Povídka měsíce: Oči krásné paní (Daniel Biderman)

Vracim se na zadní sedadlo auta, ta hezká pani mi zapíná pás a zas se na mě usmívá, a já se tentokrát taky usměju, protože teď už vim, že musim bejt šťastná. Jinak by nic z toho, co se stalo, nemělo cenu.

Vona eště vytřepává deštník a sedá si dopředu, vedle toho tichýho pána za volantem, co je její muž. Dyž se auto znova rozjede, tajně si ji prohlížim ve zpětnym zrcátku, hlavně její voči s dlouhejma řasama, který má vod deště trochu rozteklý, jak předtim držela deštnik spíš nade mnou. Říkám si, že je fakt moc krásná a zdá se, že taky hodná, a tak aspoň mně už voči netečou, i dyž kus mojí duše nebo něčeho takovýho zůstal v domově, už napořád, stejně jako tam zůstal Pavel a taky Erik, ten zvláštní kluk, kerej dokázal změnit to, co změnit nejde.

Dyž ho ten první večer přivedli a posadili v jídelně k našemu stolu s Pavlem a dvojčatama Lakatošovic, tak jenom seděl a koukal do červenobíle kostkovanýho vikslajvantovýho ubrusu a jídla se ani nedotk. Prohlížela se si ho a řikala si, že možná po prázdninách budem spolužáci, ale už ne s Lakatošovic, kerý propadli a měli jít znova do pátý. A Pavlovi sem záviděla, protože už základku letos vyjde.

„Ty nebudeš?“ zeptal se jeden Lakatošovic. Erik zavrtěl hlavou a posunul jídlo před něj.

„Se rozdělíš!“ zasyčel druhej Lakatošovic, ale brácha ho vodstrčil. 

Erik si jich nevšímal a pořád koukal do toho ubrusu, tak sem mu řekla, že to v domově neni tak zlý. Jenže von řek, že se mu stejská po rodičích.

„Dyť je zase uvidíš,” řekla sem, “no přijedou za tebou někdy, ne?”

„Nepřijdou. Oni se… zabili v autě.“

Lakatošovic se přestali tahat vo talíř a Pavel zved voči: „Ty seš sirotek?“

Erik přikejvnul a zeptal se, jesi my ne. Pavel zavrtěl hlavou a vysvětlil mu, že dyž někomu umřou rodiče, tak má většinou eště babičku nebo dědu, ke kerejm může jít. A že jenom já nikoho nemám, protože mě našli vodloženou jako mimino.

„Ale jak to,” zamračil se Pavel, “že ty žádnýho dědu nemáš, když si nebyl odloženej?“

Erik pokrčil ramenama a řek, že neví, ale nemá. Pavel mu vysvětlil, že tu skoro všichni rodiče mají, jenom je vod nich vzali, protože se vo ně nestarali nebo je moc bili a tak.

„Hele, a tebe rodiče nemlátili?“ zeptal se Erika jeden Lakatošovic.

Erik zavrtěl hlavou.

„Ani dyž si něco proved?“

„A co jako?“

„Že si třeba něco ukrad nebo tak…“

„Já nikdy nic neukradl… Ale jednou jsem dostal poznámku, že jsem přišel pozdě. Bál jsem se to tátovi říct, a tak když se mě ptal, co bylo ve škole, řekl jsem, že nic. Ale on se podíval do žákovský a zjistil, že jsem lhal.“

„A to tě za to nezmlátil?“ zeptal se Pavel a Erik zas zavrtěl hlavou.

