Ten malý plamínek, který nenápadně pohořívá ve spisovatelově těle. Navigační světlo múzy. Ano, tento oheň dokázal zažehnout již spoustu inspirace a vzniklo díky němu nemálo knih. Možná ho sami znáte, protože i vaše útroby dokázal ovládnout.
A pak jsou dny, kdy v břiše nepoletují žádní pegasi, múza ztratila svůj hlas a každý dotyk tlačítka klávesnice bolí a připomíná mučení.
Písmena se nehoupou ve vyladěném rytmu, ale spíše sebou hází jako patnáctiletí kluci na první hodině tanečních.
Jsou to dny, kdy se snažíte najít zápalku, která by ten vnitřní oheň znovu rozžehla, ale kde nic, tu nic.
Prsty již neťukají tak rychle, zpomalují a vy opravdu fyzicky cítíte, jak ten plamen dohasíná.
Možná se začnete modlit, utěšujete se nadějí, ale světlo, které dopadá na váš psací stůl, je dnes tak nějak podivně temné.
A tak přestanete.
Najednou se vám vybaví známá hláška, že jedna z hlavních věcí, která definuje spisovatele, je, že spisovatel píše. Ale vy nemůžete, nejde vám to.
Co když by vám pomohla procházka se psem? Nebo láhev vína?
„Psaní by nemělo být těžké,“ říkají přece.
Ale pro vás občas je.
Skončíte s tím.
Bylo by to tak krásné, kdyby zrovna to vaše vnitřní světlo probudily běžné chvíle každodennosti. Třeba písně, káva nebo cizinec na ulici.
Hmm…
Mám pro vás dobrou zprávu – pokud jste spisovatel(ka), tak tento váš vnitřní plamínek nemůže být NIKDY úplně uhašen. On bude čekat a čekat a čekat, dokud…
Dokud zase nezačnete (i když to bude zřejmě ze začátku skutečně chvíli bolet).
V životě spisovatele totiž existují dva druhy bolesti: bolest při psaní a bolest při nepsaní.
Naučte se s tím žít.
Ano, psaní muze byt tezke a vyzaduje mnozstvi casu, ale je také dobré nenechat se znervoznit a nenechat si z nej vzit radost nefunkci kritikou.:-) protoze umet dat dobrou radu a povzbudit kolegu – mistrovske.
Naprostý souhlas. K tomu patří dvě důležité věci – znalost řemesla a sebe sama. To celé podtrhuje dovednost umět oddělit autora od textu, protože jinak je se z tvůrčího procesu stává zbytečná dojmologie. ;)