Povídka měsíce: Kapsář (Jana Micková)

Jana Micková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Jana Micková

Zajímavosti

Povídka měsíce

Jana Micková: Kapsář

Vypadala hodně jako matka Štika. Zpozdilý peroxidový vlny, tvář jako variace na barvy od Mattisse, a když se usmála, všechno kolem se lesklo fluoridem a diamanty. Protože bylo moc horko na to, aby na sobě měla kožich, bořila krk s lalokem nefunkční štítný žlázy alespoň do kožešinovýho límce.

Nešlo ji přehlídnout – brouzdala s obstarožníma kámoškama kolem karikaturistů, ňuchala nad kýčovitými hradčanskými západy slunce, a když si všimla, že se tvoří fronty u křížku Jana Nepomuckýho, vystála si ji taky. Sice vůbec netušila, o co jde, ale vztáhla na něho svoji prasečí ručku a nutila „sistry“, aby ji fotily ze všech úhlů. Vytasila kozy, vystrčila bradu a zkoušela, co jí bude nejvíc slušet. Tipuju, že její manžel byl mezi okupantama v šedesátým osmým a ona si od tý doby myslí, že jim ještě pořád patříme. Malá Polka, co byla na řadě po ní, klopila oči k dlažbě a snažila se nezapomenout, co si chtěla přát. Vypadala křehce jako opuštěný hrneček z babiččina porcelánu, a tak jsem se rozhod, že zasáhnu. 

Zastavil jsem se kousek od ní a obdivně se na ni usmál. Vzhledem k tomu, že jí mohlo bejt velmi dobře opečovávanejch osmapadesát (jejího generála to určitě stálo hodně peněz) a mně je jednadvacet, všimla si mě.

Přitočil jsem se k ní a začal s ní parusky šveholit – pokud je váš rajon Karlův most a Malá Strana, vyplatí se umět základní lichotky v několika jazycích. Nabídl jsem jí rámě, ale ona mě chytla za předloktí a přitáhla si mě k sobě co nejblíž. Široký pršan se zachvěl, jak nasál mou vůni. Určitě už se viděla, jak se svlíká v hotelovym pokoji na předložce z tygra ussurijskýho nebo aspoň ledního medvěda a já nad ní obdivně stojím. Tak určitě. Rázem zapomněla na ty dvě matrony, co jí dělaly stafáž, a na vrtkavých podpatcích si mě chvatně odváděla po kamenný dlažbě. Nebylo těžký ji zpomalit – její kotníky v nepřirozené nadmořské výšce byly příliš nejistý. Začal jsem se šourat, ona trochu neochotně vedle mě, až jsem zastavil před Pietou. 

„I eto ty znaješ?“ Jasně že ne.

Tak jsem jí vyprávěl, že Brokoffova Pieta byla první barokní kamennou sochou na mostě a přitom přirovnával obliny tohohle historickýho období k oblinám jejího dekoltu. Pak jsem ji odvedl ke svaté Anně a bezostyšně tvrdil, že oplývá stejným dívčím půvabem jako zkamenělá světice. Bylo to skoro neuvěřitelný, ale červenala se. Já jí mezitím přejížděl jednou rukou po zadku a druhou jsem šátral ve vuitonce. Její peněženka byla stejně kyprá jako  boky a o telefonu mi bylo jasný, že mi bude v ruce spokojeně vrnět. Vpitý do jejích očí jsem ji dovedl až na Malostranské náměstí, tam se vytrhl z jejích chapadel a naskočil do právě přijíždějící tramvaje. 

Čtyři kreditní karty, necelých dvacet tisíc v českých, co asi dostaĺa od manžela jako kapesný na jednodenní výlet, pět set třicet dvě eura a kovové ruble – to byla velmi slušná bilance odpolední procházky. Ruble jsem rovnou vysypal a schoval do kapsy u riflí – mně byly k ničemu. Až budu mít cestu přes Karlovo náměstí, hodím je do kasičky v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. 

