Aby mohl příběh vůbec existovat, měl by obsahovat konflikty. Příběh bez konfliktů je jako jídlo bez chuti – nudný, nezajímavý a sotva stravitelný. Pojďme tedy společně kořenit vaše příběhy!
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
#6 Konflikty
Aby mohl příběh vůbec existovat, měl by obsahovat konflikty. Příběh bez konfliktů je jako jídlo bez chuti – nudný, nezajímavý a sotva stravitelný. Pojďme tedy společně kořenit vaše příběhy!
📚 DOPLŇKOVÉ MATERIÁLY
Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…
Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.
Jeník se vydal za starou známou do vzdálené vesnice:
Verze 1
Maruška si vzpomněla, že už dlouho neviděla svého milého kamaráda Jeníka. “Je sobota, zvířectvo je obstarané a nic dalšího na práci nemám, pojedu ho překvapit do města.” Zabalila do krabičky čerstvě napečenou buchtu a vydala se na cestu.
Verze 2
“To je ale náhoda!” Jeník zpomalil a zastavil stopařce, která stála na výpadovce za městem a mávala cedulí s nápisem Otvovice. “Nasedněte, slečno, máme společnou cestu!” Slečna se potěšeně usmála a hned chtěla vědět za kým se tam Jeník chystá. Nakrčila čelo a tiše povidá: “Vaší kamarádce Marušce asi přeskočilo. Na stará kolena si do domu nastěhovala agresivního chlapa, který po každém, kdo jen projde okolo jejich branky, střílí.”
Verze 3
Na cestě k Marušce se Jeníkovi honily hlavou nejisté myšlenky. Kdy se vlastně naposled viděli? To už bude nějaký pátek. Někde v koutku paměti ale lehce blikala kontrolka, že něco je špatně. Co to jenom je, na něco zapomněl, co to jen může být? A najednou ví, horko ho polilo. Vzpomněl si, že Maruška ho pozvala na oslavu kulatin, které se konaly asi před měsícem. Pro samou práci na to úplně zapomněl. Tak co teď, určitě se na něj zlobí.
Super, graduje to, ale to první není konflikt.
Já to asi nenapsala dost jasně. Byla to variace na píseň Láďa jede lodí, tedy že oba mají nápad, že se jedou navštívit, ale dokonale se minou. Ale na to je dobrá ta zpětná vazba, za kterou moc děkuji. Nebo to konflikt není? Náhoda nemůže být konflikt?
Maruška si vzpomněla, že už dlouho neviděla svého milého kamaráda Jeníka. “Je sobota, zvířectvo je obstarané a nic dalšího na práci nemám, pojedu ho překvapit do města.” Zabalila do krabičky čerstvě napečenou buchtu a vydala se na cestu.
Zatím Jeník hned po ránu vyrazil za Maruškou. Vzal to oklikou přes vyhlášenou pražírnu kávy a zakoupil její oblíbenou kolumbijskou, s tóny kakaa a sladkého koření. Na pumpě si koupil sýrovou bagetu, přeci jim tam nepřijede na oběd. Při nastupování zpět do auta se zadíval k pumpě v protisměru. “Přesně takhle červenou dodávku má Maruška,” pomyslel si. Nasedl do auta a navigace mu ukázala, že za patnáct minut bude na místě.
Aha, pak ano, takto to může být. Míjení je rozhodně konflikt.
Dobrý den, posílám vypracovaný úkol.
Foukal silný vítr, který nutil stromy klanět se k zemi. Jeník v tom chaosu stál a nakláněl se od stromů pryč. Proti větru. Nosem se skoro dotýkal země. Byl to opravdu vtipný pohled. Vypadal jako Michael Jackson, provádějící jeden z jeho fenomenálních pohybů. Kdyby se Jeník narovnal, tak by snad letěl několik kilometrů zpět, které od včerejšího dne ušel. Včera totiž dostal od Karolíny dopis. Prý by ho chtěla po dlouhé době zase vidět. To ale netušil, že bude takové počasí. Kdyby ano, tak by se určitě nerozhodl jít pěšky lesem s karimatkou na zádech. Už byl ale skoro v půli cesty a chtěl si dokázat, že ho nějaký větříček neporazí. Jeník byl sice vytrvalý, ale už začínal mít hlad. Vůbec nejedl. Co bude teď dělat? Žádné jídlo si s sebou nevzal. Počítal totiž s tím, že už bude dávno v teple u Karolíny doma. Už to bylo k nevydržení. Jeníkův žaludek vydával mohutné zvuky, které se ozývaly celým lesem jako ozvěna. Pak ho to napadlo. Může přece ulovit nějaké zvíře. Ale pro jeho neštěstí už byla větrem z lesa ven všechna divoká zvěř vyhozena. Možná by se nějaký ten krtek, nebo létající veverka našli, ale Jeníkův žaludek zastrašil zbytek života v přírodě. Bude to muset vydržet, hlad nehlad. Začalo se stmívat. Bylo to divné. I přes všechny ty komplikace už měl dávno být v cíli. Posadil se za kopeček do zákrytu a vytáhl z kapsy mapu. Chvíli na ni jen tak civěl a pak mu spadla brada. Celou dobu šel opačným směrem…
Nevím, nakolik je uvěřitelné odfouknutí veškeré zvěře z lesa s tím, že v něm možná zůstanou nějaké veverky. :) Jinak je tam řada gradujících konfliktů, čili je tento úkol splněn. ;)
Dobrý den všem ,tady je můj příběh o Jeníkovi . Budu ráda za zpětnou vazbu .
Malý chlapec táhl mrtvé tělo jelena jenž byl tak třikrát větší než on lesem .Dalo mu hodně práce mrtvé zvíře pomalu dostat směrem k domovu .Nemohl se však dočkat až to uvidí otec. Skolit takové zvíře vyžaduje už dobré schopnosti lovu .Doufal že uvidí v jeho očích pýchu a uznání .Co však spatřil ,když položil jelena poblíž ohniště vehnalo do jeho srdce překvapení a strach. Domov jak ho znal byl zničený. Vstupní dveře domu byli vykopnuté a uvnitř bylo vše vzhůru nohama. Rozbitý stůl spolu s židlemi a díry po pěstích ve stěnách naznačovali ,že se tam odehrál boj. Nemluvě o krvi na podlaze .Hned ho upoutalo krví načmáráne písmeno H a náznak áčka .Byl to snad vzkaz od otce ? Okamžitě si vzpomněl na jeho slova .V momentě kdy se něco stane utíkej za Hanou . Musel zjistit co se tu stalo .Kde je jeho otec .Doufal ,že je naživu .Věřil .Mnohokrát viděl otce bojovat .Tak neohroženého válečníka jen tak něco neskolí . Musel jednat, zahnal všechny unáhlené reakce a zvolil nejrozumnější řešení ,poslechnout otcův příkaz . Popadl svůj luk s šípy a vyrazil do lesů.
