Aby mohl příběh vůbec existovat, měl by obsahovat konflikty. Příběh bez konfliktů je jako jídlo bez chuti – nudný, nezajímavý a sotva stravitelný. Pojďme tedy společně kořenit vaše příběhy!
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
#6 Konflikty
Aby mohl příběh vůbec existovat, měl by obsahovat konflikty. Příběh bez konfliktů je jako jídlo bez chuti – nudný, nezajímavý a sotva stravitelný. Pojďme tedy společně kořenit vaše příběhy!
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.
Žádný spam, protože ho taky nemám rád.
Jeník se vydal za starou známou do vzdálené vesnice. Zase. Tenhle týden už potřetí. Ale platí dobře, pomyslel si, když vykročil po vyšlapané stezce od chalupy do lesa. Cesta ubíhala, paprsky letního slunce hřály skrze koruny stromů, na mechu se hemžili velcí žlutí mravenci.
Žlutí mravenci? Zastavil se uprostřed kroku. Co to má být? Kdo kdy viděl žlutého mravence? Sehnul se, aby si ty podivné tvory prohlédl zblízka. Měli macatá tělíčka, tradiční tři páry nožiček a žlutou barvu. Žlutou, ne zlatou. Jako kdyby si všichni dali koupel v bramborové kaši s máslem. Jak je tak se zájmem studoval, nevšiml si, že mu jeden z nich nepozorovaně vlezl do ponožky. Měl bych běžet, práce nepočká, prolítlo mu hlavou, a tak se zvedl od svého studia mravenců a pokračoval v cestě.
Po chvíli na podivné tvory úplně zapomněl. To jsem zvědavý, co si Máňa dneska vybere, přemýšlel, zatímco se mu nad hlavou stahovala černá mračna a těžké kapky začaly s hlasitým pleskáním dopadat nejprve na listnaté koruny nad ním, a pak i přímo na něj. Vzduch příjemně zavoněl deštěm a mokrou hlínou, ale liják sílil takovou rychlostí, že nestihl ujít ani pár kroků a z léty vychozené pěšiny se stalo bahnité řečiště. Jak je ksakru tohle možný? Dal se do běhu, jelikož na takovou průtrž mračen nebyl připraven a ponožky–i s mravencem–byly v jeho děravých opánkách okamžitě promočené.
Naštěstí běhal rád už od mala–jeho rodiče z toho moc radost neměli–a od vesnice nebyl daleko. Netrvalo tedy dlouho a doběhl na kraj lesa, odkud už bylo vidět věž kostela uprostřed vsi. Jsem skoro tam! rozradostnil se a přidal na rychlosti. Ucítil v tu chvíli i jemné píchnutí v levé noze, ale nevěnoval mu moc pozornost. Asi kamínek. To se holt s děravými botami občas stává. Nepřikládal velkou váhu ani tomu, když mu už na posledních metrech docházel dech víc než by čekal. Stárnu, málo běhám a jím moc koláčů.
Zaklepal. A nic. Zaklepal tedy podruhé. Máňa ho nikdy nenechávala čekat. Většinou ho zdálky vyhlížela a nemohla se dočkat až se podívá co má ten den na výběr. Dnes bude fakt koukat, pomyslel si, ale začal být nervózní. A opravdu hodně mokrý. Plískanice nejevila žádné známky slábnutí a on stál úplně durch před chalupou. Třeba je na zahrádce, řekl si a jal se obcházet chalupu. Když ale míjel okno do světnice, zkameněl na místě.
V okně někdo stál. Někdo úplně mokrý a žlutý. Žlutý jako po koupeli v bramborové kaši s máslem. A ten někdo zíral jako by ho právě praštili palicí po hlavě. Ten někdo jsem já! zhrozil se, zatočila se mu hlava, a zřítil se jak široký tak dlouhý na záda. Krásné, různobarevné říční perly z jeho tlumoku se rozsypaly po mokrých kamenech před domem. Máňa bude fakt koukat.
Je to trochu ztřeštěné, ale konflikty tam rozhodně jsou. Díky moc za sdílení! :)
Jenik se vrátil pozdě večer po dni nabitém prací veterináře do svého útulného domu. Toužil po odpočinku se sklenkou piva a zavrtáním se do peřin, ale neměl klid. Ta zpráva k němu dnes během dne přišla jako blesk z čistého nebe – do vzdálené vesnice se po letech vrátila jeho první láska Alžběta. Před 10 lety odešla ze dne na den bez rozloučení, bez vysvětlení a její rodiče tehdy jen bezradně kroutili hlavou.
Celý týden Jenik přemýšlel, jestli se má za Alžbětou vydat nebo nechat to co bylo spát. A tak zasáhl osud. Její otec měl velké obavy o svou klisnu a objednal si Jenikovu pomoc.
Než vyrazil na cestu do vzdálené vesnice musel ještě zvládnout vtíravou a nenadálou návštěvu umanuté sousedky, která měla na Jenika zálusk.
Celou cestu ho provázely vzpomínky na krásně společně prožité chvíle s Alžbětou a byl ze setkání nervózní. Hlavou mu vířilo tisícero myšlenek : “Je vdaná? Je zdravá? Má děti? Promluví si s ním? Vysvětlí mu to, co mu tolik let nedávalo spát?”
Skvělé – je tam dost, spíše interních, konfliktů a graduje to.
Zdravím,
tento úkol prostě volal po tom, aby příběhem byla pohádka, a tak jsem malého Jeníka nechávala projít mnoha strastmi a nebezpečími. A bylo zábavné vymýšlet fantastické tvory! Popustila jsem uzdu své představivosti a vzniklo toto. Jen… Opět se mi to roztáhlo na dvě a půl strany, ach… Proto jsem se pak již vyhýbala přímým řečem, abych text trochu zkrátila. Nicméně budu ráda za komentáře, děkuji :)
……………………………………………….
„Maminko, prosím, já to dokážu!“, upřel Jeník své velké prosebné oči na matku, ta však stále váhala. Jeníkovi bylo již dvě stě let a ve skřítkovském průměru se takové děti považovaly již za téměř samostatné bytosti, jeho matka však znala jeho snílkovskou povahu.
„Bertík už několik měsíců chodí do školičky sám a mě nechceš pustit. Už jsem velkej!“, zamračil se na ni a zkřížil ruce na drobných prsou.
Povzdechla si. „Tak dobrá, dám ti s sebou máslový ležák, lískový oříšek a nakládanou okurku. Dones to dědečkovi, odpočiň si u něj a pak se vrať. A nezapomeň jít po cestičce, po které chodíme vždycky spolu, v lese se skrývá mnoho nebezpečí, buď opatrný, Jeníčku.“
Jeník zavýskal radostí, konečně půjde sám! Radostně běžel do pokoje pro svůj batoh a než se maminka otočila, byl zpátky a netrpělivě za ní poskakoval z jedné nohy na druhou. Opatrně mu vše naskládala do batůžku, ujistila se, že mu pevně drží na zádech, strčila mu do ruky buchtu s marmeládou a Jeník vyrazil. Pohopkával po úzké cestě, až mu hustá čupřina zrzavých vlasů poskakovala nahoru a dolů. Jeník nasával všemi smysly nově nabytou svobodu dítěte, které bylo poprvé puštěno bez dozoru ven, a ukusoval buchtu.
Netrvalo dlouho a tu ho zaujal velký motýl s blankytnými, téměř průsvitnými křídly, na kterého se musel podívat zblízka. Jenže motýl nesdílel jeho nadšení, a tak uletěl, jakmile se přiblížil. Jeníka to nevyvedlo z míry, vrátil se na cestu a pokračoval dále. Jindy ho zase zaujaly pestrobarevně kvetoucí květiny. Jak omamně voněly! Slíbil si, že až půjde zpátky, nějaké nasbírá mamince, aby jí udělal radost.
A tak se Jeník zasnil. Sledoval mračna na obloze, vykračoval si lehkým krokem, broukal si písničku, kterou ho naučila paní učitelka Stonožka, když tu náhle před ním stál veverčák a zastoupil mu cestu. Veverčák byl dvakrát tak velký jak Jeník, srst měl temně cihlovou a na pár místech chyběla, přes jedno oko se mu táhla černá páska a díval se na Jeníka s děsivým úsměvem.
„Co to neseš v batohu, prcku?“
„To-to-to je p-p-pro dě-dě-dědečka…“, koktal Jeník, ustupujíc před zlověstným veverčákem.
„A to bych se rád podíval.“, prohlásil veverčák a skočil tak rychle, že si ho Jeník všiml, až když stál za ním a stahoval mu batůžek z ramen. Pokoušel se s ním zápasit, ale všechno marné. Veverčák batoh popadl a znovu skočil, tentokrát na kmen nejbližšího stromu a hbitě vyšplhal až do koruny s batohem zavěšeným v zubech.
„Hej! Vrať to! Zloději!“, volal zoufale Jeník, ale veverčák se jenom poškleboval a přeskočil na další strom. Jeník se však nevzdával a následoval ho po zemi s hlavou stále zakloněnou, aby sledoval, kde veverčák je. Ten se však jen smál a skákal od jednoho stromu k druhému až do hloubi lesa. V jednu chvíli si Jeník musel přiznat, že o dobroty pro dědečka přišel. A krátce na to se rozhlédl kolem sebe a nic nepoznával. Stromy tu měly pokroucené tlusté kořeny, které vyčnívaly jako překážky z hnědé země a byly velké jako on sám, nebe vidět nebylo vůbec, naopak tu vládlo temno a ticho. Jeník si uvědomil, že se ztratil, a vidina toho, že už nikdy neuvidí maminku a dědečka, ho rozplakala. Usedl na měkký, tmavě zelený palouček mechu a slzy jako hrachy se mu kutálely po tváři. A proto si všiml toho, že k němu někdo přistoupil, až když uslyšel, že na něj někdo promluvil.
„P-p-p-p-proč p-p-p-p-pláčeš?“
Jeník vyjekl a vyskočil na nohy. Uzřel před sebou obrovské hnědé monstrum se silnýma dlouhýma nohama, velkýma očima a se zahnutými kusadly, které se nebezpečně pohybovaly. Couval a nakonec se otočil a dal do běhu. Běžel hlava nehlava, pryč od toho strašlivého zvířete a jen za sebou slyšel: „N-n-n-n-neutíkej….“ Jeník byl však tak vyděšený, že se nezastavil a utíkal. Aby se přesvědčil, jestli ho ta potvora nepronásleduje, ohlédl se. Za ním nikdo nebyl, proto si oddechl, avšak když otočil hlavu zpět, narazil do něčeho měkkého, co ho lehce odmrštilo. A býval by upadl, ale něco ho chytilo. Když si to lépe prohlédl, bylo to světle růžové chapadlo, které ho omotalo a táhlo ho k noze houby stejné barvy. Z houby vyrazilo další chapadlo a tah k ní zrychloval. Chapadla byla pevná, nešlo se z nich vymanit a houba se kroutila, jakoby se těšila, až Jeníka k sobě přitáhne.
