Povídka měsíce: Mexičan (Adéla Kovářová)

Adéla Kovářová

Zajímavosti

Povídka měsíce

Adéla Kovářová

Zajímavosti

Povídka měsíce

Povídka Mexičan (Adéla Kovářová)

To není možný, pomyslel si, když stoupal pěšky do sedmého patra moderního domu. Byl to jeden z těch vysokých drahých baráků, který už na dálku smrděl levárnama a špinavejma penězma. Žádnej slušnej člověk by na takovej dům nevydělal, i kdyby se na to složil se všema partajema a ti by se zadlužili na tři generace dopředu. Tohle by nikdo normální neudělal. On teda rozhodně ne. Byl to poctivej Mexičan z poctivý pracovní třídy, rodina je základ a nazdar. 

V sedmém patře se Mexičan zastavil před dveřmi z masivu, opřel se dlaněmi o kolena a snažil se popadnout dech, který nechal za sebou někde mezi druhým a třetím patrem. 

Když se vydýchal, zpoceným buclatým prstem zmáčknul tlačítko s nápisem „PhDr. Marcel“. Nečekal dlouho a dveře se otevřely. Mexičan se chystal té osobě za předraženými dveřmi pořádně vynadat, ať už to bude kdokoliv. Malá milá hnědovláska s mandlovýma očima, která se na druhé straně dveří objevila, mu ale připomněla jeho nejmladší dceru, vztek přeci jen polevil a Mexičan se zklidnil. Za to hnědovláska se při pohledu na obtloustlého rudého muže lesknoucího se potem vyděsila a myslela na nejhorší.

„Ježišikriste, je vám dobře? Nemáte infarkt nebo tak něco?“ 

„To nevim. Ale výtah vám nejede, to vim.“ 

„Výtah?“

„Výtah.“ 

„A zadal jste kód? V přízemí musíte zadat kód, pak všechno funguje. Máme to kdyžtak na webovkách“, zašvitořila brunetka. Když někdo řeší výtah, určitě nemá infarkt, vyhodnotila situaci a uklidnila se. 

„Na webovkách, aha. A když člověk nemá internet, tak ho necháte chcípnout na schodech, nebo co,“ procedil skrz zuby Mexičan, kterému se vzpomínka na dceru vypařila z hlavy. 

„Ale hlavně, že jste tady! Dobrý den, vítejte u pana doktora Marcela. Tohle je čekárna, tady se posaďte a pan doktor si vás za chvilku zavolá.“ 

Brunetka odcupitala za dveře do ordinace a nechala Mexičana v prázdné místnosti s židelmi rozestavěnými vedle sebe dokokola podél zdi. Prázdná čekárna nikdy nevěstí nic dobrýho, pomyslel si s neochvějnou jistotou. Ten Marcel zas až tak dobrej nebude, to by tu měl přeci narváno. 

Posadil se na jednu z židlí. Tělo mu přeteklo i na vedlejší dvě sedadla, Mexičan si toho ale vůbec nevšiml. Byla to jeho každodenní realita. 

Seděl, čekal a přemýšlel, jak se tady vůbec ocitl. Dlouho se ale zamýšlet nemusel. Jeho praktický lékař ho nedávno zradil, když mu se slovy „Nebojte, přijdeme na to,“ poslal za kardiologem. Kardiolog ho suverénně poslal za obezitologem a ten ho rezignovaně poslal za doktorem Marcelem. „Testy nic neprokázaly, tak už jedině zkontrolovat duši, milý pane. Doktor Marcel by na to vaše přibírání mohl přijít, jinak už vážně nevím,“ přemítal lékař. 

Doktor Marcel každopádně vůbec nebyl doktor, jak se Mexičan dozvěděl o pár minut později od kardiologa. Žádnej doktor, ale úplně obyčejnej psychopat. Dneska se jim teda říká terapeuti, ale na něj si nepřijdou. Jsou to psychopati a neumí nic jinýho, než se ptát na vztah s rodiči a na dětství. 

Mexičan by nikdy k terapeutovi nešel. Jenže měl pocit, že nemá na vybranou. Jestli se chtěl toho přibírání, všech diet i nožů, které mu poslední dobou pokládala na krk jeho žena, musí holt asi zkusit všechno. 

„Dobrej,“ zašeptal Mexičan do prázdna. Hlavně říct dobrej, až se ten Marcel zeptá, jakej mám vztah s matkou. Žádný nimrání v minulosti. 

„Dobrej,“ opakoval čím dál hlasitěji, dokud se nerozletěly dveře do ordinace. Vyskočil z nich dvoumetrový vazoun se silným obočím. 

„Dobrej!“ zařval vesele směrem k Mexičanovi, který se tak lekl, že už zase popadal dech. 