Jeník znal lesy moc dobře, denně jimi procházel .Přesto se dnes zdálo ,jako by se mu cesta měnila před očima .Známa pěšinka ,kterou procházel před malou chvíli nebyla krátká plná lučních kvítí, které trhal své matce ,když ještě žila ,ale plná bodláků .A pohybujících se! Šálil ho snad zrak .Z bodláků vyrostly šlahouny jenž se opíraly o zem a pomalu se snažili dostat k němu .Tohle rozhodně nebylo normální .Instinktivně vystřelil z luku nemělo to však žádný účinek .Šíp prolétl bodlákem a zabodl se do země .Rostlina pokračovala pokaždé ,když došla k dalšímu bodláku ,spojili se a postupně tvořili větší přírodní monstrum prahnoucí po Jeníkovi .Mladík se jen tak nehodlal nechat sežrat nebo rozdrtit bodlákem .Těžko říct co ta kytka vlastně chtěla . Rychle si vzpomněl na výcvik, který mu otec neustále předhazoval .Hbitě uskočil před výpadem šlahounů .Překulil se na stranu a lukem zarazil další útočící šlahoun. Jeden bodlák se mu však dostal do zad .Než stihl jakkoliv zareagovat, byl celý omotaný. Bodliny se mu zařezávali do masa a narůstající tlak mu pomalu drtil kosti. To se nesmí stát , nedostane ho přece nějaká kytka .Nesmí se vzdát ,musí pokračovat .Jeník zápasil s pocitem hanby a tvrdohlavosti .Pak nastoupila zuřivost .Chlapec v chvíli největšího hněvu přestal vnímat bolest způsobenou ostny ,ale pocítil žár v hrudním koši postupující po celém těle až ohnivý výboj vyrazil z jeho těla a spálil vše co bylo na dosah .
„Co to sakra !“Jeník se pomalu vyhrabal na nohy , nevěřícně se díval na spálenou zem. Jak může obyčejný kluk udělat něco takového .Začínal se děsit odpovědi .V hlavě si přehrával chvíle ,kdy se otce zkoušel ptát na jeho původ .Kde jsou jeho rodiče ? Přišlo mu normální potkat svého dědečka nebo babičku .Ale otec mu nikdy neodpověděl .Pokaždé změnil téma .Už mu pomalu docházelo proč. Musel pokračovat v cestě .Hana mu určitě pomůže ,byla to stará známá .Mnozí jí nazývali čarodějnicí ,pro chlapce byla hodnou tetou co měla pár triků v rukávu .Stále otřesen vyrazil pomalu ohořelou mýtinkou směrem ke starému dubu ,jenž byl nejrychlejší cestou k jezírku , tam měla Hana svou chalupu .
Po delší cestě lesem, kdy neustále Jeník přemýšlel o šílenostech co se mu děli , konečně zahlédl v dáli vysoký strom bez listí, s větvemi pokroucenými do stran .Se smysly ve střehu přidal do kroku .Což se vyplatilo .Koutkem oka zahlédl podivnou mlhu .Vyrazila z lesa v momentě, kdy se mladík rozběhl ke stromu ,bylo zřejmé kam míří. Jeník byl velice dobrý sprinter .Kolikrát mu málem ani otec nestačil ,ale proti mlze jenž se formovala do podoby obřího muže si připadal, jako by stál na místě .Pokusil se odskočit stranou před masou ,ale stejně skončil uprostřed bílého oblaku co se mu zlomyslně smál. „Myslíš si ,že mi dokážeš utéct ,jak roztomilé.“ Chlapec se snažil vymotat z oblaku ,ale jeho pokus byl zmařen bílou rukou co ho pevně chytla kolem krku a vyzvedla do vzduchu .Naskytl se mu pohled do temně rudých očí.Mlha se pomalu změnila do vysokého muže se strašidelným pohledem, který mu věnoval spolu s mírným ušklebkem .Náramně ho bavila Jeníkova naivní snaha . „Čekal jsem trochu více odporu ,syn samotného ničitele světů .A tváří se jako by chtěl začít brečet .“
„Kdybych tvému otci nevytrhl před chvílí srdce jistě by na tebe hleděl s pohrdáním“. Janík zatajil dech .Ne tak z toho ,že byl škrcen ,ale nemohl uvěřit tomu co právě slyšel .Ne, otec není mrtev a proč mu říká ničitel světů?! Ze všech sil se snažil zadržet slzy, neukáže mu slabost ,kterou se mu vysmívá .Známá tvrdohlavost pomalu přecházela do zuřivosti tentokrát však smíchanou s nenávistí. Lovec s úsměvem sledoval jak se mladíkovy nebesky modré oči mění na černé bez sebemenší známky bělma .Spolu s očima se zatáhla obloha ,zvedl se prudký vítr ,dokonce začínal cítit vzrůstající sílu chlapcových rukou, které se drželi jeho paže jak jej škrtil. Že by se přece jen ukázal čeho je schopen? Lovci stačila tato menší ukázka .Koneckonců přišel konec světa zastavit ne rozpoutat. Chtěl už tomu dítěti zlomit vaz ,ale byl přerušen. „Mirako“!,ozvalo se mu za zády a neviditelná síla ho odmrštila stranou. Hana přišla na pomoc ,ale i když Jeník byl osvobozen neutíkal. Naopak se zvedl a vrhl pohled na překvapeného muže ,který už byl také zpět na nohou .Mladík nad sebou ztrácel kontrolu vnímal zvláštní sílu ,dávala mu pocit jistoty .Nechal se jí pohltit ,dovolil jí udělat co je třeba .Pozvedl ruku směrem k muži a země se pohnula ,pod jeho nohama se otevíralo samo peklo. S úsměvem sledoval jak ho polapili tvorové z pekla a pomalu zatímco mu škvařili maso ho táhli do pekel. „Karealio!“vykřikla Hana. Chlapce v momentě uvěznily šlahouny vyrůstající ze země . „Nech mě to dokončit“ vrčel na Hanu Jeník s nepřirozeným hlasem . „Je mi líto maličký , nejsi ještě připraven“ hlesla a foukla mu do obličeje prach doprovázený zaklínadlem.“Misio „Jeník se okamžitě cítil slabý a svět pomalu utíkal do temnoty .Spolu s Jeníkem utichla přicházející bouře a pekelní tvorové ,kteří však svou kořist už nepustili .