„Táta řekl, ať se oblíknu a vzal mě na letiště, kde ten den přistálo největší letadlo světa, Antonov 225. Bylo fakt obří a krásný, ale táta celou dobu nic neříkal a já viděl, že ho mrzí, že jsem lhal. Že se od rána těšil, jak si spolu to letadlo užijeme, a já mu to zkazil. Ale přesto to on nechtěl zkazit mně, když tam ten Antonov byl jenom jeden den, zrovna ten den, kdy jsem lhal. A když jsme šli domu, koupil mi takovou památeční plaketu s tím letadlem. A večer, když mi máma dala pusu na dobrou noc a zhasla, tak jsem tu plaketu v posteli mačkal v dlani a brečel jsem, jak jsem se styděl, že mám tak skvělýho a hodnýho tátu, a přitom jsem sám tak špatnej.“

Všichni byli ticho, dokonce i Lakatošovic, a všem to bylo líto, teda aspoň mně jo a musela sem rychle dejchat, aby mi nezačaly týct voči.

„Fakt si měl takovýho tátu?“ zeptal se jeden Lakatošovic, a Erik se sklonil a vytáh z tašky takovej rámeček, vo kerym mi pak řikal, že ho vyráběli ve škole, a v něm měl zastrčenou fotku, kde byl von, trochu menší než teď, a s nim taková moc krásná pani, namalovaná a s načesanejma vlasama a usmívající se pán v saku, ale já tu fotku jen zahlídla, protože Pavel řek, ať to rychle zandá a už to nevytahuje a na pokoji ať to schová rači do šupliku.

„Proč to mám schovávat?“ zeptal se Erik a zastrčil ten vobrázek zase do tašky.

„Protože sirotky tu všichni nesnášej. Ivka by mohla vyprávět…“

Přikejvla sem, protože než do domova přišel Pavel, tak mě vostatní mlátili a brali mi věci a byli na mě zlí.

„Sirotci totiž,” řek Pavel, “na rozdíl vod vostatních nepotřebujou souhlas původní rodiny, aby mohli bejt adoptovaný… Teda jako aby si je někdo mohl odvést domu. A to jim vostatní záviděj.“

„A tobě sirotci nevaděj?“ zeptal se ho Erik.

„Ne. Mý rodině by nevadilo, kdyby si mě někdo vzal. Sem jim ukradenej. A taky bych vocuď hned zmizel, kdyby to náhodou eště někdy šlo.“

Cejtila sem, jak mi vzadu pod trikem přejelo studený a vyhrkla sem:

„A ty bys mě tu nechal?“

„Když mě někdo bude chtít…” pokrčil Pavel ramenama, “nemůžu ti věčně stát za zadkem. Sem starší, pudu vocuď dřív, a ty se vo sebe stejně budeš muset postarat sama, takže nemáme na vybranou.“

Jenže Erik řek, že člověk má dycky na vybranou. A že von by nikdy do jiný rodiny nevodešel, protože se ke svejm rodičům nemůže vobrátit zády.

„Co to meleš?“ řek Pavel. „Sou přece mrtví!“

„No právě. A já mám už jenom ty sny, co jsou vlastně vzpomínky. Když před usnutím zavřu oči, vidim mámu, jak mi jde dát pusu, nebo zase slyšim tátu, jak mi čte z knížky nebo vypráví, co dělal, když byl ještě kluk. Nechci o to přijít, chápeš? A kdybych šel do nový rodiny, tak by se to třeba ztratilo.“

„Seš blázen!“ zved Pavel voči, až bylo vidět jenom to bílý.

„Aspoň mu na někom záleží, na rozdíl vod tebe,“ slyšela sem se říc, i dyž sem to vlastně vůbec říc nechtěla.

Pavel se ušklíb a naklonil se blíž k Erikovi: „Hele, nebudeš tu tyhle blbosti nikomu vykládat, že ne? Stačí, že musim chránit jednoho sirotka.“

Erik zavrtěl hlavou, že to vykládat nebude, a jeden Lakatošovic si zas přitáh Erikův talíř a začal se cpát. A druhej Lakatošovic se zeptal, jesi Erik bude ten koláč, co byl jako moučnik.

