Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem zůstala zcela nedotčena.
Z auta vystoupil muž, asi padesátiletý, nevýrazných rysů i pohybů. Jen zděšení mu bylo vidět na očích. V pravidelném rytmu omylem spuštěného blinkru je přivíral, aby naplno neviděl scénu, která se před ním rozprostřela. Proboha! Na vozovce jsou poházené potraviny a mezi nimi spočívá starší žena. S rukama rozpaženýma připomínala anděla, který nepřestal svírat ucho igelitové tašky, ačkoliv jiné známky života nejevil.
„Paní, vždyť jste mi tam vběhla,“ šeptal muž spíše pro sebe, zatímco se skláněl k jejímu tělu, aby si prohlédl závažnost zranění. Z odřeného lokte jí crčela krev stejnou měrou, jakou vytékal nedaleký jogurt z kelímku. Krví podlitý monokl, vypadající ještě hrůzněji za zvětšovacím sklem brýlí, připomínal prohlubeň potlučeného jablka. Její mohutné tělo působilo pomuchlaně, ale vážné známky zranění na něm nezaznamenal. Naklonil se proto k ženiným ústům, aby zjistil, zda dýchá.
„Co děláte, blázne jeden. Vy mě snad chcete políbit?“
Žena se vzepřela do sedu a hrubě odstrčila mužovu ruku, kterou jí mezitím nabídl. Muž se ovšem nevzdával. Tušil, že projevit dobrou vůli náleží k základní lidské slušnosti. Žena je jistě v šoku, nějakou tu hrubost jí lze proto odpustit. Nechce-li zachránit ona, vydá se na pomoc jejímu nákupu.
„Co zas děláte? Vy si myslíte, že to tímhle spravíte? Z toho se už nevykroutíte. Všichni vás viděli. Málem jste mě zabil.“
Muž se soustředil na rozkutálená jablka a snažil se je naráz posbírat. Je jich požehnaně. Nejméně dvě kila jich musela baba nakoupit, odhadoval a při tom mu dvě jablka z náruče vypadla. Neměl proto čas, aby věnoval ženě pozornost. Když však její naříkání až příliš dlouho přehlížel, žena se obrátila na přítomné. A skupina přihlížejících se k ní skutečně přidala.
„Málem ji zabil, chudinku starou. My ho dobře viděli.“
Žena umlkla. Označení stará si mohli ti čumilové nechat, ale získala, po čem toužila. Konečně byla spokojená, neboť lid jí dal za pravdu.
A to zas rozladilo řidiče. Nevýrazné rysy jeho tváře se začaly proměňovat. Čelo svraštil tak, až obočí vytvořilo jednu linii, v očích mu zaplál oheň pekelný a obličej, původně bílý jak nevinnost sama, zbrunátněl.
„Tak to ne! Stojíte na kraji silnice a namísto ostražitosti klábosíte. Čumíte kolem sebe, jen ne před sebe, takže ani nevidíte, že vám tam skočila červená. Kdo má pak předvídat, že se do vozovky najednou vřítíte. Já – zodpovědný řidič – utrpěl šok, že jsem do vás málem narazil. Zdůrazňuji málem. Vždyť jste spadla na zem sama. Nemluvě o tom, jaké škody jste svým nečekaným pádem mohla způsobit. Co kdybych strhl volant a najel do semaforu? Co? Víte, jak je tohle zařízení drahý?“
Muž namířil paži ke světlům. Ta dělala, že se jich spor netýká. Jen střídavě rozsvěcovala červenou a zelnou, ačkoliv se jim nehoda mohla stát osudnou. Avšak dav zašuměl. Jeho přízeň se proměňovala. Nyní se hlasy přihlížejících přiklonily na stranu řidiče a byly s jeho tvrzením souhlasné.
„Klábosila, bába stará, nedávala pozor a skočila mu pod auto. Co měl chudák řidič dělat. My ji dobře viděli.“
Pře se teď rozhořela naplno. Zatímco žena stále dřepěla na vozovce a muž pobíhal z levé krajnice ku pravé, protože nedokázal v tak dramatickém životním momentu zachovat klid, řidiči vystupovali ze svých automobilů a chodci odkládali nákupy, aby pomohli naleznout pravdu o dopravní i lidské kolizi. Náklonnost přihlížejících byla nestálá. Tu sympatizovali s nebohým řidičem, tu s málem sraženou ženou. Podporu získával ten, kdo o ni úpěnlivěji zažádal. Když se zdálo, že spor nemůže být rozhodnut, oba hlavní aktéři zatoužili po zásahu vyšší bytosti, neboť muže zákona svorně volat nechtěli. A ozval se hlas shůry, i když zněl spíše zespoda.