Vůně pečeného masa ho donutila otevřít oči .Nacházel se v chaloupce jenž důvěrně znal. Všude visely sušené bylinky ,slepičí pařáty a mnohé další prazvláštní přísady co Hana používala na své kouzla .Jeník ležel na posteli kde se stěží překulil okamžitě zaznamenal bolest drtící postupně celé tělo .Když však spatřil otce sedícího u postele s prudkým trhnutím se posadil . „Otče! ty jsi naživu .!Jak je to možné říkal že ti vytrhl srdce!“ Jeník položil ruku na otcovu hrud ,kde měl čerstvou ránu .Ještě ne zcela zahojenou . „Ty jsi přežil vytrhnutí srdce“ hlesl nevěřícně Jeník „Musíš se dozvědět pravdu hochu ,celou dobu se tě snažím chránit a namísto toho to akorát zhoršuji ,pamatuješ na tu pohádku ,kterou ti vždy matka vyprávěla před spaním ?“ „Myslíš tu ,kdy jsi vždy protestoval atˇ mi vypráví něco jiného . Tu o vyhnaném bohu ,který místo utrpení ve vyhnanství nalezl lásku .?“ „ A ze zakázané lásky na svět přišel chlapec“ pokračoval otec „Přišel jsi ty syn ničitele světů a strážkyně očistce“. Jeník nechápavě hleděl na otce .Jak je tohle možné ?! „Já jsem napůl bůh?” napůl?“ „Anděl“ odpověděl na otázku jeho otec .„Když jsme však utekli do země smrtelníků Lara přišla o své schopnosti stala se smrtelnou“ „No postavím na čaj ,s dobrým mátovým čajem se vše vstřebává trochu lépe „přerušila ticho Hana kdy Jeník koukal na otce pomalu s otevřenou pusou .
Ano, ano, tenhle polobožský Jeník to nemá jednoduché a musí překonávat konflikty. :)
Poznámka na okraj: Pozor na překlepy, špatně se to potom čte.
Dobrý den René a ostatní spisovatelé :)
přikládám k nahlédnutí svého Jeníka a budu mileráda za zpětnou vazbu :)
Co to bylo za zvuk ?!
Jeník seděl u ranní kávy za stolem a přemýšlel nad novým scénářem.
V tuhle chvíli, trpěl tvůrčím blokem a ne a ne se z něj dostat a nastartovat svou můzu.
Všechen ten nátlak od nakladatele, dodržování uzávěrek a pravidel příběhů, dynamický začátek, srozumitelné dialogy, přímé a nepřímé popisy. Mechanismů bylo tolik , že se Jeníkovi točila hlava.
Bez přestávky pracoval již desátý den, odpovídal tomu i jeho byt.
Spousta použitého oblečení se jen tak válela přehozená přes gauč, rozestlaná pohovka a špinavé ponožky pečlivě zmuchlané v mezerách gauče. Každé hospodyňce by krvácely oči při pohledu na Jeníkův obývák, ložnici a možná i odpadkový koš v jednom. Už ani laptop, kde se tvořily všechny ty zápletky, premisy a konflikty nebyl bez úhony. Ulepená písmenka zadrhávala pokaždé když se jich Jeník letmo dotkl a musel tak neustále opravovat každé třetí slovo! Snažil se ještě domyslet alespoň jednu kapitolu, než se vydá na cestu za Veronikou. Svou starou známou láskou, se kterou se rozloučil před pěti lety. Před dvěma dny mu přišel email, že by jej ráda viděla a že si můžou udělat víkend s ostatními přáteli na jejím statku.Jeník to vzal jako prima dovolenou.
Z bezvýsledných úvah jej vyrušila ústřední melodie k filmu Star Wars. Nečekaně.Polovinu jeho bytu zdobily suvenýry stejnojmenného filmu. Od plastových postaviček na poličkách až po 3D povlečení na neustlané posteli.
Jeník zkontroloval display telefonu a čekal že na něj vyskočí Bezcitná Mrcha, jak si uložil šéfku.
Na telefonu se objevilo, ale úplně neznámé číslo.
,, Prosím , u telefonu Jení…. teda Jan Kaluža.“
Při zvuku , který vycházel ze sluchátka Jeníková tvář zesinala.
,, Děkuji za zavolání, ano ano určitě dorazím.“
Jeník odložil telefon na stůl a těkal pohledem po místnosti.Volali mu z nemocnice. Jeho matka, měla infarkt! Snažil se vstřebat všechny informace, které mu sestra sdělila, ale vůbec si nedokázal vybavit kde má jeho máma kartáček nebo spodní prádlo. Popadl klíče od auta a telefon. Laptop nechal ulepený od kávy, nebo čehosi neurčitého, ladem na stole a seběhl schody před dům, kde stála jeho černá Mazda
CX7. Ani nevěděl jak rychle se dostal do auta a rovnou nastartoval. No aspoň se o to snažil.
,, Doprdele práce!!“ Jeníkovi došlo že netankoval už dobrých 5 dní.
,, Jdi k čertu Murphyho zákone!!!“ Zamkl hladové auto a vydal se na nejbližší zastávku.
V telefonu si našel nejbližší spoj do nemocnice. Alespoň jedna světlá stránka cestování sockou, jak to často slýchával od místní partičky sígrů. Za necelých 5 minut tady bude autobus a on aspoň nemusí dávat pozor na cestu. Mezitím zkusí zavolat Veronice, že nastala menší komplikace jeho dnešní cesty.
Zastávka autobusu, byla přesně taková jako si ji představoval z vyprávění puberťáku, které slýchával každý večer pod okny.Pustá, špinavá a celkově chatrná. Pár neumělěckých grafity dodávalo zastávce vzezření post apokalyptického filmu. Síla moči, která vycházela přímo z jejího středu Jeníka praštila do nosu, jako penalta ve včerejším fotbale.