„Ten koláč je fakt dobrej,“ řekla sem. „Měl bys aspoň vochutnat.“

Ale Erik řek, že žádnej koláč nemůže bejt tak dobrej, jako borůvkovej čískejk, co dělala jeho máma, protože vona byla nejlepší kuchařka na světě, a přistrčil ho k druhýmu Lakatošovic.

„A to ti máma dávala pusu každej den?“ zeptala sem se, protože sem si na to už nepamatovala. Moje rodiče umřeli, eště dyž sem byla uplně malá.

„Jo, každej večer i ráno nebo když jsem přišel ze školy. Voněla jako jabloňový květy a každou neděli nám s tátou pekla ten borůvkovej čískejk a dokonce  mě ho naučila dělat. Jednou jsem ho pekl úplně sám a tátovi moc chutnal a dokonce si přidal.“

Najednou sem musela eště víc a rychlejc dejchat, protože sem strašně chtěla, aby mi taky někdo dával každej den pusu nebo aby mě tu aspoň nenechal samotnou.

„Až budou borůvky, tak vám ten čískejk upeču,“ řek Erik, a já myslela, že je sice trochu divnej, ale

vlastně docela fajn, a to tečení vočí se zastavilo.

Bylo léto, tak sme šli v neděli plavat na přehradu za domovem. Erik byl nastydlej, a tak se nekoupal, ale já s Pavlem jo, skákali sme z mola, Pavel šipku a já po nohách, a potom sme vplavali pod ten skokánek, a nebylo na nás vodnikud vidět, Pavlovi se v tý tmě leskly voči, byl blízko a bylo to zvláštní, ale pěkný, ale pak sem uhnula, protože sem se eště nikdy nelíbala, a taky sem na něj byla naštvaná, že by mě nechal v domově.

A von řek, co za nim teda furt lezu, dyž se mnou nic neni. Chtěla sem se urazit a plavat pryč, ale pak sme slyšeli, jak nahoře mluví strejda vychovatel Tonda s tetou vychovatelkou Blážou a Pavel mě chytil a dal mi ruku na pusu, abych byla zticha, a já mu položila hlavu na rameno a zas se mi to líbilo.

„Jeho otec vyrostl kdysi u nás v domově. Kluka hrozně mlátil,“ řek Tonda. „Jednou ho dokonce málem utopil. Od tý doby má kluk fóbii z vody. Snad ani neumí plavat.“

„Chudák…“ pípla Bláža. „A co se jeho tátovi stalo?“

„Zabil se v autě. Asi usnul za volantem, prej projel zatáčku úplně rovně. Musel bejt na plech. A k chlastu přived i klukovu mámu, a nejspíš taky k fetu. Snad se prej předávkovala, když bylo klukovi pět. Měla to těžký, její rodina jí úplně zavrhla, kvůli tomu, koho si vzala. A kluk nakonec skončil tady…“

„Ten prolhanej sráč!“ řek Pavel a dyž strejda vychovatel Tonda s tetou vychovatelkou Blážou vodešli, vyplaval z pod můstku a brodil se ke břehu.

„Pavle, počkej!“ křikla sem, „to nemluvili vo Erikovi. Ten měl přece skvělou rodinu, máma mu pekla koláč a táta ho vzal na letiště…“

Ale Pavel měl neposlouchal, došel k Erikovi a strčil do něj, až upad.

„Proč si nám kecal?“

„A s čím jako?“

„S čim? S tvym fotrem. S mámou. S blbym koláčem.“

„Já nekecal. A ten čískejk upeču. Už jsou borůvky.“

„Na čískejk ti kašlu. Víš co? Šluknu klíče vod pramice a pojedem si zaskákat na hloubku, k bójce. Za tejden v neděli, až zas bude sloužit strejda vychovatel Tonda, ten si to tak nehlídá.“

„Jak chceš,“ pokrčil Erik ramenama. „Ale ten čískejk stejně udělám.“ A pak se podival na mě a ve vočích měl takovej jas, jako dyž slunce vyleze z mraků. „Věříš mi, že jo, Ivko?“

A já přikejvla, ale nepodívala sem se na něj, protože mě najednou napadlo, že třeba fakt kecal, a zas mi z toho skoro začlo týct z těch vočí.

