Povídka měsíce: Kwazume (Tomáš Cafourek)

Tomáš Cafourek

Zajímavosti

Povídka měsíce

Tomáš Cafourek

Zajímavosti

Povídka měsíce

Tomáš Cafourek: Kwazume

Černý hoch únavou přešlápl z pravé nožky na levou a ztvrdlá kůže na chodidle neslyšně zašustila v rudém prachu sluncem rozežrané země.

„Vydrž, velký lovče,“ zašeptal chlapcův doprovod a přidržel Kwazumeho v podpaží. Vychrtlá ruka dědečka dloubla vnuka do boku a zacinkala krátkou partituru o vystouplá žebra. Syn kmene Masalli zatnul čelisti a v nehraném pokusu o úsměv se zazubil jako hyení mládě.

„To je ono, odvahu,“ podporoval stařec, „už budeme na řadě.“

Provizorní nemocnice zbudovaná míly od uprchlického tábora Stingali, kam se stahovali pacienti postižení válečným šílenstvím Darfuru, praskala ve švech. Když Kwazume spatřil Evropana z jiného světa, bázlivě zamrkal, ale vzpomněl si na krále Manatasiho, udatného předka, který na kopí nabodával lvy po tuctech, a plesknutím jazyka o patro si dodal odvahu.

„Další, další, postupujte.“

Zástup vzdychl a pokročil. Někdo hrubě udeřil Kwazumeho do zad. Chlapec zavrávoral, vybočil z řady a v neohrabaném kopýtání zakopl o stočeného psa. Nikdy nezapomene Kwazume tu příšernou barvu psích dásní potaženou slizem, které mu na vzdálenost paže zacvakaly před tváří. Barva démonů. Tmavě fialová, skropená černobílými skvrnami se kousavě přibližovala k bezvládnému tělu. Syn Induny Gandaka zkoprněl přirozenou dětskou hrůzou.

Tungata prudce odstrčil negra nakaženého leprou a mohutným skokem přistál vedle chlapce. V okamžiku, kdy zvedl hůl k nebi a zároveň nakopl fenu pod zadní nohy, připomínal zkřiveného čápa marabu. Úder starcova rachitického pařátu vymrštil křížence půldruhého metru do vzduchu. Vznesl se lehce, jak obláček, aby se těsně v bodu zvratu, v okamžiku kdy vítězí gravitace, fatálně střetl s tvrdostí Tungatovi sukovice.

Hladká půda vyšlapaná chodidly domorodců zteplala toho rána krví psího kripla, jehož zdechlinu rozmlátil stařičký Tungata na kaši, protože se o vteřinku opozdil.

Kvíčala. Slangový termín užívaný mezi pacienty afrických nemocnic. Vzlyky ubožáka, který bolestí křičí, a zoufalost se zakusují do uší a trhají bubínky těm, kterým se daří o trošku lépe. Černé dítě napadené psem otevřelo oči druhého dne těsně po půlnoci. Řady a řady na sobě hustě nalepených nemocničních lůžek se znatelně rýsovaly ve tmě. Kwazumemu připomínaly rakve. V životě už viděl hodně rakví. Doma, před kostelem, když Džadžavídové ze severu zmasakrovali jejich vesnici. Neplakal, nestěžoval si, jen zatoužil ulevit poraněné noze a pak vyhledat dědečka. Posadil se na okraj lůžka a spatřil ducha.

Éterická bytost bez masa a kostí, snad tvořená pouhou energií animálního světa, který i přes vštěpování pravého boha nesmazatelně vězel v srdci každého Afričana, přistoupila k nemocnému. Dotkla se ho.

„Nevstávej, musíš ležet maličký.“

Ucítil vůni mléka a jemného ženského potu. Lena se pousmála, když drobná dlaň černouška uchopila mezi prsty kadeř nazrzlých vlasů, která jí vyklouzla zpod čepce. Barva tak zvláštní, z jiného světa. Připomínala ředěnou krev a trochu kůru stromu Msasa.

„Mluvíš anglicky?“ přerušila mladá lékařka hošíkovu fascinaci. Neodpověděl. „Nemusíš se bát, jsme tu, abychom ti pomohli. Rozumíš?“ Ticho. „Něco jsem ti přinesla, moc jsi křičel a naříkal.“ Lena otřela drobné kapičky bolesti, které zkondenzovaly chlapci na čele, a položila na zažloutlé prostěradlo dárek zabalený v hadříku. „Mám ji z domova, je to panenka, říká se jí matrjoška. U nás v Rusku věříme, že v sobě skrývá tajemství.“ Usmála se, pohladila zafačovanou panenku a odešla.

