Povídka měsíce: Až uplyne tisíckrát nekonečno (Ludmila Lucká)

Některé věci si ani nejlepší kamarádky neřeknou.

Jak by to dopadlo, kdybych vám před týdnem u pískoviště řekla: „Holky, odjíždím. Opouštím manžela a děti, abych mohla psát. Doma se ze mne den za dnem ukrajuje kousek po kousku a bojím se, že brzo ze mě už nic nezbyde. Protože nejtemnějším nepřítelem dobrého umění je kočárek na chodbě.“ Podívaly byste se na mne a řekly: „Neblázni, psát můžeš přece i doma. Anebo později, až děti vyrostou. Koukej, jak si teď hezky hrajou.“ Objaly bychom se, řekly byste mi, že to bude zase dobrý a já bych vám dala určitě zapravdu.

Doma bych uklidila, uvařila večeři, uložila děti a v deset si se skleničkou vína sedla k počítači, odhodlaná věnovat múze alespoň dvě hodiny. Dan by dorazil domů a s úsměvem na tváři by mě pohladil po vlasech, jak to on umí, v tu správnou chvíli, tím správným způsobem, abych se cítila na vteřinu líp. Řekl by hodně zdaru a šel by si hrát na počítači Civilizaci. A já bych psala, slova by se ze mě kutálela jako kaštany ve vichru.

Nepsala bych však o pravdách života uschovaných v černých dírách vesmíru, nepsala bych o inspirativní jemnosti hedvábí a tvůrčí síle minimalismu. Psala bych o jediném tématu, o kterém může matka psát: o svých dětech. O tom, že vychovávat tři syny vyžaduje dielektická sluchátka proti hluku, Panthenol na kolenní odřeniny a vychlazenou láhev vína. Psala bych o mokrých skvrnách na autosedačkách, o nemožnosti najít chůvu pro tři děti, co by s námi vydržela alespoň měsíc. Psala bych o tom, jak je nemožné umět s dětmi psát. 

Víte, co mi došlo, milé přítelkyně? Že své děti miluji nejvíc na světě. Že jim chci dát to nejlepší. Ale pokud budu ještě jeden den hlídat dvojčata, aby nespolkla hlavu legového Nexo rytíře a ve vysavači pak se čtyřleťákem hledat Clayův ledový štít, něco se se mnou stane. Něco se z mé duše nenávratně odlomí, upadne, zakutálí se a už se ke mně nikdy nevrátí. A já už nebudu mít z čeho dávat. Těžké je ušlechtile přemýšlet, když přemýšlíme jen nad tím, kde vzít chleba. Rousseau musel svých pět dětí odložit do sirotčince, aby si v hlavě srovnal myšlenky o správné výchově dětí. Brány věznice si nese každý člověk v sobě, napsal jiný muž, který děti neměl. Já dnes posílám sebe samu do pomyslného sirotčince, a děsím se představy, že z toho nic moudrého nevzejde.

Berušky moje, když jsme se naposledy potkaly na hřišti v Grébovce a já se kvůli svým minišéfům houpala v džípu a dělala pro ně brmbrmbrm, chtělo se mi zařvat: „Holky, uvědomujete si, že naši manželé pomalu řídí zeměkouli, zatímco my tady houpeme kočky, co snědly kroupy?“ Vidíte, jak hluboko jsme klesly, premiantky z Karlovky s diplomkami o ruské propagandě v médiích? Moc bezmocných mám počmáranou gelovými tužkami. 

Některé věci si ani nejlepší kamarádky neřeknou. A já se vám za to omlouvám. Nešlo to. 