Jeník se vzpíral, snažil se uvolnit sevření, ale proti chapadlům byl bezbranný. Zdálo se, že skončí umačkán, když tu náhle mu myslí blikla vzpomínka na to, co ho učil dědeček: ‚Je to tulivka růžová, musíš ji polechtat!‘
Vyděšený Jeník byl již téměř u nohy tulivky, chapadla čím dál tím více svírala jeho drobné tělíčko, sebral poslední střípky odvahy a volnýma rukama začal houbu lechtat. Zabralo to! Roztřásla se a vycházely z ní podivné zvuky, připomínající sípavé chechtání, Jeníka však pustila. A ten na nic nečekal a utíkal pryč. Tentokrát se neohlížel.
Jeník bloudil, jeho hnědá vestička s malými kapsičkami byla ušpiněná a plandavé kalhoty na několika místech natržené. Zoufal si. Byl v temném lese dočista sám a nevěděl, jak se vrátit domů. Se skloněnou hlavou kráčel mezi hedvábně zelenými mechovými kopečky, míjel keříky borůvčí, na jejichž větévkách dřímaly velké, temně fialové bobule, vysoké, do oblouku ohnuté trsy trav, ale na nic z toho se nedíval. Pohled zarýval do země, zpytoval svědomí. Kdyby totiž nechal toho hloupého veverčáka běžet, mohl teď už být u dědečka, ač by přišel s prázdnou.
Brzy se začala ozývat únava po tom všem, co dnes zažil. Věděl, že už tento den nikam nedojde, navíc mu zakručelo v žaludku, utrhnul si proto menší borůvku a spořádal ji na jedno posezení, tak velký měl hlad. Pak ulehl na měkoučký mech a záhy usnul.
Probudil se do teplého rána, oblečení měl lehce zavlhlé od rosy a nedaleko uslyšel zaťukání datla. Protřel si oči, protáhl se a ke snídani si utrhl znovu borůvku, po hlubokém spánku a posnídání se cítil mnohem lépe. Byl si jist, že se mu dnes podaří najít cestu zpátky domů. Vrátila se mu dobrá nálada a rozhodl se, že se zkusí ptát lesních zvířátek, jestli nevědí, kudy k mamince. Byl však tuze daleko od domova a zvířátka nevěděla. Zkoušel se ptát myšek, ježka, ptáčků, nikdo nevěděl. Když dorazil k potůčku, potkal žabku, avšak ta mu na otázku jen zakvákala a odskákala pryč. Rybky si ho nevšímaly, a tak pokračoval dál. Nožičky ho bolely a stýskalo se mu po mamince. Najednou však uslyšel příjemné tóny jakési hudby. Vábilo ho to, a tak následoval melodii, která chlácholila jeho usouženou mysl a zanechávala jen pocity uvolnění a bezstarostnosti. Cítil se tak klidný a šťastný, chtěl tu hudbu poslouchat navždy.
A nohy ho nesly samy, jakoby ho něco neviditelného směřovalo k centru melodie. Byla tak konejšivá a mírnila veškeré jeho obavy, všechen jeho strach. Za nějakou dobu před sebou uviděl děsivě krásnou květinu s obřími srdcovitými listy a její žluto-oranžové květy ve formě zvonků, které visely z ohnutých stonků a kolébaly se v mírném větru, byly žíhané tenkými černými pruhy. Z hlavního stonku vyrůstal nádherný květ a pnul se do výše. Jeník si pomyslel: ‚Je tak krásný! Ale proč nedokážu říct, jakou má ten květ nahoře barvu? Tu se mi zdá, že je žlutý, ale tu hned zase jako zelený a pak modrý… Musím zjistit, jak vypadá zblízka!‘
Melodie ho vábila přímo k ní a Jeník si představoval, jaké by to bylo spočinout v jejím stínu a naslouchat těm líbivým zvukům a sledovat ty přelévající se barvy duhy. Zbývalo již jen několik kroků, když koutkem oka zaregistroval pohyb, ale v tuto chvíli ho to nezajímalo, kráčel dále vpřed jako ve snách. Ozval se dutý zvuk a… Hudba přestala hrát a místo toho Jeník viděl přímo nad sebou jeden ze zvonků. Ta rostlina již nebyla krásná, zvonek totiž obsahoval řadu ostrých zubů v tlamě, která byla otevřená dokořán. Květina se v dalším okamžiku začala otřásat, vydávala sípavé zvuky, jakoby se dusila, a tím rozkolébala ostatní zvonky, jenž se snažily chňapat po své kořisti, až jejich ostré zuby cvakaly. Rostlinou ale procházely tak silné záchvěvy kašlání, jak se snažila zbavit se neznámého objektu ve svém hrdle, masožravé zvonky neměly tedy šanci.
Jeník si uvědomil, jakému nebezpečí právě unikl. Ustupoval směrem od ní téměř ochromen strachem, až narazil na překážku. Když se otočil, vykvikl. Za ním stál velký černý mravenec, na zádech měl přivázaný list s oříškem a na hlavě něco jako helmu. Od dědečka znal mravence z vyprávění, několikrát spolu byli pozorovat, jak pilně pracují, proto se nebál, přesto však byl ostražitý.
„Pryč. Jít. Nebezpečí.“, zaklapal kusadly, popošel pár kroků a Jeník pochopil, že ho má následovat. A to i udělal. Několikrát se letmo ohlédl za masožravou květinou, ta však stále se zachvívala pod náporem kašle, nebezpečí tak v tuto chvíli nehrozilo. Ulevilo se mu.
Putovali lesem, mravenec vybíral nejvhodnější cestičky, i tak měl ale Jeník co dělat, aby s ním držel krok. Po asi hodině chůze dorazili k zástupu mravenců, kteří přinášeli do společného hnízda, jež bylo postavené hned vedle spadlého vykotlaného stromu, nezbytný materiál a hned zase běželi pro nový. Jeník to fascinovaně sledoval. Jeho průvodce se do fronty zařadil, odnesl svůj náklad a přivedl jiného mravence. Byl o dost menší, také měl helmičku na hlavě a na očích navíc brýle, kolem pasu mu visel pás s kapsičkami a s různými nářadími. Byl to mravenec konstruktér a největší učenec v jejich mraveništi, jak se Jeník od něj později dozvěděl. Po skřítkovsku uměl mluvit o dost lépe, než mravenec, který ho zachránil, i tak mu však špatně rozuměl, což bylo vzájemné. Dorozumívali se proto rukama, nohama, jak se jen dalo. Jeník kreslil do hlíny klacíkem, ukazoval grimasy, hrál pronásledování veverčáka a pak úprk před houbou tulivkou, své bloudění lesem a jak plakal. A jak ho málem snědla podivná rostlina. Poté se mu snažil vysvětlit, že chce domů za maminkou a dědečkem. Popisoval maminku, ale mravenci to nic neříkalo, nicméně když začal popisovat dědečka jako starého skřítka s dlouhými stále černými vousy, se zelenou špičatou čepičkou, hnědýma očima s hustým tmavým obočím, červenými tvářemi a v ústech dýmku. A že nosí tmavě zelenou vestičkou a že sedává před svou chaloupkou, kde často vyřezává z kousků dřeva, teprve pak chytrému mravenci svitlo. Zavolal několik mravenců, něco jim sdělil mravenštinou, ti jen zasalutovali a vyčkávali.
„Mravenci vzít Jeník domů. Starý muž já znát. Jeník jít s mravenci.“
Jeníčkovi se rozšířily oči radostí a chtěl mravence-konstruktéra obejmout, ten však ucouvl, nebyl zvyklý na takové projevy náklonnosti. Jeník řekl tedy mravenci, že moc děkuje, a vyrazil v doprovodu mravenců na cestu. A kupodivu to nebylo ani moc daleko.
Všichni si dokážeme představit, jakou radost cítil Jeníček, když uviděl svou rodinu, a jakou úlevu jeho maminka s dědečkem, když ho viděli přicházet špinavého, unaveného, ale živého a zdravého. Později si maminka neodpustila lehké pokárání, ale nyní záleželo jen na tom, že jsou opět spolu. Jeník jim vyprávěl celé dobrodružství a už měl téměř pocit, že se mu to celé jen zdálo. Společně pak vyrazili k domovu…
Ano, je to pohádka plná konfliktů ;)
Hurá! :) Děkuji… Tak já si jdu lámat hlavu nad tím, co by mohly chtít dvě postavy a může to dostat jen jedna z nich, aneb doplňkové cvičení!!! :)
Jeník pospíchal za Maruškou, co mu síly stačily.
Tolik se těšil, ale ještě než vůbec vyrazil z domu, tak mu jeho matka vrazila na starost mladší sestru. To byla taková komplikace! Přemýšlel, jak z toho ven. Přece si nevezme 4 letou holku s sebou na rande, na které má sotva 2 hodinky! To néééé! V hlavě mu šrotoval plán…Bude muset počkat, až se za matkou zaklapnou dveře…
Jakmile se tak stalo, strčil sestřičku do postýlky a vrazil jí do rukou mobil. Pustil jí na něm velmi dlouhou pohádku.
Vyrazil nejméně o půl hodiny později než původně plánoval. Proto nyní tak pospíchal. Ani nevnímal krásný lesík, kterým procházel, funěl a měl trošku špatné svědomí nad mladší sestřičkou. Špatné svědomí brzy ustoupilo stranou, když uviděl první domy u blížící se vesnice. O to víc přidal do běhu. Tolik vysněný dům už byl nadohled.
Zpoždění nakonec stáhl asi jen na 20 minut. Byl na sebe hrdý, ale jeho tričko by se dalo ždímat, jak bylo mokré od jeho zamilovaného potu.
“Ale co to? Jak to?” říkal si, když sáhl na kliku zadní branky, byla zavřená na zámek.
“No nic,” říkal si Jeník, asi mi zapomněla odemknout. Když zvládl mladší sestřičku, nějaká zamčená branka ho přeci nezastaví a vyhoupl se přes plot.
Najednou zůstal, jako když ho opaří. Proti němu se běželo veliké uslintané monstrum. Povalilo ho na zem a celého ho oslintalo. Měl co dělat, aby se osvobodil z pod velikého psiska.
“Proboha, co to mají za příšeru?” brumlal si pod vousy, když přelézal plot zase zpět na bezpečnou stranu, kde ho nebude nic oslintávat. Prohledal kapsy, aby Marušce zavolal, ale mobil neměl.