„Prosim?“

„No dobrej, dobrej den i vám! Slyším vás přes dvoje dveře, šampione. Holt sádrokarton, tady je slyšet všechno. Ještěže nejste u terapeuta, co? To by lidi v čekárně slyšeli všechno, co mi za chvíli povíte v ordinaci.“ Vazoun se rozesmál tak moc, až se zakymácel a málem přepadl přes práh dveří. Mexičana to ale očividně moc nepobavilo. Vstal a zamířil odevzdaně směrem k ordinaci. 

„Vy jste, počítám, doktor Marcel,“ pronesl významně, když procházel kolem vazouna. 

„Přesně! Pojďte dál!“, řekl doktor za Mexičanem. Ten už dávno dál šel, aniž by se na Marcela podíval. 

Prošli malou místností kolem brunetky usmívající se zpoza monitoru počítače a pokračovali do prostorné místnosti s koženým nábytkem a zarámovanými plátny plnými prapodivných barevných tvarů. Mexičan se zastavil tvrdošíjně uprostřed ordinace a zíral na jeden z obrazů. 

Doktor za sebou zavřel dveře a prošel kolem Mexičana. Zastavil se u pracovního stolu, poklepal rukou na kožené křeslo a usmál se. Mexičan usoudil, že mu tím nabízí sezení, vykročil k doktorovi a do křesla se posadil. Marcel obešel pracovní stůl. Opřel se rukou o kancelářskou židli, našpulil rty a změřil si Mexičana od hlavy k patě. 

„Oba víme, že nejsem obyčejný doktor.“ 

Mexičan měl sto chutí ho něčím přetáhnout nebo aspoň obrátit oči v sloup. Nakonec se rozhodl vazounovu očividnou natvrdlost jen mlčky ignorovat.

„Oba víme, že se orientuji na fyzické komplikace způsobené duševním nepohodlím. Víte, šampione…“

„Můžete mi přestat říkat šampione?“ 

Mexičanova otázka doktora zarazila jen na chvilku. Pak se usmál a vyndal ze stolu jakousi pružinku, kterou začal rychlým tempem svírat v dlani. „Můžu,“ mrknul spiklenecky přes stůl. Svaly na ruce se mu rýsovaly a uvolňovaly v rytmu pružinky. 

„Každopádně,“ pokračoval ve svém proslovu, „co nevíte je, že ani já nebýval takhle namakanej. Taky jsem měl rád jídlo, pivo, tyhle věci, chápete. Chápete, žejo? Tady to říct můžete. Tady si říkáme, jak to je. Jak se věci maj, šampi…“ tentokrát doktor stihl zarazit sám sebe. 

Mezi oba muži se rozlehlo zaražené ticho. Kdoví, co projíždělo hlavou doktorovi. Podle Mexičana to ale byl tak maximálně protein v prášku nebo testosteron na steroidech. 

„No prostě jsem chtěl říct,“ rozříznul doktor Marcel ticho a ještě jednou projel Mexičana pohledem, tentokrát se zastavil u břicha, „že jste tu správně a že to spolu zvládneme!“ 

Mexičana to ale moc neuklidnilo. I kdyby jen na chvíli připustil, že by jeho přibírání navzdory všem poctivě drženým dietám posledních měsíců, vyřešil terapeut, na Marcela by nevsadil. Kardiolog mu síce naznačil, že „doktor Marcel má velmi specifický, ale efektivní přístup ke svým klientům“. Jenže tenhle cvokař byl regulérní cvok. 

„Jen mi musíte dát šanci,“ pronesl s vážnou tváří doktor Marcel. Vrátil pružinku do zásuvky stolu, posadil se do křesla a podíval se na Mexičana. 

„Dáte?“ 

„Co dám?“

„Dáte mi šanci?“ 

Mexičan sklopil oči, nadechl se a řekl si, že dá doktorovi ještě pět minut. Pět minut, poslední šanci a pak půjde. 

„Dám.“ 

„Yes!“ Doktor dvakrát vítězně zatleskal, nalil oběma vodu do sklenic, pohodlně se usadil a začal ťukat na počítači. „Vyplním nějaké formalitky a pustíme se do toho. Můžu vás poprosit o vaši občanku?“ 

Mexičan vytáhl z peněžeky plastovou kartičku, nahnul se přes stůl a podal ji doktorovi. Pak se usadil zpátky do křesla a mlčky čekal, až doktor naklape údaje do počítače. 

Užíval si chvíli ticha. Žádný hlasitý smích, žádné průpovídky doktora Marcela. Až to dopíše, rychle probereme moje dětství, žádný štráchy. Hlavně se zaměřit na to, co je tady a teď, pomyslel si. Na to, abych zas mohl jíst pečený kuřata. Necrcat se se vztahama s matkou a já nevim co. Prostě byl dobrej a nazdar. Vždycky byl dobrej. Máma byla anděl. 