„Promiňte, vážený pane, byl byste tak laskav a popojel svým automobilem? A vy, milá paní, byla byste dobré vůle a zvedla svou šunku?“
„Kdo to byl?“ zkoumal muž obličeje přítomných. „Copak nevidí, že řešíme důležitou záležitost?“ I málem sražená žena kývala hlavou zepředu dozadu, aby pohybem stvrdila, že protentokrát s mužem souhlasí. Potom láskyplně pohlédla na své boky, které se mezitím rozlezly do stran a hladce přilnuly k silničnímu povrchu, ačkoliv byl značně nerovný. A následně dodala, že své šunky rozhodně zvedat nehodlá, dokud se celá záležitost neuvede na pravou míru.
„Nezlobte se, přátelé, hluboce se vám omlouvám. Nerad vás ruším při tak vážných záležitostech,“ pronesl znova tichý hlas, „ale vaše kolo, milý pane, a vaše šunka, vážená paní, mi bohužel brání ve volném pohybu.“
„Slyšíte to taky?“ divil se muž. „Co je tohle za fóry?“ tázali se oba, dokudchlapec, znuděný celou záležitostí a poslušně čekající s matkou na to, jak se spor mezi řidičem a stařenou vyřeší, zvesela nezvolal: „Hele, šunka, tohle stojí za vidění.“
Žena neklidně poposedla a cítila se dotčená. Když však zjistila, že chlapcův prst ukazuje jiným směrem než k jejímu pozadí, uklidnila se. Šunka, která si na vozovce lebedila, teď intenzivně, třebaže nevysoko nadskakovala. Řidič přispěchal k vakuovanému obalu, který se válel u kola jeho automobilu, a masný výrobek pozvedl. Pod ním seděl brouk. Ukláněl hlavu tak, až jeho tykadla zametala povrch vozovky.
„Děkuji vám, pane. Ještě bych vás poprosil, abyste popojel. Šunku mám sice z hřbetu pryč, ale nohu zpod kola taktéž bez pomoci nevyprostím.“
Světe, div se, mluvící brouk! Avšak svět se nedivil. Brouk proto v prosbách pokračoval. A choval se slušně. Ani nezmínil, že bude doživotně zmrzačen. Pneumatikou rozjetá nožka se těžko zhojí a promáčknutý hřbet sotva vyrovná. Teď však bylo hlavní dostat nohu zpod kola. A vše se zdálo na dobré cestě, když se muž k broukovi, jako předtím k ženě, konečně naklonil.
Brouk už přemítal, jak se z místa co nejrychleji odporoučí, až mu nohu vyprostí, jenže řidič zvětřil příležitost. Uchopil brouka do prstů – musel trochu škubnout, nešlo to zrovna lehce – a jedním dechem zaburácel: „Zde je viník neštěstí. Toť on a nikdo jiný. Využil vozovku, ačkoliv měl letět jinudy. Když jsem se mu snažil vyhnout, narazil jsem do této – ukázal na igelitovou tašku – nákupní tašky, načež se leknutím obě – druhou rukou ukázal k ženě – sesypaly k zemi.“
„My ho dobře viděli,“ přidali se zbylí. „Brouk za vše může. Vletěl muži pod kola. Svým jednáním ohrozil jak život řidiče, tak i stařeny. Takové nezodpovědné jednání. “
Žena protočila oči. Zase stařena. Najednou se ovšem zdálo, že je případ vyřešen. Lid ví a lid se nemýlí.
„Víte co, milá paní, spravedlnost musí být,“ řekl muž a obřadně jí brouka podal. „Máte pravdu, milý pane,“ souhlasila žena. Pěkně to zapraskalo, dav zatleskal a vozovka byla zase průjezdná.
Ještě že byl brouk pohotový. Co žena rozmáčkla v rukách, vědět raději nechtěl. Byl sice zubožený, ale šťastný, že se na poslední chvíli z jejích macatých prstů vyprostil. Příště poletím přes kopce, lesy a louky, sliboval si. Jenže, zamyslel se, zřejmě ani nejvyšší kopce, nejhlubší lesy a nejširší louky mi nezajistí, že se tam nestřetnu s člověkem.
Poznámka na konec: Další Povídky měsíce jsou zde.