“Sakra, nechal jsem jej Moničce,” uvědomil si svoji chybu.
Neochotně přešel k hlavním dveřím. Nechtělo se mu zvonit a potkat jejího přísného otce s jeho předpotopními názory. To zase bude sedět v obýváku na sedačce, strčí mu do ruky kávu a budou si ve vší počestnosti povídat. Už to zažil. “To bude zase rande!” pomyslel si.
Přemýšlel nad tím, jak s ní chtěl být o samotě, pohladit ji po jejích … Ale jeho myšlenky se přerušily, protože mezitím přišel ke dveřím a mačkal zvonek.
Nic.
Zkusil znovu. Opět nic.
Už byl nervózní. Tohle se jim nepodobalo. Zkusil napotřetí.
Konečně někdo přicházel a dveře se otevřely.
Spadla mu brada úžasem. Krásnější dívku nikdy neviděl. Maruška to nebyla.
“Dobrý den, co si přejete?”
“Já já já…” koktal Jeník, “hledám Marušku.”
“Á ty musíš být Jeník, že?” usmála se dívka a rukou si přitáhla tenoučký župánek blíže k tělu. “Já jsem Alice. Maruška mi říkala, že přijdeš. Víš, ona se s rodiči odstěhovala na Slovensko. Neměla to srdce ti to říct. Slíbila jsem jí, že se o tebe postarám.” Zasmála se dívka zvonivým hláskem.
Jeník zůstal opařeně stát.
“Pojď dál, aspoň tě seznámím s našim Mazlíkem, jsme doma jen my dva.”
Jeníkovi se konečně vrátily slova a promluvil: “Ale to nemusíš, víš, já se s ním už seznámil. Nechceš mi raději ukázat svůj pokojík?”
Dívka se usmála a pozvala jej dále, tohle byl mladík, přesně podle jejího gusta.
Ano, konflikty gradují, takže příběhově je vše v pořádku! ;)
Jeník a Maruška:
Je to zvláštní, tak dlouho se neviděli a potkají se zrovna na výletě, stovky kilometrů daleko od města, kde oba vyrostli. Jeník s Maruškou se znali od mala, jejich rodiny bydlely téměř vedle sebe, už jako tříleté děti si spolu hráli, pak spolu chodili do třídy. Byli nejlepší přátelé, než se rozešli na střední a ztratili kontakt. Každý si šel svou cestou.
A pak jel Jeník s kamarády na Moravu a ve Znojmě na věži se s Maruškou potkal – to je náhoda! Hned se dali do řeči a po dlouhém srdečném rozhovoru, kdy už ostatní kluci netrpělivě přešlapovali s tím, že mají nabitý program, si Jeník s Maruškou vyměnili telefonní čísla a slíbili si, že se brzy sejdou.
Už je to tady! Jeník se připravuje na cestu do vzdálené vesnice. Ubytování má zajištěné v místním penzionu. Maruška mu nabízela nocleh u sebe doma, ale přeci jen už nejsou děti, připadalo mu to nevhodné. Je to kus cesty, pár dní se tam zdrží. Dlouho spolu nemluvili, tak třeba to setkání nakonec nebude tak vřelé jako ve Znojmě a budou rádi, že si od sebe můžou odpočinout. V okolí je spousta zajímavostí, tak má co objevovat ať už sám, nebo společně s Maruškou.
Jeník vzpomíná, co všechno spolu prožili. Koupávali se v Bagru a lezli po stromech. Ve škole jí pomáhal s počty, ona jemu s vlastivědou. Spolužáci se jim smáli, že se milují, protože byli pořád spolu. Že prý kamarádství mezi holkou a klukem není možné. Nikdy na ni v tomhle směru nepomyslel. Naopak to byl on, kdo jí radil, když se zajímala o kluky, a kdo jí stíral slzy po prvním rozchodu. Mohli spolu mluvit úplně o všem a nikdy se vzájemně nehodnotili a nekritizovali. Jejich vztah byl přátelský, otevřený a naprosto bezpečný.
Balí věci do kufru, když se ozve zvonek. Za chvíli musím vyrazit na vlak, co mi kdo může chtít? Jeník jde otevřít a je připraven každého rychle odbýt. Za dveřmi však stojí jeho matka.
„Táta měl nehodu na motorce,“ sděluje ztěžka a oči se jí plní slzami.
„Co?“ nechce Jeník rozumět těm slovům.
„Je v nemocnici,“ pokračuje rozrušeně.
„Mami, jsem na odchodu. Co se stalo?“
„Nevím, jen mi volali, že měl nehodu a že tam leží.“
„Mám se s tebou za ním podívat?“ nabízí.
„Ano prosím, honem. Parkuju před vchodem.“
Jeník ve spěchu píše Marušce, že přijede pozdějším vlakem, a spěchá s matkou dolů ze schodů. V nemocnici dlouho bloudí, než tátu najdou, máma totiž v šoku nebyla schopná pobrat všechny informace, které po telefonu dostala. Vchází do pokoje, kam je poslala sestra, a táta se na ně z postele směje.
„Měli jste mě vidět, Pavel mi půjčil svoji Ducati! Vzal jsem za plyn a ujelo mi to pod zadkem! Ta má sílu! Ale asi to po mně bude chtít zaplatit, trochu jsem jí odřel. No sebe taky!“ ukazuje ruce a nohy. „Nic to není, nebojte, je to jen povrchové.“
„Nebojte? Zbláznil ses? Volají mi z nemocnice, že jsi měl nehodu, já se můžu strachy potento a ty se tu žulíš! Nestydíš se?“ spustí na něj manželka.
„Nestydím,“ odpovídá pevně.
Jeník jen obrací oči v sloup. Kvůli praštěnému tátovi, co si musí dokazovat, že je ještě mladý, zmeškal vlak.
„Jsem rád, že jsi v pořádku, ale už musím jít. Opatruj se,“ ještě roztřesenou rukou mírně poplácá tátu po rameni na rozloučenou a couvá z pokoje.
Doma Jeník bere kufr a batoh a vyráží na nádraží. Ještě že to jezdí na Prahu tak často. Záleží, jak mu teď bude navazovat osobák v Rakovníku, co jede k tomu konci světa. Jak se Maruška dostala zrovna sem, do Jesenice? Musí se jí na to zeptat, jen co přijede.
Rychlík do Prahy dorazil bez problémů. Jeník přestoupil na vlak do Rakovníka a přisedl si ke staršímu pánovi. Jen co vlak opustil hlavní město, přichází průvodčí.
„Dobrý den, kontrola jízdenek.“
Jeník sáhne do batohu, ale peněženku nemůže najít. Kam jsem ji dal? Že by byla v kufru? Ne, určitě jsem ji vracel do batohu. Proč bych ji dával jinam? Průvodčí nad ním stojí a tváří se nedůvěřivě.
„Jízdenku mám, jen nemůžu najít peněženku,“ ujišťuje Jeník, ale výraz průvodčího je jako z kamene. Jeník štrachá dál, nicméně tuší, že je to marné. Pak si vzpomene, že na hlaváku v Praze do něj vrazila nějaká holka.
„Kruci,“ vyletí z něj. „Asi mě okradli.“
„V tom případě vás musím požádat o občanský průkaz,“ natahuje ruku průvodčí.
„Doklady jsem měl v peněžence,“ šklebí se Jeník.
„Zůstaňte prosím tady. Zavolám policii a vystoupíte na další stanici.“
Skvěle. To se mi ten výlet ale vyvedl, říká si Jeník. Muž na vedlejším sedadle se snaží povzbudit ho úsměvem. Jeník vystupuje v Berouně, policisté už tam čekají. I v jejich očích se zračí nedůvěra, Jeník si připadá, jako by byl pachatel a ne oběť.
Po skutečně nepříjemném výslechu a sepsání všech skutečností policista Jeníkovi radí, aby zavolal někomu známému, ať pro něj přijede, že může mezitím na stanici počkat. Máma to má z Budějovic daleko, tak volá rovnou Marušce, snad má auto.
„Ahoj, tady Jeník. Sedím v Berouně u policajtů. V Praze mi asi ukradli peněženku, nemám jízdenku ani peníze. Mohla bys pro mě přijet? Případně mi půjčit peníze na těch pár dní? Všechno ti pak vrátím. Teď jsem tu ale jako v pasti,“ chrlí Jeník do telefonu, skoro bez nádechu.
„Jasně, to víš, že jo. A jinak jsi v pořádku?“ ptá se Maruška.
„Jo, v pohodě. Všechno ti pak povím,“ uklidňuje ji.
„Hned vyrážím.“
„Dík.“
Jeník vypne hovor a dál sklesle sedí bez hnutí. Policisté se věnují své práci a jeho si už nikdo nevšímá. Jeník se zahloubá do sebe. To je situace. Jak se to mohlo stát? Vždycky si dává na své věci pozor. To bylo tím, jak ho máma ráno vyplašila. Když jeli spolu do nemocnice, představoval si, jak tam táta bude ležet v bezvědomí, připojený na přístrojích v kritickém stavu. Obavy se naštěstí nenaplnily, ale ten nepříjemný pocit se mu usadil v těle a nechtěl odejít. Proto byl myšlenkami nepřítomný a nechal se okrást.
A není to nakonec znamení? Že ta cesta za Maruškou byl špatný nápad. Bylo to takové zbrklé rozhodnutí ve chvíli, kdy se náhodou potkali na té věži. Byl to skvělý den, on měl dobrou náladu a jeho rozpoložení ještě posílilo to, že potkal dávnou kamarádku. Ale jak dlouho se neviděli? Víc než deset let. Byla to ona, kdo odjel na intr a už se neozval. Kdyby bývala chtěla, mohli se vidět o kterýchkoliv prázdninách, vždyť určitě jezdila domů. Ale když studovala v Praze, asi už jí nebyl dost dobrý.
Jo, určitě je to znamení. Nejdřív ta věc s tátou, který je na sebe taky normálně opatrný. Pak peněženka. Tohle se nesmí brát na lehkou váhu. Už to zažil. Loni měl jet na dovolenou, nejdřív se mu rozbilo auto, tím, které si půjčil, srazil srnu, pak byl nemocný… Nedal si říct, odjel a bylo to peklo. Teď je to podobné, měl by se tím řídit.
Ale Maruška už je na cestě. Co teď? Přece jí nebude volat, ať nejezdí, že se s ní vidět nechce. Co by si myslela? A co je mu vlastně do ní? Ona se na něj taky vykašlala. V patnácti letech na nové škole si jako introvert hledal nové kamarády dlouho. Myslel si, že s Maruškou budou propojeni navždy. Teď se mu vrátila na jazyk pachuť jejího odmítnutí. Nevysloveného, ale hmatatelného. Nechci se s ní vůbec vidět, vytanulo mu na mysli.
