Dnes přišel do města tichý vítr ze savany. Procupital po špičkách ulicemi, něžně se otřel o dveře mého krámku a bez hlesu se vytratil za dalším rohem. Nechal za sebou jen vůni uschlé trávy a podivný tlak v mé hrudi.
Víš, co jsme tu, nemůžu spát. Budím se touhou po temnotě. Pamatuješ, jak černé bývaly noci tam nahoře? Jeden běloch mi včera v obchodě vyprávěl, že po černi africké tmy teskní i Evropané, kteří ji poznali, „mal d’Africa“ tomu prý říkají. Všechno mi tě připomíná, ani tma tady ve městě není dobrá.
Někdy se usmívám při vzpomínce na to, jak jsme se vždycky v noci k tobě namáčkli, a tys jen mručela, ať tě necháme spát, jenže my chtěli cítit tvoje teplo, protože od jezera šel v noci chlad a tma byla úplně neprostupná. Báli jsme se zlých duchů. Dnes už se bojím jen zlých lidí.
Nebo jaks nás honila až k břehu jezera a my pak skočili do vody, do které ty by ses ne‐ odvážila, a uplavali ti, pamatuješ? Říkalas, že voda je posvátná, že není na to, abychom v ní máčeli svoje zaprášené nohy. Tady ve městě možná není posvátná, je ale drahá. Asi proto, že tu prostě není. A tak trpělivě odpovídám na stížnosti ohledně její vysoké ceny pouhým „ano, ale také ji potřebujete víc, než cokoli jiného“.
Město dodává přírodě její cenu. Zjistila jsem to po tom, co jsem do něj z venkova odešla. Chybí mi tady ona samozřejmost zrození a smrti, chybí mi stromy, chybí mi zázraky. Vím dobře, že v tomhle obrovském mraveništi, v téhle síti prašných ulic, nemám špatný život a každé ráno, když otevírám dveře svého krámku, když vyrovnávám zele- ninu na pultu, nebo když vchází první zákazník, jsem vděčná za to, co mám. Jenže, i když mi vlastně vůbec nic neschází, přeci jen mě občas něco uvnitř sevře.
To pak po nocích mluvím se svou mrtvou babičkou. Stěžuju si, vzdychám a vzpomínám na svoje dětství u turkanských vod, jak jsme já, ona a můj bratr žili v malé vesnici lidu El Molo, kde jsme nepotřebovali víc než jeden druhého. Vzpomínám, jak slunce někdy pálilo tak moc, že se voda z jezera začala vznášet k nebi. Turkanská voda mířila do mraků ve sloupech páry a babička zpívala písně o tom, že žijeme na nebi a svět máme nad hlavou. Měla krásný a hodně smutný hlas, stýskalo se jí po synech a dcerách, kteří buď odešli do světa nad námi, nebo se ztratili bůhví kde, jako moje matka.
V naší maličké rybářské vesnici život ubíhal pomalu, klidně, byl stejně neměnný jako slaná voda pouštního jezera Turkana, na kterém závisel nejen život náš, ale i všechno kolem.
Babička mě jako malou učila rozumět lidem a běhu světa, naučila mě rozumět i lvům, kteří chodili k turkanským břehům pít.
Bylo mi asi sedm let, když jsem poprvé mluvila se lvem. Vlastně to byla lvice. Mladá. A jako já se ráda toulala dál od své smečky. Seděla jsem těsně u vody a pře- jížděla pomalu rukou po nehybné hladině zaposlouchaná do ticha plynoucího mi kolem hlavy. Najednou jsem ucítila její teplý dech v zátylku.
Pomalu jsem se k ní otočila a pokynula hlavou směrem k jezeru.
„Jen pojď blíž k vodě, jestli chceš.“
„Děkuju,“ zavrněla měkce.
„Můžu si pohladit tvou srst?“
„Ale samozřejmě,“ přišla blíž a otřela se vychrtlým hebkým bokem o mé rameno. Pak se sklonila k vodě a trochu se napila.
„Zdejší vody se nedá vypít moc, jako by pálila zevnitř.“
„Já vím, je slaná, ale třeba ryby se v ní mají moc dobře.“
„Dala bych si rybu,“ zamlaskala.
„Zítra ti jednu donesu, teď už musím jít,“, slibovala jsem. Z dálky jsem zaslechla bratrovo volání a zvedla jsem se k odchodu.
„Budu tady až přijdeš,“ loučila se přivírajíc víčka, „je jedno, kdy to bude.“
Od toho dne, co jsem se za ní vrátila s rybou, jsme byly pořád spolu. Společně se divily světu, smály se a běhaly za ptáky, kteří nám nakonec vždycky ulétli. Babička na mě byla pyšná. Říkala, že jsem zdědila dar jejích předků. Jeden z nich byl prý lvem, kterého láska ke krásné dívce z kmene El Molo proměnila v člověka. To bylo dávno, ve mně ani v ní – kromě umění s nimi mluvit – ze lvů nic nezůstalo.
Můj bratr tenhle dar neměl, nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. Snažil se k nim přiblížit a získat si jejich přízeň, oni před ním buď utíkali, nebo ho naopak s vrčením hnali zpátky do vesnice. Po čase v něm začala klíčit závist. Někdy se vztekal, křičel, nadával mně i lvům, jindy propadal na celé dny smutku. Z lítosti nad sebou samým a nad nespravedlností světa se jen choulil ve stínu našeho domu a nedokázal přes svou zatemněnou mysl vidět slunce. Babička i já jsme ho chlácholily: že mluvit se lvy k ničemu není, že ke štěstí to určitě člověka nepřivede. Obě jsme ale věděly, že na světě neexistuje větší slast než projíždět prsty skrze lví hřívu. Věděl to i on.
A tak se jednoho dne rozběhl ke lví rodince, v savaně, daleko od vesnice. Lvi ho odháněli, on měl ale připravený nůž a zaútočil na jedno z mláďat. Tak moc se chtěl té hřívy dotknout, blázen. Stejně jako pro lidi, i pro lvy a lvice jsou jejich děti tím nejcennějším, co mají, a útok na své malé neodpouštějí. Lvice mi té noci přišla říct, co se stalo: Její rodina roztrhala mého bratra na kusy. „Běž, už tě nikdy nechci vidět!“ rozkřikla jsem se na ni v slzách.
Zklamal mě bratr, zklamali mě lvi. Po čase jsem si uvědomila, že lidská slabost je původem zlého. Bratrova závist zabila nejen jeho a moje přátelství s lvicí, zabila pár měsíců na to i tebe. Dávala sis bratrovu smrt za vinu. Kdybys mě prý nepodporovala ve lví řeči, kdybys z ní nedělala něco tak vzácného. Nakonec to tvoje obrovské a silné srdce už neuneslo a zastavilo se. Tehdy jsem zůstala sama. Některé ztráty jakoby čas nenarovnal, i když všichni říkali, že to tak bude. Jsem daleko od kouzel, od starých písní a cvrkotu hmyzu, daleko od té, kterou jsem bývala. Proto se mi tolik stýská po savaně. A když vítr někdy zanese až sem do města, k mému pultu, její prach a její vůni, nemůžu lítostí ani mluvit.
***
Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.