Povídka měsíce: Na rychách (Jana Rozehnalová)

Jana Rozehnalova

Zajímavosti

Povídka měsíce

Jana Rozehnalova

Zajímavosti

Povídka měsíce

Jana Rozehnalová: Na rybách

Šoural se k rybníku, kterému v okolí nikdo neřekl jinak něž Bahňák, nebo taky Bahno. Na jednom z betonových panelů, kterými byly zpevněny břehy, seděla drobná blonďatá dívka s kopretinovým plátěným kloboukem na hlavě a s bambusovou udicí v ruce. Upřeně se dívala na červený korkový špunt na hladině.

„Čau, Aničko,“ pozdravil ji tichým chraplavým hlasem a posadil se vedle ní. Anna jenom kývla hlavou. „Kde máš bráchu? Von dneska nechytá?“ pokračoval mladík, spíš ze slušnosti než ze zvědavosti.

„Sere,“ odpověděla suše a odplivla si na hladinu rybníka.

Po dlouhých chvílích ticha narušovaných jen občasným cvrkotem převodů starého navijáku, když dívka zlehka a pomalu otáčela kličkou, aby splávek, který mírný vánek poponášel po hladině, zůstal na svém místě, mladík řekl: „Hele, není tam nějak dlouho?“

„Normálně.“

„A to von je jako doma? Nebo na hospodě? Že mu to tak trvá.“

„Ne, tady.“

Pohodila hlavou směrem k lesíku tvořenému mladými stromky akátů, habrů, osik, olší a jív. Mladík se vzdal myšlenky na rozhovor a vytáhl si z kapsy své džínové bundy krabičku cigaret. Ani jí nenabízel, zapálil si a pak lehl na vyhřátý panel, pravou ruku zalomil pod hlavu a zavřel oči. No, snad to neví. I když… ani si ze mě neutahuje, nedělá fórky vo žaludku naruby, ani vo švestkách v županu. Že by to teda věděla? Než dokouřil, Anička prolomila mlčení.

„Hele, Marku, todle ti posílá teta.“ Podávala mu malou kulatou kovovou krabičku od krému s oprýskaným nápisem.

„Měsíčková. Prej to budeš potřebovat, nebo co.“

Mladík se vymrštil ze své pohodlné pozice a zahleděl se do té krásné, jemné, ale pořád ještě dětské tváře. Ví to, ta malá bestie to ví. A nic, ani brvou nehne. To má z toho jak furt čumí do tý vody. Jestli to někomu vykecá, tak… No, minimálně je utrum s hlídáním. Ať si s nima tetka dělá, co chce, ale já spratky bonzácký nehlídám. Ani za to pivo a krabku. Šlus.

Než v něm stačil vztek a rozhořčení naplno vzkypět, ozval se za ním přeskakující hlas: „Jéééé, čau Máro, ty už seš konečně tady?“

Byl to Jirka, Aniččin starší bratr, malý tlustý kluk s kulatou tváří v plandavých manšestrových kalhotách a kostkované košili, který si zrovna natahoval spuštěné kšandy.

„Máš sebou kolo? Na smeťák přivezli zmetky ze suprafónu a…“

„Ne, nemám,“ s povzdychnutím ho přerušil Marek.

Ty fakany mi byl čert dlužnej, zvlášt tu malou. Je stejná jak ta její matka.

„Tak to je v prdeli, to nám to nejlepší vyžerou mělčičáci. Proč sis ho nevzal, dyť víš, že je vosmýho,“ rozčílil se Jiřík a nakvašeně si sedl vedle sestry.

Jeho pokračující otravné nesouvislé brblání záhy zarazila Anna.

„Ty vole brácha, ty seš vopravdu vůl! Si myslíš, že v tomhle stavu může někam jet? Tak ber trochu ohledy. A navíc mělčičáci ví vo vyvážkách leda tak hovno, takže ti ty tvý dlouhohrající platně nikdo nevybere. Se uklidni, jo!“

„V jakym stavu?“ nechápal bratr.

Dívka jenom zakroutila hlavou a odplivla si na hladinu rybníka.