Malý stan vedle skladu potravin sloužil jako koupelna. Úslužné černošky ohřály nad jedním z tisíců darfúrských ohňů vodu a připravily nehorázný luxus v podobě skromné koupele. Lena svlékla propocené šaty a vklouzla do lázně. Přemýšlela. Z postoje k pacientům se dávno vytratil profesní přístup. Kwazume. Inkubační doba vztekliny trvá od jednoho do tří týdnů. Včera usedla vedle jeho zpoceného těla posedmé. Dopřála si cigaretu – pravidelný rituál před spaním. Zavřela oči, zahloubala se.

Z malátného snění ji vytrhl podivný zvuk. Šelestění. Napjala smysly a prstní dvorce jí zvrásnily krůpěje husí kůže. Zadržela dech. Kuckání, kašlání a pak…ticho. Lezavé ticho.

„Maaatryjakša!!!“

Lena vyskočila a mrštně se otočila po směru. Na prahu dveří se třásl Kwazume – zabalený v bílé nemocniční přikrývce připomínal sněhuláka s namourovaným obličejem.

„Maaatryjakšaa, chtěl bych znát její příběh.“

A tak doktorka z Petrohradu vyprávěla. Plameně se rozhovořila o Rusku, zasněžené Sibiři, tropických mořích, o slonech, kteří žijí daleko na jihu v močálech, dracích a létajícím balonu. Kwazume hltal a hltal. Ale pozor, dodávala, matrjošky plní přání, jen nikdy nevíš, která bude poslední, proto musíš volit obezřetně a s rozvahou, protože není cesty zpátky.

Dzzzzb – ticho. Pro citlivé uši zmítané neklidem neklamná známka komářích útoků. Otravný hmyz vypátral měkkou kůži a pomalu, s chirurgickou přesností krájejícího skalpelu, vbodl mikroskopický sosák do těla oběti. Kwazume vystřelil levačkou po útočníkovi do místa, kde ucítil něžnou, mrazivou bolest vpichu. Minul. Pevně uchopil horní okraj přikrývky a přetáhl ji přes hlavu. Převalil se na bok a schoulil do klubíčka s matrjoškou mezi stehny. Tiskl se k dřevěné bábušce, která poskytovala jedinou útěchu v onom strašném místě plném démonů a dětské samoty. Maaatryjakša plní přání – mumlal.

Dusivé ticho polního lazaretu podbarveného monotónním bzučením rozvibroval výkřik. Kvíčala. Nějaký ubožák ječel a ječel bolestí.

„Plní přání, plní přání.“ Kwazume si vecpal pěstičky do uší, ale ryk umírajícího se budoucímu náčelníkovi vetřel do těla nosem, očima, kůží.

Rozklepal se. Maatryjakša. Sevřel bábušku mezi koleny a zatlačil. Svaly odmítaly spolupracovat. Jekot pokračoval.

„Plní přání, plní přání!“

Silou vůle, nekonečné touhy a síly pacienta, panenka pukla. Moře světla. Malého černouška nejprve zalil strach. Oslepl. Ve vesnici občas vídával domorodce, kterým mouchy nakladly do očí vajíčka a larvy je následně proměnily na tvarohový rosol. Ale mlha pomaličku odcházela a po chvilce jas odezněl. Kwazume spatřil dvě oblohy. Tyrkysově modrá se někde daleko na horizontu vláčně olizovala se sytostí indiga. Jako pokřtěný slýchal kněze vyprávět o nebi a v první chvíli ho napadlo, že opravdu zemřel a ocitl se před branou stvořitele. S úsměvem pohlédl před sebe. Níže položená obloha se podivně vrtěla, šuměla a jakoby mu běžela vstříc.

Syn kmene Masalli opatrně přicupital a světlou dlaní se dotkl zpěněné hladiny. Obloha nekousla. Znovu. Nabral kus mezi prsty a hmota se mu okamžitě v dlouhých čůrcích rozutekla. Voda? Ano, to je voda, žádná obloha, Matka všech vod. Padl na kolena a dychtivě začal pít. Slaná, fuj, vyprskl. Nerozuměl. Slaná voda, která se hýbe a zpívá? Přemýšlel. Voda, která mluví, obloha která utíká a honí nekonečno, zpívající voda? Bože, Maatryjaška plní přání. To je oceán. Oceán, o kterém mu předešlou noc vyprávěla Lena.

„Jééé, jééé, jé,“ smál se a široký upřímný úsměv polykal slzy radosti a dojetí.