Tiše se zvedl ze židle, vzal své věci a bez jediného slova opustil policejní stanici. Šel městem, ani nevěděl kam. Narazil na restauraci, tak vešel dovnitř. Usedl ke stolu a objednal si pivo. Vzal do ruky telefon, vytočil číslo, zvedl mobil k uchu a chvíli čekal.
„Ahoj mami, ukradli mi peněženku. Mohla bys pro mě přijet? Jsem v Berouně. Sedím v Kozlovně, budu potřebovat, abys pak za mě zaplatila.“
„Jasně. A co Maruška?“
„Chci jet domů a vyřešit ztracené doklady, mami.“
„Dobře, ale je to kus cesty, bude trvat, než přijedu.“
„Já vím, počkám. Stejně nemám kam jít.“
„Tak já jedu.“
„Díky moc. Ahoj.“
Smočil rty ve sklenici. Hlavně pít pomalu, ať není namol, než máma přijede. Jeníkův mobil začal vibrovat. Maruška.
Ať jde k čertu, beztak za to může ona.
Předem moc děkuji za zpětnou vazbu! Kurz si moc užívám, akorát mi přišlo, že jsem teď na něj neměl moc času, tak se to snažím dohnat, než mi vyprší :D
Jeník se vydal za starou známou do vzdálené vesnice. Nebyl to ale jenom tak ledajaký výlet. Jeníkova známá byla bohatá panička Karla, která se v malebné vesničce usadila, aby mohla v klidu dožít stáří. Naštěstí pro Jeníka, měla spoustu peněz, se kterými nevěděla co si počít. Jak si přečetl dnes ráno v novinách, rozhodla se svými prostředky sponzorovat rozvoj místního venkova a věnovat velkou část svého mění na rekonstrukci pro pár místních. Jeník byl mladý sedlák, který zdědil veliký statek po rodičích, ale bohužel to byl statek už velmi starý a zchátralý. Na mnoha místech se drolila omítka, prkna na půdě si hlasitě zoufala při každém kroku a kurník pro slepice vypadal (a smrděl) spíše jako letitá kadibudka. Kdyby se mu podařilo získat příspěvek pro sebe, hodně by mu to pomohlo.
Naneštěstí pro Jeníka si na ně dělalo zálusk více místních. Jeník se na venkov vrátil z Prahy chvíli poté, co jeho rodiče tragicky zemřeli. Rozhodl se, že uctí jejich památku tím, že statek zrenovuje, aby znovu vypadal tak, jak si ho pamatoval, když byl ještě malý kluk. Ale jako na “pražáka” tu na něj koukali skrze prsty. Mysleli si o něm, že je to namyšlený seladón, který si přijel z Prahy pouze odfrknout.
Jeník věděl, že čas dnes hraje velkou roli. Přece jen, jak vždycky říkala jeho maminka: “kdo dřív přijde, ten dřív mele!” Hned jak tedy uviděl zprávu v novinách, vyskočil od stolu s nedojedenou snídaní a nedopitou kávou, v rychlosti si vyčistil zuby, přečísnul ofinu, obul si boty a vyrazil ze dveří. Za těch pár interakcí s nepřejícími sousedy si o nich udělal poměrně přesný obrázek. Věděl, že oni se budou chtít dostavit se vší parádou. Už mu přišlo, že slyší souseda, jak křičí na ženu, aby mu rychle vyžehlila sváteční košili, zatímco on rychle doběhne zapřáhnout koně do toho zdobeného vozu, který používali pouze jednou ročně na slavnostní žně. Jeník měl ale eso v rukávu. Za mlada se, jak už to děti dělávají, proháněl po lesích jako smyslů zbavený. Pamatoval si, že lesem hned za jejich statkem vedla do vesnice k paní Karle zkratka skrze hustý les. Byla to cesta do vysokého kopce, kterou dříve jezdil jeho otec s traktorem pro dříví. Už dlouho jí ale nikdo nepoužíval, protože do lesa se začalo jezdit z druhé strany po nové silnici, takže zarostla, a stala se pro lidi velmi neatraktivní. Jeník se rozhodl vsadit všechno právě na tuhle jednu kartu…
Stihne být Jeník u Karly první a přesvědčí ji, že právě do něj by měla investovat své peníze? o.O
To by asi šlo. Ke konci je náznak gradujících konfliktů. ;)
Jeník se vydal za starou známou do vzdálené vesnice:
Verze 1
Maruška si vzpomněla, že už dlouho neviděla svého milého kamaráda Jeníka. “Je sobota, zvířectvo je obstarané a nic dalšího na práci nemám, pojedu ho překvapit do města.” Zabalila do krabičky čerstvě napečenou buchtu a vydala se na cestu.
Verze 2
“To je ale náhoda!” Jeník zpomalil a zastavil stopařce, která stála na výpadovce za městem a mávala cedulí s nápisem Otvovice. “Nasedněte, slečno, máme společnou cestu!” Slečna se potěšeně usmála a hned chtěla vědět za kým se tam Jeník chystá. Nakrčila čelo a tiše povidá: “Vaší kamarádce Marušce asi přeskočilo. Na stará kolena si do domu nastěhovala agresivního chlapa, který po každém, kdo jen projde okolo jejich branky, střílí.”
Verze 3
Na cestě k Marušce se Jeníkovi honily hlavou nejisté myšlenky. Kdy se vlastně naposled viděli? To už bude nějaký pátek. Někde v koutku paměti ale lehce blikala kontrolka, že něco je špatně. Co to jenom je, na něco zapomněl, co to jen může být? A najednou ví, horko ho polilo. Vzpomněl si, že Maruška ho pozvala na oslavu kulatin, které se konaly asi před měsícem. Pro samou práci na to úplně zapomněl. Tak co teď, určitě se na něj zlobí.
Super, graduje to, ale to první není konflikt.
Já to asi nenapsala dost jasně. Byla to variace na píseň Láďa jede lodí, tedy že oba mají nápad, že se jedou navštívit, ale dokonale se minou. Ale na to je dobrá ta zpětná vazba, za kterou moc děkuji. Nebo to konflikt není? Náhoda nemůže být konflikt?
Maruška si vzpomněla, že už dlouho neviděla svého milého kamaráda Jeníka. “Je sobota, zvířectvo je obstarané a nic dalšího na práci nemám, pojedu ho překvapit do města.” Zabalila do krabičky čerstvě napečenou buchtu a vydala se na cestu.
Zatím Jeník hned po ránu vyrazil za Maruškou. Vzal to oklikou přes vyhlášenou pražírnu kávy a zakoupil její oblíbenou kolumbijskou, s tóny kakaa a sladkého koření. Na pumpě si koupil sýrovou bagetu, přeci jim tam nepřijede na oběd. Při nastupování zpět do auta se zadíval k pumpě v protisměru. “Přesně takhle červenou dodávku má Maruška,” pomyslel si. Nasedl do auta a navigace mu ukázala, že za patnáct minut bude na místě.
Aha, pak ano, takto to může být. Míjení je rozhodně konflikt.
Dobrý den, posílám vypracovaný úkol.
Foukal silný vítr, který nutil stromy klanět se k zemi. Jeník v tom chaosu stál a nakláněl se od stromů pryč. Proti větru. Nosem se skoro dotýkal země. Byl to opravdu vtipný pohled. Vypadal jako Michael Jackson, provádějící jeden z jeho fenomenálních pohybů. Kdyby se Jeník narovnal, tak by snad letěl několik kilometrů zpět, které od včerejšího dne ušel. Včera totiž dostal od Karolíny dopis. Prý by ho chtěla po dlouhé době zase vidět. To ale netušil, že bude takové počasí. Kdyby ano, tak by se určitě nerozhodl jít pěšky lesem s karimatkou na zádech. Už byl ale skoro v půli cesty a chtěl si dokázat, že ho nějaký větříček neporazí. Jeník byl sice vytrvalý, ale už začínal mít hlad. Vůbec nejedl. Co bude teď dělat? Žádné jídlo si s sebou nevzal. Počítal totiž s tím, že už bude dávno v teple u Karolíny doma. Už to bylo k nevydržení. Jeníkův žaludek vydával mohutné zvuky, které se ozývaly celým lesem jako ozvěna. Pak ho to napadlo. Může přece ulovit nějaké zvíře. Ale pro jeho neštěstí už byla větrem z lesa ven všechna divoká zvěř vyhozena. Možná by se nějaký ten krtek, nebo létající veverka našli, ale Jeníkův žaludek zastrašil zbytek života v přírodě. Bude to muset vydržet, hlad nehlad. Začalo se stmívat. Bylo to divné. I přes všechny ty komplikace už měl dávno být v cíli. Posadil se za kopeček do zákrytu a vytáhl z kapsy mapu. Chvíli na ni jen tak civěl a pak mu spadla brada. Celou dobu šel opačným směrem…
Nevím, nakolik je uvěřitelné odfouknutí veškeré zvěře z lesa s tím, že v něm možná zůstanou nějaké veverky. :) Jinak je tam řada gradujících konfliktů, čili je tento úkol splněn. ;)
Dobrý den všem ,tady je můj příběh o Jeníkovi . Budu ráda za zpětnou vazbu .
Malý chlapec táhl mrtvé tělo jelena jenž byl tak třikrát větší než on lesem .Dalo mu hodně práce mrtvé zvíře pomalu dostat směrem k domovu .Nemohl se však dočkat až to uvidí otec. Skolit takové zvíře vyžaduje už dobré schopnosti lovu .Doufal že uvidí v jeho očích pýchu a uznání .Co však spatřil ,když položil jelena poblíž ohniště vehnalo do jeho srdce překvapení a strach. Domov jak ho znal byl zničený. Vstupní dveře domu byli vykopnuté a uvnitř bylo vše vzhůru nohama. Rozbitý stůl spolu s židlemi a díry po pěstích ve stěnách naznačovali ,že se tam odehrál boj. Nemluvě o krvi na podlaze .Hned ho upoutalo krví načmáráne písmeno H a náznak áčka .Byl to snad vzkaz od otce ? Okamžitě si vzpomněl na jeho slova .V momentě kdy se něco stane utíkej za Hanou . Musel zjistit co se tu stalo .Kde je jeho otec .Doufal ,že je naživu .Věřil .Mnohokrát viděl otce bojovat .Tak neohroženého válečníka jen tak něco neskolí . Musel jednat, zahnal všechny unáhlené reakce a zvolil nejrozumnější řešení ,poslechnout otcův příkaz . Popadl svůj luk s šípy a vyrazil do lesů.