Nepřiznala jsem vám, že jsem učinila rozhodnutí, které ještě nikdy žádné ženě žádný chlap neprominul. Ani ten můj nepromine. Vy možná pochopíte, ale taky neprominete. A zatím co nikomu dnes nevadí, že Rousseau a Picasso a Bernstein dali přednost svým vášním před svými dětmi, já budu navždy a do konce věků krkavčí matkou. Protože jsem vzala nabídku, která se možná nikdy nezopakuje, a kdybych ji nevzala, večer co večer bych brečela do polštáře, kurva k čemu mi byl ten červenej diplom, když ne k tomu? Abychom dokázali něco úžasného, říká Bernstein, potřebujeme plán a nedostatek času. A hlídání, Leonarde, potřebujeme především hlídání. Stojím v příletové hale letiště Suvarnabhumi, kousek od Bangkoku a po patnáctihodinovém letu přes Moskvu mám v hlavě vymeteno. Slova nejsou, jen amorfní, neurčité pocity, neovladatelné emoce o síle na čtvrtou. Dobré, zlé, dobré, zlé, peklo jsou ti druzí, pamatujete holky? Že život má smysl, jestliže mu ho člověk chce dát? Klepu se adrenalinem, je mi zima v klimatizovaném prostoru, děsí mne obří sochy pozlacených Jakšů střežících repliky buddhistických chrámů. Třesu se výčitkami, co jsem to provedla, co teprve provedu. 

Představuji si, jak vás Dan jednu po druhé obvolává a ptá se, v kolik jste se z večírku vrátily vy. A vy řeknete: „Ale my o žádném večírku nevíme,“ a Dan si poprvé uvědomí, že jsem mu lhala. Pak začne přemýšlet, co ještě neví, a rovnou si mě představí s milencem. Nebo moment, to si snad ani představit nemůže, krajkové podprsenky nenosím od prvního těhotenství. Pak začne nervózně chodit po bytě, netuše, co s třemi malými kluky v sobotu, když nejsem doma. Ani mlíko na kaši hned nenajde a nechá dvojčata v nočních plenách až do pravého poledne. Anebo mu křivdím, všechno je jinak, dobře si už poradil se vším a vlastně přesně ví, kde jsem. Step up opportunity. Protože Dan byl vždy v šachu lepší než já a umí si spojit v hlavě dopis s nabídkou z Člověka v tísni, co ležel týden na poličce s příchozí poštou a moje náhle zmizení. Opravdu umí? Kdybych mu řekla, že nabídku zvažuji, možná by mi měsíčně na účet posílal stejnou částku, abych zůstala doma. Quod erat demonstrandum, bychom si kdysi napsaly. Jsem v Thajsku na měsíc. A pak letím regionální linkou do Phnom Penhu. A pak do Vientiane, mezitím se budu z vesnice do vesnice přesouvat lokálními autobusy a najatými džípy. Nakonec se vrátím obloukem zpátky domů přes Singapur, ale za mnohem více než 80 dní, až za půl roku, jestli to vydržím, jestli to neotočím ještě teď hned. Když se vrátím, všichni na mne budou koukat jako na pytel blech a opatrně se tázat na moje zdraví a Dan, ten se na mne do konce života nepodívá. Dan, který jezdí na služebky každý druhý týden, si bude si říkat, že se mu asi za něco mstím, jinak bych nemohla být takový sobec. Před rokem, když se narodila dvojčata, jsem v porodnici četla v knížce od Ruth Rendell: sobectví není žít podle svého, ale chtít po druhých, aby žili podle mého.

Nabídka psát o misích v Jihovýchodní Asii přišla naprosto nečekaně. Jednoho dne jsem v Šafaříkově ulici u sídla Člověka v tísni potkala Šimona Pánka. Kdysi jsem u něj psala diplomku. Na tři minuty jsme se zapovídali, dvojčata mezitím vylezla z kočárku a každé odcupitalo jiným směrem.

„Co teď děláš?“ zeptal se Šimon z legrace, když jsem je připoutala zpátky.

„Zabývám se omezováním pohybu malých dětí a funkcí úplatků na jejich spolupráci,“ řekla jsem.

„Jestli potřebuješ pauzu, hledáme teď zahraničního zpravodaje.“

Slovo pauza znělo jako vítězné číslo v loterii. Jako možnost nechat se vystřelit na Mars hned zítra. Jako sen o teleportaci, o převtělování, o cestování v čase. 