Těžko se snílkové probouzejí k životu. Kwazume se držel. Zuby mu skřípaly a nehty lámaly v zoufalé snaze podržet si sen. Vize praskala, bortila se a obrázky z jiného světa se deformovaly v hrůzné šklebící se masky. Povolil a mrákoty zesinaly v ulepené ráno na lůžku polní nemocnice Stingalli.

Svítání.

„Už je dobře, neboj,“ Lena promluvila měkce a podala chlapci sklenici s vodou.

„Viděl jsem matku všech vod.“

Zašmátral pod přikrývkou a spokojeností vydechl, když nahmatal panenku. Pořád tu je, neodešla, nezmizela spolu s přáním.

Se zlou předtuchou zasunula Lena svému svěřenci úzký teploměr do podpaží. Nemýlila se. Rtuť se na ukazateli vyšplhala stupínek pod čtyřicítku. Ranní horečky – první příznak infekce, která prolomila obranu lidského organismu, aby nakaženého proměnila ve zvíře. Při té představě se pokřižovala.

„Dnes za tebou přijde dědeček, tak pěkně lež, po obědě je tu.“

„Hroší prdel vonní příjemněji než toto doupě. Válečník potřebuje cítit krev, pot kořisti, vůni stehen tlusté kurvy a nikoli pach sraček a zvratků.“ Pokračoval Tungata zuřivě, přičemž mu zacuchané chuchvalce vousů poskakovaly kolem hlavy. „Náš kmen vyžaduje volnost, svobodu, možnost libovolně kráčel světem. Příroda přestala dýchat rytmem spokojenosti. Harmonie zmizela. Bílí lidé, války, nemoci, to vše narušilo rovnováhu. Dnes už ti neumím pomoct, chlapče. Ale jedno vím jistě. Vrať se ke kořeni zla, postav se mu a pošli ho tou samou cestou do pekel.“

V čase rohů, v hodině, kdy pasáci zdvihají prsty ve tvaru V proti hasnoucí obloze, aby se ujistili, že nadešel okamžik hnát stáda na pastvu, zapraskala matrjoška pod peřinou podruhé.

Smutně zpíval vítr na dně solné pánve roztavené poledním žárem. Na tři palce silná krusta soli páchla smrtí a poctivě bělila kosti zdechlin do jasu leštěného porcelánu. Místo kam přicházejí umírat sloni. Obři samci, samotáři, o kterých po celé zemi kolují legendy a domorodci se rozklepou, zaslechnou-li jejich jména. Tukutela – co je zlý, Zebiweuna – požírač stromů, Matuhe – jenž gigantickými kly rozrýval zemi na svých nekonečných toulkách savanou. Ty všechny svedla cesta k Abollami, v jazyce Sanů – k zemi opuštěných.

Kwazume opatrně vyrazil. Zdvihl obrovský štít z kravské kůže a bokem vykročil proti slunci. Vzduch bublal, tetelil se a v úrovni pasu rozkomíhat siluetu chlapce ve směšném vrtění.

Na obzoru spatřil mladý válečník podivnou změť skvrn. Barva démonů. Využil kouzla ruské bábušky a vrátil se ke kořeni zla, k polodivokému psu s virem vztekliny, aby pozměnil vývoj událostí.

Křečovitě sevřel asagaj a po vzoru velkých válečníků zkusil jeho ostří. Prudkým švihem briskně oholil hrůzou ztopořené chloupky na předloktí. Potěšen kvalitou uznale zamlaskal a nesmělým pohledem zabloudil k zemi, ke šňůrce mělkých stop, které zanechalo vrávorající zvíře. Mířil k mlze, k solnému oparu, kde stopy končily u klubka rezavých umaštěných cárů. Přiletěli supi. Zpočátku klouzaly oblohou, a když se Kwazume přiblížil k cíli na vzdálenost nataženého sloního chobotu, usedli na žebra mrtvých tlustokožců. Navětřili krmi.

Rozhodl se zaútočit na páteř. V místě, kde masivní obratle napnuly strupovitou kůži k prasknutí, tušil životně důležité orgány. Opatrně odložil štít a uchopil zbraň oběma rukama. Zavřel oči a bodl.

Ledabylý výpad vedený do tmy, milenecky olízl psovi hřbet a v čistém řezu sklouzl po kosti. S čirou hrůzou zíral Kwazume na stvoření, které právě probudil k životu. Pes se šikovně smýkl přes hřbet, aby v klubku kotrmelců obratně vymanévroval z dosahu smrtícího asagaje. Nahrbil se a za burácivého chroptění vydávil rosolovitý chuchvalec zelenkavého hlenu. Uvolnil dýchací cesty a Kwazume zaslechl, jak mu vrže v plicích. První skřek nepocházel z tohoto světa. Snad z druhého břehu, ze země stínů, ze chřtánu samotného ďábla.