Jeník znal lesy moc dobře, denně jimi procházel .Přesto se dnes zdálo ,jako by se mu cesta měnila před očima .Známa pěšinka ,kterou procházel před malou chvíli nebyla krátká plná lučních kvítí, které trhal své matce ,když ještě žila ,ale plná bodláků .A pohybujících se! Šálil ho snad zrak .Z bodláků vyrostly šlahouny jenž se opíraly o zem a pomalu se snažili dostat k němu .Tohle rozhodně nebylo normální .Instinktivně vystřelil z luku nemělo to však žádný účinek .Šíp prolétl bodlákem a zabodl se do země .Rostlina pokračovala pokaždé ,když došla k dalšímu bodláku ,spojili se a postupně tvořili větší přírodní monstrum prahnoucí po Jeníkovi .Mladík se jen tak nehodlal nechat sežrat nebo rozdrtit bodlákem .Těžko říct co ta kytka vlastně chtěla . Rychle si vzpomněl na výcvik, který mu otec neustále předhazoval .Hbitě uskočil před výpadem šlahounů .Překulil se na stranu a lukem zarazil další útočící šlahoun. Jeden bodlák se mu však dostal do zad .Než stihl jakkoliv zareagovat, byl celý omotaný. Bodliny se mu zařezávali do masa a narůstající tlak mu pomalu drtil kosti. To se nesmí stát , nedostane ho přece nějaká kytka .Nesmí se vzdát ,musí pokračovat .Jeník zápasil s pocitem hanby a tvrdohlavosti .Pak nastoupila zuřivost .Chlapec v chvíli největšího hněvu přestal vnímat bolest způsobenou ostny ,ale pocítil žár v hrudním koši postupující po celém těle až ohnivý výboj vyrazil z jeho těla a spálil vše co bylo na dosah .
„Co to sakra !“Jeník se pomalu vyhrabal na nohy , nevěřícně se díval na spálenou zem. Jak může obyčejný kluk udělat něco takového .Začínal se děsit odpovědi .V hlavě si přehrával chvíle ,kdy se otce zkoušel ptát na jeho původ .Kde jsou jeho rodiče ? Přišlo mu normální potkat svého dědečka nebo babičku .Ale otec mu nikdy neodpověděl .Pokaždé změnil téma .Už mu pomalu docházelo proč. Musel pokračovat v cestě .Hana mu určitě pomůže ,byla to stará známá .Mnozí jí nazývali čarodějnicí ,pro chlapce byla hodnou tetou co měla pár triků v rukávu .Stále otřesen vyrazil pomalu ohořelou mýtinkou směrem ke starému dubu ,jenž byl nejrychlejší cestou k jezírku , tam měla Hana svou chalupu .
Po delší cestě lesem, kdy neustále Jeník přemýšlel o šílenostech co se mu děli , konečně zahlédl v dáli vysoký strom bez listí, s větvemi pokroucenými do stran .Se smysly ve střehu přidal do kroku .Což se vyplatilo .Koutkem oka zahlédl podivnou mlhu .Vyrazila z lesa v momentě, kdy se mladík rozběhl ke stromu ,bylo zřejmé kam míří. Jeník byl velice dobrý sprinter .Kolikrát mu málem ani otec nestačil ,ale proti mlze jenž se formovala do podoby obřího muže si připadal, jako by stál na místě .Pokusil se odskočit stranou před masou ,ale stejně skončil uprostřed bílého oblaku co se mu zlomyslně smál. „Myslíš si ,že mi dokážeš utéct ,jak roztomilé.“ Chlapec se snažil vymotat z oblaku ,ale jeho pokus byl zmařen bílou rukou co ho pevně chytla kolem krku a vyzvedla do vzduchu .Naskytl se mu pohled do temně rudých očí.Mlha se pomalu změnila do vysokého muže se strašidelným pohledem, který mu věnoval spolu s mírným ušklebkem .Náramně ho bavila Jeníkova naivní snaha . „Čekal jsem trochu více odporu ,syn samotného ničitele světů .A tváří se jako by chtěl začít brečet .“
„Kdybych tvému otci nevytrhl před chvílí srdce jistě by na tebe hleděl s pohrdáním“. Janík zatajil dech .Ne tak z toho ,že byl škrcen ,ale nemohl uvěřit tomu co právě slyšel .Ne, otec není mrtev a proč mu říká ničitel světů?! Ze všech sil se snažil zadržet slzy, neukáže mu slabost ,kterou se mu vysmívá .Známá tvrdohlavost pomalu přecházela do zuřivosti tentokrát však smíchanou s nenávistí. Lovec s úsměvem sledoval jak se mladíkovy nebesky modré oči mění na černé bez sebemenší známky bělma .Spolu s očima se zatáhla obloha ,zvedl se prudký vítr ,dokonce začínal cítit vzrůstající sílu chlapcových rukou, které se drželi jeho paže jak jej škrtil. Že by se přece jen ukázal čeho je schopen? Lovci stačila tato menší ukázka .Koneckonců přišel konec světa zastavit ne rozpoutat. Chtěl už tomu dítěti zlomit vaz ,ale byl přerušen. „Mirako“!,ozvalo se mu za zády a neviditelná síla ho odmrštila stranou. Hana přišla na pomoc ,ale i když Jeník byl osvobozen neutíkal. Naopak se zvedl a vrhl pohled na překvapeného muže ,který už byl také zpět na nohou .Mladík nad sebou ztrácel kontrolu vnímal zvláštní sílu ,dávala mu pocit jistoty .Nechal se jí pohltit ,dovolil jí udělat co je třeba .Pozvedl ruku směrem k muži a země se pohnula ,pod jeho nohama se otevíralo samo peklo. S úsměvem sledoval jak ho polapili tvorové z pekla a pomalu zatímco mu škvařili maso ho táhli do pekel. „Karealio!“vykřikla Hana. Chlapce v momentě uvěznily šlahouny vyrůstající ze země . „Nech mě to dokončit“ vrčel na Hanu Jeník s nepřirozeným hlasem . „Je mi líto maličký , nejsi ještě připraven“ hlesla a foukla mu do obličeje prach doprovázený zaklínadlem.“Misio „Jeník se okamžitě cítil slabý a svět pomalu utíkal do temnoty .Spolu s Jeníkem utichla přicházející bouře a pekelní tvorové ,kteří však svou kořist už nepustili .
Vůně pečeného masa ho donutila otevřít oči .Nacházel se v chaloupce jenž důvěrně znal. Všude visely sušené bylinky ,slepičí pařáty a mnohé další prazvláštní přísady co Hana používala na své kouzla .Jeník ležel na posteli kde se stěží překulil okamžitě zaznamenal bolest drtící postupně celé tělo .Když však spatřil otce sedícího u postele s prudkým trhnutím se posadil . „Otče! ty jsi naživu .!Jak je to možné říkal že ti vytrhl srdce!“ Jeník položil ruku na otcovu hrud ,kde měl čerstvou ránu .Ještě ne zcela zahojenou . „Ty jsi přežil vytrhnutí srdce“ hlesl nevěřícně Jeník „Musíš se dozvědět pravdu hochu ,celou dobu se tě snažím chránit a namísto toho to akorát zhoršuji ,pamatuješ na tu pohádku ,kterou ti vždy matka vyprávěla před spaním ?“ „Myslíš tu ,kdy jsi vždy protestoval atˇ mi vypráví něco jiného . Tu o vyhnaném bohu ,který místo utrpení ve vyhnanství nalezl lásku .?“ „ A ze zakázané lásky na svět přišel chlapec“ pokračoval otec „Přišel jsi ty syn ničitele světů a strážkyně očistce“. Jeník nechápavě hleděl na otce .Jak je tohle možné ?! „Já jsem napůl bůh?” napůl?“ „Anděl“ odpověděl na otázku jeho otec .„Když jsme však utekli do země smrtelníků Lara přišla o své schopnosti stala se smrtelnou“ „No postavím na čaj ,s dobrým mátovým čajem se vše vstřebává trochu lépe „přerušila ticho Hana kdy Jeník koukal na otce pomalu s otevřenou pusou .
Ano, ano, tenhle polobožský Jeník to nemá jednoduché a musí překonávat konflikty. :)
Poznámka na okraj: Pozor na překlepy, špatně se to potom čte.
Dobrý den René a ostatní spisovatelé :)
přikládám k nahlédnutí svého Jeníka a budu mileráda za zpětnou vazbu :)
Co to bylo za zvuk ?!
Jeník seděl u ranní kávy za stolem a přemýšlel nad novým scénářem.
V tuhle chvíli, trpěl tvůrčím blokem a ne a ne se z něj dostat a nastartovat svou můzu.
Všechen ten nátlak od nakladatele, dodržování uzávěrek a pravidel příběhů, dynamický začátek, srozumitelné dialogy, přímé a nepřímé popisy. Mechanismů bylo tolik , že se Jeníkovi točila hlava.
Bez přestávky pracoval již desátý den, odpovídal tomu i jeho byt.
Spousta použitého oblečení se jen tak válela přehozená přes gauč, rozestlaná pohovka a špinavé ponožky pečlivě zmuchlané v mezerách gauče. Každé hospodyňce by krvácely oči při pohledu na Jeníkův obývák, ložnici a možná i odpadkový koš v jednom. Už ani laptop, kde se tvořily všechny ty zápletky, premisy a konflikty nebyl bez úhony. Ulepená písmenka zadrhávala pokaždé když se jich Jeník letmo dotkl a musel tak neustále opravovat každé třetí slovo! Snažil se ještě domyslet alespoň jednu kapitolu, než se vydá na cestu za Veronikou. Svou starou známou láskou, se kterou se rozloučil před pěti lety. Před dvěma dny mu přišel email, že by jej ráda viděla a že si můžou udělat víkend s ostatními přáteli na jejím statku.Jeník to vzal jako prima dovolenou.
Z bezvýsledných úvah jej vyrušila ústřední melodie k filmu Star Wars. Nečekaně.Polovinu jeho bytu zdobily suvenýry stejnojmenného filmu. Od plastových postaviček na poličkách až po 3D povlečení na neustlané posteli.
Jeník zkontroloval display telefonu a čekal že na něj vyskočí Bezcitná Mrcha, jak si uložil šéfku.
Na telefonu se objevilo, ale úplně neznámé číslo.
,, Prosím , u telefonu Jení…. teda Jan Kaluža.“
Při zvuku , který vycházel ze sluchátka Jeníková tvář zesinala.
,, Děkuji za zavolání, ano ano určitě dorazím.“
Jeník odložil telefon na stůl a těkal pohledem po místnosti.Volali mu z nemocnice. Jeho matka, měla infarkt! Snažil se vstřebat všechny informace, které mu sestra sdělila, ale vůbec si nedokázal vybavit kde má jeho máma kartáček nebo spodní prádlo. Popadl klíče od auta a telefon. Laptop nechal ulepený od kávy, nebo čehosi neurčitého, ladem na stole a seběhl schody před dům, kde stála jeho černá Mazda
CX7. Ani nevěděl jak rychle se dostal do auta a rovnou nastartoval. No aspoň se o to snažil.