Že to myslel vážně, jsem zjistila, když mě pak za tři dny pozvali na pohovor do mediálního oddělení. Povídala jsem samé nesmysly, pletla koně s vozem, lovila jsem v paměti jména a místa, hledala ztracený čas. Holky, trapasů jsem za poslední čtyři roky zažila tolik, že tenhle pohovor byl jen velmi podprůměrnou katastrofou. A stejně mi nabídku dali, asi byli zoufalí. Chtělo se mi brečet. Řekla jsem si nejdřív ne. Ne, zamčená v koupelně, abych si mohla alespoň na pět minut na mobilu přečíst The Economist, než mě dvojčata najdou a začnou bušit pěstičkami do dveří. Ne, řekla jsem si v Déemku, když jsem zaplatila za několik sklíček jablečného pyré rozbitého na podlaze, protože, empiricky dokázáno, ulička v dětské sekci je na dvojkočárek příliš úzká. Ne, v deset večer, když konečně kluci popadali do peřin, a v té chvíli se otevřely vstupní dveře a Dan byl ze služebky doma a všechny radostně probudil. Řekla jsem si ne, když jsem je všechny čtyři viděla spát vedle sebe a opakovala si, že jsem nejbohatší ženou na světě.

Jako by tušil, co se mi honí hlavou, se dalšího dne Dan zeptal: „Proč už nepíšeš fejetony?“

Tehdy mi to došlo. Jako ledový šíp přímo do srdce. Jak můžu psát podřadná souvětí do soundtracku Gumibär? Kdysi moje cestopisy z Ekvádoru Dan miloval, vycházely v Respektu na pokračování. 

„To bych musela zase někam odjet,“ zasmála jsem se.

A on se zasmál taky a řekl: „Ježíši, to by mě doma asi kleplo.“

Kleplo, holky, chápete to? A pak si vytáhl z botníku sálovky na squash a než mi před nosem dveře zabouchl, řekl jen: „Budu doma za dvě hodiny.“

Já jsem zůstala v předsíni nehybně jako Lotova žena, rukáv od trička upatlaný od sušenkové kaše a zírala jsem na dveře, za kterými Dan zmizel. Mezitím se bytem prohnalo ničivé tornádo a dvakrát uplynulo nekonečno. Kráčejíc zpustošenou krajinou mezi koupelnou a kuchyní jsem nakonec napsala Šimonu Pánkovi, ať se mnou počítá.

Čekám před nablýskaným letištěm v Bangkoku na transfer a vím, že se už musím Danovi ozvat. Ať mne nezačne hledat Interpol, ať už proběhne domácí soud a já to mám za sebou. Mohla bych na svou obhajobu citovat něco od Simone de Beauvoir, paní, co nikdy neměla děti. Anebo od Muriel Spark, paní, co své dítě a manžela opustila. Děvčata, myslíte, že by byly tak slavné, kdyby deset hodin denně sbíraly nakousnuté křupky? A jak by mi to pomohlo, když jako squashový míček by jejich slova Dan odpálkoval: „Zas ty tvoje feministky, myslelas vůbec na děti?“ Bože, myslela jsem někdy vůbec na něco jiného? Možná v minulém životě, když jsem ještě měla právo ohýbat časoprostor tak, abych v něm mohla našlapovat lehce, bosou nohou tam, kam jsem chtěla. Když jsem ještě byla celému světu krásně zbytečná. Když jsem mohla pozorovat, aniž bych musela hlídat.

Některé věci si ani manželé neřeknou. 

Nikdo nepřizná, jak chutná moc být tím druhým rodičem, který vyslovuje nabídky, co není možné odmítnout: pomůžu ti s dětmi o víkendu, ano, zlato? Protože jak říká filozof všech filozofů přesvědčování: laskavým slovem a namířenou pistolí dosáhneme víc než jen laskavým slovem. Chtěla bych napsat: Dane, vrátím se, až ti uplyne tisíckrát nekonečno. Až složíš všechny sady lega zpátky dohromady. Tohle ale není hra a já nechci vyhrát. Raději budu citovat Asimova, kterého Dan čte hodně a rád a možná mne přece jen pochopí.

„Dane, píšu ze stejného důvodu, jako dýchám. 

Kdybych to nedělala, umřela bych.“

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.