S ledovým klidem se Kwazume postavil tváří smrti. Pevně sevřel kopí a list vykovaného hrotu vyzývavě nasměroval proti zvířecímu nepříteli.

„Vidím tě, krvesmilný ďáble, Tokoleshi – ty, jenž požíráš úrodu a vraždíš dobytek, lidožroute. Jsem Kwazume, syn Induny Gandaka – zabijáka lvů a prznitele žen. Vnuk Tungaty – stopaře slonů a člena poradního ohně. Potomek slavného rodu Masalli – nadřazených a dnes, dnes dám svému kopí najíst.“

Ukrutná křeč pokroutila Kwazumeho tělo jako paragraf.

„Držte ho, k čertu.“ Lena uštěpačně pokárala černou asistentku. „Sedativa dvacet mililitrů. Rychle než si překousne jazyk.“

Strhla chlapci košili a marně se snažila napíchnout žílu. Na krku a břiše zablikaly tučné, karmínové dýměje. Lena vytřeštila oči. Pruhy praskly a z ran se vyvalila živá, čirá krev. Kwazume řval, kroutil se a drásal prostěradlo.

„Tokolesh – lidožrout,“ vykřikly ošetřovatelky unisono a jejich zbabělý únik doprovodilo prásknutí dveří.

Hrůzou přidušená zírala opuštěná doktorka na hororový proces přeměny, který se jí odehrál před očima. Švihnutím biče odezněly křeče a Kwazume se posadil. Chvěl se, klepal a třásl jako čerstvě narozené slůně. Projasnily se mu oči. Úkosem pohlédl na Lenu. Vyplivl špičku jazyka a zkrvavený obličej poskočil v úsměvu dvou symetrických vlnek.

„Maatryjakša plní přání,“ zašeptal a v arogantním gestu vítězů se třikráte udeřil pěstí do prsou.

Zběsilý kolotoč myšlenek nedovolil doktorce usnout. Ebola, nový druh malárie, nebo dokonce nějaký hybrid vztekliny? Příznaky, které trápily Kwazumeho, vykazovaly symptomy šíleného koktejlu nejhorších afrických chorob. Dnes ráno obvázala postiženému rány. Kdyby na vlastní oči neviděla proces, při kterém se objevily dýměje a okamžitě popraskaly, byla by přesvědčena, že šrámy způsobilo chlapci nějaké zvíře.

„Dej bože ať to není ebola.“ S modlitbou zavřela oči a vzpomněla si na domov. „Chtěla bych dítě,“ zasténala a šílená únava ji ukolébala na vlnkách dřímoty.

Ráno se probudila čilá, svěží a se zvláštním pocitem změny. Erotický sen neměla od puberty. Přišel pozdě v noci. Hustou bezhvězdnou tmu počechral plamen svíčky. Ucítila vůni; spatřila siluetu muže. Těžká vůně mužského pižma a… Víc světla, jeho tvář, pane na nebi. Vykřikla a vyrazila k nemocnému.

Krokem náměsíčného, v mrákotách sexuálního puzení, vstoupil Kwazume do stanu. Přistoupil k spící ženě. Ležela na zádech, tak jemná a bílá, bezstarostná, po bradu zachumlaná ve spacáku.Mezi palec a ukazovák uchopil člunek zipu. Trhl jemně a článek po článku osvobodil Lenino tělo. Spala nahá, ruce napjaté podél těla. Kwazume zvedl paži a pln posvátné hrůzy, která brání tajemství mystéria, se dotkl. Ucítil vůni mléka a medu. Lena rozkoší zavzlykala, pokrčila nohy v ostrém úhlu a nepatrně rozevřela stehna.

Mladý lovec, který spatřil oceán, vrátil se ke kořeni zla, aby kopím probodl psa od čenichu po ocas, pudově rozluštil signál. Odhodil bederní roušku, naskládal útlé boky do vlhké tmy ženského klína a prudce přirazil.

Krákavá kakofonie domorodého jazyka, ve kterém se černá asistentka obhajovala, drala Leně uši.

„Zmizel, nevím jak je to možné, paní.“

S pocitem šílené bezradnosti doklopýtala k lůžku. Na prostěradle chladl otisk tváře a malá, blyštivá panenka smutně hleděla Leně do očí. Sebrala bábušku do dlaní a v okamžiku, kdy procitla a pohled jí samovolně sklouzl na břicho, Kwazume poslušně klusal za zády starého Tungaty, po stopách krále všech slonů.

Matrjoška přece plní přání, jen nikdo neví, která pukne jako poslední.

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Napsat komentář

Inspirativní neslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.