K jeho překvapení zastávku okupovala skupinka mladých lidí, dalo by se říci rádoby gangsterů.
Kožené bundy, kalhoty téměř ke kolenům stahoval nesmyslně velký řetěz u opasku a vytahaná trička, budila spíše dojem komických bezdomovců, možná i moderních hipsterů.
Jeník čekal opodál, než jej vysvobodil zvuk autobusu a umělý hlas reproduktoru hlásící zastávku.
Naprosto chápal znechucené pohledy cestujících. Autobus páchl směsicí potů, prdů a čehosi co zřejmě měl být něčí oběd. Věděl, že příště už nezapomene natankovat.
Partička nastoupila hned za Jeníkem.
,, Hej starouši, vodsuň tu svojí vrásčitou prdel !“
Vrchol drzosti mladých lidí znervóznilo většinu cestujících. Jeníka naopak popudilo.
Možná více než drzí floutci, laxnost ostatních cestujících. To jsme to jako lidstvo dotáhli tak daleko,
že starší jednoduše hodíme přes palubu?
,, Ale no tak mládeži, trošku se uklidníme ano !“
Jeník nechápal jak se slova dostala z jeho úst. Nervózně se opřel dlaní o opěrku sedadla.
Silně ovínění mladíci na něj upřeli veškerou svou pozornost. Hladina alkoholu jim dala křídla superpadouchů.
,, Hele Mysty , máme tady hrdinu heh !“
Mladík jehož se přezdívka týkala vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a začal jím Jeníkovi šermovat před nosem.
Jeník nezareagoval ani tak na nůž, jako spíše na vyjeknutí mladé ženy sedící hned vedle.
,,Drž hubu ty krávo blbá!“ Vyplivl ze sebe Mysty opileckou nadávku.
,, Co takhle jít raději ven mládeži , vyspíme se z opičky a bude zase vše ok.“
,, A co takhle kdybys zavřel tu svou nevymáchanou držku.“
Mysty, se ještě blíže naklonil k Jeníkovi a přejel mu nožem těsně u krku.
Ten snad automaticky, chytl ruku s nožem ve vzduchu a zkroutil ji mladému opilci za záda.
V ten stejný okamžik, ucítil Jeník pod žebry nesnesitelně palčivou bolest.
Mladík který rozpoutal celý konflikt, reagoval na Jeníkův chvat a zabodl mu nůž hluboko do žeber.
Jeník už jen slyšel jak někdo křičí a jako by ztratil pevnou půdu pod nohama, padl na zem.
Vnímal jen křik, dusot a bolest která ho tlačila na žebra. Vše ostatní se ztratilo v mlze.
,,Jeníku, Jeníku, haló Jendo slyšíš mě.“
Když otevřel oči uviděl Veroniku. Nebyl v autobuse, ale na otevřené mýtině.
Seděl zhroucený v dřevěné židli a žebra mu drtila ta samá opěrka židle kde seděl.
Veronika před něj položila talíř s grilovaným steakem a přívětivě se usmála.
,, Musíš přestat tolik pracovat.“
Jeníkovi to vše začalo docházet. Ten telefonát, prázdná nádrž a hrozná zkušenost z autobusu byl jen jeden špatný sen.
Jéje, díky moc. Graduje to a má to fajn pointu. Úkol splněn!
Dobrý den všem posílám konflikty.
Tak jako každé ráno se Jeník probudil až kolem dvanácté hodiny. Normálně to nevadilo, protože učil až odpoledne a ranní ptáče nikdy nebyl.
Dnes, ale měl dojet na svatbu své jedné své staré známé. Byla to jeho spolužačka ze základky a on byl do ní tajně zamilovaný.
Nechtěl tam jet, ale jeho máma ho přemluvila. Věděla, že byl do ní blázen a chtěla, aby se trošičku vzmužil a řekl ji, ještě předtím než se vdá, co k ní cítí. Tak dlouho ho přemlouvala, že svolil.
Když zjistil, že je tolik hodin, zhrozil se. Začal pobíhat po svém bytě. Rychle se snažil zabalit své věci do kufru, osprchovat se, zavolat taxi, které ho má zavést na letiště. Když mu zazvonil telefon, že jeho taxi je před domem, vázal si kravatu. Rychle vystřelil z bytu jako raketa, hodil kufr na zadní sedadlo od taxíku a sedl si na přední sedadlo vedle řidiče. Pokynul řidiči, že ho má odvést, co nejrychleji na letiště. Řidič taxíku, který byl šokovaný, jak jeho zákazník vypadá, poslechl a jel, co nejrychleji na letiště. Tam ho vysadil a snažil se mu říct, že nemá kalhoty, ale Jeník neposlouchal. Rychle muži zaplatil a utíkal do vestibulu. Všichni se otáčeli, ale on to nevnímal. Běžel dál, až se dostal k bezpečnostní kontrole. Tam mu naznačili, že nemá spěchat. Pokynuli mu, že si má sundat boty, nachystat zavazadlo a pas s letenkou ke kontrole. On to také udělal. Zavazadlo, pas s letenkou si nachystal a když si chtěl sundat boty podivil se, proč nemá kalhoty. Zjistil, že je jen v trenýrkách. Na místě se chtěl hanbou propadnout. Ochranka pochopila, že muž, co stojí před nimi není žádný exhibicionista a pomohli mu rychle najít v zavazadle nějaké kalhoty. Našli mu pyžamové kalhoty s medvídkem Pú. Jelikož Jeník neměl jinou možnost, tak si je rychle oblékl a utíkal ke gatu svého letadla. Tam ho check-in agentka naboardovala a on si šel sednout na své místo.
Konečně si myslel, že už se nic horšího nestane. Bohužel nevěděl, že jeho stará známá byla navštívit hrob svého otce a všechno, co se na letišti stalo, viděla. Stála celou dobu za ním. Zjistil to, když si přišla sednou vedle něho jako spolu-pasažér. Nevěděl, co ji má říct. Chtěl jí pozdravit, ale tak se styděl, že raději koukal pořád z okna.
Protože se k ničemu neměl, jeho stará známá mu řekla: ,,Neviděla jsem tě fakt dlouho, ale vždy jsi měl své antrée.‘‘
‚‚To nebylo v plánu.‘‘ řekl ji nazpět.