„No tak, ségra…“

Neodpověděla. Vstala a začala rychle navíjet vlasec, splávek trhaně připlouval k ní. Jirka napětí nevydržel a obrátil se na Marka.

„V jakym stavu? Co ti je? Řekněte mi to. No tak,“ kňoural.

Marek, který už zase ležel na panelu, jen zavřel oči a rezignovaně si potáhl z nově zapálené cigarety. Anna mezitím vytáhla návnadu z vody, zkontrolovala háček, na kterém se ku podivu pořád držela žlutá kulička těsta a s pokrčením ramen znovu nahodila. Vlasec zasvištěl vzduchem, splávek zatížen olůvkem s plesknutím dopadl na hladinu.

„Protože, můj milej bratříčku,“ pronesla do ticha hned jak si sedla, „má kocovinu. Kdo myslíš, že nám nablil před hospodu?“

„Aha,“ odtušil Jirka.

Hned na to si uklidněn vzal svůj prut, nahodil a sedl si vedle sestry.

Tak vožralej? To by šlo. No jo, ale dala mi tu mast… takže možná přeci jenom něco tuší. Nervozně se zavrtěl Marek.

„Poblitý schody? Hele, co ty vo tom víš?“ vyzvídal.

„Říkala teta. Já sem spala, ne? Tak co můžu vědět,“ odpověděla a v hlase jí bylo slyšet pobavení.

A je to tady, ví to. Mrcha. Do prdele, já vůl, neměl sem za tou hospodskou chodit. Sem měl vědět, že se to ta malá domákne.

„A co brácha?“ dotíral.

„No, ten vopravdu spal.“

Už to nevydržela a vyprskla smíchy.

„Víš co, Andulo, dělej si prdel z plastelíny a né ze mě, jo? Todleto se totiž může stát každýmu, víš? A jestli to někomu…“

„Hele Marečku, já to na tebe nepíchnu, to se neboj, nejsem drbna. A taky, jak už teď nepochybně celá vesnice ví, teda mimo tety, mě, tebe a tý dotyčný, včera ses akorát vožral, poblil a spal na žíněnkách v tanečním sále za hospodou jako dycky. Tak co stresuješ,“ pokárala ho téměř dospělým hlasem a odplivla si na hladinu rybníka.

Jirka zpozoroval, že se něco děje a znervózněl.

„Hele, já pudu na druhej břeh, ať na mě tolik nepere slunko, jo? Nerad bych chyt úpal.“

„Úžeh,“ podotkla jeho sestra a dívala se za kvapně odcházejícím bratrem. Nožky mu kmitaly tak rychle, až začaly jeho o sebe se třoucí tlustá stehna v manžestru vydávala stejný zvuk jako rozjetý „vlečňák“ na „smeťáku“. Anna po chvíli znovu promluvila.

„Teda, ale musím ti říct, žes mě překvapil. Při takovejch věcech se spíš očekává, že krvácet bude holka. Ale ty musíš mít dycky něco extra, co?“

„Hele, Andulo, nejseš na takový věci trochu malá?“

To ji rozlítilo.

„Možná že sem malá, ale na rozdíl vod tebe vím, že Liduna je kopyto a že vo těch svejch milostnejch eskapádách tak akorát pěkně kecá, takže si na ni člověk, obzvlášť chlap, musí dát sakra majzla.“

Jak může takový věci vůbec vědět, dyť je ještě spratek. Kolik jí to vlastně je? Dvanáct? Třináct? No, podle těch keců nejmíň pětatřicet. Potvora.

„Jen se modli, abys neměl trvalý následky. Třeba jako, že se to provalí a bude se ti doživotně říkat Uzdičko, zatržená kůžičko.“

Chtěla, aby to vyznělo uštěpačně, ale u „kůžičky“ ji přeskočil hlas. Aby se uklidnila, začala znovu navíjet.

Zkontrolovala návnadu a pak prudce nahodila.

„Nebo třeba po indiánsku, Zlomený Brk,“ dodala už klidně.

Splávek dopadl na hladinu, ona se posadila a už na něho nepromluvila. Po celý zbytek sezóny.

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

Napsat komentář

Inspirativní neslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.