Je to pro ně jako plivnutí do nesvěcený vody, ale co, já taky nejsem pravoslavnej, ale díky babičce a dědovi poctivě křtěnej katolík. To vymyslel děda chvíli po tom, co mámu zavřeli do blázince. 

Z českých jsem oddělil jednoho rozvážnýho Palackýho, o víkendu se se mnou sveze za babčou a dědou a skončí v tamní kostelní kasičce. Zdejší pan farář na mě byl vždycky moc hodnej. Když se mi ostatní haranti posmívali, že je moje matka magor, hájil mě. Rozpadá se mu střecha nad tim jeho dřevěným Ježíšem, takže bych asi měl přidat i pár euro. Kolik? Dvacet, třicet? Ať nežeru, přibalil jsem pade.

Už od prvního pohledu byl jasně přiznanej. Kulatá hlava, stejně kulatý brejle i prdel. Klidně bych věřil tomu, že doma chodí v krátkejch koženejch kalhotách s kšandama a tyrolákem na hlavě. Otázka je, jestli jsem jeho věková kategorie, nebo jestli míří níž, k chlapečkům maximálně osm až devět. 

„Haben Sie Feuer?“ přistoupil jsem k němu a přitom se vtíravě otřel stehnem o jeho nemístně příléhavý rifle. 

„Ja,“ zkontroloval pohledem moji pleť a připálil mi. 

S předstíranou rozkoší jsem vdechl mentolovou příchuť lightek a vyšpulil rty, aby pochopil, že jsem levný zboží na prodej.

„Prag ist schön.“

„Jo, to je. Znám to tu velmi dobře. Wollen Sie einen Reiseführer?“

„Es wäre schön!“ přejel mi ukazováčkem po záprstních kůstkách.

Začal jsem mu vykládat, že nejdřív přecházeli lidé Vltavu přes pár brodů a pak si na místě Karlova mostu postavili dřevěnou lávku, která nepřežila povodně z roku 1157. Táhl jsem ho směrem ke Starýmu Městu a prohmatával očima jeho větrovku. Když jsem se dostal k Vladislavovi II. a Juditě, věděl jsem, že se budu muset pevně přitisknout k jeho náprsní kapse. 

Tak jo – přichystán k akci. Pod svatým Ivem, patronem právníků, a slepou Spravedlností jsem ho pevně přitlačil ke kameni, jednou rukou ho popadl za objemné hýždě a políbil ho. Bylo to strašný. Mastný, uslintaný a povolný tak, že se mi chtělo zvracet. Nedíval jsem se na něj, přimhouřený oči jsem klopil k zemi a tak si všiml, že kolem mě prošly černý boty s výšivkou pivoněk a starorůžovou stuhou místo tkaniček. Kratičký krok malých chodidel se na chvíli odmlčel, pak se opřel o špičky a utekl směrem k Malý Straně. 

Tak to by stačilo. Zatimco Bavorák rozšafně pomlaskával, jeho portmonka se nenápadně přesunula ke mně. Zdrhnout tady ale nebylo jednoduchý. Kdybych se pokusil zmizet v davu turistů, určitě začne křičet. Dál jsem pevně svíral jeho buclatý prstíčky a vedl ho ke Klementinu, že mu ukážu klenot český vzdělanosti. Až tam jsem opustil jeho vlhký ruce, zlomil mu srdce a ztratil se v postranní uličce. 

Na to, že je Německo ekonomickým držákem Evropský unie, se frajer moc nepředved. čtyři tisíce sedm set osmdesát tři koruny a tři sta šedesát eur. Jednu z tisícovek jsem sbalil do ruličky, ale chvíli mi trvalo kam s ní. Pokud vím, tak kostel sv. Iva v Praze neexistuje – právníci zřejmě na Boha moc nedaj. No tak ty prachy dáme na chudý – svatýmu Františkovi, když se teď po něm jmenuje ten sympatickej papež. Má krásnej kostel na Křižovnickým náměstí a říká se, že ten El Greco, co tam visí, je pravej. 