‚‚A, co bylo v plánu?‘‘
Otočil se na ni a chtěl ji říct, že ji miluje, a že si nemá brát toho pitomce, ale nechtěl ji zkazil její životní štěstí, proto ji odpověděl:
‚‚V plánu bylo tě unést, někde tě zamknout a donutit tě uklízet.‘‘
‚‚Myslíš?‘‘ odpověděla mu nazpátek a pozvedla jedno obočí. Když ani jeden nic neřekl, začala se hlasitě smát.
Jeník věděl, že někoho, kdo má černý pásek z juda, nemůže přeprat, a uklízení není její parketa. Chtěl ji za každou cenu rozesmát a to se mu také podařilo. Celou cestu si pak povídali, jako za starých časů.
Jéje, těch konfliktů tam je opravdu hodně. :) Myslím, že jejich gradace neklesá, což je jenom dobře. A má to i vtipnou pointu… ;)
P. S. Jen pozor na opakující se slova (např. „řidič“).
Dobrý den René, posílám Jeníka v lese. J
Ta modrooká štíhlá holka s tlustými copy, co vedle nich celý den plula na lodi, než se od nich odpojili, se mu fakt líbila. Večer se prý v jejich kempu bude hrát na kytary, slíbila mu spaní pod hvězdami. Představa, jak by se mohl večer vyvíjet, ho příjemně nabudila. Nakonec by se ten jejich sraz spolužáků v Jižních Čechách plný sjíždění řek, putování po hospodách a flámování do hlubokých nocí nemusel vyvíjet úplně špatně. S kluky je sranda, ale po 4 dnech historek ze školy by rád změnil téma a taky je vyměnil za příjemnější společnost. Radši jim nic neřekne, ještě by ho přesvědčovali, ať za ní nechodí, a on se nechce s nikým z nich dohadovat. Ještě by se mu posmívali. Z jejich penzionu do kempu je to 15 km. To v pohodě do dvou hodin dá. Stačí, když vyrazí po páté hodině. V mobilu si nastaví trasu. Když se bude držet GPS, nic se nemůže stát. Oblékne se sportovně: džíny, tričko, tenisky, lehkou bundu. Peníze má, telefon je nabitý, vše Ok. Využil toho, že kluci byli u večeře, a nechal jim na pokoji vzkaz: „Čau kluci. Vyrážím si užít večer po svém!! Uvidíme se zítra u snídaně. Jenda.“ On se navečeří až v kempu.
Stezka vedla chvíli podél silnice, pak se stočila do lesa. Věděl, že někde vepředu před ním je řeka, ale GPS ho vedla dál a dál směrem k rybníkům a pískovnám. Na druhou stranu. Zbytečné obcházení, pomyslel si. Když to střihnu podél řeky, do vodáckého kempu dorazím hned a hlavně ho neminu. Aniž si to uvědomil, od chvíle, co vyrazil, uplynulo už půl hodiny a on byl pořád na začátku cesty. Konečně našel místo, kde řeka protínala les. Kolem břehu žádná stezka nebyla, často musel odbočovat do lesa, obcházet nepropustné keře, popadané stromy a vracet se nazpátek k řece. Uplynula už hodina od té doby, co vyrazil, a byl jenom ve třetině své naplánované trasy. Zpočátku si cestu užíval, slunce svítilo, bylo příjemně teplo, nacpal se borůvek, občas potkal houbaře, vedle něj šuměla řeka, poslední vodáci vracející se do kempu hulákali z lodí „AHOJ!!!“ Jenže jak postupoval dál a dál, nikoho už nepotkával. Navíc se zešeřilo a nastal čas, kdy komáři začínali útočit na vše živé, co pobíhalo po lese. To sem ale blbec! Zapomněl sem se nastříkat nebo si s sebou vzít sprej, láteřil. Džíny mu neprokousli, ale tenká letní bunda pro ně žádná překážka nebyla. Svléknul se a začal se jí ohánět, aby je odehnal. Mrskám tou bundou jako kráva ocasem… napadlo ho. Ale hlavně že to funguje – teda aspoň trochu. I tak, jakmile na chvíli přestal mávat bundou, sesypaly se na něj ty bzučící krvežíznivé potvory po desítkách. Začínalo to být hodně úmorné putování. Jak se soustředil na odhánění komárů, přestal dávat pozor, kam šlape. A to se mu vzápětí vymstilo. Do prdele! Do prdele! Do prdele!, bylo jediné, na co se zmohl, když mu podklouzla noha, on ztratil balanc a skutálel se z břehu přímo do řeky. A nebylo to vůbec hladké přistání. Voda byla ledová, navíc ho chytil dravý proud a začal ho unášet dál od břehu. Snažil se udržet nad hladinou a šlapat vodu. Vzpomněl si na mobil, vytáhl si ho ze zadní kapsy a držel ho nad hlavou. Bunda, kterou upustil, se chvílí vznášela na hladině a pak se zachytila o spadlý strom. Vůbec neměl sílu doplavat ke břehu. Mokré oblečení ho táhlo pod vodu. Nikdy by nevěřil, jak, těžké můžou být mokré tenisky. V tom ucítil, jak se mu levá teniska uvolnila. Vyhoupla se na hladinu, párkrát se zatočila a vesele si odplula do dáli. Do prdele! zařval vzteky. Nevěděl, co dělat dřív, jestli zachraňovat mobil, tenisku nebo sebe. Hlavně se dostat na břeh. Nechal se unášet ke spadlému stromu, volnou rukou se přitáhl a pevně se ho chytil. Strom se trochu pohupoval, ale udržel ho. Posouval se po kmenu, dokud se nedostal ke břehu. Stihl z větve osvobodit i svoji bundu a omotat si ji kolem zápěstí. Horko těžko se vytáhl na strmý a nepřístupný břeh. Přidržoval se chomáčů trávy a keříků, aby opět nespadl do vody. Nahoře se natáhl na záda a těžce oddechoval.
