Prázdná stránka

René Nekuda

Tvůrčí psaní

článek

René Nekuda

Tvůrčí psaní

článek

Prázdná stránka

Prázdná bílá stránka děsí autory odjakživa. Jenomže mnohdy z nesprávného důvodu…

Spisovatelé ji většinou vidí jako něco, co musí vyplnit svojí chytrostí, brilantní zápletkou, živými postavami a emocemi, které osloví masy lidí. Je to pro ně prázdný prostor pro kalkulaci a splnění snů (kdo by nechtěl být druhým Hemingwayem, že?).

A pokud se to zaplnit nepodaří, přicházejí na řadu sebezničující otázky o talentu, odvaze, inspiraci, štěstí, chytrosti či významu umění.

Prázdná stránka vypovídá o prázdnosti mysli. Srdce. Duše. To je ovšem strašná představa!

Takže co s tím? Pomůže nám vysedávání v kavárně, čtení literatury o tvůrčím psaní, listování články na RenéNEKUDA.cz nebo čučení do zaprášeného rohu místnosti?

Myslím, že je na čase odkrýt karty – domnívám se, že takhle se bavíme o zcela mylném systému. Očekávat od sebe dokonalý příběh je sice hezké, ale pokud vám tento postoj nezabrání pohlížet na prázdnou stránku jako na paletu s nekonečným počtem možností, zavání to průšvihem.

Je lepší psát, než čekat a plánovat.

Podívejte se na ten bílý prostor jako na houbu, která vás může pohltit.

Když se vám podaří zaplnit všechny řádky papíru (monitoru počítače), odhalujete své představy, touhy, hříchy, duši, život. Nezkoušejte být spisovatelem a raději pište upřímně – pak je totiž kategorie „dobré“ či „špatné“ zcela mimo objektivní hodnocení.

A když přenesete kus sebe na papír, už nemůže být pro nikoho prázdný.

Odhalili jste se.

Jste tam.

A to je skutečně děsivé. Brrr! :)

Poznámka: Prozkoumejte také Bojovníka s tvůrčím blokem.

Je tady toho ještě víc ke čtení:

Akreditované kurzy tvůrčího psaní pro všechny

Přihlaste se do ověřených kurzů tvůrčího psaní, které by vám doporučilo více než 98 % předchozích účastníků. Kdoví, třeba napíšete svoji vlastní knihu… ;)

13 komentářů u „Prázdná stránka“

  1. Já se nebojím bílé stránky, spíš se bojím mé blbé nálady. Když mám náladu na bodu mrazu, psát nemůžu. Na druhou stranu, když se cítím dobře, mám chuť napsat třeba deset stran vkuse.

    Odpovědět
  2. Mě třba vadí, když zjistim že množství dějě jaksi neodpovídá počtu stran . :) Prostě hrozně děje na osm stran A5 mi vadí, tak tam zkoušim něco přidat. Přemýšlím dvacet minut, pak něco napíšu… a hle: počet stran se nezměnil. Bílé stránky řešim tim že dám velikost písma třeba 18 a hned je plná. :) Pak je postupně zmenšuju, až dosáhnu šťastné 12 a pořád mám plnou stranu.

    Odpovědět
    • Přesně můj problém. =D V hlavě je nápad, příběh, děj a i když si celou dobu zoufám a říkám si opak, nakonec svou představu nějak napsat dokážu. Jenže pak je to tu – můj nápad zabere přinejlepším pár kapitol, jenže co dál? Pokud chci napsat nějaký pořádný příběh, musím do něj dát vedlejší zápletky, které ale budou zároveň nějak přiživovat i hlavní příběh… Jenže jak? Neměla bych se tedy raději soustředit na povídku? Ne. Nechci. Povídka je tak prchlivá, je to něco, nad čím se člověk na pár minut pozastaví, ale pak jde dál – pokud je povídka opravdu dobrá, možná na ni čtenář vzpomíná chvíli před spaním. Vím, že to sám o sobě je malý úspěch. Ale když chci víc…?

  3. Zatím se bílé stránky nebojím, asi proto, že mám málo napsáno. Napíšu první větu nebo slovo. Když to nejde, zavřu oči a otočím hlavu mimo prázdnou stránku. Otevřu oči a to, co vidím, napíšu! Před chvílí jsem z okna uviděla pouliční lampu:

    V setmělé uličce pod svítící lampou stojí dva lidé. Prudce gestikulují rukama. Tu jedna postava pokročí, jakoby chtěla odejít………

    Ale také se jako Janek 25.2.2011 bojím, že to jsou jen fragmenty, ze kterých nic nebude. Ale kdoví, třeba se někdy budou hodit.