Vůbec jsem neměl v plánu pouštět se do něčeho většího. Byl krásnej podzimní podvečer, Praha se převlíkala do pestrobarevný noční košile, světla odrážející se ve vodách Vltavy se intimně prolínala, dokonce i trhovci už balili zboží, jen ti zasraní Taliáni řvali tak, že jsem si řekl, že si zasloužej nějaký menší boží trest. 

Přilepil jsem se na ně u stánku drobný plavovlásky. Jmenovala se Dora a taky už chtěla jít domů nebo se možná se svařeným vínem v kelímku toulat po roztoužený Praze. Jenže panáčkové předstírali zájem – poskakovali kolem stojanu, jako když se pes honí za ocasem, a tvářili se, že si koupí některou z kolorovaných fotek. Přitom se ani jeden z nich na chvíli nezastavil, nepodíval se na detail, nevšiml si tý zvláštní barevný kombinace, ani jednomu z nich nesjela automaticky ruka ke kapse s peněženkou. Viděl jsem, že to Dora vidí taky, přesto měla na obličeji usměvavou masku zdvořilosti a nechala je, ať osahávají stativ, rámy a ti odvážnější i ji. 

Pustil jsem se do opatrnýho sbírání drobných, které jim na cestu do cizí země daly jejich matky. Jedna zadní kapsa tmavomodrejch riflí, levá kapsa červený péřovky, cvočkový zapínání kovově lesklý pánský kabelky… Do prdele!

Mých pět prstů v křeči svíralo peněženku z hnědý teletiny, ale nedonesly ji ke kapse. Místo toho zůstaly trčet k řece a zápěstí bolestivě zrudlo v pevným stisku.

Peněženka se lehce snesla na dlažbu mostu. Čtyři klouby se mi odrazily od brady. Loket mi projel žaludkem.

Sjel jsem do předklonu a chytal dech a dnešní večeři. Visel jsem na čtyřech rukách jako na lanech.

Mihnutí kolene. Uf, těsně vedle. Bolí to, ale ne tolik. Asi jsem se usmál – další pěst, tentokrát vlevo do čelisti. Cizí loket pod mými žebry.

Prověsila se mi kolena. Visím skoro jako Ježíš na kříži. Lýtka mi drhnou o kameny. Pilíř je o kus blíž, najednou nejsem schopnej poznat, kterej svatej na něm stojí. Když je ale spočítám, měl bych na to přijít. Co by na to řekl Jan? Hodí mě jako jeho do řeky?

Ticho.

Jako by zkameněli.

Bledý anděl Dora se jim postavil do cesty.

Lana povolila. Schoulil jsem se jako kotě k zemi. Ještě si kopli. Rameno, lopatka, stehenní svaly. Pak odešli.

Posadila se vedle mě na bobek, přistrčila mi k obličeji svoje pivoňkový boty a obličej jako porcelánový čajový hrneček.

„Ty vypadáš,“ zašeptala měkce.

Připadal jsem si jako zpovědník s vyříznutým jazykem.

Nejdřív mi podala kytičkovanej termohrnek se silným černým kafem a pak mi dala svou ruku, křídlo zmrzlý labutě. Pomohla mi porušit silová pole gravitace, a když jsem vstával, chytla mě pod ramenem. Jako figurínu z výlohy (za mnou kýčovitý červánky s Hradem) mě opřela o věky obroušenej kámen, svůj život naházela do krabice a pak odněkud vyčarovala tu telecí peněženku.

„Pro tebe,“ natáhla ke mně ruku. Pak ji zase stáhla, vytáhla z kapsičky na bankovky nějaký eura a schovala je k sobě. „Pro svatýho Vojtěcha,“ usmála se. 

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Napsat komentář

Inspirativní neslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.