zamilovaná dívka a člověk, který viděl ten strom růst, se mi líbili asi trochu víc – nyní jsou moc literární, v první verzi byli rozhodně přirozenější (a pro mě i uvěřitelnější). Teď je tam hodně literárních popisů, které to trochu nabourávají, protože zbytečně vysvětlují (např. „A musela jsem sem proběhnout vlnami sena.“ – takhle přeci jenom normálně nepřemýšlíme, ne?).

35. Popis velmi starého stromu v městském parku očima:
    – školáka
    Řekl bych, že se jedná o velmi zachovalou jablonici. Nebo jabloň? Na tu hodinu jsem chyběl a Pepa mi to nedal opsat! Škoda, že nemůžu ten strom rozříznout vejpůl, protože učitelka říkala, že podle toho poznám jeho stáří. No já se vsadím, že bych nad počítáním těch letopočtů proseděl celé dopoledne. Jau! Jedno jabko mi teď spadlo na kebuli. Třeba přijde osvícení jako u Izáka.
    – japonského turisty
    Aki! Nečůrat tady! Tady oni psát, že toto být posvátný strom. Ale na naše sakury to nemít. Ach jak ty mi chybět. A hele, co to na něm viset. To mít barvu jako můj obličej, když já si připít.
    – policisty na pochůzce
    Kolego, tak co myslíš? Ten strom už vypadá na spadnutí, ale stále plodí. Podivné… Počkej, až sem přijde ta zítřejší vichřice. Jestli spadne jen jediná větev, tak už tu chíplotinu dám kvůli bezpečnosti pokácet.
    – dívky, která si chce pod tímto stromem sjednat rande
    No Juli, podívej. Tenhle strom nevypadá tak strašně. Omrkneme ho zblízka. Jako větve má dost povislé, takže o soukromí postaráno. No ale představ si, že by mi při první puse slítlo na hlavu jabko! To by byl trapas. Ježíši fůj!!! Zdrhej! Tady na tom kmeni jsou ty hnusné brebery!
    – člověk jehož předek tento strom zasadil
    Ach ano, jako by to bylo dnes, když jsem zde s mým pradědečkem Arnoštem sázel tento strom. No koukáš na mě, jako kdybys netušila o koho jde, přece Arnošt Malina. No, nebudu tebou marnit čas, chci vám to dovyprávět. Tento strom mi po dlouhá léta sloužil jako jediný metr a tady v tomto místě jde vidět již trochu nevýrazná rýha z mých osmi let. Podívej, byl jsem stejně vysoký jako ty! A jak chutnal štrůdl mé maminky, když jsme na podzim sčesali tyto šťavnaté plody.

    Odpovědět

    • Boženo, díky moc za sdílení. Myslím, že je dobře rozpoznatelné, že každá postava je jiná a má svůj vlastní přístup ke komentování tohoto stromu. Proto je řešení vašeho dnešního úkolu řádně splněné – moc gratuluji a přeji vám inspirativní zbytek dne!

36. Popis:
    Starý strom v městském parku:

    Školák:
    Jabloň je ovocný strom. Jeho plody se nazývají jablka. Když plod rozříznete, najdete uvnitř malá semínka, z kterých vyroste zase strom nový.

    Japonský turista:
    Zde vidíte typický středoevropský strom. Je obdařen košatou korunou. Zejména si všimněte tvaru listů, jejich zbarvení a kulatých plodů, podle kterých jabloň bezpečně poznáte. Plody mají sladkou chuť a dají se konzumovat v syrové formě.

    Policista na pochůzce:
    U té staré jabloně je zase spousta nepořádku! Mládež se tam válí, všude jsou polámané větve a uválená tráva. Větve už jsou stejně suché, je na čase s tím něco udělat.

    Dívka, která si chce pod tímto stromem sjednat rande:
    Sejdeme se pod jabloní uprostřed parku. U té jabloně, jejíž plody jsou tak šťavnaté, že nutí člověka ochutnat život. Život ve všech svých výškách i hloubkách. Pamatuješ si to místo? Myslím, že nejde si ho nepamatovat.

    Člověk, jehož předek strom zasadil:
    Rád chodím do parku k té jabloni, kterou zasadil můj děda. Díky ní cítím, že je tu pořád se mnou. Představuju si, jak kopal jámu, bral hlínu do rukou a zasypával jemné kořeny toho tenkého proutku. Dědo, ten strom je silnej a krásnej!

    Odpovědět

    • Díky moc. Ano, každá postava si všímá jiných detailů, což je správné. ;)