    Odpovědět
  4. Prosím mám problém. Asi nechám psaní a půjdu na režii, protože já mám tolik nápadů na knihy(dokonce sepisuji další díl twilight) a filmy, ale neumím pořádně začít, tak, aby byl ten příběh zajímavý už od začátku. Někdy si to skvěle podám, ale pak se ztratím, takže to nevypadá zase slavně. Ale mám jeden tip, co se mi osvědčil- pište dohromady, bez kapitol, jednotlivých příběhů a jak budete chtít čtenáře pobídnout, přesekněte to v nejzajímavějším bodě a pak pokračujte třebe o dva odstavce dál, ale tak abyste to natáhli, vzrušili je, pobídli je. U mě to zafungovalo u rodiny a kámošů.

    Odpovědět
  5. Ano, ano. Prázdná bílá stránka. Pěkné to strašidlo… ale krásně jste popsal, co s tím! :-) Určitě se to bude hodit! Hned zítra to využiji!! Děkuji ;-)

    Odpovědět
  6. agrrr: myslím, že trpím stejným syndromem. Člověk natěšeně spouští PC, v hlavě má dokonale jasno, jakou větou to celé spustí a kde na straně přesně dojde ke zvratu. Ale potom jen stačí mrknout na prázdnou bílou plochu (já v editoru používám okrovou; méně namáhá oči) a všechny myšlenky prchnou na druhou zemskou polokouli, obyčejně k nějakému Štěpánovi Královi. Tak aspoň čumím na tu okrovou plochu a nebolí mě tolik oči. Potom to vypnu a jdu spát.
    Když už něco napíšu, obyčejně jde celá první kapitola do koše. První kapitola je taková zahřívací, třídící, rozepisovací. Samé nesmysly, které toho mají se samotným příběhem málo společného. Někdy je těch prvních kapitol víc než jedna. Když to dojde tak daleko, že zjistím, že všechny kapitoly jsou vlastně takovou první kapitolou (věřte, stává se to často), příběh opouštím a jdu pít na žal. Proto mám PC plné fragmentů příběhů od jedné do tří set patnácti stran, které už nikdy nikdo neoživí. Jsou to literární mrtvolky, které jednou zhynou spolu s pevným diskem.

    Odpovědět
  7. Nikdy není dlouho prázdná, vždycky něco vím, když si před ní sedám. Jednou je to název a nějaké ty kostičky příběhu, co se budou potom schovávat pod kůží a masem. Jindy je to byť jen jedna jediná konkrétní situace, která se hrne na “papír”, už aby tam byla, jedno jak při tom bude vypadat, ono se to pak nějak učeše. Cestou ven ta první myšlenka chytí drápkem, za ručičku, nebo za nožičku nějaké další kamarádky a už to jede. Zatím se “bílé nemoci” nebojím. Je to ale moje “oblíbená” noční můra: jak sedím, do blba a bíla hledím a nic nevím, nevím… možná, že jsem i psát zapomněla…a ráno je daleko…
    Věřím na “rozbití plochy” a “zmatení nepřítele”, i kdyby to mělo být jen: “Ahoj, jak se dneska máš?”, aby věděla, že už jsem tam a hodlám jí úplně celou popsat. Většinou mi jedna pak ani nestačí…

    Odpovědět
  8. myslím, že jsem jedna z těch co trpí syndromem blikajícího kurzoru. než zapnu word mám v hlavě dost myšlenek. Kouknu na prázdnou stránku a v hlavě vymeteno… :-D
    Ta úvaha o odhalení sebe sama v textu mě dost vyděsila. Hodně vyděsila. To abych si teď dávala sakra pozor co napíšu, aby se nepřišlo na to, že jsem sadistický sériový vrah :-D

    Odpovědět
  9. Je zvláštní, že prázdná stránka na monitoru vypadá tak depresivně, zatímco prázdná stránka v zápisníku či bloku přímo vybízí, aby ji někdo popsal. :-)

    Odpovědět
  10. Je to tak … prázdná stránka – to je zlo. Vždycky je těžké napsat ten první odstavec. Pořád špekuluji, jak začít, jestli se to pak bude dát dále rozvinout atd. Pak ten první odstavec napíši, dopíši další dva a kuk – odstavec první přepíši. Ale už jsem v tempu, takže to odsejpá … :)

    Odpovědět
  11. Nesnáším prázdnou bílou stránku :) Kolikrát na ni dokážu civět nesnesitelně dlouhou dobu a pak si za to akorát nadávám.

    Nejlepší je prostě začít psát, cokoliv. Nebát se toho, že to nebude hned napoprvé dokonalé. Stejně se to pak všecko bude přepisovat a upravovat. Ale strana plná písmenek už člověka tolik neděsí a lépe se pracuje dál :)

    Odpovědět

Napsat komentář

Inspirativní newslettery

Žádný spam, jen skvělé tipy a triky, které povzbudí vaši múzu…

Počkejte! 👋🏻

Než odejdete, zkuste odebírat zdejší inspirativní newslettery (podobně jako 9000 dalších kreativních lidí). Nebojte se, můžete se případně kdykoliv odhlásit.