Byl vyčerpaný, byla mu zima. Co teď? Je přesně v půlce cesty, bez boty, bez funkčního mobilu a mokrý jako myš. Takhle na rande fakt nemůže, vypadal by jak blbec. Radši se vrátí a snese, že si z něj budou dělat kluci srandu. V tom se na něj začala snášet hejna komárů. Okamžitě vstal a snažil se uprchnut. Bez šance. Bez boty cítil pod chodidlem každou šišku, větev, kamínek. Ovázal si mokrou bundu kolem nohy, aby ji aspoň částečně ochránil a vydal se co nejrychlejší chůzí nazpátek. Zítra budu opuchlý jak Michelin – pomyslel si, když se zabil dalšího komára na obličeji.
Jeníkova cesta plná nástrah. :) Ano, tady ty konflikty najdeme poměrně snadno, čili další úkol máte splněný – gratuluju a přeju inspirativní zbytek dne!
Jeník doufá, že by se ze setkání s jeho starou známou z nedaleké vesnice, mohlo vyklubat něco víc, protože na Facebooku zjistil, že je momentálně volná. Domluvili se, že spolu půjdou na Anenskou zábavu. Tak se správně oblékne, oholí se, navoní a připadá si nebezpečně krásný. Ví, jak ona miluje borůvky, tak se rozhodne, že jako romantické gesto ji nějaké natrhá. Sice v sedm večer se na borůvky nechodí, ale co by neudělal alespoň pro malou naději, že by dneska večer mohl zaskórovat.
Až v lese si uvědomí, že sice vzal misku na borůvky, ale nevzal si gumové rukavice, díky kterým by si nezabarvil ruce. Přemýšlí o tom, že to vzdá, ale vidina úspěšně završeného večera ho přinutí prohledat si kapsy, jestli tam nemá něco použitelného. Najde akorát krabičku se třemi kondomy s vůni lesních jahod. Zná se, tak ví, že mu bude stačit jeden. Jeden kondom nasadí na palec pravé ruky, do druhého navleče ukazováček s prostředníčkem. Nasbírat půl litrovou misku v kondomových návlecích mu nejde tak rychle, jak si představoval. Spoustu borůvek už rozmačkal, ale protože chce kvalitní sex, tak musí dodat kvalitní borůvky. Najednou je v lese šero. Podívá se na hodinky. Sakra, za deset minut tam má být. Zavře krabičku a vydá se na cestu. Ajaj, ucítí tlaky v břiše a ví, že jediná možnost, jak se zbavit bolesti a netrpět celý večer plynatostí, je odskočit si někam za strom. Zase hledá po kapsách aspoň nepatrný ústřižek nějakého papíru, ale nahmatá opět pouze kondom. Ty dva použité při sběru borůvek si vzal s sebou. Jak se říká, jistota je kulomet. Zkoušel je nafouknout a byly neporušené, tak proč je zbytečně vyhazovat.
Nakonec si natrhá listí z různých listnáčů okolo, a dokonce najde i lopuchy. Rozepne si kalhoty, sundá na půl žerdi a ustrne v pohybu. Slyší nějaký pohyb kousek před sebou. Rychle stáhne půlky k sobě, natáhne kalhoty, vezme do ruky misku s borůvkami, aby měl důkaz o tom, že za tím stromem nechce dělat to, na co to vypadá. Se zaťatými zuby čeká, kdo z křoví vyjde. Ve chvíli, kdy uslyší ryčné chrochtání, už nečeká, kdo z toho křoví vyjde. Hlavou mu běží poučky z internetu „vyhněte se očnímu kontaktu, v přírodě to znamená výzvu.“ Jeník rozhodně nikoho vyzývat nemíní. Další poučka zněla „snažte se rychle a pokud možno klidně, vzdálit.“ Jeník se vzdaluje rychle, klidně určitě ne. Při běhu mu povolují svěrače. Myslí si, že to bude jen prd. Není.
Zastaví se až před svým domem. Podívá se na hodinky. Má zpoždění dvacet minut. To by ještě mohl dát. Napíše sms, že se omlouvá za zpoždění, že do hodiny přijede.
Když se sprchuje, přijde mu odpověď, že má přijet na zábavu, že se potkají tam. Jeník má pocit, že ještě pořád má naději. Prostě nebude pít a přijede na motorce. Bude za borce.
Před odchodem z domu si zkontroluje mobil. Podívá se i na Facebook, jestli tam jeho známá dala nějaké fotky ze zábavy. Dala.
Jeník si vysvleče motorkářské oblečení, sedne na sedačku, pustí si televizi, hodí nohy na stůl a otevře krabičku s borůvkami. Jednu ochutná. I když je umyl, jsou pořád cítit po lesních jahodách. Znovu se podívá na fotky na jejím Facebooku a teď už i změněný status. Zadaná.
Jani, hezky to graduje a ano, ve vašem textu je mnoho různých konfliktů. Pointa je výborná. Další lekci máte úspěšně za sebou!
KONFLIKTY
Dnes v sobotu si jako většina lidí Jeník nenastavil budík, aby se aspoň jednou vyspal. Přesto jej z tvrdého spánku probralo nepříjemné drnčení. Ruka automaticky vystřelila po tom znepříjemňovači rán, ale tentokrát v tom byl nevinně. Asi po minutě Jeníkova neustálého chňapání po budíku si chlapec konečně uvědomil, že mu zvoní telefon. S nevrlým “haló” započal hovor a rázem vyskočil na nohy. Jeho bábinka má infarkt. Co bude dělat?!
Popadnul klíče a tryskem vyrazil k autu. To ne, on se snad ještě neprobudil z té zatracené noční můry. Auto ne a ne nahodit motor. No nic, Jeníku, mysli racionálně. Ale rychle, jde tu o tvoji bábinečku!
Jeník neváhá ani chvíli a sprintuje do kolárny pro svou favoritku. Ta nikdy nezklame. Ale ne, co to jeho oči nevidí? Jeho dvoukolý miláček není na svém místě! Už, už Jeník volá policajty, když v tom si uvědomí, že se nesmí ničím zdržovat. Babička někde umírá a on tu bude fňukat nad svým kolem?!
Nohy mu naštěstí ještě slouží a tak mu nezbývá nic jiného, než jít po svých. Mobil cinkne a do pár milisekund už Jeník ví od své sestry, která dnes spala s bábinkou, že je to s ní tak zlé, že ji musela převézt do nemocnice U Perníkové chaloupky. O té sice ještě neslyšel, ale sestřička mu napsala trasu. Má se vydat po žluté dolů a potom zahnout na růžovou. OK, tak to náš Jeníček snad nějak zvládne. Barvy ještě umí.