Ale Erik přes tejden fakt sbíral borůvky a další neděli pek ten čískejk a měl dobrou náladu, i dyž ho dvojčata Lakatošovic pořád votravovaly a strachovaly se, že ten čískejk je malej. Erik jim řek, že bylo málo borůvek, ale ať se nebojej, protože je dost sytej. A nevadilo mu, ani dyž řekly, ať de do hajzlu, protože zjistily, že čískejk musí do druhýho dne tuhnout v lednici.

A dyž se setmělo, Pavel řek, že můžou vyrazit, a kam si jako myslim, že du já. Tak sem řekla, že du s nima, nebo prásknu strejdovi vychovatelovi Tondovi, kde sou, a bude průser. A tak sme všichni tři nasedli na pramici, Pavel vesloval a břeh byl furt dál, kolem uplná tma a voda, co kapala z vesel, byla černá. Ze tmy strašidelně kuňkaly žáby a já se začla bát.

„Pavle, vrátíme se,“ řekla sem a znělo to jak ty žáby.

„Klidně,“ řek Pavel a namáhavě přitom dejchal, jak vesloval. „Stačí, když nám Erik přestane kecat.“ 

Erik se zaklonil, koukal někam nahoru a ve vočích měl zas ten zvláštní svit.

„Je vocuď krásně vidět nebe. Dá se rozeznat i mléčná dráha…“

„Fakt se chceš utopit jak štěně?“

„Prosim tě, Eriku…“ chytla sem ho za ruku, „nikomu to neřeknem!“

Ale von se na mě usmál a řek, že myslí, že se mu ten čískejk poved. A pak řek eště něco divnýho, něco jako: „Je velmi osvěžující, gastronomický skvost mezi moučníky.“

Bójka v tý tmě čouhala z vody jak hlava nějaký jezerní příšery a já se bála, že nás spolkne. Pramice se vod ní ale vodrazila, kovově to zadunělo a Erik se bezvládně svalil na bok.

„Co to zkoušíš?“ řek Pavel, sklonil se k němu a pak se zarazil.

„Vono mu fakt něco je… Eriku! Slyšíš? Prober se!“

Klek si a fackoval ho, až Erik votevřel voči, díval se s nima zas někam nahoru, jako bysme tam ani nebyli a dejchal hrozně těžce a divně to v něm chrčelo a pískalo.

„Vydrž, už jedem zpátky!“ vyhrkl Pavel, “za chvíli budem v domově!”

„Ale já už sem skoro doma…“ zašeptal Erik, „maminka je v kuchyni. Voní tím jabkovým šampónem. Už jdu maminko! Pomůžu ti udělat  ten koláč, borůvkovej… Už nebudu hledat oči kásné paní… Slibuju…“

„Co to mele?“ štěkl Pavel, a já si všimla, že se mu trošku klepe brada.

„Oči krásné paní… To sme brali v příroďáku. Tak někerý lidi na venkově řikaj rulíku zlomocnýmu.“

„Co to sakra je?“

„Jedovatá kytka. S černejma bobulema, co vypadaj jak borůvky…“

„Už je nebudeme potřebovat…“ zašeptal Erik slabym hlasem, že mu nebylo skoro rozumět. „Ani já, ani tamten zlej táta. Všechno zlý už je pryč.“

A jak to dořek, tak ten jeho sípavej dech ztichnul a jeho pohled vyhasnul, i dyž měl voči pořád votevřený, i pusu, jakoby se koukal na nebe a žasnul nad těma hvězdama a mlíčnou dráhou, kerá byla tu noc tak pěkně vidět.

„Skara! Eriku! Slyšíš? Prober se!“ křičel Pavel a pod kůží na krku se mu napínala žíla, ale Erik se neprobral a bylo mu jedno, že s nim Pavel vší silou cloumá, až mu hlava mlátí vo dřevěný sedátko.