Mexičan se zadíval na doktora, který vyplňoval tabulku s takovou radostí, jakoby snad byla kalorická. Pak projel pohledem podél zdi přes pestrobarevné obrazy směrem k oknu. Venku byl jeden z těch prvních jarních dnů, který dojme i nějvětší tvrďáky. Největší šampiony. 

Dětství bylo nejlepší, vrátil se do vzpomínek, ale teď to nestojí za nic. Dětství v háji, zdraví v háji. A máma. 

Vzpomínky na ni se Mexičanovi začaly vynořovat jedna přes druhou, a tak udělal to, co obvykle. Zadupal je. Tak by to přeci máma chtěla, ne? Vždycky chtěla, abych byl hlavně šťastnej. 

Prostě dobrej, řeknu dobrej a jdu domů. 

„Tak!“ 

Mexičan povyskočil a zíral na doktora, který zjevně vyplnil všechny kolonky a rozhodl se pokračovat ve řvaní na celej barák. 

„Můžeme se do toho pustit,“ usmál se na Mexičana, narovnal se na židli a zhluboka se nadechl. 

Je to tady, pomyslel si Mexičan. Vytáhne tu otázku na matku, řeknu „dobrej“ a jdu. 

Terapeut vydechl, stále se usmíval a jemným vyrovnaným hlasem pronesl: „Viděl jste Spidermana?“ 

„Dobrej!“ vykřikl prudce Mexičan. Pak se zarazil a díval se vytřeštěně na doktora, který nejenže není doktor, ale navíc ani nepokládá správné terapeutické otázky. 

„Je dobrej, totálně dobrej,“ zaradoval se doktor. „Takže jste ho viděl?“ 

„Neviděl jsem žádnýho Spidermana!“ 

„To je škoda,“ řekl vesele Marcel. „V jednom díle Spidermana je totiž takovej bordel z vesmíru, Venom. Ten se na vás nabalí a úplně vás zblbne.“ Doktor se naklonil lehce přes stůl směrem k Mexičanovi a rádoby šeptem pokračoval: „Každej máme v sobě bordel, nemyslete si. Ale ten váš, ten my vyřešíme.“ 

Tohle byla asi ta chvíle, kdy Mexičan jednou provždy zapudil všechny terapeuty světa. A kdyby to neplatila pojišťovna, konkrétně tohohle magora by navíc vyhodil z okna do toho krásnýho jarního dne. 

„Kdy to začalo?“ Pokračoval doktor Marcel. 

„Cože?“ 

„Kdy vám ty potíže s váhou začaly?“ 

„Tak to se snad píše v těch vašich formulářích. Před rokem!“ 

Mexičan zprudka dýchal zlostí a snažil se popadnout dech. Dnes už potřetí. 

Doktor se váhavě díval do počítače a po chvíli se zaradoval. „Máte pravdu, je to tady! Před rokem touhle dobou.“ 

„Nojo, před rokem,“ opakoval zamyšleně Mexičan. 

„Před rokem,“ zaburácel doktor. 

Před rokem. Tehdy umřela. Uteklo to, pomyslel si Mexičan a brada se mu svraštěla smutkem. Vůbec nechápal, že mu to nedošlo dřív. Že až u tohohle idiota mu dojde, že všechno začalo, když všechno skončilo. Že dokud tu byla máma, bylo všechno v pořádku. Že mu je smutno a to smutno má v sobě narvaný a ucpaný k prasknutí. Bordel jako ve Spidermanovi. 

„A nestalo se něco před rokem? Nevybavuje se vám něco?“ pokračoval se zájmem doktor, jakoby cítil, že je na stopě. 

Mexičan mlčel a díval se na doktora, který není doktor a ani nepokládá správné otázky. 

„Dobře, dobře, je mi to jasný, už se neptám,“ prohodil šibalsky Marcel. „Každý máme svoje tajemství. Tohle bude to vaše a my zkusíme něco jiného. Jaký je váš vztah s matkou?“ 

„Dobrej.“ 

„Bomba!“ 

Mexičan chvíli mlčel a pak klidným hlasem dodal: „A teď už půjdu.“

„Teď? Máme ještě půl hodiny! A zrovna nám to tak pěkně začalo jít,“ rozesmutněl se doktor. 

„Začalo,“ souhlasil Mexičan. Vstal z křesla a prošel místností ke dveřím. Zastavil se a otočil se zpátky na Marcela. 

„Ještě něco.“

„Sem s tím!“

„Neznáte kód od výtahu?“

„Ne, ale sestřička vám určitě poradí,“ odpověděl vesele doktor, jednou rukou už zase promačkával pružinku a druhou mával Mexičanovi na rozloučenou. 

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

2 komentáře u „Povídka měsíce: Mexičan (Adéla Kovářová)“

    • Moc děkuji za přečtení i za milý komentář, Lenko! Myslím, že Mexičan se vrátí v nějakém dalším příběhu :). Mějte se krásně.

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏼

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.

Žádný spam, protože ho taky nemám rád.