,, Doprdele práce!!“ Jeníkovi došlo že netankoval už dobrých 5 dní.
,, Jdi k čertu Murphyho zákone!!!“ Zamkl hladové auto a vydal se na nejbližší zastávku.
V telefonu si našel nejbližší spoj do nemocnice. Alespoň jedna světlá stránka cestování sockou, jak to často slýchával od místní partičky sígrů. Za necelých 5 minut tady bude autobus a on aspoň nemusí dávat pozor na cestu. Mezitím zkusí zavolat Veronice, že nastala menší komplikace jeho dnešní cesty.
Zastávka autobusu, byla přesně taková jako si ji představoval z vyprávění puberťáku, které slýchával každý večer pod okny.Pustá, špinavá a celkově chatrná. Pár neumělěckých grafity dodávalo zastávce vzezření post apokalyptického filmu. Síla moči, která vycházela přímo z jejího středu Jeníka praštila do nosu, jako penalta ve včerejším fotbale.
K jeho překvapení zastávku okupovala skupinka mladých lidí, dalo by se říci rádoby gangsterů.
Kožené bundy, kalhoty téměř ke kolenům stahoval nesmyslně velký řetěz u opasku a vytahaná trička, budila spíše dojem komických bezdomovců, možná i moderních hipsterů.
Jeník čekal opodál, než jej vysvobodil zvuk autobusu a umělý hlas reproduktoru hlásící zastávku.
Naprosto chápal znechucené pohledy cestujících. Autobus páchl směsicí potů, prdů a čehosi co zřejmě měl být něčí oběd. Věděl, že příště už nezapomene natankovat.
Partička nastoupila hned za Jeníkem.
,, Hej starouši, vodsuň tu svojí vrásčitou prdel !“
Vrchol drzosti mladých lidí znervóznilo většinu cestujících. Jeníka naopak popudilo.
Možná více než drzí floutci, laxnost ostatních cestujících. To jsme to jako lidstvo dotáhli tak daleko,
že starší jednoduše hodíme přes palubu?
,, Ale no tak mládeži, trošku se uklidníme ano !“
Jeník nechápal jak se slova dostala z jeho úst. Nervózně se opřel dlaní o opěrku sedadla.
Silně ovínění mladíci na něj upřeli veškerou svou pozornost. Hladina alkoholu jim dala křídla superpadouchů.
,, Hele Mysty , máme tady hrdinu heh !“
Mladík jehož se přezdívka týkala vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a začal jím Jeníkovi šermovat před nosem.
Jeník nezareagoval ani tak na nůž, jako spíše na vyjeknutí mladé ženy sedící hned vedle.
,,Drž hubu ty krávo blbá!“ Vyplivl ze sebe Mysty opileckou nadávku.
,, Co takhle jít raději ven mládeži , vyspíme se z opičky a bude zase vše ok.“
,, A co takhle kdybys zavřel tu svou nevymáchanou držku.“
Mysty, se ještě blíže naklonil k Jeníkovi a přejel mu nožem těsně u krku.
Ten snad automaticky, chytl ruku s nožem ve vzduchu a zkroutil ji mladému opilci za záda.
V ten stejný okamžik, ucítil Jeník pod žebry nesnesitelně palčivou bolest.
Mladík který rozpoutal celý konflikt, reagoval na Jeníkův chvat a zabodl mu nůž hluboko do žeber.
Jeník už jen slyšel jak někdo křičí a jako by ztratil pevnou půdu pod nohama, padl na zem.
Vnímal jen křik, dusot a bolest která ho tlačila na žebra. Vše ostatní se ztratilo v mlze.
,,Jeníku, Jeníku, haló Jendo slyšíš mě.“
Když otevřel oči uviděl Veroniku. Nebyl v autobuse, ale na otevřené mýtině.
Seděl zhroucený v dřevěné židli a žebra mu drtila ta samá opěrka židle kde seděl.
Veronika před něj položila talíř s grilovaným steakem a přívětivě se usmála.
,, Musíš přestat tolik pracovat.“
Jeníkovi to vše začalo docházet. Ten telefonát, prázdná nádrž a hrozná zkušenost z autobusu byl jen jeden špatný sen.
Jéje, díky moc. Graduje to a má to fajn pointu. Úkol splněn!
Dobrý den všem posílám konflikty.
Tak jako každé ráno se Jeník probudil až kolem dvanácté hodiny. Normálně to nevadilo, protože učil až odpoledne a ranní ptáče nikdy nebyl.
Dnes, ale měl dojet na svatbu své jedné své staré známé. Byla to jeho spolužačka ze základky a on byl do ní tajně zamilovaný.
Nechtěl tam jet, ale jeho máma ho přemluvila. Věděla, že byl do ní blázen a chtěla, aby se trošičku vzmužil a řekl ji, ještě předtím než se vdá, co k ní cítí. Tak dlouho ho přemlouvala, že svolil.
Když zjistil, že je tolik hodin, zhrozil se. Začal pobíhat po svém bytě. Rychle se snažil zabalit své věci do kufru, osprchovat se, zavolat taxi, které ho má zavést na letiště. Když mu zazvonil telefon, že jeho taxi je před domem, vázal si kravatu. Rychle vystřelil z bytu jako raketa, hodil kufr na zadní sedadlo od taxíku a sedl si na přední sedadlo vedle řidiče. Pokynul řidiči, že ho má odvést, co nejrychleji na letiště. Řidič taxíku, který byl šokovaný, jak jeho zákazník vypadá, poslechl a jel, co nejrychleji na letiště. Tam ho vysadil a snažil se mu říct, že nemá kalhoty, ale Jeník neposlouchal. Rychle muži zaplatil a utíkal do vestibulu. Všichni se otáčeli, ale on to nevnímal. Běžel dál, až se dostal k bezpečnostní kontrole. Tam mu naznačili, že nemá spěchat. Pokynuli mu, že si má sundat boty, nachystat zavazadlo a pas s letenkou ke kontrole. On to také udělal. Zavazadlo, pas s letenkou si nachystal a když si chtěl sundat boty podivil se, proč nemá kalhoty. Zjistil, že je jen v trenýrkách. Na místě se chtěl hanbou propadnout. Ochranka pochopila, že muž, co stojí před nimi není žádný exhibicionista a pomohli mu rychle najít v zavazadle nějaké kalhoty. Našli mu pyžamové kalhoty s medvídkem Pú. Jelikož Jeník neměl jinou možnost, tak si je rychle oblékl a utíkal ke gatu svého letadla. Tam ho check-in agentka naboardovala a on si šel sednout na své místo.
Konečně si myslel, že už se nic horšího nestane. Bohužel nevěděl, že jeho stará známá byla navštívit hrob svého otce a všechno, co se na letišti stalo, viděla. Stála celou dobu za ním. Zjistil to, když si přišla sednou vedle něho jako spolu-pasažér. Nevěděl, co ji má říct. Chtěl jí pozdravit, ale tak se styděl, že raději koukal pořád z okna.
Protože se k ničemu neměl, jeho stará známá mu řekla: ,,Neviděla jsem tě fakt dlouho, ale vždy jsi měl své antrée.‘‘
‚‚To nebylo v plánu.‘‘ řekl ji nazpět.
‚‚A, co bylo v plánu?‘‘
Otočil se na ni a chtěl ji říct, že ji miluje, a že si nemá brát toho pitomce, ale nechtěl ji zkazil její životní štěstí, proto ji odpověděl:
‚‚V plánu bylo tě unést, někde tě zamknout a donutit tě uklízet.‘‘
‚‚Myslíš?‘‘ odpověděla mu nazpátek a pozvedla jedno obočí. Když ani jeden nic neřekl, začala se hlasitě smát.
Jeník věděl, že někoho, kdo má černý pásek z juda, nemůže přeprat, a uklízení není její parketa. Chtěl ji za každou cenu rozesmát a to se mu také podařilo. Celou cestu si pak povídali, jako za starých časů.
Jéje, těch konfliktů tam je opravdu hodně. :) Myslím, že jejich gradace neklesá, což je jenom dobře. A má to i vtipnou pointu… ;)
P. S. Jen pozor na opakující se slova (např. „řidič“).
Dobrý den René, posílám Jeníka v lese. J
Ta modrooká štíhlá holka s tlustými copy, co vedle nich celý den plula na lodi, než se od nich odpojili, se mu fakt líbila. Večer se prý v jejich kempu bude hrát na kytary, slíbila mu spaní pod hvězdami. Představa, jak by se mohl večer vyvíjet, ho příjemně nabudila. Nakonec by se ten jejich sraz spolužáků v Jižních Čechách plný sjíždění řek, putování po hospodách a flámování do hlubokých nocí nemusel vyvíjet úplně špatně. S kluky je sranda, ale po 4 dnech historek ze školy by rád změnil téma a taky je vyměnil za příjemnější společnost. Radši jim nic neřekne, ještě by ho přesvědčovali, ať za ní nechodí, a on se nechce s nikým z nich dohadovat. Ještě by se mu posmívali. Z jejich penzionu do kempu je to 15 km. To v pohodě do dvou hodin dá. Stačí, když vyrazí po páté hodině. V mobilu si nastaví trasu. Když se bude držet GPS, nic se nemůže stát. Oblékne se sportovně: džíny, tričko, tenisky, lehkou bundu. Peníze má, telefon je nabitý, vše Ok. Využil toho, že kluci byli u večeře, a nechal jim na pokoji vzkaz: „Čau kluci. Vyrážím si užít večer po svém!! Uvidíme se zítra u snídaně. Jenda.“ On se navečeří až v kempu.