Po půl hodině obcházení každého stromu v lese a hledání růžové turistické značky padá Jeník vyčerpaně k zemi a s nešťastným tónem volá svoji sestře. Po rozhovoru, kterým vyplašil snad všechnu lesní zvěř, mrští naštvaně mobilem o zem. Měl by být šťastný, jelikož je babička v pořádku, ale nějak se stále nemůže vzpamatovat z toho, že je dneska Apríl…
Boženo, to je super – má to konflikty i pointu. Úkol splněn – jen tak dál! ;)
Posílám doplňkové cvičení Přání a rozpor. Trvalo mi to, stále jsem to předělávala a stejně nejsem spokojená.
Nicol se snažila žít jako všichni ostatní. Nic na tom není, taky se to naučí. Pět prožitých let v děcáku je jako cejch. I když se tím nikde nechlubí, stejně je pro ostatní divná. Z domova šla do chráněného bydlení a teď má pronajatou maličkou garsonku ve starých Nuslích. Žádný luxus, ale konečně je poprvé v životě sama. S nikým se o nic nedělit. Žádná společná ložnice, žádné společné tety, nikdy neměla nic svého. Ani psa, po kterém vždycky toužila. A teď? Může přijít domů, kdy chce. Může jít spát, kdy chce. Může si dělat, co chce. Nikoho nemá a nemusí poslouchat.
Pracovala v nádražní hospodě v Holešovicích, zvykla si, že si ji chlapi dobírali a dělalo jí to dobře. Byla drobná, štíhlá, zrzavé jemné vlasy po ramena rámovaly drzý pihovatý obličej. Jemná světlá pleť a modré oči, vypadala stěží na patnáct. Každé ráno voněla vypraným prádlem, které pozdě večer přebil zápach piva a cigaret. Nosit těžké talíře plné jídla jí z počátku unavovalo, ale po pár týdnech už měla na pažích vypracované svaly. Pár nocí proplakala, když musela hradit rozbité nádobí. A pak si konečně vydělala na vlastní bydlení. Radovala se stejně, jako když si ji kdysi máma občas vzala na víkend domů. Ne, že by byl ten byt kdovíjaký, ale ona si na nový nábytek postupně našetří a krásně si ho zařídí. A když ji ta stará paní, co bydlela v bytě vedle ní, požádala, zda by jí občas nepomohla s úklidem, s radostí přijala. Navíc nikdy neodešla s prázdnou. Paní Kohoutová byla ráda, že si má s kým popovídat. Uklízet nebylo ani moc potřeba, ale posedět s ní u čerstvě upečené bábovky a vonící kávy s mlékem, pro ni bylo daleko důležitější. Nicol se zabořila do měkoučkého křesla a s předstíraným zájmem naslouchala příběhům z jiného století. Paní Kohoutová bývala přísnou učitelkou dějepisu na francouzském lyceu, před lety určitě krásná a elegantní žena. Teď šedovlasá hubená paní, kterou jejích osmdesát let ohnulo k zemi. Po manželově smrti zůstala na vše sama. Zaskočilo jí to. Její Jiří se staral nejen o ni, ale uměl opravit a zařídit cokoli. Než se vše naučila, nějaký pátek to trvalo. Nejdříve si namlouvala, že se musí věnovat Kristiánovi a pak už bylo na nějaké seznamování pozdě.
Byt byl čistý, uklizený, ale hřejivou přítomnost jejího syna, který jezdil na návštěvu jednou za půl roku z Hamburku, nic nenahradilo. Nicol ji navštěvovala jednou týdně a stará paní se vždy na její návštěvu těšila. Jak je milá a jak pozorně jí naslouchá. A k tomu všemu jí pomůže se vším, co je potřeba. A Nicol začala chodit dvakrát týdně. Pak už se stavila každý den. Občas sama dokonce přinesla zákusky, které zbyly v restauraci, nebo aspoň čokoládu. Stará paní se cítila šťastná jako už dlouho ne. Je jako moje dcera, kdybych nějakou měla, říkala si. Jak se o mě stará a nic za to nechce. A můj syn? Kde je mu konec! Přijede jednou za čas, ani mne pořádně nevyslechne a je pryč. Je pravda, že Kristián nejezdil často, ale trvalo to teprve druhý rok a měl k tomu pádný důvod. Pracoval na zaoceánské lodi jako stevard a častěji se domů dostat nemohl. Když vystudoval hotelovou školu, pár let se protloukal jako kuchař a bydlet u matky už se mu trochu zajídalo. Pak se naskytla příležitost odjet do Německa a on neváhal. Práce byla sice náročná, ale potkával zajímavé i slavné lidi, vydělal dostatek peněz a chtěl si našetřit na pěkný byt v Hamburku, kam, až se usadí, vezme i matku. Má na mámu málo času, ale vždyť to dělá i pro ni. A teď, když tam za mámou chodí ta milá mladá sousedka, je to i pro něj úleva. Nemá takové výčitky svědomí. Kristián se zklidnil a jezdil za matkou ještě méně než dříve. A Nicol se snažila. Po půl roce jejích pravidelných návštěv paní Kohoutová vydědila Kristiána pro nedostatek zájmu o matku a byt přepsala na Nicol.
Když za několik měsíců upadla paní Kohoutová v koupelně a lékaři diagnostikovali mrtvičku, Nicol už se snažit nemusela. Starou paní odvezli do nemocnice, kde ležela ochrnutá na pravou polovinu těla a prázdné oči koukaly do stropu. Kristián si pro maminku přijel a nastěhoval ji do domova důchodců v Hamburku. Maminka stejně nevnímala své okolí a tak se tu novinu, že přišel o své dědictví, dozvěděl až po její smrti. To už Nicol vesele hospodařila ve svém novém bytě.
Vilmo, moc hezký nápad. Postavy jsou to představitelné a pěkně vykreslené. Doporučil bych jen zbavit text dublování informací (často řekneš vícekrát totož, ale jinými slovy – lepší cesta je rozvíjet stejný základ a dodávat mu různé odlesky, prohlubovat ho, ne se točit dokola okolo toho samého na stejné úrovni). Jinak moc príma!
KONFLIKTY
Je před devátou a za chvíli padne tma. Ještě že je léto a může to vzít za Ingrid lesem. Jako každý čtvrtek má její manžel noční, mohou tak spolu být až do rána.