A tak ho Pavel pustil a začal jak vo život veslovat ke břehu, tam vzal Erika na záda a běžel s nim do domova. Před bránou už byla sanitka, kerou zavolali dvojčatům Lakatošovic. Prej šly tajně do ledničky na ten čískejk, protože si řekly, že je tak malej, že stejně nemá cenu ho dělit mezi vostatní, jenže zjistily, že ho Erik už předtim sněd sám. Tak aspoň vylízaly misku vod borůvek, kerou Erik zapomněl ve dřezu, jenže v ní nebyly borůvky, ale voči krásný pani. Sice málo, ale Lakatošovic stejně bylo blbě, tak jim museli vypumpovat břicha.

U sanitky byl strejda vychovatel Tonda a doktor, kerej hned zkoušel Erikovi dávat umělý dejchání a mačkal mu hrudník, ale pak mu šáhnul na krk a posvítil mu do voka, podival se na Tondu a zavrtěl hlavou.

A mně vůbec nepomáhalo, dyž sem zkoušela rychle dejchat, ani Pavlovi a dokonce ani strejdovi vychovatelovi Tondovi to nepomáhalo, tak nám ani nevynadal, jenom řek, ať mu táhnem z vočí. Šli sme teda do pokoje a Pavel vyndal z Erikova nočního stolku ten rámeček s fotkou jeho rodičů a dlouho si jí prohlížel a nakonec ten rámeček rozdělal, a ta fotka byla vlastně složená stránka z časopisu a von jí rozložil a čet:

„Hvězda televizních kuchařských show Jana Znovinská s manželem navštívili petrovickou základní školu. Děti se naučily připravit borůvkový cheesecake, který je podle Znovinské opravdovým gastronomickým skvostem mezi moučníky, následovalo společné fotografování…“

A eště tam bylo, na tý samý stránce, jenomže níž, že v Česku přistane největší letadlo světa, Antonov An-225 Mrija a aerolinky vydaj k tý příležitosti památeční plaketu.

„Todle sem nechtěl,“ řek Pavel a taky to znělo jak ty kuňkající žáby. „Chtěl sem jenom, aby nám přestal kecat. Jenže von nekecal. Von tomu věřil. Fakt to dokázal. Změnil něco, co změnit nejde. I svýho fotra se zbavil… Von byl fakt frajer…“

A pak už nic neřek, zas tu fotku složil, zandal ji do rámečku a postavil na svůj noční stolek.

Na to všechno myslim tady, v tom cizim autě s tim tichym pánem a krásnou pani a prosim je, jesi by nemohli zastavit, že se mi chce. A voni zastavujou, ta pani vystupuje se mnou a drží nade mnou deštník, protože prší, a taky už se stmívá, a já řikám, že budu hned a du za keř a myslim si, že dybych běžela do toho tmavýho lesa, pořád rovně a vůbec se nezastavila, tak by mě třeba nedohonili a já se mohla vrátit do děcáku, za Pavlem, ale bojim se, protože v tom lese je tma a Pavel vo mě stejně nestojí a Erik umřel, a pak slyšim, jak ta hezká pani na druhý straně keře telefonuje a mluví potichu, ale já jí stejně rozumim.

„A víš, co mi řekl? Ten chlapec, Pavel? Že jsme hodný, že si ho chceme vzít, ale že má přece na vybranou, tak k nám nechce, protože tam má někoho, ke komu se nemůže obrátit zády… Měli jsme štěstí, že tam byla k adopci ještě ta holčička. Jinak by to zase nevyšlo.“

A já stojim za tim keřem, prší na mě a je mi zima, ale najednou cejtim, že mě něco vevnitř hřeje, tak krásně, jako eště nikdy předtim, jako horká trouba, z kerý voní borůvkovej čískejk.

***

Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.