Stezka vedla chvíli podél silnice, pak se stočila do lesa. Věděl, že někde vepředu před ním je řeka, ale GPS ho vedla dál a dál směrem k rybníkům a pískovnám. Na druhou stranu. Zbytečné obcházení, pomyslel si. Když to střihnu podél řeky, do vodáckého kempu dorazím hned a hlavně ho neminu. Aniž si to uvědomil, od chvíle, co vyrazil, uplynulo už půl hodiny a on byl pořád na začátku cesty. Konečně našel místo, kde řeka protínala les. Kolem břehu žádná stezka nebyla, často musel odbočovat do lesa, obcházet nepropustné keře, popadané stromy a vracet se nazpátek k řece. Uplynula už hodina od té doby, co vyrazil, a byl jenom ve třetině své naplánované trasy. Zpočátku si cestu užíval, slunce svítilo, bylo příjemně teplo, nacpal se borůvek, občas potkal houbaře, vedle něj šuměla řeka, poslední vodáci vracející se do kempu hulákali z lodí „AHOJ!!!“ Jenže jak postupoval dál a dál, nikoho už nepotkával. Navíc se zešeřilo a nastal čas, kdy komáři začínali útočit na vše živé, co pobíhalo po lese. To sem ale blbec! Zapomněl sem se nastříkat nebo si s sebou vzít sprej, láteřil. Džíny mu neprokousli, ale tenká letní bunda pro ně žádná překážka nebyla. Svléknul se a začal se jí ohánět, aby je odehnal. Mrskám tou bundou jako kráva ocasem… napadlo ho. Ale hlavně že to funguje – teda aspoň trochu. I tak, jakmile na chvíli přestal mávat bundou, sesypaly se na něj ty bzučící krvežíznivé potvory po desítkách. Začínalo to být hodně úmorné putování. Jak se soustředil na odhánění komárů, přestal dávat pozor, kam šlape. A to se mu vzápětí vymstilo. Do prdele! Do prdele! Do prdele!, bylo jediné, na co se zmohl, když mu podklouzla noha, on ztratil balanc a skutálel se z břehu přímo do řeky. A nebylo to vůbec hladké přistání. Voda byla ledová, navíc ho chytil dravý proud a začal ho unášet dál od břehu. Snažil se udržet nad hladinou a šlapat vodu. Vzpomněl si na mobil, vytáhl si ho ze zadní kapsy a držel ho nad hlavou. Bunda, kterou upustil, se chvílí vznášela na hladině a pak se zachytila o spadlý strom. Vůbec neměl sílu doplavat ke břehu. Mokré oblečení ho táhlo pod vodu. Nikdy by nevěřil, jak, těžké můžou být mokré tenisky. V tom ucítil, jak se mu levá teniska uvolnila. Vyhoupla se na hladinu, párkrát se zatočila a vesele si odplula do dáli. Do prdele! zařval vzteky. Nevěděl, co dělat dřív, jestli zachraňovat mobil, tenisku nebo sebe. Hlavně se dostat na břeh. Nechal se unášet ke spadlému stromu, volnou rukou se přitáhl a pevně se ho chytil. Strom se trochu pohupoval, ale udržel ho. Posouval se po kmenu, dokud se nedostal ke břehu. Stihl z větve osvobodit i svoji bundu a omotat si ji kolem zápěstí. Horko těžko se vytáhl na strmý a nepřístupný břeh. Přidržoval se chomáčů trávy a keříků, aby opět nespadl do vody. Nahoře se natáhl na záda a těžce oddechoval.
Byl vyčerpaný, byla mu zima. Co teď? Je přesně v půlce cesty, bez boty, bez funkčního mobilu a mokrý jako myš. Takhle na rande fakt nemůže, vypadal by jak blbec. Radši se vrátí a snese, že si z něj budou dělat kluci srandu. V tom se na něj začala snášet hejna komárů. Okamžitě vstal a snažil se uprchnut. Bez šance. Bez boty cítil pod chodidlem každou šišku, větev, kamínek. Ovázal si mokrou bundu kolem nohy, aby ji aspoň částečně ochránil a vydal se co nejrychlejší chůzí nazpátek. Zítra budu opuchlý jak Michelin – pomyslel si, když se zabil dalšího komára na obličeji.
Jeníkova cesta plná nástrah. :) Ano, tady ty konflikty najdeme poměrně snadno, čili další úkol máte splněný – gratuluju a přeju inspirativní zbytek dne!
Jeník doufá, že by se ze setkání s jeho starou známou z nedaleké vesnice, mohlo vyklubat něco víc, protože na Facebooku zjistil, že je momentálně volná. Domluvili se, že spolu půjdou na Anenskou zábavu. Tak se správně oblékne, oholí se, navoní a připadá si nebezpečně krásný. Ví, jak ona miluje borůvky, tak se rozhodne, že jako romantické gesto ji nějaké natrhá. Sice v sedm večer se na borůvky nechodí, ale co by neudělal alespoň pro malou naději, že by dneska večer mohl zaskórovat.
Až v lese si uvědomí, že sice vzal misku na borůvky, ale nevzal si gumové rukavice, díky kterým by si nezabarvil ruce. Přemýšlí o tom, že to vzdá, ale vidina úspěšně završeného večera ho přinutí prohledat si kapsy, jestli tam nemá něco použitelného. Najde akorát krabičku se třemi kondomy s vůni lesních jahod. Zná se, tak ví, že mu bude stačit jeden. Jeden kondom nasadí na palec pravé ruky, do druhého navleče ukazováček s prostředníčkem. Nasbírat půl litrovou misku v kondomových návlecích mu nejde tak rychle, jak si představoval. Spoustu borůvek už rozmačkal, ale protože chce kvalitní sex, tak musí dodat kvalitní borůvky. Najednou je v lese šero. Podívá se na hodinky. Sakra, za deset minut tam má být. Zavře krabičku a vydá se na cestu. Ajaj, ucítí tlaky v břiše a ví, že jediná možnost, jak se zbavit bolesti a netrpět celý večer plynatostí, je odskočit si někam za strom. Zase hledá po kapsách aspoň nepatrný ústřižek nějakého papíru, ale nahmatá opět pouze kondom. Ty dva použité při sběru borůvek si vzal s sebou. Jak se říká, jistota je kulomet. Zkoušel je nafouknout a byly neporušené, tak proč je zbytečně vyhazovat.
Nakonec si natrhá listí z různých listnáčů okolo, a dokonce najde i lopuchy. Rozepne si kalhoty, sundá na půl žerdi a ustrne v pohybu. Slyší nějaký pohyb kousek před sebou. Rychle stáhne půlky k sobě, natáhne kalhoty, vezme do ruky misku s borůvkami, aby měl důkaz o tom, že za tím stromem nechce dělat to, na co to vypadá. Se zaťatými zuby čeká, kdo z křoví vyjde. Ve chvíli, kdy uslyší ryčné chrochtání, už nečeká, kdo z toho křoví vyjde. Hlavou mu běží poučky z internetu „vyhněte se očnímu kontaktu, v přírodě to znamená výzvu.“ Jeník rozhodně nikoho vyzývat nemíní. Další poučka zněla „snažte se rychle a pokud možno klidně, vzdálit.“ Jeník se vzdaluje rychle, klidně určitě ne. Při běhu mu povolují svěrače. Myslí si, že to bude jen prd. Není.
Zastaví se až před svým domem. Podívá se na hodinky. Má zpoždění dvacet minut. To by ještě mohl dát. Napíše sms, že se omlouvá za zpoždění, že do hodiny přijede.
Když se sprchuje, přijde mu odpověď, že má přijet na zábavu, že se potkají tam. Jeník má pocit, že ještě pořád má naději. Prostě nebude pít a přijede na motorce. Bude za borce.
Před odchodem z domu si zkontroluje mobil. Podívá se i na Facebook, jestli tam jeho známá dala nějaké fotky ze zábavy. Dala.
Jeník si vysvleče motorkářské oblečení, sedne na sedačku, pustí si televizi, hodí nohy na stůl a otevře krabičku s borůvkami. Jednu ochutná. I když je umyl, jsou pořád cítit po lesních jahodách. Znovu se podívá na fotky na jejím Facebooku a teď už i změněný status. Zadaná.
Jani, hezky to graduje a ano, ve vašem textu je mnoho různých konfliktů. Pointa je výborná. Další lekci máte úspěšně za sebou!
KONFLIKTY
Dnes v sobotu si jako většina lidí Jeník nenastavil budík, aby se aspoň jednou vyspal. Přesto jej z tvrdého spánku probralo nepříjemné drnčení. Ruka automaticky vystřelila po tom znepříjemňovači rán, ale tentokrát v tom byl nevinně. Asi po minutě Jeníkova neustálého chňapání po budíku si chlapec konečně uvědomil, že mu zvoní telefon. S nevrlým “haló” započal hovor a rázem vyskočil na nohy. Jeho bábinka má infarkt. Co bude dělat?!
Popadnul klíče a tryskem vyrazil k autu. To ne, on se snad ještě neprobudil z té zatracené noční můry. Auto ne a ne nahodit motor. No nic, Jeníku, mysli racionálně. Ale rychle, jde tu o tvoji bábinečku!
Jeník neváhá ani chvíli a sprintuje do kolárny pro svou favoritku. Ta nikdy nezklame. Ale ne, co to jeho oči nevidí? Jeho dvoukolý miláček není na svém místě! Už, už Jeník volá policajty, když v tom si uvědomí, že se nesmí ničím zdržovat. Babička někde umírá a on tu bude fňukat nad svým kolem?!
Nohy mu naštěstí ještě slouží a tak mu nezbývá nic jiného, než jít po svých. Mobil cinkne a do pár milisekund už Jeník ví od své sestry, která dnes spala s bábinkou, že je to s ní tak zlé, že ji musela převézt do nemocnice U Perníkové chaloupky. O té sice ještě neslyšel, ale sestřička mu napsala trasu. Má se vydat po žluté dolů a potom zahnout na růžovou. OK, tak to náš Jeníček snad nějak zvládne. Barvy ještě umí.
Po půl hodině obcházení každého stromu v lese a hledání růžové turistické značky padá Jeník vyčerpaně k zemi a s nešťastným tónem volá svoji sestře. Po rozhovoru, kterým vyplašil snad všechnu lesní zvěř, mrští naštvaně mobilem o zem. Měl by být šťastný, jelikož je babička v pořádku, ale nějak se stále nemůže vzpamatovat z toho, že je dneska Apríl…
Boženo, to je super – má to konflikty i pointu. Úkol splněn – jen tak dál! ;)
Posílám doplňkové cvičení Přání a rozpor. Trvalo mi to, stále jsem to předělávala a stejně nejsem spokojená.
Nicol se snažila žít jako všichni ostatní. Nic na tom není, taky se to naučí. Pět prožitých let v děcáku je jako cejch. I když se tím nikde nechlubí, stejně je pro ostatní divná. Z domova šla do chráněného bydlení a teď má pronajatou maličkou garsonku ve starých Nuslích. Žádný luxus, ale konečně je poprvé v životě sama. S nikým se o nic nedělit. Žádná společná ložnice, žádné společné tety, nikdy neměla nic svého. Ani psa, po kterém vždycky toužila. A teď? Může přijít domů, kdy chce. Může jít spát, kdy chce. Může si dělat, co chce. Nikoho nemá a nemusí poslouchat.