Jeník se před odchodem ještě navoní a vyráží do vlahého večera. Bere to přes zahrady vyšlapanou cestičkou rovnou do lesa. K Ingrid jsou to tři kilometry, ale co by pro schůzku s ní neudělal. A třeba se s tím náfukou nakonec kvůli němu rozejde. Jeníkovi se v hlavě odvíjí smyslné fantazie, když najednou ostrá bolest v noze, až se mu zatmí před očima. Válí se v mechu a řve. Noha je sevřená v železe, rezavé zuby mu rozdírají kůži až na kost. Musel na chvilku omdlít, protože když se probere, je nohavice džín nasáklá krví. Opatrně rozevírá železa a vyprošťuje nohu. Rychle strhává košili a zastavuje krvácení. Potřebuje pomoc a rychle. K Ingrid je to pár minut, bude lepší se dobelhat k ní. V trávě nachází silný klacek, o který se může opřít a sykajíc bolestí se pomalu vleče do vsi. Přichází zadem přes zahradu, ale než zaklepe na okno, napadne ho, se nejdřív podívat dovnitř. A tam sedí na židli Karel v pyžamu, krk obvázaný šátkem a usrkává čaj. V Jeníkovi by se krve nedořezal. Bude se muset vrátit domů a k tomu všemu už je tma. Pomalu se belhá nazpátek, krev prosakuje nohavicí i obvazem. Ty tři kilometry mu připadají nekonečné. Musí si odpočinout. Aspoň na chvíli. Chce se mu spát. Zdřímne se a pak dojde.
Druhý den ho našel hajný. Vykrvácel.
No tak to nám to tady pěkně vygradovalo. :)
Díky za postavu!
#6Konflikty.
Tak sem jsem přešla z #5 Postavy.
Vymyslela jsem 4 různé scénáře lží, ale postavy byly mlhavé.
Nejvíc mi nešel padouch v tzv. lži záchranné. Neuměla jsem si ho “zevnitř” moc představit.
Vzpomněla jsem si i na Saturnina. Uvěřitelné příběhy se dají vymyslet. Neuvěřitelné se musí stát.
Ale Jeník po moravsky, po slovensky Jano, Janko žije v malebném a tajemném, geograficky rozdělovaném a opět rozděleném kraji moravsko-slovenského pomezí.
Lyžařské centrum Bílá, Bumbálka, údolí Smradlavky a obec Konečná (jak typické) ještě na moravské straně. No a pak Korňa a lazy nad touhle obcí a v dálce Turzovka.
Jano je ekolog a cvok, žije nahoře v Korni v chalupě po dědovi a studuje enviromentalistiku na Žilinské univerzitě. Jeho kamarádka Alenka, Alča je právě na chalupě se svým tátou na Bílé.
To je rozlehlý pojem, tak jako zdejší terén (třeba Bumbálecký bukový prales, Údolí pramene Smradlavky a sedlo Bumbálky).
Zavolá Janovi, ať se staví u nich na chalupě na Bílé. Už jsi tu byl, to trevíš, když tak volej.
Na konflikty je zaděláno.
Jano hodí ještě do batohu 4 “petky”, aby Alče kousek pod hřebenem na Konečné nabral v jedné vyhlášené studánce výtečnou pramenitou vodu. Když se blíží na Bílou je po 3. hodině, půlka října a stmívá se po 6. .
Janko byl u Alče 2x, ale radši jí zavolá, že už je blízko ať ho naviguje. Kde mám mobil? Prohledá kapsy i u batohu. Nemá ho. Mohlo by se mu stát, že by to nedal na první dobrou, ale má víc štěstí než rozumu a k Aleně dorazí už po 4. .
Tady máš výtečnou bumbáleckou vodu, ale pojď mi prosím tě pomoct hledat můj mobil, asi jsem ho nechal u té studánky. Doufám.
Alča má Jeníka ráda právě proto, že je tak trochu mimo realitu.
Táto, Jano už je tu, ale ztratil někde po cestě mobil. Jdeme ho hledat. Mobil. Jano by se tu neztratil.
Stav se pro nás ráno. Horní Korňa 12, Jano Husár. Díky.
Vydají se zpátky do kopců. Alena pravidelně prozvání Jankův mobil. Blíží se ke studánce, už zapadá slunko. Na slovenské straně už slunko není vidět. Schovalo se za západní hranou hřebenů Moravsko-Slovenských Beskyd. Ozývá se bzučení Jeníkův mobil svítí pod zídkou studánky.
Alčo blíž je to teď k nám na Korňu než zpátky na Bílou. Jsme kousek pod hřebenem na Konečné. Navrhuje nouzové řešení Jano. Nemají čelovky jenom mobily.
Právě byla ilegálně po druhé překonána Česko-Slovenská hranice, ale k dvousetleté dřevěnce Janova dědy je to už, co by dup. K večeři jsou výborné skopové klobásky opečené na ohništi nad chalupou.
Až do půlnoci popíjejí červené a vymýšlejí horory do tohohle tajemného kraje.
Spát jdou po půlnoci do spacáků na seník, aby to bylo stylové.
Ráno to “jistí” Alčin táta. Jeho auto už stoji na cestě dole pod Janovou chalupou.
Alča a Jano jdou od seníku z kopce nad chalupou, spacáky přes ramena a vybírají si seno z vlasů.
K snídani je pořádné kafe, brynza a domácí chleba.
Jeník i ho peče sám v zachovalé dědově peci. Happyend.
Ale do tohohle kraje by se hodil i horor se záhadným zmizením obou hlavních hrdinů…
Věra
Díky moc, Věro, za tohle přemýšlení nad dnešním úkolem. Ano, tento příběh by se dal variovat do „álelůja“! :)
Postavy: Jeník (hrdina) a les (antihrdina)
konflikt – Jeník musí překonat překážky lesa. Ať už to je třeba fakt, že začalo pršet a les byl celý špinavý, takže Jeník si zašpiní nové boty, kupříkladu. Nebo se Jeník bojí, protože se stmívá a les v noci je nebezpečný…
Zápletka – Jeník musí projít lesem..?
Petře, ano, takto by to šlo. Samozřejmě váš příběh je držen hodně při zemi, ale podstata konfliktů a zápletky je v něm naplněna.