Pracovala v nádražní hospodě v Holešovicích, zvykla si, že si ji chlapi dobírali a dělalo jí to dobře. Byla drobná, štíhlá, zrzavé jemné vlasy po ramena rámovaly drzý pihovatý obličej. Jemná světlá pleť a modré oči, vypadala stěží na patnáct. Každé ráno voněla vypraným prádlem, které pozdě večer přebil zápach piva a cigaret. Nosit těžké talíře plné jídla jí z počátku unavovalo, ale po pár týdnech už měla na pažích vypracované svaly. Pár nocí proplakala, když musela hradit rozbité nádobí. A pak si konečně vydělala na vlastní bydlení. Radovala se stejně, jako když si ji kdysi máma občas vzala na víkend domů. Ne, že by byl ten byt kdovíjaký, ale ona si na nový nábytek postupně našetří a krásně si ho zařídí. A když ji ta stará paní, co bydlela v bytě vedle ní, požádala, zda by jí občas nepomohla s úklidem, s radostí přijala. Navíc nikdy neodešla s prázdnou. Paní Kohoutová byla ráda, že si má s kým popovídat. Uklízet nebylo ani moc potřeba, ale posedět s ní u čerstvě upečené bábovky a vonící kávy s mlékem, pro ni bylo daleko důležitější. Nicol se zabořila do měkoučkého křesla a s předstíraným zájmem naslouchala příběhům z jiného století. Paní Kohoutová bývala přísnou učitelkou dějepisu na francouzském lyceu, před lety určitě krásná a elegantní žena. Teď šedovlasá hubená paní, kterou jejích osmdesát let ohnulo k zemi. Po manželově smrti zůstala na vše sama. Zaskočilo jí to. Její Jiří se staral nejen o ni, ale uměl opravit a zařídit cokoli. Než se vše naučila, nějaký pátek to trvalo. Nejdříve si namlouvala, že se musí věnovat Kristiánovi a pak už bylo na nějaké seznamování pozdě.
Byt byl čistý, uklizený, ale hřejivou přítomnost jejího syna, který jezdil na návštěvu jednou za půl roku z Hamburku, nic nenahradilo. Nicol ji navštěvovala jednou týdně a stará paní se vždy na její návštěvu těšila. Jak je milá a jak pozorně jí naslouchá. A k tomu všemu jí pomůže se vším, co je potřeba. A Nicol začala chodit dvakrát týdně. Pak už se stavila každý den. Občas sama dokonce přinesla zákusky, které zbyly v restauraci, nebo aspoň čokoládu. Stará paní se cítila šťastná jako už dlouho ne. Je jako moje dcera, kdybych nějakou měla, říkala si. Jak se o mě stará a nic za to nechce. A můj syn? Kde je mu konec! Přijede jednou za čas, ani mne pořádně nevyslechne a je pryč. Je pravda, že Kristián nejezdil často, ale trvalo to teprve druhý rok a měl k tomu pádný důvod. Pracoval na zaoceánské lodi jako stevard a častěji se domů dostat nemohl. Když vystudoval hotelovou školu, pár let se protloukal jako kuchař a bydlet u matky už se mu trochu zajídalo. Pak se naskytla příležitost odjet do Německa a on neváhal. Práce byla sice náročná, ale potkával zajímavé i slavné lidi, vydělal dostatek peněz a chtěl si našetřit na pěkný byt v Hamburku, kam, až se usadí, vezme i matku. Má na mámu málo času, ale vždyť to dělá i pro ni. A teď, když tam za mámou chodí ta milá mladá sousedka, je to i pro něj úleva. Nemá takové výčitky svědomí. Kristián se zklidnil a jezdil za matkou ještě méně než dříve. A Nicol se snažila. Po půl roce jejích pravidelných návštěv paní Kohoutová vydědila Kristiána pro nedostatek zájmu o matku a byt přepsala na Nicol.
Když za několik měsíců upadla paní Kohoutová v koupelně a lékaři diagnostikovali mrtvičku, Nicol už se snažit nemusela. Starou paní odvezli do nemocnice, kde ležela ochrnutá na pravou polovinu těla a prázdné oči koukaly do stropu. Kristián si pro maminku přijel a nastěhoval ji do domova důchodců v Hamburku. Maminka stejně nevnímala své okolí a tak se tu novinu, že přišel o své dědictví, dozvěděl až po její smrti. To už Nicol vesele hospodařila ve svém novém bytě.
Vilmo, moc hezký nápad. Postavy jsou to představitelné a pěkně vykreslené. Doporučil bych jen zbavit text dublování informací (často řekneš vícekrát totož, ale jinými slovy – lepší cesta je rozvíjet stejný základ a dodávat mu různé odlesky, prohlubovat ho, ne se točit dokola okolo toho samého na stejné úrovni). Jinak moc príma!
KONFLIKTY
Je před devátou a za chvíli padne tma. Ještě že je léto a může to vzít za Ingrid lesem. Jako každý čtvrtek má její manžel noční, mohou tak spolu být až do rána.
Jeník se před odchodem ještě navoní a vyráží do vlahého večera. Bere to přes zahrady vyšlapanou cestičkou rovnou do lesa. K Ingrid jsou to tři kilometry, ale co by pro schůzku s ní neudělal. A třeba se s tím náfukou nakonec kvůli němu rozejde. Jeníkovi se v hlavě odvíjí smyslné fantazie, když najednou ostrá bolest v noze, až se mu zatmí před očima. Válí se v mechu a řve. Noha je sevřená v železe, rezavé zuby mu rozdírají kůži až na kost. Musel na chvilku omdlít, protože když se probere, je nohavice džín nasáklá krví. Opatrně rozevírá železa a vyprošťuje nohu. Rychle strhává košili a zastavuje krvácení. Potřebuje pomoc a rychle. K Ingrid je to pár minut, bude lepší se dobelhat k ní. V trávě nachází silný klacek, o který se může opřít a sykajíc bolestí se pomalu vleče do vsi. Přichází zadem přes zahradu, ale než zaklepe na okno, napadne ho, se nejdřív podívat dovnitř. A tam sedí na židli Karel v pyžamu, krk obvázaný šátkem a usrkává čaj. V Jeníkovi by se krve nedořezal. Bude se muset vrátit domů a k tomu všemu už je tma. Pomalu se belhá nazpátek, krev prosakuje nohavicí i obvazem. Ty tři kilometry mu připadají nekonečné. Musí si odpočinout. Aspoň na chvíli. Chce se mu spát. Zdřímne se a pak dojde.
Druhý den ho našel hajný. Vykrvácel.
No tak to nám to tady pěkně vygradovalo. :)
Díky za postavu!
#6Konflikty.
Tak sem jsem přešla z #5 Postavy.
Vymyslela jsem 4 různé scénáře lží, ale postavy byly mlhavé.
Nejvíc mi nešel padouch v tzv. lži záchranné. Neuměla jsem si ho “zevnitř” moc představit.
Vzpomněla jsem si i na Saturnina. Uvěřitelné příběhy se dají vymyslet. Neuvěřitelné se musí stát.
Ale Jeník po moravsky, po slovensky Jano, Janko žije v malebném a tajemném, geograficky rozdělovaném a opět rozděleném kraji moravsko-slovenského pomezí.
Lyžařské centrum Bílá, Bumbálka, údolí Smradlavky a obec Konečná (jak typické) ještě na moravské straně. No a pak Korňa a lazy nad touhle obcí a v dálce Turzovka.
Jano je ekolog a cvok, žije nahoře v Korni v chalupě po dědovi a studuje enviromentalistiku na Žilinské univerzitě. Jeho kamarádka Alenka, Alča je právě na chalupě se svým tátou na Bílé.
To je rozlehlý pojem, tak jako zdejší terén (třeba Bumbálecký bukový prales, Údolí pramene Smradlavky a sedlo Bumbálky).
Zavolá Janovi, ať se staví u nich na chalupě na Bílé. Už jsi tu byl, to trevíš, když tak volej.
Na konflikty je zaděláno.
Jano hodí ještě do batohu 4 “petky”, aby Alče kousek pod hřebenem na Konečné nabral v jedné vyhlášené studánce výtečnou pramenitou vodu. Když se blíží na Bílou je po 3. hodině, půlka října a stmívá se po 6. .
Janko byl u Alče 2x, ale radši jí zavolá, že už je blízko ať ho naviguje. Kde mám mobil? Prohledá kapsy i u batohu. Nemá ho. Mohlo by se mu stát, že by to nedal na první dobrou, ale má víc štěstí než rozumu a k Aleně dorazí už po 4. .
Tady máš výtečnou bumbáleckou vodu, ale pojď mi prosím tě pomoct hledat můj mobil, asi jsem ho nechal u té studánky. Doufám.
Alča má Jeníka ráda právě proto, že je tak trochu mimo realitu.
Táto, Jano už je tu, ale ztratil někde po cestě mobil. Jdeme ho hledat. Mobil. Jano by se tu neztratil.
Stav se pro nás ráno. Horní Korňa 12, Jano Husár. Díky.
Vydají se zpátky do kopců. Alena pravidelně prozvání Jankův mobil. Blíží se ke studánce, už zapadá slunko. Na slovenské straně už slunko není vidět. Schovalo se za západní hranou hřebenů Moravsko-Slovenských Beskyd. Ozývá se bzučení Jeníkův mobil svítí pod zídkou studánky.
Alčo blíž je to teď k nám na Korňu než zpátky na Bílou. Jsme kousek pod hřebenem na Konečné. Navrhuje nouzové řešení Jano. Nemají čelovky jenom mobily.
Právě byla ilegálně po druhé překonána Česko-Slovenská hranice, ale k dvousetleté dřevěnce Janova dědy je to už, co by dup. K večeři jsou výborné skopové klobásky opečené na ohništi nad chalupou.
Až do půlnoci popíjejí červené a vymýšlejí horory do tohohle tajemného kraje.
Spát jdou po půlnoci do spacáků na seník, aby to bylo stylové.
Ráno to “jistí” Alčin táta. Jeho auto už stoji na cestě dole pod Janovou chalupou.
Alča a Jano jdou od seníku z kopce nad chalupou, spacáky přes ramena a vybírají si seno z vlasů.
K snídani je pořádné kafe, brynza a domácí chleba.
Jeník i ho peče sám v zachovalé dědově peci. Happyend.
Ale do tohohle kraje by se hodil i horor se záhadným zmizením obou hlavních hrdinů…
Věra
Díky moc, Věro, za tohle přemýšlení nad dnešním úkolem. Ano, tento příběh by se dal variovat do „álelůja“! :)
Postavy: Jeník (hrdina) a les (antihrdina)
konflikt – Jeník musí překonat překážky lesa. Ať už to je třeba fakt, že začalo pršet a les byl celý špinavý, takže Jeník si zašpiní nové boty, kupříkladu. Nebo se Jeník bojí, protože se stmívá a les v noci je nebezpečný…
Zápletka – Jeník musí projít lesem..?
Petře, ano, takto by to šlo. Samozřejmě váš příběh je držen hodně při zemi, ale podstata konfliktů a zápletky je v něm naplněna.